:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

500. vydání (22. 9. 2003)

Na sklonku léta 1989 se vědci pohupovali na vlnách úspěchu, který přinesla průkopnická pouť dvojice Voyagerů k velkým planetám Sluneční soustavy. Ale ještě ani neoschla tiskařská barva na posledních výsledcích druhého z Voyagerů, získaných při průletu kolem Neptunu, a na startovní rampu se už sunula nová sonda, nesoucí jméno jednoho z největších astronomů moderních dějin.

Sonda Galileo neskrývala svoje ambice na trvalé místo v dějinách výzkumu největší planety naší soustavy. A po 14-ti letech se ukazuje, že i přes některé technické problémy a počáteční odpor mnoha lidí kvůli radioaktivnímu nákladu si jej s přehledem zajistila. V době, kdy čtete tento úvodník, je ale sonda už definitivně minulostí. V noci z neděle na pondělí se při řízeném sestupu zabořila do atmosféry Jupitera a jak už to při podobných žhavých setkání bývá, shořela na padrť. Neměla příliš na výběr, protože jí už docházely zásoby paliva a bez nich by se zřejmě zřítila na povrch Jupiterova měsíce Europy. Toho se ale všichni báli jako čert kříže, protože Europa je jednou z možných nositelek cizího života a sonda by na její povrch mohla zanést pozemské bakterie. A bylo by poněkud trapné, kdyby na Europu dřív než lidstvo dorazil například takový břišní tyfus.

Takže nezbývá než zamáčknout slzu. Ale říká se, že na všem se dá najít něco pozitivního. Například vám tak můžeme nabídnout jubilejní 500. vydání IAN zabalené do smutečního hávu a celé věnované jedinému tématu - sondě Galileo. Hezké čtení.

P.S. Jeden článek navíc jsme si přesto neodpustili. Druhý pak čekejte v týdnu. Bude to malé překvápko!

Tomáš Apeltauer

 

Dá se podle vás čekat další pětistofka IAN? (1232 odpovědí)

  • To nedáte... (28%)
  • Kéž by... (36%)
  • Pche... (18%)
  • Ještě to tak... (18%)

 

 

Těžký život astronoma

Už dlouho mě trápí jedna věc; co jsem v zaměstnání kdysi neprozřetelně utrousil, že mým celoživotním zájmem je astronomie, stal jsem se ke své nelibosti všeobecným objektem zájmu mých četných kolegů, kteří věří astrologii, reinkarnaci, telepatii a zelené, či jinak zabarvené pidimužíky. Nikdy jsem jim jejich názory nevyvracel, myslím si totiž, že by to ani nemělo cenu...

Možná mají dokonce i pravdu. I když po vzoru Feynmana věřím, že nejde o to, je-li určitý jev možný, ale pravděpodobný. Stát se skutečně může, že kanadský smrček na zahradě je ve skutečnosti návštěvník z jiných světů, provádějící geologický průzkum Země, stejně jako to, že mi přilétne pečený holub do pusy, na což mimochodem už dlouho čekám. Proč ne, možné to skutečně je. Je to ale velice, velice nepravděpodobné. Ačkoliv se snažím jejich argumenty vyvrátit pomocí logicky mířených otázek, stejně nikoho nepřesvědčím a jen je tím utvrdím v jejich pravdě. Všiml jsem si jedné zajímavé věci - kdykoliv mým oponentům dojdou argumenty, prohlásí o mně, že jsem demagog a grygarofil, a to mě skutečně uráží. Mám totiž svůj vlastní názor. Viď, Jirko?

