Hlavu vzhůru! Leonidy přicházejí! 
Fotografujeme meteory 
Mohou planetární mlhoviny zapáchat? 
Pozor, vizita! 
Prázdninové setkání s hvězdami 
Premiera soukromého očka 
Křížem krážem planetární soustavou 
Čtyřicet let úpické hvězdárny 

Přílohy IAN: 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů

 
 

  
Kresba IANHlavu vzhůru! Leonidy přicházejí! 
  
Zopakujme si to. V noci ze středy na čtvrtek, v prvních hodinách osmnáctého listopadu 1999, projde Země nejhustší částí proudu drobných prachových částic uvolněných v minulosti z ledového jádra komety Swift-Tuttle. Tak velká šance, že spatříme něco dosud nespatřeného -- tedy tichý, ale impozantní déšť desítek tisíc meteorů, se zřejmě už nikdy, alespoň za našich životů, nezopakuje.  
Podívejme se ale na celý úkaz s chladnou hlavou. Po loňských zkušenostech se astronomové do prognóz příliš nehrnou. Ne že by na tom příliš záleželo, ale valná většina odborníků věří, že ten nejsprávnější okamžik nastane kolem třetí hodiny ranní ve čtvrtek 18. listopadu. I když se chyba tohoto "dohadu" pohybuje kolem pěti minut, nikdo mu příliš velkou váhu nedává. Ještě méně se však věří věštbám o počtu spatřených meteorů: Zřejmě se dočkáme alespoň takové přeháňky jako v loňském roce, ty nejoptimističtější předpovědi pak pro evropské pozorovatele za ideálních podmínek, jež nikdy nenastávají, udávají až dvacet padajících hvězd za minutu. 
Příroda však na naše prognózy z vysoka kašle a zcela rozumně si dělá co sama uzná za vhodné. Ostatně již mnohokrát to názorně předvedla. Proto lze říci, že v polovině příštího týdne můžeme očekávat prakticky cokoli. Od mrholení, přes přeháňku až po intenzivní déšť. Ani okamžik celé události není příliš jistý, viz loňské události. Nejvhodnější je tudíž vyrazit za Leonidami, s meteorologickou předpovědí v ruce, už o noc dříve, tedy z úterý 16. na středu 17. listopadu. Na pozorovacím stanovišti, s termoskou horkého čaje či kávy, dobrým oblečením, židličkou a diktafonem pro zachycení vašich postřehů, musíte mít dobrý výhled především na východ a jih. Dění na tmavé obleze, co nejdál od rušivého pouličního osvětlení, pak sledujte od jedenácté hodiny večerní až do svítání.  
Ať už ji přilétne jakékoli množství, mikroskopická zrníčka se rychlostí 71 kilometrů za sekundu srazí se vzdušným obalem naší planety a ve zlomku sekundy se ve výšce sto až sto šedesát kilometrů spolehlivě vypaří. Pozemšťané se tudíž nemusí ničeho obávat, na dno atmosféry nepronikne jediný kamínek, v ohrožení, byť nepříliš velikém, se ale ocitnou všechna tělesa mimo ochranný štít. Přestože se pravděpodobnost střetu umělé družice s drobným projektilem pohybuje kolem nuly, je nezbytné s ní počítat. Operátoři proto satelity v prostoru kolem Země natočí tak, aby minimalizovali možné škody. Nejde přitom jenom o bezprostřední destrukci. Mohou Lonsky navrat Leonid na zaberu z observatore matematicko-fyzikalni fakulty Univerzity Komenskeho v Modrese vyskytnou menší, avšak stejně nebezpečné potíže: Prachové zrníčko se po nárazu na plášť sondy vypaří a vytvoří drobný obláček elektricky vodivé plazmy, jenž může zkratovat klíčové obvody. Něco takového se zřejmě stalo v srpnu 1993 satelitu Olympus, jenž vypověděl službu při maximu známého meteorického roje Perseid. Družice se v důsledku elektrického zkratu orientovat v prostoru a než se ji pozemní obsluze podařilo stabilizovat, přišla o většinu paliva nezbytného pro další korekce dráhy. 
Drobné trhlinky a krátery také mohou vést k urychlenějšímu stárnutí panelů slunečních baterií a předčasnému snížení jejich kapacity. Nehledě na poškození optiky u meteorologických či astronomických observatoří. Proto se tyto citlivé části natočí tak, aby riziko střetu s kometárními projektily bylo co nejmenší.  
O potenciálním nebezpečí názorně vypovídají pokusy prováděné v uplynulých létech. Například během příprav projektu Apollo chtěla americká NASA znát pravděpodobnost srážky meteoroidu s lodí s lidskou posádkou. Proto na oběžnou dráhu umístila tři poslední stupně nosné rakety Saturn 1 se speciálními křídly, jež dokázaly odhalit střet s drobným tělesem vesmírného původu. Dvě tyto sondy, pojmenované Pegasus, pracovaly v letech 1965 a 1966, tedy během posledního velkolepého návratu Leonid. V roce 1965 zaznamenaly dvě srážky, v roce 1966 jednu. Ve všech případech ale v době, kdy se nacházely na opačné straně Země než odkud přilétaly prachové částice: Byly tedy dokonale zaštítěny naší planetou!  
Na druhou stranu se ale v šedesátých létech pracovalo jen několik desítek umělých družic, zatímco dnes se jejich počet pohybuje kolem několika stovek! Ať tak či onak, umělé družice obklopující naší planetu jsou nesmírně drahá zařízení. Proto je vhodnější nic nepodceňovat a provést preventivní kroky. Určitě to bude lepší než si později zoufale rvát zbylé vlasy. 
Na dost možná poslední déšť meteorů v tomto století i tisíciletí se samozřejmě důkladně chystají nejen operátoři v řídích střediscích. Na oblohu se v polovině příštího týdne zaměří tisíce profesionálních i amatérských dalekohled. Leonidy bude osahávat několik speciálních radarů, zaměří se na ně detektory na dvou speciálních letadlech vypravovaných NASA a americkým vojenským letectvem a tak dále a tak dále. Doufejme, že valná většina z nich (a potažmo i nás) ve čtvrtek ráno zvolá: VIDĚLI JSME TO!!!!!! 
 

