Ideologický výlet do vesmíru

Určitě ano, je to obrovský úspěch a nejen soukromého sektoru, ale především lidské zvídavosti, vynalézavosti a touhy. A je určitě pravda, že "státní" kosmonautika by tohoto úspěchu nedosáhla. To je ale asi tak všechno, v čem lze s Janem Novákem souhlasit. "Státní" kosmonautika nemá žádný důvod dopravovat na několik vteřin výletníky do výšky 100 kilometrů. Dovedu si představit, že by i Jan Novák jako americký daňový poplatník oprávněně a zhurta namítal, kdyby se za veřejných 20 milionů dolarů budovalo něco na způsob hodně veliké a divoké horské dráhy bez kolejí. Podnikání v takovémto druhu atrakcí je skutečně přirozené pro soukromý sektor. Víra, že "teprve teď se nejspíš otevře reálná možnost zkoumat, využívat a osídlovat kosmický prostor" je však docela podobná mičurinské víře, že osmiklasá pšenice bude mít osmkrát větší hektarové výnosy než obyčejná pšenice. Celý článek je psán s nadšením, které snad plyne z opojné chvíle vítězství lidské podnikavosti, ale jeho nekritičnost vyvěrá z ideologické pozice a víry v lepší soukromý sektor opomíjející realitu.

Rozdíl mezi "státní" a Rutanovou „kosmonautikou“ není pouze v rozpočtu, ale i v tom, že se jedná o úplně jiný obor. Lze to snadno ilustrovat rozdílem energetické náročnosti obou podniků. Rutan dostal letoun do výšky 100 kilometrů a spotřeboval na to nějaké množství energie a spálil na to všechno palivo. Palivo přitom tvořilo podstatnou část startovní hmotnosti. Letoun pak klesl zpět na letiště. Pokud by chtěl Rutan zůstat ve vesmíru v této výšce (ve skutečnosti by bylo dobré se ještě vzdálit od atmosféry do výšky aspoň 200 km), musel by uvést svou loď na oběžnou dráhu, to znamená urychlit v té chvíli již nehybný letoun na rychlost kolem 8000 metrů za sekundu. S použitím elementárních fyzikálních vztahů lze se dopočítat zajímavých a názorných výsledků:

Na přesunutí tělesa o hmotnosti m do výšky h = 100 km je zapotřebí přibližně energie

Pro uvedení na orbitu je potřebné dosáhnout kosmické rychlosti přibližně v = 8000 m/s. Kinetická energie tělesa o hmotnosti m letícího touto rychlostí (tedy energie, kterou je nutno dodat, abychom těleso na tuto rychlost urychlili) je:

Tedy množství energie potřebné pro urychlení kosmické lodi, která má setrvat na orbitě je přibližně 32-krát větší, než energie na pouhé vynesení letounu. Jinými slovy - Rutan by musel vynést do výšky 100 kilometrů (radši 200) 32-krát více paliva, než měl původně na startu. Jistě by musel zvolit jiné postupy a jiná technologická řešení a je jasné, že by výsledek byl větší i dražší než elegantní a hravý SpaceShipOne.

Prostá extrapolace nových poznatků vede ke špatným předpovědím. Lidstvo to už zažilo se šlechtěním obilí a už několikrát to zažilo s dopravními prostředky. Létající stroje jsou v tomto ohledu zvlášť přitažlivé. Z doby prvních balónů existují futuristické rytiny plné balónů pro každou rodinu, později oblohu zaplnila vrtulová letadla, zepelíny, helikoptéry a proudové dopravní letouny. Ve sci-fi literatuře a filmech vesmírné flotily osídlují okolní galaxie dokonce nadsvětelnou rychlostí. Zvlášť poučná je série knih sovětského autora Nikolaje Nosova o Neználkovi (viz např. zde), které jsou plné podobných okouzlených a okouzlujících extrapolací pokroku v zemědělství, dopravě, urbanistice a řízení počasí.

Veliké události jsou nesmírně přitažlivé a je lákavé vyvozovat z nádherného výletu představu osídlování vesmíru. Pravdou ale je, že nám to nedovolí nejen peníze, ale energetická bilance takových cest. A dlužno na závěr poznamenat, že „státní sektor“ dosáhl (za veliké peníze samozřejmě) stokilometrové výšky už v šedesátých létech jako vedlejší produkt vývoje superrychlého vojenského letadla X-15, které v této výšce na rozdíl od SSO aspoň létalo, když na orbitu nedosáhlo.

odkaz na původní článek LN