30. července 1997

2. díl

Přistání v Planině zlata

"Oddělil se! Je to bezvadný." Po delší době pronesl Bob něco jiného než čísla a zkratky z té podivné hatmatilky, kterou spolu promlouvají letoví technici během přistávání. Seděl v řídicí hale u monitoru až na kraji třetí řady a jeho jediným sousedem byl po levici Edward. Také on se spokojeně protahoval v křesle.
"Teď už se můžem jenom koukat."
"Já bych spal...", zívl Ed. Skutečně už na první pohled byl ospalý jako kotě. Nedivte se, vždyť jsou téměř dvě hodiny v noci.
"Ede, ty ospalče! Nemysli si, že teď to tady do přistání prospíš. To nejlepší teprve přijde." Měl pravdu, nyní se jen oddělil přistávací modul od orbitálního. Do dosednutí na povrch zbývá 200 minut, a přestože nikdo z řídicího střediska chod operací již neovlivní, neboť od této chvíle vše obhospodařují palubní počítače, všichni budou pozorně sledovat, zda stroj nezklame jejich očekávání.
"Hej, Ede, taky se k tobě donesla ta zpráva o schránce?"
"Zpráva o schránce?" zamžoural přivřenýma očima Edward. Musím ho probrat, řekl si Bob. "Jo, jde přece o schránku speciálního určení, SSU. Co o ní víš?"
"Nic o ní nevím, Bobe, opravdu nic, co by stálo za řeč. Akorát včera na mě vybafl s něčím takovým Tony, ale vůbec jsem z toho nebyl chytrej. Tak mi konečně řekni, o co jde."
"Dobrá, povím, co vím, i když jsem si myslel, že z tebe přece jen něco vytáhnu. Mimochodem – je to přísně tajné."
"Aha, už rozumím," odpověděl Ed pobaveně. "Přísně tajné, a proto o tom kecá každý druhý."
"Mluví, ale samé žvásty. Nic konkrétního. Má to být docela malý modul, dodaný do sondy krátce před startem. Zvláštní, opravdu extra utajovaná zakázka Úřadu státního průzkumu Pentagonu. Uvnitř technologie příštích desetiletí..."
"No dobrá, zní to záhadně až běda, ale co je cílem tohoto experimentu?"
"To právě přesně nevím. Není to běžný experiment, Ede. Prý je to nějaký spojový modul. Víš, k navázání kontaktů..."
"Pak je ale plný elektroniky. To bychom přece na našich monitorech dávno odhalili, vždyť tady lze sledovat spotřebu elektřiny do posledního wattu."
"Bude to asi složitější. Jednak uvnitř budou jistě vlastní zdroje, a pak jsem zaslechl, že k aktivaci schránky dojde až po přistání."
"Júú, bááječná představa: naše milá sonda Viking má ještě nějaké speciální určení, o kterém nevíme ani my ‚operační'? Ehm, Bobe, tomu dvakrát nevěřím."
"Věřím, nevěřím... Pamatuj, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Proč by vůbec..." Zapípání u monitorů oba vrátilo k právě probíhajícímu sestupu. Bylo třeba zkontrolovat, zda reálná sestupová data odpovídají předpovědím. Až do tohoto okamžiku seděla na sto procent.


