Podnebí na Zemi je velmi závislé na malých příměsích atmosféry, kterým se
souhrnně říká skleníkové plyny. Dohromady jich je jen asi tři promile, ale
právě jim a v tomto vhodném množství vděčíme za to, že naše planeta je
obyvatelná. Skleníkových plynů ale lidskou činností rychle přibývá a podnebí
se proto bude nepochybně měnit -- rychleji, než kdykoliv v posledních miliónech
let. Jde o nejnebezpečnější a nejosudnější experiment, který lidstvo se svou
planetou uskutečňuje.
Největší zásah do prostředí, který lidstvo činí, je obohacování atmosféryoxidem uhličitým. Je to činnost, která je nevyhnutelným průvodním jevemprůmyslové revoluce a jako taková nejenže trvá, ale stále se zesiluje. Rozvojprůmyslu, vedoucí až k blahobytu v Evropě a Severní Americe, byl podmíněn využitím fosilních paliv, zprvu uhlí a pak i ropy a zemního plynu. Využitím sezde rozumí spalování, převážně na oxid uhličitý.
Na rozdíl od jiných produktů spalování, považovaných (kromě vodní páry)za škodlivé, se u nás na oxid uhličitý dosud mnohdy pohlíží jako na neškodný.Již z minulého století ale pochází odhad, že stále rostoucí emise oxiduuhličitého povedou nakonec k výrazné změně klimatu, totiž k jeho oteplení. Tehdy šlo jen o zajímavou vědeckou domněnku, dnes jde o realitu, která se markantně projeví už během první poloviny příštího století a začíná se projevovat již dnes.
Jak ono oteplení vzniká? Oxid uhličitý je průhledný pro světloi většinu infračerveného záření Slunce, jež dodává energii povrchu Země.Neprůhledný je naopak pro velkou část infračerveného záření delších vlnovýchdélek, takového, jímž ,,svítí`` povrch Země. V ustáleném stavu posílá povrchZemě zpět k nebi právě tolik energie, kolik jí dostává -- brání-li všakzářivému přenosu zpět do vesmíru náhle zvýšená koncentrace oxidu uhličitého,povrch se během staletí postupně ohřeje na vyšší teplotu, až se opět výdeja příjem energie vyrovná.
Oxid uhličitý není jediným plynem, na němž citlivě závisí teplota povrchuZemě. Ještě podstatnější je vodní pára, jejíž množství je velmi proměnné dlezeměpisné šířky a ročního období, a důležité jsou i další plyny, jako jemetan, oxid dusný či ozón. Všem těmto plynům, obsaženým v ovzduší jen vestopovém množství, se souhrnně říká skleníkové plyny -- zakrývají povrch Zemětrochu podobně jako vrstva skla půdu ve skleníku. Díky nim je průměrná teplotazemského povrchu patnáct stupňů, bez nich by byla hluboce záporná.
Koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší byla před průmyslovou revolucínecelé tři desetiny promile. Nyní se ale blíží již čtyřem desetinám, a přibývái dalších skleníkových plynů -- lidskou činností se vytváří či uvolňuje mnohometanu a nesmírně ,,skleníkově`` účinné jsou i přírodě cizí freony. S růstemteploty přibývá i vodní páry a oblačnosti, což v úhrnu účinek zvýšenékoncentrace stabilních skleníkových plynů ještě zesiluje.
Jak moc se bude vlivem zesíleného skleníkového efektu oteplovat, není snadnépřesně spočítat, ale že průměrná teplota zemského povrchu výrazně stoupne,to je nepochybné. Pokud by dosavadní trend růstu emisí pokračoval, činilo byoteplení koncem příštího století už několik stupňů. Je to tak moc, abychom senad tím museli vážně zamýšlet? Je to více, než činí výkyvy v posledníchtisíciletích. Za jedno či dvě staletí by mohlo být i tepleji, než kdykoliv zaposlední milióny let.
