Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...=Jaroslav Heiniš - revize plynu, Ostrava a okolí, stavební práce, rekonstrukce, hodinový manžel (www.heinis.cz). Ženklava, Kopřivnice, Příbor, Nový jičín, Bělotín, Bílovec...
DOMŮ   ARCHIV   IBT   IAN 1-50   IAN 50-226   IAN 227-500   RÁDIO   PŘEKVAPENÍ  
STALO SE

Výprava do 21. století (část druhá)

Na budoucnosti je příjemné to, že se nedá předpovídat. Můžeme si říkat co chceme, ale do rozvoje astronomie a kosmonautiky zasáhne celá řada nejrůznějších faktorů, krizí a pohrom. Například:

Ilustrační foto...

  • funkční poruchy živých organismů
  • přelidnění
  • devastace prostředí
  • běh o závod se sebou samými
  • vyhasnutí citů
  • genetický úpadek
  • rozchod s tradicí
  • nekritická poddajnost
  • jaderné zbraně
Tak před více než čtvrt stoletím formuloval "osm smrtelných hříchů" lidstva Konrád Lorenz. Některé z nich půjde překonat poměrně lehce, jiné pouze s vypětím všech sil.

Předpokládejme však, že lidstvo ve 21. století čeká zářná budoucnost. Zdroje energie budou neomezené... Opravdu? Jedním ze současných zaklínadel je termojaderná fúze, tedy pozemské napodobení pravidel, které hvězdy vymyslely před více než dvanácti miliardami roků.

Myslíte si, že stojíme jenom krůček od takových elektráren? Osobně jsem pesimista. Spalování vodíku na helium probíhá za skutečně extrémních podmínek. V centrálních oblastech hvězd, kde bychom naměřili teplotu více než deset milionů stupňů Celsia a tlak až 1010 atmosfér. To celé je obaleno několika stovkami tisíc kilometrů mocnou vrstvou dobře izolujícího materiálu. Přesto všechno zde jaderné reakce spíše doutnají, jejich účinnost je minimální. Není troufalé něco takového napodobovat v pozemských laboratořích?

Možná ale existují jiné zdroje životodárné energie. V této souvislosti se hovoří například o jakýchsi kvantových generátorech. K dispozici mají být během několika desítek roků...

Jsme ve vesmíru sami? Odpověď na tuto otázku stále ještě neznáme. Jisté představy o životě mimo naši planetu však existují. Podle Darwinovy teorie se živá hmota vyvíjí z neživé. Kolik času je na to potřeba a jaké podmínky v okolí musí být? Nevíme.

Alespoň v případě Země život vznikl až nečekaně rychle. Krátce poté, co se na horké planetě vytvořila pevná kůra, ještě v době tzv. těžkého bombardování, kdy sem padala jedna planetka za druhou. Probíhá tento proces tak snadno i na jiných tělesech? Nevíme.

Ilustrační foto...Čím dál tím častěji se ale přesvědčujeme, že život lze najít v naprosto extrémních podmínkách. Bakterie žijí v Mrtvém moři, věčně zmrzlé v ledovém krunýři Antarktidy, několik kilometrů pod zemským povrchem, poblíž horkých pramenů, ze kterých tryská voda o teplotě 120 stupňů Celsia... Prostě tam, kde se nachází uhlíkaté sloučeniny, tekutá voda, trocha energie a alespoň dočasně stabilní podmínky.

Odpovědí na počátky života mohou být laboratoře, ve kterých do padesáti let vyrobíme primitivní živé organismy, tedy samo se rozmnožující chemické systémy schopné projít Darwinovým přírodním výběrem. Tak totiž zní jedna z definic života. (Nikoli skutečné umělé bytosti, jako Sirael z Císařova pekaře a pekařova císaře ale jenom velmi primitivní organismy, horší než viry.)

Hledání organismů na jiných planetách bylo na sklonku 20. století povýšeno z podivné záliby na skutečnou, seriózní vědní disciplínu. Ve dvacátém prvním století se tento obor zaměří dvěma směry: začne se o to intenzivněji naslouchat okolnímu vesmíru a důkladně se prohledá Sluneční soustavu. Podívejme se nejdříve tím druhým.