Původně se vše mělo odehrát čtvrtého července 1976, v den dvoustého výročí vzniku Spojených států amerických. Jenže realita je poněkud jiná. V kalifornské Pasadeně je už úterý 20. července a noc ustupuje rannímu svítání. Teprve teď končí první fáze velice ambiciózního kosmického projektu.
O jedenáct měsíců dříve se vydal na 700 milionů kilometrů dlouhou cestu k planetě Mars tříapůltunový robot, aby splnil smělý úkol: měkce přistát na povrchu planety a pokusit se tam najít byť jen stopy nějakého života. Přes všechnu důkladnou přípravu je to doslova skok do neznáma. Místo přistání vybírali odborníci sice dlouho a pečlivě, ale pouze na základě fotografií, pořízených sondou předchozí generace, takže rozlišení i na nejpodrobnějších snímcích nepřesáhlo stovku metrů. Přistávejte však v neznámé krajině, kde nevidíte nic, co neměří aspoň sto metrů! Riziko, že sonda dopadne na šikmý svah nebo mezi velké balvany a převrhne se, je dost velké. I když je celý přistávací manévr obrovskou sázkou do loterie, která může, ale také nemusí vyjít, projekt Viking kvůli tomu nesmí být opožděn.
Jakmile se 19. června sonda dostala na oběžnou dráhu kolem Marsu, ihned zahájila detailní snímkování vybraných míst přistání. Vyhlédnutá hlavní přistávací oblast ležela v planině zvané Chryse. Najdete ji na každé trochu podrobnější mapě Marsu. Její souřadnice mají hodnotu 20 stupňů severní šířky a 34 stupňů západní délky. Jenže už první snímky – podrobnější než všechny dosavadní – jasně ukázaly, že tady přistát nelze. Samé krátery, kopce a pahorky, a mezi tím ještě četná údolí, terén členitý až běda. Nezbylo, než od přistání v tomto místě upustit. Současně ale vzalo za své datum přistání, tak pečlivě naplánované právě na výroční den.
Pak se ještě několikrát měnila volba místa dosednutí: po záložní oblasti v krajině nazvané Tritonis Lacus se pozornost soustředila opět na planinu Chryse, do míst ležících necelých 180 kilometrů na severozápad od původně plánované přistávací plochy. Jenže ani tato volba neprošla. Tak nebezpečně členitý terén byl všude! Členové řídicího týmu narychlo začali prohledávat planinu Chryse dál na západ od dosavadních oblastí. Byla to dost vypjatá doba, neustálé odklady hrály všem pořádně na nervy. Konečně 13. července padlo definitivní rozhodnutí o místě i času přistání: západní část Chryse Planitia, dvacátého července 1976. Pak už šlo vše ráz na ráz. Tři dny před sestupem pořídila sonda poslední podrobné stereoskopické snímky místa, kam zakrátko dosedne. O den později technici naposledy prověřili všechny přístroje v přistávacím modulu. Do paměti palubního počítače se přenesly aktuální údaje pro sestup.
Sestupová operace probíhá až do těchto chvil neobyčejně hladce. Na velkém světelném panelu řídicího střediska naskakují důležitá letová data. Edward i Bob teď s napětím sledují finále. Posloupnost jednotlivých fází znají zpaměti, ale "být při tom" je doopravdy něco jiného než šedá teorie.
Čas: 4.54 – natočení sondy pro vstup do atmosféry. Zcela v pořádku. V čase 5.03 začalo aerodynamické brzdění. O sedm minut později se otevírá padák. Po sedmi sekundách se odděluje tepelný brzdicí štít. Teď už ho není zapotřebí.
Do přistání zbývají necelé dvě minuty. Ze sondy se vysouvají tři ocelové nohy, které ztlumí závěrečný pád. Padák se uvolňuje a po pár sekundách se zapalují brzdicí raketové motory. Bláznivá cesta dolů pokračuje. Eda ospalost už dávno přešla. Spolu s dalšími techniky, návštěvníky střediska i oficiálními hosty čeká na to nejdůležitější: na zprávu o přistání. Hodiny čítající čas do okamžiku dosednutí sondy Viking 1 na Mars už dlouho nepoběží.
Teď! Je 5 hodin 12 minut 7 sekund místního času. Zpoždění oproti původním propočtům činí pouhých sedmnáct sekund! V hale propuká jásot a nadšení. Všichni technici vyskakují od monitorů, poplácávají své sousedy, povykují a mávají na ty další. "Fantastické!" "Neuvěřitelné!" "Super!" Tahle vřava vydržela po čtvrt hodiny – to tu ještě při žádném kosmickém letu nebylo.
Radost je pochopitelná, Američané nutně potřebují pořádný úspěch. Po předčasném konci projektu Apollo, který byl odeslán do historie na samém vrcholu své úspěšné cesty, je třeba sobě i celému světu prokázat, kdo je doopravdy nejlepší v kosmickém průzkumu. Let na Mars a nalezení mimozemského života – ano, to je teď onen tolik potřebný triumf!
Viking 1 přistál naslepo a přesto dobře. Dosedl do cílové oblasti jen s nevelkou odchylkou. Astronomové později upřesní polohu sondy na 22,487 stupňů severní šířky a 48,041 západní délky. V onu chvíli je na Marsu 16 hodin a 13 minut místního času. Od tohoto okamžiku se rozbíhá nový čas, měřený v marsovských dnech, které jsou o necelých čtyřicet minut delší než dny pozemské. Zbytek slavného dne přistání ponese označení Sol nula, a pak už v tomto novodobém kalendáři budeme počítat donekonečna: Sol 1, Sol 2, Sol 3... Viking 1 dosedl na povrch zlaté planiny. Doopravdy: Chryse Planitia je v překladu Planina zlata. Viking zde ovšem nebude pátrat po onom žlutavém kovu, který pro mnohé pozemšťany představuje symbol bohatství, moci a štěstí, ale po něčem nesrovnatelně cennějším – po nových informacích. Určitě jich tu je všude nepřeberné množství, jen je správně přečíst a vyložit.
