27. července 1997

Expediční střepy:

Jiří Dušek, Jak jsme jeli do Úpice

Je šest hodin patnáct minut. Budík začíná zběsile pípat a já se trhaně probouzím z komatu. Není nad vydatný dvouhodinový spánek. Naštěstí mne zachraňuje instantní kafe zalité vodou z bojleru. Po probuzení spolucestujících (Tomáš Sýkora - řidič, Jirka Erlebach a Rudolf Novák) nasedáme brzo poté do Škody 1203 (přejmenované na Želvu) a vyrážíme do Úpice, kde za několik dní začne Expedice. Jako spoluzavazadla bereme dvě desítky dalekohledů (Somety binary 25x100, dělostřelecké binary 10x80 a další) - bratru za sto tisíc korun. Když si k tomu připočítáte i CCD kameru ST-6 zapůjčenou z Astronomického ústavu v Ondřejově a hvězdárenský počítač, máme s sebou náklad za dvě stě tisíc. Docela pěkné, zvlášť při pomyšlení, že nejsme pojištěni...

Jednou z našich prvních zastávek je můj vlastní byt, kde si beru batoh a plnou tašku meruněk z naší zahrady. Jak se vzápětí ukazuje, jsou příšerně kyselé a tak se z nich stává dárek, jenž rozdáme na našich budoucích zastávkách. Přímo do Úpice totiž nejedeme: Vzhledem k počtu účastníků na Expedici (přes padesát) si musíme dalekohledy vypůjčit i na jiných moravských hvězdárnách.

Cestu na první zastávku - Lidovou hvězdárnu v Prostějově - nám zpestřuje řidič, který v desetiminutových intervalech upozorňuje: "... máme již hodinu zpoždění". Prý jsme měli vstát v šest a ne v šest patnáct (což je moje chyba) atd. Aby toho nebylo málo, je na dálnici zácpa.

Kolem deváté přijíždíme do parku v Prostějově, kde nás čeká pan ředitel. Vše je dílem okamžiku. Z části vyložíme auto, přidáme pět beden s dalekohledy, Rudolf se opře o čerstvě natřené zábradlí, vnucujeme půl kila meruněk a odjíždíme pryč.

Po dvou hodinách jsme ve Valašském Meziříčí. Cestou jsme zírali na zbytky po rozvodněné Bečvě. V některých místech by se na silnici v době záplav ocitla Želva zcela pod vodou. Pan ředitel valmezácké hvězdárny je opět více než milý. Půjčuje nám dalekohledy, Rudolfa potrápí zmínkou o nové CCD kameře, dalekohledu Celestron a kopuli, vrazí nám do ruky plakát Slunce a navíc přidá historku o odplavené zahradě své přítelkyně. Měla prý pěknou zahrádku, přišla však potopa a ona odplula. Na jejím místě zůstalo řečiště o hloubce tři metry. Na uklidněnou jim proto necháváme pár meruněk, aby jim zkysl úsměv na rtech.

Obdobně příjemné je i uvítání v Ostravě. Dalekohledy nám tentokráte předává Tomáš Havlík. Meruňky se mu nelíbí, tak je vnucujeme alespoň technikovi. Kromě optiky a batohů nakládáme i Tomáše, jenž nás využívá coby drožky - nejdříve do Opavy a pak i Rýmařova (jede za slečnou, asi). Cestou dostává několik trestných meruněk, páč je prostořeký. Auto je naložené až po střechu, Želva klesla silně k zemi.

V Opavě se odehrál jeden z pozitivních bodů našeho zájezdu. Dáváme si jídlo v podniku pochybné pověsti (jak nám potvrdil i Tomáš) s případným názvem Kartáč. Když už jsme v Kartáči, tak si samozřejme objednáváme Kartáč - játra. Kromě toho žhavíme jukebox s hity naši technoscény (Tereza Pergnerová).

