Upečená sonda  
Úspěšné sondy k Masu 
Chandra exhumující  
Americká zastávka číslo 3 
Nová podoba IAN - designéři pozor! 
Co bude k večeři? 
1998 KY26
     
 
Spolupracujte s námi! 
  • Byli jste o prázdninách na zajímavé astronomické akci?
  • Navštívili jste některou z hvězdáren?
  • Rozumíte některému z oborů příbuzných astronomii a kosmonautice?
Pak nám o tom napište článek! V Instantních astronomických novinách ho rádi uveřejníme!
 
  
Umirajici Mars Climate Observer (kresba JPL/NASA)Upečená sonda 
  
Americký Mars Climate Observer se při svém čtvrtečním příletu k červené planetě dostal příliš hluboko do atmosféry, rozpadl se na několik částí a nejspíše skončil jako umělý meteor. "Bohužel, s lítostí vám musím oznámit, že se Mars Climate Observer dostal do velmi vážných problémů a pravděpodobně je zcela ztracen," oznámil v pátek na tiskové konferenci vedoucí planetárního výzkumu NASA Carl Pilcher. Sonda v ceně 125 milionů dolarů se řídícímu středisku naposledy ozvala ve čtvrtek krátce po jedenácté hodině našeho času. Pět minut předtím, než zmizela za okrajem planety, zapálila na čtvrt hodinu svůj hlavní motor, aby se tak dostala na oběžnou dráhu kolem Marsu. Opět se měla ozvat v 11:26, avšak nic než jemný šum pozemní antény nezachytily. S ubíhajícími minutami napjatého očekávání se ale na počítačových monitorech pozemní kontroly objevilo něco nečekaného: v důsledku navigační chyby se sonda příliš ponořila do řídké Marsovy atmosféry. Původně měla prolétnout ve výšce kolem 150 kilometrů nad povrchem. Analýza signálu přicházejícího ze sondy však ukázala, že se dostala mnohem blíže, do výšky jenom šedesát kilometrů! Magickou hranicí přežití je však 85 kilometrů. 
Cekani bylo nekonecne, R. Cook, projekt-manazer Mars Surveyor 98, foto NASA TVPři průletu příliš hustou částí plynného obalu planety proto došlo k fatálního ohřátí sondy, utržení panelů slunečních baterií a pravděpodobně k rozpadu na menší částí. Dokonce je možné, že se v podobě umělého meteoru zřítila na povrch planety. Potvrzuje to i neúspěšné pátrání po jakémkoli jejím signálu, kterého se zúčastnily největší pozemní antény. 
Mars Climate Observer byl rovnocennou polovinou větší mise Mars Surveyor 98. Takže jak ovlivní krach této sondy druhou letošní výpravu Mars Polar Lander? Neúspěšná umělá družice Marsu se přece měla stát retranslační stanicí... "Žádná havárie není bez následků, ale v tomto případě to zas není až tak zlé. Podle oficiálních představitelů NASA se vlastně vůbec nic neděje -- jen se nějaký vědecký výzkum posune na pozdější dobu," prozradil nám Marcel Grün z pražského planetária. "Mars Polar Lander má mít hlavní linku skutečně vedenou přes družici Marsu. Od samého počátku se však počítalo s tím, že jako hlavní retranslátor bude sloužit Mars Global