29. září 1997 
OBSAH:
 
Země v přímém přenosu
Jak vznikl Měsíc?
Atlantis je spojen s Mirem
Jedna zajímavá zákrytovka
Horoskop vzpomínek
Marťanské písky (11. díl)
 
 


Země v přímém přenosu

Slovy jako "revoluční" a "báječné" označili vědci z Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku první výsledky z projektu,  jenž má za cíl detailní studium pozemských oceánů, moří a vůbec veškerých vodních ploch. Podrobné snímky z SeaWiFS - Sea-viewing Wide Field-of-view Sensor - vědce skutečně příjemně překvapily. Zařízení je určené především ke studiu fytoplanktonu - mikroskopických organizmů v oceánech, prostřednictvím něj je však možné usuzovat i na povětrnostní podmínky, změny klimatu či velikost znečištění. Výsledky budou použitelné také pro komerční rybolov a například i pro studium nebezpečných organizmů typu Pfiesteria pisicicida, jež zabili již miliardu ryb v americké Severní Kalifornii a Marylandu.

"Snímky jsou mnohem lepší, než jsme doufali", řekl Dr. Gene C. Feldman, vedoucí týmu pro zpracovávání obrazových záznamů z Goddardova kosmického střediska. "Ačkoli jsou primárně určeny ke studiu oceánů, nalezli jsme způsob, jak nám mohou pomoci i při studiu pevnin. Poprvé tak můžeme globálně studovat celou zemskou biosféru."

Se zařízením SeaWiFS pracuje více než tři sta vědců z celého světa. Obrazový záznam je přitom možné již dnes zachytit na 39 pozemních stanicích v osmnácti zemích. Patronát nad celým projekt má v rámci "Mise k planetě Zemi" NASA. Dodala například originální programové vybavení.

Unikátní SeaWiFS se nachází na palubě komerčního(!) satelitu OrbView 2, jenž vlastní společnost Orbital Sciences Corp. Tato družice byla na orbitální dráhu vynesena prvního srpna tohoto roku raketou Pegasus XL (startuje z letadla). Vybrané snínky najdete na této adrese http://seawifs.gsfc.nasa.gov/SEAWIFS.html. Je zde např. velmi pěkná interaktivní mapa celé zeměkoule. Vřele doporučujeme. Očekává se, že satelit bude v provozu nejméně pět let, určitě o něm tedy ještě uslyšíme.

- jds -
(Obrázek nahoře: Seskládaný snímek  vznikl na základě dat pořízených během prvního dne provozu senzoru SeaWiFS 16. září 1997. Červená barva značí velký obsah fytoplanktonu ve vodě, žlutozelená střední obsah a modrá nejmenší množství těchto mikroskopických živočichů. Temné plochy jsou místa, na kterými družice tento den nepřelétavala. SeaWiFS sleduje Zemi z výšky asi sedm set kilometrů a pohybuje se tak, aby oblast pod ní byla optimálně osvětlena Sluncem. Každé dva dny tak pořídí mapu celé zeměkoule s rozlišením čtyři kilometry.
Obrázek vpravo: O rozsáhlých požárech, jež nyní zuří v jihovýchodní Asii, jste možná četli v denním tisku. Netradiční pohled na ně nám zprostředkoval i SeaWiFS. Snímek byl pořízen mezi 18. a 25. zářím. Foto NASA.)
 
obsah
 
 

Jak vznikl Měsíc?

Měsíc vznikl někdy před čtyřmi a půl miliardami let, kdy se se Zemí srazilo těleso o velikosti Marsu. Rychlost nárazu byla natolik veliká, že se železné jádro vetřelce dostalo až do středu naší planety. Z roztavených a plynových zbytků pláště Země se na oběžné dráze zformoval rozsáhlý prstenec, ze něhož se vytvořil náš kosmický soused. Proto Měsíc obsahuje jen málo železa a prakticky žádnou vodu vázanou v minerálech.

