Z nekonečných plání archivu Hubblova kosmického dalekohledu přicválaly záběry unikátní dvojice galaxií: Krásné spirály, za kterou se v zákrytu schovává druhá velká galaxie. Světlo miliard vzdálenějších hvězd slité do jemné mléčné záře tak vzácně zviditelňuje jinak neviditelnou látku soustavy v popředí.
Čerstvým přírůstkem do Hubblova odkazu, už rok a půl starého a dodejme, že i skvělého projektu Vědeckého ústavu pro kosmický dalekohled v Baltimoru, je kompozice několika záběrů systému NGC 3314, jenž leží 140 milionů světelných roků daleko, směrem do souhvězdí Hydry. Snímky vzniknuly čtvrtého dubna 1999 během dvouapůlhodinové expozice na žádost Williama Keela a Ray Whita III z Alabamské univerzity.
Už na první pohled je patrné, že NGC 3314 tvoří dvě hvězdné soustavy: V popředí je obyčejná spirální galaxie NGC 3314a ozdobená neprůhlednými oblaky plynu a především prachu, v centru s řadou mladých, velmi zářivých hvězd seskupených do zřetelné příčky. V pozadí asistuje větší, ne tak výrazná spirála NGC 3314b. Její výrazně větší sklon dává ve výsledku -- samozřejmě jenom při pohledu ze Země -- vzhled značně protáhlé elipsy.
O tom, že i galaxie -- na první pohled napěchované oslnivými hvězdami, nahřátým vodíkem i chladným prachem -- představují řídkou, snadno průhlednou směs, se přesvědčíte v okamžiku, kdy si všimnete že vzdálenější spirála tu a tam prosvítá skrz bližší NGC 3314a. Světlo NGC 3314b je průchodem mezihvězdným prachem pouze zčervenalé; například jádro poblíž středu galaxie v popředí, kde se podle autorů oblaky plynu a prachu protáhne pouhé jedno procento všech modrých fotonů. Navíc se tak zviditelňuje jinak zcela tajemná skrytá látka a netřeba připomínat, že se právě na ni astronomové slétávají jak vosy na bonbon.
Zajímavé je, že neexistují žádné věrohodné důkazy o intimnějším spojení obou galaxií. Vzájemná vzdálenost se odhaduje na 15 až 25 milionů světelných roků, takže na sebe gravitačně působí jenom minimálně a v zákrytu se nacházejí čirou náhodou.
Jak je možné, že se u tohoto páru neprojevuje ohyb světla v gravitačním poli, tedy známé gravitační čočkování? Modely ukazují, že oba systémy jsou pro tuhle zábavu jednak příliš blízko nás, jednak příliš blízko sebe sama. Proto nemohou vytvořit dostatečně nápadné deformované a vícenásobné obrazy. Ve hře je totiž celá řada faktorů; hmotnost galaxie v pozadí, stupeň kondenzace či vzdálenosti. K zobrazení vzdálených objektů tudíž dochází v případě bohatých kup galaxií s kosmologickým červeným posuvem z=0,2 a větším (tj. dvacetkrát vzdálenější než NGC 3314). Přesto všechno se ale v zorném poli jedna tajemná událost odehrála. O tom však příště.
