18. srpna 1997

Lukáš Diko, Pathfinder News

STAV MISIE 15. August 1997, 17:00 PDT

Dnes na Mars: Sojourner pokračuje v púti Rock Garden.

Východ Zeme na Marse dnes, Sol 41, o 12:15 PDT, Slnka o 3:15 PDT. Sojourner a Pathfinder boli zobudení piesňou "Contact" od skupiny Phish a pokračovali vo svojich operáciách. Prebehli štandardné merania teploty a tlaku, a taktiež boli urobené ďalšie obrázky potrebné ku kompletizácii "Super Panorámy", a obrázkov vysokého-rozlíšenia ďalších zaujímavostí v Ares Vallis.

Vychod Slunce na Marsu (animace ve falesnych barvach)Sojourner zatiaľ urobil, čo sa predpokladalo, kým nastali problémy s jeho operačnou spôsobilosťou: zastavil sa a trpezlivo čaká na inštrukcie. Predným kolesom na kameni Torres a zadným na kameni Tigger, parameter rizika artikulácie bol prekročený. Toto spôsobilo, že jeho ďalší pohyb smerom ku kameňu Shark bol softwarom zastavený. Technici uvažujú o zmene hodnoty tohoto parametra, aby umožnili Sojourneru voľnejší pohyb v náročnom teréne Rock Garden. O tejte zmene bude rozhodnuté v priebehu najbližších dní.

50 megabitov dát bolo vyslané z povrchu Marsu v priebehu dvoch hodín vysielania na Goldstone anténu v Kalifornii. Na Marse zapadla Zem o 1:35 PDT a Slnko o 3:30


Jiří Dušek, Discovery přistál

Dnes skončil let STS-85 raketoplánu Discovery. Kosmická loď odstartovala 7. srpna z Kenedyho kosmického střediska na Floridě. Šestičlenná posádka vypustila kolem Země autonomní německou stanici CRISTA-SPAS, která studovala křehkou ozonovou vrstvu. Jedním z jejich úkolů byl i výzkum minikomet, které mají dennodenně bombardovat zemskou atmosféru. Po devíti dnech byla stanice opět zachycena a uložena do nákladního prostoru. Posádka také studovala sedmipalcovým ultrafialovým dalekohledem kometu Hale-Bopp. Celkově pořídili několik set tisíc snímků jádra, hlavy i chvostu vlasatice. Kromě těchto úkolů se testovala japonská robotizovaná "ruka", jenž se bude používat na mezinárodní kosmické stanici Alfa. (Posloužila například k zachycení sondy CRISTA-SPAS.)

16. srpna 1997

Proleťte se kolem Matildy

27. června proletěla sonda NEAR pouhých 1200 kilometrů od asteroidu 253 Mathilde. Celkem pořídila přes pět set snímků. Jonathan Joseph, Brian Carcich, Clare Tector a Peter Thomas z Cornellovy univerzity z nich sestavili animaci demonstrující průlet sondy kolem planetky. Jestliže se chcete na něj podívat, klikněte na obrázek. Animace má velikost 450 kilobajtů.

15. srpna 1997

Jiří Dušek, Posádka Miru šťastně na Zemi

Dva ruští kosmonauti Alexander Lazutkin a Vasilij Ciblijev včera po obědě šťastně přistáli na Zemi. Skončil tak jejich šestiměsíční pobyt na problémy sužované kosmické stanici Mir. Třetí kosmonaut, který s nimi prožíval některé z nebezpečných situací, Američan britského původu Michael Foale, na stanici zůstává. Na přelomu září a října by měl palubu opustit pomocí raketoplánu Atlantis.

Lazutkin a Ciblijev během svého pobytu řešili velké množství různých nehod.

Současná posádka (ostřílený Foale, nováčci Solovjov, Vinogradov) se některé z těchto problémů pokusí vyřešit. Především podnikne příští týden pokus o záchranu modulu Spektr - natáhnou elektrické kabely, které ke stanici připojí důležité sluneční panely. Mir by tak získal dostatečně devadesát procent původního množství životně důležité elektrické energie. Raketoplán Atlantis pak doveze na stanici další nezbytnou surovinu: vodu.