Po devíti hodinách jízdy, těsně před Rýmařovem, se ukazuje, že Želva má dost. Upadla ji část výfuku. Z poměrně milého zvířátka se stává vražedný stroj: Motor příšerně řve, kabina se plní horkým vzduchem, benzínovými výpary a nikotinovým kouřem. Není slyšet ani slovo, před námi tři sta kilometrů. Kromě toho se přehřívá pumpa a tak se každý větší kopec stává bojem: především s ubývající vodou určenou ke chlazení. Aby toho nebylo málo, sundáváme si s Rudolfem sandále a vyvětráváme nohy. Skutečně radost nad radost. Takže si alespoň dáváme meruňky. (Tomáš Havlík v Rýmařově vystupuje a s nefalšovaným žalem se s námi loučí.)

Jedinou pozitivní věcí na té celé hrůze je, že náš řvoucí automobil vzbuzuje ohromné povzdvižení na všech místech, kudy projíždíme. Můžeme se proto v klidu kochat pohledem na mladá a mladší děvčata. Je teplo a tak většinou oblečením velmi šetřily.

Další část cesty vypadala jak bizarní scéna z "Městečka Twin Peaks". Řidič téměř v tranzu drží pevně volant a zírá před sebe. Jediným jeho potěšením je sem tam nějaká meruňka. Spolujezdec na sedadle smrti bojuje s mapou, naviguje a občas kouše do meruňky. Já s Rudofem vzadu spřádáme plány, co budeme dělat až budeme příšerně bohatí. Kromě toho ostatním vnucujeme meruňky.

Čtyři hodiny v běsnící Želvě se na nás skutečně podepsaly. Takže když po čtrnácti hodinách jízdy vystupujeme v Úpici, nechceme věřit vlastním uším. Přestože je motor vypnutý, stále ho slyšíme. Skutečně krása. Nezbývá než si dát večeři a upadnout do spánku spravedlivých. Expedice začíná, dokonce i počasí se přizpůsobilo: prší.


Rudolf Novák, Kusy ledu bombardují Brazílii

Dva velké bloky ledu spadly v brazilském Sao Paulu z čistého nebe. "Zdá se, že by mohly být částmi ledových meteoritů", tvrdí brazilský vědec Jurandir Zullo.

"Je to velmi zvláštní. Na první pohled vypadají jako normální led a nemají žádnou vůni. Zatím však oba kusy analyzujeme a výsledky bychom mohli mít již na konci tohoto týdne. Myslím, že nejpravděpodobnější vysvětlení jejich původu je mimozemské." Dodává.

První blok ledu se prohnal střechou továrny na výrobu autobusů jedenáctého července ve městě Campinas, které leží asi sto kilometrů severně od hlavního města.

"Lidé, kteří balvan viděli krátce po dopadu říkají, že byl velký přibližně dvacet krát sedmdesát tři centimetrů. I když dali úlomek do lednice, rozpouštěl se dál. Když jsme ho dostali my, vážil asi padesát pět kilogramů." Druhý kus ledu dopadl o čtyři dny později na venkově, asi osmdesát kilometrů severně od Campinasu. Zaměstnanci místního letiště vylučují možnost, že by mohl led spadnout z prolétajícího letadla. "Obsluha kontrolní věže letiště tvrdí, že tou dobou neletělo kolem žádné letadlo", říká Zullo. Meteorologové v Národním institutu pro vesmírný výzkum hlásí, že nebyly důvody, související s počasím, které by umožnily pád takových kusů ledu.

Zullo přidává k lepšímu, že jediný jemu podobný známý případ v Brazílii byl objeven v povodí Amazonky. Vědci předpokládali, že kus ledu, který kráter vytvořil, se před nálezem rozpustil. Čínští experti tvrdí, že první případ podobného dopadu byl zaznamenán v provincii Zheijang.