Surveyor (který už měl mít vědecké poslání za sebou) a v záloze, příp. pro zvýšení vědeckého výtěžku (hm, zní to nezvykle, ale znamená to zvýšení vědecké efektivity) měl být k dispozici Mars Climate Orbiter. Kromě toho záložní linka umožňuje -- zejména v první fázi po přistání -- i přímé vysílání z povrchu anténou se středním ziskem. Povely ze Země pak jdou vždy přímo na povrch. Trochu horší to bude s přistáním za další dva roky, kdy bude Mars Climate Orbiter chybět citelněji, ale s tím si technici za nějaký ten dolar navíc jistě poradí." 
Mars Climate Observer měl být první jinoplanetární meteorologickou stanicí. Po dobu jednoho marťanského roku měl pečlivě monitorovat počasí na planetě: pořizovat mnohobarevné záběry a také zaznamenávat rozložení tlaku, teploty a dalších důležitých informací. Jeho nezastupitelnou roli tak odehrají jiné sondy, jež se k Marsu vydají v letech 2001, 2003 a 2005. 
Jeden z mala zaberu Marsu ze sondy Mars Climate Orbiter nekolik dni pred priletem, foto NASA/JPLChybu v navedení Mars Climate Orbiteru má na svědomí buď lidská nebo softwarová chyba, která zřejmě vznikla při poslední letové korekci 15. září. Naskýtá se však otázka, zda není tato katastrofa výsledkem selhání základního principu projektu Discovery, tedy zásady "rychleji, lepe a levněji", které se držela i právě upečená sonda. Vždyť do problémů se dostala i meziplanetární výprava NEAR, infračervená observatoř WIRE či experientální Lewis. Odpovídá opět Marcel Grün: "Co vše je důsledkem selhání Mars Climate Orbiteru, to se teprve ukáže. Už hned dodatečnou analýzou telemetrie za posledních několik hodin před přistáním se ukázalo, že palubní počítač předem věděl, že sonda proletí nad povrchem v mnohem menší výšce, než se plánovalo. Mělo to být 140-150 km od povrchu, bylo zřejmě 57 km od povrchu a "bezpečnostní limit" je 80-100 km. Výsledkem byl zřejmě umělý meteor, jehož krásu však určitě nikdo neocenil.  
Takže šlo o selhání navigačního systému. Metody programu Discovery tím zpochybněny nejsou. Od začátku se v strategické koncepci hovořilo jasně o tom, že případný nezdar levnější expedice je snesitelnější než krach nákladnější výpravy -- jak z hlediska finančního, tak z hlediska vědeckého. Kromě toho se s určitou "úmrtností" statisticky počítalo. Potvrzuje se zkrátka jen to, že kosmický výzkum zůstává náročnou disciplinou a že splnit složitý úkol jednou neznamená už, že se jeho opakování stává samozřejmostí (jak by asi řekla Saturninova teta Kateřina: einmal ist keinmal)."  
Na obranu principu "rychleji, lépe, levněji" uveďme také to, že zatímco v osmdesátých letech NASA vyslala pouze dvě meziplanetární sondy Galileo a Magellan, a v kontrastu s tím pak v devadesátých letech hned devět výprav. Že některé z nich ztroskotaly, nás překvapit nemůže. 
 