Zanedlouho na Zemi dorazil první snímek z místa přistání. Nejdříve to byl terén v těsné blízkosti sondy, pak široké panorama s úhlem záběru plných 300 stupňů. První dojem bývá vždy nejsilnější a zpravidla nezklame.
"Bobe, vždyť to tam vypadá jako na našich pouštích v Arizoně nebo Novém Mexiku. Co tomu říkáš?"
"Jasně. Jenom mi tam chybí cedule ‚Příštích 80 mil žádný servis'."
"To je doopravdy něco jiného než obrázky z Měsíce. Asi to dělá ta světlá marsovská obloha."
Skutečně, vypadá to, jako když se rozhlížíte v široširé poušti, všude kolem je jen mírně zvlněný terén, ale především nekonečné závěje písku a plno drobného kamení. Nelze říct, že by to byl svět nepřátelský, vždyť i pozemské pouště mají svou nepopiratelnou krásu a přitažlivost. Tento svět nemusí být dokonce ani zcela mrtvý, jak na první pohled vypadá; jenže suďte podle zběžného pohledu kolem sebe, co vše se skrývá pod pískem a balvany!
Na barevných snímcích povrch vypadá spíš tmavý než světlý, horniny mají podle očekávání rezavě oranžové až červené zabarvení. K překvapení všech je obloha docela jasná a světlounce modravá, přesně taková, jakou jsme zvyklí vídat na turistických pohlednicích ze všech koutů zeměkoule. Zázračně modrá obloha vydržela na snímcích jen do doby, než technici v Laboratoři tryskového pohonu seřídili barvy podle obrazu americké vlajky, která byla nakreslena na podstavci sondy a také sejmuta kamerou. Obloha se rázem proměnila, stala se světle růžovou.
Co všechno nám prolétne hlavou při tak bezprostředním nahlédnutí do cizího světa? Mars je naším důvěrným sousedem. Není snad školáka, který by nevěděl, že jde o jednu z planet. Mars byl po staletí považován za obdobu Země, jinak tomu ani nemohlo být. Vždyť všechny planety měly být stejnými světy jako ten náš, všechny měly být obydleny. Ne, nevysmívejme se těmto představám, nepocházejí z dávnověku, a určitě nejsou naivní. Mají svou nepopiratelnou logiku. Na Marsu v polárních oblastech pozorovatelé zahlédli světlé čepičky – nepochybně zásobárny vody. Také na Zemi jsou přece kolem pólů rozsáhlá ledovcová pole. Astronomové zjistili, že planetu obklopuje atmosféra, i když zatím nevěděli, z čeho se skládá a jak je hustá. Pak někteří spatřili na Marsu kanály...
Dvacáté století vzalo Marsu kanály i Marťany, a do říše mýtů odkázalo také představy o rostlinách na této planetě. Rok od roku byl pohled na Mars střízlivější. Skepse vrcholila při průletu sondy Mariner 4 kolem planety. To bylo v červenci 1965. Na dvou desítkách snímků, vůbec prvních kosmických záběrech Marsu v historii lidstva, se objevily pouze krátery, horstva a zas jen krátery. Byla to nepřívětivá, a zřejmě docela mrtvá planeta. Málokdo si tenkrát uvědomoval, jak šalebně malý kousíček Marsu je na snímcích zachycen, nikdo nespekuloval o tom, že jinde na planetě je tomu třeba jinak.
Pak se ale hluboké rozčarování pomalu přetvářelo v naději. Další Marinery, zejména "devítka", ukázaly celý tento svět v trochu jiném světle. Planeta nemůže být zcela mrtvá, bez proměn, alespoň ze zorného úhlu geologa. Na snímcích těch částí planety, které pozemšťané v detailním pohledu doposud nikdy nespatřili, jsou patrné gigantické sopečné kužely, bohatě větvené praskliny v kůře, které se jako nezhojené jizvy táhnou tisíce kilometrů po povrchu, je tu prach a písek smíchaný s ledem, jenž se vrství do stametrových výšek. Na Marsu najdeme také jinovatku, která v noci usedá na povrch a s příchodem nového dne se rychle vypařuje. Ano, je tu jinovatka! Důležitá informace? Ale ovšem: je to nadmíru závažná informace. Je-li tu jinovatka, pak je zde přece i voda. Spolu s atmosférou, byť nesmírně řídkou, jsou tak přítomny dva nezbytné atributy života. Planeta se opět dostává do popředí zájmu pozemšťanů v naději, že zde budou nalezeny alespoň nějaké stopy života.
Robot Viking 1 spolu s dvojníkem, který usedl do písečné pouště na Marsu o šest týdnů později, sem byl vyslán právě proto, aby vnesl trochu světla do problému života na této planetě. Mnozí byli tenkrát zahleděni jen tímto směrem. Sonda ovšem nedopravila na Mars jen miniaturní biologickou laboratoř, ale i další důležité přístroje. Všechny fungovaly výtečně – až na jeden. Seismometr vysadil. Zřejmě nevydržel přece jen dost nešetrné "měkké" přistání. Není se čemu divit: sonda ke konci sestupu padala k povrchu rychlostí dva metry za sekundu! Ale i kdyby přístroj pracoval podle plánu, nestačila by jeho citlivost. Škoda tak či onak. Kdyby totiž tenkrát byly sondy vybaveny dokonalými seismometry, které odolají prudkému přistání, zřejmě bychom již tehdy dostali první zřetelné varování před skrytým nebezpečím.
(pokračování příště)
Autor uvítá jakýkoli komentář. Poslat mu ho můžete na adresu zpokorny@sci.muni.cz
(Foto NASA a JPL)
Předcházející díly si můžete přečíst v oddílu Stařinky.


