Desátá planeta? Kdo v텠
První satelit planetky objevený ze Země 
Sfoukněte svíčku, pánové! 
Sonda Cassini snímkovala Měsíc 
Horké chvilky Galilea 
Dvě nové přílohy IAN 
Nová podoba IAN - designéři pozor! 

Přílohy IAN: 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů

 
 

Desátá planeta? Kdo ví... 
 
tady nekde může býtVíte, jak jsem se o tomto objevu dozvěděl? Jeden kamarád mi říkal, že v televizi viděl ve zprávách jakýsi blábol o tom, že byla objevena desátá planeta. Otevřel jsem tedy svůj oblíbený prohlížeč a nestačil se divit. Je jasné, že tvrzení o objevu další družice Slunce je z velké části hypotézou, jež ale potvrzují některá pozorování. Ovšem na pojmenování tohoto transplutonického tělesa si budeme muset ještě hodně dlouho počkat. Jedním z důvodů je také fakt, že nového souputníka zatím nikdo neviděl a asi ještě dlouho neuvidí. Co je tedy na tomto objevu tak zajímavého? Z toho, jak se kolem těžiště sluneční soustavy pohybují dlouhoperiodické komety, vyvozují astronomové možnou přítomnost dalšího tělesa v nesmírné vzdálenosti od Slunce. Afel, tedy odsluní jejich dráhy je periodicky vychylováno, nebo přesněji stáčeno nějakým zdrojem gravitačního pole. Nikdo samozřejmě neví, zda se jedná o planetu, jež může mít jeden až deset hmotností Jupiteru, nebo o hnědého trpaslíka, tedy hvězdné nedochůdče, které Slunce zachytilo při své pouti Mléčnou dráhou. Jisté je ale jedno: ať už je ve vzdálenosti půl světelného roku cokoli, ovlivňuje to život komet a kometárních jader ve vzdáleném Oortově oblaku, ze kterého k nám tyto vlasatice přicházejí. Moderní astronomii provází hledání desáté planety již několik desetiletí. Dokonce se vynořily domněnky o tom, že Slunce není osamocená  stálice, ale dvojhvězda -- druhá a nikdy neobjevená složka byla kdysi dokonce pojmenována Nemesis. Problém byl však v tom, že ji nikdo nikdy neviděl. Astronomové se domnívali, že se musí jednat o velmi slabou a chladnou hvězdu, protože jinak bychom ji zřejmě již dávno objevili. Každopádně nyní jsme možná na prahu jednoho velkého objevu. Problém ale je, že si musíme ještě dlouho počkat na novou generaci přístrojů, kterými bychom mohli nového obyvatele sluneční soustavy pozorovat. V temném prostoru, na samé hranici našeho domova, je možná cizí těleso, které může být dlouho hledanou desátou planetou. Jak vypadá, jak se pohybuje, je-li to planeta nebo degenerovaná hvězda -- o tom zatím víme jen velmi málo. Doufejme, že nová otázka, která se před námi otevřela, dostane brzo přesnější obrysy a z černočerné noci na nás vykoukne astrofyzikálně zajímavý a dlouho hledaný objekt.
 

Podle ABC News
 
 

První satelit planetky objevený ze Země 
 
O měsíčku planetky (45) Eugenia již bylo něco málo v IAN napsáno (č.146 z 9.dubna 1999). Tým objevitelů  vydal 6. října 1999 tiskové prohlášení, kterým zajímavý objev upřesňuje.  
Souputník S/1998 (45) 1 byl nalezen již 1.listopadu 1998 pomocí 3.6-metrového kanadsko-francouzsko-havajského dalekohledu. Sama planetka (45) Eugenia se s průměrem 215 kilometrů řadí mezi 25 největších planetek obíhajících kolem Slunce mezi Marsem a Jupiterem. Mnohem menší satelit je veliký asi 13 kilometrů (což je poměrně dost) a obíhá kolem planetky ve vzdálenosti 1190 kilometrů jednou za čtyři a půl dne. Jeho objev je teprve druhým potvrzeným objevem měsíčku u planetky (prvním byl v roce 1993 Dactyl u planetky (243) Ida, ale ten objevila sonda Galileo). Je tedy prvním satelitem planetky, který byl objeven ze zemského povrchu. Ovšem bez adaptivní optiky na 3.6-m CFHT by tento objev nemohl být nikdy uskutečněn.Nalezení měsíce bylo výsledkem zkoumání 25 asteroidů. Celkem tým uvažuje o detailním zkoumání asi 200 planetek. Co závěrem. U planetky (45) Eugenia je ještě jedna zajímavost, a to hustota. Ta je velice nízká, jen asi o 20% větší než hustota vody. 
 
South West Research Institute Boulder Press Release
 


Sfoukněte svíčku, pánové! 
 
