Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Žeň objevů 2002 - díl A

Sluneční soustava, planety sluneční soustavy, Merkur a Venuše, Země - Měsíc, Nitro, povrch a atmosféra Země, Meteority, Kosmické katastrofy na Zemi, Měsíc, Mars, Jupiter, Saturn, nejvzdálenější planety, meziplanetární látka, planetky.

Veličiny v jednotkách hmotnosti Slunce jsou značenyMO, LO, RO. Exponenty jsou označeny ^ . Spodní indexy značkou _ .

1. Sluneční soustava

1.1. Planety sluneční soustavy

1.1.1. Merkur a Venuše

Naše poznatky o povrchu Merkuru byly až dosud založeny pouze naměřeních sondy Mariner 10, jež v letech 1974-75 proletěla celkemtřikrát kolem planety a pořídila přitom na 4 tisíce snímků,pokrývajících však jen asi 57% jejího povrchu. Teprve v červnua červenci 2001 dokončil zobrazování povrchu Merkuru výkonnýradar v Arecibu, byť s rozlišením jen několik kilometrů. Naradarových záběrech "odvrácené" polokoule je vidět poblížMerkurova rovníku velký impaktní kráter o průměru 90 km,obklopený světlými paprsky do vzdálenosti až 900 km. Z toho lzeusoudit, že kráter není starší než 100 milionů roků.

Podle počítačových simulací ztratila Venuše vodu nejpozdějiběhem první miliardy let po vzniku sluneční soustavy. Jakmile setotiž povrch původního oceánu ohřál nad 27°C, došlo k překotnémuzvyšování teploty hladiny a rychlému vypaření oceánů. Podobnýefekt se pozoruje i na Zemi severovýchodně od Austrálie, alenaštěstí jen ve zcela omezené oblasti Pacifiku. D. Koryczanskyaj. simulovali na počítači vliv brzdění husté atmosféry na dopadymeteoritů na povrch Venuše pomocí dvou- a trojrozměrných modelů.Výsledky se dosti dobře shodují, i když přirozené trojrozměrnémodelování je přesnější. Autoři ukázali, že kamenná tělesas průměrem pod 2 km se vůbec nedostanou na povrch planety,protože se zcela zabrzdí a rozpadnou v atmosféře. Známýpozorovatel planet P. Lowell tvrdil na počátku 20. stol., ževiděl dalekohledem na povrchu Venuše tmavou skvrnu a v atmosféřesvislé tmavé špice. Teprve nyní se podařilo dokázat, že díkyvelké jasnosti planety v dalekohledu pozoroval strukturu sítniceve svém oku!

1.1.2. Země - Měsíc

1.1.2.1. Nitro, povrch a atmosféra Země

Jak uvádějí J. Fröhlich a J. Lean, přesné údaje o kolísánísluneční konstanty máme teprve od listopadu 1978, kdy se jejíhodnota počala soustavně měřit z družic, přičemž přesnost měřenídosahuje ±0,05 W/m^2. Teprve teď máme údaje z úplného slunečníhomagnetického cyklu, takže výsledná amplituda variací slunečníkonstanty dosahuje 0,1%, tj. 1,3 W/m^2 a dosahuje vrcholuv maximu sluneční činnosti. Podobně J. Rozema aj. připomněli, žetloušťka vrstvy ozónu v Antarktidě se měří teprve od r. 1957,takže nemáme žádné představy o přirozeném kolísání ozónové vrstvyv předešlých dobách. Předběžně se zdá, že také ozónu přibývá,když sluneční činnost dosahuje maxima. V každém případě loňskáozónová díra v Antarktidě byla menší a méně hluboká než ve dvoupředchozích letech

Loni jsme si také připomněli 30. výročí zahájení dálkovéhoprůzkumu Země družicí Landsat 1. Dnes je obdobných družic velkářada a další specializované družice budou vypuštěny v blízkébudoucnosti. To umožnilo získat globální přehled o stavuvegetace, nadcházející úrodě a biomase, o sněhové pokrývcea rozsahu ledovců, o zásobách sladké vody, lesních požárecha tyto údaje průběžně aktualizovat. Tak se například ukázalo, žev severních oceánech kleslo množství fytoplanktonu až o třetinu,zatímco v rovníkovém pásmu ho přibylo až o polovinu. Díkydružicové radiolokaci máme dnes dobré údaje i o deštnýchpralesech, kde oblačnost znemožňuje běžné snímkování, o směrua síle větru, výškách vln v oceánech a o výškopise soušes přesností na ±30 m. To vše umožňuje zlepšit předpovídání počasína více dnů a víceletých trendů změn klimatu (jevy El Niňo a LaNiňa). Lze tak rovněž sledovat změny zemského gravitačníhopole související s přesouváním vody v oceánech. Od r. 1998 setak zvětšuje rovníková výduť Země, zatímco před tímto datem sezmenšovala. Podle J. Dickeye aj. však díky tání polárního ledovcevystupuje Antarktida vzhůru, takže dynamické zploštění Země senaopak snižuje (horniny jsou hustší než voda).

Zatímco celý svět naříká nad globálním oteplováním, jež podleP. Dorana aj. dosahuje průměrně 0,06°C za každou dekádu XX.stol., a v poslední době se zvýšilo dokonce na 0,19°C,antarktická základna McMurdo je na tom právě opačně: v poslednídekádě se tam ochladilo o 0,7°C, přičemž větší část ochlazenípřipadá na letní období. Pozoruhodný vliv na teplotu v USA měltřídenní zákaz letů dopravních letadel po atentátu z 11. září2001. Ukázalo se totiž, že kondenzační stopy po letadlech tamjednak snižují průměrnou teplotu o celý stupeň Celsia a jednakměřitelně zmírňují rozsah denního kolísání teploty. Nová měřeníteploty z družic též vyvrátila všeobecné přesvědčení o vlivuGolfského proudu na oteplení severozápadní Evropy. Skutečnoupříčinou je proudění vzduchu ohřátého v létě nad severnímAtlantikem směrem k Evropě. Proto je zima v oblasti Labradoru ažo 15°C chladnější než zima ve Velké Británii.

