2. října 1997 
 
Obsah:

Galileo končí
Stejně tak i Pathfinder?
Odstartuje Cassini?
Gama astronomie opět na scéně?
Nový pohled na Mléčnou dráhu
Zajímavá přednáška
Marťanské písky (12. díl)
 
 
 

Galileo končí

http://www.ba.dlr.de/ne/pe/sepo/fulldata.html

Před týdnem proletěla sonda Galileo potřetí a naposledy (v rámci tzv. základní mise) kolem druhého největšího jupiterova měsíce Kallistó. Nejblíže, pouhých 538 kilometrů od povrchu, se ocitla 23. září. Svým rovníkovým poloměrem, asi 2500 kilometrů se Kallistó téměř vyrovná Merkuru. Je zajímavé, že na jeho povrchu nenajdete žádná pohoří, pouze krátery a rýhy. Soudí se totiž, že je pokryt ledem a tak nebylo možné, aby pohoří vznikla.

Není také známo, že by měl Kallistó vlastní atmosféru, i když  Galileo během posledního průletu zaznamenal oblak neutrálních částic, který jej obklopuje. Dva největší povrchové útvary Kallista nesou jména Valhala a Asgard. První z nich, pánev kráterů Valhala, má průměr asi šest set kilometrů a prstence, jež ji obklopují, sahají až do vzdálenosti tří tisíc kilometrů. Druhá má  poloměr přibližně šestnáct set kilometrů.

Během následujících sedmi týdnů se sonda přiblíží k měsíci Europa, kolem níž proletí ve vzdálenosti dvou tisíc kilometrů. V posledních dnech byla uvolněna vědecká data z prvního průletu Galilea kolem Jupiteru. Vědci, kteří se sondou pracují, měli celý rok na to, aby zpracovali veškerá měření a publikovali své výsledky. Nyní jsou k dispozici každému, kdo má zájem. Podrobnější informace najdete zde. Na této adrese je velké množství snímků, ať už černobílých či barevných, v nejrůznějším rozlišení a s nejrůznějším obsahem. Rozhodně doporučujeme se na ně podívat.  Jako malou ukázku přikládáme snímek Červené skvrny, tedy atmosférického úkazu na Jupiteru, který lze pozorovat i v průměrně velkých dalekohledech lidových hvězdáren, a trojici snímků měsíce Ió.
Červená skvrna je vlastně obrovská bouře pozorovaná se již tři století. Větry, které ženou plyn po přibližně eliptických drahách kolem středu skvrny, dosahují rychlostí takřka čtyř set kilometrů za hodinu. I velikost skvrny je závratná -  dosahuje téměř dvou průměrů Země (v kratším směru jednoho průměru Země). Na mozaice, jenž byla poskládána ze dvou snímkú (ve fialovém a infračerveném filtru), je skvrna na okraji planety, takže se zdá v severojižním směru výrazně delší.

V současné době končí Galileo devátý oblet Jupiteru. Začátkem listopadu začne desátý a poslední okruh v rámci tzv. primární mise. Ta by měla skončit 7. prosince. Již dnes se ale předpokládá, že bude i nadále v provozu. Zaměří se především na intezivní studium Európy a koncem roku 1999 se také plánuje jedno nebo dvě přiblížení k měsíci Io. Vše ale záleží na stavu sondy.
 

Trojice snímků satelitu Ió byla pořízena (zleva doprava) v infračerveném, zeleném a fialovém filtru. Od průletu sond Voyager před dvaceti roky jsou patrné změny na povrchu tohoto zvláštního tělesa. Části, které jsou na snímcích červené, jsou nejspíš projevem vulkanické činnosti. Nejnápadněji zabarvená je sopka Pelé - na snímku vpravo, těsně pod "rovníkem" satelitu, a napravo (trochu dolů) položený vrchol Marduk Všimněte si i rozdílu mezi levým a prostředním snímkem. V různých spektrálních oborech světla vypadá Ió odlišně, což opět souvisí s materiálem, který se uvolňuje při erupcích sopek. Všechny snímky NASA a JPL.
 

-rkn-
(Připraveno podle Internetu)
obsah
 
 

Stejně tak i Pathfinder?

Stejně jako pozvolna končí mise Galileo, dožívá zřejmě i sonda Pathfinder a vozítko Sojourner na povrchu Marsu. Dle poslední tiskové zprávy s nimi nebylo v minulých dnech navázáno spojení. Technici prohlásili, že zdrojem problémů jsou zřejmě baterie Pathfinderu. Je možné, že přistávací modul pracuje už jenom na sluneční energii. Proto budou nuceni přizpůsobit celý program mise.
Pathfinder a Sojourner mají za sebou téměř sto dní intezivního studia marsovy atmosféry, písku i kamení. Původně se předpokládalo, že vozítko bude v provozu pouze po desetinu současné doby, zatímco stanice nyní přesluhuje již druhý měsíc. Momentálně probíhá tzv. rozšířený plán, kdy se Sojourner neustále vzdaluje od místa přistání, zatímco nehybný Pathfinder pořizuje největší a také nejpodrobnější panoramatický snímek okolí přistání.