Může se to zdát neuvěřitelné, jak ten čas letí. Je tomu právě rok, co jsme se mohli na stránkách Hubble Heritage Project (Hubblovo dědictví) podívat na úžasné snímky vybrané právě do této digitální galerie. K pomyslnému dortu nám nyní jako zákusek přiložili pracovníci STSCI (Space Telescope Science Institute) mozaiku čtyř nádherných mlhovin. Dvě z nich jsou ukázkou rozmarného a bouřlivého života velmi mladých hvězd, zatímco druhé dva obrázky nám odhalují pohled do stelárního záhrobí. 
  
Herbig Haro 32 je klasickou ukázkou toho, jak to vypadá kolem mladé hvězdy krátce poté, co se zformuje. Stálice má velmi aktivní atmosféru a silným hvězdným větrem si čistí okolní prostor. Materiál, složený převážně z plynu a prachu, sloužil kdysi jako děloha, ve které se zhušťováním utvořila protohvězda. Nyní jsou jeho zbytky, rozfoukávány pryč a my se můžeme podívat přímo do jeslí, kde na nás pomrkává nová hvězda. Část mezihvězdného oblaku, která není spotřebována na výrobu hvězd (a je jí většina) je vrácena zpět Galaxii a může se stát, že bude někdy v budoucnu použita k další výrobě stelárních objektů.Na přiloženém obrázku si můžete všimnout několika zajímavých věcí. Hmota kolem hvězdy je z části soustředěna v disku -- z něj je mladá stálice zásobena hmotou tak, že něco si ponechá a roste a díl vystřeluje vysokými rychlostmi směrem pryč. V místech, kde se vyvrhovaný materiál potkává s okolohvězdným materiálem, dochází k jeho zahřívání a plyn pak pozorujeme svítit. Excitované atomy vodíku se jeví být červeně, ionty síry pak modře zabarvené. Právě podle těchto charakteristik se značí celá skupina mladých objektů jako Herbigovy-Harovy, na počest astronomů, kteří se v padesátých letech zabývali jejich výzkumem. Výtrysk látky v horní části snímku je dlouhý asi dvě desetiny světelného roku a je natočen pod malým úhlem směrem k Zemi, druhý pak směřuje od nás a je zeslaben prachem disku.
 
Druhým příkladem aktivní mladé oblasti je Hubblova proměnná mlhovina. Své jméno dostala podobně jako kosmický teleskop po astronomovi, jež strávil život studiem galaktické astronomie. Naši pravidelní čtenáři jistě vědí, že Edwin Hubble byl muž, který si poprvé všiml posuvu spektrálních čar vzdálených galaxií  směrem k červené oblasti spektra a dokázal tak rozpínání vesmíru. Mlhovina nesoucí jeho jméno je velmi mladým útvarem. Astronomové odhadují její stáří na přibližně tři stovky tisíc let a vzdálenost asi dva a půl tisíce světelných roků. V nejužším výběžku mlhoviny si bezesporu všimnete jasné hvězdy, ze které jako by celý útvar pochází. Jedná se o proměnnou hvězdu R Monocerotis, jež dostala do vínku asi deset hmot Slunce a je tak slušným kandidátem stát se budoucí supernovou. To, že pozorujeme proměnnou jasnost mlhoviny, je zřejmě způsobeno zhustky prachu obíhajícího hvězdu. Při svém pohybu zastiňují různé části mlhoviny a ta pak svítí různě -- právě toho si všiml i Hubble při svých pozorováních. 
 
Třetím objektem je NGC 2346 patřící již do zcela jiné škatulky -- jedná se o planetární mlhovinu. Objekt, který není ničím jiným než rakví hvězdy vyhnané termojadernými reakcemi z teplého místečka hlavní posloupnosti. (Hlavní posloupnost je část diagramu povrchová teplota hvězdy -- zářivý výkon hvězdy, popisujícího život hvězdy a sestavený Hertzsprungem a Russellem na počátku tohoto století.) Za velmi zajímavý tvar mlhoviny vděčíme v tomto případě tomu, že v jejím centru není pouze jedna stálice, ale pozorujeme pohyb dvou hvězd -- jedná se o těsnou dvojhvězdu s periodou oběhu asi šestnáct dní. Soustava kdysi nebyla zdaleka tak těsná, ale díky rychlejšímu vývoji hmotnější složky byla druhá společnice vtažena do její blízkosti, téměř až spolknuta, a při tomto ději uvolnila část své hmoty do disku obklopujícího celou dvojici. Silné hvězdné větry hmotnější složky však vyfoukly bublinu v obou směrech a daly tak za vznik jedné z nejkrásnějších mlhovin, které můžeme na obloze spatřit. Celý útvar má v průměru asi třetinu světelného roku a nachází se více než šest set parseků daleko (parsek je asi 3,26 světelného roku).
 
Posledním objektem, který pro nás oslavenci připravili je planetární mlhovina NGC 2440. Na rozdíl od předcházející je mnohem více chaotická (a také pěknější), v jejím centru najdeme jednu z nejžhavějších hvězd vůbec -- její povrchová teplota se odhaduje na dvě stě tisíc stupňů Celsia. Tvar mlhoviny mají asi na svědomí episody v jejím vývoji, kdy v různých dobách a různých směrech byly odvrhovány kusy látky a vytvořily tak útvar, který si můžete podrobně prohlédnout, kliknete-li na přiložený obrázek.
 
