6. října 1997 
 
Obsah:
 
Na obloze září nová kometa!
Před čtyřiceti lety odstartoval Sputnik
Pathfinder žije
41. týden na obloze
Uskutečnil se Demonstrátorský seminář
Marťanské písky (závěr seriálu)
 

 

Na obloze září nová kometa!

Třetího října objevil Japonec Sjogo Utsunomija novou kometu. Měla asi 10. velikost a krátký chvost o délce asi deset úhlových minut. Předběžně spočítaná dráha ukazuje, že se kometa Utsunomiya nejvíce ke Slunci přiblíží 10. prosince tohoto roku (1,35 astronomické jednotky). Nyní má poměrně velkou deklinaci (70 stupňů) a je nejlépe pozorovatelná kolem půlnoci. Během tohoto měsíce se přesune na večerní oblohu. Její jasnost se pravděpodobně zvýší ještě o jednu magnitudu. Nestane se tedy druhou kometou Hale-Bopp, pozorovatele vlasatic však určitě potěší. Další informace o této kometě, ale i jiných najdete na stránkách http://encke.jpl.nasa.gov.
 

Snímek komety Utsunomiya pořídil 6. října 1997 kolem desáté hodiny večerní Rudolf Novák. Použil k tomu čtyřicetisekundovou expozizi CCD kamerou ST-7 připevněnou na newtonu 40/175 cm Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně.

obsah
 


Před čtyřiceti lety odstartoval Sputnik

Čtvrtého října 1957 krátce před půl devátou našeho času oznámil hlahol polnice nový přelom v dějinách lidstva. Ve 20 hodin 28 minut a 4 sekundy se na kosmodromu Bajkonur (dnes součást Kazachstánu) vznesla mezikontinentální raketa R-7. Místo bojové hlavice a přesných naváděcích systémů, jež měly jadernou bombu navést co nejpřesněji na cíl, se však na její špici nacházela asi osmdesátikilogramová družice PS - Prostějšij Sputnik (Jednodušší družice). Půldruhé hodiny po ukončení činnosti motorů R-7 stáli všichni přítomní na kosmodromu mlčky kolem jednoduchého radiopřijímače. Až za nekonečných devadesát minut - tedy po obletu Země - se ozvalo slabé píp-píp-píp... Jasný důkaz, že Země získala první umělý satelit.

Sputnik 1 byla družice, se kterou se původně nepočítalo. Tomáš Přibyl ve své knížce "Rudé hvězdy ve vesmíru" uvádí, že dle původních plánů měla jako první startovat asi tunová vědecká sonda, určená ke studiu tehdy zcela neznámého kosmického prostředí. Hon za prvenstvím v době studené války ovšem Rusy donutil přípravy uspěchat. Američané však svoji první družici - Explorer 1 - vypustili až 31. ledna 1958.

Sputnik 1 měl natolik jednoduchou podobu, že se stal symbolem umělých družic i na dětských kresbách. Jeho základ tvořila koule o průměru 58 centimetrů z níž vyčnívaly čtyři prutové antény (dlouhé 260 a 260 cm). Jeho celková hmotnost byla 83,6 kilogramu. Vnitřek, vyplněný dusíkem, obsahoval vysílač a malý větrák. To bylo vše - s vědeckými přístroji se počítalo až na dalších sondách. Zemi obletěl po protáhlé eliptické dráze jednou za 98 minut. Po osmnácti dnech, když se jeho baterie vyčerpaly, umlkl a za další tři měsíce - v lednu 1958 - zanikl v zemské atmosféře.
 
První, ale i následující ruské družice (jejichž hmotnost neustále rostla) se staly skutečnou fackou sebevědomému americkému národu. Píp-píp-píp... jež se čtvrtého října ozvalo, totiž zcela jasně a jednou pro vždy demonstrovalo schopnost Sovětského svazu donést jaderné bomby z Evropy až do Spojených států. Ze začátku podceňovaný start - například i prezidentem Davidem Eisenhowerem, se stal vážným upozorněním. Oba státy vyvinuly jaderné a termonukleární zbraně, bylo krátce po konci korejské války a chystala se kubánská krize. Není divu, že Nikita Chruščov, tehdejší šéf SSSR, začal úspěchy svých odborníků propagandisticky využívat.