Podle zpráv JPL a dalších
  
Úspěšné sondy k Masu
v posledních dvaceti rocích
Viking 1
Zaber s pristavaci casti Vikingu 1Americká sonda sice startovala 20. srpna 1975 a k Marsu se dostavila 19. června 1976, takže na první pohled do našeho výčtu nepatří, avšak její přistávací modul pracoval až do listopadu 1982 a orbitální část do srpna 1980. Sonda byla ve dvou identických exemplářích vyvinuta speciálně pro měkké přistání na Marsu. Její družicový modul byl vybavený dvojicí televizních kamer s rozlišením až čtyřicet metrů, infračerveným spektrometrem pro registraci vodní páry v atmosféře a infračerveným radiometrem pro měření teploty povrchu i atmosférických vrstev. Přistávací modul měl s sebou kameru, meteorologickou stanici, seismometr (u Vikingu 1 mimo provoz), biologickou laboratoř pátrajících po projevech eventuálních živých organismů a další zařízení.
Viking 2
Zaber z Vikingu Orbiteru 2Pouzdro Viking 1 přistálo v západní části Chrise Planitia 20. července 1976. Pracovalo nepřetržitě až do února 1979 a poté bylo občasně aktivováno až do listopadu 1982. Viking Orbiter 1 vydržel až do vyčerpání zásob plynu pro stabilizaci a orientaci v srpnu 1980. Získal více než padesát tisíc snímků, včetně záběrů Phobose a Deimose. Neméně úspěšný Viking 2 startoval 9. září 1975 a jeho část přistála 3. září 1976 v oblasti Utopia. Po několika dnech sice přestala fungovat meteorologická stanice, nicméně zbývající detektory vydržely až do března 1980.  Orbitální modul se pohyboval tak, aby mohl sledovat sezónní změny severní polární čepičky. Po vyčerpání zásob plynu byl v červenci 1978 povelem ze Země vypojen.
Mars Global Surveyor
Pisecne duny objevene Mars Global SurveyoremUmělá družice z části nahrazuje neúspěšný Mars Observer. Úkolem, na jehož splnění dosud pracuje, je shromažďovat informace o vlastnostech povrchu planety, gravitačního pole, atmosféry a magnetického pole. Při příletu k Marsu v září 1997 se v jejím případě použilo zvláštní brždění o vnější vrstvy řídké atmosféry. S sebou nese především velmi dobrou kameru, emisní spektrometr pro výzkum složení povrchu i atmosféry a laserový výškoměr. Každý marťanský měsíc zmapuje 99,9 procenta povrchu planety (některé záběry mají rozlišení pouhých dvanáct metrů) a od ledna 2000 poslouží jako retranslační stanice pro další přistávací sondy.
Mars Pathfinder
Pathfinder ocima SojourneruPrvní schválený projekt programu Discovery, jehož celkové náklady odpovídaly 1/15 výdajů za sondy Viking. Původně šlo o samostatný projekt připravující síť malých levných přistávacích zařízení. Ten byl nakonec zrušen a připravená meteorologická stanice Pathfinder byla doplněna o minivozítko Sojourner. Sestava dosedla v pánvi Ares Vallis 4. července 1997. Obě části nakonec pracovaly mnohonásobně déle a kromě ohromného množství snímků a meteorologických záznamů jsme získali i chemický rozbor několika kamenů v okolí. Pathfinder se definitivně odmlčel koncem září a vozítko Sojourner pak možná ještě několik měsíců kroužilo kolem dokola, bez naděje na spojení se Zemí.
 
 Podle publikace M. Grüna "Kosmické sondy k Marsu"
 
