23. září 1997 
OBSAH:

Doletí Atlantis k Miru?
Cassini a Lewis
Nově o nově
Diskuzní večery na brněnské hvězdárně
39. týden na obloze
Měsíc v dalekohledu
Ještě jednou zatmění
Marťanské písky (9. díl) 


Doletí Atlantis k Miru?

Včera byla odstraněna v pořadí již třetí velká závada na palubním počítači orbitální stanice Mir. Po jeho odpojení opět došlo k vyřazení gyroskopů, které zajišťují orientaci lodi směrem ke Slunci, a posádka tak ztratila prakticky veškeré zdroje energie. Mir byl tak několik hodin mimo kontrolu kosmonautů i řídícího centra. Obdobné problémy nastaly i 8. a 14. září. Závady zřejmě způsobila jedna vadná deska v počítači.

Posádka také v pondělí dvakrát pozorovala záhadný mrak neidentifikovaného původu. Látka zřejmě unikla z poškozeného modulu Spektr.

Šestnáctého září také došlo k těsnému přiblížení amerického vojenského satelitu k orbitální stanici. Z bezpečnostních důvodů se posádka na půl hodiny uchýlila do záchraného modulu Sojuz. Dnes již nefungující družice proletěla jen kilometr od Miru (470 yardů). Podobná "setkání", jak uvedl mluvčí NASA, ale probíhají každý měsíc.

Nezávisle na všech problémech začalo včera v 18 hodin světového času odpočítávání startu raketoplánu Atlantis. Sedmičlenná posádka na floridský kosmodrom dorazila o tři hodiny později. Zážeh je plánován na pátek 2.34 UT, povětrností předpověď přitom dává sedmdesátiprocentní pravděpodobnost vyhovujíchcí podmínek. V neděli se na pět dní Atlantis spojí s Mirem. Přitom dojde k vystřídání Američana Michaela Foaleho za Davida Wolfa. (Původně jej měla nahradit Wendy Lawrencová.) Tan by měl na palubě zůstat čtyři měsíce.

Kromě střídání "amerických stráží" provedou kosmonauti výstup do prostoru kolem stanice, přivezou množství nových zařízení a pokusí se spolupracovat na opravě poškozeného Miru. Jestli se tak stane, ale záleží především na Miru samotném. Veškerá jeho zařízení musí totiž během spojování fungovat naprosto spolehlivě.

V těchto dnech se také můžete na Mir podívat takříkajíc na vlastní oči. Například nad Prahou bude přelétat ve dnech 24. září v 5.27 a 25. září v 6.04 letního času.
 

- jd -
(Snímek: Raketoplán Atlantis čekající na páteční start. Foto NASA.)
Obsah 

Cassini a Lewis

Start sondy Cassini, jenž by měla v roce 2004 dorazit k planetě Saturn, byl stanoven na pondělí 13. října tohoto roku. Do kosmického prostoru ji vynese raketa Titan IV Centaur. Cassini bude druhou největší planetu sluneční soustavy zkoumat po dobu čtyř let. Její součástí je sonda Huygens, která se pokusí přistát na měsíci Titan.

Naopak neúspěšný byl start levné sondy Lewis určené k studiu Země. Na své palubě obsahovala množství různých senzorů, které umožňovaly zobrazovat povrch naší planety v různých spektrálních oborech. Celková cena družice, vč. startu rakety a původně očekávaného jednoročního provozu, nepřesáhla 65 milionů amerických dolarů. Ztráta to tudíž není veliká. V dohledné době budou následovat družice podobné konstrukce.

Nyní Lewis zvolna rotuje, její sluneční panely proto nemíří stabilně směrem na Slunce. Očekává se, že mezi 23. až 30. zářím zhoří v zemské atmosféře. Nejpravděpodobnější den zániku je sobota 27. září.
 