Jiří Dušek, 31. týden na obloze (28. 7. - 3. 8. 1997)

Krátce po západu Slunce najdete nízko nad západním obzorem zářivou planetu Venuši. Směrem doleva pak narazíte na oranžový Mars. Bude se nacházet v těsné blízkosti slabší hvězdy Spiky ze souhvězdí Panny. Planeta Mars je v současnosti ve středu pozornosti všech astronomů. Začátkem července na jeho povrchu přistála americká sonda Pathfinder, která zde vysadila i malé vozítko Sojourner. Další sonda k této planetě dorazí v září. Provede podrobný fotografický průzkum celého Marsu. Zatímco rudá planeta přestane být v následujících týdnech pozorovatelná, Venuše se stane jiskřivou ozdobou podzimní oblohy.


Petr Pravec, Binární objekty mezi blízkozemními asteroidy

Možností existence binárních planetek se planetární astronomové zabývají již několik desetiletí. Zatímco binární soustavy, v nichž je daný systém tvořen dvěma vzájemně se ovlivňujícími tělesy o porovnatelné velikosti, je zcela běžný u hvězd, v případě planetárních systémů je asi spíše vyjímkou. Ve sluneční soustavě jsou jen dva skutečné binární systémy: Pluto-Charon (ten je v současnosti považovan nikoli za 9. planetu, ale za největšího člena významné podskupiny transneptunických těles, jež jsou v rezonanci 3:2 s Neptunem. Tato skupina je souhrně nazývána plutinos a obsahuje již hodně přes 10 známých členů), a systém Země-Měsíc. Tím však výčet končí. Všechny ostatní měsíce planet jsou příliš málo hmotné a své planety téměř neovlivňují. V případě planetek je odpověď na otázku, jak mnoho z nich je ve skutečnosti binárních, důležitá pro pochopení jejich vzniku a vývoje. Bez této znalosti naše představy o charakteru planetek zůstávají neúplné a v některých bodech velmi nejisté.

V průběhu let bylo nashromážděno několik nepřímých důkazů pro existenci binárních planetek. Mezi ty nepřímé důkazy patří zejména

První planetkou, u nichž byla existence satelitu prokázána, je planetka (243) Ida, u níž byl sondou Galileo nalezen satelit Dactyl. Tento je ovšem velmi malý ve srovnání s Idou a nejedná se o skutečný binární systém.