Nicméně mí přátelé, věrni přísloví "lepší jeden na víru obrácený než deset svatých", se rozhodli, že má astronomická duše se bude v jejich astrologickém hrnečku vyjímat jako úlovek "par excellence", a vyvíjejí na mě brutální přesvědčovací nátlak, která staví praktiky Gestapa do pozice bezvýznamného komparsisty. Každý den tak nacházím na svém pracovním stole výtisk Astra či jiných seriózních periodik. Zjistil jsem také, že Dänikenovy knihy, dárky od kolegů, drží nezvykle dlouho - pravděpodobně zoceleny nezvratnými fakty -můj stůl ve stabilní poloze. Již také nechodím ani před budovu vykouřit si cigaretu po obědě. Číhá tam na mě jeden pracovník ochranky, a když mě zmerčí, nenápadně se rozhlédne a tajnůstkářsky mi pošeptá: "Nibiru se blíží, NASA všechno tutlá." To již číše mé trpělivosti přetéká a nechápu, jak vedení podniku ode mě může očekávat jakékoliv pracovní výkony, jsem-li vystaven takovému psychickému teroru. Předesílám, že mí kolegové nejsou žádní tuctoví diletanti. Výše zmíněný černý šerif je dokonce členem jedné významné ufologické společnosti a pravidelně, když circlemakeři vytvoří jeden ze svých působivých výtvorů, přednáší ve snídani s Novou o nepřirozeném magnetizmu v jejich okolí. Několikrát jsem mu sice taktně naznačil, že vzhledem k neobvykle půvabné dámské části jeho spolku ho podezřívám, že hlavním smyslem jejich sdružení je spíše výzkum klesající porodnosti v zemích českých, ovšem nic naplat. On prostě ví, že jsou všude kolem nás a pouze my, nevěřící Tomášové, jsme tak zaslepení, že je stále nevidíme.

Dovolte mi, abych se s vámi podělil o jeden takový zážitek. Bylo krásné, jarní dopoledne a já jsem vhodil poslední drobné do hladového automatu na kávu, kterému mimochodem vyčítám svou neustálou finanční tíseň. Jsa v zaměstnání, rozhodl jsem se zvýšit celopodnikovou produktivitu práce další přestávkou a vyšel jsem před budovu, kde pracuji, abych doplnil dehtovou zásobu ve svých aortách. Přemýšlel jsem o tom, kdy skončím v práci, a o tom, proč jsem si opět polil kávou košili. Tu se znenadání za mnou ozvalo:

"Tak co myslíš, praští to do nás?" Byl to onen černý šerif Luboš, člověk se stejným jménem jako já a naprosto odlišnými názory. Tajemně se rozhlížel kolem nás, a ostřížím zrakem sledoval, jestli kolem není schovaný agent FBI se zařízením na daleký odposlech. Lekl jsem se tak, že jsem na sebe vyšplouchl zbytek kávy.

"Kdože do nás praští?" zeptal jsem se nechápavě.

"Přece ta kometa."

"Jaká zase kometa?"

"Praští do nás v roce 2014," pokračoval, " je to tutovka." a ukázal mi jisté noviny. Pak si vzal kalkulačku a počítal, kolik ušetří peněz, když si vezme hypotéku na dvacet let.

Civěl jsem do novin notnou chvíli. "Něco na tom bude, ne?" mnul si Luboš bradu.

Nechtěl jsem mu přiznat, že jsem si celou dobu prohlížel polonahou Victorii Beckhamovou, a tak jsem mu opáčil:

"Napíšu o tobě článek."

"To snad ne!" zděsil se. "A hlavně tam nepiš, že jsem z Klubu Psychotroniky a Ufologie, to by mě zabili!"

"Neboj se, to by mě ani nenapadlo." usmál jsem se.

"Můžeš tam dát naší konkurenci, napiš že jsem ze Síria." usmál se šibalsky. "Ještě jednu věc - nepiš prosím, že děláme kruhy v obilí tím, že na pole zavedeme hladovýho kozla, připevníme ho k zapíchnutýmu kůlu a až vyžere kruh v obilí, stačí tam nasypat zmagnetizovaný železný piliny, to by fakt byl můj konec." poprosil mě. "Jezdí k nám za tím až z Německa." dodal.

"Bez starosti," poplácal jsem Luboše po rameni, "to bych ti přece neudělal..."

A just udělal.

Luboš Novotný
 

Smutný konec Galilea

Po osmi letech pořizování pozoruhodných snímků Jupiteru a jeho měsíců mise Galileo končí své putování pádem do Jupiterovy atmosféry. Stalo se tak 21. září 2003.Tento manévr byl nezbytný, protože pohonná hmota na palubě lodi již byla téměř vyčerpána...

