P. Harmanec, foto IANKrása bez závoje 
Rozhovor s Petrem Harmancem, ředitelem Astronomického ústavu Univerzity Karlovy 
  
Na včerejší panelové diskuzi jste se zmínil o tom, že se zabýváte "hvězdami se závojem". Můžete říci, o co se vlastně jedná? 
  
Jedná se o hvězdy, kterým se v astronomické literatuře říká Be hvězdy. Jsou to horké hvězdy spektrálního typu B, tj. takové, které mají ve spektrech dobře viditelné čáry neutrálního helia. Jejich povrchové teploty jsou mezi 10000 a 30000 K, tedy o hodně vyšší než má Slunce, jehož povrchová teplota je necelých 5800 K. Z hlediska vnitřní stavby hraje pro hvězdy se závojem významnou roli slučování vodíku na helium tzv. CNO cyklem, který má vyšší závislost na centrální teplotě, než reakce probíhající v jádru Slunce, a u něhož uhlík hraje roli katalyzátoru, který reakci napomáhá, ale který při ní ani nevzniká ani nezaniká. Na hlavní posloupnosti v Hertzprungově-Russelově diagramu, kde tráví hvězdy nejdelší dobu, nacházíme hvězdy se závojem v horní, strmější části. 
Nu, a proč název "hvězdy ze závojem"? V češtině pro tyto hvězdy termín neexistoval. V angličtině se po jistou dobu rozlišovaly Be hvězdy (mající emisní čáry) a "shell" hvězdy (mající navíc dodatečné úzké absorpční čary). Dnes se dost všeobecně uznává, že jak emisní čary, tak shell čáry vznikají v rozsáhlých plynových obálkách, které Be hvězdy obklopují. Obálky Be hvězd jsou daleko rozsáhlejší než atmosféry normálních hvězd, jež představují jen maličký zlomek poloměru hvězdy, a rozprostírají se do vzdálenosti nejméně několika desítek poloměrů hvězdy. Jejich původ a geometrie jsou pořád otázkou sporů. Proto a také díky značné časové proměnnosti jsou Be hvězdy stále zajímavé a lákají jak pozorovatele, tak teoretiky. "Shell hvězdy" jsou ty, u nichž se část obalu promítá na disk hvězdy, pohlcuje její záření a dává vzniknout úzkým a obvykle chladnějším absorpčním čarám. Jinak se ale "shell" hvězdy od ostatních Be hvězd nijak neliší.  
Není tedy divu, že bylo lákavé pokusit se v češtině najít termín, který by se vyhnul zbytečné dvojznačnosti a zahrnul pod jeden název Be hvězdy i shell hvězdy. Samotný původ termínu "hvězdy se závojem" je ovšem poměrně legrační. Navrhl mi jej již dávno nynější ředitel zdejší hvězdárny a planetária Dr. Zdeněk Mikulášek. Když se roku 1968 poměry v republice na čas uvolnily, vznikl v Praze první nesmělý striptýz uváděný pod názvem "Krása bez závoje". No a jednou jsme tak seděli na Ondřejově a právě se bavili o terminologii a Zdeněk říká, což tedy "hvězdy se závojem"? Mně se to zalíbilo, takže jsem to pak ve své doktorské disertaci použil a ten termín nadále propaguji. Zdá se, že ho více a více kolegů postupně přijímá, takže se snad nakonec v češtině ujme. 
  
Vaším úkolem zde na Astronomickém festivalu bylo shrnout stelární astronomii či ohlédnout se za stelární astronomií v uplynulém století. Mám takovou otázku, která možná napadne i hodně laiků anebo spíše takovou úvahu... Řekněme, že hvězdy studujeme posledních dvě stě, tři sta roků, ale jak je možné říci, jak taková stálice bude vypadat za pět šest miliard let? Nebo jak lze uvažovat o jejich vývoji v podobných škálách, když je vlastně lidský život v porovnání s existencí hvězd zanedbatelně krátký? 
  