(podle zpráv z Internetu)

Jiří Dušek, Nic výjimečného

Padání ledu z oblohy není nic výjimečného. Před mnoha lety byl publikována studie německého astronoma K. Rümmlera. Ten shromáždil celkem 41 zpráv z osmi zemí. Ve třiceti případech bylo zdrojem letadlo určitě, v dalších pěti pak s velkou pravděpodobností. I když se často uvádí, že kdyby z letadel padaly několikakilogramové balvany, padaly by i letadla, tuto možnost dnes připouští i Mezinárodní organizace civilního letectví. Led vzniká v důsledku netěsnosti ventilů různých nádrží a souvisí i s nevhodně zkonstruovanými toaletami.

Pravděpodobnost pádu ledového balvanu je totiž minimální. Aerodynamické studie ukazují, že těleso zanechá nějaký zbytek pouze tehdy, když vstoupí do zemské atmosféry rychlostí menší než 13 kilometrů za sekundu. Na druhou stranu nemůže mít rychlost menší než 11,2 kilometrů za sekundu, jelikož takovu rychlost nabude každé těleso, které padá z velké vzdálenosti na povrch Země volným pádem. Šance, že ledová koule bude mít rychlost právě v tomto intervalu, je tudíž minimální.

A i kdyby se to nakrásně podařilo, není vyhráno. Jak humorná anabáze doprovázela jeden takový balvan si můžete přečíst například ve zpravodaji Kosmické rozhledy z roku 1979. Jeho autor, Jindřich Šilhán, se totiž vydal po stopě pádu ledového kusu na počátku sedmdesátých let u Velké Bíteše:

Na jaře 1970 nebo 1971 spadl na okraji obce Březka 4 km od Velké Bíteše za teplého slunečního dne z oblohy hladký balvan zeleně zbarvené tající hmoty. Pád sám měl nejméně tři svědky. Dva z nich se zabývali v okamžiku pádu prací na loučce. Uvádějí, že jejich pozornost přilákal svistot, jak balvan nad nimi proletěl směrem od JV. Pak narazil na větev ovocného stromku vzdáleného od nich snad jen 15 m, větev ulomil a sám se poněkud otloukl. Nejméně další 3 svědkové viděli hmotu několik minut po pádu a řada místních občanů i cizích lidí přišla na místo pádu v nejbližších hodinách.

Výpovědi svědků se shodují v tom, že šlo o led (zřejmě vodní) zelené barvy s nádechem do modrohněda. Někteří uvádějí slabý zápach, buď "jako po plynu" (3 lidé) nebo "jako po barvě" (1 svědek). Ostatní (z vyslechnutých osob 4, vesměs přišlí k nálezu později) si na zápach nepamatují. Na místě pádu všichni svědkové shodně uvádějí jeden velký balvan a řadu úlomků rozptýlených v trávě na ploše několika metrů čtverečních. Spadlá hmota byla kompaktní, tvaru víceméně kulového. Na omak byla hladká, v té souvislosti byly zmiňovány neurčité pocity oleje či klihu, ale asi stejný počet svědků mazlavost popřel. Odhady hmotnosti jsou v rozmezí 10-35 kg.

Událost se asi stala o některém květnovém svátku roku 1970. Ohledně denní doby jsou v údajích několikahodinové rozdíly. Nejspíše to bylo kolem 14. hodiny. O jasném slunečném počasí hovoří všichni svědkové bez rozdíli, i jejich činnosti. Svědkové hledali na nebi letadlo, to však nikdo neviděl ani neslyšel.

Jeden ze svědků (člen PS VB) uschoval podstatnou část hmoty do lednice a zařídil předání na okrsek VB do Velké Bíteše. Tam se nepodařilo získat žádné informace, ač velitel byl velmi ochotný a strávil hodinu hledáním v dokumentech. Knihu hlášení z roku 1970 ovšem neměl již k dispozici a v knize z r. 1071 hlášení nenašel. Příslušník VB, který nález údajně přebíral, sdělil, že si na nic nepamatuje. Spíše to však budilo dojem, že to pokládá za služební tajemství. Pomocí vhodného zplnomocnění by se však od něj možná podařilo nějaké informace získat.