Američané se však nenechali zastrašit a brzy zmobilizovali své síli. Souboj o kosmická prvenství v rámci studené války tak přivedl člověka na Měsíc i k téměř trvalému osídlení nejbližšího kosmického prostoru. Paradoxně to však byla kosmonautika, která značnou mírou zabránila vzniku války "horké". Vlády obou zemí investovaly ohromné částky do špionážní techniky. Bdělým okům družic nemohlo na zemi nic uniknout. "Hvězdné války" pak následně ekonomicky vykrvácely a v podstatě i rozvrátily Sovětský svaz.

Sputnikovo pípání tak skutečně znamenalo zásadní přelom v dějinách lidstva.

Jiří Dušek
 
Obrázek nahoře: Legendární start rakety R-7 s první umělou družicí Země 4. října 1957. Obrázek dole: "Vnitřnosti" Sputniku 1. (Foto a zvukový záznam: ABC a NASA)
 
obsah
 
 


Pathfinder žije!

Stav misie: 1. október 1997

Tím operátorov Pathfindera sa dnes pokúsil získať zo sondy informácie o jej stave cez 70 metrovú anténu Deep Space Network v Canberre a v Madride. Aj keď sa nepodarilo tieto údaje získať, tím sa poučil, čo mu pomôže poskladať skladačku udalostí na sonde. Sledovaním signálu zo záložného vysielača bolo zistené, kedy sa sonda ráno zapnula. Zapnutie prebehlo neskôr ako sa predpokladalo, čo mohlo byť spôsobené chybou hardware, alebo sekvenciami, ktoré každé ráno na sonde prebiehajú.

Vykonávanie ranných príkazov na sonde nie je problémom. Odkedy sa batéria na sonde vybila, nebeží na nej čas. To pravdepodobne spôsobilo, že načítavanie programov prebieha v čase, keď na to nie je na sonde dostatok energie. Nedostatok energie je spôsobený tým, že Slnko neni ešte v potrebnej výške nad obzorom na to, aby solárne paneli túto energiu vyrobili.
Sonda sa preto nezapne, kým nie je overené, že je dostatok energie na spoustenie aspoň najdôležitejších systémov.

To tedy znamená, že sa Pathfinder zapína neskôr a vypína skôr ako to bolo, keď bola ešte funkčná batéria. Zajtra sa tím opäť pokúsi stiahnuť zo sondy údaje o jej stave. Takisto by mali byť odoslané príkazy na udržanie sondy v stave, v ktorom bude využívať čo najmenej energie. Medzi týmito príkazmi by malo byť aj odpojenie batérie.

Aj keď presnú príčinu komunikačných problémov sa doteraz nepodarilo zistiť, je pravdepodobné že boli spôsobené vybitím batérie. Počas posledných dvoch dní sa z dát z Pathfinderom podarilo zistiť, že je možné ju riadiť a komunikovať s ňou cez záložnú vysielačku. Misia teda môže pokračovať.

Lukáš Diko
Pravidelní čtenáři IBT vědí, že se u Marsu nachází dvě americké sondy. Zatímco Pathfinder studuje povrch planety takříkajíc na dotek, sonda Mars Global Surveyor se připravuje na dálkový průzkum z oběžné dráhy. V současné době pomalu upravuje pomocí brzdění o vrchní části řídké marsovy atmosféry svoji dráhu (ve výšce jen sto kilometrů nad povrchem). Počítá se, že do rutinního provozu bude uveden v březnu příštího roku. Přesto již teď občas pořizuje snímky planety.
Na ukázku přikládáme obrázek zhotovený 21. září. Zachycuje část údolí Nirgas. Jedná se o oblast, kde jsou známy stopy po vodní erozi. (Kliknutím získáte obrázek v plném rozlišení.) Další informace o této misi najdete na adrese http://mars.sgi.com/mgs Foto NASA.

obsah
 

 

41. týden na obloze (6. - 12. října)