- jd -
obsah
 
 


Odstartuje Cassini?

Dnes, ve čtvrtek 2. října, zbývá pouhých jedenáct dní do startu americké sondy Cassini. Ta by měla po dvou průletech kolem Venuše, a po jednom kolem Země a Jupiteru, dosáhnout v července roku 2004 druhé největší planety sluneční soustavy Saturnu. Předpokládá se, že by ho měla intenzivně studovat následující čtyři roky.
Start sondy byl několikrát ohrožen. Naposledy tento víkend, kdy se skupina ochránců životního prostředí a také přiznivců kosmických letů obrátila na Bílý dům, aby byl její let zrušen. Cassini totiž na palubě nese vysoce radioaktivní plutonium. Celkově se jedná o tři generátory s třiceti kilogramy oxidu plutoničitého.
Existuje proto oprávěné obavy, že by při neúspěšném startu a případné explozi nosné rakety mohlo dojít k znečištění zemské atmosféry. Plutonium je, jak známo, jednou z nejjedovatějších látek. Množství, které je na palubě sondy, by mohlo zahubit několik desítek tisíc lidí.
Cassini vynese na oběžnou dráhu Země raketa Titan IV, která - dle sdělení NASA - ztroskotá při jednom ze dvaceti startů.  Možnost, že by přitom došlo k úniku radioaktivního plutonia, se odhaduje na 1:1400.
Oxid plutoničitý, jako zdroj energie a také tepla pro kosmické lety do vzdálených oblasti sluneční soustavy, kde není možné použít standardních zdrojů, se používá již více než třicet let. Rádioizotopové generátory byly umístěny na sondách Galileo (Jupiter), Ulysses (Slunce), Voyager, Pioneer, Viking a lodích Apollo.

 - jd -
K obrázku: Umělecká představa, jak by asi mohlo probíhat oddělení přistávacího pouzdra Huygens před vstupen do atmosféry Saturnova měsíce Titanu. Po odpojení poletí modul ještě tři týdny osamotě, teprve pak dosáhne cíle. Huygens, sestavený Evropskou kosmickou agenturou, má na palubě celou plejádu různých přístrojů, jež budou zkoumat Titanovu atmosféru během dvou až dvou a půl hodinového sestupu. Předpokládá se také, že bude vysílat, i přímo z povrchu měsíce. Foto JPL.
obsah
 
 


Gama astronomie opět na scéně?

Pro znalce moderní astronomie a nových objevů velkých družic či pozemských teleskopů zní otázka v nadpisu asi více než zmateně. Vždyť přece gama astronomie, tedy ta část moderní astrofyziky zabývající se pozorováním těch nejenergetičtějších záblesků z vesmíru, je na denním pořádku posledních třicet let!
Přesto věřte, že během posledních dnů dostala tato dynamicky se rozvíjející disciplína doslova a do písmene nový rozměr. Třetí dimenzí je satelit NEAR, který putuje k planetce Eros, jenž by měl dostihnout v únoru roku 1999.
 