Od startu 18. října 1989 z raketoplánu Atlantis už uplynulo téměř 14 let. Za tu dobu sonda Galileo několikrát prolétla kolem Jupiterových měsíců, kde pořídila nádherné fotky.

V prosinci roku 1995 začal Galileo obíhat kolem Jupiteru. Tím Jupiter získal svou první umělou družici. Od roku 1995 do r. 1997 byl zkoumán Jupiter z oběžné dráhy. Později se program zaměřil na Europu. Díky kosmické sondě Galileo byla zjištěna existence podpovrchové vody na tomto satelitu, byla také objevena vulkanická činnost na měsíci Io. Galileo byla první kosmická sonda, která se přiblížila k asteroidu Ida. Bylo pořízeno asi 150 snímků této planetky. Objeven byl i měsíček Dactyl. 5. listopadu 2002 kosmická loď proletěla kolem měsíce Amalthea ve vzdálenosti asi 500 km, ovšem nebyly už pořízeny žádné snímky.

Na palubě byla vyčerpána pohonná hmota. Bez paliva nelze zaměřit anténu k Zemi ani korigovat svou dráhu, takže řízení lodi není nadále možné. Zánik songy Galileo tedy proběhl neřízeně. Kosmická loď byla vyslána na kurs, který zajistil kolizi s Jupiterovou atmosférou.

NASA naplánovala setkání (SSU), které proběhlo ve 2 hod. odpoledne EDT, 17. září v posluchárně Jamese E. Webba v centrále NASA, E St. S.W., Washington. Účastníci panelu diskutovali na téma "dopad Galilea na atmosféru Jupitera".

SSU bylo živě přenášeno na NASA TV s dvoucestnou možností otázek a odpovědí ze všech zúčastněných agentur. NASA TV je rozhlasové vysílání na AMC-9, transponder 9C, C- Band.

Život byl této sondě v minulosti již dvakrát prodloužen, nyní nastal čas funkci sondy Galileo ukončit.

Lukáš Turek
Zdroj: www.spacedaily.com
 

Top Ten

Tomáš Apeltauer
 

Posledních 19 hodin

Po dvanácti letech příprav, šesti letech cesty k planetě a téměř devíti letech na oběžné dráze kolem Jupitera začala v neděli 21. září ve 2:52 našeho času sonda Galileo odpočítávat posledních 19 hodin svojí existence. Během aktivní služby urazila přes 4,5 miliardy kilometrů, spotřebovala 925 kilogramů paliva a na Zemi odeslala přes 30 GB dat včetně 14 000 snímků.

Ne 2h 52min.: Svoji poslední etapu sonda zahajuje ve vzdálenosti více 1 320 000 kilometrů a stále rychleji se přibližuje. V první fázi se na chvíli vypínají přístroje zaznamenávající informace o magnetickém a elektrickém poli planety. Plánovaná sedmihodinová odstávka umožní alespoň částečně vyprázdnit vyrovnávací paměť počítače, do které se ukládala data během posledního půlroku nepřetržitých měření.

Ne 7h 52min.: Sonda srovnává svoji orientaci zaměřením kontrolní hvězdy na obloze. Za normální situace by k takovému manévru použila tři kontrolní body, ale vlivem stále sílící radiace planety je elektronický šum natolik silný, že jedinou dostatečně silnou hvězdou je Vega ze souhvězdí Lyry.

Ne 9h 52min.: Kontrolu nad sondou přebírá stanice v Madridu, která je zařazena do systému Deep Space Network a disponuje anténou o průměru 70 metrů. V té době se dostatečně uvolňuje vyrovnávací paměť palubního počítače a sonda může získaná data odesílat na Zemi prakticky okamžitě. Galileo je právě ve vzdálenosti 965 000 kilometrů od planety a rychle se přibližuje.

Ne 14h 07min.: Vzdálenost k Jupiteru klesá na 715 000 kilometrů a detektory magnetického pole snižují svoji citlivost, aby mohly dál pokračovat v měření. O 77 minut později se detektor na více než hodinu vypíná, aby se znovu nezahltila vyrovnávací paměť palubního počítače. Vše se připravuje na poslední měření před dopadem.

Ne 14h 55min.: Ke stanici v Madridu se připojuje Goldstone v Jižní Kalifornii a společně se snaží zachytit stále slabší signál z paluby Galilea.