V roce 1976 přistály na Marsu dvě americké sondy Viking a pokusily se nalézt stopy po živých organismech. Výsledky tehdejších experimentů nedopadly přesvědčivě a tak diskuze o primitivních organismech na sousední planetě stále ještě neskončily. Viz ostatně aféry kolem mikrofosílií v meteoritu Allan Hills 84001 a dalších.

Do padesáti roků budou lidé bydlet nejen na povrchu Marsu, ale i pod ním. Již dnes NASA plánuje každé dva roky vysílat flotily nejrůznějších sond. K Američanům se přidávají Evropané, Japonci a dříve nebo později i další státy. Nové satelity kolem planety vytvoří důkladnou komunikační a navigační síť, povrch prostudují všemi možnými způsoby. Robotizované moduly, autonomní vozidla, balony a letadla se podívají z ještě větší blízkosti. Padat sem budou nejrůznější penetrátory, které vytvoří globální síť meteorologických a seismických stanic... Jenom do roku 2010 se takových výprav plánuje nejméně čtrnáct.

V témž období je nezbytné vyřešit jeden klíčový problém: Musíme zabránit kontaminaci okolních světů pozemskými organismy. A v případě kladného výsledku u Marsu či kdekoli jinde i kontaminaci v opačném směru. Prostě se musíme naučit mnohem důkladněji sterilizovat flotily jednotlivých sond a vyloučit falešné poplachy i naše bezprostřední ohrožení. Dnes nás trápí světelné znečištění, za pár roků to může být znečištění biologické.

Zhruba za deset roků začne prostřednictvím evropské Ariane 5 výprava, na jejímž konci budou první vzorky hornin červené planety v pozemských laboratořích. Poté se sem vydá i člověk. Stane se tak v roce 2018, 2020 nebo 2022? Osobně sázím na pozdější termíny, třeba u příležitosti 50. výročí přistání sond Viking, tedy 2026.

Ilustrační foto...A důvod cesty člověka na Mars? Na první pohled prostý. Člověk přece dokáže to, co roboti ještě nějakou dobu ne. Má úsudek, cit pro detail, vybere jenom ty nejzajímavější věci... Navíc, i když je sběr geologických vzorků člověkem zhruba o řád dražší, ve výsledku se doveze stokrát více materiálu z desettisíckrát větší plochy.

Možná je to ale složitější. Když se podíváte do minulosti, pak zjistíte, že lidé organizovali veliké výpravy buď z ekonomických nebo politicko-vojenských důvodů. Kryštof Kolumbus narazil na Ameriku při hledání výhodnější obchodní cesty do Orientu a také pro větší slávu Španělska. Američtí osadníci se při hledání nových zdrojů vydali z východního pobřeží na západ, Evropané kolonizovali Ameriku jenom proto, aby získali nová území, zlato, stříbro a jiné cennosti Ohromné nasazení lidí v projektu Manhattan bylo zvládnuto jenom kvůli urychlenému sestavení jaderné bomby. Projekt Apollo se uskutečnil díky kosmickým závodům studené války a ze stejného důvodu se na oběžnou dráhu dostaly i první orbitální základny.

Domnívám se tedy, že člověka donutí k cestě na Mars dvě věci: Touha hledat mimozemský život a demonstrace síly vyspělých států. Vůdčí roli samozřejmě převezmou Spojené státy americké, které už dnes mají k dispozici nezbytné zdroje k dosažení smělého cíle. Projekt se ale uskuteční až tehdy, když se k nim připojí většina průmyslových států (schematicky řečeno severní polokoule), které postupně upadající civilizaci (především zaostalému jihu) názorně ukáží svůj potenciál.

Navíc je výhodné mít vždy jeden "veliký cíl", jenž masivně stimuluje rozvoj celé řady technologií, které se následně využívají v mnoha jiných odvětví. U Američanů to byl nejdříve projekt Apollo, poté raketoplán a nyní Mezinárodní kosmická základna. Je logické, co má přijít dál.

