Nově zveřejněné záběry z infračervené observatoře jsou čerstvým důkazem, že do hry na hledání planet nezasahuje jenom kamera Hubblova kosmického dalekohledu, důmyslné detektory číhající na jemné změny radiální rychlosti či výkonné počítače vychytávající vzácné mikročočky. Družici Evropské kosmické agentury se totiž podařilo zlehka prohlédnout jeden plynoprachový disk obklopující mladou hvězdičku ze souhvězdí Orionu.
Infračervená kosmická observatoř (zkráceně ISO) pobývala na velmi protáhlé dráze s výškou jeden až sedmdesát tisíc kilometrů od listopadu 1995. K dispozici měla zrcadlo o průměru šedesát centimetrů a trojici speciálních detektorů chlazených tekutým heliem jenom několik stupňů nad absolutní nulou, tedy mínus 273 stupni Celsia.
Do 10. května 1998, kdy uniknuly poslední kapky chladícího média, provedla téměř třicet tisíc nejrůznějších vědeckých pozorování, počínaje tělesy sluneční soustavy a konče velmi vzdálenými galaxiemi. Žeň pozorování tedy už dávno skončila, nikoli však žeň objevů ve fantasticky rozsáhlém archivu. Obzvlášť, když řadu z nich potvrzují (a nebo také vyvracejí) jiné astronomické přístroje. Právě sem spadají záběry jedné velmi mladé planetární soustavy -- tak mladé, že se zde jednotlivé korálky planet teprve rodí.
Systém VLA 1/2 patří do známé stelární porodnice kolem Mlhoviny v Orionu, od které nás dělí tisíc dvě stě světelných roků. Podíval se na něj detektor ISOCAM, jenž pracuje podobně jako obyčejná kamera, ovšem v infračervené oblasti mezi vlnovými délkami 2,5 a 17 mikrometrů. "Podařilo se nám zahlédnout první etapy vznikající sluneční soustavy, ve které již existuje dostatečně horká centrální hvězda spalující vodík," shrnul ve stručnosti to nejzajímavější José Cernicharo. Právě on je také hlavním autorem zprávy o objevu pro časopis Science. Dodejme, že k zajímavým poznatkům dopomohl třicetimetrový radioteleskop ve španělské Granadě.
Disk plynu a prachu má teplotu nejvýše pět set kelvinů (250 stupňů Celsia) a průměr asi čtyři astronomické jednotky. Sahal by tedy až za dráhu Jupiteru. "Poprvé se nám podařilo odhadnout rozměry oblasti, kde vznikají planety, u tak málo hmotné hvězdy," dodal Španěl. Navíc Infračervená kosmická observatoř přinesla informace o chemickém složení materiálu, jenž obklopuje jak plynoprachový disk, tak i vlastní hvězdu. Tento rozsáhlý zámotek je výrazně chladnější a obsahuje drobné prachové částice pokryté vodním ledem, oxidem uhličitým, methanem a pravděpodobně i methanolem.
Nejdůležitějším závěrem je však poznatek, že lze podobné systémy zřejmě sledovat i ze zemského povrchu. Obzvlášť ve výhodě budou detektory nové generace vybavené dalekohledy o průměru kolem osmi metrů. Přitom až do nedávna bylo nevyvratitelným dogmatem, že na tyto objekty na dlouhých vlnových délkách dosáhneme jenom z oběžné dráhy. Nyní se však zdá, že ve vybraných frekvencích můžeme podobné útvary monitorovat i ze dna neklidné a patřičně neprůhledné atmosféry.