Možné to je a je to jeden z důvodů, proč mi přijde teorie hvězdného vývoje, která je v téměř nezměněné podobě půl století stále uznávaná a používaná jako jeden ze základních nástrojů výzkumu, skoro geniální. Domnívám se, že jde skutečně o jeden z největších výkonů, který se kdy v této oblasti podařilo udělat. Člověk, který studuje hvězdný vesmír, je asi v podobné situaci, jako kdyby vám někdo na sekundu předložil fotografii nemluvněte, dědečka, maminky a mužského v produktivním věku, a vy jste měl poté říci, které stadium nastává dřív a co čemu předchází. Astronom si s tím může poradit, a to nejen díky soustavné práci několika generací badatelů. Na jedné straně je to tak, že díky obrovské rozlehlosti prostoru k nám světlo hvězd, které pozorujeme, letí typicky stovky, tisíce i více let. Takže dnes s tím, jak se zvětšuje výkon dalekohledů, de facto v dané chvíli pozorujeme hvězdy různě staré, protože jejich světlo k nám přichází s různě velkým zpožděním. Podstatnější je ale to, že teorie hvězdného vývoje, která se ukázala jako velmi úspěšná, se dá velmi věrohodně testovat. Využít lze např. hvězdokupy, tedy skupiny stovek či tisíců hvězd, které jsou spolu vázány vzájemnou přitažlivostí a zjevně musely vzniknout společně. Teorie hvězdného vývoje předpovídá, že hvězda se vyvíjí tím rychleji, čím je hmotnější. A přesně to lze u hvězdokup, sestávajících z hvězd vzniklých společně, skutečně pozorovat. Obrovská citlivost slučování vodíku na helium na hmotnost hvězd způsobuje, že i u poměrně mladých hvězdokup jsou už nejhmotnější hvězdy vyvinuty pryč od základní polohy (hlavní posloupnosti v Hertzsprungově-Russellově diagramu), ve které se nacházejí ve chvíli svého vzniku po zapálení nukleárních reakcí. Tyto a podobné testy lze dnes činit u velkého množství hvězd, hvězdokup atd. a i když jdeme dál a dál do prostoru, všechny zásadní předpovědi teorie hvězdného vývoje se velmi pěkným způsobem potvrzují.  
Je rovněž třeba si uvědomit, že součástí úvah o stavbě hvězd a výpočtu hvězdného vývoje byly i předpovědi existence velmi hustých objektů jako jsou bílí trpaslíci, neutronové hvězdy nebo černé díry. A všechny tyto objekty se časem, tak jak se rozvíjela pozorovací technika, skutečně podařilo objevit.  
  
Nyní trochu osobnější otázka. Využiji toho, že jste se nedávno stal ředitelem Astronomického ústavu Karlovy univerzity, a zeptám se, zda si myslíte, že je perspektivní stát se astronomem? Doporučil byste někomu, aby se vydal na tuto dráhu? 
  
Ano, ale je to otázka osobního rozhodování a sebepoznávání. Rozhodování, které si musí každý člověk ve chvíli, kdy dospěje, udělat sám. Takové rozhodování čeká nakonec na každého, ať už se rozhodne dělat cokoli. Prvním krokem je, že člověk musí poznat sám sebe a uvědomit si, co je pro něj bytostně důležité, v čem může dělat kompromisy, a co patří k jeho povaze natolik, že kdyby v tom ustoupil, bude se vnitřně užírat tak, že bude trvale nespokojený... Já sám jsem shodou okolností tohle období života prožíval poměrně dramaticky. Ukončil jsem fakultu v roce 1964 a hned poté jsem absolvoval vojenskou službu. Tak se stalo, že krátce poté, co jsem přišel na Ondřejov a začal pracovat na kandidátské disertační práci, došlo v srpnu 1968 k sovětské okupaci Československa. Do Ondřejova mne i mnohé mé kolegy přivedl profesor Mirek Plavec, který nyní působí na univerzitě v Los Angeles. Díky rozhodnutí vlády o nákupu dvoumetrového dalekohledu mohl v té době přijímat do oddělení nové lidi. Když ale došlo k okupaci, nechtělo se Mirkovi už znova předstírat dvě tváře a rozhodl se zůstat i s rodinou v zahraničí. My jsme jako skupina osiřeli a museli jsme obhajovat svou další existenci. Takže jsem i já byl nucen přemýšlet, co budeme dělat dál. Nu, a tenkrát jsme se právě dohodli, že začneme soustavně studovat "hvězdy se závojem". Tento program byl šťastnou volbou v tom, že ve středoevropském klimatu nemáte velkou šanci pozorovat třeba pět nocí za sebou -- počasí se neustále mění. Ale na druhou stranu máte možnost pozorovat celý rok se stejným dalekohledem, a když vás zajímají změny během měsíců nebo roků, můžete je pokrýt docela systematicky. Tohle jsme začali dělat a stali se tak světově konkurenceschopnými. Přišlo to právě ve chvíli, kdy jsem se ptal sám sebe, zda skutečně chci být astronomem, nebo zda bych neměl dělat raději něco jiného. Nám se ale na počátku začalo docela dařit a tak nás to všechny Foto IANchytlo a začalo i bavit. Později vám tahle profese přinese i jiná potěšení. Je třeba působivé, když se sejdete s člověkem z druhého konce světa, po chvíli se domluvíte, že jste pozorovali stejnou hvězdu a najednou jste jako staří kamarádi. Nepochybně také profese astronoma umožňuje člověku cestovat a poznávat zajímavá místa a udělat současně spoustu zajímavé práce... Řekl bych také, že astronomie může bavit každého, koho baví tak trochu detektivní práce, protože to, co děláte, ať zkoumáte celkem cokoliv, je vlastně něco jako utkání s ukrytou skutečností. Pracně skládáte střípky mozaiky faktů a snažíte se přijít na kloub tomu, jaká pravidelnost či zákonitost je za nimi ukryta. A když už si myslíte, že to víte, tak vám třeba hvězda, kterou jste studovali, provede něco zcela nečekaného a vy se opět musíte snažit svou představu či model zdokonalit.  
Takže pokud člověka tohle baví, může se setkávat i se zajímavými lidmi. Hledá-li v životě i jiné hodnoty než jen mít v peněžence hodně peněz a moci si dopřávat snadný materiální život, pak se domnívám, že astronomie je stále docela zábavná a přitažlivá či chcete-li perspektivní profese. Dnes se mladým lidem otevírají nové možnosti ohromným způsobem díky různým způsobům financování a já bych chtěl věřit tomu, že po nevyhnutelné "inventuře" životních hodnot po devadesátém roce bude zájem o přírodní vědy mezi mladými lidmi opět růst. Z něčeho se ovšem žít musí, a já vím, že mladí lidé, kteří chtějí založit rodinu, to nemají o nic lehčí, než jsme to měli my. Chci proto doufat, že podpora vědy, kterou nám vlády tak dlouho slibují, časem skutečně a hmatatelně poroste. Víte, i na západě je astronom člověk, který musí peníze počítat, ne ale tak, že by musel přemýšlet o tom, zda si může dovolit pár kolegů pozvat na večeři nebo si zajít do restaurace... I na západě ten, kdo si přeje mít luxusní auto nebo třeba vilu, musí začít podnikat. Pokud ale chce člověk žít život s menším napětím a s profesí přinášející stále nové zážitky, pak pro něj je podle mého názoru právě astronomie docela lákavá. Já to aspoň tak vnímám a chci věřit, že stejně jako tomu bylo v mé generaci, bude i nyní mít určité procento mladých lidí podobné pocity.  
  