Tento scénář potvrzují i nejnovější modelové výpočty, jež publikovali Shigeru Ida, Robin Canup a Glen Stewart v zářijovém čísle časopisu Nature. "Nejbáječnějším výsledkem práce je, že jsme získali jeden Měsíc", uvedl jeden z nich, když byl tázán na největší přínos studie. Vědci zkoumali chování prstence z 1000 až 2700 objektů různých velikostí kolem naší planety. Ve dvou třetinách všech simulací se z nich vytvořilo jedno velké těleso. Když se jim vytvořila tělesa dvě, to, které bylo blíže, by časem pravděpodobně dopadlo zpět na Zemi.
Dalším zajímavým výsledkem je, že se Měsíc z prstence vytvořil již během jediného roku a že na něj bylo potřeba něco mezi 15 a 40 procenty látky vrvhnuté do vesmíru během srážky. Zbytek se časem vrátil zpět na Zemi. Měsíc tehdy také obíhal mnohem blíže. Zatímco dnes jeden oběh zvládne za více než 27 dní, v době vzniku na po potřeboval něco mezi sedmi až devíti hodinami. Jejich práce také ukázala, že vesmírné "kamikadze", které do nás narazilo, muselo být třikrát větší než dnešní Mars. Celý problém si však vyžádá ještě další studie.

- kd -
(Obrázek: Východ Slunce zpoza okraje měsíčního disku, jak jej zachytila sonda Clementine. Nad okraj vystupuje sluneční korona, vlevo od ní jsou pak tři planety Saturn, Mars a Merkur. Otázka pro čtenáře: Jak to, že je levá část Měsíce osvětlena? Vždyť Slunce se nachází jinde!  Odpověď najdete na konci novinek. Foto NASA)

obsah
 
 


Atlantis je spojen s Mirem

Ve čtvrtek v noci se zapálily hlavní a přídavné motory a raketoplán Atlantis se vydal na víkendové rande s Mirem. Na palubě s sebou nesl Davida A. Wolfa, jenž na orbitální stanici stráví následující čtyři měsíce. Start se uskutečnil jen třináct hodin poté, co vedoucí představitel NASA Daniel Goldin udělil svolení k pobytu Wolfa na Miru - čímž se ale postavil do opozice vůči americkému Kongresu, který se vyslovil proti dalšímu pobytu Američanů na problémové ruské stanici.
Již za několik minut se Atlantis ocitl na oběžné dráze. Vzhledem k tomu, že nebyly hlášeny žádné závady, začal se ihned přibližovat k Miru. Poprvé se tak testovala metoda "rychlého startu a připojení", která bude využívána i při udržování budoucí stanice Alfa.
Spojení se podařilo hned na poprvé v sobotu kolem 22. hodiny našeho času ve výšce asi 400 kilometrů nad zemí. Za hodinu a půl poté otevřel velitel raketoplánu Jim Werterbee a jeho protějšek Anatolij Solovjov spojovací tunel mezi oběma tělesy. Ihned začala překládka několika tun materiálu, který sebou Atlantis přivezl, včetně nového palubního počítače (s tím starým je spojena řada problémů). Předcházející americký kosmonaut M. Foale má většinu výbavy vakuovanou v poškozeném modulu Spektr, proto byla na palubu Miru nastěhována také nová postel pro Davida Wolfa.

- jd -
 
 

(Snínky zleva doprava: Čtvrteční start Atlantisu z Kenedyho kosmického střediska. Raketoplán blížící se ke stanici Mir. Štastné setkání obou posádek na palubě orbitální lodi. Foto NASA.)

obsah
 
 


Jedna zajímavá zákrytovka...

Kliknete na snimek a ziskate celou mapku...Někteří čtenáři si možná pamatují, jak jsem před několika týdny na stránky IBT umístil upozornění na minima jasnosti snad nejznámější zákrytové proměnné hvězdy - Algolu. Nevím, zda jste se někdo skutečně podívali, jestli se hvězda mění. Pokud ano, dáte mi jistě za pravdu, že je to docela zajímavá podívaná. Tentokrát jsem tu s jinou, mnohem slabší ale i zvláštnější hvězdou. Předem však upozorňuji, že následující informace je spíš zajímavá pro pozorovatele proměnných hvězd, než pro obyčejného laika. Neměl bych též zapomenout na dr. Jiřího Borovičku, který mě na hvězdu upozornil, a uvést odkaz na stránku, z níž jsem následující informace částečně odcizil.