Režie celého představení může být zhruba následující. Nejdříve k Marsu poletí řada menších sond, které pro pozemšťany zajistí několikrát předimenzované nezbytné potřeby. Tyto sondy například z okolních hornin vyrobí zásoby kyslíku pro plíce marťanů i raketové motory. Šest měsíců potrvá let k planetě, dva roky bude posádka žít na povrchu a pak následuje šestiměsíční cesta zpět. Odhady ceny se pohybují mezi optimistickými 20 miliardami a 55 miliardami podle NASA. Pro porovnání válka v Kosovu přišla jenom Spojené státy na 24 miliard dolarů. A nebo méně militantně -- na Aljašce se staví plynovod v ceně 20 miliard -- jenom 600 milionů dolarů přitom pohltily konstrukční a všechny ostatní papírové práce.

Ilustrační foto...Revoluční skok zahájí permanentní osídlení planety, obdobně jako jsme obsadili nehostinnou Antarktidu. Počet základen i osadníků bude po celé jedenadvacáté století pomalu narůstat, žádných velikých měst se však jen tak nedočkáme. Za sto roků by mohla zdejší civilizace čítat několik set až tisíc osadníků. Úprava zdejších nehostinných podmínek, tedy tzv. terraforming, je pak -- pokud je vůbec reálný -- hudbou mnohem vzdálenější budoucnosti. Možná se ale lidstvo rozhodne, obzvlášť pokud zde na život skutečně narazíme, udělat z Marsu přírodní rezervaci, do které budeme zasahovat jen zcela výjimečně.

Do poloviny 21. století se také důvěrně seznámíme nejen s Marsem, ale s Europou a Ganymedem u Jupiteru či Titanem u Saturnu a samozřejmě i s řadou mnohem vzdálenějších objektů. Každopádně se máme na co těšit. V uplynulých desetiletích jsme totiž do Sluneční soustavy jenom nakoukli a nyní jsme na tom podobně, jako malý mlsný chlapeček, který by se ocitnul přes noc zavřený v cukrárně plné báječných laskominek.

V příštím desetiletí se prostřednictvím malých sond, například díky neustále odkládané japonské misi, evropské umělé družici SMART-1 a vozítka Selene, opět vrátíme na Měsíc. V lednu 2004 nám Stardust odebere vzorky z chvostu komety Wild 2 a o dva roky později je dopraví do utahské pouště. Výprava CONTOUR z programu Discovery se zase podívá na tři kometární jádra, evropská Rosetta dostane malou laboratoř na povrch jádra vlasatice Wirtanen.

Stejně intenzivně se prostudují planetky kolem dráhy Země. Specializované přehlídky do deseti, patnácti následujících roků vyzobou valnou část blízkozemních planetek, které jsou potenciálními vražednými projektily. Kolem roku 2020 až 2030 bude k dispozici jednoduchá vesmírná hlídka, která se nás pokusí chránit před katastrofickými srážkami.

Ilustrační foto...Zajímavé je, že rozvoj sluneční astronomie pravděpodobně zásadním způsobem ovlivní komerční sféra. Nabité částice tekoucí směrem od Slunce totiž značně ohrožují citlivou elektroniku umělých družic Země, jejichž cena dosahuje stovek milionů dolarů. Není tedy divu, že do výzkumu jevů na povrchu naší hvězdy, včetně předpovědí budoucího chování, půjdou peníze i ze soukromých zdrojů.

Během několika málo roků tak konečně důkladně poznáme magnetické pole Země a způsob, jak ho ovlivňuje proměnná hustota slunečního větru. Během deseti dvaceti roků zvládnou sluneční observatoře zavěšené v bodu L1 takové časovo-prostorové rozlišení, že si troufneme na rutinní předpovědi základních eruptivních jevů. K dispozici též bude komplikovaná předsunutá hlídka monitorující pohyb nebezpečných oblaků plazmy a jemné variace geomagnetického pole.