Post Scriptum:
Těsně po dopsání této zprávy se na Síti objevily první informace o obletu stanice Sojuz kolem Miru:

Tři čtvtrtě hodiny trvající manévr přesunul loď Sojuz z jednoho stykovacího uzlu na druhý. Uvolnilo se tak místo pro dopravní loď, jenž by se měla s Mirem spojit v neděli. Sojuz se vzdálil asi na padesát metrů od stanice a kosmonauti tak mohli pořídit snímky poškozeného modulu Spektr. Na první pohled ale neobjevili nic zvláštního. Z bezpečnostních důvodů byli na palubě Sojuzu všichni tři kosmonauti. Loď totiž slouží současně jako záchranná.


Lukáš Diko, Pathfinder News

STAV MISIE 13. August 1997, 16:00 PDT

Ďaľší vzrušujúci deň na povrchu Červenej planéty, vyslaných bolo 91 megabitov informácií. Po východe Zeme včera o10:50 PDT, Sol 39 bol Sojourner prebudený piesňou napísanou výlečne pre tento účel: "Mars Rovin'" od Tempus Fugit a the Time Travellers. Hoci sa vyskytly problémy s artikuláciou Sojournera počas tohoto Solu, jeho operácie opäť priniesli pozoruhodné výsledky. Sojourner odtlačil kameň Hassock, ktorý mu stál v ceste, ale chyba nastala, keď vyšiel jedným z kolies na jeden z kameňov strednej veľkosti. Z bezpečnostných dôvodov bol ďaľší pohyb zastavený. Po vyhodnotení operácií bude Sojourner pokračovať na ceste ku kameňu nazvanom Shark.

IMP vyslal viac obrázkov včítane nočných pozorovaní oblohy nad Sagan Memorial Station. Medzi obrázkami prijatými na Zemi sú pravdepodobne aj obrázky hviezd, ale budú ešte vyžadovať ďaľšie analýzy. The "Super Panorama", 360-stupňový obrázok miesta pristátia v 12 spectrálnych filtroch z IMP, je takmer hotový. Predpokladá sa, že celá panoráma bude prijatá na Zemi v priebehu dvoch týždňov. Batérie poskytujú dosť energie na celonočné operácie, ale stanica bola uvedená do hibernačného módu, aby ušetrila energiu.


Jiří Dušek, Nová sluneční družice

Dvacátéhočtvrtého srpna odstartuje z Mysu Canaveral sonda ACE, určená k pozorování Slunce a předpovídání slunečních bouří. V okolí rozsáhlých skupin skvrn totiž občas dochází k nepředstavitelným erupcím, při kterých se do prostoru uvolní ohromný oblak částic. Když se náhodou srazí se Zemí, mohou značně ovlivnit magnetické pole Země a způsobit známé polární záře. (Na povrch se ale nedostanou, tomu naštěstí brání hustá atmosféra.)

Například na jaře roku 1989 vévodila povrchu Slunce rozsáhlá skvrna v jejíž blízkosti docházelo k častým erupcím. Třináctého března oblak nabitých částic dorazil k Zemi. Prudké změny magnetického pole záhy způsobily zhroucení systému dodávky elektrické energie pro kanadský stát Quebec. Zastavila se doprava, letiště nemohla přijímat, domy začaly zvolna chladnout. Jen na nebi zářila nádherná polární záře. Trvalo celých sedm hodin než se podařilo vše uvést do původního stavu. Finanční dopad byl hrozivý: rádiový signál byl natolik rušen, že se bezdůvodně začaly otevírat a zavírat dálkově řízené garážové dveře, nefungovalo telefonní spojení. Některé továrny na výrobu integrovaných obvodů musely přerušit práci, automobilka General Motors přestala na několik hodin vyrábět nové vozy. Celkem ztráty vyrostly na několik desítek milionů amerických dolarů. Energetické částice vyvrhnuté Sluncem však nenapáchaly škodu pouze na Zemi. Panely na umělých družicích najednou "zestárly" o několik let. Některé satelity na okamžik ztratily nad sebou kontrolu, vymazaly se data v jejich pamětích.

Jiný příklad. Družice Telstar 401 přenášela televizní signál téměř pro celé Spojené státy. Jedenáctého ledna 1997 v ranních hodinách navždy umlkla. Dorazil k ní oblak nabitých částic vyvržených pět dní předtím ze Slunce. Na Zemi jsme tehdy mohli sledovat velmi jasnou polární zář.

