Nová éra gama astronomie? 
Kupa letadel a jedna kosmická loď 
Io odhaleno 
Vidět tak polární záři… 

Přílohy IAN: 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů

 
 
 

Dosvit záblesku - Foto NASA/HSTNová éra gama astronomie? 
 
Když byly přibližně před třiceti lety objeveny náhodu záblesky záření gama, přicházející k nám z okolního vesmíru, netušil nikdo, jak dlouho se tato hádanka potáhne dějinami moderní astrofyziky. Na obzoru je ale další a výkonnější technika spojená s novými výsledky práce astrofyziků a snad už se brzo dočteme na předních stránkách astronomických tiskovin, jak že to vlastně s těmi záblesky je. 
Tým pracovníků oddělení astronomie a astrofyziky při univerzitě v Chicagu oznámil jeden možný a velmi pravděpodobný popis toho, jak se určitý druh záblesků dá interpretovat. Na základě modelů, které sestavili a porovnali s pozorováními zjistili, že déletrvající dosvity (afterglows) některých záblesků odpovídají tomu, jak se chovají velmi hmotné hvězdy na konci svého života. Přesně podle předpovědí se před zformováním černé díry objeví silná exploze v gama a poté i v rentgenové a optické části spektra. Výsledky potvrdili nezávisle další vědci, takže lze s určitou odvahou tvrdit, že některé z pozorovaných záblesků mají na svědomí velmi vzdálené supernovy.
Současná technologie není bohužel úplně ideální pro pozorování dosvitů, družice BeppoSax, jež záblesky detekuje, má určité prodlevy a tak někdy trvá astronomům i několik hodin, než do míst udaných satelitem namíří své detektory. Není se co divit, že tak získáváme data neúplná a velmi špatná (relativně). Právě tento problém má odstranit nová generace satelitů. První z nich, HETE-2 (High Energy Transient Explorer-2, NASA) bude vypuštěn již na začátku nového roku a stejně jako druhý Swift (2003) poskytne astronomům zcela netušené možnosti. Krom toho, že bude schopen pozorovat již deset vteřin po záblesku danou oblast s velkou přesností, bude také "vidět“ mnohem slabší jevy. Odhaduje se, že dohlédne do vzdálenosti odpovídající rudému posuvu asi 70. Jak jistě víte, rudý posuv vypovídá o vzdálenosti pozorovaného objektu, čím je jeho hodnota větší, tím dále se nachází. Rudý posuv, jehož hodnota je rovna pěti znamená, že se díváme na světlo objektu vzdáleného asi třináct miliard let. Jistě tedy tušíte, jak mocné budou satelity v budoucnu. Má to však jeden háček. Astronomové zatím jistě neví, zda v takových vzdálenostech budou vůbec nějaké záblesky pozorovat. Dostanou se totiž do období, které odpovídá asi stovce milionů let po Velkém třesku a nikdo zatím neví, zda je vůbec možné, aby tak záhy, v době, kdy se teprve začínají formovat galaxie a vyšší "územní celky“, nějaké gama záblesky vznikaly. Zdá se, že stejně jako lidstvo, čeká i gama astronomii zcela nová éra, která nastane krátce po půlnoci starého roku 1999. Doufejme, že nás nečeká žádný konec světa, protože by bylo jistě škoda o zajímavé výsledky na poli gama astronomie přijít.
 
