26. srpna 1997

Mir - opět v ohrožení?

Kosmická stanice Mir má opět (to už asi nikoho ani nepřekvapí) vážné problémy. Podle sdělení NASA došlo k výpadku obou kyslíkových generátorů a ke spojení dojde teprve v raních úterních hodinách. Pokud by byly generátory vyřazeny, mohla by se posádka octnout ve vážném nebezpečí. Během dne se pokusíme sehnat další informace...


Lukáš Diko, PathFinder News

Počas Solu 47 prebehlo len krátke sťahovanie dát z dôvodu obmedzenej DSN kapacity. Prenos trval menej ako hodinu rýchlosťou 600 bitov/sec. Môžeme potvrdiť, že Sojourner a Pathfinder sú v poriadku po dvoch dňoch bez spojenia s nimi. Hoci včerajšie odmlčanie sa bolo plánované, ponďelňajšie ešte stále nie je objasnené. Dnešná dáta by mohli vniesť svetlo na obdobie bez spojenia.

Obmedzená DSN kapacita nás prinútila prerušiť operácie. Skoro ráno v sobotu sa Sojourner pokúsi dostať bližšie ku kameňu Shark, aby mohol uskutočniť APXS merania. Shark sa čoskoro pripojí ku kameňom Yogi a Barnacle Bill, ktorých zloženie už bolo analyzované APXS.

Viac informácií o Mars Pathfinder Missii, na telefónnom čísle Mission Status Report: 1-800-391-6654.

(STAV MISIE 21. August 1997, 3:00 PDT)


Okurková sezóna v plném proudu

Prázdno. I kosmonauté na palubě Miru odpočívají. Naprosto standartní zprávy o stavu jednotlivých misí. HST mlčí, Pathfinder předstírá že funguje (viz výše), k Marsu se blíží Global Mars Surveyor a Jiří je teď někde v Turecku či Sýrii. Ještě než odjel, kladl mi na srdce, abych napsal pár vět o CCD a proměnných hvězdách. Činím tak právě teď...

Co dělat po družici Hipparcos...

Na obloze je skutečně hodně hvězd. Vsadím se, že kdybyste je chtěli všechny spočítat, dalo by vám to dost práce. Vezmete-li si CCD kameru a průměrně velký dalekohled - asi se ani nedopočítáte. Většina z těchto hvězd mění svoji jasnost. Některé hodně, jiné méně - záleží pouze na tom, jak citlivý detektor k pozorování použijete, abyste změnu zaregistrovali. Družice Hipparcos doslova "vyďobala" rozinky na dortu a tak nezbývá než se pustit do rutinního pojídání a začít pozorovat slabé hvězdy.

Ty z nich, jejichž hvězdná velikost (to je řekněme něco jako jasnost) leží v intervalu 12-20 magnitud (což je dosah amatérských dalekohledů, magnituda je pak jednotkou hvězdné velikosti - podobně jako u délky metr) jsou tím pravým "zbožím" amatérských astronomů. Při pozorování byste měli dávat pozor na několik věcí. Zajímá-li vás změna jasnosti vámi pozorováného objektu, kterým může být proměnná hvězda, ale i planetka či deep-sky objekt, na časovém úseku jedné noci, provádíte něco, co by mohlo být rychlou fotometrií. Tedy pořizujete velké množství snímků v průběhu jedné noci. Změříte-li jasnosti (hvězdné velikosti) všech hvězd na všech snímcích, může se stát, že se mění i nějaká nová hvězda - jste objevitelem. Během jedné noci můžete objevit minimum jasnosti zákrytové dvojhvězdy, či rychle pulzující hvězdu. V prvním případě se dá těžko předpovědět amplituda celého děje - může být až tři magnitudy a těžko tedy říct, s jakou přesností byste měli měřit. V druhém případě lze očekávat změnu na úrovni dvou desetin magnitudy (možná i malinko víc) a tak je jasně dáno, jak přesně musíte měřit. Provádíte-li pozorování občas a děláte třeba snímky pěkných galaxií, mlhovin či hvězdokup (souhrně tedy deep-sky), stojí za to prohlédnout snímky pořízené s odstupem času a třeba objevíte pomalu pulzující hvězdy typu Mira , delta Cephei nebo opět minimum zákrytové dvojhvězdy. Vzpomeňte na dvě miridy poblíž planetární mlhoviny M 27.