- jd -
(Cassini u Saturnu. Kresba NASA.)
Obsah



Rudolf Novák, Nově o nově

Kliknete na tento obrazek a stahnete si cca 200kB snimek v plnem rozliseniHubblův vesmírný dalekohled provedl opět velmi zajímavé pozorování jednoho pozoruhodného objektu. Pracovníci NASA, kteří novinku ohlásili, se věnovali pozorování tzv. "rekurentní novy" - tedy objektu, který čas od času (řádově po desítkách let), změní velmi výrazně svoji jasnost. Samotná T Pyxidis (proměnné hvězdy se podobně označují, první část názvu je identifikace konkrétní proměnné a druhá pak název souhvězdí, ve kterém se nachází.) se přibližně každých dvacet let zjasní o několik magnitud. Vědci se dříve domnívali, a to na základě pozorování provedených ze Země, že takové novy obklopují homogení obálky hmoty, kterou při výbuchu vyvrhují. Ale jak ukázal HST - všechno je opět jinak.

Jak dokazuje přiložený obrázek, místo celistvých "slupek", které by novu obklopovaly, vznikají v některých případech jakési kapky, jež mají velikost srovnatelnou se sluneční soustavou a sahají až do vzdálenosti jednoho světelného roku kolem hvězdy. Tyto kapky lze vysvětlit jako projektily hmoty, které dohnaly dříve vyvrhnutý materiál a svým způsobem s ním reagují. Zdá se tedy, že astronomové zabývající se teoriemi popisujícími výbuchy nov, budou muset přehodnotit dosavadní pohled na celou problematiku.

"Pozorování, která jsme s HST provedli, jsou pravděpodobně znamením, že naše standardní modely vzhledu obálek, které novy vyvrhují, jsou úplně špatné", říká Michael M. Shara, ze Space Telescope Science Institute v Baltimoru. "Domnívali jsme se, že exploze novy je ve všech směrech stejně intenzivní a šíří se stejnou rychlostí, takže se vytvoří kompatkní obálka kolem hvězdy. Vzniklé zhustky nás však velmi překvapily. Pozorování naznačuje, že i ostatní systémy se chovají podobně, tedy že vstřelují nový materiál do starého, který nova vyvrhla již dříve."

Shara spolu se svými kolegy získal materiál ze čtyř pozorování HST kamerou WFPC2 (Wide Field Planetary Camera 2) během dvaceti měsíců od roku 1994 do 1995. Tuto hvězdu si vybrali kvůli její malé vzdálenosti od Země (asi šest tisíc světelných let) a vzhledem k dobrým znalostem o jejím chování. Zjasnění T Pyxidis bylo pozorováno pětkrát za posledních sto let - v letech 1966, 1944, 1920, 1902 a 1890. Shara se na hvězdu zaměřil ještě před užitím HST. Prováděl spektrální pozorování systému ze Země (1985) a zjistil, že se (asi) kompatkní obálka rozpíná od hvězdy rychlostí 350 kilometrů za vteřinu. Pozorování s HST však ukázala, že materiál se velmi výrazně zpomalil. Shara určil rychlost rozpínání kapek na 40 kilometrů za vteřinu. I když se to zdá hodně, původní rychlost při explozi novy byla téměř stokrát větší.

Shara proto navrhuje následující model: Exploduje-li nova, postupně se snižuje rychlost putování materiálu prostorem. Původní rychlost uvolněného plynu je přibližně dva až tři tisíce kilometrů za vteřinu a postupně se snižuje až na dvě stě až tři sta. Několik týdnů po erupci dorazí materiál k látce vyvržené při předchozím zjasnění a dojde k formování kapek. Shara pozoroval materiál vyvržený při zjasnění v roce 1966, který se vnořil do látky expandující již od roku 1944. Jakmile došlo k této interakci, zahřál se letící plyn a výrazně se snížila jeho rychlost - téměř se zastavil. Tím lze také vysvětlit velký rozdíl rychlosti plynu pozorovaného Sharou v roce 1985 a HST měření z roku 1994-95.

