Tajemství vývoje galaxií je utajeno v jejich jádrech 
Jedna zajímavá akce 
Éta Carinae v podání Chandry 
Přežil... 
Výbuch byl v 6 hodin 
Uvidíme kometu ? aneb C/1999 S4 (LINEAR) 

Přílohy IAN: 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů

 
 


Tajemství vývoje galaxií je utajeno v jejich jádrech 
 
Pomocí Hubblova kosmického dalekohledu se podařilo odhalit velmi důležitý nový klíč k pochopení záhad zrodu a růstu galaxií. Stačilo jenom nahlédnout do samotného srdce těchto hvězdný soustav, do takzvané centrální galaktické výdutě tvořené miliony hvězd. Astronomové zde hledali především odpověď na ošemetnou otázku: co zde bylo dřív: hvězdný disk anebo centrální výduť?Kliknete pro velke rozliseni
Dva nezávisle pracující týmy astronomů dvěma nezávislými postupy prokázaly, že centrální části alespoň některých galaxií se musely utvořit již v ranném vesmíru, zatímco ostatní části se formovaly mnohem pomaleji, v průběhu značného časového úseku. Nedávné výzkumy ukazují, že osudy centrálních výdutí a vnějších hvězdných disků jsou vzájemně propojeny. Centrální výduť stabilizuje vývoj celých galaxií a v zásadě určuje tempo vznikání hvězd v jádru. Právě centrální oblasti galaxií v sobě skrývají odpověď na otázku jak a kdy se galaxie utvořila. V době před kosmickým dalekohledem měli astronomové poněkud podrobnější povědomost o povaze centrálních oblastí naší Galaxie, v nichž najdeme poměrně malou galaktickou výduť obsypanou množstvím hvězdokup obsahujících množství mladých hmotných hvězd a též pozoruhodnou strukturu v podobě příčky, kterou vtéká mezihvězdný plyn do samotného centra Galaxie. Hvězdáři využívající HST mají nyní možnost pozorovat jak jasné hvězdokupy, příčky, tak i ostatní struktury nacházející se hluboko v centrálních výdutích řady dalších galaxií.
Skupina vedená Reynierem Peletierem z nottinghamské univerzity ve Velké Británii potvrdila, že centrální výdutě silně zavinutých spirálních galaxií se vytvořily víceméně současně, krátce po vzniku vesmíru. Druhý tým, jehož hlavou byla americká astronomka  C. Marcella Carollo z Columbia University v New Yorku, prozkoumával galaxie, které mají malá jádra a jeví přitom příčkovou strukturu připomínající onen příčný pruhu ve značce zákazu kouření. Tato skupina zjistila, že výdutě těchto galaxií se vyvinuly mnohem později, a to zcela odlišnými procesy, k nimž docházelo v rámci celého galaktického disku.
Oba pracovní týmy využívaly zejména vysoké rozlišovací schopnosti kosmického teleskopu, která jim umožnila nahlédnout do těch nejintimnějších částí dvou set okolních galaxií nacházejících se v vzdálenosti do 100 milionů světelných let. Použitím kamer pracujících jak ve vizuálním, tak v infračerveném oboru spektra se podařilo proniknout hluboko do jader těchto galaxií. Díky kombinaci pozorování v různých spektrálních oborech se podařilo eliminovat zkreslující vliv všudypřítomného mezihvězdného prachu a stanovit skutečné barvy tamních hvězd, které mnoho napovídají o jejich stáří.

 
Peletierova skupina používala HST k podrobnější prohlídce centrálních částí 20 spirálních galaxií s vyvinutými centrálními výdutěmi. Tým zjistil, že eliptické výdutě jsou tvořeny hvězdami, jež vznikly během velice krátké doby a to ještě v raném vesmíru. Něco takové by se mohlo stát v důsledku kolapsu jednotlivého oblaku složeného z vodíku  nebo splynutím prvopočátečních hvězdokup. 
"Zjevně všude ve vesmíru musely tyto galaxie středních váhových kategorií začít vznikat velice záhy“, sděluje  Peletier  ve svém článku, který bude publikován v renomovaném britském časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. "Výdutě spirálních galaxií jsou skutečně staré, zatímco přinejmenším vnější části hvězdných disku musejí být zřetelně mladší“. 
Druhý tým došel k závěru, že v úplně jiné třídě galaxií se nejdřív zformovala malá centrální výduť, ta však byla později doslova vykrmena plynem, který neustále natékal do galaktického jádra. Dělo se tak podél příček způsobených nestabilitami v obklopujícím hvězdném disku. Tento plyn byl příčinou toho, že se centrální výduť začala nafukovat podobně jako plážový míč a obalovat se spoustou mladých otevřených hvězdokup oplývajících vysoce zářivými hmotnými hvězdami. Zmíněné výsledky, jež budou publikovány v jiném věhlasném astronomickém periodiku, v Astrophysical Journal, ukazují, že v centru galaxií se setkáváme jak se starými, tak i velmi mladými hvězdami. Výzkumníci jsou přesvědčeni, že tento typ centrálních galaktických výdutí se může rozrůstat i v současném vesmíru, ale jen stěží mohou dorůst do tak olbřímích rozměrů jako gigantické výdutě, které se takto zformovaly již v raném vesmíru. 
 