K objevu došlo krátce po přijmu první série dat na Zemi. Přesněji řečeno, prvních dat, jež poslala po softwarovém přestavbě spektrometru pracujícího na vlnových délkách odpovídajících gama záření. Inovaci provedli odborníci, kteří s NEAR pracují, aby urychlili přenos z družice k Zemi. Původní plán počítal s provozem tohoto zařízení až po dosažení cíle cesty - planetky Eros. Práce se zúročila detekcí záblesku, jenž trval deset vteřin. Od té chvíle se podařilo zachytit ještě dalších šest záblesků. Některé z nich byly potvrzeny také dalšími dvěma přístroji, které pracují na polární dráze kolem Slunce (sonda Ulysses) a blízko zemského povrchu (sonda Wind). Tyto (a několik dalších kolem Země) satelity se tak staly mocným nástrojem moderní astrofyziky, neboť umožňují skutečně prostorové pozorování tajemných záblesků. (Vzhledem k tomu, že došlo ke ztrátě Mars Orbiteru, se tak stalo až teď.)
Pracovníci, kteří se sondou NEAR pracují, komentují svůj úspěch s nefalšovanou hrdostí a nadšením. "Sonda NEAR je mnohem citlivější, než jsme původně očekávali. Je schopna detekovat záblesky, které zůstávají jiným družicím utajeny. Úspěch této sondy je výsledkem dobrého navržení přístrojů. Původně jsme neměli dostatek času připravit je k přímé detekci záblesků, ale díky jejich moudrému uspořádání a výborné konstrukci, jsme je nyní schopni poměrně snadno a rychle upravit, jak je vidět z naší práce před pár týdny." Ptáte-li se, proč astronomové tolik nadělají s detekcí "nějakých" záblesků z vesmíru, pak čtěte dál.
Během několika vteřin, což je průměrné trvání záblesku, vyprodukuje jeho zdroj přibližně tolik energie, kolik Slunce za celý svůj život (asi deset miliard let). Co může být původcem vesmírné nálože? Srážející se neutronové hvězdy? Projevy dějů kolem supermasivních černých děr v jádrech galaxií? Nikdo neví. Gama záblesky se objevují na obloze zcela náhodně - přicházejí ze všech směrů, mají různou intenzitu, různé trvání. Neví se, z jaké vzdálenosti k nám přicházejí. Dlouhé roky se přední teoretičtí fyzikové a astrofyzikové přeli (a děje se tak i nadále), jaký mechanizmus by byl schopný tohoto šíleného chování. Do nedávna se dokonce nedařilo najít hvězdu, galaxii, která by mohla být původcem některého ze záblesků. Tento viditelný zdroj se nazývá "optický protějšek" a desítky, možná i stovky amatérů i profesinálů fotografovali či CCDovali oblohu, ve snaze zachytit měnící se objekt poblíž přibližné polohy udané gama-družicí. Bez úspěchu. Teprve nedávno se podařilo spoluprací družice BeppoSAX a známého HST postoupit blíž k poznání. Díky včasnému upozornění byl HST naveden na polohu (relativně přesně udanou) záblesku a objevil mlhavý objekt, jenž měnil svoji jasnost. BUM! Do Světa se rozletěly cirkuláře přinášející tuto vzrušující novinku. Z výsledků HST se zdálo, že objekt by mohl být velmi vzdálenou galaxií - máme tu přibližný odhad vzdálenosti. Gama záblesky jsou tedy daleko, řekněme v kosmologických vzdálenostech. Ale co chcete soudit z jednoho pozorování? Je potřeba zmenšit nejistoty, nalézt více případů.
Zásadní problém (už naštěstí mohu psát) byl v tom, že polohy záblesků gama záření byly udány s velkou nejistotou, mnohdy byla skutečná pozice "někde" v kruhu na obloze o stejném průměru, jaký má Měsíc. To je na velké dalekohledy (HST, VLA, 40cm reflektor v Brně :-) příliš velká nejistota. Nyní by se však měla situace zelpšit, neboť základna, na které budeme pozorovat zdroje gama záření, je vpravdě gigantická: mnoho stovek milionů kilometrů. Tato triangulační síť by měla umožnit určení přesnější polohy záblesků a tedy zvýšit pravděpodobnost detekce optického protějšku.
Na závěr snad jen poznámku o tom, že družice NEAR je součástí nového programu NASA - "rychleji, lépe, levněji", tedy programu levných projektů a zároveň též prvním satelitem, který bude obíhat kolem asteroidu. V červnu poslal NEAR snímky planetky Matildy, kolem které prolétal. V únoru roku 1999 dosáhne planetky Eros, přičemž začne dlouhodobé studie jejího povrchu z oběžné dráhy, na kterou bude naveden. Družici navrhla The Johns Hopkins University Applied Physisc Laboratory, jenž se rovněž stará o vědecký program NEARu v rámci NASA.
- rkn -
(Obrázek nahoře: Družice NEAR dle představ umělce. Kresba NASA. Dole: Ve falešných barvách Hubblovým kosmickým dalekohledem zachycený první optický protějšek gama záblesku označeného GRB 9702228. Foto STSCI a NASA.)

obsah
 
 


Nový pohled na Mléčnou dráhu

Astronomové Smithsonian Astrophysical Observatory sestavili novou mapu rozložení molekulových oblaků v Mléčné dráze. Přehlídka byla provedena v pásmu 115 GHz, kde se nacházejí emisní čáry oxidu uhelnatého (CO). Celá studie probíhala více než dvacet let, kdy postupně několik desítek astronomů a postrgraduálních studentů, pracovalo se dvěmi radiotelskopy. Jedním na severní a druhým na jižní polokouli.
Velkoškálovou mapu molekulových mračen, hlavní výsledek studie, prezentoval na zasedání Americké astronomické společnosti Thomas Dame, Dap Hartmann a Patrick Thaddeus. Rozložení a vlastnosti molekulovách mračen jsou velmi zajímavé pro většinu astronomů studujících naší Galaxii - hvězdný ostrov, ve kterém se nalázáme. Obsahují totiž celou polovinu mezihvězdného prachu a plynu, vznikají v nich nové hvězdy a určují také spirální strukturu Galaxie. Nové mapy mají třikrát až čtyřikrát lepší úhlové rozlišení než předcházející.