Kapky jsou seskládány v osmi soustředných kruzích kolem hvězdy. Podobně jako letokruhy vypovídají o věku stromu, říkají struktury kapek něco o životě aktivní soustavy.  Shara se však domnívá, že jejich pozorování popisuje pouze nejtěsnější okolí novy, protože další "kapky", které se nacházejí dál od hvězdy jsou mnohem slabší a nedokáže je odhalit ani HST. Navrhuje však promptně řešení, jak nad přírodou vyzrát. Při dalším zjasnění pořídit s HST snímky těsného okolí vzápětí po explozi a nechat si tak posvítit do vzdáleného okolí samotnou novou. Mohlo by to vypovědět něco o tom, zda se hvězda chovala stejně i v posledních tisíci letech. Další možností je, že hvězda vzplane jen občas - v cyklech, což by mohlo vysvětlit, proč u jiných nov nevidíme žádné obálky. Na přiložených obrázcích najdete schématicky znázorněno, jak vypadá aktivita nov, zvláště pak T Pyxidis.

- rkn -
(Připraveno podle NASA News, foto NASA)
 
Bílý trpaslík (složka vlevo) na sebe nabaluje hmotu, která proudí z červeného obra. Rotace nutí látku obáhat po spirále smrti až dopadne na povrch bílého trpaslíka. Látka se ukládá tak dlouho, až se zahřeje na kritickou teplotu a proběhne rychlá termojaderná reakce. Dojde k explozi a celý proces se opakuje.
 
 

Obrázek schematicky zachycuje kolizi materiálu uvolněného při zjasnění v roce 1944 a 1966.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Zde je detail předchozí kresby zachycující rozhraní obou obálek.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

A toto je výsledný model - porovnejte jej s reálným obrázkem v úvodu.
 

  Obsah



Diskuzní večery na brněnské hvězdárně

Po letní přestávce začnou od pondělí 29. září opět diskuzní večery pořádané Hvězdárnou a planetáriem Mikuláše Koperníka v Brně. Máte-li zájem popovídat si o astronomii, chcete-li získat odpověď na záludnou otázku či si pouze vypít čaj, přijďte se mezi nás podívat. Večery budou probíhat každé pondělí od 18 hodin.
 

Jiří Dušek
Obsah 

39. týden na obloze (22. - 28. září 1997)

Z neděle na pondělí prošel náš nejbližší kosmický soused Měsíc kolem nejjasnější hvězdy souhvězdí Býka - naoranžovělého Aldebarana. Vzdálenost této hvězdy se odhaduje na sedmdesát světelných let. V jeho blízkosti si můžete všimnou skupiny slabších hvězd. Jedná se o hvězdokupu Hyády. Většina viditelných hvězd kupy vznikla před více než půl miliardou let z jednoho oblaku prachu a plynu, s Aldebaranem však nesouvisí, ten se nachází dvakrát dál. Pod Aldebaranem určitě lehce identifikujete výrazné souhvězdí Oriona, jehož nejjasnější hvězdy jsou uspořádány do ohromných "přesýpacích hodin".

- jd -
Obsah

Měsíc v dalekohledu

Knížky věnující se pozorování noční či denní oblohy u nás příliš často nevycházejí. Proto jsme více než rádi, že můžeme na stránkách IBT upozornit na novou publikaci Pavla Gabzdyla Měsíc v dalekohledu. Věnuje se, jak jinak, pozorování našeho kosmického souseda. Kromě základních rad zde najdete i náměty k vlastním procházkám s dalekohledem a množství dalších zajímavých informací.

Měsíc v dalekohledu bohužel nebude dostupný široké veřejnosti. Dostanou ho účastních Demonstrátorského semináře, jenž za čtrnách dní pořádá Sdružení hvězdáren a planetárií, členové Amatérské prohlídky oblohy a některé vybrané hvězdárny či veřejné knihovny.

Po domluvě s autorem ji ale začneme na stránkách IBT začátkem příštího roku postupně uveřejňovat. Máte se tedy na co těšit.