Další maximum sluneční činnosti nastane už za pár let, na přelomu tisíciletí. Tehdy ohrožení umělých družic Země, lodí s kosmonauty na palubě, ale i některých pozemských zařízení mnohonásobně vzroste. My se pak můžeme těšit na nebývalou úrodu slunečních skvrn.


Jiří Dušek, 34. týden na obloze (18. - 24. srpna 1997)

Ve čtvrtek 21. srpna najdete v těsné blízkosti Měsíce druhou největší planetu sluneční soustavy Saturn. Náš nejbližší kosmický soused bude dva dny před poslední čtvrtí. Saturn uvidíte necelý jeden stupeň daleko, tedy asi jeden a půl průměru měsíčního disku. Už poměrně malým dalekohledem připevněným na stativu můžete v okolí planety spatřit známý prstenec. Je složen z ohromného množství milimetrových až metrových balvanů, které obíhají kolem planety. Během několika měsíců k Saturnu odstartuje americká kosmická sonda Cassini, která jej bude zkoumat na přelomu století.

14. srpna 1997

Jiří Dušek, 33. týden na obloze (11. 8. - 17. 8. 1997)

V první polovině noci určitě lehce najdete nad západním obzorem známou skupinu sedmi hvězd Velký vůz. Poslední dvě hvězdy vlevo ukazují na nápadně naoranžovělého Arktura, ze souhvězdí Pastýře, které má podobu ohromného písmene P. Arktur je od nás asi třicet čtyři světelných let daleko. To znamená, že světlo, které nyní vidíme, od něj vyrazilo na cestu k Zemi, před 34 roky. Patří mezi jednu z nejstarších hvězd, jež můžete na obloze spatřit. Stáří Arktura se odhaduje na mnoho miliard roků.


Jiří Dušek, Podívejte se na Mir

Poškozená stanice Mir je pořád v centru pozornosti. Objevila se zpráva, že by posádka mohla mít v brzké době problémy s nedostatkem pitné vody. Dosavadní zásoby totiž vydrží necelé dva měsíce. Normálně by se sice voda recyklovala, vzhledem k úniku látek z chladícího systémeu, který se odehrál před nějakou dobou, však existuje reálné nebezpečí její kontaminace. Nakonec by se kosmonauti ještě otrávili...

V září by měl k orbitální stanici Mir přiletět americký raketoplán. V případě, že se tak stane, nic se nestane. Jinak však Anatolij Solovjov, Pavel Vingradov a Michael Foale budou řešit další zapeklitý oříšek. Dva další kosmonauti, jež zažili všechny krizové situace za posledních šest měsíců - Vasilij Cibilev a Alexander Lazutkin, se do té doby vrátí domů. Podle plánu by měli dnes před desátou hodinou ranní vstoupit do přistávacího modulu Sojuz. Kolem jedné hodiny polední se odpoutají a někdy ve čtyři přistanou v Kazachstánu. Odtud budou převezeni do Hvězdného městečka. Tři zbývající kosmonauti zítra nastoupí do druhého (záchranného) Sojuzu a přeparkují ho k jinému spojovacímu uzlu. Během asi tři čtvrtě hodiny trvajícího manévru pořídí detailní snímky poškozeného modulu Spektr.

Bude-li vám přát počasí, určitě se proto v těchto dnech podívejte na prolétající Mir. Kde přesně leží, zjistíte například na těchto stránkách: http://liftoff.msfc.nasa.gov/temp/mir_loc.html


4. díl

Vše začalo velmi nenápadně, a v tom byl vlastně i notný kus zákeřnosti. Po malé, docela obyčejné sérii drobných vzplanutí u západního okraje Slunce, kterým nikdo nevěnoval pozornost, se zrodila nepříliš silná erupce, jež se pak rozrostla ještě o další dvě, již poněkud výraznější. Došlo k tomu 19. října ráno, právě týden po odletu "jedničky" směrem k Marsu. Erupce rychle mohutněly a zakrátko bylo z řady dalších příznaků jasné, že se na Slunci děje něco mimořádného. Do kosmického prostoru vytryskl mohutný proud rychlých nabitých částic, nesoucí s sebou spoustu energie. Částice za pár desítek hodin doletí z místa svého vzniku na žhoucím Slunci až k Zemi a zasáhnou ji. Pozemšťanům bezprostřední nebezpečí sice nehrozilo, byli chráněni neviditelným krunýřem zemské magnetosféry, ale nebohá posádka na lodi Kasei 1 už byla mimo něj, přesto však stále v oblasti zásahu. Nemohla se vrátit zpět, ani prudce uhnout do bezpečných míst nebo zrychlit, něco takového při meziplanetárních letech prostě nejde. Všichni kosmonauti spolykali jodové tabletky a další přenechali osudu.

