Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Bum! Cák! Šplouch! Ach! Ouch!

Pokud do některého z pozemských oceánů spadne sebevražedná planetka, vznikne ohromný vodní kráter, od kterého se vzápětí rozběhnou smrtící vlny tsunami, zaplaví stovky kilometrů přímořských oblastí a ohrozí desítky tisíc lidí. Pokud si ale meziplanetární projektil za cíl vybere některý z kontinentů, nedopadne fatální srážka o nic lépe.

Ilustrační foto...Hladina moří a oceánů, tedy dvě třetiny plochy celé Země, skvěle přenáší různým způsobem vytvořené poruchy. Názorným příkladem je zemětřesení z roku 1960 u pobřeží jihoamerické Chile -- řada vln tehdy přeběhnula napříč Pacifikem a utopila několik set lidí ve vzdáleném Japonsku.

Tsunami se přesouvají rychlostí kolem pěti set kilometrů v hodině a na volném moři nejsou prakticky vůbec nebezpečné. Jejich vražedná síla se objeví až s příchodem do mělčích přímořských oblastí: Pohyb čela vlny se zpomalí, čímž se dramaticky zvětší její výška a prudce vzroste ničivá síla. Typicky je u pobřeží třikrát větší než na volném prostoru, výjimečně však povyroste až čtyřicetkrát. Konkrétně řečeno: pokud má vlna původně třicet centimetrů, u pobřeží se změní v deset metrů velikou záplavu!

Jestliže si to na Zemi namíří nějaká byť i menší planetka, pak se s poměrně velkou pravděpodobností trefí právě do oceánu. Kinetická energie tělesa se v takovém případě využije k explozivnímu vypaření ohromného množství vody a vzniku dočasného "kráteru", který se vzápětí uzavře a tak do okolí vyšle řadu velkých vln.

Podle reálných odhadů, které se však oproti zkušenosti mohou lišit o celý jeden řád, na nás každých dva tisíce roků spadne planetka o průměru sto metrů. Pětkrát většího projektilu se dočkáme jednou za sedmdesát tisíc roků a pro těleso o průměru jeden kilometr budeme poslední zastávkou jednou za dvě stě tisíc roků. Srážka s dvoukilometrovou planetkou, která přináší globální katastrofu při níž může zahynout až čtvrtina lidské populace, se v průměru odehrává jednou za milion roků. Větší tělesa ale v další úvaze vynechejme. To proto, že v případě takové desetikilometrové planetky, která se objeví jednou za pár desítek milionů roků, je všechno úplně jedno. Příkladem je kráter Chicxulub v Mexiku, tedy známá stopa po vyhynutí dinosaurů a poloviny všech ostatních živočichů i rostlin před 65 miliony roky.

Ilustrační foto...Co je tedy pro nás horší? Pád tělesa na obydlený kontinent nebo do pustého oceánu? Po pravdě řečeno celkové následky můžeme jenom stěží odhadovat. Vždyť i ty největší pozemské výbuchy jaderných zbraní jsou v těchto měřítcích dětskými dělobuchy. Například největší americká exploze "Bravo" v roce 1954 na atolu Bikini o síle patnácti megatun trinitrotoluenu uvolnila pouhou jednu tisícinu energie, kterou sebou přinese kolize s asteroidem o průměru pět set kilometrů.

Tyto vojenské experimenty však spolu s řadou dalších pozorování, třeba pádu rozpadlé komety Shoemaker-Levy 9 na Jupiter v roce 1994, umožnily odborníkům sestavit počítačové modely následků meziplanetární kolize. Zřícení půlkilometrové planetky o rychlosti 70 tisíc kilometrů v hodině do pozemského oceánu tedy může vypadat zhruba následovně:

V prvním okamžiku vznikne kráter o průměru pět až deset kilometrů a do ovzduší se vypaří kolem čtyřiceti kilometrů krychlových vody. Což je stále ještě méně než desetina denního výparu ze všech pozemských oceánů. Vzniklá prohlubeň se zacelí, voda vyšplouchne několik kilometrů na hladinu a na všechny strany vyběhne série ohromných vln -- patnáct kilometrů od "bodu nula" o výšce kolem dvě stě metrů.