- jd -
Obsah 

Jiří Dušek, Ještě jednou zatmění

Líně se převalující moře. Výletní plachetnice s barevně osvětleným stožárem. Vlahý svěží vzduch nasáklý solí. Přes den vyhřátý písek. Lahev kappadockého vína a přátelé...

Osnivý měsíční kotouč byl nepřehlédnutelný. Vznášel se mezi několika hvězdami, jež pronikly skrz závoj světla. Nic nenaznačovalo, že se schyluje ke vzácné bitvě. Najednou se ale na levém okraji objevil temný kruhový zářez s rozmazaným okrajem. Úplné zatmění Měsíce nad Středozemním mořem právě začalo.

Tak jak minuty ubíhaly, rozlézala se "černá nákaza" směrem doprava a pohlcovala zbývající disk. Temná část Měsíce ale nezmizela. Nejdříve byla nenápadná, s rostoucí velikostí se stávala výraznější a barevnější: z temně šedé, přes světle šedou až k oranžovohnědé.

Asi po hodině nastalo úplné zatmění. Odlesk měsíčního světla od moře zmizel, naopak se objevily slabé hvězdy. Po nebi přelétávala vzdálená letadla a ještě vzdálenější meteory. Nejdříve byl kosmický soused oranžovohnědý s nápadným žlutohnědým okrajem ve tvaru půlměsíce. Připomínal tureckou státní vlajku - jen ta hvězda chyběla. Tak, jak putoval zemským stínem - nebo jak by řekli Indové, útroby boha Rahú - světlý půlměsíc se zmenšil a přesunul směrem dolů. Prostě oranžový kotouč uložený na malém světlém talíři.

Po padesáti minutách se světlý srp ocitl na konci své cesty. Na levém okraji se neustále rozšiřoval a zjasňoval. Několik okamžiků nebylo jasné, zda jej opět nezačalo pohlcovat Slunce. Pak ale oranžovohnědé zabarvení zpopelavělo a Měsíc vystoupil ze stínu matičky Země. Rahú svůj souboj prohrál, dal se na ústup, Náš kosmický soused do hodiny nabyl svého úplňkového vzhledu. Po nábřeží chodily tisíce lidí a utopeni v záři světel, si ničeho nevšimli.
 