S přibývajícími roky proniknou lidé dál a dál. Roboti nám do třiceti roků přinesou vzorky z Venuše, celé řady planetek, měsíců Phobos a Deimos. Umělé družice z bezprostřední blízkosti prozkoumají jemné Saturnovy prsteny, Neptunovu atmosféru a jednotlivé měsíce. Do deseti roků vyšleme jednoduchou sondu k Plutu a dál, do oblasti Kuiperova pásu. Pokud odletí v roce 2004, což je nyní velmi málo pravděpodobné, bude u cíle v roce 2012. Tlačenice astronomických zařízení nastane v Lagrangově bodu L2, tedy jeden a půl milionu kilometrů daleko, směrem od Slunce. V jeho protějšku, tedy L1 dnes sídlí sluneční observatoř SOHO, a časem zde přibude řada dalších.

V prvním desetiletí jedenadvacátého století zřejmě definitivně umlkne již dávno nesmrtelná dvojice Voyager 1 a 2. Prorazí mezitím heliosféru, tedy hranice sluneční soustavy? Nechejme se překvapit. Ve stejné době začne se studiem Saturnu sonda Cassini, jež vyšle malé pouzdro na několik hodin i do methanové atmosféry a možná i na samotný povrch měsíce Titanu. Je však pravděpodobné, že nic extrémně převratného neobjeví. Stejně jako Galileo nám jen zprostředkuje více informací a rozšíří již známé skutečnosti.

Výprava k ledové Europě, pod jejímž ledovým krunýřem se nejspíš ukrývá rozsáhlý vodní oceán a která je tak horkým kandidátem alespoň pro primitivní život, kupodivu začne tady na Zemi, v nehostinné Antarktidě.

Nedaleko ruské základny Vostok, tři kilometry pod ledovým krunýřem, totiž existuje rozsáhlé jezero, které je už jeden milion roků odříznuté od okolního světa. Co všechno zde najdeme? S průnikem do tohoto zvláštního světa se počítá již za několik roků. Tato a několik desítek podobných vodních kapes v Antarktickém ledovci se navíc stanou dobrými trenažéry pro kryoroboty.

V polovině příštího desetiletí se k Europě dostane umělá družice, která z nízké oběžné dráhy mikrovlnným radarem důkladně osahá roztříštěný povrch a vytipuje místa vhodná pro budoucí výpravu kryorobota, jenž se protaví ledovým krunýřem a nahlédne do tohoto světa. To bude nejdříve v roce 2015. Člověk se zde -- na rozdíl od optimismu Arthura C. Clarka -- objeví nejdříve po roce 2060 až 2070. Pokud mu to příliš veliká radiace v okolí Jupiteru vůbec dovolí. Už o dvacet roků dříve, tedy 2040 až 2050 nám ale sondy dopraví vzorky odebrané z povrchu i útrob měsíce do pozemských laboratoří. Stejný časový horizont tipuji i pro Saturnův Titan. Samozřejmě až na přistání člověka.

Sondy, kterými zaplavíme sluneční soustavu, budou nadány značnou inteligencí. Výkonné počítače, které po roce 2040 zvládnou 100 milionů MIPS (MIPS = jeden milion instrukcí za sekundu, ve výsledku tedy 1014) mají mít stejnou inteligenci jako opice a možná že i jako samotný člověk. Za padesát, šedesát roků budou schopni vlastního úsudku, abstrakce a dokáží zevšeobecňovat... Ostatně už dnes jsme svědky toho, jak nejrůznější analytické programy získávají první vlastnosti živých bytostí. Možná se ale ukáže, že je lidský mozek výjimečně komplikovaný, že obsahuje něco, co nelze napodobit.

Dávno předtím se meziplanetární výpravy navzájem propojí do obdoby dnešního Internetu, takže budou informace předávat mnohem efektivněji. Viz například zkušební Deep Space 1, jež prolétnula v létě 1999 kolem planetky Braille. Pomocí iontového motoru budou brázdit prostorem, sbírat informace, provádět zadané úkoly a s řídícím střediskem se spojí jenom v nejnutnějších případech. Dojde tak k drastickému snížení nezbytných finančních prostředků. Ilustrací může opět být Deep Space 1, která za cenu 150 milionů dolarů prolétnula kolem jedné planetky a chystá se navštívit dvě kometární jádra. Částka je to v porovnání s většinou podobných výprav poloviční. Již v dohledné době se pak očekává pokles nezbytných financí dokonce o celý jeden řád.