Ilustrační foto...

S rostoucí vzdáleností od epicentra se však budou snižovat, takže 150 kilometrů daleko půjde jenom o třináct metrů vysoké vlny a po tisíc pěti stech kilometrech se dokonce scvrknou na pouhý jeden metr. Přesto všechno se s příchodem do mělkých přímořských oblastí mohou vzepnout až na ohromujících sto metrů!

Mají se tedy obyvatelé přímořských měst pro jistotu přestěhovat někam hluboko do vnitrozemí? Statistické rozbory říkají jasné "ne"! Ohrožení deset metrů velikými tsunami, které vzniknou po pádu planetky či jádra komety o průměru půl kilometru, přichází jednou za pět set tisíc až dvacet milionů roků. (Záleží na tom, jak moc se vlna u pobřeží zvýší.) Na druhou stranu je ale pravděpodobnost destrukce oblasti těsně nad hladinou moře po příchodu záplavy generované pádem kosmického tělesa je desetkrát až stokrát větší, než pravděpodobnost přímého zásahu.

Kromě toho pro ně bude hodně nepříjemné i to, když si planetka vybere některý z kontinentů (a netrefí se zrovna do nich). Ilustrací může je osud indonéského vulkánu Tambora, který po explozi v roce 1815 vytvořil šestikilometrový kráter, tedy stejný jako po pádu několik set metrů veliké planetky. V prvním okamžiku zemřelo deset tisíc lidí, na řadu průvodních jevů pak v bezprostředním okolí dalších osmdesát tisíc. Navíc se do ovzduší dostalo na osmdesát krychlových kilometrů prachu, který částečně zabránil slunečním paprskům dosáhnout až na zemský povrch a připravil tak rok 1816 o léto. Neúroda přinesla další oběti, jejichž celkový počet se odhaduje na stovky tisíc.

Ilustrační foto...Rozbory ukazují, že největší pohromou není samotná kolize s planetkou, nýbrž následné efekty, především pak dočasné zastínění zemské atmosféry a série rozsáhlých požárů. Jemný prach se totiž pohybuje vysoko v atmosféře řadu roků či desetiletí a globální ochlazení pak spolehlivě rozvrací přirozené i umělé ekosystémy. Následky vesmírné kolize tedy pocítí všichni bez rozdílu.

Právě z tohoto úhlu pohledu se tudíž zdají pády kosmických těles do vody "příjemnější". Do vzduší se totiž dostane méně pevných částic a tedy i globální důsledky nejsou tak dramatické. Ostatně máme po ruce nějaké názorné příklady? Jedním z mála je kráter Eltanin na dně jižního Pacifiku nedaleko Chile, který představuje stopu po srážce s tělesem o průměru jeden až čtyři kilometry. Zhruba před dvěmi miliony roky zde vzniknul vodní kráter o průměru kolem šedesáti kilometrů. Po jeho uzavření vyšplouchnula voda do výšky kolem pěti kilometrů a k pobřeží Chile se vzápětí dostavily vlny o výšce osmdesát metrů, k Havaji o výšce třiceti metrů a k Japonsku či Austrálií o výšce "jenom" deset metrů (viz přiložená animace). Přes značnou velikost projektilu přitom neexistují žádné stopy po globálních či regionálních změnách klimatu. Ovšem kdoví, jak by to celé dopadlo, kdyby si planetka vybrala americký či africký kontinent, po kterém se tehdy procházel náš první předchůdce -- australopithecus.

Jiří Dušek

| Zdroj: M. Paine, Tsunami from Asteroid/Comet Impacts IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Čeští astronomové objevili planetku letící b
Ilustrační foto...
Od komety přes sodík až k adaptivní optice
Ilustrační foto...
Odhalený Epimetheus
Ilustrační foto...
Pozvánka na slavnostní otevření SKYMASTERu
Ilustrační foto...
Překvapení v eliptických galaxiích
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691