EE Cephei je zákrytovou proměnnou hvězdou, jejíž složky obíhají kolem společného těžiště s periodou necelých šest let. Podobné hvězd bývají pozorovateli často opomíjeny, buď prostě proto, že se na ně "zapomene" a nebo proto, že celý zákryt trvá dost dlouho. Podzimní minimum jasnosti EE Cep bude probíhat mezi 5. říjnem a 4. listopadem, kdy je také vyhlášena kampaň na vizuální a CCD pozorování této hvězdy. Poslední minimum, jenž nastalo v roce 1992, pozorovalo několik vizuálních pozorovatelů a dr. Borovička, který se CCD kameru. Profesionálové, kteří mají o pozorování této hvězdy zájem, samozřejmě preferují CCD fotometri, neboť určení okamžiku zákrytu je pak věrohodnější.

Nejlepší by bylo, kdyby se měření (i vizuálně) provádělo dvakrát v průběhu každé jasné noci. Vzhledem ke hvězdné velikosti v minimu, která je necelých dvanáct magnitud, by měla být vidět hvězda i za úplňku (18. října).  Budete-li hvězdu pozorovat, užijte standardní mapku AAVSO, která je součástí tohoto příspěvku. (Kliknete-li na obrázek, zobrazí se vám kvalitnější kopie). Samozřejmě si nezapomeňte pole prohlédnout už dříve, aby vám pak dlouho netrvalo hledání hvězdy. Užijete-li CCD či fotoelektrický detektor, navažte srovnávací hvězdy a proměnnou na standardní hvězdy. V případě, že budete mít nějaká pozorování, kontaktujte dr. Jiřího Borovičku, který u nás pozorování organizuje.

-rkn-
obsah
 
 

Horoskop vzpomínek
Jistá minulost, nejistá budoucnost

Dne 23. září vstoupilo Slunce do znamení Vah, předtím ovšem dlelo v sousedním znamení, v Panně. V témže znamení se k 15. září nacházel i Merkur. Venuši s Marsem se společně zalíbilo ve Štíru, Jupiteru a Uranu ve Vodnáři, Saturnu ve Skopci, Neptunu v Kozorožci. A takto zní naše zářijová vzpomínka:

Beran  I v polovině září vám všechny osoby, které se stihly narodit dříve než vy, prokazovaly značnou přízeň. Té druhé části lidské populace jste byli dokonale lhostejní, což ovšem rovněž není zahození.

Býk  Pro ty, co si nade vše cení svých sportovních a milostných aktivit, to musel být řádně smolný měsíc. Ani v kariéře nedošlo k žádné změně k lepšímu. Jediné, co vás může těšit je, že jste v září neonemocněli žádnou ze známých smrtelných chorob.

Blíženci  V září střídavě oblačno. Slezina tu a tam vystrčila své růžky, tam a tu se vám podařilo za plnou cenu nakoupit zboží s prošlou garanční lhůtou. Samozřejmě jste na to přišli až po konzumaci nebo taky vůbec ne.

Rak  Pokud jste své zářijové podnikatelské aktivity zaměřili na osoby opačného pohlaví a svalovce, pak jste se nutně dočkali úspěchů, které jste si ani nezasloužili. Nadřízeným to bylo jedno, nepřejícní starci tiše běsnili.

Lev  V září jste se dostal do nepřízně všech mladíků i mladic. To není tak hrozné, jsou mladí a tudíž vrtkaví. Horší je, že i ve vašem zaměstnání jste se dostal na černou listinu. Důchodci vám však fandí.

Panna  Září bylo skvělé! Vaše pánev, křížová kost, kyčle, zadnice, slepé střevo, tlusté střevo, močový měchýř, vyměšovací a pohlavní ústrojí, to vše fungovalo, tak jak mělo. S takovýmto zázemím se vám pak dařilo jak ve sportu, tak v lásce.

