Podruhé se snad nespletou… 
Hubble nahlédl do srdce galaxie 
Planetární disky okem počítače 
Na samém počátku je černá díra 

Přílohy IAN: 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů

 
 
 
Podruhé se snad nespletou... 
 
Určitě si vzpomínáte na nedávný krach sondy Mars Climate Orbiter: fatální chyba nastala poté, co jedna řídící skupina zadala parametry dalšího letu v anglosaských měrových jednotkách, zatímco přístroje druhé skupiny to interpretovaly jako data v metrickém systému. Inu, jedna míle není Mars Polar Landertotéž co jeden kilometr, a to se stalo pro tuto sondu osudné. 
Druhá sonda mířící nyní k Marsu -- Mars Polar Lander -- tuhle školáckou chybu doufejme nezopakuje.  Tento víkend se korekční motory zapnuly na 12 sekund a jemná korekce dráhy přivede tuto sondu 3. prosince až do blízkosti jižní polární čepičky. Sondu čeká ještě jedna úprava dráhy, a to těsně před přistáním 30. listopadu. 
Místo přistání se nachází na areografické (tj. "marsopisné“) šířce minus 76 stupňů a 195 stupních západní délky. V této oblasti již začíná jižní polární čepička. Není jistě třeba dodávat, že přistání v této exotické oblasti, snímky a hlavně rozbory vzorků hornin jsou nesmírně důležité pro plné pochopení klimatických proměn na planetě a úlohy vody na ní. I pro nás bude tato pozoruhodná sonda již za měsíc středem pozornosti. 
 
Podle materiuálů NASA
 
 
M 32. Kliknutím získáte snímek ve velkém rozlišeníHubble nahlédl do srdce galaxie 
 
Hubblův kosmický dalekohled se opět pořádně blýsknul svými výsledky. Díky němu se totiž podařilo astronomům poprvé nahlédnout do nitra staré galaxie M 32 v souhvězdí Andromedy a poblíž jejího jádra odhalit velkou skupinu horkých hvězd. Hubble potvrdil původní domněnku, že ultrafialové světlo vycházející z jádra galaxie ve skutečnosti zapříčiňuje populace asi 8000 horkých hvězd, výrazně zářících v ultrafialovém oboru. Tyto hvězdy se v současné době nacházejí na sklonku svého života a původní palivo, vodík, už ve svém jádru dávno vyčerpaly. Nyní žijí především díky masivnímu spalování zásob helia ve svém nitru. 
Pozorování, provedené v říjnu minulého roku, bylo provedeno spektrografem kosmického dalekohledu (STIS) v ultrafialovém oboru. Díky velmi malému zornému poli byl tento přístroj schopen zachytit jenom dvacetinu celé galaxie. Pro srovnání -- měsíční úplněk je 70krát větší než zorné pole spektrografu. Na pravé straně obrázku je jádro zmiňované galaxie, slabší hvězdy včetně těch zodpovědných za silné ultrafialové záření, potom najdete nalevo.
První známky toho, že galaxie M 32 je silným zdrojem ultrafialového záření, se objevily už před třiceti lety, kdy se na snímcích v UV oboru tato galaxie jevila mnohem jasnější než vizuálně. Za možného původce záření začaly být masivní heliové hvězdy považovány poměrně brzo po tomto objevu, nicméně první přímý důkaz této teorie přinesl Hubblův kosmický dalekohled teprve nyní. 
 
Podle STSCI News
 

Planetární disky okem počítače 
 
O protoplanetárních discích jsme již v Novinách psali několikrát. O tom, že je to téma stále aktuální, svědčí i nedávný článek uveřejněný v Astrophysical Journal Letters dvacátého října. 
Analýzou snímků z Hubblova teleskopu, konkrétně předpokládaného mladého planetárního systému u hvězdy HR-4796A, vytvořili Scott Kenyon, Keny Wood z Harvard-Smithsonianova centra pro astrofyziku a jejich spolupracovníci počítačový model, na jehož základě je možné sledovat průběh vývoje planetárních systémů. 
Většina teorií zabývajících se vznikem planet vysvětluje jejich formování jako důsledek spojování menších těles při vzájemných srážkách. Vše se odehrává v takzvaném protoplanetárním disku, rozptýlené masy hmoty, tvořené prachem, zhustky a plynem,  rotující kolem centrální hvězdy.  Nejdříve se vytvořila menší tělesa, tzv. planetesimály  okolo Slunce, jejichž velikosti se pohybovaly řádově od jednoho metru až do jednoho kilometru v průměru. Dalšími srážkami se tvořila tělesa větší a větší -- tento proces můžeme přirovnat k sněhové kouli, která padá ze svahu a při své další cestě nabaluje sníh. 

 
Výsledky modelování...
 
Tak nějak vznikly planety jako Země, Mars apod., které se poté postaraly o úklid, kdy menší tělesa gravitačně urychlila a odmrštila je dále od centrální hvězdy. Intenzivní srážky zároveň produkovaly obrovské množství prachových částic, které velmi dobře odrážejí světlo z centrální hvězdy. Vytváří tak viditelný prstenec, jenž už můžeme spatřit pomocí teleskopů citlivých na infračervené záření. 
Při provedené počítačové simulaci se ukázalo, že onen viditelný prstenec se objevil až v okamžiku, kdy se začaly formovat planety typu Pluto a také bylo patrné, že spíše než neohraničený, zdá se být protoplanetární disk zřetelný a kompaktní. Pokud tedy počítačová simulace odpovídá  skutečné realitě, je asi nutné poopravit  náš pohled na vývoj sluneční soustavy, resp. planetárních systémů obecně. Na zodpovězení otázky, proč je tomu tak, si asi musíme ještě chvíli počkat.  
V naší sluneční soustavě je schována vzácná relikvie z těchto dob. Je ukrytá až za její samotnou hranicí a říká se ji Kuiperův pás. Jedná se o zbytky z onoho pracho-plynového disku, který zde byl v průběhu prvních 10 až 100 miliónů let života sluneční soustavy. V něm jsou možná ukryti  i Plutovi sourozenci, jenž zde čekají netrpělivě na svůj objev, jenž by mohl posloužit jako další stavební kamínek do této skládačky. 
 