Podle Breaking News
 

Takhle vypadá vstupenkaKupa letadel a jedna kosmická loď 
 
Nedávno jsem si řekl, že by bylo dobré zase jednou využít toho, že studuji v Praze mimo jiné k tomu, abych si užil také trochu kultury. Jako první mě napadlo divadlo Járy Cimrmana, jenže tam měli vyprodáno asi na dva měsíce dopředu. Pak jsem si vzpomněl, že jsem jako dítě byl v leteckém muzeu někde ve Kbelích. Zabrowsil jsem proto po Síti, něco jsem o něm našel a rozhodl se, že se tam v sobotu spolu s jedním kamarádem vypravíme. Muzeum letectví a kosmonautiky se nachází na severovýchodním okraji Prahy, při vojenském letišti ve Kbelích. Na Síti jsem se dočetl, že o víkendech stojí před muzeem dlouhé řady aut, nicméně ve skutečnosti by nás návštěvníky v ten den spočítali na prstech. Zřejmě díky tomu, že bylo pěkně odporné počasí -- foukal ledový vítr a chvílemi pršelo. První, na co jsme narazili, bylo rozlehlé "parkoviště“ plné stíhaček -- spousta MiGů všech typů, letouny Su-7, naši Delfíni a Albatrosi, vrtulníky Mi a dokonce i pár západních stíhaček (už nevím přesně jakých). Hned tahle první expozice na mne udělala velký dojem -- člověk jako já, který zná stíhačky z obrázků a televize, je docela šokovaný, když najednou stojí vedle nich a vidí, jak velká monstra to jsou. Zvláště starší MiGy ve mně vzbuzovaly obdiv tím, že se takový na pohled neohrabaný tlustý válec plechu vůbec dostal do vzduchu. Pak jsme šli podívat do zastřešených částí. V první hale se návštěvník postupně seznámí s počátky letectví v Čechách, prohlédne si zblízka první letadla, jejich torza, letecké motory, kombinézy letců, různé osobní předměty a spoustu dalších dobových věcí. Doslova šokem pro mě byly maličké kovové šipky, které nad hlavami pěchoty rozhazovali ze svých dvojplošníků letci v první světové válce. Druhá hala se věnuje vývoji letectví během druhé světové války, najdete zde například stíhačku typu Lavočkin, na jaké válčil slavný sovětský literární hrdina Meresjev (to byl ten neohrožený stihač s dřevěnýma nohama), nebo třeba letecké kanóny, které prorážely ocelový pancíř o síle 2,5 mm. Třetí a poslední hala je věnována letectví po druhé světové válce až do současnosti a také kosmickému výzkumu. Zaujala mne hlavně možnost podívat se "na střeva“ proudovým motorům, nahlédnout do kabiny MiGu (vzbuzuje obvyklý úžas, jak se v těch stovkách budíků a páček může někdo vyznat), a konečně expozice kosmonautiky. "Kosmických“ exponátů zde pravda není mnoho, přesto by stálo za to zajít do muzea už jen kvůli nim.  
SojuzPřece jen, možnost prohlédnout si zblízka kosmickou loď nemáte každý den. Mám na mysli Sojuz 28, konkrétně jeho návratovou kabinu, ve které přistáli 10. března 1978 Vladimír Remek a Alexej Gubarev po téměř sedmidenním letu k orbitálnímu komplexu Saljut 6 -- Sojuz 27. Vypadá jako nevzhledný seříznutý zvon o délce i šířce dva a půl metru, nad ním visí bílooranžový přistávací padák. Fascinoval mě především miniaturní prostor uvnitř, nechtělo se mi ani věřit, že se tam vešli dva lidé, byť byli evidentně podle velikosti nedaleko vystavených skafandrů a uniforem poněkud menšího vzrůstu… Můžete si prohlédnout interiér, kruhový vstupní průlez, trysky systému orientace a zadní část lodi, na které je rusky a anglicky (anglicky s drobnou gramatickou chybou :-) napsáno, že uvnitř jsou lidé a že máte vyjmout přiložený klíč a otevřít pomocí něj průlez. Dále zde uvidíte exemplář první československé sondy Magion 1, několik československých aparatur, které byly umístěny na kosmických sondách, a také zařízení pro přesné určování poloh družic -- na jedné azimutální montáži umístěný výkonný laser (vysílač) a cassegrainův reflektor se zrcadlem o průměru asi 35 cm (přijímač). Na několika tabulích je zde popsána stručná historie kosmického výzkumu s důrazem na vystavené exponáty, a také vyhlídky do budoucna. Ty by však potřebovaly aktualizovat, kosmonautika se přece jen vyvíjí velmi rychle a mění se i její cíle. Návštěvu Muzea letectví a kosmonautiky vám tedy vřele doporučuji, i když se třeba o letectví příliš nezajímáte. Letos vám na to zbývá poslední týden -- muzeum se zavírá 31. října a znovu se otevře až v dubnu. Otevřeno je denně mimo pondělí. 
 