Ne 18h 05min.: Galileo míjí Jupiterův Měsíc Io ve vzdálenosti 422 000 kilometrů. V minulosti tento vulkanický svět několikrát navštívil a pořídil celou řadu úchvatných záběrů. Nyní je to návštěva definitivně poslední.

Ne 18h 42min.: Intenzita radiace roste natolik, že "zhasíná" také Vega, poslední kontrolní bod sondy. Vyhledávací software sondy je proto odstaven.

Ne 20h 31min.: Sonda klesá 143 000 kilometrů nad horní vrstvu oblačnosti a detektory magnetického pole sbírají svoje spolední data. Další měření už není možné, protože intenzita magnetické pole zcela zahlcuje přístroje.

Ne 20h 48min.: Galileo míjí oběžnou dráhu měsíce Amalthea a o 29 minut později také oběžné dráhy dvou nejbližších satelitů, Adrastey a Metis. Sonda je v tu chvíli pouze 57 500 kilometrů nad oblačností planety a její rychlost dál narůstá.

Ne 21h 26min.: Sonda míjí pomyslnou značku ve výšce 43 000 kilometrů nad oblačností planety. V této vzdálenosti kolem Jupitera proletěla v roce 1973 sonda Pioneer 11. Galileo se tak stává společně se sestupným pouzdrem jediným lidským výtvorem, který se dostal tak blízko k planetě.

Ne 21h 42min.: Sonda se dostává na rozhraní světla a stínu. Nyní je ve výšce 9 283 kilometrů nad vrstvou oblačnosti a odesílá svoje poslední naměřená data. Za několik okamžiků se dostane do stínu planety a ztratí se z dosahu řídícího střediska. Na samém konci své cesty tak zůstane sonda osamocena.

Ne 21h 49min 36s.: Sonda končí svoji mnohaletou cestu Sluneční soustavou. Dopad je ve skutečnosti velice rychlým ponořením do Jupiterovy atmosféry v oblasti přibližně ¼ stupně jižně od rovníku. Pozorovatel nad vrcholky mraků na rovníku by spatřil sondu jako světlý, rychle se pohybující bod ve výšce 22° nad obzorem. Galileo se v té chvíli pohybuje rychlostí více než 48 kilometrů za sekundu. O téměř 700 metrů za sekundu tak překonává rychlostní rekord sestupného pouzdra, které se do atmosféry planety ponořilo 17. prosince 1995. Teplota svrchního pláště strmě narůstá, sonda se nakonec rozpadá a beze zbytku shoří.

Galileo se tak stává jedním z mnoha smítek, které dopadly do tváře planetárního obra. V červenci 1994 měla sonda příležitost pozorovat náraz jednoho z největších, kometu Shoemaker-Levy 9, a pořídit záběry místa dopadu. Galileo samotný je ale příliš malý pro pozdější identifikaci a v atmosféře planety proto mizí beze stopy. Good bye, Galileo!

Tomáš Apeltauer
Zdroj: NASA / JPL
 

Krok za krokem Galilea

Gravitační pohoupání

Sonda odstartovala 18. října 1989 na palubě raketoplánu Atlantis v misi s označením STS-34. Původní varianta počítala s využitím mohutných třístupňových motorů, které by dopravily sondu přímo k Jupiteru za necelé čtyři roky. Vzhledem k několika změnám a zejména bezpečnostním opatřením po havárii Challengeru mohli inženýři NASA na třístupňové motory zapomenout a cesta k Jupiteru proto začala pořádnou zajížďkou. Sonda musela absolvovat tři těsné průlety kolem Venuše a Země, aby získala dostatečnou rychlost pro další cestu.

Nad povrchem Venuše sonda proletěla 10. února 1990 ve výšce 16 000 kilometrů a namířila si to zpět k Zemi, kolem které proletěla 8. prosince téhož roku ve vzdálenosti necelých 1 000 kilometrů. Poslední oblet a zároveň symbolické rozloučení s naší planetou se uskutečnilo přesně o dva roky později ve vzdálenosti pouhých 303 kilometrů. V tu chvíli už měla sonda dostatečnou rychlost pro cestu přímo k největší planetě Sluneční soustavy.