O velké, byť krátkodobé, změny teploty na Zemi se mohou přičinitvýbuchy sopek, jak prokazuje případ filipínské sopky Pinatubona ostrově Luzon, který vybuchla po půl tisíciletí nečinnosti15. června 1991. Byl do druhý největší sopečný výbuch ve XX.stol. po aljašské sopce Katmai v r. 1912. Je pravděpodobné, ževýbuch Pinatuba souvisel se silným zemětřesením které zasáhlofilipínskou brázdu v červenci 1990. Při prvním ze série sopečnýchvýbuchů bylo během tří hodin vyvrženo 5 km^3 magmatu. Hřibovýmrak nad sopkou měl základnu o průměru 500 km a dosáhl výšky40 km nad povrchem Země. Sopečný prach pak putoval vícekrát kolemcelé zeměkoule a způsobil studené léto na severní polokouli v r.1992 a dvě teplé zimy v letech 1991-93.

Jedním ze zdrojů globálního oteplování je podle J. Graceho a Y.Malhiho - řeka Amazonka. Ta se svými přítoky přináší do oceánuplnou pětinu celkového říčního přítoku celého světa a nyní seukázalo, že jí odnášené organické zbytky z rostlin deštnýchpralesů odpařují zpět do atmosféry oxid uhličitý s nečekaněvysokou účinností. R. Nemani aj. však ukázali, že až třetinaCO_2 se vsakuje do půdy zásluhou dešťů, což podporuje rostlinnouprodukci. Patrně jde o hlavní cestu, jak je z atmosféry vymývánpřebytečný CO_2. Biosféra a oceán tak pohltí asi polovinu CO_2,vznikajícího činností člověka. Díky globálnímu oteplování seobecně přítok říční vody do oceánů zvyšuje. Do Severního ledovéhooceánu přitéká dnes o 7% vody více než ve třicátých letech XX.stol., kdy se tyto přítoky začaly měřit v tehdejším SSSR.Každoroční přírůstek objemu vody dnes činí plné 2 krychlovékilometry.

V. Světcov odhadl porovnání s četnostmi vzniku impaktních kráterůna Měsíci přínos organických látek na Zemi z komet v prvních700 milionech let po vzniku sluneční soustavy až na 10^8 kgročně. Na tom se nejvíce podílela kometární jádra s průměremkolem 1 km. Pro přežití organických látek při dopadu má velkývýznam brzdění pádu komety zemskou atmosférou. Naproti tomu M.Drake a K. Righter popírají, že by pády komet a meteoritůpřinesly na Zemi vodu. Jak uvádí U. Wiechert, roli skleníkovéhoplynu v rané atmosféře Země nemohl hrát oxid uhličitý, neboťkyslík se začal v zemské atmosféře vyskytovat teprve před 2,4miliardy let, ale metan, jenž má 23krát vyšší skleníkový efekt.To bylo tehdy pro Zemi ostatně životně nutné, jelikož původníSlunce mělo o plnou třetinu nižší zářivý výkon než dnes.V současné době je díky nízké koncentraci metan až druhýmskleníkovým plynem v zemské atmosféře a jeho přínos ke globálnímuoteplování je proto pouze poloviční v porovnání s CO_2. Přírůstekskleníkových plynů v zemské atmosféře se po r. 1980 zastavil,takže podle modelových výpočtů se průměrná teplota Země zvýší dopoloviny XXI. stol. jen o 0,7°C. Zcela překvapivě se globálníoteplování projeví také na brzdění rychlosti zemské rotace.Pokud se udrží současný trend, tak se délka dne prodlouží běhemkaždého desetiletí o 11µs, tj. za století celkem o 0,1 s.

T. Yamasaki a H. Oda tvrdí, že sklon a indukce magnetického poleZemě se mění v závislosti na změně výstřednosti zemské dráhykolem Slunce v periodě dlouhé přibližně 100 tisíc let. Průběhledových dob podle Milankovičovy domněnky o závislosti průměrnéteploty povrchu Země na kolísání dráhových parametrů Země se nynípodařilo potvrdit na základě měření metodou U/Th pro obdobíposledních 240 tisíc roků. V té době byla hladina oceánů o 18 mníže než dnes. Podle M. Murakamiho aj. činí hmotnost vodyv oceánech 0,02% hmotnosti Země, ale ve spodním plášti Země jímůže být až 0,1%. Ledovce představovaly před 20 tisíci letytisícinu promile hmotnosti Země, ale od té doby zčásti roztály,takže za tu dobu stoupla hladina oceánů o plných 100 m a ledovcipokrytá část Země se zmenšila z 10% více než třikrát.

V. Pasko aj. přinesli další zprávy o bleskových výbojích vevysoké atmosféře Země. Prvním zprávám starým už celé století sedlouho nevěřilo, ale teď už je jisté, že mezi vysokoutroposférou, stratosférou a dolním okrajem ionosféry probíhajíbleskové výboje pozoruhodné intenzity a vzhledu. Tzv. duchové(angl. sprites) vycházejí z ionosféry a směřují dolů k zemskémupovrchu rychlostí až 10^7 m/s, zatímco tzv. modré výtrysky (angl.blue jets) směřují vzhůru z bouřkových mračen rychlostí až10^5 m/s a rozevírají se přitom do kužele. Spád napětí meziionosférou a povrchem Země činí totiž v průměru 260 kV.

Měření z družice IMAGE ukazují podle S. Fuselliera aj., ževnější ionosféra Země ve výškách 300 -- 1000 km se vlivemkondenzací ve slunečním větru příležitostně ohřívá až na miliardykelvinů, takže do kosmického prostoru tímto ohřevem unikajístovky tun materiálu vnější ionosféry. Ty pak vytvářejí známéplazmové radiační pásy Země. Tento efekt zeslabuje vlivslunečního větru na intenzitu magnetických bouří na Zemia posiluje tak ochranu Země magnetickým polem. Vloni 7. září všakbyla pozorována rozlehlá polární záře současně jak v Evropěa severní Americe tak v Austrálii a na Novém Zélandě. C. Matyskaaj. uvádějí, že celková tepelná ztráta Země činí 44 TW, zatímcood Slunce dostáváme 170 PW. Brzdění zemské rotace stojí 3,2 TW.Tepelný tok Země za rok dosahuje hodnoty 1,4 ZJ. Energie uvolněnáza rok zemětřeseními činí řádově 10 EJ.