Uprostřed tohoto týdne, ve středu 9. října, bude Měsíc v první čtvrti. I bez dalekohledu si na jeho povrchu můžete všimnout několika zajímavých útvarů. Na pravém okraji měsíčního srpku uvidíte oválnou skvrnku Moře nepokojů a pod ním Moře hojnosti. Obě mají průměr více než pět set kilomterů. Ve skutečnosti je Moře nepokojů téměř přesně kruhové, jako oválné se nám jeví pouze proto, že se na něj díváme z boku. Naopak u levého okraje najdete Moře jasu. Jedná se o šesté největší měsíční moře, je však menší než například pozemské Kaspické moře. V jeho sousedství se nacházejí hory Apeniny. Na jejich spatření však budete potřebovat alespoň triedr.

- jd -
obsah
 
 


Uskutečnil se demonstátorský seminář

Tento víkend se na Hvězdárně v Úpici uskutečnil další Demonstrátorský seminář. Spolu s hvězdárnou ho organizovalo Sdružení hvězdáren a planetárií. Celkem se zde objevilo přes padesát českých a slovenských demonstrátorů, tedy pracovníků a spolupracovíků hvězdáren, kteří ukazují návštěvníkům denní i noční oblohu. Seminář byl věnovaný problematice pozorování ve městech, res. na světlé obloze. Kromě toho se zde konala vynikající přednáška prof. Jakeše z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy na téma "Co nového na Měsíci".  Rozhovor s profesorem Jakešem, který jako jeden z mála Čechů zkoumal vzorky měsíčních hornin v rámci projektu Apollo, najdete na stránkách IBT během několika týdnů.

- jd -
obsah
 
 
 

 
13. díl
 
 
To odpoledne diskutovali dlouho. Jack Wilson již nezpochybňoval Takešimu jeho argumenty, ba několikrát s ním i souhlasil, ale dost možná, že právě v těch chvílích mu začal ... závidět. Záviděl mu jeho velký problém a také to fantastické zapálení pro věc. Jak jen někdo může v tak bezvýchodné situaci mobilizovat tolik sil? Proč jeho samého záhadné otřásání sopek už nechává chladným? – Omyl, nenechává, Wilson to podvědomě cítí, a podle toho dokonce začíná i jednat. Tentokrát ale obezřetně.
Už po dva týdny panuje venku téměř bezvětří. To je příznivé znamení, zanedlouho skončí jejich nucený pobyt v zásobovací stanici. Kdyby zapršelo, bylo by hned docela fajn. Jenže na Marsu jak známo neprší. Wilson už řadu dní odhaloval veliteli – po maličkých kouscích – svůj nový plán. Chtěl by znovu vyrazit na vrchol hory Olympus, jenže tentokrát s velkým tahačem. Zatím je "zaparkován" v závalu, ale dveře přechodové komory by Wilson za pár dní práce osvobodil od záplavy písku. Ostatně před návratem to tak jako tak budou muset udělat.
Hlavní Wilsonův argument, na který Harding kupodivu slyšel, zněl: vystoupím-li do větší výšky, mnohem dříve naváži spojení s družicemi a tedy i se Základnou Chryse a se Zemí, než když budeme tady dole utrápeně čekat na projasnění atmosféry. Naléhavě potřebujeme konzultovat Takešiho zdravotní stav s lékaři. Poslední dobou Sato hodně sešel.
Uplynulo přesně 120 marsovských dní, tedy solů, od příjezdu do stanice, a Jack Wilson ji s vyproštěným tahačem opět opouštěl. Tentokrát s velitelem předem dlouze probíral trasu, kterou se bude ubírat. Jízda po lávových provazcích bude něco zcela nového. Velitel ho mnohokrát nabádal k opatrnosti. "Věřte mi, Jacku, je mi milejší mít vás tady dole živého a zdravého, než na vrcholu sopky, ale pod převráceným tahačem. Nezapomeňte – vás už nemá kdo zachránit."
Wilson se chtěl vyhnout jazyku aureoly, který stanici téměř pohltil, a tak musel jet oklikou. Zejména první fáze cesty byla svízelná. Bouře stále ještě neskončila, viditelnost byla pořád mizerná, rádiové spojení zatím nefungovalo. Ale Wilson přesto pomalu stoupal na temeno božské hory Olympus.
Po třech dnech odhadoval, že je tak asi v polovině cesty. Konečně zase rozlišoval den od noci. Spojení se světem už musí přijít!
Nečekal dlouho. Spojový satelit se ozval. Wilson okamžitě přehrával své vzkazy přes družici do světa a přijímal zprávy zvnějšku. Za víc než stovku dní se jich nashromáždilo opravdu požehnaně! Teď samozřejmě není čas je podrobně číst, proto jen očima přelétal jejich záhlaví. Víc než úřední zprávy ho ovšem zajímala soukromá sdělení od rodiny. Ještě že nejsou cenzurovaná. Jak je tak v rychlosti probíral, narazil na zprávu od nějakého Harryho Fostera. Foster? Proboha, který Foster? Wilson usilovně přemýšlel, kdo by to mohl být, ale napadal ho jen dávný kamarád z dětství, dnes už novinář. Byl to doopravdy on. Jak se dostal na můj soukromý kanál? I to se mu prohnalo hlavou, když dekódoval zprávu. Jakmile se však do ní začetl, počáteční zvědavý údiv vystřídal šok.
 

