Měsíční zastavení - Mare Imbrium

Kromě počtu kráterů je však na Měsíci překvapivá i velikost některých z nich. Impaktní pánev zvaná Jižní pól-Aitken s průměrem přes dva tisíce kilometrů je dokonce největší známou stopou po dopadu cizího tělesa v celé sluneční soustavě. Tu však pozorovat nemůžeme. Jednak už je překryta velkým množstvím mladších kráterů a navíc se její centrum nachází na odvrácené, ze Země nepozorovatelné polokoule.
Přivrácená strana nám ale také nabízí neméně gigantické stopy po impaktech. Tou největší je pánev, kterou dnes známe jako Moře dešťů (Mare Imbrium). Vznikla před 3,85 miliardami let, kdy se s našim souputníkem srazila planetka o průměru kolem sta kilometrů. Do tváře Luny byla vyryta kotlina o průměru tisíc dvě stě padesát kilometrů a radiální rýhy, které se od ní rozbíhají, je možné sledovat i stovky kilometrů od jejich okrajů. Teprve později, v dobách vulkanické aktivity našeho souseda byla celá kotlina vyplněna čedičovou lávou.Moře dešťů snadno rozeznáte za úplňku, jako tmavou skvrnu i bez dalekohledu. Raději si ho ale prohlédněte triedrem. Nejpůsobivěji vypadá v době, kdy na noční polokouli vybíhají jeho mohutné valy. Právě za takového osvětlení pozoroval Moře dešťů i italský hvězdář Galileo Galilei v roce 1609. Na jeho kresbě (viz obrázek) lze rozpoznat obě "klepeta", kterými jsou pohoří Alp (nahoře) a pohoří Apenin (dole). Galileo však nebyl příliš dobrý kreslíř, a tak jeho skica nevystihuje věrně to, co tehdy viděl. Ostatně, počkáte-li si až se 24. října po půlnoci vyloupne nad obzor půlměsíc uvelebený pod otevřenou hvězdokupou Jesličky v souhvězdí Raka, můžete se o tom přesvědčit sami.