1.1.2.2. Meteority

Zaslíbenou zemí pro lovce meteoritů je už více než dvě desetiletíAntarktida. Jen během poslední letní sezóny nasbírali Japonciv oblasti Yamato přes 3,5 tisíce úlomků, mezi nimiž vynikají dvameteority z Marsu o hmotnosti 13,7 a 1,3 kg (Y-593 a Y-749).V obou případech jde o vyvřelé horniny o stáří 2 miliard let,které opustily Mars před 10 miliony lety. J. Šukoljukov aj.studovali další marsovský meteorit (shergottit) Dhofar 019o hmotnosti 1,1 kg, nalezený počátkem r. 2001 v ománské poušti.Kromě správného atmosférického zastoupení xenonu a kryptonu,odpovídajícího přesně atmosféře Marsu, objevili v meteoritukrystalické struktury, které mohly vzniknout pouze na planetárnímtělese velkého rozměru nejpozději před 1,3 miliardy let. Autořisoučasně spekulují o možnosti, že některé pozemské meteoritymohly přiletět také z Merkuru. Do konce r. 2001 stoupl početrůzných meteoritů z Marsu v pozemských sbírkách na 24.Z modelových výpočtů o četnosti a velikosti impaktních kráterů naMarsu plyne, že každým rokem dopadá na Zemi několik novýchmeteoritů z Marsu, což jsou vlastně vzorky marsovských horninpořízené zcela zdarma - jen kdybychom je uměli hned najít.

Velké množství prací bylo loni věnováno podivuhodnému meteorituTagish Lake, jenž dopadl na zamrzlé jezero v Britské Kolumbii18. ledna 2000, takže jeho průlet atmosférou zaznamenalyšpionážní družice. Odtud víme, že měl při vstupu do atmosféryrychlost jen 16 km/s, hmotnost 60 t, průměr 4 m a bezmála plochoudráhu letu. Kinetická energie meteoritu činila 1,7 kt TNT,přičemž při závěrečném výbuchu se 16% této energie změnilo vesvětlo, takže zazářil jako objekt -22 mag. Těleso se rychletříštilo na drobné úlomky ve výškách 50 -- 32 km nad zemí, cožsvědčilo o jeho křehkosti. Původně byl klasifikován jako uhlíkatýchondrit, ale pravděpodobně jde zcela nový typ meteoritůs vysokým obsahem vody a uhlíku.

J. Borovička shrnul údaje o pádu meteoritu Morávka ze 6. května2000. Příslušný bolid byl zachycen zejména třemi amatérskýmivideokamerami, ale též umělými družicemi Země. Svítící dráhatrvala 9 sekund a byla skloněna k obzoru pod úhlem 20°. Počátečnírychlost činila 22,5 km/s a na konci svítící dráhy klesla na3,7 km/s. Meteorit začal svítit v 80 km nad Zemí a pohasl ve 21km. Hlavní výbuch dosáhl -20 mag (vyzářená energie 25 GJ), ovšemza denního světla. Meteorit se rozpadal ve výškách 36 -- 30 km nadzemí přinejmenším na stovky úlomků. Doprovodné rázové vlny bylyvýborně zachyceny sítí pro sledování důlních otřesů dolu PetraBezruče v Paskově. Infrazvuky o frekvencích 0,3 -- 9 Hz zachytilabavorská stanice ve vzdálenosti 360 km od exploze. Před střetemse Zemí se meteoroid pohyboval po dráze s velkou poloosou1,85 AU a výstředností 0,47 pod úhlem 32° k ekliptice v oběžnédobě 2,5 roku.

První úlomek o hmotnosti 0,2 kg dopadl jen 300 m od vypočtenéhoideálního místa dopadu těsně vedle dvou děvčat, takže byl nalezenihned. O týden později byl objeven druhý úlomek o hmotnosti0,3 kg a koncem května třetí o hmotnosti 0,09 kg. Po roce se pakpodařilo dohledat čtvrtý o hmotnosti 0,2 kg a v červenci 2001pátý zhruba o téže hmotnosti. Radionuklidová analýza proběhlav Itálii a Německu; chemická analýza v Řeži vedla k identifikaci40 chemických prvků v obyčejném chondritu typu H5-6 o středníhustotě 3600 kg/m^3. Podle příslušných výpočtů měl meteoroid přivstupu do zemské atmosféry hmotnost 1,5 t a průměr 0,9 m;uvolněná energie odpovídala 90 t TNT.

L. Lindner a K. Welten uveřejnili radiochemickou analýzuholandského meteoritu Glanerbrug, jenž dopadl 7. dubna 1990 nadomovní střechu a byl klasifikován jako kamenný chondrit, brekcieLL. Autoři v něm odhalili radionuklidy 26^Al, 54^Mn a 22^Na,odkud určili, že meteorit existoval v kosmickém prostoru jakosamostatné těleso asi 20 milionů let. Geologicky se odlišuje odmeteoritu Příbram - chondritu typu H5, ačkoliv dráhy obou tělesve sluneční soustavě jsou shodné (oba meteority dopadly téhož dnev roce, ale v intervalu 31 roků od sebe).

Pravá bomba v meteoritické astronomie však doslova vybuchla až6. dubna 2002 ve 20.20 UT, když středoevropská bolidová síťzaznamenala průlet jasného bolidu, který začal svítit ve výši 85km nad Innsbruckem a dosáhl maximální jasnosti poblíž známéhostřediska zimních sportů Garmisch-Partenkirchen ve výši 21 km nadzemí. Bolid pohasl ve výšce 16 km a podle výpočtů P. Spurného aj.dopadl na svahy masivu Geierkopf v Tyrolských Alpách. Podle téžepráce měl meteoroid při vstupu do atmosféry hmotnost 600 kga rychlost 21 km/s, jež se na konci 91 km dlouhé svítící dráhysnížila na 3 km/s. V okamžiku největší jasnosti se tělesorozpadlo na více úlomků, z nichž podle výpočtu mohlo na zemdopadnout asi 25 kg meteoritů. Skutečně již 14. července 2002 bylasi 400 m od ideálního místa dopadu nalezen úlomek meteorituo hmotnosti 1,75 kg. Meteorit dostal jméno Neuschwanstein poproslulém blízkém bavorském zámku. Největším překvapením však bylSpurného výpočet dráhy meteoritu ve sluneční soustavě: ta jetotiž prakticky shodná s drahou meteoritu Příbram ze 7. dubna1959. A. Terentěva a S. Barabanov ostatně k témuž systémupřiřazují i tři planetky (č. 1863, 4486 a J98S70J), dalších 10bolidů a pět meteorických rojů. Domnívají se, že jde o rodinukomety Pons-Winnecke. Skoro to dělá dojem, že bych měl vydatpředběžné varování, abychom každým rokem ve dnech 6.-7. dubnasfárali do nejbližšího dolu nebo aspoň tunelu metra...