Osudová volba

Thomas Harding cítil, že je se svými silami na dně. S psychickými silami, ovšemže, vždyť už dlouhé týdny vůbec nic namáhavého nedělal. Hlavou se mu stále honila jediná myšlenka: Neměl jsem toho divokého Wilsona nikam posílat! Jen co osaměli, Takešiho zdravotní stav se prudce zhoršil. Harding hned pomyslel na nejhorší a – bohužel – to nejhorší se stalo skutečností. Takeši za dva dny umírá, a snad jen velké dávky opiátů zmírnily poslední chvíle jeho utrpení.
Určitě mu Wilson chyběl, vyčítal si neustále, s ním si rozuměl přece jen víc než se mnou. Jeho přítel odjel a on svůj životní zápas definitivně vzdal. A kdoví, jestli tady nakonec nezůstanu docela sám.
V Hardingovi se cosi zlomilo. Smrt člověka, s nímž měsíce žijete v jednom společenství, kterého za tu nekonečnou dobu těsného kontaktu už znáte lépe než své příbuzné, a on obdobně zná vás, rozumí vám a spoléhá na vás, taková smrt patří k nejhorším. Harding už nic nezastíral, nebylo ostatně před kým něco tajit. Zůstal tu sám a možná nadlouho. Mars mu ukázal svou drsnou tvář, prašná bouře ho odřízla od světa a uvěznila v komfortním sarkofágu, a on vážně začal uvažovat o tom, zda vůbec někdy někomu sdělí své svíravé pocity nejistoty a ... strachu. Nemohl nevzpomenout na kapitána Scotta: zatímco ještě nedávno všichni tři docela lehce konverzovali o jedné z dávných antarktických tragédií, dnes Harding cítil, že už by mu ani sama řeč na toto téma nešla.
Harding myslel, že snad blouzní, když třetí den po Takešiho skonu zaslechl v hloubi zásobovací stanice jakýsi šramot, pak ostrý zvuk kovového bouchnutí a kroky. Takeši žije? Až tak ho, chudáka, poznamenaly poslední události. Ve dveřích se objevil Jack Wilson.
"Veliteli, musel jsem se vrátit z půlky cesty, mám děsivou zprávu," vyhrkl jedním dechem.
"Sato ... zemřel," jen taktak ze sebe vypravil Harding.
To Wilsona zaskočilo. "Nebohý Takeši ... to je mi líto ..." zašeptal a rychle uhnul pohledem.
Ticho první prolomil Harding: "Je to smutné, ale teď už to nemůžeme změnit. Zemřel dva dny poté, co jste odjel. Jenže vy máte taky nějakou Jobovu zvěst, že?"
Wilson sebou trhnul. "Mám, a týká se nás všech, celé naší výpravy. Všem nám jde o krk!" Velitel jen mlčky vybídl Jacka, aby se posadil, a ustaraně naslouchal.
"Ani nevím, odkud dřív začít. Byl jste přece v posádce lodi Odysseus, když odvážela výzkumníky z odvrácené strany Měsíce?"
"Nu ano, ale to je už hodně dávná záležitost."
"Vzpomínáte si na nehodu rakety výsadkového modulu, když jste z Měsíce odlétali?" Wilson se vžíval do role vyšetřovatele.
"Jak by ne! Vždyť jsem modul pilotoval. Ale odkud to k čertu všechno víte? Byl jsem přesvědčený, že o tom nikdo nepovolaný neslyšel. Nám kategoricky zakázali o tom mluvit."
"Zprávu mi poslal můj kamarád Harry Foster, novinář. Ale na tom teď nesejde. Vy o celé záležitosti víte mnohem víc než Foster a já dohromady. A nám tady v téhle ocelové kleci mohou být všecky takový zákazy letovejch ředitelů ukradený. Nám jde opravdu o kejhák!"
"Táák, chápu, to byla ta děsivá zpráva ..." Harding se snažil získat trochu času a srovnat si vše v hlavě.
"Ne, ty šílený věci teprve přijdou. Jak to bylo s tou raketou?" Wilson se stal odporně agresivním.
"Žádné velké drama, příteli, když už to chcete vědět." Harding sbíral každičkou sekundu na rozmyšlenou.