- jd -
 

obsah

 
 


Zajímavá přednáška

Pražská pobočka České astronomické společnosti pořádá v pondělí 13. října 1997 od 18 hodin v astronomickém sále Planetária v Praze přednášku ředitele Max-Planck-Institutu pro rádioastronomii v Bonnu Prof. Richarda Wielebinskiho na téma Radio Astronomy: seeing an invisible universe (Rádioastronomie: pozorování neviditelného vesmíru). Přednáška bude přednesena v angličtine a bude tlumočena.
 

Ludek Vašta
obsah
 
 
 

 
12. díl
 
Zřícený svah ho neustále magicky přitahoval. Ale nebyli to jeho druhové, uvěznění v základně, na které by teď myslel. Jeho upřený pohled směrem k sopce mířil dál než k základně – až do samotného nitra vulkánu. Nemůže přece ponechat problém záhadných otřesů bez rozluštění! Ano, musí se dostat až na vrcholek hory, ke kráteru sopky. Ví, že bude zřejmě jediným, kdo tuto skutečnost pozná, jenže – teď už doopravdy nemá žádnou možnost výběru.
Jedná jako dobyvatel, jedná stejně jako většina dobyvatelů před ním. I když ví, že mu to přinese vlastně jen záhubu.Jack Wilson pomalu usedl do roveru a zvolna se pohnul kupředu. Ke svahům hory Olympus.Ohlasy pozemšťanůZemě je na tři stovky milionů kilometrů daleko. Pro výzkumníky uvězněné na Základně Chryse či v bunkru zásobovací stanice na úpatí hory Olympus se jejich rodná planeta už dávno stala jen vzdáleným světem, ke kterému sice každého poutají docela silné vzpomínky, ale ne každodenní zkušenost. Ať si to ti lidé připouštěli či nikoli, Země se nakonec odsunula kamsi daleko i v jejich myslích. Pro jednoho z výpravy, uzavřeného do několika krychlových metrů prostoru v nevelkém roveru, Země v tu chvíli neexistovala dozajista.
Jack Wilson nikomu o nové situaci zprávu nepodal. Ostatně ani nemohl, i kdyby chtěl sebevíc. Prašná bouře, která teď propukla s plnou silou, nadobro zpřetrhala rádiové spojení mezi osadníky na povrchu planety a spojovými družicemi, kroužícími kolem Marsu a zabezpečujícími vysílání na trase Země-Mars. Prašné bouře jsou pro cestovatele nepříjemné jako monzunové deště. A stejně jako ony deště přicházejí prašné bouře se značnou pravidelností, obvykle v době, kdy je Mars v přísluní. Tato prachová nadílka si ale přispíšila.
Teď tedy bude po dlouhou řadu týdnů Mars docela fádním tělesem. Pozorovatelům ze Země i odjinud z kosmu se z kotouče planety rychle ztratí šedozelené, namodralé i jinak zbarvené tmavé a světlejší skvrnky, ba i bílé polární čepičky. Celý Mars se promění v obrovskou světlounce načervenalou kouli. Setřou se všechny barvy, všechny podrobnosti. Mikroskopická zrníčka oranžového prachu, zvířená mnoho desítek kilometrů nad povrch, dokonale zamaskují každý detail, který byl až dosud na Marsu vidět. Zmizí i božský Olympus Mons.