1.1.2.3. Kosmické katastrofy na Zemi

A. Dar a A. Rújula připomínají, že velmi hmotná hvězdaéta Carinae, vzdálená od nás jen 2 kpc, se může kdykolivzhroutit na černou díru, což by vedlo k dramatické explozia vyzáření pronikavého záření v protilehlých výtryscích podélpolární osy hvězdy. Ta je naštěstí skloněna 60° k zornémupaprsku, takže případné škodlivé záření by nás bezpečně minulo!Naproti tomu N. Gehrels aj. počítali riziko zničení ozónovévrstvy Země po výbuchu supernovy, kdy by nás ohrozil nejprveasi roční masivní přítok záření gama a dále kosmické zářenío rekordní intenzitě i energiích po dobu 20 let od optickéhovýbuchu. Uvolněné energie paprsků gama jsou řádu 10^40 Ja kosmického záření 10^42 J, což znamená, že riziková supernovaby musela vybuchnout ve vzdálenosti pod 8 pc od Země. To se můžena zemi stát v průměru jednou za 1,5 miliardy let. J. Scalo a J.C. Wheeler odhadují, že Zemi potkávají biologicky významnějšíkosmické katastrofy nanejvýš jednou za 2 miliony let, ale protožejde o relativně krátké krize, nemá to příliš velký vliv naevoluci života. Jen největší katastrofy, které jsou podstatněvzácnější (intervaly stovek milionů roků) mají závažné dopady nabiodiverzitu, jak ostatně vidíme ze studia zkamenělin v poslednípůlmiliardě let. Za posledních 550 milionů let je doloženo jenpět velkých vymírání (údaje v závorce jsou v milionech roků):ordovik (-440), devon (-370), perm/trias (-250), trias/jura(-202) a křída/třetihory (-65).

Uprostřed léta 2002 byla na berlínském trienale o drobnýchtělesech sluneční soustavy přijata deklarace, kde se upozorňujena nebezpečí srážky Země s velkou planetkou, neboť statisticky jeriziko zabití člověka při drtivém dopadu stejné jako riziko úmrtípři leteckém neštěstí. Zatímco pro zvýšení bezpečnosti letecképřepravy se dělá maximum, nebyla zatím přijata žádná opatření prosnížení rizika dopadu planetek či komet na Zemi. Astronomovéspíše z vlastního popudu pilně vyhledávají nové planetky, alezatím dle D. Steela a A. Harrise je jen malá naděje, že skutečněnebezpečná planetka bude objevena s dostatečným předstihem, pokudji vůbec před srážkou zpozorujeme! Z údajů špionážních družico 300 jasných bolidech za posledních 8,5 roku plyne dle P. Brownaaj., že planetky o průměru 50 -- 100 m na Zemi nedopadnou, protožeje zničí dynamické namáhání v zemské atmosféře, ale následky naomezeném území na Zemi přesto pocítíme, protože se výbuchemuvolní energie řádu 10 Mt TNT (40 PJ). "Tunguzské" úkazy seopakují v průměru jednou za tisíciletí. Každým rokem v atmosféředetonuje bolid s energií 5 kt TNT.

D. Hughes porovnával počty a velikosti kráterů na Zemi, Měsícia Venuši. V přepočtu na stejnou plochu ma Měsíc 1350krát vícekráterů a Venuše 1,5krát více kráterů než Země. Zatímco naMěsíci, který nemá atmosféru, neexistuje žádná spodní mez proprůměr impaktního kráteru, na Zemi nejsou atmosférou ovlivněnyimpaktní krátery od průměru 21 km a na Venuši dokonce až od45 km nahoru. Empirická data o vztahu mezi energií explozea průměrem vzniklého kráteru máme jen díky pozemním výbuchůmjaderných bomb. Odtud vyplývá že při energii 100 kt TNT (tj. cca400 TJ) vznikne kráter o průměru 0,4 km. Podrobné modelovévýpočty tohoto typu uveřejnili též V. Šuvalov a I. Trubeckaja.

Vloni našli S. Stewart a P. Allen pomocí seismických měření nadně Severního moře ve vzdálenosti 130 km od anglického pobřežíkráter Silverpit o průměru 20 km a hloubce 0,3 km, jehož stáříse odhaduje na 60 milionů let. Je to poprvé, kdy uvnitř takmalého kráteru bylo nalezeno celkem 10 soustředných prstencůvyzdvižených hornin, svědčících o velké rychlosti dopadu tělesao průměru asi 0,5 km. O něco větší stáří 65,2 milionu let má dleS. Kelleye a E. Gurova ukrajinský kráter Boltyš o průměru24 km, jenž možná souvisí s proslulým impaktem 10 km planetkyv oblasti Mexického zálivu před 65,5 miliony let (kráterChicxulub). Jak uvádí K. Pope, tento drtivý dopad uvolnilenergii 100 Tt TNT, což sice nezpůsobilo naprostou polární noc naZemi, ale veleještěři byli zahubeni hlavně požáry, kterézachvátily celou Zemi. Saze z požárů postupně zastínily Slunce,takže vymírání napříč potravními řetězci ještě dlouhopokračovalo. Jelikož se nyní našel další iridiový vrcholv usazeninách z doby před 202 miliony let, kdy se v severníAmerice náhle objevili první dinosauři větších rozměrů, nenívyloučeno, že první impakt jim pomohl obsadit uvolněnouekologickou niku, zatímco ten druhý je naopak vyřadil ze hry.