"Byl to náš poslední let ze základny Lomonosov. Občas ji lze zahlédnout i ze Země. Předstartovní příprava a start normální, ale za pár okamžiků se prudce přehřálo jedno z čerpadel paliva. Hned jsem je vypnul, takže jeden motor vysadil. Naštěstí další dva k odletu stačily."
"A kdybyste tak rychle nereagoval?"
"Čerpadlo by se přehřálo, propálilo a vybuchlo. Myslím, že v tom případě by si tady s vámi povídal někdo jiný."
"Příčinou byly nejspíš nečistoty v palivu, že jo?"
"Palivo bylo v naprostém pořádku, jinak by to odnesla i další čerpadla. Ale nějak se do potrubí dostal prach, písek a kdoví co ještě ..."
"No – právě o ten prach a písek tu jde. Když pronikl do čerpadel na Měsíci, pak ho určitě nalezlo plno i do nádrží a potrubí našich výsadkových modulů. Ty přece stojí už měsíce na Základně Chryse, nechráněné, ofukované ze všech stran prachovou bouří. Měli bychom z pekla štěstí, kdyby se jim nic nestalo!"
"Vidíte to příliš černě, Jacku. Hned po naší měsíční ... no, nehodě ... byla přijata rozsáhlá opatření, aby se něco podobného neopakovalo. Ani na Měsíci, ani zde na Marsu."
"Nevěřte pohádkám," skočil mu Wilson do řeči. "Proč by se incident na Měsíci tak pečlivě utajoval? Foster zjistil ..."
Harding ho také nenechal domluvit: "Utajování případu byla určitě hloupost, ale snažte se naše šéfy pochopit. Už se rozbíhal tento projekt. Potíže s ním byly na každém kroku, co vám budu povídat. Do toho zmatku přišla naše nehoda, a ta by určitě silně ovlivnila mínění veřejnosti. Není rozumnější problém vyřešit v relativním klidu? Však se také vyšetřovací komise obrátila s žádostí o pomoc na Paula Greenberga. Není většího experta ..."
"Ha, říkáte Greenberg! Nahráváte mi na smeč, veliteli. Snad vám teď konečně stihnu povědět, co všecko Foster vyčenichal. Když se před dvěma měsíci jako obyčejný novinář obrátil na naše tiskové oddělení, jakže byl vyřešen problém ochrany výsadkového modulu před marsovským prachem, dostalo se mu naprosto neslané nemastné odpovědi. O té vaší havárii na Měsíci ani slovo. Vážený tajemník výboru pro sdělovací prostředky mu dokonce doporučil, aby se zeptal přímo Greenberga, je prý už v důchodu a má na interview dost času. Foster obratem zjistil, že je dva měsíce po smrti!"
"Greenberg zemřel?"
"Jo, zemřel. A ti zatracení úředníci si z Harryho dělali blázna. Už se vůbec nedivím tomu, co si řadový obyvatel Země myslí o celém tomhle projektu, když se tak závažné věci zlehčují a nikdo z odpovědných není ochoten říct pravdu. Tihle mediální inženýři mohou okouzlit tak leda děcka z mateřských škol!"
"Dobrá, Jacku, a co dál?"
"Harry to nevzdal. Nás se zeptat nemohl, my všichni na Marsu jsme už dřepěli v těchto plechovejch krabicích, spojení se Zemí bylo fuč. Foster jako špion prolezl všechny databáze s dokumentací o předepsaných testech. Pomáhal mu v tom kdosi z dokumentačního centra, jinak by do nich nešlo proniknout. Ale to je teď vedlejší. Tehdy se dověděl o vašem maléru na Měsíci. V databázích byly všelijaké informace, ale ani slovo o prověrkách těsnosti spojů a takových věcech. Našel jen jakési rozbory pevnosti těsnění za vakua a extrémních mrazů. Skoro mám pocit, že tam zbyly jako pietní vzpomínka na oběti havárie raketoplánu Challenger."
"Moment: buď se ten ... Foster ... nepropracoval do správných databází, nebo se vtom předstartovním zmatku dokumentace nezachovala ..."
"... anebo žádné testy nebyly! Tak tomu bude! Šetřilo se, ať to stojí, co to stojí."