A mohli bychom pokračovat dál. Dnes však nebudeme, protože to už je námět na jiný příspěvek. Ale vězte, že teď se otevírají brány mnohým amatérům (jako jsem třeba já), kteří mají přístup k vybavení hvězdáren, kde se objevují nové a nové kamery s křemíkovým čipem. Nezkusíte tedy něco podobného i vy?

(RKN)

23. srpna 1997

První mise úspěšná...

Ruským kosmonautům se podařilo opravit elektrické vedení ze solárních modulů připevněných ke Spektru. Všech jedenáct kabelů, které přiváděly elektircký proud do zbytku Miru je nyní funkčních a provádí se poslední testy před plným využitím tohoto zdroje. Dle sdělení NASA by mohlo stačit ještě pět vycházek okolo Miru k jeho plné rekonstrukci.Před opravou zjistil A. Solovjov, že v jeho rukavici je dírka a musel si ji jít vyměnit. To byl snad jediný problém celé operace.Na přiloženém obrázku je schematicky znázorněno, co vše je nutné opravit či vyměnit. (RKN)

22. srpna 1997

35. týden na obloze (25. - 31. srpna 1997)

Na své pouti oblohou projde Měsíc v noci z neděle na pondělí kolem známé hvězdokupy Hyády. Vévodí ji nejjasnější hvězda souhvězdí Býka - naoranžovělý Aldebaran. V pondělí večer, v případě příznivého počasí, najdete Měsíc vlevo od Aldebaranu. Otevřená hvězdokupa Hyády leží asi 150 světelných let daleko. (Jeden světelný rok je vzdálenost, kterou urazí světlo - rychlostí 300 tisíc kilometrů za sekundu- za jeden rok) Aldebaran však ke kupě nepatří, nachází se asi v poloviční vzdálenosti. V souhvězdí Býka najdete ještě druhou jasnou kupu - Plejády. Leží vpravo nahoru od Hyád a mají podobu "malého Velkého vozu".


Opomenutá konjunkce
aneb pozdrav nočního ptáka...

Osud moderního astronoma, nebo chcete-li raději pozorovatele, je vcelku nudný. Alespoň u nás v Brně. Večer vyjdu nahoru k dalekohledu, namířím do něj Vegu (pro začátečníky - to je ta nejjasnější hvězda nad vámi, koukáte-li se na oblohu v létě večer), což je snad jediná věc, kterou už jsem schopen najít a napíši její souřadnice písíčku. Pak si naťukám souřadnice hvězdy o plných sedmnáct magnitud slabší (což je podobný rozdíl jako mezi Měsícem a Vegou) a pustím automatické snímkování. Nepozoruji-li za noc více objektů, pak je to můj předposlední kontakt s oblohu. Ten poslední je ráno, když jdu dalekohled uklidit. Nebýt toho, že se chodím občas (často) "vyvětrat", neviděl bych téměř nic.