Nu což, i když dávno, tak teplo tady už kdysi bylo, proč bychom se toho teď měli bát? Nejde ani tak o to, že postupně bude tepleji, než jak lidstvo pamatuje, ale o to, že teplota celé Země bude stoupat rychleji, než kdykoliv ve čvrtohorách, a možná rychleji, než kdykoliv během existence života. To zřejmě nepřežijí mnohá přírodní společenstva, a citlivě to zasáhne i lidstvo. Pro účely úvah o nutném snížení emisí skleníkových plynů se za hranici, která by rozhodně neměla být překročena, bere nejvyšší přípustné tempo oteplování jedna desetina stupně za desetiletí.
Nejzřejmějším důsledkem ohřívání povrchu Země je stoupání hladiny moří,vinou tání horských ledovců (dnes už velmi nápadného) a teplotního rozpínáníohřívané mořské vody. Již koncem příštího století bude hladina moří výšeo desítky centimetrů, ne-li o celý metr. V oblasti, která se tak dostane pod úroveň hladiny, žijí dnes desítky miliónů lidí, a jde často o oblastinejintenzívněji zemědělsky využívané -- příkladem je delta Nilu.
Dalším důsledkem je celoplanetární změna podnebí. Nelze přesně říci, jakábude, ale z úvah i modelů vyplývá, že kde je sucho, bude zpravidla vevegetačním období ještě sušeji, a kde až příliš mnoho srážek, bude pršet ještěvíce. Zemědělská produkce se tím velmi pravděpodobně sníží.
Silnější ohřívání zemského povrchu dané vyšším obsahem skleníkových plynůpřinese i výraznější tlakové rozdíly, což jinak řečeno znamená silnější větry-- nebývalé katastrofy, které nastaly v posledním desetiletí, jsou toho dostmožná první vlaštovkou. Některá plochá pobřeží jsou tímto způsobem ohroženaještě více (a hlavně dříve) než zvýšením průměrné hladiny moře.
Ale cožpak jsou důsledky nadcházejícího oteplení jen negativní? Nebudeskvělé, když v zimě tolik neprotopíme? To jistě bude, ale to je taky asi takvšechno. Zato nepříjemných důsledků, jak nás učí zkušenost, bývá u lidskýchzásahů do koloběhu přírody více, než očekáváme. Zahrávat si s klimatem celéZemě je hrou s ohněm, a požár, který nyní zakládáme, se našim potomkům užnemusí podařit uhasit. A i když se to podaří, budou škody nesmírné.
Zesílení skleníkového jevu, které lidstvo působí, je možné omezit, a potomkůmsituaci ulehčit. K tomu není nutno učinit téměř nic více, než rychle zastavitrůst emisí skleníkových plynů a pak je dokonce snižovat až na přijatelnou míru-- jak velká bude, se ukáže až v budoucnu (u oxidu uhličitého by to mohla být snad i celá třetina emisí dnešních). Prvořadé je zastavení emisí freonůa vůbec halogenovaných uhlovodíků, i těch s obsahem vodíku. Ale současně jetřeba omezit užívání fosilních paliv -- vyspělé země by je zkrátka mělyv perspektivě několika desítek let přestat až na výjimky užívat (únosný limitemisí je potřeba ponechat zemím chudým)! To sice neznamená, že musíme ihnedpřestat těžit uhlí a pálit ropu a zemní plyn, ale rozhodně to znamená, že setouto cestou musíme rychle dát.Není to žádná oběť -- dnešní emise oxidu uhličitého a metanu jsou z valné části zaviněny ohromným plýtváním. Snižovat plýtvání je pro všechny výhodné a výnosné. I pro každou jednotlivou domácnost. Jen je potřeba se do toho konečně pustit.