"Ne, tomu nevěřím. Tohle přece není amatérský projekt! Ostatně – za chvíli se na to můžeme oficiálně zeptat řídící středisko, a taky kolegů ze Základny Chryse. Sdělil jste jim něco, Jacku?"
"Ne, zatím nic, hned po převzetí zprávy jsem uháněl zpátky, ale teď je opravdu nejvyšší čas jednat, abychom věděli, na čem vlastně jsme."
Atmosféra se po prašné bouři rychle čistila, spojení se Zemí i se základnou opět fungovalo, a tak Harding a Wilson na nic dalšího nečekali. Reakce ze Základny Chryse: údiv a zase údiv. Zpráva o smrti Takešiho a také dvou dalších osadníků ze základny byla v tu chvíli docela na okraji zájmu. Země po nucené odmlce svých vyslanců určitě očekávala všelijaké komplikace, jen ne poplašné zprávy o spolehlivosti raketových motorů, které mají vyzvednout osadníky z marťanských písků a navrátit je opět domů, na zeměkouli. Obavy byly skutečně na místě. Každý ze dvou výsadkových modulů na Základně Chryse byl sice schopen pojmout celou posádku a dopravit ji k lodím Kasei, jež byly zaparkovány v automatickém režimu na dráze kolem planety, mohly však z Marsu odstartovat pouze jednou.
Tisíckrát prověřovaná spolehlivost motorů nebude nic platná, selže-li některé čerpadlo. Po tom, co všichni na Marsu zažili během prašné bouře, si nebyl spolehlivostí těsnění stoprocentně jist nikdo. Ředitelé letu sice donekonečna tvrdili, že vše je v naprostém pořádku, jen některé protokoly o testech byly vyřazeny, ale moc přesvědčivě to neznělo. Blízcí Greenbergovi spolupracovníci dokonce prohlásili, že Greenberg osobně před odchodem do penze zničil všechny záznamy o testech. Údajně proto, že již uběhla jejich archivační lhůta a on, puntičkář až běda, trval na jejich okamžité skartaci. K tomu Harry Foster, který celý případ náležitě rozvířil, jenom ironicky poznamenal, že si dovede představit i jiné důvody takového spěchu. Ostatně Fostera by hodně lidí nejraději sprovodilo ze světa.
Wilson a Harding se připravovali na zpáteční cestu na základnu. Během balení vzorků a všech dalších příprav na transport věnovali jen malou pozornost zprávě, že se jejich kolegové na základně rozhodli k experimentu. Výsledek pokusu je ale pořádně vyděsil.
Velitel Základny Chryse po bouřlivé debatě se svými kolegy a také se Zemí rozhodl, že menší výsadkový modul – Kasei 2 – již nyní s nevelkým nákladem odstartuje k orbitální lodi. Zde malá posádka a několik lehce nemocných počká půl roku na hlavní skupinu. Dřívější návrat na Zem beztak není možný. Účel tohoto předčasného odletu z povrchu planety byl jasný: zjistí se – i když riskantní metodou zkoušky a omylu – pravý stav věcí.
Země od samého počátku protestovala, Země se bránila převzít za tento ukvapený pokus odpovědnost. Mezi pochybovači to ovšem jen zvýšilo podezření. Pokus to byl doopravdy zbrklý, což později uznali všichni, když se pokoušeli zjistit, co se vlastně stalo. Dvojčlenná posádka a tři nemocní, kteří dobrovolně přešli do návratové sekce, ji po dvou hodinách kvapně opouštěli, aniž se byť o sebemenší kousek nadzvedli nad marťanské písky. Dvě čerpadla z pěti se ihned zadřela a všichni byli nakonec rádi, že neexplodovala. Výsadkovému modulu lodi Kasei 2 tak bylo souzeno stát se dalším pomníkem pozemšťanů na Marsu, přinejmenším do doby, než při další výpravě na tuto planetu někdo vymění vadná čerpadla za nová a najde v sobě tolik odvahy, aby je i spustil.
 