Před chvílí jsem se konečně odpoutal od monitoru (spadl mi Netscape) a vyšel překontrolovat dalkohled. A všiml jsem si jasné hvězdy blízko Měsíce. Nejprve jsem si myslel, že to je Aldebaran a nevěnoval tomu žádnou pozornost. Pak jsem si ale uvědomil, že na Aldebarana je příliš brzy a znovu se podíval nahoru. No a pak mě to teprve trklo. Severovýchodně od Měsíce (doleva nahoru), asi půl stupně daleko (tedy tolik, kolik má průměr Měsíc), svítil oranžový Saturn. Moc hezká podívaná. Jak jsem tak seděl a koukal se na něj, napadlo mě, že bych si mohl zkusit udělat odhad toho, jak je asi Saturn daleko. Jen tak, abych si alespoň trochu uvědomil propastné vzdálenosti Všehomíra. Ať jsem se snažil sebevíc, nešlo to. Kdyby byl totiž povrch Saturna ve stejné vzdálenosti, v jaké jsem právě viděl Měsíc (kolem 380 000 kilometrů), byl by snad přes celou oblohu. A to si představím jen těžko - v životě jsem nic srovnatelného neviděl. Takže jak jsem tam tak seděl a chladnul, koukal se na ty dva tam nahoře, chtěl jsem vám udělat fotku, jen tak pro radost. Ale uvědomil jsem si, že foťák i film jsem nechal na hvězdárně v Úpici a nezbylo, než se vrátit k monitoru a trochu serfnout. Místo Saturna jsem však našel poblíž Měsíce Plejády a tak se pokochejte pěknou lunární momentkou.

P.S. Asi za hodinu a půl, co jsem toto dopsal a šel dát měřit jasnost aktivní galaxie BL Lac, byl už Saturn přesně nad Měsícem a mě to nedalo a zkusil to zachytit CCD kamerou. Bohužel Saturn byl ještě pořád moc daleko na to, jak velké máme zorné pole a tak se mi nepodařilo nasnímat i Měsíc. Na přiloženém snímku je planeta Saturn CCD kamerou ST-7 za desetinu vteřiny expoziční doby. Čárkami je vyznačen největší měsíc této planety - Titan. (Teď na to koukám a musím uznat, že tam není skoro nic vidět. Zkuste si upravit kontrast přímo na monitoru...)

(RKN)


Výjimečný fajrból se vrátil!

Před pětadvaceti lety, 10. srpna 1972, překvapil na denní obloze miliony obyvatel západu Spojených států a Kanady výjimečně jasný meteor. Velké množství pořízených fotografií a také pozorování jedním vojenským satelitem ukázalo, že asi deset metrů veliké těleso proletělo tečně atmosférou ve výšce 58 kilometrů a opět se vrátilo do kosmického prostoru. Kolem Slunce oběhne jednou za 1,79 let. K Zemi se vždy přiblíží někdy v červenci či srpnu, ovšem šance, že by do nás vesmírná skála znovu narazila, je minimální. Vždy proletí v bezbečné vzdálenosti několika milionů kilometrů.

(KD)


Oprava Miru na spadnutí

Právě v tuto chvíli (myslím tím teď ráno, když vy spíte :-), asi dochází k vstupu ruských kosmonautů Anatolije Solovjova a Pavla Vinogradova do poničeného modulu Spektr. Jejich úkolem je prohlédnout vnitřek modulu a pokusit se odhadnout rozsah škod a provést první úpravy interiéru kabiny po nehodě. Čtyřhodinový výlet absolvují kosmonauté připevnění na destimerovém kabelu. Odborníci NASA se bojí, aby při pohybu kabinou Spektru nedošlo k uvolnění jednoho konce kabelu ze skafandru a postižený kosmonaut tak nebyl ohrožen na životě. Dle jejich vyjádření by se ale ani v takovém případě nemělo nic stát. Očekává se, že kabinou by mohly cestovat nejrůznější předměty, které by mohly být kosmonautům nebezpečné. Bude-li kabina v pořádku (tedy z tohoto úhlu pohledu), vstoupí dovnitř Anatolij Solovjov a potmě, jen za svitu několika "lampiček", se pokusí znovu zapojit jedenáct vytžených kabelů. Tím by měli mít opět kosmounauti pod kontrolou solární panely připevněné na Spektru. Podaří-li se vše podle plánu, vrátí se oba kosmonauté k američanovi Foalemu do Sojuzu a pak rovnou zpátky na Zem.