(Snímek: Gordon Garradd, Austrálie)
Obsah 

 
9. díl
 
Být touto dobou meteorologem na Marsu je náramně snadné. Předpovědi počasí by zvládl i naprostý začátečník, a pravděpodobnost, že by mu jeho prognóza nevyšla a přátelé by si ho proto dobírali, je pramalá. Se železnou pravidelností každé tři dny přes ně přejde od západu na východ studená fronta, a v mezidobí fronta teplá, cyklony se spořádaně střídají s anticyklonami. Je tu jen malá komplikace. Nyní, když je na severní polokouli pokročilé léto, nejsou tyto změny atmosférického tlaku nijak výrazné. Proto i rychlost větru nedosahuje zvlášť závratných hodnot. To se ale změní už za několik měsíců, s nástupem podzimu, kdy přijde doba divokých prašných bouří, kterých se všichni zobou expedic tak obávají.
Teď je ovšem léto. Zanechejme však své představy o teplém a příjemném létě doma na Zemi. Zde se Slunce během dne sice také vyšplhá hodně vysoko nad obzor, ale mnoho účinku to nemá. Venku je i během dne docela chladno. Ani krátce po poledni, kdy přece jen bývá o poznání vlídněji, nevystoupí teplota nad bod mrazu. Zato ráno před východem Slunce naměří teploměry minus 80 až 90 stupňů Celsia. Kosmonauti ve skafandrech nebo roverech ten mrazivý chlad samozřejmě nepociťují, ale představa, že by něco živého mělo vydržet tak drastické podmínky, připadá všem hodně absurdní. Však také dosud nikdo nenašel sebemenší stopu živého organismu na této planetě.
Přitom se život hledal na rozmanitých místech: v rovníkových oblastech, u sopečných kuželů, kde by mohlo být nejtepleji, v krajinách polárních, u jasně nabělených čepiček, kde je přece jen trocha zmrzlé vody. Jenže problém, jak se zdá, spočívá v něčem poněkud jiném. Život na Marsu dosud nikdo nenašel nikoli proto, že by po něm pátral na špatných místech, ale jednoduše proto, že jej přišel hledat v docela nevhodnou dobu! Wilson se s touto myšlenkou setkal už mnohokrát. Poprvé na univerzitě, na semináři z planetologie, kdy problém života na Marsu rozebírali a proklepávali ze všech stran. Věc se má totiž tak: už od 80. let dvacátého století pracují planetologové na teoretických modelech, které jasně prokazují, že klima na Marsu bylo kdysi zcela jiné než nyní. Příznivější, mírnější, vlhčí. Možná natolik jiné oproti dnešnímu, že tu kdysi dávno mohl vzniknout primitivní život a na čas se i vyvíjet.
Celá úvaha je již na první pohled fantastická. Wilson si dobře vzpomíná, že i jemu, vedenému odjakživa k racionálnímu a střízlivému myšlení, připadaly tyto vývody jako velmi nepravděpodobné. Opravdu byl Mars kdysi přívětivou planetou? Ne, tomu přece nelze jen tak uvěřit!
Jenže existují fakta, která nemůžeme lehce sprovodit ze světa. Už první generace kosmických sond objevily na povrchu jasné důkazy proměn klimatu v předlouhé historii vývoje Marsu. Důkazem velmi očividným jsou četná údolí, která se jako vlásečnice prodírají terénem, rozvětvují se a opět spojují, kroutí se na povrchu a pak se zase dočista ztrácejí kdesi pod ním, údolí vzniklá nepochybně prouděním vody. Jsou místa na Marsu, kde je takových spletitých údolí nepočítaně.
Tekutá voda na povrchu znamená současně i mnohem hustší atmosféru než je ta dnešní, a také vyšší teplotu. Obojí tu mohlo vydržet po jistou dobu. Na tom se brzy shodli všichni vědci. Nyní se jen dohadují "o detailech" - zda k ohřátí planety stačil obyčejný skleníkový efekt, vyvolaný oxidem uhličitým, kolik bylo vody na Marsu a jak dlouho celé "vlažné" období trvalo - ale nikdo již nezpochybňuje samotný fakt, že kdysi dávno, na úplném začátku vývoje, byly planety Země a Mars sobě mnohem podobnější než kdykoli potom.Jack během přípravy na let častokrát rozebíral toto téma s Takešim. Japonce představa dávného života na Marsu očividně fascinovala, i když tomu stále nemohl a snad ani nechtěl uvěřit. "To bychom se přece dostali až k samým kořenům života nejen marsovského, ale i našeho," říkával. Jistě: právě v oné kritické době, v první miliardě roků po zformování planetární soustavy, vznikal přece život i na naší Zemi. Proto se musíme ptát: stačilo těch pár set milionů let, kdy také Mars byl obdařen tekutou vodou a nezbytným teplem, ke zrodu živých buněk na červené planetě? Když ano, jakým směrem se pak ubíral jejich další osud? Mohou být dnes ještě někde uchovány jejich stopy?