Ztráta spojení s posádkami na Marsu byla pro pozemšťany pochopitelná a odůvodnitelná, přesto však vedení projektu znepokojovala. Sdělovací média do omrzení připomínala příběh z dávné historie letů do vesmíru, kdy při prvních expedicích na Měsíc k něčemu podobnému také docházelo. Tehdy – při letech lodí Apollo – se nad odvrácenou měsíční stranou uskutečňoval jeden z klíčových manévrů celého letu: zapálil se raketový motor pomocné sekce lodi a po šest minut ji naváděl na oběžnou dráhu kolem Měsíce. To vše se odehrávalo v rádiovém stínu Měsíce, bez možnosti přímé kontroly ze Země. Sebemenší odchylka (či proboha závada!) by znamenala naprostou katastrofu... Jak bylo řídícím letu v těch kritických chvílích, se už nikdo přesně nedoví, ale současní ředitelé projektu na veřejnosti nejednou prohlásili, že oni už vědí, jaké to jsou pocity. Jenže tenkrát nebezpečný manévr pokaždé stoprocentně vyšel, protože projekt Apollo byl dobře připraveným podnikem. To ale o současné výpravě říci nelze.
Je to skličující, ale pravdivé konstatování: veřejnost se v tuto chvíli o osud novodobých Marťanů už příliš nezajímala. Ty tam jsou doby, kdy svět byl v šoku po ozáření posádky první lodi. Pozemské krize sice zaměstnávaly kde koho, ale let na Mars byl událostí jiného kalibru. Mnohý podvědomě chápal její nadčasovost a expedici přijímal skoro jako posvátný úděl lidské civilizace. Proto i soucit s nebohými kosmonauty byl značný. Tato atmosféra, bohatě živená médii, vydržela až do odletu "dvojky". Pak ale zájem o Velký Projekt překvapivě rychle upadal. Převládl pocit, že se už udělalo vše pro záchranu těch nešťastníků. Přitom to pravé drama mělo teprve přijít.
Inu – sejde z očí, sejde z mysli. Už jen skutečnost, že s kosmonauty na Marsu nelze vést normální dialog, byla pořádnou komplikací. Vše je teď na dlouhé lokte. Něco jim sdělíte, za čtvrt hodiny zpráva doletí na Mars, adresát ihned odpoví, a za půl hodiny znáte odpověď. Koho by lákal takový "rozhovor"?
Každý z vedení projektu nyní už věděl, jak velkou chybou bylo, když se hned od počátku příprav šetřilo při vydávání informací o projektu. Ne, kupodivu v tom svou roli nehrály peníze, nýbrž čas. Spěchalo se, každý z odpovědných pracovníků měl povinností nad hlavu, ale lidé přece chtějí vědět, nač vydávají své prostředky! Nyní se tiskový úřad snažil probudit zájem různými dodatečnými nabídkami: školáci mohli odborníkům přímo klást zvídavé i záludné otázky, na dotazy byli ochotni odpovídat i někteří kosmonauti na Marsu. Nicméně takové akce se setkávaly jen s nevelkým úspěchem. Ani zprávy o prvních vážně nemocných na vzdáleném Marsu neděsily víc než povodně, hladomor a nekonečné rozbroje na takřka všech zemských kontinentech. Vše nasvědčovalo tomu, že se schyluje ke kuriózní situaci, kterou nezažili ani první kosmonauti při letech na Měsíc, ale ani jejich dávní předchůdci při objevných cestách po zeměkouli: vyslanci lidstva upadnou ve všeobecné zapomnění dřív, než jejich výzkumná mise skončí.
 