(RKN)

21. srpna 1997

Owens Valley Radio Observatory (CALTECH)Jiří Dušek, Nalezen protoplanetární disk

Kolem jedné z hvězd souhvězdí Vozky byl nalezen rozsáhlý plynoprachový disk, desetkrát větší než sluneční soustava. Hvězda označovaná MWC480, která leží asi 450 světelných let od Země, je stejně hmotná i svítivá jako Slunce a je zřejmě mladší verzí jiné stálice s obdobným diskem beta Pictoris. Radioastronomové z Kalifornského technologického institutu předpokládají, že v takových útvarech vznikají nové planety. Objev byl učiněn pomocí teleskopů na Caltech's Owens Valley Radio Observatory ve střední Kalifornii.

Podle dnešních představ vznikla sluneční soustava z ohromného plynoprachového disku. Když byla ještě mladá, byl kolem tvořícího se Slunce hustý oblak prachu a plynu. Prachová zrna se pomalu spojovala do stále větších těles, z nich nakonec vznikly původní planety o průměru několika tisíc kilometrů. Dále od Slunce, kde byl plynoprachový disk chladnější, si takové kamenné zárodky posbíraly i okolní plyn (tedy vodík a helium). Tak vznikly planety typu Jupiter. Období tvorby větších těles ukončil nárůst výkonu mladého Slunce, kdy byl plyn vymeten ze sluneční soustavy.

Ve fázi "slepování prachových zrn" by mohla být i hvězda MWC480. Disk kolem této hvězdy je složen především z molekul vodíku, asi jedno procento však tvoří prachová zrna. Na přiloženém obrázku jsou ve falešných barvách vyznačeny radiální rychlosti pohybu molekul CO v těsné blízkosti hvězdy (vzdálenost 1 AU odpovídá vzdálenosti Země-Slunce). Modrá barva znamená, že se materiál pohybuje směrem k nám, červená pak směrem opačným. Je vidět, že se disk točí přibližně z jihu na sever.

Astronomové tak poprvé nalezli zcela evidentní případ mladé hvězdy s protoplanetárním diskem. Jeho podrobné studium umožní zdokonalit naše předstvay o tvorbě planet a tedy i vzniku sluneční soustavy.


Jiří Dušek, Král Kuiperova pásu

Za oběžnou dráhou planety Neptun byl nalezen největší známý asteroid - vyjma Cereus. Když ho astronom harvardské univerzity Jane Luu spatřil, byl pouhým zhustkem 21. velikosti na obyčejném sísídý snímku. Jelikož se ale brzo zjistilo, že je více než 45x dál než Země od Slunce, bylo překvapení na světě: objekt musí mít více než šest set kilometrů v průměru.Je tak největším z 43 dosud známých objektů tzv. Kuiperova pásu (pro srovnání Pluto má průměr 2300 kilometrů a jeho satelit Charon 1200 kilometrů).

Kuiperův pás je složen z ohromného množství různě velikých těles. Jedná se o pozůstatky po tvorbě planet. Jeho studium nám tudíž může napovědět, jak vypadala zárodečná mlhovina, ze které vzniklo Slunce i ostatní tělesa sluneční soustavy. Je také zdrojem takzvaných krátkoperiodických komet, jež zdobí naši oblohu.

Bližší informace o Kuiperově pásu najdete na adrese http://www.ifa.hawaii.edu/faculty/jewitt/kb.html

Série snímků vpravo je objevitelská. Největší člen Kuiperova pásu je uznačen šipkou. Protáhlé čárky jsou stopy po jiných - mnohem bližších asteroidech.