Vůbec nejstarší rozpoznaná impaktní struktura vznikla před 3,47miliardami let a její stopy jsou dosud patrné v Jižní Africe aAustrálii. Podle M. Gittingse vznikne při dopadu planetky o rychlosti25 km/s cunami o s výškami vln o dvojnásobné výšce, než udávalysimulace, použité při přípravě filmu Drtivý dopad. Jejichrychlost šíření však bude o čtvrtinu nižší, než se udávalo vefilmu, tj. pouze 600 km/h. M. Rampino se ovšem domnívá, že spíšenež impakty planetek mohou lidstvo v budoucnu ohrozitvulkanické erupce gigantických rozměrů. Zhruba jednou za 50tisíc roků totiž vybuchne sopka, která přitom uvolní přes1000 km^3 magmatu a 10^12 kg aerosolů, tj. nejméně o dva řádyvíce než zmíněná Mt. Pinatubo. Jelikož se takové výbuchy nedajípředvídat, může být neštěstí hotové. Ostatně totéž si myslí M.Reichow aj. kteří určili metodou radioaktivního datování stáříbasaltů z mohutné epizody východosibiřského vulkanismu na249,4 milionu let. To odpovídá rozhraní permu a triasu a patrněpřispělo k největšímu doloženému masovému vymírání rostlini živočichů. Jak uvedl P. Ward, jsou masová vymírání rostlina živočichů na Zemi výslednicí kombinace astronomickýchi pozemních příčin.

G. Hulot aj. zkoumali údaje z družic Oersted a Magsat, ježmonitorují změny magnetického pole na zeměkouli v posledníchdvaceti letech. Odtud vyplývá, že zatímco v oblasti Pacifiku jsouzměny magnetického pole malé, v polárních pásmech a v jižníAfrice jsou velmi nápadné a rychlé. Za posledních 150 roků seindukce magnetického pole Země neustále snižuje. Autoři odtudusuzují, že nás čeká brzké a náhlé magnetické přepólování a nikdoneví, jak by se to projevilo na stavu biosféry, protože zhruba zatisíc roků by mělo celkové magnetické pole Země na jistou dobuzcela vymizet. Teorii mechanismu přepólování uveřejnili J. Li aj.

1.1.2.4. Měsíc

J. Chapront aj. určovali parametry měsíční dráhy pomocí přesnýchlaserových měření vzdálenosti Měsíce od Země, konaných od ledna1972 do dubna 2001 jednak na americké McDonaldově observatořiv Texasu a jednak na francouzské observatoři CERGA. Běhemposledních let se jim podařilo zmenšit chyby jednotlivých měřenína 5 -- 10 mm a za celé zkoumané období mají výsledky s chybounanejvýš 70 mm! J. Williams aj. využili těchto přesných měřeník určení rytmu slapových vzdutí pevného povrchu Měsíce díkyslapovým silám Slunce a Země. Dospěli k závěru, že povrch Měsíceje lehce pružný, takže nitro Měsíce je měkké - neobsahuježelezné jádro. K témuž závěru dospěli M. Wieczorek a M. Zuberovározborem všech dostupných "geofyzikálních" údajů pro Měsíc. Podlejejich modelu dosahuje hustota v centru Měsíce jen 4,7násobkuhustoty vody v pozemských podmínkách. Jádro Měsíce má poloměrpouze 400 km a je tvořeno roztaveným křemíkem s výraznou příměsítitanu.

J. Armstrong aj. soudí, že na Měsíci lze hledat jak horninyvyvržené při impaktech planetek ze Země, tak i z Marsua Venuše v různých etapách vývoje sluneční soustavy. Odhadují,že na ploše 100 km^2 se dá v průměru najít asi 20 t pozemskýchhornin, dále pak na 180 kg hornin z Marsu a až 30 kg horninz Venuše. Bohužel většina těchto hornin pochází z období těžkéhobombardování Měsíce, takže se nejspíše nalézají v měsíčníchpánvích, které vznikly před více než 3,85 miliardy let, a jsoutudíž pohřbeny příliš hluboko. Po těžkém bombardování totižpoklesla četnost impaktů řádově tisíckrát. Přesto je však zřejmé,že sbírání vzorků z Marsu a Venuše na Měsíci je podstatně snazší,než pro ně letět ke zmíněným planetám.

T. McConnochie aj. hledali bezvýsledně stopy po vodním ledu naoptických i infračervených snímcích okolí severního pólu Měsíce,pořízených sondou Clementine, přestože plných 5200 km^2 měsíčníhopovrchu leží v trvalém stínu. Na Měsíc se zaměřil i obří 8,2 mdalekohled Jepún soustavy VLT ESO při testování nové infračervenékamery vybavené adaptivní optikou. Kamera CONICA zobrazila poleo rozměru 60 x 45 km v mořích Mare Tranquilitatis a MareFoecundidatis při 0,2 s expozicích s rozlišením až 130 m, tj.0,07arcsec, ačkoliv kvalita obrazu (seeing) na Mt. Paranalu dosahovalav té chvíli pouze 1,5arcsec.

1.1.3. Mars

Díky sondám Mars Global Surveyor a Mars Odyssey 2001, kterázačala pracovat na kruhové dráze v únoru 2002, přibývá rychleúdajů o sezónních změnách a mineralogii povrchu dnes nejostřejisledované planety sluneční soustavy. Z výškopisných měřenívyplývá, že během Marsova roku kolísá výška terénu kolem jižnípolární čepičky o 2 m, což je důkaz namrzání a opětného rozmrzáníledu oxidu uhličitého. Tento led má nižší hustotu než vodní led,který tvoří podklad obou polárních čepiček. I vodní led však můžetát, zejména tehdy, když sklon polární osy Marsu převýší 30°,protože pak dostává přivrácená polární oblast dosti tepla naroztávání vodního ledu, což se projevuje výskytem svislýchstružek na svazích kráterů (takto skloněna byla polární osa Marsuještě před pouhými 300 tisíci lety; nyní však má sklon pouze25°).

Jižní polokoule planety je v průměru asi o 5 km výše a je rovněžvíce pokrytá krátery v porovnání s polokoulí severní. Podle J.Moora a D. Wilhelmse je nejhlubší část povrchu Marsu - impaktnípánev Hellas Planitia o průměru 2300 km - v zimě pokrytasvětlou jinovatkou, nad níž se vznášejí mračna. Naopak v létě tamdochází k rozsáhlým prachovým bouřím. Velké sopky na jejím jižníma východním okraji vyvolaly patrně v dobách své aktivity prouděnítekuté vody z východu mohutnými kanály na dno pánve. D. Burrováaj. se domnívají, že tato přívalová voda se vsákla do lávovýchpolí na planetě, a že aspoň v jednom případě (kanál AthabascaVallis) tekla voda po Marsu zcela nedávno, možná i v posledníchdesetiletích! Několik nedávných časově oddělených záplav sezřejmě odehrálo také v oblasti Cerberus Fossae. Podle všeho sezdá, že před 3,5 miliardami let, kdy bylo na Marsu patrně teplejidíky zásobám vnitřního tepla z radioaktivity hornin jakož i vinoutěžkého bombardování kometami a planetkami, byl Mars pokrytmělkým mořem o hloubce až 50 m. J. Mustard uvádí, že se toprojevilo zvětráním vulkanických basaltů na severní polokouliplanety.