V neděli 20. října se na Zemi odehrávaly opravdu nevídané věci. Téměř všude se v noci zjevovaly rozsáhlé polární záře. Divoce planuly i v krajích daleko od pólů, kde se pozorují stěží jednou za století. Jack do té doby vlastně žádné polární záře na vlastní oči neviděl, až na ty, jež zahlédl okénkem orbitální stanice během přípravných letů kolem Země, když se stanice ocitla poblíž pólů. Tentokrát ji sledoval zespodu, přímo z letového střediska. Docela ho překvapilo, jak živé to bylo divadlo: na nočním nebi určitě ne zcela temném vyrazilo zprvu jen několik nesmělých paprsků, které pak rozehrály divokou hru nejrozmanitějších barev a tvarů, jakou si obyčejný smrtelník snad ani nedovede představit. Určitě by to byla docela přitažlivá podívaná, nebýt ovšem těch nešťastníků nahoře.

Spolu s polárními zářemi přišly i mohutné magnetické bouře. Rozkolísaly zemské magnetické pole natolik, že na řadě míst nabudily ve vysokonapěťových elektrických rozvodech nebezpečně velká přepětí. Miliardami spojů navzájem propojená zeměkoule to okamžitě pocítila. Mnohá rozvodná zařízení vysadila a výpadky elektrického proudu dosahovaly až neskutečných rozměrů. Telefonní a počítačové sítě fungovaly nespolehlivě a krátkovlnné rádiové vysílání unikalo kamsi do prostoru mimo Zemi. Nebylo třeba zvláštních statistik, aby se prokázalo, že tato situace lidem vůbec nesvědčí. Zejména starší a nemocní si stěžovali na zhoršení svého stavu. Už asi nikdo nezjistí, kolika lidem rozbouřené přírodní živly pomohly předčasně na onen svět. Astronomové a geofyzikové přirovnávali celou událost k podobnému úkazu, k němuž došlo před půl stoletím - v několika srpnových dnech roku 1972. Toto vzplanutí však bylo, jak se zdá, ještě mohutnější. Kdo očekával, že posádka lodi Kasei z toho vyvázne se zdravou kůží, byl spíše snílkem než realistou. Po pravdě řečeno, všem zainteresovaným bylo zakrátko jasné, jak se věci mají, a budiž jim ke cti, že problém v žádném případě nezlehčovali ani před veřejností, ani před kosmonauty. Posádka se ozáření nevyhnula. Dávky radiace, kterým byla vystavena, značně překročily povolené hodnoty. Každý věděl, že se následky zakrátko musí dostavit.

V té době, jak si právě Jack Wilson připomněl, poprvé doopravdy uvěřil tomu, že na Mars poletí také on. Ovšem za jakou cenu! Všichni byli v jakémsi šoku. Ředitelé letu však rychle situaci vyhodnotili, vůbec nebylo třeba nátlaku politiků. Komuniké znělo jasně a nekompromisně: pracovní schopnost ozářené posádky už během několika nejbližších týdnů poklesne natolik, že kosmonauti nejen nebudou schopni splnit výzkumný program, ale ani zabezpečit svůj návrat zpátky na Zem. Celý Velký Projekt tak může skončit naprostým fiaskem. Nešťastníky proto musí podpořit záložní posádka, kterou je třeba vyslat ještě dřív, než skončí toto startovní okno kletu na Mars. Přeloženo do zcela jasné a stručné řeči: kosmická loď Kasei 2 musí odstartovat do deseti týdnů.