Ilustrační foto...Je tudíž zřejmé, že nás už brzy čeká další záplava informací. Na rozdíl od statistického přístupu k rozsáhlým stelárním přehlídkám bude zpracování fotografií, meteorologických měření, záznamů z laserových dálkoměrů a mikrovlnných radarů mnohem složitější. A kdo ví, zda si s tím vůbec poradíme. Ať tak či onak, již brzy se můžeme těšit na procházky po Marsu a jiných tělesech Sluneční soustavy, které zažijeme -- díky nezbytným mediálním kampaním jednotlivých kosmických agentur -- v přímém přenosu. Prostě ráno přijdete do práce, napojíte se na celosvětovou počítačovou síť a kouknete se, co se děje na Marsu, planetce Eros či jiném zákoutí...

Stejně důkladné a zajímavé prohlídky se samozřejmě dočká i mnohem vzdálenější vesmír. V blížícím se desetiletí vidíme podle současných plánů na startovní čáře čtvrtou velikou observatoř NASA, infračervený dalekohled. Dočkáme se mikrovlnné observatoře, která s nebývalou přesností zmapuje variace reliktního záření, tedy stop z období, kdy kondenzovaly jednotlivé kupy galaxií ze zárodečné polévky. Dále tu máme osmimetrového nástupce Hubblova dalekohledu. jenž zahlédne ranné galaxie staré jen několik set milionů roků po velkém třesku. Lehce také pronikne do neprostupných plynoprachových oblaků, kde se rodí hvězdy a kolem nich i planetární soustavy.

V téže době přijde na řadu dvojice kosmických interferometrů: Space Technology 3 a Space Interferometry Mission. První z nich se na cestu vydá v roce 2005 a poskládá ho dvojice či trojice menších dalekohledů ve formaci široké až jeden kilometr. Ve druhém případě půjde o několik malých teleskopů na deset až patnáct metrů dlouhé plošině, které společnými silami zvládnou odhalit u blízkých hvězd planety o velikosti Země. Vzdálenost jakéhokoli objektu v naší Galaxii pak odhadneme s přesností deseti procent! Důsledky dostatečně věrohodných vzdáleností a z toho i vyplývající zpřesnění řady dalších charakteristik nelze například v astrofyzice hvězd ani domýšlet. Vždyť už nyní data z Hipparca způsobují teoretikům značné problémy.

Ilustrační foto...Ve druhém desetiletí 21. století bude připravena další mocná zbraň: NASA uvažuje o tzv. Terrestrial Planet Finder, Evropa o analogické misi Darwin. Pravděpodobně dojde ke spojení obou plánů, jejichž výsledkem bude detektor, který vyhledá planety u dvou stovek nejbližších hvězd. (Do vzdálenosti 50 světelných roků.) Navíc zvládne pořídit jejich spektra.

Velmi hrubé záběry oceánů a kontinentů na odhalených planetách snad pořídí Life Finder, tedy šest až deset 25metrových teleskopů. Ještě lepšího rozlišení pak dosáhne armáda stovky desetimetrových zrcadel o ploše jednoho kilometru, tzv. Planet Imager. Ten se stane skutečností do poloviny 21. století. Neméně důležité je i to, že podobné soustavy pohlédnou i na jiná místa ve vesmíru. Třeba do intimního okolí podivuhodných černých děr nebo na temné skvrny na povrchu blízkých hvězd, tedy obdoby slunečních skvrn.

Podle uveřejněných studií již dnes lidé každý rok utratí za "kosmickou turistiku" celou jednu miliardu dolarů. Všechny tyto peníze však zůstávají na Zemi, v muzeích, kosmických táborech a podobně. Soukromé firmy za pouhých padesát tisíc dolarů nabízejí přednostní rezervace na privátní výlety do vesmíru. Jiné společnosti uvažují a také prodávají místa na umělých družicích, výpravách k Měsíci i do nejbližšího meziplanetárního prostoru. To všechno jsou ale zbožná přání z říše fantazie.

