Egyptská královna Kleopatra, která si díky nepředstavitelné kráse namotala na prsty řadu slavných mužů, pronikla na oblohu již v roce 1880. Radarová pozorování z minulých týdnů však odhalila její další, možná již poslední záludný úskok: k věčné pouti vesmírem obětovala svoji holenní kost.
Planetku číslo 216 objevil a později i pokřtil na Kleopatru Johann Palisa již 10. dubna roku 1880. Dlouhou dobu pro nás nebyla nic jiného než drobný světelný bod, který kolotal mezi dráhou Marsu a Jupiteru. Snad jenom světelné změny naznačovaly, že může vypadat jako velmi protáhlý elipsoid. V osmdesátých letech spektroskopická pozorování dosvědčila, že je typu M -- tedy s poměrně vysokým obsahem kovu a další studie světelné křivky vedly k hypotéze, že se jedná o binární planetku s kontaktem.
Nové poznatky přinesla až loňská studie z 25. října, kdy se na Kleopatru zaměřil 3,6metrový dalekohled s adaptivní optikou ADONIS na hoře La Silla v jihoamerické Chile. Vynikající podmínky -- chvění neklidné atmosféry pouhých 0,5 úhlové vteřiny, tehdy umožnily zahlédnout detaily o úhlové velikost pouhých 0,035 vteřiny. Analýza snímků vedla k předběžnému závěru, že planetka opravdu binární je: skládá se ze dvou zhruba stejně velkých částí, na záběrech od sebe vzdáleny 0,125 úhlové vteřiny (což bylo poblíž rozlišovacího limitu použitého přístroje).
Závěry z loňského podzimu skvěle doplnily jenom o pár týdnů mladší radarová pozorování z Areciba v Portoriku. "Pořídit snímky Kleopatry bylo stejně obtížné, jako pořídit z Los Angeles pomocí dalekohledu o velikosti lidského oka snímky osobního automobilu v New Yorku," komentoval čerstvé pozorování Steven Ostro z Laboratoře tryskových motorů v kalifornské Passadeně. Skutečně, rozsáhlému týmu astronomů se podařil skvělý kousek: Kleopatra se totiž nacházela 171 milionů kilometrů daleko, takže sprška elektromagnetických vln putovala k ní a po odrazu zase zpět na Zemi celých devatenáct minut. To všechno díky zdokonalené technice, kterou třistametrový radioteleskop v Arecibu dostal v listopadu 1999. Jenom ona umožnila na dálku osahat první planetku z pásu asteroidů. (Dřívější radarové prohlídky podstoupily blízkozemní tělesa.)
Portrét planetky vzniknul po analýze posbíraného rádiového signálu. Nejedná se tedy o skutečnou podobu Kleopatry, nýbrž o počítačový model reprezentující odrazivost povrchu. Nicméně je zřejmé, že při pohledu z blízkosti vypadá hodně podobně.
"Rekonstruovaný portrét ukazuje, že Kleopatru tvoří dva laloky spojené jakýmsi mostem, takže tvarem připomíná pomačkanou činku, nebo ještě lépe psí kost," vystihnul tvar planetky Scott Hudson z Washingtonské státní univerzity. "Může se jednat o výsledek kolize dvou těles, slepených dohromady menšími úlomky." Velikost Kleopatry se odhaduje na 217 x 94 x 81 kilometrů (s velkou chybou 25 procent) a jeden den na ní trvá jenom pět hodin a dvacet tři minut. Podobně jako Měsíc má pórovitý povrch s bohatým zastoupením kovů, především niklu a železa. To znamená, že byla nespíš součástí většího tělesa, které prošlo vnitřní diferenciací, kdy v roztavené planetce klesnuly nejtěžší látky ke středu a naopak na povrch vypluly ty nejlehčí. Později došlo k jeho rozbití a z několika větších kusů se poslepovala sama Kleopatra. Tedy její holenní kost.