Váhy  Suď bůh, co vašim šéfům na vás tak líbí, ale nejste u nich zapsán nijak špatně. Zato pro přestárlou část populace jste setrvale pouze břídil, hudlař, packal, fušér, nedouk a diletant v jedné osobě. Nu což, může být i hůř.

Štír  Zčásti i zaslouženě jste se dostali na výsluní přízně mladíků i mladic, podomních obchodníků a sjednavatelů životních pojistek. Ani dvanáctník nijak nezlobil a šéf? Ten měl zřejmě jiné starosti, tudíž vás svými novými nesmyslnými požadavky a geniálními nápady ani moc netrápil.

Střelec Září jste už pilně zařezávali, čehož si všimli i vaši nadřízení a jejich generační druzi. Občas vám zavrzalo v koleně. Nevěnovali jste tomu zatím pozornost, ač byste měli. Bez dobře fungujících kolen se neklečí nejlépe.

Kozoroh  Třebaže jste po celé září létali jako hadr na holi, vše jste zvládali díky kondici, kterou jste si o prázdninách přivodili. Mladší polovina lidstva vás milovala, a to zejména tehdy, kdy jste hlavu ozdobili apartním kloboučkem či slamáčkem.

Vodnář  Platí to, co minulosti: stále se hřejete na výsluní šéfovské přízně. Zato mladí vás v září zrovna moc nežrali. No nic, to přebolí, hlavně že se vám daří všechno tak pěkně stíhat.

Ryby  Zle matičko, zle. Tolik trablů v podnikání a obchodech a k tomu brnění kotníků, chodidel, prstů u nohou, a nedomykavost Achillovy šlachy... To vše šlo překonat jen díky vaší zlepšené fyzické formě a toleranci životního partnera.
 

Zdeněk Mikulášek
obsah
 
 