Jiné představy jsou však více než reálné. NASA počítá s tím, že část prostoru i času na chystané Mezinárodní vesmírné stanici jednoduše prodá. Jenom v prvním desetiletí 21. století bude podle odhadů plných 65 procent všech výprav do kosmu v soukromé režii. Samozřejmě, že půjde o nejrůznější telekomunikační satelity v těsném okolí Země.

Klíčovou roli v dalším komerčním i nekomerčním využití vesmíru přitom sehrají dva faktory: Nutnost levných dopravních prostředků, které lze využít v dostatečném počtu, a Mezinárodní vesmírná stanice, kterou na oběžné dráze staví téměř dvě desítky států.

Ilustrační foto...Soukromé kosmodromy a nejrůznější alternativní způsoby kosmických nosičů se objeví jako houby po dešti. Je také jisté, že se Mezinárodní stanice nikdy nedočká úplného dokončení. Tím nemám na mysli věčné problémy skomírajícího Ruska. Ať už bude jeho přístup jakýkoli, stavba malé vesničky skončí kolem roku 2005 až 2007. Poté se však budou přidávat nové a nové moduly, které zčásti nahradí ty staré a zčásti rozšíří možnosti základny.

Pro další rozvoj kosmonautiky je nesmírně důležité především drastické snížení cen za vývoj, provoz i start jednotlivých výprav. Pokud možno alespoň o řád. Právě na to tlačí nová stanice. Stimulace nejrůznějších vědecko-výrobních odvětví v celé řadě států bude značná a investice v celkové výši sto miliard dolarů za novou orbitální základu se určitě mnohonásobně zúročí. Již v průběhu několika málo roků tak mohou ceny za vynesení na oběžnou dráhu klesnout desetkrát až stokrát, takže se přiblíží k současné letecké dopravě.

Na oběžné dráze již brzo vznikne značně nepřehledný propletenec soukromých, vědeckých, vojenských satelitů. To si vynutí jednak důkladné monitorování okolí Země, které zabrání možnému zneužití ze strany řady nejrůznějších fanatiků, jednak rozvoj kosmického práva, jenž stanoví mantinely hry a například se pokusí zabránit stále rozsáhlejšímu a nebezpečnějšímu kosmickému smetí.

Odhaduje se, že po roce 2010 vznikne čínská orbitální základna, ke které se připojí několik spřízněných států. Ve stejné době budou nad svoji vlastní stanicí uvažovat i Spojené státy evropské, Japonsko a Indie. Do svépomocného kartelu se spojí i islámské země. Kolem roku 2020 bude na oběžné dráze hned několik malých vesniček, z nichž některé budou drženy v soukromých rukou, třeba Microsoftu a poslouží jako unikátní továrny pro farmaceutické či elektronické firmy. V téže době se dočkáme prvních krátkých výletů bohatších turistů.

Měsíc. Je to zvláštní, ale zájem o našeho vesmírného kolegu není nijak veliký a nepomohl mu ani objev zásob vody na dně kráterů u jižního a severního pólu. Datum návratu na Měsíc je stále velikou neznámou. Bude to ještě před příletem člověka k Marsu? Proč? Jako levnější odrazový můstek přece poslouží Mezinárodní kosmická stanice či její nástupce.

Ilustrační foto...A čím je pro nás Měsíc vlastně tak zajímavý? Nevystačíme si při jeho studiu s dálkovými roboty? Tipuji, že základny na měsíčním povrchu nevzniknou dříve než v roce 2040. Jelikož chybí politická vůle k návratu na Měsíc, roli zřejmě sehraje jeho komerční využití, třeba těžba vzácných hornin, a unikátní experimentální podmínky nízké gravitace a téměř ideálního vakua. Kromě známých argumentů je totiž odvrácená část sousedního tělesa skvělým místem třeba pro nízkofrekvenční observatoř, která dokáže sledovat vesmír na vlnových délkách několik desítek až stovek metrů, tedy v naprosto neprobádaném oboru.