Neotevřený deštník

Smolným měsícem v jízdním řádu sondy se ukázal duben roku 1991. Původně naplánované otevření téměř pětimetrové radiové antény z vysokým ziskem skončilo naprostým fiaskem. Jak se později ukázalo, nejspíše tři z celkem osmnácti žeber antény se zasekly. Nepomohlo ani několikanásobné krátké zapnutí motorů, které měly na konstrukci sondy podobný účinek jako bouchnutí kladivem. Anténa se už zkrátka neotevřela.

Programátorům a inženýrům tak nezbylo než zasednou k počítačům a upravit software sondy a pozemní přijímače tak, aby se pro komunikaci s řídícím střediskem dala použít malá nízkozisková anténa. Tu naštěstí nebylo potřeba otevírat, protože její parabola byla vyrobena z jednoho kusu.

Návštěva asteroidů

Významným počinem byl průlet Galilea kolem asteroidu Gaspra 29. října 1991. Průlet rychlostí 8 km/s ve vzdálenosti 1 601 kilometrů kolem asteroidu byl vůbec prvním v historii. Obrázky odhalily nepravidelný útvar s průměrem od 20 do 11 kilometrů plný kráterů a pokrytý tmavým regolitem. Sonda navíc zjistila slabé magnetické pole asteroidu.

28. srpna 1993 sonda proletěla kolem asteroidu Ida. Tento o něco větší útvar (50 - 24 km v průměru) na snímcích odhalil k velkému překvapení vědců miniaturní satelit s průměrem necelé dva kilometry, později pojmenovaný Dactyl. Podobně jako v případě Gaspry, sonda detekovala také u Idy slabé magnetické pole.

Poslední rozloučení s kometou

Dopad už značně rozdrobené komety Shoemaker-Levy 9 do atmosféry Jupitera v červenci 1994 vzbudil zájem široké veřejnosti. Galileo se v té době už přibližovala planetě a měla tak příležitost pořídit unikátní záběry místa dopadu jejích jednotlivých částí. V té době měla totiž jako jediná přímý výhled na oblast zániku komety.

Přílet k planetě a vypuštění pouzdra

Sonda nesla na palubě pouzdro, které se mělo ponořit do Jupiterovy atmosféry a co nejdéle vysílat naměřená data. K jeho oddělení od sondy došlo 13. července 1995 a od tohoto okamžiku pět měsíců klesalo volným pádem do atmosféry planety. Narozdíl od pouzdra měla sonda k dispozici raketové motory, proto je o dva týdny později použila k prvnímu brzdnému zážehu. Jupiter už byl na dohled.

Čtvrtek 7. prosince 1995 znamenal přílet sondy k planetě a zároveň začátek velice rušného období. Protože měla sonda před pouzdrem menší náskok, využila zbývajícího času k průletu kolem dvou nejzajímavějších měsíců Jupitera - Europy a Io. Věčně zamrzlou Europu minula ve vzdálenosti 33 000 kilometrů, naproti tomu k Io se přiblížila na pouhých 900 kilometrů. Po čtyřech hodinách od průletu kolem Io absolvovala sonda svůj nejtěsnější průlet kolem Jupitera. Mimochodem, v tu chvíli byla vystavena radiaci, která se rovnala 25-ti násobku smrtelné dávky pro člověka.

Sestup do nitra planety

O osm minut později začala sonda přijímat první data od sestupujícího pouzdra, které se v tu chvíli nořilo do atmosféry planety rychlostí přes 47 kilometrů za sekundu. Při tak velké rychlosti muselo pouzdro odolávat více než dvojnásobné teplotě, jaká panuje na povrchu Slunce. O dvě minuty později došlo k vypuštění brzdných padáků a odhození tepelného štítu.

Sestupné pouzdro pomocí padáků dále klesalo do nitra Jupiterovy atmosféry. V okamžiku, kdy se teplota okolí vyšplhala na 150 stupňů celsia a tlak vzrostl na více než dvacetinásobek hodnoty obvyklé při povrchu Země, elektronika definitivně selhala a pouzdro zmlklo. I tak ale modul dosáhl mnohem větší hloubky, než na jaká byla plánována a odeslal na palubu Galilea mnoho cenných údajů o atmosféře Jupitera.