 
11. díl
 
S elánem a nedočkavě - což platilo zejména o Wilsonovi - pokračovali po třech naoko bezstarostných dnech dál směrem na západ. Jakmile se expedice přehoupla do druhé půle, hned se cestovalo snáze. Pravda, přibyly zkušenosti. Připadalo jim, jako by se v marsovských píscích projížděli od nepaměti. Jenže riskovat nesměli ani teď. Velitel, který už leccos zažil a pamatoval, několikrát musel své mladší kolegy nabádat k větší opatrnosti. Věděl dobře, že euforie a přehnaná sebedůvěra jsou v těchto podmínkách zrádnější než hluboké prachové tůně.
První tři dny se nic zvláštního nedělo. Když se však přiblížili k západnímu konci údolí Marineru, věděli, že se zanedlouho budou muset rozhodnout. Šlo o směr jejich další cesty. Přímo se jim nabízela několikadenní zajížďka jižním směrem, do oblasti označované na mapách jako Noctis Labyrinthus. Už jméno je navýsost poetické: Labyrint noci. Tento nevelký kus Marsu je zvláštnost sama: najdeme tu desítky všelijak spletitě propojených údolí, připomínající zářezy vykrojené ostrým nožem do silné kůry stromu, která jsou na severní straně zakončena soustavou dlouhých úvalů, rovnoběžných a tenkých jako provázky.
To byla tedy první varianta další trasy. Druhou možností je vyhnout se této geologické lahůdce, ušetřit čas a plnou parou zamířit k sopkám. Původní plán počítal s oběma eventualitami, nyní se průzkumníci sami mohou rozhodnout.
Kdo očekával spory, byl zklamán. Rozhodnutí o dalším postupu bylo kupodivu okamžité a jednoznačné: všichni si přáli být co nejdřív u vulkánů, i když, pravda, každý z jiného důvodu. Harding se obával příchodu prašné bouře, Wilson byl už samozřejmě v myšlenkách na cestě do kráteru sopky, a Sato sice veřejně nic nevyhlašoval, nicméně Jack Wilson znal i jeho důvod spěchu.
Několik příštích dnů pokračovali v cestě severozápadním směrem. To byl kurs vedoucí téměř přímo k cíli. Už se vyšplhali vzhůru na plošinu Tharsis a jejich dalším postupovým bodem byl velký kráter Poynting. Velitel Harding odkudsi vyčetl, že to byl anglický fyzik, který roku 1903 přišel na to, jak se působením slunečního záření zbavuje naše planetární soustava miliard drobných prachových částeček. "Teď bych spíš uvítal, kdyby mi někdo poradil, co mám dělat s tímhle prachem, kterej je kolem nás." Tak zareagoval na velitelovu nevinnou poznámku Wilson. Nu ovšem - prachu bylo kolem tahačů dost a dost, chvílemi se zvedal ve velkém. Dohlednost již nebyla tak skvělá jako na začátku cesty a řízení vozidel bylo třeba věnovat stále více pozornosti.
Výprava se blížila k trojici hor Arsia, Pavonis a Ascraeus, které byly seřazeny vedle sebe v jednom šiku. Připomínaly tak trochu vozovou hradbu středověkých válečníků. Expedice postupovala kupředu mezi nejsevernějším a prostředním z trojice velkých kuželů. Harding po krátké poradě zvolil trasu co nejblíž úpatí hory Ascraeus, aby se mohli pokochat alespoň pohledem zespodu na tohoto velikána. Všechny překvapilo, jak nenápadně tyto hory vypadají. Přitom na každém snímku pořízeném z kosmu sopečné kužely velice impozantně dominují celé rozlehlé plošině. Jsou to opravdu kolosy nevídaných rozměrů. Jenže odsud, zespodu, jejich mohutnost jaksi zaniká. Svahy sopek jsou docela povlovné a výstup na temeno hory je určitě možný i bez horolezecké výzbroje. Ale krátký výlet by to nebyl, vždyť od úpatí až k vrcholu je několik set kilometrů daleko!
Tyto štítové sopky mohutněly do výše a do šíře po řadu miliard let. Z horké skvrny, uložené pod povrchem, mnohokrát v minulosti prorazila nahoru čedičová láva a rozlévala se po okolí. Tato láva, jak geologové vědí, se roztéká náramně snadno a rychle. Právě proto zde narostly vulkány tak rozlehlé.
Největší sopkou vůbec, rekordmanem ve sluneční soustavě, je ovšem Olympus Mons. Unikátní exemplář, který nejen zde na Marsu nemá konkurenci. Tento vulkán je také cílem celé dlouhé cesty. Všichni si už přejí být v základně usazené v těsném sousedství hory. Je to druhá, a široko daleko jediná zásobovací stanice na trase, doslova oáza uprostřed pouště.