Jack Wilson si tu šílenou dobu do startu ani nechce připomínat. Ještě teď mu nahání hrůzu. Hektická, únavná až běda, opět plná zmatků. Ve srovnání s ní byly chvíle po startu vítaným oddechem a celý let až k Marsu opravdu jen nenáročnou turistikou. Vánoční oslavy se smrskly na několik hodin a Nový rok vítal Jack na kosmodromu závěrečnými testy spolehlivosti přístrojů. Šestého ledna 2025 se posádka lodi Kasei 2 vydala stíhat své kolegy. Ti určitě budou potřebovat jejich pomoc. Vždyť mnozí už krátce po osudném 20. říjnu pociťovali nevolnost a malátnost. Tento stav těžce doléhal i na jejich psychiku. Nebyli totiž zvyklí na pocit vyčerpání, který je přepadal, aniž by mu předcházela nějaká námaha. Rozbory krve ovšem nenechávaly nikoho na pochybách: jen několik členů posádky z "jedničky" může pracovat naplno, zbytek se nevyhne potížím. Zdravotní stav některých lékaři dokonce označili za "znepokojivý až vážný".

Nyní je loď Kasei 2 téměř u cíle svého letu. Zbývá už jen závěrečný přistávací manévr, kdy hlavní loď kosmonauti zanechají v automatickém provozu na oběžné dráze kolem Marsu, přestoupí do menšího výsadkového modulu - a přistanou. "Jednička" sestoupila k povrchu planety bez problémů, takže i přistání bude - doufejme - naprosto rutinní záležitostí, rozvažoval pro sebe Wilson. Mars je už docela na dosah ruky. Jack Wilson znal jeho místopis dokonale, aspoň si to myslel po tolika hodinách tréninku. Nicméně při pohledu na opravdový Mars musel připustit, že všechny ty trojrozměrné napodobeniny planety jsou jen slabým odvarem reality. Mars je zvláštní, Mars je neopakovatelný, Mars je provokující. Je také záhadný a možná i zrádný, chtělo by se říct, kdyby to neznělo tak banálně.

Wilson dobře věděl, jaký Mars je. Na nikoho tu nečeká rajská zahrada. Je zde chladněji než za pověstných sibiřských zim, a také větší sucho než na nejvyprahlejších pozemských pouštích. Jenže oproti černému kosmickému prostoru, který je sice majestátní, ale zcela chladně neosobní, musí i takový Mars připadat každému pozorovateli jako docela přijatelný svět. V tenoučké vrstvě na povrchu této načervenalé koule, chráněné před přímými kosmickými vlivy jen sporou atmosférou, budou nyní výzkumné týmy hledat stopy zápasu života se smrtí, byl-li tu ovšem jaký. Ať už jsou naděje vědců jakkoli nepatrné, tato křehká slupka je pro nás víc než jen zajímavým cizím světem, do něhož tak zvědavě nahlížíme. Je naléhavou připomínkou vlastního domova, který je zatím na čtvrt miliardy kilometrů daleko.

Už z velké dálky byly na planetě patrné jakési tmavší modrozelené skvrny nejroztodivnějších tvarů - proužky, obloučky i pěkně vytvarované ovály. Teď, když se nacházíme těsně u Marsu, jsou bez problémů vidět i pouhým zrakem, ale ze zemského povrchu si je můžeme prohlížet jen dalekohledy. Pozorovatelé první půle minulého století pilně zaznamenávali právě tyto temné formace, a byli pak značně překvapeni, když na detailních záběrech z kosmických sond skvrny vidět nebyly! Opravdu - astronomové nezjistili žádnou výraznou souvislost mezi těmito skvrnami a terénem, které skvrny pokrývají.