Zpráva

Ať se Jack Wilson namáhal sebevíc, nedohlédl dál než pět metrů před rover. Vůbec se nedalo hovořit o nějaké jízdě, již hodně dlouho se pohyboval téměř krokem. Rychleji si v té naoranžovělé kaši netroufal. Nárazy nesčetných zrníček prachu a písku na povrch vozidla vyvolávaly nepřetržitý šum, oživený občas zlověstným praskotem. Už ho to sice neděsilo jako zpočátku, kdy si myslel, že dny jeho roveru (a také jeho) jsou definitivně sečteny, ale nervózní z toho byl pořádně. Zvukovou kulisu, když už ji nemohl nijak vypnout, se snažil alespoň nevnímat.
Vůbec netušil, jak dlouho se probíjí vzedmutou prašnou bouří. Přestal sledovat přístroje. Od okamžiku, kdy bouře přerušila jeho rádiové spojení s družicemi, neznal ani svou přesnou polohu. On se ale tvrdošíjně dál prokousával prachovou clonou směrem, ve kterém očekával vhodný nájezd na temeno hory Olympus. Občas mu v přímé jízdě bránily větší balvany. Po každé objížďce se snažil navrátit se do původního kurzu, i když po několika takových manévrech bylo jasné, že je to pouze jeho zbožné přání. Opět narazil na záhadné stopy, které mu křížily cestu. Přesně totéž nás přece potkalo při cestě k sopkám, živě si vzpomínal Wilson. Ne, to nemohou být moje vlastní stopy! Ty vypadají trochu jinak, a potom – moje stopy budou za téhle fujavice přece dávno zaváty. Světly reflektorů olizoval písek před sebou a snažil se přijít záhadě na kloub. Vystoupit z roveru si ale netroufl.
Jízda v malém vozítku po povrchu Marsu za divoké prašné bouře evidentně neměla jiný smysl než zabít čas. Čas mezi současností a okamžikem, kdy definitivně dojdou zásoby energie, vzduchu nebo potravin. Potrvá to alespoň týden? Počítat čas na dny teď ovšem nejde. Den i noc za prašné bouře nadobro splývají, zvířená vrstva prachu je dokonale neprůhledná. Wilsonovi se už slily dohromady nejen jednotlivé dny, ale i události. Umíněně odmítal informace o stavu vzduchu ve vozidle. I bez přístrojů ovšem věděl, že množství oxidu uhličitého nebezpečně roste, chtělo by to vyměnit filtry. Trvale ho bolela hlava, občas měl závratě. Přestávky v jízdě se proti jeho vůli prodlužovaly.
Stav opilé malátnosti, který se ho nakonec zmocnil, mu nadobro znemožnil nejen další jízdu prachovým peklem, ale jakoukoli rozumnou akci vůbec. Zeslábl natolik, že se jen stěží nasoukal do ochranného skafandru. Teď už, i kdyby chtěl v náhlém sebevražedném úmyslu opustit rover bez skafandru a ukončit tak svůj život, to prostě nesvede. Takto si ovšem Wilson svůj konec nepředstavoval ...
Před smrtí se zřejmě ještě jednou připomenou některé chvíle ze života, který nezadržitelně odchází. Jack zřetelně slyšel Takešiho hlas. Určitě je to Takeši, má přece takovou zvláštní měkkou, ale přesto spisovnou výslovnost. "Jacku, jak je ti?" Dobře je mi, brachu, teď už je mi naprosto fajn. A děkuju ti, žes mě tenkrát pomoh. Víš, já bych se z tý závěje písku nakonec taky vyhrabal, ale tys mi přijel pomoct, a nebylo ti dobře. Jak se ti teď vede? Mně je báječně ...
"Jacku, slyšíš mě?"
Tak tohle není hlas z onoho světa! Zní příliš naléhavě. Jack otevřel oči.
"Sláva, žije. – Jacku, seber se a pusť mě dovnitř!"
Opravdu, tohle je hlas živého Takešiho. A pak že se dějiny neopakují.
Takeši jen s námahou vnikl do Wilsonova roveru a vyvlekl Jacka ven. Tady na volném prostranství museli oba zmobilizovat všechny své síly, aby se vůbec udrželi na nohou. Přestup do Takešiho roveru byl obtížný jako prvovýstup na Everest. V záchranném roveru, kterým Sato přijel, poletoval sice ještě trochu prach, který se sem dostal při přestupu, ale vzduch se rychle čistil. A byl tak nádherně svěží! Wilson se ho nemohl do sytosti nadýchat.
"Odpočiň si, Jacku. Já ti zatím řeknu, co asi nevíš."
Wilson opravdu byl schopen jen poslouchat. Neušlo mu ale, že ani Sato na tom není o mnoho líp.
"Když jsi odjel k seismické stanici, zavalila nás lavina písku. Ale to asi víš. Zpočátku nás to pořádně sebralo, takový konec si nikdo z nás nepředstavoval. K tomu navíc ožila bouře. Byli jsme zavaleni a ještě zafoukáni pískem. Naštěstí přišly další záchvěvy. Taky's je pocítil? Ta sopka doopravdy nějak vyvádí." Sato se nutil do volnějšího tónu, zřejmě aby Jacka co nejvíc upoutal a trochu zlehčil situaci, ale Wilson mu i tak visel na rtech.