Proti snahám o omezení emisí oxidu uhličitého a vůbec o ochranu klimatu se pochopitelně vyskytují námitky. V jejich pozadí je zpravidla (nejenkomunistická, ale docela běžná) víra v pokrok, která nemiluje pánembohem čipřírodou daná omezení. Jmenujme pár typických. Není jisté, zda globální oteplení vůbec nastane -- výsledky různých výpočtů se liší a mezi vědci nepanuje dosud úplná shoda. Je to zcela jisté. Ustálená průměrná teplota při dvojnásobné ekvivalentníkoncentraci oxidu uhličitého (ostatní skleníkové plyny kromě vodní páry sepřitom pro stručnost vyjádření ,,přepočítají`` na oxid uhličitý), která ve 21.století bude téměř jistě překročena, by byla o 1,5 až4,5 stupně větší než teplota odpovídající koncentraci před průmyslovourevolucí. (Skutečná teplota by se ovšem k ustálené hodnotě přiblížila až zadesítky let.) To je rozmezí nejistoty při dnešních znalostech. Úplná shodavšech vědců, ba ani všech klimatologů (nejlepších, outsiderů, extravagantníchosobností, nedouků, starých a mladých) panovat nikdy nebude.S opatřeními bude lépe počkat, až problém bude důkladněji prostudován.Není vůbec na co čekat. Základ problému je evidentní, řádově přesnějšía bohatější meteorologické údaje nelze čekat ani za deset let. Modely globálníatmosférické a oceánické cirkulace na budoucích superpočítačích nám poskytnoujen přesnější představu, jaké limity emisí si budeme moci (až je radikálněsnížíme) přeci jen dovolit. Na dokonalé ověření modelů srovnáním se skutečnýmvývojem bychom museli čekat desítky let. Čím později s nápravou začneme, tímdrastičtější budou nezbytná opatření.
Skleníkových plynů přibývá přece už více než sto let a žádné velikéoteplení celé Země dosud nenastalo. Ani nastat nemělo -- všechny modely se v dosavadní ,,rozběhové`` fázi dost shodují -- oteplení za posledních sto let dávají nevelké, srovnatelné s proměnností přírodního rázu. Skutečně pozorované oteplení je s nimi ve velmi dobrém souladu. Globální katastrofické důsledky, které by otevřely oči skutečně všem, nelze čekat dříve než v polovině příštího století. Předejít jim či omezit je lze jen s předstihem desítek let.
Zvýšení obsahu oxidu uhličitého v ovzduší je blahodárné -- podporuje růst vegetace, včetně lesů a zemědělských plodin.Některé druhy rostlin vykazují vskutku větší přírůstky při větší koncentracioxidu uhličitého, jiné nikoliv. Větší přírůstky jsou však podmíněny tím, želimitujícím faktorem je právě oxid uhličitý a nikoliv třeba vlhkost či teplota-- což je bohužel mnohem běžnější. ,,Blahodárné účinky`` proto jen výjimečněpřeváží úbytek vláhy. Pohnojením severských lesů oxidem uhličitýma jejich vyššími přírůstky se dnes vysvětluje část zvýšeného odčerpávání oxiduuhličitého z atmosféry. Na konci druhého tisíciletí lidstvo totiž uvolňuje asi osm miliard tun uhlíku ročně, kdežto v atmosféře z toho ročně zůstává jen asi čtyři miliardy tun. Polovina se ,,někde ztratí``, většinou v moři a zčásti asi i ve smrkových lesích, tajze -- to ale jen do té doby, než oteplení způsobí hynutí lesů od jihu.
Teplotu zemského povrchu řídí ve skutečnosti ,,sluneční činnost``, tj. např. počet skvrn na Slunci. Skutečně se zdá, že v obdobích, kdy má na sobě hodně skvrn, hřeje Slunce Zemi o chlup (o necelé jedno promile) více. To je asi i jeden z důvodů, proč oteplování za posledních sto let neprobíhá zdaleka plynule (nesporným důvodem několikaletých ochlazení jsou velké výbuchy sopek, které zapráší stratosféru a zmenší tak oslunění zemského povrchu). Ale velké výkyvy teplot, jako např. střídání ledových a meziledových dob, jsou podmíněny změnami koncentrace skleníkových plynů. Jejich dnešní vzrůst se nepochybně projeví dalším oteplováním -- tento trend mohou změny záření Slunce jen mírně zpomalit nebo zrychlit, ale zdaleka ne obrátit. Trochu větší, ale rovněž malý vliv má zaprášení vzduchu nad hustě osídlenými oblastmi.
Doporučená literatura:
John Houghton: Globální oteplování. Úvod do studia změn klimatu a prostředí. Academia, Praha 1998.
Ernst Ulrich von Weizsäcker, Amory B. Lovins, L. Hunter Lovinsová:Faktor čtyři.Dvojnásobný blahobyt -- poloviční spotřeba přírodních zdrojů. Dotisk lze koupit v Centru pro otázky životního prostředí UK, Petrská 3, 110 00 Praha 1.