 


Io odhaleno 
 
Klikněte pro celý obrázekNa veřejnosti se konečně objevil první snímek z Galileovy riskantní mise, kterou byl těsný průlet kolem vulkanického jupiterova měsíce Io. Tato mise se uskutečnila 10. až 11. 9. 1999 a již jsme o ní v novinách psali. Snímek byl pořízen z výšky 671 kilometrů (pro milovníky mil je to 417 mil) a zachycuje lávové pole poblíž vybuchujícího vulkánu, pojmenovaného Pillan. Tato oblast je svojí aktivitou známa už od dob Voyageru a stojí v popředí zájmu planetárních geologů. Je to jedinečná vulkanická laboratoř, nemající obdoby, umožňující nám podrobné zkoumání jednotlivých procesů a snad i jejich lepší pochopení. Předložený snímek zachycuje ohromný lávový tok z nezkrotné sopky, kde probíhala mohutná erupce lávy, mnohem silnější než obdobné erupce od počátku vývoje naší Země v průběhu miliard let. Vidíme detailní záběr i s měřítkem, záběr sopky Pillan a pro srovnání snímky téže oblasti pořízené sondou Voyager.  Zajímavé nepochybně je, že většina snímků měsíce Io při tomto průletu byla pořízena v takzvaném "fast-camera“ módu, kdy kamera sama předzpracovává údaje tím, že na segmentovaném snímku počítá průměry jasností jednotlivých sousedních políček. Bohužel, pravděpodobně díky silné radiaci, byl tento proces narušen a došlo ke ztrátě výsledné kvality. Naštěstí byly pořízeny některé obrázky, včetně toho přiloženého, i v jiných režimech, které, jak se zdá, poškozeny nejsou. Proto, při příštím Galileově těsném průletu kolem Io, zhruba ve výšce tří stovek kilometrů, naplánovaném na konec listopadu, inženýři otestují hlavně ostatní módy detektorů. Držme palce a těšme se na další snímky.
 

Podle NASA News
 
 
 
Vidět tak polární záři... 
 
Zdá se vám splnění tohoto přání příliš složité a časově náročné? Nemusí tomu tak být vždy. Většina obyvatel střední Evropy se domnívá, že shlédnutí plápolající polární záře na noční obloze je privilegium polárníků či obyvatel žijících v oblastech blízko zemským pólům, není to však pravda. O tuto nádhernou podívanou nejsme ochuzeni ani my, obyvatelé střední Evropy. Pravda, není to jako v severských státech, kde je výskyt polárních září na denním pořádku, ale přece. Řekněme několikrát během slunečního maxima, tedy asi jednou za pět let. Nejvýraznější polární září v nedávné minulosti byla ta ze 17. listopadu roku 1989, protože kromě politického dění tady na Zemi, vrcholila i aktivita Slunce. 
Ten kdo pohlédl večer na oblohu, nemohl si nevšimnout nádherné plápolající světelné clony zabarvené do ruda, táhnoucí se od severu k zenitu. Napadlo vás někdy, proč se dají sledovat polární záře nejlépe ze severního a jižního pólu? Odpověď musíme hledat v magnetosféře. To je jakousi ochrannou sférou, tvořenou siločárami magnetického pole. Zemi si můžeme představit jako magnet, má tedy severní a jižní magnetický pól, ty jsou jen z nepatrnou odchylkou totožné se zeměpisnými póly, severní a jižní točnou. A stejně jako se železné piliny při laboratorních pokusech soustřeďují podél siločar magnetu, můžeme stejný efekt pozorovat i v magnetosféře Země. Nabité částice letící ze Slunce se srážejí s magnetosférou, přesněji s jejími siločarami, ty jim však nedovolí letět dále k povrchu Země a zachytí je. Podél magnetických siločar pak jakoby sklouzávají směrem k magnetickým pólům, kde se koncentrují a ve výškám několika set kilometrů nad povrchem Země reagují s atmosférou. Především s atomy kyslíku a dusíku. Při styku elektronů a protonů s atmosférou pak dochází k vyzařování světla a my tak můžeme pozorovat světélkující polární záři různých barev.
Intenzivní sluneční vítr a z něho vznikající polární záře to  není jen krásná podívaná, ono to má také stinnou stránku. Silný proud částic slunečního větru značně deformuje  a tedy i ztenčuje celou magnetosféru. A družice nacházející se na oběžných drahách kolem Země ve výškách nad 30 000 km se tak dostávají mimo ochranný krunýř siločar magnetosféry a jsou tak nemilosrdně bombardovány nabitými elektrony a protony. Pro panely slunečních baterií to znamená doslova a do písmene katastrofu. Při takové intenzivní sprše může družice během jednoho týdne na oběžné dráze zestárnout, jako jindy za pět let. Několik dní po mohutných slunečních erupcích dochází také k poruchám horních vrstev atmosféry, to má za následek  změny v  drahách družic obíhajících nízko nad Zemí. Během maxima roku 1989, kdy v měsíci září bylo pozorováno několik slunečních erupcí,  bylo na čas ztraceno spojení s téměř šedesáti družicemi, kterým byla mírně pozměněna dráha právě vlivem hustoty v horních vrstvách atmosféry.  
 