Podle modelových výpočtů K. Zahnleho aj. a T. Segurové aj.způsobil dopad planetky o průměru 100 km ohřev povrchu Marsu ažna 800 K po dobu několika týdnů, což stačilo na ohřevpodpovrchového ledu nad bod mrazu po dobu jednoho roku a připrůměru dopadající planetky 250 km dokonce na celé století.Vrstva roztáté vody na povrchu pak dosáhla zmíněných 50 m. Přitomna Marsu je prokázáno nejméně 10 obřích impaktů, takže tatosituace se mnohokrát opakovala.

O. Korablev zveřejnil výsledky studia profilu atmosféry Marsupomocí kosmické sondy Fobos, která před svým selháním v r. 1989měřila obsah vodní páry v atmosféře planety. Nejvíce vodní páry(0,13 promile) se nachází v nízké vrstvě atmosféry do 12 km;s výškou však obsah vodní páry rychle klesá na 0,003 promile vevýšce 25 km. V této výšce se vyskytují řídká vodní mračna a nadnimi je atmosféra zcela průzračná. Vodní ciry se však vyskytujíi ve výškách kolem 50 km. V těchto výškách byly nalezeny i stopyozónu a formaldehyd. Jak uvádí M. Hecht, atmosférický tlak napovrchu Marsu je blízký trojnému bodu pro vodu, což je 0°C přitlaku 6,1 kPa (voda na povrchu Marsu vře při +2 -- +7°C), cožznamená, že v prohlubních a kaňonech na planetě může vodaz tajícího ledu vskutku téci. Při teplotě 0°C na Marsu se totižvoda vypařuje stejně rychle jako 60°C teplá voda na Zemi.

O výskyty ledových krystalků na povrchu Marsu nás též přesvědčujepozorování krátkých optických záblesků, které ze Země poprvépozoroval P. Lowell již r. 1900 a pak jeho následovníci v letech1951, 1954 a 1958. Tyto záblesky byly zachyceny tehdy, kdyžsměrem k Zemi byly natočeny oblasti Edom Promontorium a TithoniusLacus, takže zřejmě jde o povlaky ledových krystalků na většíchplochách, vrhajících sluneční "prasátka" na Zemi. Sonda MarsOdyssey 2001 nyní ukázala pomocí neutronového spektrometru, ževodní led se nachází i v malé hloubce asi 1 m pod povrchem oboupolokoulí, především ve středních jižních areografických šířkáchmezi 42° a 77° (I. Mitrofanov aj.; W. Boynton aj.).

Zajímavou studii o možnostech pozorování meteorických rojů naMarsu uveřejnili Y. Ma aj. Jelikož Mars je od Slunce dále nežZemě, jsou rychlosti vstupu kometárních meteorů do atmosféryMarsu obecně nižší; pro krátkoperiodické komety dosahují jen 30km/s. Protože však hustota atmosféry Marsu ubývá s výškoupomaleji než na Zemi, tak to nakonec znamená, že ke svícenímeteorů v atmosféře Marsu dochází již ve výškách asi 120 km nadplanetou. Na Marsu lze velmi pravděpodobně pozorovat meteorickéroje, jejichž mateřskými tělesy jsou komety 1P/Halley 13P/Olbersa 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková. Sonda Mars Odyssey 2001 našla napovrchu Marsu poměrně čerstvý impaktní kráter, který vznikldopadem kometárního jádra nebo malé planetky relativně nedávno.Odtud pak vyplývá, že kráter o průměru 10 km vzniká na Marsujednou za 200 milionů let, ale 3 km kráter každých 200 tisíc roků.Takové impakty dokáží vymrštit horniny z Marsu únikovou rychlostía tím je zabezpečen vcelku stálý přísun Marsovských meteoritů naZemi.

Navzdory tomu, že aspoň někdy a aspoň někde na povrchu Marsutekutá voda téměř určitě byla či ještě je, není vůbec jisté, zdatato téměř nutná podmínka pro život je i postačující. Jakuvedli A. Pavlov aj., je povrch Marsu vystaven sterilizačnímúčinkům kosmické radiace, takže i radiačně nejodolnější baktériiDeinococcus radiodurans vyhubí sluneční kosmické záření napovrchu Marsu za pouhých 30 tisíc roků. Galaktické kosmickézáření pak zničí veškeré mikroorganismy během 2 milionů let.Jelikož radiační poruchy dokáží opravovat jen žijící organismy,ale nikoliv spory, tak vyhlídky na život na Marsu jsou velmiskrovné. Donedávna se jako důkaz uváděl výskyt zrnek magnetituv meteoritu z Marsu ALH 84001, protože se soudilo, že tato zrnkamohou vznikat pouze činností živých mikroorganismů, ale nyní užvíme, že ani to není pravda: existují anorganické cesty vznikutěchto zrnek.

K. Dennerl objevil díky družici Chandra rentgenové záření Marsuna základě prvních pozorování z července 2001. Podle něj zářírentgenově celý kotouček planety, což je způsobeno fluorescenčnímrozptylem slunečního větru na jádrech atomů kyslíku ve výšcekolem 80 km nad povrchem Marsu. Slabé rentgenové halo jepozorovatelné až do vzdálenosti 20 tisíc km od Marsu; jdeo důkaz, že z Marsu neustále unikají atomy kyslíku a uhlíku.Záření je časově stálé a neovlivnily ho ani probíhající prachovébouře v atmosféře planety.

V době, kdy píši tuto část přehledu, probíhá v USA i v Ruskuobnovená diskuse o možnosti pilotovaného letu na Mars. Většinouse uvádějí data startu mezi r. 2020 a 2030. Tento optimismuspříliš nesdílím z důvodů, které přesahují rámec tohoto přehledu,ale jedno datum bych přesto navrhl: 10. listopadu 2084 bude možnéz povrchu Marsu pozorovat přechod Země přes kotouč Slunce. Budeto první takový úkaz od r. 1984, a tudíž docela dobrá záminka provyslání expedice pozorovatelů na Mars!