Kdo je podle Vás nejvýznamnější astronom dvacátého století a jaký objev považujete v tomto století za nejdůležitější? 
  
Na první otázku podle mého názoru neexistuje poctivá odpověď. Nemám sice rád představy, které se v tisku prezentují, že dneska vše dělají vědecké týmy v laboratoři s 60 mravenečky a když se jich tam dá 70, tak se toho vybádá víc. Pořád myslím, že primární myšlenka musí vzniknout v mozku jednoho člověka, který koncepčně uvažuje... Věda je a asi vždycky bude hodně individualistická. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že ani nápad geniálního badatele nevzniká ze vzduchoprázdna. Aby jeden člověk mohl existující fakta shrnout a zobecnit, musí být inspirován literaturou, osobním stykem s lidmi a musí vycházet z toho, co nahromadily předchozí generace badatelů. Opravdu si netroufnu říci jméno jednoho člověka. Vyjmenoval bych padesát lidí a to asi nemá význam... Stejně bych měl pocit, že jsem dalších dvacet zapomněl. Prostě fakt je, že na jedné straně je bádání individuální, ale na druhé straně se vzájemně ovlivňujeme. Nezbytnou podmínkou je i to, že různí lidé uvažují jinak. A je poctivé řici, že i ve vědě je hnacím motorem pokroku lidská ctižádost a snaha vyniknout. Každý z nás ve chvíli, když se v jeho oboru objeví nějaká nová hypotéza, tak se na ni vrhne a snaží se v ní najít chybu, ověřuje, jestli je to opravdu tak, jak kolega tvrdí a zda se nespletl. A právě to činí vědu tak silnou. Tvrdá kritika je pravidlem, není možné něco zmanipulovat, protože každý se snaží zjistit, zda vše není jinak, aby to byl on, kdo bude mít to uspokojení, že tomu nakonec přišel na kloub a posunul vše o kousek dopředu. Neštěstí ovšem je, když je vědecká debata přenesena i do osobního sporu. Lidé, kteří jsou velkorysí, to nikdy neudělají. I když s vámi budou na konferenci či v časopise ostře nesouhlasit, sednou si poté s vámi ke stolu a budou s vámi přátelsky rozmlouvat, protože se budete vzájemně respektovat za sílu názoru... 
Na druhou otázku jsem už mezi řečí odpověděl, ač i to je ohromně obtížné. Pokud by se nějaký historik obtěžoval tento rozhovor číst třeba po 300 letech, nejspíš by se hodně nasmál. Protože s větším odstupem se možná ukáže, že jsme si vlastně nikdo neuvědomil, co bylo to skutečně důležité... Přesto ale -- alespoň pokud mluvíme o hvězdné astronomii -- bych si troufal tvrdit, že teorie hvězdného vývoje, vysvětlení, proč hvězdy svítí, co jim dává energii, aby svítily dlouho a stabilně, byl geniální nápad. Úžasné na tom je to, že ta teorie je postavena na dobře zvolených zjednodušujících předpokladech, na jednorozměrném modelu, a přesto je tady s námi padesát let a dobře slouží. To považuji za fenomenální. Od ní se odvíjí škála vzdáleností, odhady vývoje, poskytuje metodu měření stáří kosmických objektů a tak dál. Teorie hvězdného vývoje je dnes pro každého stelárního astronoma naprostou samozřejmostí, stejnou pomůckou jako počítač nebo základní fyzikální zákony. Asi bych tedy jmenoval teorii hvězdného vývoje. 
  
Děkuji za rozhovor. 
Na Astronomickém festivalu 1999 se ptal Jiří Dušek. 
  
Neupravený záznam originálního rozhovoru je ve formátu mp3 a má velikost 5,5 MB (23 minut)