Podle materiálů na Internetu
  
Fotografujeme meteory 
  
I když nepatříte mezi zanícené fotografy, není to nic těžkého. Stačí vám obyčejný fotoaparát (nikoli však takový, který udělá vše za vás), stativ, drátěná spoušť a černobílý či barevný film s citlivostí až 800 ASA. K fotoaparátu přišroubujte drátěnou spoušť a připevněte ho na stativ. Někde mimo pouliční osvětlení ho namiřte na vybrané místo oblohy, zaostřete na nekonečno, nastavte co nejmenší clonu a čas "B", při kterém zůstává uzávěrka otevřena, dokud držíte spoušť. Poté stiskněte drátěnou spoušť, zaaretujte ji (k tomu slouží kolečko na boku spouště) a exponujte. Vzhledem k tomu, že drátěná spoušť stojí nemalé peníze, můžete postupovat i následovně: Zavíčkujte objektiv, vezměte zavařovací nebo jinou pevnou gumu, spusťte fotoaparát a spoušť zatáhněte gumičkou. Aparát namiřte na nebe, někam nad jihovýchod a opatrně sejměte víčko. Po expozici opět víčko opatrně nasaďte a sundejte gumičku ze spouště tak, aby se zavřela uzávěrka. (I stativ lze nahradit -- fotoaparát položte na vhodné místo a případně podložte.) Jaké časy používat? Záleží na tom, co chcete na snímku mít a jak moc je světlá obloha. Už po několika minutách budou mít obrazy hvězd na snímku tvar částí oblouků se středem u Polárky. Doba, za kterou se pohyb hvězd projeví, závisí jednak na ohniskové vzdálenosti objektivu fotoaparátu, jednak na úhlové vzdálenosti vybrané oblasti od Polárky. Nejkratší je samozřejmě u hvězd na rovníku a dlouhoohniskových přístrojů. Příliš dlouhá expozice negativu slabých hvězd již nepřidá (to pomůže jen u snímků, kdy se fotoaparát otáčí za hvězdami), ale na druhou stranu máte velkou šanci, že se vám podaří ulovit nějaký ten meteor. Fotoaparát by měl zachytit všechny, jež budou jasnější než taková Vega. 
Podle publikace Báječný svět hvězd
 
 
 
   
Kliknutim se podivate na obrazek v plnem rozliseni (jpg, 503 kB)Mohou planetární mlhoviny zapáchat? 
  