Voda na Marsu proudila zřejmě i v době, kdy se už éra teplého klimatu nachýlila ke konci. Kromě těchto řek, jež jsou nepochybně velice starého data, vidíme na řadě míst i koryta docela odlišná. Astronomové jim záhy začali říkat kanály. V pojmenování je možná ukryta i trocha stesku po oněch úzkých, temných liniích, které byly naprostým přeludem, ale faktem zůstává, že tyto marsovské kanály existují a jsou doopravdy unikátní. Skutečně - kanály jsou už na první pohled jiné než pozemské říční systémy. Postrádají přítoky. Vyvěrají z jednoho místa na povrchu. Z tvaru úbočí i reliéfu dna je patrné, že koryty těchto kanálů se v krátkém čase prohnalo nebývalé množství vody. Ne, marsovské kanály nepřipomínají naše údolí, kterými spořádaně protékají řeky s víceméně stálým průtokem vody. Jsou to koryta, jimiž se valila povodeň zcela neskutečných rozměrů.
Údolí Kasei je právě takovým systémem kanálů. I tudy proudila voda, ať už byl zdroj vody jakýkoli, a unášela s sebou nezměrná množství půdy. Stržený materiál ale ze světa nezmizel. Voda ho jen přenesla do jiných míst, aby se tam postupně usadil. Tato místa jsou pak pro geology a paleontology pravým rájem. Vždyť v usazeninách lze číst dějiny tohoto světa, zde jsou lépe než kde jinde zakonzervovány možné stopy dávného života!
Odběr vzorků i z velkých hloubek patří k běžnému pracovnímu úkonu každého z trojice průzkumníků. Vzorky odeberou nejenom cestou k údolí Kasei a pak na místě samém, ale i při další, dlouhé výpravě k sopkám v plošině Tharsis. Teď ovšemže není čas na nějaké rozbory. Vzorky se jen popíší a uloží do kontejnerů, ve kterých budou transportovány na Zem. Teprve tam se vědci pustí do detailního průzkumu. Tak trochu to připomíná historické návraty prvních kosmonautů z Měsíce; i oni přiváželi v kabinách Apollo novodobé poklady - desítky kilogramů měsíčních hornin, které pak planetologové po malých kousíčcích léta analyzovali.
Terén v západní části planiny Chryse, kterým se ubírala Hardingova skupina, byl docela dobře sjízdný. Tahače zvládaly cestu bez problémů. Všichni si už zvykli na dálku odhadovat únosnost směsi písku a kamení, po které se pohybovali, takže zatím ani jednou nezapadli do písečných přesypů a postupovali poměrně rychle kupředu. Zkušenosti z nácviku v pozemských pouštích jim teď přišly víc než vhod. Terén se postupně zvedal. Museli vystoupat o několik kilometrů výš, než ležela jejich Základna Chryse, ale nijak dramatický výstup to nebyl. Vždyť těch pár kilometrů výšky naberou po cestě, která je téměř tisíc kilometrů dlouhá! Vyhýbali se jen náhlým zlomům a příkrým svahům, které tu a tam kolem sebe zahlédli. Pokud snad někdo z nich čekal dobrodružství při cestě tímto neznámým terénem, musel být zklamán. Cesta byla zatím spíš jednotvárná než dobrodružná.
Po pravé straně, severním směrem, minuli skupinu několika menších kráterů. Zahlédli ovšem jen náznaky valů v dálce, nic víc. Krátery nedosahovaly ani deseti kilometrů v průměru a doposud dokonce neměly své jméno. Musíme hned dodat - oficiální jméno, protože dobyvatelé vesmíru jsou pověstní tím, že si pohotově pojmenují vše, o co jejich zrak jen zavadí.
Čtvrtý den ráno se terén změnil. Přibylo nerovností a postup už nebyl tak rychlý. Skupina se blížila k okraji údolí Kasei. Poslední kus cesty vykonali proto v roverech, ty byly přece jen pohyblivější. Teď tu stáli nedaleko nich, na samém okraji strmého svahu, ze kterého se otvíral pohled do hlavního údolí. Ten jistě vynahradil poněkud fádní cestu.