Polarni zare
 
Rovněž tady dole na povrchu nejsme ušetřeni vlivům energetického toku Slunce. Například rádiové záření 
pocházející ze Slunce, může silně narušovat přenos televizního signálu. Pro severské státy, které se navíc nacházejí blízko magnetickým pólům, to však mohou být i podstatně výraznější efekty. Prudké a nečekané změny v magnetickém poli mohou indukovat proud a ten pak při povrchu Země může  i poškodit elektrické rozvodné sítě. V důsledku to znamená, že pokud silný proud částic ze Slunce zasáhne Zemi poměrně přesně, mohou být obyvatelé severských států i několik dní až týdnů bez "proudu". 
Tedy vidět polární záři z našich zeměpisných šířek nemusí být jen zbožné přání. Právě před několika dny, přesněji 21. října byla zveřejněna zpráva o erupci, která pravděpodobně způsobí rozsáhlé polární záře pozorovatelné i ve středních zeměpisných šířkách, tedy také od nás. Rýsovala se možnost spatřit zase po více než devíti letech (naposledy to bylo v lednu 1990) polární záři nad naším územím. Oblak nabitých částic dorazil k Zemi brzy ráno 22. října a skutečně způsobil řadu polárních září pozorovatelných v Kanadě, USA i Rusku. Evropa byla tentokrát, tak trochu ochuzena, největší koncentrace částic totiž "skončily" nad Kanadou tedy přesně na opačné straně vzhledem k magnetickému pólu než bychom potřebovali. V USA byla tak polární záře pozorována i v zeměpisných šířkách +60 stupňů což v Evropě odpovídá Španělsku či Turecku. Neznamená to však, že kdyby byl oblak situován jinak byla by polární záře pozorována i ze Severní Afriky. Magnetický pól totiž není totožný s pólem zeměpisným. Rozdíl zeměpisné délky těchto dvou míst je více než 20 stupňů a proto nemůžeme přímo srovnávat stejné zeměpisné šířky. Pokud tedy byla pozorovatelná záře v USA v +60 stupních severní šířky, v Evropě bude tato hodnota adekvátní spíše šířce +40 stupňů, což odpovídá Švédsku, Finsku a Norsku. Z toho jasně vyplývá, že ve výhodě ve sledování polárních září  jsou obyvatelé amerického kontinentu a  s tím se prostě nedá nic dělat. Příště však můžeme mít štěstí a nabité částice se mohou ve větší míře zkoncentrovat právě nad Evropou, to bude podívaná, už se těším. V prospěch této věci je i zvyšující se aktivita Slunce, která má svého maxima dosáhnout někdy v polovině roku 2000, právě tehdy bude tvorba jasných polárních září nejpravděpodobnější. Jen jedna maličkost, musí být tak trochu jasno.  
O tom, zdali se na Slunci opět neobjevila příhodná erupce, a k Zemi se neblíží oblak částic, se můžete dozvědět na mnoha místech internetu třeba na: http://www.sec.noaa.gov/today.html Dnes v noci jsme viděli nádhernou polární záři. Obloha byla pokryta od severozápadu k jihovýchodu a pak až k zenitu světlými oblouky, pásy a clonami , které se neustále a rychle pohybovaly sem a tam, lesklé světelné vlny přebíhaly od jednoho konce k druhému. Polární záře má bledě zelenou, přímo strašidelnou barvu, ale každé světelné vlně předcházelo vzplanutí , jako by se zelený svit oživoval a probouzel za růžových červánků. v tomto jevu je mnoho sugestivního, a v tom právě spočívá jeho kouzlo. Robert F.  Scott na cestě k jižnímu pólu, dne 21. května 1911 
 
Planetárium Ostrava