(foto NASA)Jiří Dušek, Dvacet let od startu Voyageru II

Dvacátého srpna 1977 odstartovala na svoji věčnou pouť americká sonda Voyager II. Na své výjimečné cestě navštivila planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a přinesla tak spoustu senzačních objevů. Nyní směřuje za hranice sluneční soustavy. Voyager II je stále ještě v provozu. Studuje vlastnosti meziplanetárního prostředí, kterým prolétá. Funkční je také ultrafialová kamera, jenž se používá k výzkumu některých objektů vzdáleného vesmíru. Ta by měla být v činnosti až do roku 2000. Tehdy kapacita energetických zdrojů poklesne natolik, že ji již nebude možné ohřívat na provozní teplotu. Některé další přístroje - na měření kosmického záření, magnetometr a další by pak mohly fungovat ještě následujících dvacet až třicet let.

I když se poté Voyager II. definitivně odmlčí, pořád bude mít jeden významný úkol. Nese s sebou vzkaz mimozemským civilizacím. Na pozlacené desce (s návodem k použití) najdou zelení mužíčkové pozdravy pozemšťanů v padesáti jazycích, hudbu různých kultur a několik obrázků. Záznam by měl vydržet celou miliardu let.


Lukáš Diko, Pathfinder News

STAV MISIE 19. August 1997, 1:00 PDT

Pathfinder včera vstával o 17:37 PDT. Zem vyšla o 14:55 a zapadla o 6:15. Prenosové linky z lode na 34 m anténu v Canberre (na snímku) pracovali rýchlosťou prenosu 250 bit/sec. Nominálnych 55 min prenosu neprebehlo podža očakávania. Predbežné analýzy ukázali niekožko možných príčin a spojovací tím pokračuje v skúmaní problému. Na Sol 46 nie je plánovaný žiadny prenos dát, z dôvodu obmedzených možností DSN antény.


5. díl

Památník

Přistáli jsme! Jack Wilson by možná rád chvíli pózoval pro zpravodajství na Zemi a pronášel moudré řeči s notnou příměsí banality, které si určitě předem pečlivě připravoval, ale kupodivu nic takového se od něho nechtělo. Celá posádka musela zabezpečit stanici - a pak přece: všichni na Zemi velmi dobře vědí, že jako první na Marsu přistála jiná posádka. Oni však bezpochyby nemají v tuto dobu potřebu pateticky promlouvat k pozemšťanům o historické chvíli, jež nastala.

Kupodivu ani Země netoužila po velkých slovech. Ty tam jsou vzpomínky na přistání prvních lidí na Měsíci; tenkrát v červenci 1969 celý civilizovaný svět trávil dlouhé hodiny u obrazovek televizorů, aby sledoval první nesmělé kroky kosmonautů mimo bezpečí jejich výsadkového modulu.

Svět se ale od té doby hodně změnil. Navíc každému soudnému už došlo, že Velký Projekt není ideálním lékem na neduhy lidstva. Po prvním šoku, vyvolaném ozářením "jedničky", se od projektu neodvracejí jen sdělovací média, ale i politici. Tato změna veřejného mínění však měla i svou kladnou stránku. Teď, když bylo jasné, že velkou slávu výprava na Mars nesklidí, soustředili se všichni zainteresovaní na vědeckou stránku expedice. Rada ředitelů projektu definitivně povolila poměrně dlouhou výpravu k sopkám, která až dosud nesla označení "záložní program". Toto usnesení Wilsona ovšem nadmíru potěšilo. Vůbec si nepřipouštěl rizika takové cesty a určitě ani netušil, jak ztěžka a s obavami vydala rada tak závažné rozhodnutí.

(foto NASA)

Wilson se opravdu radoval z toho, jak blízko je splnění svého odvěkého snu. Vzpomněl si na dávnou příhodu, když jako asi desetiletý kluk navštívil se svým otcem bostonské planetárium. Přednášce o Marsu sice příliš nerozuměl, ale přece jen mu v mysli jedna epizoda utkvěla: to když přednášející řekl, že mezi námi jsou Marťané. Všichni se srdečně zasmáli, ale přednášející kupodivu pokračoval ve vážném tónu: "Ano, určitě sedí mezi námi. Nevěříte? Zatím jsou docela malí. Jsou to přece naše děti! Někteří z nich se za čas na Mars vypraví. To jsou ti praví Marťané!" Po těchto slovech se všichni otáčeli na něho, byl tehdy asi jediným tak malým posluchačem v sále, a byl nesmírně hrdý na to, že se stal rázem středem pozornosti. Už se viděl na cestě za velkým dobrodružstvím, na výpravě k tajemnému Marsu.