"Divoucnější a divoucnější," vypravil ze sebe Jack ve zjevné narážce na známý výrok Alenky v říši divů. Ani on nemohl hned uvěřit tomu pohledu. Kolikrát se tu přehnala mohutná vodní smršť, která s sebou odnesla tolik písku a kamení? Kdy se to stalo? Zde stojíme možná na břehu dávného moře, v němž mohla tekutá voda existovat i dlouho poté, co se jeho povrch v drsném marsovském klimatu navždy uzavřel pod vrstvou ledu a prachu. Živé organismy snad mohly ještě nějakou dobu... - ne, už bylo dost takových spekulací! Nezakrývejme však, že každý z těch tří byl plný podobných myšlenek. Neodbytně je přepadaly právě zde, na okraji údolí Kasei, v dotyku s možným mimozemským životem, byť pouze dávným a nadto určitě jen primitivním.Poměrně dlouho tu tiše stáli a rozhlíželi se. Zvláštní bylo, že mlčení jako první protrhl Takeši Sato, který toho nikdy moc nenamluvil. Teď dokonce ztratil i svůj obvyklý úsměv. "Pevně věřím, kamarádi," ozval se, "ne, spíš v to zoufale doufám, že zde žádný život nenajdeme. Ani my, ani kdokoli druhý."
"Jak to myslíte, Takeši?" zareagoval Harding. Byl tím výrokem překvapen.
"Myslím tím," pokračoval Sato pomalu, "že pokud je tu něco živého, nebo zde někdy něco živého bylo, pak tady my lidé nemáme co pohledávat." Sato v řeči odměřoval každé slovo.
"No dobrá, ale proč?" naléhal Harding. "Kdo anebo co nám zakazuje prozkoumávat světy, na kterých je nějaký život?"
"Naše svědomí, mělo by to být naše svědomí." Takeši Sato byl očividně vzrušen. "Cizí planety, na kterých je nějaký život, musí pro nás zůstat zapovězenými světy. Navždy, rozumíte?! Navždy. Náš průzkum přece není jen nevinné obhlížení. Nic si nenamlouvejme. Každý vstup je přece zásahem. Každé naše přistání na cizí planetě pomáhá roznášet pozemský život, i když přijímáme kdovíjaká preventivní opatření. Ne, my nemáme právo zasahovat do křehkého vývoje živé hmoty na jiných světech, do vývoje, který nám nijak nevadí ani nás neohrožuje. Copak to nechápete? My přece nejsme bohové, a neměli bychom se chovat ani jako dobyvatelé! Naše zásahy jsou určitě diletantské. Dost na tom, jak jsme si poničili vlastní Zemi."
"Pak to ale znamená," vstoupil poněkud nejistě do Takešiho řeči Jack Wilson, "že když zde najdeme třeba jen stopy něčeho, co bylo kdysi dávno živé, stane se tato planeta pro nás napříště tabu?" Když uviděl, jak Sato jeho slovům horlivě přikyvuje, pokračoval: "Fajn, ale to bychom pak byli nejen první, ale zároveň poslední výpravou na Marsu." Z ironického tónu, jakým to Jack Wilson řekl, bylo jasné, že svého japonského kolegu sice chápe, ale jeho názor zcela jistě nezastává.
"Člověk je zřejmě posedlý touhou dobývat a kolonizovat svět kolem sebe. Chce si ho přizpůsobit co nejvíc ke svému obrazu. Dělá to na Zemi, začíná i na Měsíci a uvažuje o tom také tady, na Marsu. Jsou to ale zrůdné projekty." Sato se na malou chvíli odmlčel. - "Myslím na to stále častěji: tento zvláštní svět bychom měli dokonale poznat - to samozřejmě ano, ovšem jen zdálky! Zde, na tomto jiném světě, kde se možná dotýkáme cizího života, už pro nás jednoduše není místo."
"Poslouchejte, Takeši," hlas velitele zněl dost ostře, "o tom, co nám právě teď povídáte, jste určitě musel rozvažovat dřív, před letem na Mars. Proč nám to říkáte zrovna v tuto chvíli a na tomto místě?" Chvíli bylo naprosté ticho. Pak se ozval Takešiho hlas: "Ano, myslel jsem si to už dávno. Hodně dlouho jsem uvažoval o tom, zda let lidí na Mars není neodpustitelnou chybou. Jenže teprve tady, na okraji tohoto zvláštního údolí, jsem celou věc plně pochopil!"
(pokračování příště)
 
Autor uvítá jakýkoli komentář. Poslat mu ho můžete na adresu zpokorny@sci.muni.cz
(Foto NASA a JPL)
Předcházející díly si můžete přečíst v oddílu Starinky.
Obsah