V následujících dnech se části vzorku (nejspíše zásluhou okrsku VB ve Velké Bíteši) dostaly na 4 místa v Brně. Asi 0,5 kg ledu byl na AÚ UJEP (dnes Masarykova univerzita) a dva tamní astronomové asi 5 dnů po události navštívili místo pádu. Jedním z nich byl dr. Vetešník. Ten nepořídil žádný zápis a jeho vzpomínky jsou mlhavé. Za zmínku stojí jeho sdělení, že sice hmota dopadla na souvislý trávník, ale místo, kde předtím přímo ležely kusy ledu, asi 1 metr čtvereční, bylo při jeho návštěvě bez trávy. Asi stejné množství ledu se dostalo na brněnskou hvězdárnu. Tam je převzal někdo z pomocného personálu a uložil jej do lednice. Led nicméně (pro poruchu lednice) do druhého dne roztál. Autor viděl vzorek již v podobě zeleně zbarvené vody, v níž byla usazenina a plovoucí částice. Ale voda převládala (snad jí bylo 95%). Vodu krátce na to někdo vilil.

Krom toho byla hmota z pádu v Brně pravděpodobně v nějaké chemické laboratoři a jinde ji zkoumali biologové. Byla nalezena nějaká organická hmota a chlorofyl, ale ti, kdo rozbor prováděli, sami pokládali výsledky za rozporné a nesrovnatelné s tím, co znali. O existenci těchto vzorků a rozborů se autor dozvěděl asi 2 roky po události od svého náhodného známého biologa a jeho jméno beznadějně zapomněl. Zápis z rozhovoru autor také nepořídil, a tak nutno údaje v tomto odstavci pokládat za nejisté.

O pádu ledu ve Březce se autor při různých příležitostech dozvídal útržky informací po řadu dalších let. Na podzim 1972 poprvé hovořil s několika přímými svědky události. Teprve v lednu 1979 se však poprvé dostal přímo na místo pádu. Tehdy byla teprve shromážděna většina informací, které se tu předkládají. Proto se nepodařilo určit s jistotou ani rok, kdy hmota spadla. Ve Březce jsou vzpomínky na událost stále živé, to ale nemusí být důkaz o spolehlivosti výpovědi svědků.

Většina odborníku, kteří se o věci tehdy dozvěděli, se od ní odtáhla s přesvědčením, že jde o průvodní jev leteckého provozu. Nebyl však mezi nimi žádný letecký odborník a ti, kterých se autor ptal na názor teď (mj. dvou inženýrů z Letu Kunovice), takové vysvětlení kategoricky vyloučili. Podle jejich tvrzení by námraza na letounu způsobila havárii letadla ještě dávno předtím, než by dorostla takových rozměrů, a odpady z letadel se odstraňují zcela jinak. Tak veliký balvan nemůže vzniknout ani při meteorologických dějích, protože ani z tropů nejsou známy kroupy většího průměru než 7 cm. To odpovídá hmotnosti asi 0,15 kg - přeroste-li kroupa tento rozměr, neudrží ji ani vzestupné proudy pod základnou toho nejmohutnějšího bouřkového mraku a no z mraku vypadne.

Zbývají vlastně dvě vysvětlení:

(Podle Kosmických rozhledů 3/79 a Říše hvězd 3/90)


Jiří Dušek, Pathfinder News

Sonda Pathfinder vstoupila do třetího týdne pobytu na povrchu Marsu. Všechna zařízení jsou v pořádku. V pátek 25. července (Sol 21) měl vědecký tým dokončit analýzu Scooby Doo, který je třetím kamenem, jenž zkoumal alfa protonový spektrometr vozítka Sojourner. Ti předcházející se jmenovali Barnacle Bill a Yogi.