  
 E0102-72 (zdroj Chnadra News)Chandra exhumující 
  
Podle toho, co se objevuje na domovských stránkách projektu Chandra, se může zdát, že tato rentgenová družice nemá na práci nic lepšího než exhumaci nebohých ostatků po různě starých supernovách. 
Není se vlastně čemu divit. Vždyť právě v místech, kde rotující neutronová hvězda bombarduje elektricky nabitými částicemi své okolí, se to rentgenovými fotony jenom hemží. A díky tomu, že nové oko na oběžné dráze předčilo všechny své předchůdce, je každé nové pozorování nadmíru zajímavé. 
Tentokráte se na mušku dostaly celkem tři bubliny látky uvolněné před a po explozi supernovy. První z nich -- E0102-72 se nachází v Malém Magellanově oblaku ve vzdálenosti necelých dvou stovek tisíc světelných let. Mlhovina, která měří napříč více než čtyři světelné roky, připomíná astronomům obrovský vesmírný svítící volant. V jejím centru předpokládají existenci rotující neutronové hvězdy, která svým silným magnetickým polem nutí nabité částice k pohybům podél jeho siločar. Na obrázku jsou vidět nejrůznější velmi složité partie jak v centru samotné mlhoviny -- tedy v těsném okolí degenerované hvězdy, tak i v expandující obálce plynu. 
G21,5-0,9 (zdroj Chandra News)Druhou rakví, které Chandra svým pomyslným kostlivým prstem rentgenovým prstem pootevřela, je víko G21,5-0,9 -- mlhovina, kterou zanechala supernova explodující pravděpodobně před čtyřiceti tisíci lety. To, že v jejím centru existuje rychle rotující neutronová hvězda s enormně silným magnetickým polem předpověděly již dřívější radiové a rentgenové observace. Za struktury může právě rotace hvězdy. Podéle siločar jejího magnetického pole se totiž po spirálách pohybují elektrony rychlostmi blízkými rychlosti světla a vydávají tak nejen radiové, ale i rentgenové synchrotronové záření. To vzniká při pohybu urychlovaných elektronů ve směru pohybu -- je lineárně polarizované a kupříkladu z Krabí mlhoviny přichází až šedesát procent právě takového světla. Pokud byste se na mlhovinu chtěli podívat z blízka, museli byste cestovat celých šestnáct tisíc světelných let směrem k souhvězdí Štítu. 
Poslední rakev, do které tentokrát Chandra nahlédla, leží ve Velkém mračnu Magellanově - sto osmdesát tisíc světelných let daleko. Podle toho, v jakém stadiu se nachází a jak to v ní vypadá, je téměř přesnou kopii Krabí mlhoviny, která je nyní nad ránem pohodlně vidět ve středně velkém dalekohledu.  
Máte-li možnost podívejte se na ni. Objekty, o kterých čtete, jsou přeci jenom podstatně vzdálenější a slabší - na vlastní oči se kromě Krabí můžete též v létě podívat na Řasovou mlhovinu v Labuti. Obě představují jediné dva zbytky po supernovách pohodlně viditelné i malým hvězdářským dalekohledem. 
PSR 0540-69 (foto Chandra News)Jižní Krabí mlhovina PSR 0540-69 je v lecčems podobná svým dvěma předchůdkyním. Opět zde najdete rychle rotující neutronovou hvězdu, opět silné magnetické pole, opět tvar, připomínající volant. Tentokráte však natočený, jakoby z boku.  
Hvězdáři, kteří nyní dostávají z Chandry data k dispozici, prožívají jistě nejkrásnější chvíle své odborné kariéry. Den co den se před nimi otevírá vesmír, jak jej neznáme. Jak sami říkají, pozorujeme objekty, u kterých jsme se po celé roky jen dohadovali, jaké asi jsou a jaké podmínky v nich panují. Mnoho předpovědí vyšlo a rentgenovým astronomům jakoby technici NASA NASAdili brýle zostřující svět do detailů. 
V příštím čísle IAN zcela jistě nejdete další zajímavou novinku této kosmické laboratoře. Jak to víme? Tým, jenž s Chandrou pracuje, totiž ohlásil velmi zajímavé výsledky pozorování Krabí mlhoviny. Neprozradili zatím nic víc, než existenci úžasných snímků vnitřností Kraba. Do čtvrtka si ale musíte počkat -- o tom, co Chandra viděla pod víkem další rakve si zatím můžete nechat jenom zdát. 
 
Podle Chandra News
 
 
V úterý 21. září 1999 ve věku 79 let náhle zemřel pan 
  
VLADIMÍR MLEJNEK
 
první ředitel Hvězdárny v Úpici. Poslední rozloučení se na přání zesnulého konalo v úzkém rodinném kruhu.
 
 
  
Cedule oznacujici misto, odkud priletaji astronomicke telegramy (foto J. Ticha)Americká zastávka číslo 3 
aneb Odkud přilétají astronomické telegramy?  

Člověk jede někam za jistým, hlavním a základním účelem. Tím účelem byla konference ACM ´99 a také výpočty drah planetek. Ale mimo to potkává na cestách věci jiné a další a související. Koneckonců celá Amerika je on the road. Čili díl třetí: 

Odkud přilétají astronomické telegramy? 