Upřímně řečeno, asi ne. Ovšem jak se zdá, některé z nich mohou astronomům připomínat shnilé vajíčko, které je nepěkně cítit sirovodíkem. Možná ten zápach znáte... O tom, že lidé mají tendenci pojmenovávat nebeské objekty pozemskými jmény, jistě víte. Nejen, že máme souhvězdí nesoucí pozemská označení, ale také jiné objekty, kupříkladu mlhovinu Koňskou hlavu, galaxii Sombrero nebo mlhovina Kočičí oko. Na jižní obloze, v souhvězdí Lodní zádě pozorovali hvězdáři pomocí Hubblova dalekohledu planetární mlhovinu, kterou si osobně pojmenovali "Shnilé vejce". Proč? 
OH231.8+4.2, což je mnohem méně poetické jméno pro stejný objekt, nasnímala několikrát infračervená kamera HST a dala tak za vznik barevné mozaice, kterou vidíte na přiloženém obrázku. Kompozice sice astronomům říká, jak jsou na tom teplotní poměry v objektu, jednotlivé podrobnosti však vyniknou na černobílém snímku zhotoveném pouze v jednom filtru. Z něj lze vyčíst i jemné detaily vyvrhovaného materiálu. V centru mlhoviny, skryta za prachem hustým tak, "že by se dal krájet", leží hvězda -- obr. Tento červený obr v konečném stadiu svého vývoje je přímo odpovědný za nečistoty, jež odvrhuje do okolního prostoru a které vypadají na první pohled jako skořápka prasklého vajíčka. V od nás vzdálenějším výběžku si můžete všimnout výtrysku látky táhnoucího se od jádra mlhoviny. V "rameni", které je namířeno spíše na nás než směrem pryč, je zase patrná určitá diferenciace, jakési rozštěpení látky připomínající právě skořápku.  
A jak tato pohledná struktura vznikla? Na konci své pouti se plyn shromažďuje v malých výdutích, kde se pravděpodobně tvoří rázové vlny. Krom toho se radioastronomové přesvědčili, že mlhovina obsahuje poměrně velké množství sloučenin síry, jako je například sirovodík. Proto také dostala mlhovina tak podivné jméno. 
Co je ale skutečně zajímavé na tomto objektu? Je to mechanizmus, kterým hvězda vytváří výtrysky látky, v nichž se pohybuje plyn rychlostí až sedm stovek tisíců kilometrů v hodině. Nikdo totiž neví, jak stálice ve své atmosféře dokáže vytvořit tak směrovaný a rychlý únik materiálu. Na odpověď si budeme muset počkat, protože další pozorování na všech vlnových délkách elektromagnetického spektra se teprve plánují. 
 
Podle STSCI News
 
 
 
  
Kompozice NASAPozor, vizita! 
  
