Lyman Spitzer, který se zasadil o stavbu a vypuštění Hubblova dalekohledu, zřejmě nahradí v moderních astronomických učebnicích Hubbla, který se zasadil mimo jiné o klasifikaci galaxií. Oba pány však takové problémy dávno netrápí.
Poslední ze čtveřice velkých observatoří – Spitzerův infračervený dalekohled – zřejmě poněkud zpřesní dnes již klasickou klasifikaci galaxií, se kterou začal na prahu minulého století Edwin Hubble. Pozorování hvězdných ostrovů v infračerveném oboru totiž ukazují, že komplexnější představu o uspořádání svítící látky běžné galaxie poskytují právě kombinovaná pozorování na mnoha vlnových délkách.
Což není samo o sobě až tak překvapivé. Pozorný čtenář IAN už jistě dávno ví, že nejrůznější okna do vesmíru nám poskytují informace lidskému oku ukryté. Například rentgenové záření. Dochází-li někde ve vesmíru k dějům, jež provází mohutné uvolňování energie, vyplatí se nasadit si rentgenové brýle, neboť těmi uvidíme mnohem více, než rádiovými. Tuto skutečnost vystihuje celkem pěkně Planckův zákon o záření absolutně černého tělesa. Horký plyn o teplotě necelých šesti tisíc Kelvinů zase oceníme v létě patřičně pomazáni opalovacím krémem s UV filtrem (zdravíme návnadu žraloků v Egyptě, ať jim chutnáš Jirko...). Neznamená to ale, že by Slunce nesvítilo v rentgenové části spektra, stejně jako okolí černé díry nebo horký akreční disk kolem trpaslíka pohodlně uvidíme pouhým okem, přistoupíme-li k němu z bezpečné vzdálenosti. Zajímavé nové infračervené pohledy na některé galaxie ale ukazují, že způsob, jakým jsme doposud dělili galaxie do různých škatulek, není dost přesný pro požadavky moderní astronomie. A s tím je potřeba celkem jistě něco udělat.
Právě vědecký tým Spitzerova dalekohledu navrhuje, aby se zrevidovala současná kritéria vycházející z fotografických pozorování a nové dělení se provádělo komplexněji. Tedy tak, že ,,modré'' snímky galaxií doplní také infračervené mapy rozložení svítící látky, které nám byly v mnoha případech doposud utajeny. Mezihvězdná látka zahřátá na určitou teplotu svítí a umožňuje nám spatřit struktury v místech, kde se doposud zdálo, že takřka žádná není. Kupříkladu některé z eliptických galaxií obklopují na snímcích ze Spitzerova dalekohledu struktury podobné spirálním ramenům v jiných galaxiích. Právě poměr zastoupení této mezihvězdné látky vůči záření v modré části spektra (kde svítí vesměs samotné hvězdy) by mohl být oním zpřesňujícím postupem pro novou katalogizaci galaxií. Původní Hubblovo rozdělení zahrnuje postupně eliptické, lentikulární (čočkovité), spirální a nepravidelné galaxie. Spitzerův teleskop zřejmě zásadním způsobem zjemní dělení lentikulárních galaxií, které jsou přechodem mezi eliptickými a spirálními (ty se pro úplnost dále dělí na normální spirály a spirály s příčkou). Na přiložených snímcích se můžete na vlastní oči pokochat novými pohledy na některé známé galaxie – není to krása?
Takže kdo ví. Pokud někdy zplodím malého Rudýnka (nebo Rudolfínku) a přinutím ho (ji) vyučit se hvězdařině, budou v moderních učebnicích uváděny typy galaxií trochu jinak. A dělení pojmenované po Edwinu Hubblovi nebude zmíněno buď vůbec, nebo jen v rámci historického přehledu na začátku kapitoly věnované galaktické astronomii. Uvidíme.