1.1.4. Jupiter

Počátkem loňského roku proletěla sonda Galileo posedméa naposledy kolem družice Ió ve výšce pouhých 100 km, aleplánovaná pozorování se neuskutečnila kvůli vysoké radiaci. Tímse ovšem osud sondy pozvolna naplnil, protože v loňském roce pakuž jen v listopadu 2002 proletěla ve výši 160 km nad Amaltheou.Při tomto průletu se ukázalo, že Amalthea má zcela nepravidelnýtvar o hlavních rozměrech 270 x 135 km a nízkou střední hustotu0,99násobku hustoty vody v pozemských podmínkách, takže jdeo typickou hromadu sutě spíše než o kamenné těleso. Tím vlastněskončil vědecký program sondy, jež pak koncem září 2003 zaniklapři plánovaném pádu na Jupiter. Během 8 let sonda oběhla Jupiter33krát a uskutečnila celkem 27 těsných přiblížení ke Galileovýmdružicím. P. Schenk odhadl ze snímků ledové pokrývky na Europě,Ganymedu a Callistó tloušťku ledu na 19 -- 80 km. Využil k tomuměření tvaru impaktních kráterů, jež nepřímo prozrazují, do jakhluboké vrstvy ledu pronikly kosmické projektily. To znamená, žedostat se pomocí vrtů k předpokládaným podledovým jezerům tekutévody bude technicky mimořádně obtížné.

Sonda Galileo odhalila na celkem 250 činných sopeka potvrdila, že družice má vázanou rotaci. F. Marchis aj. využiliadaptivní optiky u Keckova teleskopu ke stanovení teploty v jícnusopky Surt na 1475 K a jejího tepelné výkonu na 80 TW. Vytékajícímagma je bohaté na křemičitany a kužel sopky pokrývá plochu800 km^2. Podle J. Clarka aj. existuje silná elektromagnetickávazba mezi magnetickými poli Jupiteru a družice Ió, takže napříčionosférou družice tečou proudy o intenzitě řádu 1 MA. Pomocí30 m mikrovlnného radioteleskopu Pico Veleta ve Španělsku seu téže družice podařilo poprvé pozorovat rotační spektrum soliNaCl na frekvenci 143 GHz. Jde sice jen o nepatrnou (0,1%) příměsv porovnání s mnohem hojnějším SO_2, vyvrhovaným sopkami, alei to stačí k vysvětlení, proč je kolem družice pozorovatelnýsodíkový oblak a v plazmovém toru ionty chloru. S. Krimigis aj.objevili plynné mračno, prostírající se až do vzdáleností 1 AU odJupiteru, které obsahuje atomy z vulkanických plynů, uniknuvšíchz družice Ió.

Unikátní experiment se zdařil v lednu 2001, kdy kolem Jupiteruprolétala sonda Cassini, což byla jedinečná příležitost zejménapro studium Jupiterova magnetického pole dvěma sondami naráz.Odtud zjistili D. Gurnett aj. a S. Bolton aj., že Jupiterovamagnetosféra o průměru 20x větším než samotná planeta je vůbecnejvětším souvislým objektem ve sluneční soustavě a během časuvýrazně "dýchá" podle okamžité intenzity slunečního větru.Radiační pásy Jupiteru se prostírají ve vzdálenostech 0,5 -- 3poloměru planety, měřeno od horního okraje Jupiterových mračen.Odtud též přichází netepelné radiové záření planety, neboť volnéelektrony jsou tam urychlovány až na relativistické rychlostia energie až 50 MeV. Vstřikování urychlených elektronů doJupiterovy ionosféry pak vede podle B. Mauka aj. podobně jako naZemi ke vzniku polárních září. R. Gladstone aj. využilisimultánních měření rentgenového záření Jupiteru družicí Chandrak odhalení tajemné horké skvrny v severní polární záři planety,která v periodě 45 min vyvrhuje částice o vysokých energiích.Zatím není vůbec jasné, co je příčinou tohoto úkazu. P. Elsneraj. odhalili měkké rentgenové záření také kolem družic Ióa Europa.

Proslulá rudá skvrna na Jupiteru, kterou poprvé pozoroval J.Cassini v r. 1665, poslední dobou bledne a zmenšuje se.Nejčervenější a opravdu velká byla r. 1878, kdy její hlavní osaměřila 40 tisíc km, kdežto nyní má podélně jen 25 tisíc km,zatímco příčná šířka 12 tisíc km se nezměnila. Pokud to půjdetýmž tempem dál, změní se na kruhovou skvrnu kolem r. 2040.

S. Shepard aj. a D. Jewitt aj. odhalili pomocí 2,2 m dalekohleduUHT a 3,6 dalekohledu CFHT na Havaji dalších 12 družicJupiteru (S/2001 J1 -- J11 a S/2002 J1) o rozměrech 2 -- 4 km, ježobíhají po retrográdních drahách s periodami 557 -- 773 dnů.Zřejmě jde o tělesa zachycená Jupiterem v dávné minulosti. Úhrnnýpočet známých družic Jupiteru tím stoupl na 40 a překonal takrekord Saturnu, jenž má 30 známých družic. Družice Jupiteru,objevené v letech 1999-2000, dostaly už svá definitivní označenía jména, jak uvádí tabulka:

Nové družice Jupiteru
Předběžné označení Definitivní označení Jméno
S/1999 J1 J XVII Callirrhoe
1975 J1 = 2000 J1 J XVIII Themisto
2000 J8 J XIX Megaclite
J9 J XX Taygete
J10 J XXI Chaldene
J5 J XXII Harpalyke
J2 J XXIII Kalyke
J3 J XXIV Iocaste
J4 J XXV Erinome
J6 J XXVI Isonoe
J7 J XXVII Praxidike

1.1.5. Saturn

Obřímu radaru v Arecibo se počátkem ledna 2002 zdařil husarskýkousek, když na vlnové délce 130 mm získal odrazy od povrchuSaturnovy družice Japetus. Charakter ozvěny se výrazně liší odozvěn z Galileových družic Jupiteru. A. Coustenisová aj. pořídili27. října 1998 unikátní záběr povrchu Titanu pomocí adaptivníoptiky u 3,6 m dalekohledu CFHT, jenž svou kvalitou převyšujesnímky této Saturnovy družice, pořízené Keckovým či Hubblovýmteleskopem. Na snímku je patrný jasný jižní pól družicea rovníkový pás jakož i vysoká hora. Ve výšce asi 80 km nadTitanem byla přítomna lehká "ranní" mlha, tvořená patrněaminokyselinami a tuhými částicemi organických látek. Albedarůzných částí povrchu se lišila až v poměru 1:3. Povrch družiceje aspoň zčásti pokryt ledem etanu. M. Brown aj. a H. Roe aj.využili adaptivní optiky Keckova teleskopu k objevu metanovýchmračen, jež se soustřeďují poblíž jižního pólu. Roční doby naTitanu trvají velmi dlouho, neboť se zcela vystřídají až za 16roků.