Měsíc je zatím na základě vzájemných dohod podobnou rezervací jako Antarktida, takže ho lze využívat pouze ke studijním účelům. Časy se ale mění a kosmické právo není nijak rozvinuté, natožpak vynutitelné. Takže to zřejmě budou především peníze, které přimějí člověka k osídlení Měsíce. Nikoli přelidnění, jak se mylně domnívá řada lidí. Tento problém totiž musíme vyřešit dříve než zvládneme levné transfery potřebně velikého počtu lidí.

Ilustrační foto...Odhaduji, že v polovině 21. století, například u příležitosti stého výročí startu Sputniku 1 v roce 2057, odletí první skutečná mezihvězdná sonda. Možná v podobě veliké sluneční plachetnice, která využívá k urychlení slunečního záření a která přitom pracuje desetkrát až stokrát efektivněji v porovnání se současnými raketovými motory. Cesta na okraj Sluneční soustavy se tak zredukuje z roků na měsíce.

S sebou poveze především astronomické přístroje. Radioteleskopy či optické přístroje, ve spojení s pozemskými, dosáhnou díky neustále rostoucí základně fantastického rozlišení. Ostatně právě z tohoto důvodu se budou příští kosmické observatoře stále více a více vzdalovat od Země, třeba až za dráhu Jupiteru. Navíc, mezihvězdná výprava prorazí heliosféru obklopující sluneční soustavu a provede první chemické i fyzikální rozbory mezihvězdného prostředí.

Revoluční mise, zcela jistě rozpočítaná na řadu desetiletí, si vyžádá revoluční řešení. Například bude vybavena umělou inteligencí a nepostradatelná bude soustava servisních robotů, kteří zvládnou opravovat jednotlivé části sondy. Tedy něco, co dneska zní hodně fantasticky.

Takže to shrňme. Člověk na Marsu a první turisté na oběžné dráze kolem roku 2025. Člověk na povrchu blízkozemní planetky kolem roku 2040. Přistání na Venuši, návrat na Měsíc a možná i první kosmické dítě 2050. V té době budeme mít pod kontrolou robotů všechny planety Sluneční soustavy a celou řadu malých těles. O deset, dvacet roků později, tedy 2060 až 2070, procházka po jádru klidné vlasatice a také cesta k Jupiteru. Odletí první mezihvězdná sonda, vznikne observatoř využívající ohybu fotonů v gravitačním poli Slunce.

Na druhou stranu je téměř jisté, samozřejmě pokud jsou fyzikální teorie správné, že člověk ani v příštím století nedosáhne na nejbližší hvězdy. A to i v případě robotizovaných výprav. Rychlost kolem pětiny rychlosti světla, která je potřebná k návštěvě byť i těch nejbližších stálic, dokážeme získat teprve o několik století později. Možná se ale mýlím, možná se přijde na jinou možnost, kterak mnohem rychleji skákat z jednoho místa na druhé. Něco takového mají umožňovat například tzv. červí díry. Tedy pokud existují.

Ilustrační foto...Kromě hledání života v našem těsném okolí se samozřejmě podíváme i po stopách bytostí alespoň na stejném stupni vývoje jako my ve vzdálenějším prostoru. Zatím se naslouchá na rádiových vlnách jenom v omezeném rozsahu frekvencí a navíc se hledají jenom silné signály nápadně vystupující nad přirozené pozadí. Dosud bezúspěšně. Nulový výsledek, samozřejmě pokud máme vůbec naději na úspěch, však může být výsledkem právě omezeného rozsahu a malé citlivosti.

Tuto v uvozovkách krizi zažehnají až nové sady detektorů, které se objeví v průběhu následujících desetiletí. Konečně snad i za víc než jenom peníze sympatizujících mecenášů. Příkladem takového čmuchala v mikrovlnném oboru může být třeba jednohektarový radioteleskop, poskládaný z řady sériově vyráběných malých přijímačů. Jeho velké zorné pole, samozřejmě v součinnosti s výkonnými počítači, dovolí detailně sledovat celou řadu objektů současně. Výhodné bude i to, že dojde ke splynutí hledání stop s normální astronomií, jelikož výstupy observatoře využijí i jiní odborníci.