Scooby Doo, který zaujal svojí světlou barvou, má velmi podobné složení jako okolní marťanský písek. Obsahuje však více vápníku a křemíku. (Dokázal by nám to někdo vysvětlit?) Dnes by se mělo vozítko vydat na třímetrový výlet ke kameni Souffle, který by měl v sobotu očuchat svým spektrometrem. (Viz též přiložený snímek, na kterém jsou pojmenovány některé balvany.) Kontinuálně též probíhají meteorologická pozorování. Nejvyšší polední teplota vystoupala na mínus dva stupně, zatímco v noci klesla až na -73 stupňů Celsia. Není tedy co závidět.

Již za necelých padesát dní se k Marsu dostane i druhá americká sonda Mars Global Surveyor. Nyní je asi 11 milionů kilometrů od planety a řítí se rychlostí 21,7 kilometru za sekundu (vzhledem ke Slunci). Na oběžnou dráhu bude navedena 11. září. Pak bude následovat šestiměsíční brzdění v atmosféře tak, aby se sonda dostala na nízkou oběžnou dráhu. Mapování povrchu by mělo začít v polovině března příštího roku.


Zákryt Aldebaranu Měsícem

Krátce po obědě, v úterý 29. července se schová Aldebaran za Měsíc - po Slunci nejjasnější hvězdu, kterou může náš kosmický soused zakrýt. Hvězda zmizí krátce před čtvrt na dvě (letního času) a opět se objeví za tři čtvrtě hodiny. Měsíc bude tři dny po poslední čtvrti, avšak nízko nad západním obzorem. Jakákoli pozorování jsou vítána.


Rudolf Novák, Planetka Matilda

Pohled sondy NEAR (Near-Earth Asteroid Randezvous) ze vzdálenosti 1200 kilometrů ukázal spoustu kráterů, které zvrásnily povrch tohoto tělesa během jeho pouti sluneční soustavou. Z gravitačního působení planetky na družici NEAR, lze pomocí Dopplerova efektu, který pozorujeme na rádiových signálech přicházejících z družice, určit hmotnost planetky. Překvapivě se ukazuje, že její hustota není větší než hustota vody, takže planetka není zřejmě tuhé těleso, ale relativně kompaktní shluk hmoty. Dalším cílem družice NEAR bude planetka Eros, kterou potká v roce 1999.


Jiří Dušek, Krátery na Kallisto

V provozu je nejen sonda Pathfinder, ale i Galileo u Jupiteru. Před několika dny dala NASA k dispozici snímek jižní polární oblasti měsíce Kallisto, jenž sonda pořídila během svého devátého obletu planety. Oblast na snímku je přibližně 370 krát 280 kilometrů veliká a nejmenší detaily mají asi sedm set metrů. Největší krátery mají průměr šedesát kilometrů.

Pečlivé studium snímku, především počty kráterů jednotlivých velikostí, umožní odborníkům určit relativní (a v některých případech i absolutní) stáří povrchu. Všimněte si, že ne všechny krátery mají tak plastický tvar, jako dva největší ve spodní části snímku. Na povrchu Kallisto zřejmě existují procesy, které je pozvolna erodují.


Rudolf Novák, Kometa Hale-Bopp

Tuto vlasatici si jistě všichni živě pamatují jako nádhernou ozdobu ranní a večerní jarní oblohy. Dnes je již hluboko pod jižním obzorem, takže není z našich zeměpisných šířek pozorovatelná. Její jasnost je už také malá - podle posledních odhadů má kolem třetí magnitudy a slábne. Tentokrát asi není jižanům, co závidět. I když nedávno byla objevena nová kometa 1997 O1.

Australský amatér J. Tilbrook objevil v noci z 22./23. července 1997 difuzní objekt, který měl asi deset magnitud. Na přiloženém obrázku je kometa Hale-Bopp v podání Michaela Browna ze státu Victoria v Austrálii. Na Fuji 400 přes základní objektiv svého fotoaparátu zachytil během čtyřiceti vteřin nejen kometu, ale i známé souhvězdí Oriona, které je vidět v levé části snímku. Na obrázku vpravo je kometa 1997 O1 krátce po objevu.