Lze říci hned na úvod, že otázka je poněkud mimo. Astronomické telegramy už vlastně neexistují, natož aby odkudsi přilétaly. Přesto existuje komise Astronomických telegramů Mezinárodní astronomické unie a Centrála astronomických telegramů. Co tedy dělá? Posílá rychlé astronomické informace po Internetu. Ale popořádku. 
V roce 1922, přesně 22. října byl Centrálou astronomických telegramů (Central Bureau for Astronomical Telegrams- - CBAT) v Kodani vydán první cirkulář Mezinárodní astronomické unie (IAUC). Cirkuláře existovaly v tištěné formě kartiček o velikosti pohlednic rozesílané poštou, pokud možno leteckou. K rychlejšímu spojení byly používány telegramy. To umožnily transatlantické kabely. Systém fungoval dokonce i během druhé světové války, kdy zprávy do spojeneckých zemí putovaly z Kodaně přes neutrální Švédsko. V roce 1965 se Centrála astronomických telegramů přesunula do Cambridge ve státě Massachusetts. A to ne jen tak někam, ale na proslulou astronomickou adresu, kde sídlila Harvardova observatoř, která spolu s původně washingtonskou Smithsonianskou astrofyzikální observatoří vytvořila v roce 1973 dnešní Center for Astrophysics. Centrála astronomických telegramů se tak ocitla v centru dění. K prostředkům šíření rychlých informací přibyl jako výkřik techniky dálnopis, ale  pokrok informačních technologií se šířil nezastavitelně dál. V roce 1984 vznikly první počítačové služby CBAT (Computer Service), na konci osmdesátých letech byla CBAT stejně jako celá interní síť Smithsonianské observatoře připojena na americkou síť SPAN, následovalo připojení na regulérní Internet. V roce 1993 bylo zrušeno rozesílání rychlých informací coby telegramů a v červenci 1995 byla zrušena telexová adresa CBAT (TWX 710-320-6842 ASTROGRAM CAM). Zapadla sláva těch, kteří uměli kódovat astronomické telegramy. Zdá se, že Internet byl vymyšlen jen kvůli astronomii. Tištěné cirkuláře v podobě malých úhledných kartiček zatím zůstaly, neboť je vyžadují některé knihovny.  
Brian Marsden (foto M. Tichy)Hlavním úkolem Centrály astronomických telegramů je "rozesílání rychlých astronomických informací o přechodných jevech", což zahrnuje objevy nových komet, supernov, nov, záblesků  záření gama aj. Pro objevy planetek s neobvyklými typy drah byly od září 1993 vytvořeny Minor Planet Electronic Circulars, vydávané pouze v elektronické podobě sesterskou centrálou pro planetky (Minor Planet Center). Centrála ovšem není pouhým poštovním úřadem, rozesílajícím dál obdržená data. Naopak, její neochvějnou snahou je publikovat v IAUCs pouze ověřené zprávy o objevech, takže pod viditelným vrcholem prezentovaným téměř denně přibývajícími cirkuláři, existuje pod hladinou astronomického dění neviditelná část ledovce spočívající v přijímání zpráv o objevech a jevech, jejich přebírání, vylučování těch úplně nesmyslných, ověřování a teprve poté vydání dalšího cirkuláře. Protože osazenstvo CBAT tvoří fakticky jen dva lidé, pěstují si po celém světě síť zkušených a rychle reagujících pozorovatelů, schopných potvrdit (či často nepotvrdit) údajný objev nové komety či třeba supernovy. 
Čest patřit mezi tyto pozorovatele máme už od roku 1993. Skýtá to občas nutnost po obdržení e-mailové zprávy občas přejet na oznámené hvězdné pole, hledat tam údajnou kometu, občas tak mít třeba šanci pořídit první evropský snímek nové komety (třeba Hale-Bopp), občas najít hezkou galaxii či nenajít nic, protože údajná kometa byla reflexem v optické soustavě "objevitelova" dalekohledu, či místo neexistující supernovy najít novou planetku. Potenciální objevitelé jsou občas poněkud nekritičtí. V kladném případě pak pořídit snímky nové komety, v téměř reálném čase změřit její přesné polohy, jasnost, případně průměr komy, délku a poziční úhel ohonu a odeslat (po Internetu, nikoliv jako telegram). V už zmíněné massachusettské Cambridge pak sedí muž, který „vzal na sebe nevděčnou úlohu prosívat mezi stovkami, ba tisíci falešných poplachů a zpráv vzácná zrnka nových objevů“. (Citát jsem si vypůjčila z knihy Vladimíra Železného "Návraty první dámy aneb o kometě Halleyově..."). Z obdržených dat spočítá první dráhu komety a vytvoří nový cirkulář, který se jednak rozesílá jako e-mailová zpráva předplatitelům, jednak umisťuje na WWW stránky CBAT. K nočnímu nebi pak občas na základě našim měření míří největší světové dalekohledy pro získání podrobných poznatků o nové kometě. Občas z toho běhá mráz po zádech. 