Zcela nové důkazy pro existenci binárních planetek však byly získány z fotometrických programů prováděných na observatoři v Ondřejově (P. Pravec, M. Wolf, a L. Šarounová) a na Evropské jižní observatoři (S. Mottola a G. Hahn). Pozorování blízkozemních planetek 1994 AW1 (v lednu a únoru 1994), 1991 VH únor-duben 1997) a (3671) Dionysus (květen-červen 1997) odhalila, že jejich světelné křivky mají zákrytový charakter a tedy že se jedná o dvojité planetky. Tyto tři binární objekty jsou si v některých ohledech velmi podobné, a je tedy možno jejich vzhled a některé další charakteristiky popsat sjednoceně. Typický vzhled těchto binárních planetek je tedy tento: Primární těleso je sploštělý sféroid o velikosti cca 1 km, kolem něhož ve vzdálenosti 2 až 3 km obíhá sekundární těleso o velikosti cca 0,4 km. Jeho obežná doba kolem primárního tělesa je zhruba 1 den, primární těleso však rotuje podstatně rychleji - vykoná cca 10 otáček za den. Povrch tělesa je velmi světle šedý jen s mírným nádechem do červena či do hněda. Některé z těchto charakteristik jsou shrnuty v tabulce.

Podobnosti těchto těles včetně faktu, že všechny tři jsou blízkozemními tělesy s perihelem poblíž dráhy Země, silně naznačují, že vznikly a vyvíjely se podobným způsobem. Z možných teorií jejich vzniku se zdá nejpravdepodobnějším hypotéza Bottkeho a Meloshe (1996), podle níž jsou binární planetky tvořeny při průletu asteroidů v blízkosti Země, kdy dojde ke slapovému rozštěpení původního tělesa na dvě. Charakteristiky, které tato hypotéza pro vzniklé binární systémy předpovídá, se velmi dobře shodují s pozorovanými charakteristikami našich tří binárních objektů. Analýza účinnosti fotometrické detekce binárních systémů naší metodou naznačuje, že celkový počet binárních planetek mezi blízkozemními tělesy přesahuje 10%. Jedná se tedy o významnou skupinu těles a jejich další výzkum přinese důležité informace o jejich vzniku, vývoji, interakci se Zemí i stavbě planetek vůbec. Jedním z přímých důsledků jejich existence je další důkaz toho, že menší planetky rozhodně nejsou monolity, ale skládají se z mnoha drobných kousků držících pohromadě pouze gravitací.

Některé charakteristiky binárních objektů 1991 VH, 1994 AW1 a (3671) Dionysus, v nichž jsou si velmi podobné.

objekt
perihel
abs. hvězdná
velikost.
perioda rotace
perioda orbit.
amplituda
rotace
poměr velikostí
V-R
---
(AU)
(mag)
(dny)
(dny)
(mag)
---
(barevný index)
1991 VH
0,973
17,0
0,1093
1,362
0,09
0,40
0,38
1994 AW1
1,022
17,5
0,1050
0,933
0.13
0.53
0.42
(3671)
1.003
16.7
0.1127
1.155
0.14
>0.28
0.39



Rudolf Novák, Expediční střepy...

Po cestě, o které psal minule Jirka, jsme se vypravili navečeřet a napít. Asi si každý dovede představit, jak to dopadlo. Dal jsem si pivo (Jiří dvě) a hurá na kopec do postele. Do (oficiálního) začátku Expedice jsme se věnovali - to už nás tu bylo víc (Evička Brandejsová, Katka Čupelová, Tomáš Apeltauer, Marek Kolasa, Viktor Votruba a další, na které už se nepamatuji), vlastnímu obveselení na pouti, která zachvátila náměstí tohoto malebného městečka. Nejoblíbenější atrakcí byla elektrická autíčka a centrifuga Galaxie, která málem stála Vojtěcha Peřinu (vida, na toho jsem prvně zapoměl) pověst. Mám tu zkušenost, že těsně před začátkem každé Expedice stihnu utratit všechny peníze a pak jsem dva týdny zavřený na kopci, abych nepropil i zbytek na autobus.