Nástupcem 1hT bude logicky Jednokilometrový dalekohled, jehož citlivost se v porovnání s dnešními detektory stokrát zlepší. To znamená, že dosáhne na desetkrát vzdálenější hvězdy, jejichž počet stoupne tisíckrát. V tomto případě hovořím o výhledu do roku 2015 až 2020.

Úvahy o podobných systémech nejsou v žádném případě nijak přitažené za vlasy. Důvod je prostý. Jsou totiž založeny na dnešních technologiích, takže jejich realizaci brání jenom nedostatek financí. Odborníky příliš netlačí ani problém s výpočetním časem, názornou ukázkou je nečekaný úspěch projektu SETI@home. (Teď mne napadá, že vzájemné sdílení času osobních počítačů je dalším vkladem amatérů a nadšenců z celého světa k budoucímu rozvoji astronomie.)

Ilustrační foto...Podaří se nám ve 21. století uspět? Objevíme projevy jiných inteligentních bytostí? A pokud ano, jaké to bude mít důsledky? Tady se už pouštíme na hodně tenký led. V případě kladného výsledku nelze prakticky nic předvídat, eventuální společenské změny bych ale v žádném případě příliš nepřeceňoval. Samozřejmě pokud nenarazíme na extrémně vyspělou civilizaci, která by se stala naším "učitelem". Tomu lze ale věřit jenom stěží.

Poselstvím však bude také záporný výsledek, pokud důmyslné přehlídky v průběhu příštího století neobjeví žádné podezřelé vysílání. Může to totiž znamenat, že technické civilizace jsou ve vesmíru neobyčejně vzácné, že rychle podléhají vlastní zkáze. Může to však také znamenat, že je strategie našeho pátrání zcela milná.

Na budoucnosti je příjemné to, že se nedá předpovídat. Názorně to demonstruje vývoj fyziky a s ní bezprostředně svázané astronomie v průběhu 20. století. Před sto roky vědci dokázali drtivou většinu přírodních jevů popsat osvědčenou Newtonovou fyzikou. Obraz našeho vesmíru se zdál uzavřený, snad až na pár drobných detailů. Pak však přišla obecná teorie relativity spolu s kvantovou fyzikou a svět kolem nás rozkvetl do neskutečně bohatých a stále ještě neprobádaných rozměrů. Šokující teorie předpověděly celou řadu -- dnes starých známých objektů. Plejáda elementárních částic, skrytá látka, kvasary, pulsary -- na to všechno jsme nejdříve přišli pomocí důmyslných výpočtů a teprve později nalezli i ve vesmíru.

Bylo by tudíž bláhové se domnívat, že jsme už poznávání okolního prostoru byť i v hrubých rysech uzavřeli. Zlepšující se ekonomické a sociální systémy umožní v příštím století hledat chytré mozky nejen v Evropě, v Severní Americe a v některých částech Asie, ale také ve zbytku naší planety. Přijdou noví Newtonové, Einsteinové, Hubblové, Planckové, Eddingtonové, Chandrasekharové a objeví věci, na které bychom dnes zírali stejně, jako kdyby se v pravěku objevila jaderná elektrárna. Vize, které jsem zde řekl, proto už za pár roků vyzní jako srandovní pohádka...

Jiří Dušek

| Zdroj: Astronomy, Astronomy Now, Scientific American, internet IAN.cz
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...
archiv zdroj
RULETA
Fotogalerie z přechodu Venuše
Ilustrační foto...
Chaos ve Sluneční soustavě
Ilustrační foto...
Sága kosmického teleskopu III
Ilustrační foto...
Odhalený Epimetheus
Ilustrační foto...
Diamantový prach 3
Ilustrační foto...
STALO SE
4.12.2012 -
Probíhá experiment. Stránky se pomalu dostávají ze záhrobí zpět na světlo digitálního světa... Omluvte nedostatky, již brzy snad na této adrese najdete víceméně kompletní archiv IAN...

WEBKAMERA
 Upice webcam / widecam
UPICE WEBCAM

Add to Google

 

Pridej na Seznam
 

  © 1997 - 2017 IAN :: RSS - novinky z astronomie a kosmonautiky SiteMap :: www :: ISSN 1212-6691