Zpáteční cesta Wilsona a Hardinga byla smutná. I když se vraceli stejnou trasou jako před bouří, přesun na Základnu Chryse se neuvěřitelně vlekl. Téměř nikde nenarazili na své staré stopy, tak dokonale je větrná smršť zahladila.
Spolu se téměř vůbec nebavili. Ani o sopkách, kdysi tak oblíbeném Wilsonově tématu, ani o marsovském životě, ani o čemkoli jiném. Každý se stáhl do své ulity, jako by měl sám se sebou co dělat. To určitě nebylo kvůli nějaké vzájemné nevraživosti, opravdu ne, takto se projevovalo jejich současné psychické rozpoložení. Dlouhý pobyt v naoranžovělých písečných pouštích a samozřejmě události poslední doby oba neblaze poznamenaly. Každý se v extrémních podmínkách mění, nikdo z nás není stále stejně fungující automat. Když se kosmonaut Edgar Mitchell, jenž se v raných dobách vesmírných letů dostal až na měsíční povrch, vrátil zpět, prohlásil: "Letěli jsme na Měsíc jako technici, ale vraceli jsme se jako humanisté." Jenže první pozemšťané na Marsu teď mají pocit, že se na této planetě proměnili z hrdých dobyvatelů – v zoufalé trosečníky.
Když se oba muži po měsíci plahočení pouští konečně objevili na hlavní základně, radost z jejich návratu vydržela jen několik hodin. I zde teď převažovala pochmurná nálada. Někteří se sice ještě bavili o tom, nakolik jsou jejich šance na návrat reálné, většina již ale rezignovala. Nemluvme o tom, říkali lhostejně, jen ať to nějak skončí, chceme domů. Jenže do odletu na vzdálenou Zemi zbývalo dobrého půl pozemského roku.
Právě tehdy, v oné vypjaté době čekání, nejistoty a příprav na odlet, se Jack Wilson definitivně rozhodl: nenasedne do lodi Kasei 1, ale vyčká zde – na Marsu – příletu další meziplanetární stanice, kterou ostatně Země našim kosmonautům několikrát slibovala. Pro Wilsona to byla určitě osudová volba, pro všechny ostatní – překvapení prvního řádu.
"Vy jste se dočista zbláznil," zaútočil na něj velitel Harding, sotva se dověděl o Wilsonově rozhodnutí. "Nebo se opravdu tolik bojíte výbuchu rakety při startu? Řeknu vám, takhle zapeklitých situací jsem už zažil hodně, a vždycky jsem z nich vyvázl se zdravou kůží. Vsaďte na mé štěstí, když už nevěříte Greenbergovi, a vraťte se s námi!""O svůj život se zas tak moc nebojím. I já jsem tady na Marsu leccos zažil. Ale teď zkrátka vidím, že zde na základně je nejbezpečněji."
Harding se nevzdával: "Opravdu věříte slibům, že Země po našem návratu vás bude chtít zachránit? Vždyť je to jen úhybný manévr politiků. Vzpomeňte, kolikrát i po ukončení nějaké války zanechaly státy své vojáky v zajetí na pospas protivníkovi. Odepsaly je. A vy se stanete zajatcem. Odtud se na vlastní pěst nedostanete!"
"Ano, veliteli, chápu vaše obavy. Ale vy se přece u prezidenta za mne přimluvíte, viďte? A namluvte mu třeba, že zatím zde pobývám jako Jeho Excelence Velvyslanec Země a hlídám toto území před invazí mimozemšťanů."