Už jste někdy rozložili a zase složili počítač? A zkusili jste to v tlustých zimních rukavicích? Možná vám to připadá poněkud zbytečné, ale právě do podobné situace se již za několik týdnů dostanou astronauti raketoplánu Discovery. Jejich úkolem není nic jiného než renovace Hubblova nesmírného dalekohledu. 
Ačkoli americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, známý spíše pod zkratkou NASA, neustále zdůrazňuje, že nejde o záchranou výpravu, desetidenní výprava musí odstranit jeden velmi ožehavý problém: tři ze šesti gyroskopů vypověděly poslušnost. Ty zbývající sice umožňují bezpečný provoz, ale kdyby kterýkoli přestal pracovat, ztratil by Hubble orientaci a poněkud trapně by tak přerušil svoji vesmírnou/nesmírnou kariéru.  
Nečekané úmrtí klíčových částí vestibulárního aparátu observatoře bylo naštěstí vyváženo skluzem ve výstavbě Mezinárodní vesmírné stanice. V harmonogramu amerických kosmických letů najdete v roce 1999 pouze tři starty, což je nejméně od přestávky po katastrofě Challengeru v lednu 1986.Takže jedna servisní výprava byla nakonec rozdělena na dvě: letošní a v polovině roku 2001. Podle původních představ se měl Discovery spolu se sedmi astronauty na cestu vydat v polovině října. Problémy s kabely destrukčního systému pomocných raket na pevné palivo, stejně jako blížící se roj Leonid si ale vyžádaly menší odklad. Pauza dodatečně posloužila také k výměně jednoho ze tří hlavních motorů letounu, do kterého během rutinních oprav zapadl malý kousek zlomeného vrtáčku. 
Discovery je tudíž stále ještě v montážní budově, kde právě dostává přídavnou nádrž a boční pomocné motory. Pokud půjde vše podle plánu, vydá se v sobotu na odpalovací rampu a za Hubblem odcestuje v pondělí šestého prosince. 
Foto NASANejvětší koláč práce v průběhu desetidenního letu ukousnou dva páry John Grunsfeld, Steven Smith (veterán druhé servisní výpravy k Hubblu v roce 1997), Michael Foale a Claude Nicollier, jenž se zúčastnil první návštěvy observatoře v roce 1993. Celkem čtyřikrát vystoupí na šest hodin do kosmického prostoru a instalují hned několik nových zařízení. V první řadě samozřejmě všech šest klíčových gyroskopů, nahrazen však bude i navigační senzor, který umožní navést dalekohled na slabší objekty, jeden z vysílačů a klíčový hlavní počítač, jehož srdcem je procesor Intel 486 se zvýšenou odolností vůči škodlivému záření. S dvacetkrát vyšší rychlostí a šestkrát větší pamětí umožní zredukovat navigační software a snížit výdaje na provoz této umělé družice. Astronauti také instalují novou sadu akumulátorů, digitální magnetofon a přídavnou tepelnou ochranu třináct metrů dlouhého dalekohledu. Štít v podobě několika fólii připevní pomocí sady kabelů a kolíků. 
Naplánovaná revize však -- určitě k vaší lítosti -- nebude mít bezprostřední dopad na kvalitu oslnivě krásných záběrů nejrůznějších vesmírných objektů, se kterými nás již devět let dalekohled oblažuje. Prosincová návštěva se totiž netýká jediného vědeckého zařízení, pouze umožní další vědecké žně. Jak se totiž ukazuje, Hubble je čím dál tím cennější. Vždyť dnes přináší více než desetkrát více dat než na počátku svého provozu v roce 1990. Observatoř je přitom cennější i v amerických dolarech. Výprava Discovery sice přijde na "pouhých" 140 milionů dolarů, ale celková částka připsaná na vrub dalekohledu, s ohledem na deset let vývoje a dvacet let provozu, vychází na ohromujících šest miliard! 
Na druhou stranu, když už je řeč o penězích, je nezbytné si uvědomit, že jde o částku 200 milionů dolarů vydanou každý rok v rozpětí let 1980 až 2010. Z kapsy každého amerického daňového poplatníka jdou tedy týdně na provoz Hubblu pouhé dva centy. A co je ještě báječnější. S vesmírnou/nesmírnou observatoří mohou -- zdarma -- pracovat hvězdáři celého světa!  
 