Hodinu po nahrání posledních údajů sestupného pouzdra zažehla sonda hlavní motor a vydala se oběžnou dráhu kolem planety. Během prvního oběhu došlo k aktualizaci palubního softwaru, který umožnil přenášet naměřená data až desetinásobnou rychlostí. Společně s hardwarovými změnami v pozemním řídícím středisku se tak podařilo alespoň částečně nahradit neotevřenou anténu její menší kolegyní.

Na oběžné dráze

Během prvního období na oběžné dráze sonda při svých průletech opakovaně navštívila všechny největší Jupiterovy měsíce s výjimkou Io, přičemž všechna přiblížení byla 100 - 1000krát větší než nejtěsnější průlet sond Voyager v roce 1979. Sonda během každého průletu přibližně týden studovala povrch měsíců a posléze strávila jeden až dva měsíce na oběžné dráze odesíláním dat k Zemi.

Opakování pro velký úspěch

Galileova původně naplánovaná mise skončila v prosinci 1997. Protože byla sonda ještě v dobrém stavu, došlo k prodloužení její aktivní služby. Nové období neslo název Europa Mission a sonda během něj potvrdila teorii, podle které se v minulosti pod zamrzlým povrchem Europy nacházel tekutý oceán. Nicméně otázka, zda je pod ledovou skořápka voda až dodnes, zůstala nezodpovězena a čeká na přímý povrchový průzkum. Galileo také podrobně studoval bouře v atmosféře Jupitera a vulkanickou aktivitu měsíce Io.

Druhé prodloužení života sondy přišlo v roce 2000 pod názvem Millenium Mission. Nejpozoruhodnějším výsledkem tohoto období bylo spolupráce se sondou Cassini, která na své cestě k Saturnu právě prolétala kolem planety, provedená měření magnetosféry Jupitera by totiž žádná ze sond nezvládla samostatně. Během tohoto období zaznamenala sonda další kuriózní úspěch, když se stala první meziplanetární sondou, která objevila dvojhvězdu. Konkrétně se jednalo o hvězdu Delta Velinorum, kterou sonda používala při své navigaci a právě selhání při pokusu ji zaměřit vedlo k prozrazení dvojité identity.

V listopadu 2002 se Galileo přiblížil doposud nejtěsněji k Jupiteru a navštívil jeho maličký měsíc Amalthea. Právě těsný průlet kolem měsíce ve vzdálenosti 160 kilometrů umožnil přesně určit jeho hmotnost. Sonda také poprvé navštívila rozhraní magnetosféry a radiačních pásů planety, které jsou na Zemi známy jako Van Allenovy pásy. Těsný průlet byl zároveň labutí písní sondy, která následně opustila oběžnou dráhu planety a 21. září 2003 se zabořila do její atmosféry.

Tomáš Apeltauer
Zdroj: NASA / JPL
 

Pro a proti Galileu

Zkrácený překlad textu, který vyšel v plném znění pod názvem "Výhody převažují nad riziky: start sondy Galileo" v listu USA Today dne 10. října 1989.

Koncem srpna letošního roku minula sonda Voyager 2 ve vzdálenosti 3 000 kilometrů jižní pól planety Neptun, čímž velkolepě završila výzkum čtyř obřích planet Sluneční soustavy. Naše vědomosti se zásadním způsobem proměnily a lidstvo prostřednictvím Voyageru navštívilo v současnosti nejvzdálenější planetu naší soustavy.

Nyní, když jsme dokončili základní obhlídku Slunečního systému, zdá se přirozené pokračovat v jejím podrobnějším průzkumu. Tím dalším krokem má být sonda Galileo, která se stane prvním lidským výtvorem na oběžné dráze kolem Jupitera. Jejím úkolem bude podrobně prozkoumat planetu samotnou i její čtyři největší měsíce. Galileo navíc vyšle sestupné pouzdro do atmosféry planety, které bude vysílat zpět na palubu sondy získaná data. Jak je vidět, jedná se skutečně o přelomovou misi.