"Nouzový východ B2 se těmi otřesy zase uvolnil. Však víš, co to znamená: můžeme znovu používat rovery. Už nejsme zajatci. Ale tys nám chyběl. Hardingovi i mně bylo hned jasné, kam jsi vyrazil, ale kde jsi skončil, to vím až teď."
"Kde vlastně jsme?" To byla první Wilsonova slova od okamžiku záchrany. Byla v nich především úzkost.
"Budeš se možná divit, ale stojíme malý kousek od stanice. Je to k ní snad dvě stě metrů. Jenže popořádku. Kdyby ses vrátil až k základně, určitě by ses dostal dovnitř. Ovšem ty ses nevracel. Bylo nám z toho oběma nanic. Zásoby v roveru nanejvýš na týden, a tři dny z něho už uplynuly. Byli jsme samozřejmě na příjmu, co kdyby ses nějakým zázrakem ozval, ale – upřímně řečeno – už jsme tě odepsali. Čtvrtý den, vlastně to bylo včera, jsme zaslechli signály SOS."
"Já že jsem měl zapnutou vysílačku? Nic o tom nevím."
"Podle všeho ano. To ti asi zachránilo život. Chvíli nám trvalo, než jsme tě v tom zvířeném prachu zaměřili. Byls velmi blízko, to ano, ale prapodivně ses motal. No – a teď jsem tady. Musel jsem ještě vybojovat jednu bitvu s velitelem. Ten chtěl samozřejmě vyrazit na záchrannou akci jako já. Ale v tomto jediném roveru, který momentálně máme, jsou jen dvě místa. Hardingovi jsem slíbil, že se nejpozději do půl hodiny vrátíme. Oba."
"Tak jedem. Ať už jsme doma."
Zásobovací stanice poskytla všem třem kosmonautům bezpečné útočiště, současně se však stala vězením. V prašné bouři nemůžete opustit její prostory bez rizika, že se po pár desítkách kroků ztratíte. Na nějaký výzkum venku nebylo ani pomyšlení. Rádiové spojení se světem je nadlouho přerušeno. Velitel odhadoval, že tento stav vydrží aspoň sto dní. "To zatím ještě neohrožuje náš návrat na Základnu Chryse," komentoval situaci Harding, "ale kdyby se náš nucený pobyt tady na úpatí sopky jen o trochu víc protáhl, už by byl důvod k obavám." Jasně: na zpáteční cestě, při přesunu k další stanici nedaleko údolí Marineru, by nemusely vystačit zásoby energie. "To by bylo zatraceně mrzuté," zabručel nakonec velitel. "Nerad bych skončil jako kapitán Scott."
Wilson ani Sato zprvu netušili, kam těmito slovy míří. Který kapitán Scott? Ach táák, ten polárník.
"Znáte přece historii dobývání jižního pólu. Ne do všech detailů? Tak to vás musím trochu doučit." Velitel schválně nasadil mentorský tón: "Kapitán Robert Falcon Scott vedl anglickou výzkumnou výpravu k jižnímu pólu. Zemskému, ovšem, a na počátku minulého století. Když, tuším že v lednu 1912, konečně dorazil po strastiplné cestě k cíli, zažil hořké zklamání. Předešli ho Norové, na jižní točně byl první Amundsen! Na zpáteční cestě zahynul Scott a jeho druhové asi dvacet kilometrů od bohatě zásobeného skladiště. Strašná ironie osudu! Scott si celou cestu pečlivě vedl deník. Ten se zachoval. Náramně zajímavý. Vše je tam zachyceno, doslova i poslední chvíle před smrtí. To je ale už smutné čtení ...," dodal docela s dojetím.
"No dobrá, veliteli," prohodil Wilson, "ale vaše srovnání se Scottem vůbec nesedí. Vy si přece žádnej deník nevedete. A taky nám chybí marťanskej Amundsen."
"A co ty záhadné stopy?" přidal se Sato. "Narazili jsme na ně cestou, a Jack je pak viděl přece ještě jednou – zde u sopky!" Absurdní rozprava všem pomáhala udržet se v přijatelném psychickém stavu. Hrozba krize v tomto neobvyklém vězení totiž stále visela ve vzduchu.
Jacka i velitele nejvíce trápil zdravotní stav Takešiho. Jeho potíže narůstaly a už nebylo možné je maskovat. Jenže poraďte si s leukemií uprostřed marťanské prašné bouře! Vždyť se nemáte ani s kým poradit, všechna spojení s civilizací jsou teď zpřetrhána. Takeši se ale vzdát nemínil. Oba jeho druhové obdivovali Takešiho úsilí překonat nemoc. Vždyť už musel tolik trpět!
Od svého druhého neslavného návratu se Wilson o sopkách ani jednou nezmínil. Možná nechtěl vyvolávat rozbroje, možná mu došlo, že nemůže těm dvěma sebrat poslední rover a odjet pryč. Ten jeho totiž zůstal venku a zbývající rovery a tahače jsou zatím uvězněny ve stanici pod písečnou lavinou. Však by také s malým vozítkem nikam nedojel, má už své zkušenosti.