Podle Spacer Daily
 
 
 
Na samém počátku je černá díra 
 
Když v roce 1781 objevil v souhvězdí Panny Charles Messier slabou mlhavou skvrnku, jíž přiřadil pořadové číslo osmdesát sedm ve svém katalogu mlhavých objektů, netušil, jaký příběh se začíná odvíjet. Galaxii spatříte na jarní obloze i poměrně malým dalekohledem, budete-li se dívat pozorně, nemůžete přehlédnout několik dalších a slabších mlhavých obláčků, které tvoří vcelku kompaktní soubor galaxií. Díváte-li se tímto směrem, pozorujete kupu galaxií v Panně, zřejmě jednu z nejznámějších skupin těchto hvězdných ostrovů. M 87 jakoby vévodí této části oblohy.Kliknutím získáte snímek ve větším rozlišení. Na mozaice vidíte různě detailní pohled na M 87.Astrofyzikálně je snad nejzajímavější členkou kupy, možná proto, že reprezentuje skupinu objektů, jež nazýváme aktivní galaxie. Co to je? Jedná se o útvary, které mohou radikálně měnit svoji hvězdnou velikost -- za to vděčíme jádru, kde sedí superhmotná černá díra, požírající jako Otesánek látku ze svého bohatého okolí. Aktivní galaxie patří mezi populární objekty -- vždyť málokde můžeme zkoumat vysoce energetické procesy, které se odehrávají poblíž tak exotického kosmického objektu, jakým bezesporu je černá díra.
Velmi zajímavé okolí jádra této galaxie objevil v roce 1918 astronom pracující na Lickově observatoři Heber Curtis.  Popsal výběžek světla, který se táhl od jádra směrem ven, nevěděl, že vidí na vlastní oči výtrysk hmoty, který do obrovské vzdálenosti několika tisíc světelných let chrlí tajemná černá díra. Radiové záření poprvé pozorovali australští astronomové v roce 1948/1949.  Od té doby se stala M 87 jednou z nejsledovanějších aktivních galaxií, neboť díky náhodě můžeme relativně blízko -- asi ve vzdálenosti padesáti milionů světelných let od Slunce, pozorovat tak unikátní objekt. Výtrysk, nebo chcete-li jet hmoty je dokonce viditelný na amatérských snímcích pořízených CCD kamerou. Kde a za jakých podmínek tedy vzniká? 
Odpověď na tuto otázku se může zdát na první pohled triviální. Materiál je urychlován magnetickým polem kolem černé díry z akrečního disku pryč. Ovšem fyzikální popis tohoto děje je velmi složitý, magnetické pole urychlující elektricky nabité částice je totiž vázáno na rotující akreční disk tvořený plasmou, tedy podmínky, které se těžko popisují a modelují. Pohled k samému počátku jetu může tedy astronomům poskytnout neocenitelné informace, které by jen ztěží získávali z modelů na superpočítačích nebo pozorováním jiných, mnohem vzdálenějších útvarů.
Díky spolupráci několika velkých světových radiových observatoří však nyní simulovali dalekohled, jehož rozměry lze srovnat s velikostí naší rodné planety. Na stránkách IAN jste mohli už mnohokráte číst o způsobu, kterým astronomové využívají vzdálené dalekohledy, jako by pozorovali jedním přístrojem s mnohem větší detekční plochou nebo základnou potřebnou k interferometrii. Právě díky tomuto principu nyní pohlédli hvězdáři „pod sukni“ zahalené degenerované hvězdy. Pohled, který se jim naskytnul je zaskočil. Nikdo totiž nečekal, že v tak těsném okolí černé díry už výtrysk spatří. Domnívali se totiž, že vzniká dál od jádra, ale jak se pomocí nejrůznější techniky dostávali stále blíž a blíž k centru, viděli pořád ten samý obraz. Výtrysk, který vypadal téměř konstantně. Jen poblíž jádra byl o něco tlustější, tedy prostorový úhle, pod kterým je materiál uvolňován do okolí byl větší než ve vzdálenějších partiích. To si vysvětlují astronomové působením magnetického pole, které plyn usměrňuje do poměrně úzkého kužele. 
repro IANCelou situaci názorně dokumentuje přiložený obrázek. Nejspodnější snímek je kompozicí převedenou do barev podle intenzity radiového signálu. Červený puntík uprostřed odpovídá v měřítku oblasti, jež je velký přibližně desetinu světelného roku. Naše technika je schopna rozlišit detaily s takovým rozlišením v neskutečné vzdálenosti padesáti milionů světelných let! Tedy útvar, který je srovnatelný s naší sluneční soustavou!  
Máme tedy možnost pohlédnout do míst, kde vzniká nádherný a velmi zajímavý útvar -- výtrysk hmoty urychlený silným magnetickým polem na rychlosti srovnatelné s rychlostí světla. Díváme-li se na jet, vidíme zároveň něco jako "energetický tunel“, kterým je přenášena energie uvolněná v těsném okolí černé díry do vzdálených a okrajových partií celé galaxie. Již dnes plánují hvězdáři povzbuzení tímto úspěchem další pozorování, která mají vysvětlit to, jakým způsobem se na celém procesu podepisuje magnetické pole a odhalit snad další, ještě jemnější detaily. 
 
Podle STSCI News