Obě sondy Voyager se dostaly do tak vzdálených končin Sluneční soustavy, že by už nedokázaly získávat potřebnou energii ze slunečního záření. Získávají proto energii náhradním způsobem z radioaktivního rozpadu plutonia. Obě sondy tak mají na palubě něco, co by se dalo nazvat radioizotopovým termoelektrickým generátorem.

Galileo má také na palubě podobné zařízení. K tomu bohužel neexistuje alternativa, pokud bychom chtěli zásobovat sondu energií prostřednictvím solárních panelů, musely by mít rozměry obytného domu. Žádnou sondu, která by podobný náklad dokázala nést, k dispozici nemáme a v dohledné ani mít nebudeme. Plutonium je ale smrtelně nebezpečný materiál a Galileův náklad tak vzbuzuje odmítavé reakce mnoha lidí.

Pracoval jsem na stavbě Galilea mnoho let. Byl jsem členem vědeckého týmu, který jako první definoval pojem nukleární zima. Během demonstrací proti pokračujícím testům amerických jaderných bomb mě dokonce dvakrát zadrželi. Vždy jsem nahlas kritizoval Ronalda Reagana za jeho projekt Star Wars (jednalo se v podstatě o vynesení zbraní na oběžnou dráhu - pozn. red.). Během poslední dekády jsem na mnoha konferencích zdůrazňoval problematiku skleníkového efektu a zvětšující se ozónové díry. Je myslím zřejmé, že mě nemůže nikdo obvinit z nekritického obdivu k rozvoji nových a často nevyzkoušených technologií.

Jak je vlastně plutonium nebezpečné? Pokud se podíváme do nějakého spolehlivého zdroje, najdeme zde tento prvek popsaný jako "silně radioaktivní" a "jednu z nejjedovatějších známých látek". Robert Oppenheimer, ředitel projektu Manhattan (program zaměřený během druhé světové války na vývoj atomové bomby - pozn. red) prohlásil v roce 1960: "Pokud by zdejší zásoba plutonia vzplanula při kontaktu se vzduchem, v Los Alamos a možná v celém Novém Mexiku by nikdo nepřežil." To ale platí pro plutonium v jeho kovové formě, s keramickým plutoniem na palubě Galilea k něčemu podobnému dojít nemůže. Přesto i jeden jediný mikrogram plutonia, což je množství pouhým okem neviditelné, by po vdechnutí dokázal u postiženého člověka po mnoha letech vyvolat rakovinu. Celých 50 liber, které má na palubě Galileo, by tak teoreticky mohlo infikovat každého člověka na planetě. I v případě havárie sondy a rozptýlení plutonia v atmosféře ale k něčemu takovému samozřejmě dojít nemůže. Jednoduše neexistuje mechanismus, jak dopravit částečky plutonia k nosním dírkám všech obyvatel planety.

Je příznačné, že kritické hlasy se objevují teprve nyní, přestože Voyagery a Vikingy nesly podobný materiál. Důvod je jednoduchý: tehdy jsme nepoznali Černobyl ani neviděli havárii Challengeru. Pouhý rok před osudným selháním obsluhy Černobylu prohlásil náměstek sovětského ministra průmyslu, že k havárii reaktoru může dojít nejvýše jednou za 100 000 let. Podobně sebejistý byl několik měsíců před havárií Challengeru také mluvčí NASA. Podle něj může dojít k podobné katastrofě maximálně jednou za deset tisíc let. Tyto a mnohé další případy zlehčování rizika vedly u široké veřejnosti k oprávněné a zdravé skepsi k podobným ujištěním.

Jaké nebezpečí nám tedy skutečně hrozí z plutonia na palubě Galilea? Předně: plutonium na palubě nemůže samo explodovat, jeho množství je na to příliš malé. Pokud došlo k explozi celého raketoplánu se sondou na palubě, radioaktivní materiál by dopadl na zemský povrch i se svým ochranným obalem. Jediným reálným nebezpečím je rozptýlení plutonia do drobných částeček nebo jeho vypaření. K něčemu podobnému by ale mohlo dojít pouze v případě, že by sonda shořela v atmosféře při svém následném průletu kolem Země.

