Zatmění Měsíce

K tomu, aby k zatmění Měsíce došlo, musí se Slunce, Země i Měsíc nacházet na jedné spojnici. Tehdy se Měsíc vnoří do kuželovitého stínu Země a my pozemšťané pozorujeme, jak se náš soused postupně ztrácí z oblohy. Na prvý pohled by mělo k zatměním Měsíce docházet při každém úplňku, ale ve skutečnosti je situace trochu složitější. Oběžná rovina našeho souputníka je totiž vůči oběžné rovině naší planety kolem Slunce skloněna o úhel zhruba 5,2 obloukového stupně a navíc se pomalu stáčí (o 19° ročně). Měsíc se tedy musí dostat do bodu (říkáme mu uzel), ve kterém se obě dráhy protínají. Dostane-li se Měsíc pouze do polostínu (polostínové zatmění), nevšimneme si prakticky ničeho. Abychom spatřili stopy prvního našedivělého ztemnění levého okraje, musíme si počkat, až se jeho měsíční kotouč vnoří alespoň do poloviny svého průměru. Po té, co se Měsíc zcela vnoří do plného stínu (úplné zatmění), uvidíme ve většině případů cihlově až krvavě zabarvený kotouč zlověstně zdobící noční oblohu.

Zatmění Měsíce se stejně jako zatmění Slunce opakují v periodě 18 roků a 10 dní (Této periodě říkáme saros). Měsíc zemským stínem prochází vždy poněkud severněji. V začátku cyklu saros tedy v jižní části stínu nastává nejprve řada částečných zatmění, následuje řada úplných zatmění a na konci cyklu nastávají opět zatmění částečná. Úplný stín Země vytváří sbíhavý kužel, jehož vrchol se nachází průměrně ve vzdálenosti asi 1 383 000 km. Ve střední vzdálenosti Měsíce od Země má tedy zemský stín průměr 9 200 km, což je zhruba třikrát více, než průměr Měsíce. Působením naší atmosféry je ale tento geometrický stín poněkud pozměněn. Zemský stín je navíc zploštělý a to nejen zploštěním Země, ale i různou výškou troposféry v polárních a rovníkových oblastech.