Podle materiálů na Internetu
 
 
  
Na Expedici je cas i na vtipky... (foto IAN)Prázdninové setkání s hvězdami 
  
Chcete se naučit vyhledávat, pozorovat, popisovat a kreslit objekty vzdáleného vesmíru (hvězdokupy, mlhoviny, galaxie...), vyzkoušet si pozorování meteorů a proměnných hvězd, dozvědět se spoustu zajímavých věcí o vesmíru a navíc poznat mnoho bezvadných lidí se zájmem o totéž co vy? Pak právě pro vás od soboty 15. července do neděle 6. srpna 2000 pořádáme už 42. letní astronomickou expedici na hvězdárně v Úpici. Uvítáme na ní hlavně mladé lidi, kteří mají zájem o amatérskou pozorovací astronomii.  
Naše akce je jedinečná jednak tím, že zde pozorujeme především objekty vzdáleného vesmíru (většina pozorovacích expedic bývá čistě proměnářských nebo meteorářských) a také tím, že na každého účastníka připadá jeden dalekohled (ty svážíme z hvězdáren po celé republice). Pokud během expedice projevíte opravdový zájem o pozorování, můžete si dokonce dalekohled na rok vypůjčit (většinou se jedná o binary typu 25x100, 12x60 apod.). 
Expedičníci, jak se účastníci tábora nazývají, bydlí ve stanech na pozemku hvězdárny (jejich stavění bývá vždy zdrojem všeobecného veselí) a o jejich žaludky se stará suverénně nejoblíbenější osobnost expedice -- Paní kuchařka. Expediční život bývá občas okořeněn takovými událostmi jako jsou noční i denní bojové i jiné hry, více či méně dobrovolné koupele v bazénku a podobně. 
Denní režim sestává ze zpracování pozorování z plynulé noci, odpoledních přednášek a experimentů, večer pak bývají zvané přednášky předních českých a občas i slovenských astronomů. Po setmění začíná pozorování nebo (pokud počasí nepřeje) náhradní akce. Pozoruje se ve skupinách, začátečníkům pomáhají vedoucí, pokročilejší si svůj pozorovací program vytvářejí podle svých zájmů sami. Vedoucími pozorovacích skupin jsou zkušení pozorovatelé, většinou vysokoškoláci. 
Pokud tedy chcete strávit čtrnáct prázdninových dní u dalekohledu a s partou skvělých kamarádů, napište si o další informace na e-mailovou adresu expedice.upice@post.cz nebo pošlete dopis na adresu Tomáš Sýkora, Hvězdárna, P.O. Box 8, 542 32 Úpice, Česká republika. Na shledanou na expedici se těší 
 
Lukáš Král
 
 
  
Premiera soukromého očka 
  
Doby, kdy byly detailní záběry zemského povrchu zprostředkované elektronickými oči umělých družic výsadou pouze dobře utajených špionážních agentur, je pryč. Na oběžné dráze totiž začal úspěšně pracovat IKONOS -- komerční satelit, jehož rozlišovací schopnosti jsou srovnatelné s vojenskými. Klíčem k pokladnici jeho záběrů jsou pak -- jen a pouze -- peníze. 
Dopravni letadlo se blizi k thajpejskemu letisti na Thajwanu, zdroj Space Imaging
Družice IKONOS se do vesmírného prostoru vydala 24. září z letecké základny ve Vandenbergu. Po pravdě řečeno se v podstatě jedná o IKONOS 2 -- první satelit se ale nepodařilo vynést pro závadu na raketě. Na oběžnou dráhu tohoto třičtvrtětunového průzkumníka dostala nosná raketa Athéna 2 a satelit se dosud nachází ve fázi různých kalibrací a testů. V rámci nich byla přitom pořízena série snímků známých měst z různých koutů světa. Všechny jsou z výšky 400 mil, tedy něco přes šest set kilometrů, barevné záběry mají rozlišení čtyři metry a černobílé dokonce zachytí detaily větší než jeden metr! Jde o skvělý reklamní tah: Názorně dokazují kvalitu soukromého očka. Díky němu se můžeme projít po římském Koloseu, prohlédnout si povodí Nilu, zaskočit na Manhattan k Brooklynskému mostu, či spatřit z ptačí perspektivy hlavní město Jemenu, místo pobytu biblické královny ze Sáby, Sanaa. 
Není novinkou, že vojensko-taktické zájmy byly a budou hlavními hybateli vědeckého pokroku i rozvoje špičkových technologií. Bezprostřední dopad na nás ale mají až v okamžiku, kdy se stanou součástí běžného života. Tak je tomu i v tomto případě. Ne snad proto, že díky dokonalému satelitu můžeme šmírovat nerůznější zákoutí, nýbrž proto, že s jeho pomocí dokážeme detailně analyzovat zemský povrch, ať už v rámci geologických či ekologických studií. Ikonos se tak řadí do čela plejády podobných vesmírných očí, které neustále zkoumají povrch mateřské planety a posílají nám aktuální informace o srážkové aktivitě, znečistění mořských vod či atmosféry, hledají nová naleziště, monitorují epicentra rozsáhlých požárů, ledové kry ohrožující dopravu a tisíce dalších neméně důležitých věcí. Sice o nich příliš nevíme, ale život by bez nich byl zcela jistě mnohem složitější.  
 