B. Scharringhausen aj. uveřejnili výsledky pozemních pozorováníSaturnu během "zmizení" prstenů 10. srpna 1995.Z infračervených měření 5 m Haleova teleskopu a 2,3 manglo-australského teleskopu určili příčnou tloušťku prstenů(0,7 ± 0,1) km a jejich albedo 35%. To je o něco více, nežvychází z radiových měření a z pozorování zákrytů hvězd(0,2 km), ale rozdíl je pravděpodobně způsoben zvlněním "roviny"prstenů přinejmenším o 0,4 km. F. Poulet a J. Cuzzi zjistilipomocí infračervené spektroskopie, že 93% hmoty prstenů tvoříledová zrnka o průměru 0,01 -- 2 mm, znečištěná tholinem. Zbytekpředstavují zrnka uhlíku. Vloni však byly Saturnovy prstencenaopak rozevřeny nejvíce, což využili pozorovatelé u VLT ESOk pořízení jedinečných planety i prstenů. Ukazuje se, žev atmosféře planety došlo za posledních pět roků k velkým změnám:obří bouřkový vír poblíž rovníku zcela zmizel, zatímco poblížjižního pólu Saturnu se objevila tmavá skvrna o průměru 3 tisícekm. V říjnu 2002 byla na Saturn poprvé zaměřena kamera sondyCassini a pořídila tak velmi kvalitní záběry planety zevzdálenosti 285 milionů km.

1.1.6. Nejvzdálenější planety

Planeta Uran se blíží k rovnodennosti, která nastane v r. 2007(oběžná doba planety činí 84 roků, takže jednotlivá roční obdobína Uranu trvají 21 let). Nejjasnějším částí planety je v tutodobu jižní pól, kde končí léto a za pár let nastane podzim.Sezónní změny jsou patrné ve vzhledu mraků a oblačných pásů, jakje vidí velké dalekohledy, vybavené adaptivní optikou. Zaposledních 18 roků klesla průměrná teplota Uranu o 25 K nasoučasné minimum 200 K. Z pozorování mezi srpnem 2001 a zářím2002 odvodili M. Holman aj. pomocí čtyř velkých teleskopů (CTIO,CFHT, Hale a VLT) elementy dráhy nové družice Uranus předběžným označením S/2001 U1. Družice obíhá kolem planetyv periodě 2,1 roků po retrográdní dráze se sklonem 166°, velkoupoloosou 8,6 milionu km (0,06 AU) a výstředností 0,2. Její průměrse odhaduje asi na 15 km.

F. Hamouni a C. Porcová ukázali, že pět úzkých prstenů Neptunus oblouky dlouhými 40° udržuje svůj podivuhodný "čárkovaný"vzhled díky rezonancím s oběžnou dobou Neptunovy družice Galatea(0,429 d), která má na první pohled naprosto zanedbatelnoudráhovou výstřednost řádu 10^-6. To však stačí k obloukovitémuvzhledu prstenců o úhrnné hmotnosti pouhých 2 promile hmotnostidružice Galatea, jejíž hmotnost činí 4.10^18 kg.

W. Grundy aj. studovali infračervené spektrum Neptunovy největšídružice Triton a dále planety Pluto a odhalili tam netěkajícíledy metanu, vody, a oxidů uhličitého i siřičitého. Proti všemuočekávání a navzdory vzdalování Pluta od Slunce po protáhléeliptické dráze od přísluní v r. 1989 se od té doby rozsahatmosféry Pluta třikrát zvětšil a průměrná teplota povrchustoupla o 2 K.

1.2. Meziplanetární látka

1.2.1. Planetky

Díky soustavnému úsilí českých i slovenských astronomův Ondřejově, na Kleti a v Modre přibylo na obloze i v loňskémroce nemálo domácích jmen, jak vyplývá z následujícího seznamu:

Města a kopce:(31650) Frýdek-Místek, (21873) Jindřichůvhradec, (14509) Lučenec,(30564) Olomouc, (11636) Pezinok, (15890) Prachatice, (26971)Sezimovo Ústí, (18531) Strakonice, (14537) Týn nad Vltavou,(27088) Valmez, (27079) Vsetín, (31323) Lysá hora, (27525)Vartovka.

Astronomové:(26640) Bahýľ,ž(13367) Jiří [Borovička], (25778) Csere, (29473)Krejčí, (23583) Křivský, (29476) Kvíčala, (26963) Palorapavý,(29674) Raušal, (26376) Roborosa, (26390) Rušin, (13774) Spurný,(21802) Svoreň, (29477) Zdíkšíma, (36888) Škrabal, (33528)Jinzeman.

Vědci a vynálezci:(36060) Babuška, (7699) Božek, (26661) Kempelen, (34753)Zdeněkmatyáš, (26639) Murgaš, (31324) Jiřímrázek, (40459)Rektorys, (28878) Segner.

Dirigenti, skladatelé apod.:(21801) Ančerl, (37939) Hašler, (27132) Ježek, (21804)Václavneumann, (19364) Semafor, (21985) Šejna, (11201) Talich,(28614) Vejvoda, (28019) Warchal.

Další osobnosti: (29738) Ivobudil, (26986) Čáslavská, (40106)Erben, (13792) Kuščynskyj, (19129) Loos, (20969) Samo, (29484)Honzaveselý.

Pohádkové postavy:(29472) Hurvínek, (29471) Spejbl, (33377) Večerníček.

HTML ztvořil Richard Komžík pro časopis Kozmos.

Jiří Grygar

 IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Nejpřesnější světové gyroskopy budou ověřo
Ilustrační foto...
Apophis drtivě nedopadne
Ilustrační foto...
Mars bez tváře
Ilustrační foto...
Seminář majitelů a konstruktérů amatérských
Ilustrační foto...
Dva noví „horcí Jupiteři“
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691