Jakmile minuli úpatí sopek, zpozorovali zajímavou proměnu: na nebi se objevovaly mraky. Bílé chomáčky mraků. Přitom světlounce bělavá oblaka jsou zde na Marsu vzácná. Dopoledne je zahlédli jen tu a tam, zato po poledni oblaka houstla a pokryla velkou část oblohy. Do nepříjemně jednobarevného světa se tak vloudila další barva. Vítaná proměna.
O nic překvapivého ale nejde, na tom se rychle shodli všichni tři. Tato oblaka jsou pozorovatelná dokonce i ze Země, na svědomí je mají sopečné kužele. Vítr se po jejich úbočí rychle žene do výše, tam se ochladí a zbytečky vodní páry zkondenzují. A protože tady foukají převážně východní větry, oblaka se hromadí právě na západ od obřích marsovských vulkánů. Jednoduché vysvětlení, viďte?
A propos sopky: Jack neustále vtahoval své druhy do nekonečných diskusí o sopkách na Marsu. Mohou být ještě aktivní? Harding se zpočátku ochotně zapojoval do těchto rozprav a trpělivě argumentoval, že není dost důkazů o současné vulkanické činnosti na této planetě, postupně ale boj s Wilsonem vzdával a stával se na řeči o sopkách alergický. Sato v debatách často podporoval Wilsona a tvrdil, že právě v seismických záchvěvech, které přístroje registrovaly se zvýšenou četností a intenzitou, jsou ony potřebné důkazy. Chvílemi se zdálo, že už už vypukne klasická ponorková nemoc, tentokrát vyvolaná sporem o marsovské vulkány.
Naštěstí se rychle blížili k cíli a nové události překryly spory o sopky. Cestovali už dvacátý šestý den a k základně pod horou Olympus jim zbývaly poslední dvě etapy. Bylo krátce po poledni, když Takeši Sato z ničeho nic zvolal: "Ouha! Podívejte se na tamtu ... zvláštnost! Jihozápadním směrem." Ani pojmenovat si ten úkaz netroufl.
Konvoj se prudce zastavil a všichni se obrátili doleva. Při troše fantazie to vypadalo jako vzdálené živé bytosti naprosto neskutečných rozměrů. "Ejhle, Marťané!" Wilson jako vždy byl impulzivní. Úkaz ho nepochybně velmi zaujal a začal si ho důkladně prohlížet. Byli od něj natolik daleko, že se jeho spodní část skrývala pod obzorem. Nad červenavou poušť vystupoval jen dlouhý úzký jazyk, který se dole mírně rozšiřoval. Jevil se poněkud tmavší než okolí a zřetelně měnil své kontury. Vzápětí napravo i nalevo od něj vyskočily dva další podobné jazyky, jako když prudce vyšlehnou plameny velkého ohně. Ty byly blíž a tak se zjevily celé.
"To jsou nepochybně prachové smrště, jakási tornáda na Marsu," mínil Harding po krátkém rozvažování.
"Před chvílí tam určitě nebyly," tvrdil Sato. "Prohlížel jsem si jižní horizont před pár minutami. Vůbec nic tam nebylo."
"V pořádku, Takeši. Pokud vím, tyhle smrště vznikají po čertech rychle, potřebují jen trochu nestabilní atmosféru. Jak se zdá, Marsovo ovzduší se nyní v této oblasti dostává do pohybu. Zatraceně, to vůbec není dobře! Však víte, co to znamená." V Hardingově hlasu bylo znát napětí.
Velitelovy obavy se pomalu začaly naplňovat. Několik kilometrů vysoké větrné smrště, které se teď před cestovateli vynořily, jsou totiž neklamným příznakem blížící se prašné bouře. Vítr se skutečně výrazně zrychlil. Během krátkých zastávek, kdy vycházeli ven z tahačů pouze ve skafandrech, přibližující se bouři dokonce slyšeli. Ne, nebyly to hromy a blesky, nic takového na Marsu nepotkáte. Slyšeli však stále narůstající šumění i jednotlivé ostřejší rány do skafandru. Zrníčka prachu, urychlená čerstvým větrem do vysokých rychlostí, se v nekonečném reji divoce proháněla nad povrchem. Obzor se dočista zkalil a dohlednost ještě víc poklesla.
Už dva dny je k základně vedl signál rádiového majáku. Jak se k ní ale přibližovali, signál místo zesílení byl naopak slyšet čím dál hůř. Další důkaz, že prašná bouře je nedaleko a začíná pohlcovat i rádiové vysílání.