Podle STSCI News
 
Lidová hvězdárna ve Ždánicích srdečně zve na 7. národní přehlídku vědeckotechnické činnosti mládeže MLADEX ´99. Tato akce se koná na BVV, Brno, pavilon E - uprostřed pavilonu. Tato výstava proběhne ve dnech 19. 10. - 22. 10.1999. Za kolektiv lidové hvězdárny ve Ždánicích zde budou vystavovat Ondřej Bracek a Jan Čechal s projekty Zatmění Slunce 99 a Proměnné hvězdy. Pravděpodobně uvidíte i astronomické přístroje jedné české firmy.  
 
Petr Závodský
 
 
 
Éta Carinae v podání Chandry 
 
Kliknete pro plne rozliseni Představte si hvězdu, která má přibližně stokrát větší hmotnost než Slunce. Je zahalena do oblaků mezihvězdné látky, tedy prachu a plynu a čas od času se utrhne z řetězu a exploduje, ne ještě jako supernova, ale podobně vydatně. Pokud vám to jde ztěžka, podívejte se na étu Carinae. 
Ve viditelné čísti spektra vypadá doslova impozantně. Dva obrovské laloky, mající v průměru několik světelných měsíců, pokryté úžasnou texturou, uprostřed můžete tušit mnohem hustší a zářivější oblast. Přesně tak nám tuto soustavu vykreslilo skleněné oko Hubblovo, můžete se přesvědčit na přiloženém obrázku. Zdálo by se, že víme dobře, jak to v těch 7500 světelných let od Země vypadá. Ale ouha. To by nesměla začít operovat na oběžné dráze rentgenová družice Chandra, pojmenovaná po slavném astrofyzikovi.  
To, co vědci objevili je notně překvapilo. Někteří se nechali slyšet, že pozorovali pravý opak, než se domnívali, že s tímto výkonným přístrojem uvidí. Kolem centrálního zdroje, který není zdaleka tak jasný, jak by podle dosavadních teorií měl být, se nachází oblak materiálu ve tvaru podkovy. Ukazuje se, že právě ten všechny zmátl. Astronomové odhadují datum jeho vzniku na několik tisíc let v minulosti. Materiál, který byl kdysi z hvězdy vyvržen, se dostal do kontaktu s jiným okolohvězdným zašpiněním, a jelikož se do něj vřítil rychleji, než je tamní rychlost zvuku, dal za vznik rázové vlně zahušťující a zahřívající vše kolem. Díky tomu se na „podkovu“ můžeme také podívat.  
O tom, co vše se z pozorování obou kosmických observatoří astronomové dozví, ale dnes psát nemůžeme. Údělem novinek, jako je tato je fakt, že ještě neproběhlo to obrovské množství práce, které je pak korunováno publikací v nějakém renomovaném časopise. Jste-li zklamáni, že toho nevíte o moc víc než před deseti minutami, nebuďte. I já se nemohu dočkat na první skutečně zajímavé výsledky. Sledujme alespoň práce, které probíhají při sledování tohoto zajímavého objektu. Na étu Carinae se totiž Chandra ještě určitě podívá. 
 
Podle NASA News
 
Přežil... 
Sonda Galileo přežila svůj riskantní let kolem měsíce Ió a těší se dobrému zdraví. Pořízená data budou odeslána během několika týdnů a nejprve projdou pátravým zrakem vědců.  Předpokládá se, že první snímky se na veřejnosti objeví na tiskové konferenci naplánovanou na příští měsíc.
 
 
 
Výbuch byl v 6 hodin 
 
Takže dnes trochu nostalgicky. Po více než třiceti letech užívání, se mys Caneveral stal součástí historie.  Tento čtvrtek dvě stě liber nálože učinilo tečku za jeho kariérou. Byl na počátku mnoha úspěšných startů, odtud se do vesmírného prostoru na svou dalekou pouť k Marsu vydala sonda Vikikng a nebo zde startoval i Voyager.
Jak to tak bývá, své místo uvolnil  novému komplexu pro rakety Lockheed-Martin’s  Atlas, jejichž vypuštění se plánuje na konec roku 2001. Zbytků po výbuchu, jejichž odstranění chvíli potrvá, zkrácený  harmonogram jednotlivých startů a tričko s kresbou rampy 41, to je vše co po mysu Canareval zbylo. Zamáčkněme tedy slzu 
a hleďme vstříc budoucnosti. 
 