Nu a teď se mu jeho sen z dětství naplňoval. Ocitl se na cizím světě, který každého vybízel k mnoha aktivitám i zamyšlením. Jack Wilson ani zdaleka nepřipomínal rozvážného badatele, jenž obezřetně sonduje neznámý svět, ale nejspíš rozjařeného mladíka na školním výletě. Vše na marsovském povrchu bylo pro něj nové a lákavé zároveň. Jack si ovšem na nové prostředí zvykl až překvapivě rychle. Ze všeho nejsnazší byla adaptace na malou tíži. Po několika měsících naprostého beztíží během letu bylo i těch 38 procent pozemské tíže docela báječným návratem ke stavu, na který jsme tak bytostně zvyklí.

Zpočátku se zdálo, že velkým handicapem bude neustálý pobyt ve skafandrech. Na Marsu se totiž bez nich nikdo neobejde. Mimo skafandr nehrozí arktická nepohoda, ale přímo smrt. Nejenže je zde mrazivě chladno a atmosféra je mnohem řidší než u nás na samotných vrcholcích velehor, ale má pro člověka i naprosto nevhodné složení. Téměř žádný kyslík, dusíku jen necelá tři procenta, vše zbývající je pouze zcela nedýchatelný oxid uhličitý. Teď Jackovi i ostatním expedičníkům připadá nošení skafandru jako něco zcela běžného, jsou na to zvyklí z dlouhých nácviků ještě na Zemi.

Co se však nedalo během příprav letu v pozemských podmínkách dost věrně napodobit, byla marsovská krajina a obloha nad ní. Jack si až po delší době uvědomil, co ho tak ohromilo během první krátké vycházky kolem stanice. Byla to naprostá jednobarevnost světa, do kterého vkročil. Lososově červená barva se nacházela doopravdy všude. A pak samozřejmě také barva černá. Nikdy by nevěřil, kolik odstínů může mít černá barva.

(foto NASA)Přistáli dost časně ráno, Slunce povystoupilo zatím jen nevysoko nad východní horizont. Nejen krajina kolem, ale i sluneční kotouč a obloha u obzoru byly oranžové. Jenže na takový pohled na Slunce jsme zvyklí i ze Země. Zvláštní ale bylo, jak se do růžova zabarvená obloha začínala měnit, když se pohledy zvedaly výš nad obzor. Nebe přímo nad hlavou bylo hrozivě červenofialové, ba téměř černé. Temnota opravdu děsila. Dokonce byly vidět i některé jasné hvězdy, ačkoli už nastal "bílý den". Lze očekávat, že až večer Slunce zapadne, rozzáří se hvězdy na obloze do nebývalého jasu a kosmonautům budou připomínat chvíle během letu k Marsu, kdy si je mohli prohlížet během svých krátkých výstupů do meziplanetárního prostoru. Pořád to takové nebude, připomínal si Jack Wilson. Jen co se zvíří miliardy drobounkých prachových částeček, které teď v klidu leží na povrchu, rázem se marsovská atmosféra promění v kalnou a zcela neprůzračnou žlutavou kaši. Takové prašné bouře musí přijít, věděl Wilson s určitostí, ale i když miloval nevšední zážitky, vůbec si nepřál dostat se do nich.