Konečně byla základna na dohled. Zbývaly poslední čtyři kilometry cesty. Zvláštní ale bylo, že vůbec neviděli horu Olympus! Přitom se nacházeli takřka na jejím úpatí. Namísto hory vyplňovala celý jižní, západní, ale i kus severního obzoru téměř jednolitá hradba žlutavě načervenalé hmoty, která jim dokonale zakrývala výhled. Uvnitř hradby vše vířilo a chaoticky se přeskupovalo. Světle oranžová opona se vypínala do kilometrových výšek - a blížila se! Když se posunula až k zásobovací stanici, signál radiomajáku ještě zeslábl. Teď už nebylo nejmenších pochyb: ke stanici se budou muset probíjet prašnou bouří!
Velitel byl už viditelně nervózní a neustále pobízel své kolegy k urychlenému odjezdu k základně, dokud se vůbec ještě ozývá, ale Wilson a Sato ještě na poslední chvíli vysadili do terénu malou seismickou stanici. Ta bude mít pro mně mimořádný význam, říkal si pro sebe Jack Wilson. Vůbec ale v té chvíli netušil, jak hluboká je to pravda.
Poslední kilometry cesty byly jako za trest. Bouře je naplno pohltila, zlověstně se setmělo, vidět bylo sotva na pár metrů. Červenavé zabarvení a neustálé hučení větru jen dokreslovalo obraz pravého marsovského pekla. Navíc rádiový maják zcela umlkl. Víc šťastnou náhodou než svou dovedností přivedl velitel Harding celou skupinu k základně.
Zdálo se, že po dlouhé cestě, kdy jen taktak našli úkryt před rozbouřenými živly, budou mít všichni vzrušujících událostí až po krk. Ne tak Jack Wilson. Jen co zjistil, že narychlo instalovaná seismická stanice nefunguje, nebylo s ním k vydržení. Marně se ho snažili Harding i Sato přesvědčit, že návrat zpět ke stanici je holý nesmysl. Když se jednu chvíli zdálo, že bouře trochu polevuje, neváhal ani vteřinu a vyrazil na roveru k opravě.
Nedojel daleko. Už pár set metrů od základny beznadějně zapadl do prachové duny. Snažil se, seč mohl, vycouvat z té pasti. Jenže pokusy o vyproštění vlastními silami situaci spíše zhoršovaly, bořil se do písku stále hlouběji. Nezbývalo než se smířit s tím, že přinejmenším jednu noc stráví jak lapené zvíře v kleci, v malém vozítku uprostřed běsnících živlů. Nedobrovolný pobyt v roveru ho nijak neděsil, měl jen obavy, zda drobounký prach, divoce hnaný rychlostí přes dvě stovky kilometrů za hodinu, nepoškodí jeho rover. Zapnul vysílač signálů SOS. Jen tak málo mohl nyní udělat pro svou záchranu. Pak už nezbývalo než čekat...
Z polospánku ho probudil zastřený Takešiho hlas. Znělo to jak ozvěna z jiného světa. V průzorech svého roveru rozeznal jakési světlomety. Jack byl chvíli dost zmaten, pak ale situaci pochopil. Takeši mu přijel na pomoc. Mechanickými manipulátory připevnil k jeho roveru lano a pomalu ho vytahoval z prachové závěje. Jack si při záchranné akci plně uvědomoval, že to vůbec není jednoduchá záležitost: byla už tmavá noc a bouře ani o stupínek nepolevovala.
V přechodové komoře základny, když se při plném světle podíval zblízka Takešimu do tváře, poznal, že je zle.
"Proboha, Takeši, tobě určitě není dobře, krvácíš z nosu."
"Já vím, snad se to brzy spraví," hlesl a bylo jasné, že se silně přemáhá.
"Moc ti děkuju, kamaráde, žes mě vytáh. Neměls teď v noci vyjíždět, potřebuješ si pořádně odpočinout.
Snad bych to taky nějak zvládl." Jack Wilson soukal ta slova ze sebe dost rozpačitě. "Víš … rád bych … kdybys mne pochopil. Musím se dostat k tý stanici, já ji doopravdy musím spravit."
"Cožpak o to, Jacku, já tě naprosto chápu, ale velitel je vzteky bez sebe." Harding opravdu nechtěl s Wilsonem ani promluvit. Jenže Jack Wilson byl už skálopevně rozhodnut.
Jen co druhý den bouře poněkud polevila, tajně a beze slova vysvětlení se posadil znovu do roveru a prudce vyrazil ven. Pro jistotu se odpojil z rádiové sítě. Tentokrát komplikace bohudík nenastaly. Prašná bouře rychle slábla a dohlednost se zvyšovala. Za necelé čtvrt hodiny zastavil u seismografů, ani vteřinu neváhal a jak o závod se pustil do výměny vadného dílu. Teprve když všechny kontrolní obvody ohlásily bezchybnou funkci, zhluboka se nadechl a dopřál si chvilku bezstarostného rozhlížení kolem.