Podle zpráv na Internetu
 
 
  
Saturn ze Zeme (zdroj JPL)Křížem krážem planetární soustavou 
  
Simulátory oblohy jsou jedny z nejoblíbenějších astronomických programů. Můžeme si v nich vykreslovat vzhled oblohy z různých míst naší planety a dokonce se dívat na oblohu z povrchu planet jiných. Těchto programů jsou obrovská množství a používají je jak amatérští astronomové tak i běžní laici prahnoucí po vědění. V poslední době se spousta podobných programů objevuje i na Internetu. Je to jakási obdoba nám dobře známého programu "IDOS" na Internetu. Naťukáte místo a čas, a počítač vám následně "vyplivne" patřičné vlakové spojení nebo v našem případě mapku oblohy.  
Obdobným způsobem pracují i simulátory sluneční soustavy. Například na space.jpl.nasa.gov můžete nalézt aktivní program s názvem Solar System Simulator, který vám umožňuje v libovolnou chvíli nahlížet na vzhled ostatních těles našeho planetárního systému. Ale to není vše, chcete-li se podívat, jak by vypadala naše Země při pohledu z Jupiteru, není problém. Do aktivní nabídky je zařazeno devět planet, jejich velké měsíce a také některé meziplanetární sondy. Můžete si vybrat, jak místo ze kterého pozorujete, tak i dobu simulace stejně jako velikost zobrazení. Na pozadí můžete také sledovat hvězdnou oblohu tak, jak se v té době bude pozorovateli jevit, pro lepší orientaci si můžete také aktivovat figurály souhvězdí nebo trajektorie planet a jejich satelitů. Kromě hezkých a zároveň poměrně reálných pohledů na nejrozmanitější tělesa našeho planetárního sytému je tento simulátor i poučný. Kde jinde si můžete aktuálně zobrazit vzhled planety těsně před jejím pozorováním, nebo si porovnat velikosti kotoučků jednotlivých planet vůči sobě? 
Obrovskou výhodou tohoto simulátoru je i jeho rychlost, generované obrázky v rozlišení 600x400 pixelů zvládne zobrazit za několik sekund a není tedy problém si během několika minut prohlédnout poměrně velkou část našeho planetárního systému. Simulátor je součástí stránek JPL (Jet Propulsion Laboratory), kde můžete získat informace především o sluneční soustavě a s ní souvisejících meziplanetárních misích. 
 
Hvězdárna a planetárium v Ostravě
 
 
  