Podle CNN.
 
 
Uvidíme kometu?  
aneb C/1999 S4 (LINEAR) 
 
Na konci letošního září byla objevena kometa, která by mohla být příští rok v červenci vidět i obyčejným triedrem, a možná i pouhým okem. Nedá se sice očekávat kometární show jakou byla kometa C/1996 B2 Hyakutake v roce 1996 nebo dokonce kometa Hale-Bopp v roce 1997, ale přesto stojí za profesionální i laickou pozornost. 
Foto KletKometa je už 32 kometárním objevem  amerického projektu LINEAR. The Lincoln Near Earth Asteroid Research project je projektem Lincoln Laboratory Massachusettského technického institutu (MIT) financovaného U.S. Air Force. Tento "kombajn na planetky a komety“ je v současnosti nejvýkonnějším hledacím  projektem na světě.  Nejen v přehledech blízkozemních asteroidů, ale i v katalogu komet je totiž v poslední době poněkud "přeLINEARováno“, neboť zmíněný počet 32 objevů totiž pochází pouze z let 1998-1999. 
Na konci letošního září, přesně 27. 9. 1999, zaznamenal automatický 1-m dalekohled amerického projektu LINEAR poblíž Socorro v Novém Mexiku poprvé tento neobvykle se pohybující objekt a získal jeho polohy i následující noc. Astronomové Mezinárodní centra pro sledování planetek IAU následně tento objekt zařadili na webovskou NEO Confirmation Page, která slouží jako zdroj dat pro ověřování a následnou astrometrii objektů s neobvyklými typy drah, hlavně blízkozemních planetek. Objekt byl původně oznámen jako planetka. Stejně jako u mnoha dalších LINEARovských komet, u kterých teprve astronomové z jiných observatoří odhalili kometární aktivitu, i u tohoto tělesa teprve následně  D. T. Durig z Sewanee v Tennesee a zároveň Jana Tichá a Miloš Tichý z jihočeské Observatoře Kleť nezávisle zjistili, že se jedná o kometu dosahující jasnosti 16.magnitudy s komou o průměru cca 10 úhlových vteřin a nevýrazným ohůnkem (viz cirkulář IAUC 7267). Kometa dostala oficiální označení C/1999  S4 (LINEAR) 
Dráhu komety spočítal Brian G. Marsden z Harvard-Smithsonianské Observatoře jako parabolickou se sklonem 149 stupňů k rovině ekliptiky a tedy retrográdní a publikoval ji v cirkuláři MPEC 1999-T26. Přísluním by kometa měla projít 24.července 2000 ve vzdálenosti 0,75 AU od Slunce, jde tedy nejen o kometu, ale zároveň o tzv. NEO, blízkozemní objekt s přísluním uvnitř dráhy Země. K Zemi se kometa nejtěsněji přiblíží 21.července 2000 až na 0,37 AU tj. 55 milionů kilometrů . (Tyto údaje se po přepočtu dráhy z delší řady pozorování mohou ještě jemně, nikoliv však podstatně, změnit.) V polovině července 2000 by jasnost komety mohla snad dosáhnout 4,2 až 3,6 magnitudy. V takovém případě by opravdu byla pohodlně vidět triedrem a dala by se jako mlhavý obláček spatřit při dobrých podmínkách i pouhým okem. Většinu července 2000 bude cirkumpolární a poputuje souhvězdími Persea, Žirafy a Velké medvědice (viz efemerida). 
Říká se, že komety jsou jako kočky, tj. mají ocas a dělají si co chtějí. Takže dnes, tři čtvrtě roku před průchodem přísluním, je velmi obtížné usuzovat z prvních pozorování na velikost jádra komety i produkci prachu a plynu, a tedy na možnou jasnost v blízkosti přísluní. Kometa C/1999 S4 (LINEAR) zůstává pozorovacím cílem mnoha observatoří, vyčkejme tedy jejich zjištění a kometárních překvapení, ať už kladných či záporných. 
Přiložený snímek komety C/1999 S4 (LINEAR) pořídili 0,57-m zrcadlovým dalekohledem Observatoře Kleť vybaveným CCD kamerou SBIG ST-8 J. Tichá a M. Tichý 1.října 1999 od 21:27:40 do 21:28:40 UT. Zobrazuje pole 8 x 5 úhlových minut a jedná se o jeden ze snímků k potvrzujících objev komety. 
 
Observatoř  Kleť