"Nedělejte si z toho legraci, je to moc vážná věc."
"Je, a proto mě dobře poslouchejte: ať už odletíte v pořádku nebo se s vámi něco nemilého stane, já to zde ještě pár let vydržím. Tady, na Základně Chryse, je pro jednoho zásob a energie na deset let. A pak mám taky tahače a umím s nimi jezdit po téhle poušti. Právě plánuju výlet do Ares Vallis, kde je naše další zásobovací stanice. Tam taky najdu zatraceně zajímavý terén pro své průzkumy. Ne, nebojte se, veliteli, nebudu se tady nudit, a nebudu se ani bát."
Wilson ovšem ani teď neprozradil, na co se těšil snad nejvíc: až všichni z Marsu vypadnou, konečně bude mít volný přístup k Vikingu, stojícímu opodál. Beze svědků, ale i bez něčích zákazů si konečně důkladně prohlédne útroby historické sondy. Musí ji prošmejdit do posledního šroubku. Ve hře je přece schránka speciálního určení: je to možná přelud, možná novodobý poklad či nebezpečná časovaná nálož, pro věčně neklidného Wilsona ale v každém případě výzva na souboj.
Vedení projektu proti Wilsonovu rozhodnutí setrvat na Marsu kupodivu neprotestovalo. Až s odstupem času historikové zjistí, zda to byl postoj plný tolerance, či slabosti a bezradnosti. Závěrečné přípravy k odletu se rozběhly naplno. Datum odletu už také bylo pevně stanoveno: 20. září 2026, a podle pozemského kalendáře na tento den připadá neděle. Půjde-li vše jak má, za devět měsíců se výprava navrátí k Zemi. Bez tří mrtvých kamarádů – a bez Jacka Wilsona. To bude ovšem ten lepší případ. V onom horším dvacátého září prokáže Jack svým druhům poslední službu.
Krátce před odletem byl Harding naměkko. Ani Jacka nepřemlouval k návratu, dobře věděl, že je to marné. "Už jsem starý na to, abych se sem s další výpravou vrátil. Ale slibuji vám, Jacku, že vás budu čekat na orbitální stanici u Země. Mějte se tu hezky a dejte na sebe pozor."I Jacku Wilsonovi bylo všelijak, když v roveru z bezpečné vzdálenosti sledoval start svých kolegů. Moc toho neviděl, protože ihned po spuštění motorů se zvedla fantasticky hustá mračna červenavého prachu. Ale z rádiových rozhovorů bezpečně poznal, že start byl bezchybný.
Thomas Harding se mu přihlásil ještě jednou: "Milý Jacku, myslím na vás. Teď už vás nemohu k ničemu přemlouvat, kostky jsou vrženy. Tak aspoň – vše nejlepší!"
"Přeji vám všem pěknou cestu domů. Věřte mi, že jsem šťasten. Skutečně. Právě se mi splnilo moje dávné přání z dětství: stal jsem se na dlouho dobu opravdovým Marťanem."
Wilsonův hlas se silně chvěl, a vzpomínky ho unášely kamsi daleko, do jeho dětských snů.
(konec)
 
Autor uvítá jakýkoli komentář. Poslat mu ho můžete na adresu zpokorny@sci.muni.cz
Předcházející díly si můžete přečíst v oddílu Starinky.
obsah
 

Staší zprávy najdete v oddílu Stařinky.