V neděli se začali sjíždět první účastníci a odjíždět někteří stávající. Škoda. Kolem deváté hodiny už bylo všechno hotové. Postavili jsme volejbalové hřiště, hangár (ve kterém většina pozorovatelů spí), stany, kde si necháváme pouze zavazadla a hlavně táborák, ke kterému jsme se postupně trousili. Poslední dva roky bylo na úpické hvězdárně v době konání Expedice téměř bez výjimek zataženo. V neděli jsme sotva zapálili oheň, Jiří stihl pronést několik učených a distingovaných vět a bylo to tu zas. Déšť, který nás vyhnal od ohně rozmetal ohniště i poslední sílu, s kterou jsme bojovali s depresí.

V pondělí však počasí dostalo (dočasně) rozum a tak mohlo bez větších problémů proběhnout představení všech účastníků Expedice a zaměstnanců hvězdárny. První přednášky, rady, Sluníčko a už se jelo na plný plyn. Nádherně vymetená obloha bez jediného mráčku, která se nám večer rozprostřela nad hlavou slibovala bohatou pozorovací noc. Bylo vytvořeno několik pozorovacích skupin, které vznilky na základě testu a nálady hlavních vedoucích.

Prvni snimek es te sestkou

První snímek CCD kamerou ST-6 na Meadem LX 200. Poznali byste Arktura?

Test! Tak ten byste měli najít brzo někde na těchto stránkách. Zkuste si ho naschvál vyplnit. Vzhledem k tomu, že někteří mladí účastníci s pozorováním hvězdné oblohy nemají příliš velké zkušenosti, šlo všechno velmi pomalu, ale s klidem a rozumnými výsledky. (Skupina Danky Korčákové je toho příkladem). Ti zkušenější už pozorovali některé kataklyzmické proměnné hvězdy, jiní meteory, další se podívali na nápadné objekty hlubokého nebe, rozběhl se provoz CCD kamery ST-6, kterou nám laskavě zapůjčil dr. René Hudec a mnoho dalšího. K dispozici máme letos hned několik velkých dalekohledů. Jirka E. Erlebach si ze Dvora Králové přivezl přenosný Meade LX 200, my CCD kameru, úpická hvězdárna má v provozu "malou Mýdu" aneb Dobsona pana Drbohlava o průměru zrcadla 30 cm, Jarda Kareš pak své mosntrum, o kterém vím pouze to, že vypadá jako dalekohled. Ale co je to zač jsem ještě nezjistil. V Brně (v blahé paměti) jsem měl možnost se podívat na kulovou M 13 šedesáticentimetrovým reflektorem a tak jsem srovnával. Nejhezčí je v dalekohledu Ervína, tedy v Meade LX 200. Dobson nebyl také špatný. Šedesátka na světlé brněnské obloze byla někde mezi. Škoda, že se již několik let válí bez ladu a skladu 30 cm Meade a kamera ST-7 na jedné hvězdárně, kterou nebudu jmenovat, protože by mě mohli poslat z Expedice domů a přestat mi tu vařit. Zlatým hřebem večera byla samozřejmě (jako ostatně každý rok) půlnoční svačina, o kterou se postarala sama paní ředitelka. (Tak mě teď napadá, jak by to asi dopadlo, kdyby se o ni měl postarat ředitel naší hvězdárny :-)

První pozorovací noc byla úchvatná. Mezní hvězdná velikost pozorovaných hvězd se pohybovala kolem 6,3 magnitudy a bylo docela zima. Dost se rosily dalekohledy a doslova jako šílené létaly létavice. Já jsem viděl téměř deset jasných meteorů, jeden krásně oranžový, jasný asi jako Vega a pádící Mléčnou dráhou přímo k radiantu Perseid. Na přiloženém obrázku je denní variace sporadických meteorů a zenitová hodinová frekvence Perseid. Připravil ho Viktor Votruba na základě svých pozorování a pozorování Lukáše Mečíře.

Musím bohužel končit, protože venku je úplně jasno a čeká nás druhá pozorovací noc. Mějte se pěkně a koukejte se na oblohu. Je to hezké...

Kulová hvězdokupa M 13 v souhvězdí Herkula. Snímek, který jsme exponovali na čip ST-6ky přes LX 200 Meada celých deset sekund, ukazuje hvězdy do téměř 15 mag. Škoda, že kameru nelze chladit více než na nula Celsiových stupňů (špatný silikagel) a že dalekohled neumožnil alespoň dvacet vteřin exponovat :-)