Všudypřítomná červeň dává tušit písek na povrchu. Už to tak vypadá, že písek a prach budou doslova všude. Wilson by v tu chvíli málem přísahal, že mu písek zaskřípal mezi zuby. I z výšky stále ještě mnoha tisíc kilometrů lze tu a tam vystopovat něco jako písečné přesypy. Téměř nikde nevidíme souvislá oblaka, ta opravdu chybí, pouze při pečlivém prohlížení odhalíme tu a tam několik bílých řasovitých mraků. Jack Wilson se upřeně zahleděl na disk, zalitý slunečním světlem. Z tohoto směru měl Mars podobu téměř úplného kotoučku, jen napravo, na východě, se malá část jeho povrchu utápěla ve tmě. Téměř uprostřed se roztahoval podlouhlý temný proužek - Sabaues Sinus. Ten byl v severní části vykrojen výrazným kráterem. Wilson jej bez problémů identifikoval: Schiaparelli. Kráter má 450 kilometrů v průměru a patří mezi ty největší na planetě. Nese jméno znamenitého italského astronoma; Giovanni Schiaparelli sice žádný kráter na Marsu nikdy nespatřil, ale právě díky němu se do našich vědeckých slovníků dostal pojem canali. Tady ten kus Marsu je plný kráterů. Kdybychom znali jen tuto jeho část, určitě by nám nepřipadal moc přitažlivý. Ani astronomům se taková končina zřejmě moc nelíbí, když pro ni zvolili poněkud rezervované označení: chaotický terén.

Směrem západním se však zvolna vynořovaly jiné zajímavosti. Změtí kráterů prostupovala od severu k jihu výrazná klikatá údolí, aby se posléze spojila v jedno široké a hluboké, jež se v délce mnoha set kilometrů zarývá od východu k západu do Marsova glóbu. Celý komplex údolí se táhne téměř až k západnímu horizontu a končí zcela unikátním labyrintem údolí, navzájem všemožně propletených. Ano, toto je pověstné Valles Marineris - údolí Marineru - které patří k obrazu Marsu stejně nerozlučně jako Eiffelovka k Paříži. Údolí dlouhé dohromady 5000 kilometrů, nořící se místy až osm kilometrů pod úroveň okolního terénu. Kousek dál na západ Jack Wilson uviděl v náznaku tři tmavé skvrnky, poněkud vystupující do výše. Vypadají až roztomile komicky - jako tři čerstvé krtince na zahradě, seřazené pěkně do řádky. Ve skutečnosti představují sopečné kužele mimořádně mohutných proporcí. Tam u obzoru právě začíná oblast Tharsis, a hory nazvané Arsia, Pavonis a Ascraeus jsou výrazné štítové sopky. Takové najdeme i na Zemi, například na Havajských ostrovech, ale ve srovnání se zdejšími jsou ty pozemské docela trpasličí výtvory. A to se ještě za obzorem skrývá pravý obr mezi velikány - Olympus Mons, který svým gigantickým kuželem celou vulkanickou plošinu korunuje. Kdyby existovalo marťanské božstvo, určitě by sídlilo právě zde, na této hoře.

Jacku Wilsonovi se bezděky zrychlil tep. Právě tato oblast Marsu ho lákala již dlouho. Magicky ho přitahovala. Kdoví, zda to dokonce nebyl hlavní důvod, proč se krátce po vysokoškolských studiích přihlásil do přípravného týmu pro let na Mars. Existuje totiž několik náznaků, že by vulkány nemusely být jen mrtvým inventářem červené planety. Příznaky možné aktivity jsou zatím sice víc než sporé a daří se je docela uspokojivě vysvětlit i jinak, ale Jack je celý posedlý představou, že sopky na Marsu se nám mohou ještě nějak předvést. Kdyby záleželo jen na něm, ihned po přistání by zamířil právě tam - do oblasti Tharsis. Připomínka přistání ho vrátila poněkud zpět. Po několika obletech Marsu a pár korekčních manévrech se jejich přistávací modul snese poněkud severněji od Valles Marineris, do pouště v planině Chryse. Přistanou nedaleko "jedničky" a velkého skladiště, vybudovaného již dříve pomocí automatů. Obě posádky vytvoří dohromady Základnu Chryse. Nemohou se hned vrátit zpátky na Zemi, musí vyčkat, až se jim k návratu symbolicky otevře jejich startovní "okno". Základna Chryse se tak stane po řadu dalších měsíců jejich dočasným domovem. Pro některé však - a Jack Wilson to dobře ví - půjde spíš o nemocnici, ve které se budou snažit nějak přečkat dobu před návratem na planetu Zemi, a v níž budou možná i umírat.

(pokračování za týden)
Autor uvítá jakýkoli komentář. Poslat mu ho můžete na adresu zpokorny@sci.muni.cz
(Foto NASA a JPL)
Předcházející díly si můžete přečíst v oddílu Stařinky



Starší zprávy najdete v oddílu Stařinky.