Tento scénář by teoreticky mohl nastat při naplánovaném druhém průletu sondy kolem Země ve výšce zhruba 340 kilometrů. V případě chyby v navigaci by sonda mohla proletět příliš nízko a při rychlosti 14 kilometrů za sekundu shořet v zemské atmosféře. Její náklad plutonia by se beze zbytku vypařil a postupně dosedl na zemský povrch. Materiál by se ale nesmírně zředil a každý zasažený člověk by v nehorším případě obdržel dávku záření srovnatelnou s jedním zubním rentgenem. Ze statistického hlediska by v takovém případě došlo během půlstoletí k nárůstu výskytu rakoviny o jeden případ na 10 milionů obyvatel, v celosvětovém měřítku by tedy šlo o nárůst o několik tisíc případů. Nebo by se nestalo vůbec nic. Zkrátka, konkrétní dopady nejsme schopni přesně odhadnout.

Nicméně ještě jsme nevzali v potaz riziko, že k podobné havárii vůbec dojde. Sondu postavila Jet Propulsion Laboratory (JPL) a na její konstrukci se podíleli lidé, kteří mají nepřeberné zkušenosti se sondami Voyager a obecně s většinou amerických automatických sond. Do zabezpečení radioaktivního obsahu na palubě Galilea navíc investovala NASA přibližně 50 milionů dolarů. Přes všechna opatření ale může nakonec dojít k několika různým nehodám. Sonda může být zasažena meteoritem a jako neovladatelný kus šrotu se zřítí na Zemi. Může dojít k chybě v programu a sonda shoří v atmosféře. Může explodovat raketový motor na palubě sondy. Zkrátka může dojít k celé řadě nehod, které mají jednu společnou vlastnost: jejich pravděpodobnost je nesmírně malá, přibližně 1 : 2 000 000.

Takže pokud to shrneme, s pravděpodobností jedna ku dvěma milionům dojde k havárii sondy v atmosféře naší planety a následnému rozptýlení radioaktivního materiálu. V takovém případě by mohlo dojít během následujícího půlstoletí k nárůstu výskytu rakoviny o několik tisíc případů. Ale možná by neonemocněl vůbec nikdo. V jistém smyslu je pravděpodobnost 1 : 1 000 000, že tisíc lidí onemocní rakovinou během následujícího půlstoletí stejná jako pravděpodobnost 1 : 1 000, že onemocní jeden jediný člověk. Toto riziko se pohybuje právě kolem hranice, kterou jsem já osobně schopen akceptovat. Právě proto je pro mě velice těžké říci svůj názor na blížící se start Galilea. Nicméně pokud na jedné straně přihlédnu k zřetelné neschopnosti vlády postarat se dostatečně o zdraví obyvatel v minulých letech a na druhé straně k velice malé pravděpodobnosti havárie a také očekávanému vědeckému pokroku v podání Galilea, jsem pro start sondy. Její objevy mohou jednou zachránit mnohem více životů.

Na závěr bych poprosil o soudržnost a kontinuitu. Je zde mnoho problémů: riziko jaderného konfliktu, globální oteplování, ztenčující se ozónová vrstva, AIDS, sociální a ekonomické bezpráví, prudký nárůst světové populace. Kombinace těchto rizikových faktorů je nesrovnatelně více nebezpečná než jedna kosmická sonda s nákladem plutonia na palubě. Rád bych vyzval všechny, které znepokojuje Galileo, aby zapojili svoji energii, inteligenci a pracovitost na vyřešení problémů, které skutečně ohrožují budoucnost lidstva.

překlad: Tomáš Apeltauer

Pozn. red.: autor byl ředitelem laboratoře planetárního výzkumu a profesorem astronomie a kosmických věd na Cornellově univerzitě. Hrál vedoucí roli při výpravách sond Mariner, Viking a Voyager a patřil mezi nejvýznamnější vědce NASA. Zařadil se mezi vůdčí postavy světového astronomického a astronautického výzkumu a stal se nejúspěšnějším vědeckým autorem v historii USA. Vedle téměř 400 publikovaných vědeckých statí je spoluautorem nebo vydavatelem více než dvanácti knih a také držitelem Pulitzerovy ceny za literaturu.

Carl Sagan
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...