Stanice byla téměř celá zavalena pískem. Žádné přímé nebezpečí z toho naštěstí nehrozilo. Kontejner se sice trochu zahříval, jak ho písek dokonale izoloval od okolí, ale na druhé straně teplota u povrchu Marsu během bouře poklesla o pár desítek stupňů. Ani na tom nebylo nic zvláštního, vždyť sluneční teplo prachovou vrstvou pronikalo jen nepatrně. Osadníci věděli, že k něčemu podobnému by došlo i na Zemi poté, co by se rozpoutal například jaderný konflikt, při kterém by v ovzduší poletovala spousta prachu, sazí a dalších spalin. Nastala by – jak to pojmenovali klimatologové – dlouhá jaderná zima.
Ve stanici nebylo do čeho píchnout. Jen Sato si našel práci. Určitě nejen z dlouhé chvíle, jistě nejen ze své posedlosti vypátrat kořeny života na Marsu, ale zejména pod dojmem postupující nemoci začal třídit a prohlížet vzorky hornin, sebraných po cestě. Na detailní rozbor tu sice nebylo potřebné zařízení, ale všichni se shodli na tom, že základní nádenickou práci se tříděním, katalogizací a prvním popisem vzorků někdy někdo udělat musí. A Sato měl do práce sto chutí, tak proč mu bránit?
Sato dlouho pracovat nevydržel, po pár hodinách byl notně unaven. Potom však rád se svými kolegy diskutoval o všem možném, ale téma život na Marsu převládalo. Wilson i Harding se do debat bez váhání zapojovali: dovídali se ledacos nového, zabíjeli čas a přitom Takešimu určitě pomáhali zapomenout na jeho trápení.
Debaty bývaly zajímavé. Neutrálnímu pozorovateli, kdyby mohl být těmto četným rozhovorům přítomen, by však určitě neunikla jedna velká proměna: Takeši Sato už nic nenamítal proti přímému průzkumu Marsu, i kdyby to snad přece byla "živá" planeta. Ba co víc: ze všech sil se snažil marťanský život odhalit! Cizí planety, na kterých je nějaký život, musí pro nás zůstat zapovězenými světy. Navždy, rozumíte?! Navždy.
Ozvěna Takešiho vzrušených slov, pronesených na okraji údolí Kasei, se tak již nevracela, a nikdo z těch tří toho nelitoval.
Pracovní "dílny", jak tyto debaty Wilson s oblibou nazýval, bývaly občas bouřlivé. Jednou se jejich rozprava nadmíru vyostřila. Začala jako mnohé jiné, ale Jack si při ní neodpustil nevinnou poznámku, že Takešiho úsilí najít tu život je sisyfovské. "Když zde nikdy nic živýho nebylo, můžeš rozrejpat a zpřevracet celej Mars a stejně nic nenajdeš," prohodil jen tak, nicméně určitý výsměšný tón vtom byl.
Takešiho tato slova dovedla až k zuřivosti: "Jak jen můžeš něco takového říkat? Cožpak nevíš, že už existuje hodně náznaků o dávném marsovském životě? Celé čtvrt století o nich víme!"
Jack ihned přijal nabídku na souboj. "Pokud myslíš ty podivný trubičky, co se snad podobají zkamenělinám mikroskopických bakterií, pak dobře víš, jak to s nimi je. Sám říkáš, že to jsou jen náznaky. Ani nález v meteoritu, který sebrali kdesi v Antarktidě, ani několik dalších takyobjevů vědecká veřejnost za důkaz života na Marsu nikdy nepřijala. Ne, příteli, tady jsme vedle. Kde nic není, ani čert nebere."
"Snad si nemyslíš, Jacku, že důkaz dostaneš na stříbrném podnose? Každý ví, jak podivná je na téhle planetě chemie. A o marsovské biologii se zatím můžem jen dohadovat. V některém ze vzorků, který odtud odvezem na Zemi, určitě jsou pravé důkazy života na Marsu. Já v to jednoduše věřím." Takešiho oči podivně planuly a on sám byl vzrušen na nejvyšší míru.
Harding chtěl zasáhnout do debaty, ale Wilson byl rychlejší. "Věřím...," opakoval Jack s notnou dávkou ironie. "Ve vědě přece platí důkazy, a ty zatím jednoduše nejsou."
"A co když jsou? Mám jeden takový důkaz. Nechtěl jsem o tom zatím mluvit, ale teď musím. Počkej, přinesu vzorek, který jsem před chvílí prohlížel. Je na něm něco zvláštního."
Zatímco si Sato odskočil pro horninu, Harding potichu, ale naprosto důrazně domlouval Wilsonovi: "Jacku, proboha, skončete už se svými provokativními řečmi. Cožpak nevidíte, jak si to všechno bere k srdci? Je přece vážně nemocen. I kdyby Takešiho důkazy nakrásně byly úplně falešné, mějte ohled na jeho zdraví. Nemůžete..." Další slova přerušil Takešiho návrat.
"Tady je. Podívejte se na něj. Už ta zvláštní barva."
"Odkud je ten vzorek?" zeptal se Harding zcela věcně.
"Tady z okolí, sebral jsem ho nedaleko odtud, když už jsme uháněli schovat se do téhle stanice."
"Takže pochází ze sopečné oblasti. Takeši, vy asi víte, kam mířím."
"Ovšemže: kde jsou sopky ... myslím činné sopky, tam je nebo bylo tepleji, třeba jen v nevelkých prostorách, jakýchsi kavernách. Voda tu také byla. Tady někde musel být život!"
(pokračování příště)
 
Autor uvítá jakýkoli komentář. Poslat mu ho můžete na adresu zpokorny@sci.muni.cz
(Foto NASA a JPL)