Zásobovací stanice se v té dálce docela ztrácela. Jevila se jen jako malá tmavá skvrnka. Teď byla navíc vydatně maskována čerstvě navátým pískem. Za ní se však tyčila do výše jakási stěna. Včera při příjezdu si jí nikdo nevšiml. Ostatně ani nemohl. Ovšem, ujišťoval se Wilson, včera ji ukrývala prachová clona, vždyť se blížila prašná bouře. Stěna nebyla přímo za stanicí, to se jen tak zdálo. Ve skutečnosti začínala až o několik set metrů dál. Jack Wilson nebyl její přítomností zaskočen; věděl, že taková stěna by tam vzadu měla být. Nachází se na okrajích hory Olympus a geologové ji nazývají aureolou. Obepíná tuto horu kolem dokola a vyznačuje tak velice markantně její počátek. Není to ovšem nic jiného než obrovská zásobárna vulkanického prachu. Wilson odhadoval, že protáhlý jazyk aureoly, který tu vybíhal téměř až k základně, je přinejmenším kilometr vysoký.
Ve sluchátkách mu najednou hlasitě zapískal indikátor ze seismometru. To Jacka vytrhlo z poklidného rozhlížení po krajině. Přístroj registroval silný otřes. A vzápětí ještě další dva mohutné do série. Jack by se vsadil s kýmkoli, že se zem doopravdy hnula. Když se ale podíval před sebe, nemohl ani uvěřit tomu pohledu. Hleděl do dáli naprosto strnule a s panickou hrůzou. Nezbývalo než čekat, jak to dopadne.
Zpočátku to vypadalo, jako by se k němu znovu hnala clona prašné bouře. Po chvíli si ale uvědomil, že tentokrát se sem valí jiná pohroma. Vysoká stěna vulkanického prachu, před okamžikem ještě pouhá kulisa u samého obzoru, se dala do pohybu. Mocné vnitřní síly jí zatřásly a stěna se řítila nezadržitelně kupředu jako vodní masy z protržené přehrady. Za pár chvil zmizela kdesi uvnitř malá černá skvrna - jeho základna - i se všemi tahači, zásobami a ... dvěma osadníky. Vše se seběhlo tak rychle, že se Jack ani neměl čas strachovat o svůj život. Až mnohem později mu došlo, že i na Zemi dochází k takovým úkazům. Naštěstí se obrovitá vlna zrádného marsovského prachu, písku a sopečného popela zastavila někde uprostřed mezi ním a základnou.
Teprve teď se znovu ve Wilsonovi rozběhl jeho vnitřní čas. Co mu však odměřoval? Byl tu zcela sám v cizím světě, jen s maličkým roverem, který ho může ochraňovat v nejlepším případě týden. Jeho druhové jsou zasypáni stametrovou písečnou lavinou a vlastní silou se z tohoto sevření stěží dostanou. On sám je s malým roverem vyprostit nemůže, to mu došlo okamžitě, a nějaká pomoc ze Základny Chryse také nepřijde. Nikdo z nemocné posádky jim nemůže podat pomocnou ruku. Zůstal osamocen v chladné a rozbouřené marsovské poušti. Cítil se zcela opuštěn, zrazen. Ale kým? Tento zvláštní pocit dosud v životě nezažil a stěží by věřil někomu, kdyby mu slovy popisoval to, co nyní sám okusil. Byl v tomto světě cizincem, bylo mu odepřeno i bezpečí zásobovací stanice. Jeho rover se proměnil v dokonalou past. Chvíli to trvalo, než se Jack sebral. Postupně mu začínalo docházet, jaký konec se blíží. Co zbývá? Rádiem ohlásit situaci na základnu, posadit se do roveru a čekat? Na co čekat? Na pomalé umírání? Ne, toho Jack Wilson určitě nebyl schopen. Vůbec neměl v úmyslu se vzdát, kupodivu ani na malou chvilku si to nepřipouštěl. Každý, kdo podstupuje extrémní rizika, se výrazně liší od všech ostatních, kteří nikdy nic nebezpečného nezažili. On musí být jiný, chce-li přežít. Je to osud všech cestovatelů, kolonizátorů i průzkumníků vesmíru. Jack Wilson se rozhodl k akci.
 
(pokračování příště)
 
Autor uvítá jakýkoli komentář. Poslat mu ho můžete na adresu zpokorny@sci.muni.cz
(Foto NASA a JPL)
obsah



Odpověď na otázku ve článku "Jak vznikl Měsíc?"
Měsím osvětluje Země. Odražené pozemské světlo od Měsíce běžně pozorujeme jako tzv. popelavý svit.