J. Grygar behem sve slavnostni prednasky (foto J. Kordulak)Čtyřicet let úpické hvězdárny 

Osmého listopadu 1999 uplynulo 40 let od otevření úpické hvězdárny. S ohledem na kalendářní data roku 1999 se oslavy čtyřicetileté činnosti konaly v sobotu 6. listopadu v Úpici. Už dopoledne přicházeli na hvězdárnu všichni pozvaní hosté z lidových hvězdáren ale i profesionálních astronomických pracovišť z Čech, Moravy, Slovenska a Polska. Nechyběli ani pamětníci úpických expedic, bývalí pracovníci hvězdárny a samozřejm? návštěvníci z řad veřejnosti. Se zájmem si prohlíželi původní i nové budovy a zařízení hvězdárny. Na těchto stavbách je možné vidět celou rozsáhlou činnost hvězdárny. Počínaje lavicemi a stoly, které dosud slouží nové generaci účastníků úpických astronomických expedic, přes původní budovu hvězdárny s šestimetrovou kopulí, malou kopuli s astrografem A. Bečváře, "sluneční domek" pro pozorování Slunce v čáře H_alfa a ve vybraných radiových čarách až po novou budovu s velkým přednáškovým sálem, knihovnou a pozorovacím domkem, skrývajícím dalekohled Meade s CCD kamerou, na střeše. Pracovníci hvězdárny ochotně prováděli návštěvníky po zmíněných objektech a demonstrovali všechny hlavní činnosti hvězdárny. 
Hlavní odbornou činností hvězdárny je prakticky od jejího počátku pozorování Slunce ve vizuálním i rádiovém oboru, fotografie meteorů celooblohovými kamerami a v poslední době úspěšně se rozvíjející obor fotografie planetek pomocí CCD kamery. Na monitoru počítače byly dokonce demonstrovány celkem tři planetky v jednom hvězdném poli! Musím se přiznat, že jsem si v první chvíli pomyslel, že úpičtí, aby mohli něčím pořádným oslavit výročí hvězdárny, si schválně objev nové planetky načasovali. Ale pak jsem si ve shodě se skutečností uvědomil, že objev planetky je spíše výsledkem soustavné a trpělivé práce než jen pouze zásluhou kulatého výročí hvězdárny. 
Odpolední program začal přesně ve 13:30 v prostorách společenského domu v Úpici. Slavnostní odpoledne zahájila současná ředitelka úpické hvězdárny dr. Eva Marková. Zmínila se o historii hvězdárny, o jejich počátcích až po současný stav, kdy je úpická hvězdárna známou světovou autoritou ve studiu Slunce a jeho vlivu na Zemi. Nezanedbatelná je rovněž její popularizační činnost. Vzpomenula zásluh jejího zakladatele a dlouholetého ředitele, pana Vladimíra Mlejnka, který se bohužel těchto oslav již nedožil. Zemřel 22. září 1999 a účastníci shromáždění uctili minutou ticha jeho památku.  
Poté zástupci významných astronomických institucí z Čech, Slovenska a Polska přednesli zdravice a přání úspěšné činnosti v dalších letech. Program pokračoval vyhodnocením soutěže o nejlepší snímek letošního úplného zatmění Slunce. Ceny autorům oceněných prací předali dr. Eva Marková a dr. Jiří Grygar. 
Pohled do salu, foto J. KordulakPo krátké přestávce program pokračoval přednáškou dr. Jiřího Grygara "40 let rozvoje astronomie". Přednáška byla stručná ale přesto byl její časový limit překročen, protože rychlost získávání nových poznatků o blízkém i vzdáleném vesmíru neustále akceleruje a nejeví sebemenší známky "nasycení". Podobné tvrzení platí i o přednášce dr. Vojtecha Rušina z Tatranské Lomnice "40 let výzkumu Slunce". 
Na závěr byla uspořádána slavnostní večeře s přípitky a přáními dalších úspěchů v odborné a popularizační činnosti. V průběhu celého dne bylo možno si zakoupit nejrůznější publikace s astronomickou tématikou. K dostání byly kalendáře, plakáty, pohlednice, mapy, brožurky, návody a podobně. Velkému zájmu se těšily vzpomínky pana V. Mlejnka, které už bohužel nestačil dokončit. Končí totiž rokem 1975. 
Co říci na závěr? Snad jen to, aby se uskutečnily oslavy dalších kulatých výročí, aby hvězdárna "přežila" současnou vědě a popularizaci vědy ne zrovna přející podmínky, aby se sešli opět všichni příznivci úpické hvězdárny dříve než zase za dlouhých 10.n let (n - přirozené číslo), aby nová planetka nesla jméno Úpice a aby takových planetek objevili pracovníci více, aby všechny noci a dny bylo jasno a bylo možné pozorovat, aby získali prostředky na ještě větší dalekohledy a dokonalejší přístroje než které mají v současnosti a aby jejich zaměstnanci měli dostatek elánu pro splnění jejich astronomických přání. 
 

RNDr. Miroslav Janata