Teď se však zvědavě rozhlížel po nebi. Měl štěstí, mohl si prohlédnout oba marsovské satelity. Titěrná tělíska, když je poměřujeme kosmickými měřítky. Ten větší a bližší měsíc - Phobos - spatřil Wilson docela bez námahy. I pouhým zrakem rozpoznal jeho nepravidelný tvar, nyní navíc umocněný tím, že Sluncem byla nasvětlena jen asi polovina jeho povrchu. Už za pár minut bylo jasné, že se Phobos hýbe. Stačilo chvilku strnule postát. Zvláštní však bylo, že se Phobos sunul po obloze od západu k východu, Slunci naproti. Kdepak, tady o žádnou záhadu nejde, je tomu tak zcela v souladu se zákony nebeské mechaniky. Musíme jen připustit, že pro nás je to věc poněkud nezvyklá.

Druhou Marsovu družici Jack Wilson viděl také docela zřetelně. Zářila na západě, a tam také za několik hodin klesne pod obzor. Družice Deimos vypadala už jen jako světlý bod a připomínala tak trochu Venuši, když se nám na Zemi předvádí jako Jitřenka nebo Večernice.

Čas ubíhal až neuvěřitelně rychle. Jistěže ne proto, že by marsovský den byl kratší než pozemský - oba dny jsou přece téměř stejné dlouhé, ba dokonce ten na Marsu je o chloupek delší. Ale znáte to: v novém prostředí, kde je všude kolem tolik zajímavostí a překvapení, náš vnitřní čas zběsile ubíhá a my jen s úžasem tuto změnu konstatujeme.

Slunce již zřetelně povystoupilo nad horizont a zalévalo krajinu světlem už ne tak mdlým jako doposud. Před pár hodinami byla zde všude kolem tenoučká vrstva jinovatky, která se utvořila během chladné noci. Vody v ovzduší je na Marsu sice pramálo, ale k vytvoření jinovatky to stačí. Při prvních paprscích vycházejícího Slunce se celý povrch na chvíli zesvětlil a nad drobnými ledovými krystalky se převaloval jemný bělavý opar. Když ovšem Slunce vystoupilo ještě výš, mlha i krystalky jinovatky jako mávnutím kouzelného proutku zmizely a krajina dostala zase své všední, naoranžovělé zabarvení.

V tomto světě zcela chybí zelená barva. Naše lidské oči, tak uvyklé na tisíce zelenavých odstínů živých rostlin, zde těkají a usilovně hledají aspoň náznak této barvy. Byla to docela zvláštní krajina. Wilson soustředěně přemýšlel, zda něco podobného už někdy někde viděl. Nízká teplota by možná odpovídala suchému antarktickému údolí, rozvažoval. Spousty písku a kamení zase spíše pouštím. Jenže ta růžová barva je prostě jedinečná. Všude kolem je roztroušeno nesčetné množství větších i menších kamenů. A mezi tím pohádkově jemný písek, na mnoha místech nakupený do závějí, jinde vytvářející úžasně dlouhé jazykovité násypy. Tu a tam je patrný obnažený skalnatý povrch.

(foto NASA)Krajina se jen mírně vlnila. Malé výškové rozdíly dávaly tušit, že alespoň tady - v planině Chryse - bude cestování docela snadné. Každého, kdo už pobýval na měsíčním povrchu, však musí zde na Marsu překvapit, že nevidí kolem sebe žádné malé krátery. Na Měsíci je jich všude plno, tady zcela chybějí. Posádka Kasei 2 přistála necelý kilometr od "jedničky". Měla ji na dohled, i když na malém Marsu se horizont jeví přece jen poněkud blíž než na Zemi. Jack Wilson využil hned první příležitosti, aby se setkal se svým kolegou z "jedničky" Takešim Sato. Japonec Sato byl drobný, věčně usměvavý mladík, který měl vždy pochopení pro ostatní. Jack ho znal docela dobře, strávili spolu hodně dní během přípravy na let. Velice ho potěšila zpráva, že Sato je jedním z mála kosmonautů na stanici Kasei1, který byl ozářen jen nepatrně a cítí se zcela zdráv. Byl proto zařazen do výzkumných výprav spolu s Jackem Wilsonem.