Hubble Heritage, tedy Dědictví Hubblovo je pojem, který zná snad každý, koho jen trochu zajímá vesmír. Mozaika těch nejkrásnějších objektů pozorovatelných z oběžné dráhy Země zůstane našim potomkům jako pozůstalost z doby, ve které žijeme. I když je víceméně jisté, že se snímky, na které se budou dívat čtenáři IAN za padesát let, půjdou srovnat jen těžko. 
 

Podle Hubble Heritage
 
 
 
Sonda Cassini snímkovala Měsíc 
 
Kliknětě pro větší rozlišeníMožná ještě máte v paměti snímky Měsíce, které zhotovila sonda Galileo při průletu kolem Země. Tvář našeho souseda si na své cestě k Saturnu prohlédla i sonda Cassini, která si to kolem Země prosvištěla 17. srpna letošního roku. Vědci v řídícím centru tak mohli otestovat spolehlivost přístrojů a kamer na palubě sondy. Jak poznamenal Dr. Carolyn C. Porco, vedoucí čtrnáctičlenného týmu pro zpracování snímků a profesor planetární vědy na Arizonské univerzitě v Tusconu: "Jsou to první obrázky získané sondou, které ukazují, že kamery pracují bezvadně."  
Série snímků (animovaný GIF, 190kB) Měsíce byla pořízena ze vzdálenosti 337 000 kilometrů, asi 80 minut před největším přiblížením sondy k Zemi. Cassini si tedy prohlédl našeho souseda ze vzdálenosti zhruba o 50 000 kilometrů menší, než z jaké pozorujeme Měsíc ze Země. Jeden z nejzdařilejších snímků s pěknou skupinkou kráterů Catharina, Cyrillus a Catharina na terminátoru (hranice světla a tmy) získáte po kliknutí ve velkém rozlišení. Byl pořízen 80milisekundovou expozicí skrze speciální filtr. Rozlišení snímku je asi 2,3 kilometrů na pixel. Už nyní se tedy můžeme těšit na obrázky, které nám sonda pošle v roce 2004, kdy se přiblíží k Saturnu a jeho největšímu měsíci Titanu. 
 
Photo Credit: Cassini Imaging Team/University of Arizona/JPL/NASA.
 
 

Horké chvilky Galilea 
 
Oblak plynu a cástic vymrštený do výšky zhruba 100 km nad povrch mesíce IO. Výtrysk se nalezá v blízkosti oblasti zvané Masubi, kde již byl výtrysk pozorován a to pri misi Voyager.Právě teď zažívá sonda Galileo pravděpodobně skutečné peklo. Dala si totiž schůzku s Jupiterovým měsícem Io, tělesem s nejmohutnější vulkanickou činností ve sluneční soustavě. V pondělí 11. října proletí ve vzdálenosti zhruba 612 kilometrů nad povrchem měsíce Io, přibližně kolem 22:06 našeho letního času. Obrovské  proudy  lávy tryskající ze zjizveného měsíce -- podobně lze popsat toto nehostinné místo. Aby toho ještě nebylo dost, trajektorie měsíce leží v oblasti velmi intenzivní Jupiterovy radiace, což činí celou misi nebezpečnou a způsobuje tak inženýrům vrásky na čele. Intenzivní radiace může vážně poškodit elektronické přístroje nebo systémy Galilea a to i ty které tvoří samotnou páteř této sondy. Není se čemu divit, pro člověka by byl smrtelný pouhý zlomek této dávky. Na místě je otázka: Co nás žene do této zapovězené oblasti?
Je to snaha vědců pochopit průběh vulkanických procesů, snaha předvídat jejich chování. Proto se budou v nejhorších chvílích sondy vědecké přístroje snažit mapovat chemické složení, tepelné rozložení, gravitaci a magnetické vlastnosti tohoto měsíce. A tak zatímco budou vědci zažívat vzrušující chvíle, inženýři si budou samou nervozitou okusovat nehty. Aby alespoň trochu snížili riziko, vyvinuli software, který je schopen ochránit sondu před menšími problémy souvisejícími s radiací. 
Dramatické zmeny probíhající ve vulkanicky aktivní oblasti Pillan Patera v prubehu trí let.
 
Nicméně kdyby sonda Galileo při této misi umlkla navždy, je třeba říci, že již své úkoly, které na ni byly naloženy, splnila se ctí. Během prvních dvou let sonda studovala planetu Jupiter a její okolí, později byl její pobyt prodloužen o další dva. Díky ní se můžeme kochat přenádhernými snímky povrchu Jupiterových měsíců nebo i asteroidů Gaspry a Idy. Odhalila nám tajemství oceánu pod ledovou kůrou měsíce Europa, či záludnosti počasí na Jupiteru. Byla u historického pádu komety Shoemaker-Levy 9 na povrch největší planety a její záběry této události nám berou dech. Vzdejme tedy hold sondě Galileo a držme ji palce, ať seznam svých úspěchu ještě  rozšíří. 
 
Podle NASA News