Tato zpráva určitě pomohla Jackovi potlačit obavy ze setkání s kolegy z "jedničky", obavy, které ho ještě těsně před přistáním tak nepříjemně nahlodávaly. Tady na Marsu, v nepříjemně cizím a vyzývavém prostředí, se Wilsonovi najednou všechny problémy spjaté nějak s předchozí dobou kamsi vytratily. Naplno se naopak probudila jeho ctižádost a touha po dobrodružství. Myslím, že už teď byl odhodlán jít za svými cíli až tak daleko, jak jen mu to okolnosti dovolí.

Takeši se tentokrát vůbec neusmíval. Jack si bleskově zkombinoval, že to s jeho zdravím přece jen nebude tak dobré, jak předpokládal. Vzápětí ale poznal, že jde o něco jiného.

"Jacku, vítej na Marsu. Mám pro tebe důležitou zprávu," hlásil mu Sato. "Včera se mi konečně podařilo uvést do chodu naši seismickou stanici, a necelou hodinu před vaším přistáním se to stalo."

"Otřesy?"

"Jo, a musely být v epicentru docela silné, když jsme je zachytili i tady. Víš, já jsem zapomněl přepnout přístroj na vyšší citlivost."

Jack byl zprávou vzrušen i nadšen současně. "Tak rychle povídej: kde je epicentrum?", vyhrkl. Takeši Sato namísto odpovědi ukázal rukou kamsi na západ. Jack Wilson gesto okamžitě pochopil: "Cože, v krajině Tharsis? Tam přece pracují dvě naše automatické stanice! Co o nich víš? Máš odtud nějaké údaje?" Sato dobře věděl o Wilsonově touze dostat se k sopkám, jejichž kužely tvořily na rozlehlé plošině nepřehlédnutelné monumenty. Bylo mu jasné, že poslední události v Jackovi jen upevní přesvědčení, že sopky jsou aktivní, anebo se zase probouzejí k životu. K hoře Olympus a ještě do několika dalších lokalit byly před dvěma lety dopraveny ze Země obří kontejnery, podobné těm, které tvoří Základnu Chryse. Nyní budou průzkumníkům na Marsu sloužit jako zásobovací základny. Je v nich uloženo nejen vše potřebné k životu, ale i nejnutnější vědecké vybavení. Samozřejmě - seismometry v inventáři nechybí.

"Ty dnešní otřesy jsou zachyceny naprosto parádně. Ale přiznám se, že jsem si ještě neprošel minulé záznamy." Takeši se zatvářil docela provinile, ale oba věděli, že času zatím nebylo nazbyt.

"Musíme tam vyrazit co nejdřív," připomněl Wilson, "jen co si odbudem tu slávu u starýho Vikingu." Mínil tím cestu k sondě Viking 1, která stála v poušti nedaleko odtud už téměř padesát let a teprve nyní se dočká první návštěvy pozemšťanů.

"Záleží ještě na Hardingovi, jak se k věci postaví," suše poznamenal Sato. "Víš přece, že i podle upraveného plánu výprav je tato cesta až na posledním místě." Nu ano, máš plnou pravdu, mrzutě rozvažoval Wilson. Nadšení z něj rychle vyprchalo. Thomas Harding je velitelem jejich malého průzkumného oddílu, třetí a bezesporu nejdůležitější osoba. Je to veterán expedice. Zúčastnil se několika výprav na Měsíc a chtěl již s aktivní činností skončit; pak se ale "jednička" dostala do maléru a se záložní posádkou bylo třeba vyslat na pomoc alespoň někoho zkušeného. Harding sice neměl mnoho času na rozmyšlenou, ale přemlouvat ho nikdo nemusel. Jenomže Harding byl velitelem ze staré školy a Jack Wilson moc dobře věděl, že přimět ho ke změně programu nebude vůbec snadné.

(pokračování za týden)
Autor uvítá jakýkoli komentář. Poslat mu ho můžete na adresu zpokorny@sci.muni.cz
(Foto NASA a JPL)