Dan Green (foto M. Tichy)Takže, dá-li se ta tak říci, virtuálně jsme fungování CBAT znali. Leč čekala nás reálná návštěva. Reálná červencová Cambridge se na první pohled prezentovala rozsáhlou aktivitou při opravování ulic a neuvěřitelným horkem (39 stupňů Celsia ve stínu a 95% vlhkosti k tomu jaksi navíc). Přesto jsme nakonec dorazili v daný čas na dané místo. Centrála astronomických telegramů sídlí v budově Harvard-Smithsonianské observatoře, v části navazující na kopuli Velkého Refraktoru zmíněného v minulém pokračování. Je obklopena zahradou a dotvrzuje tak správnost své poštovní adresy 60 Garden Street, leč i rozsáhlým parkovištěm, neboť v Americe se víceméně nechodí pěšky. A navíc letní vedra se dají přežít jen rychlým přesunem z klimatizovaného auta do klimatizované budovy. Jak už bylo řečeno výše, osazenstvo CBAT tvoří vlastně jen dva lidé. Jejich jména jsou astronomické veřejnosti z podpisů pod astronomickými cirkuláři, ale nejen odtud. Ředitelem CBAT je již od roku 1968 dr. Brian G. Marsden, vynikající odborník na dynamiku malých těles sluneční soustavy, autor mnoha vydání katalogu kometárních drah aj. Jeho zástupcem je dr. Daniel W. E. Green, dobře známý nejen z cirkulářů IAUC, ale též z International Comet Quaterly, shromažďujícího odhady jasností komet. Zatímco Brian Marsden setrvává na svém místě neochvějně už třetí desítku let, mezi jeho zástupci se vystřídalo už několik astronomů, dokonce na části své americké dráhy po roce 1968 i  český astronom Zdeněk Sekanina. 
Absolutní většina nových zpráv pro cirkuláře přichází po internetu. Občas se telefonicky ozve tvrdohlavý pozorovatel, domáhající se ohlášení údajného objevu komety či supernovy bez pozic změřených ze snímku či alespoň odhadnutých z vizuálního pozorování. Ten je pak  slušně požádán o zaslání dalších údajů. Někdy až nadpozemsky slušně. Některé objevy jsou rychle zpracovány, některé zprávy vyvolávají spoustu nutných otázek a dá dost práce než dospějí k vydání cirkuláře, kde se prezentují několika řádky. Například zpráva o možném objevu dalších dvou měsíců planety Uran, která se objevila právě během našeho pobytu. Z pozorování získaných týmem vedeným J. Kavelaarsem s použitím 3,5-m Kanadsko-francouzsko-havajského teleskopu na Mauna Kea bylo možné stejně dobře spočítat dráhu tělesa pohybujícího se po dráze planetky typu Kentaur s přísluním za drahou Jupiteru, či dráhu Uranova satelitu. Nepřítomnost jiných pomalu se pohybujících objektů v blízkosti a  pohyb vzdáleně podobný pohybu Uranu nasvědčovaly tomu, že se jedná o nové měsíce (nebo spíš měsíčky) Uranu. Brian Marsden se dohadoval s pozorovateli, kdy budou mít pozorovací čas a počasí na třetí noc pro další ověření údajných měsíčků. Mezitím testoval nejvhodnější varianty drah. Výpočet drah opravdu není záležitostí "automatického" software bez zásahu lidské ruky. Koneckonců výstředná uranocentrická (nevím, zda se to takto může říci česky) dráha není legrace. Když jsme odjížděli z Cambridge, pravil: "Tím prvním jsem si docela jist, tím druhým ještě ne úplně." Cirkulář obsahující první oznámení objevu nových měsíců Uranu S/1999 U1 a S/1999 U2 vyšel až za další tři dny a objevy byly zároveň oznámeny na konferenci ACM. 
Příprava nových cirkulářů jde do takových detailů, že jejich autoři u exotických jazyků, jakým je i čeština, v TEXové verzi cirkulářů dbají dokonce i na správný pravopis nově se objevujících jmen pozorovatelů či observatoří.  
A otázka na závěr: Proč pořád telegramy? Na posledním kongresu IAU v Kjótu byl podán návrh telegramovou centrálu nerozesílající telegramy přejmenovat na něco modernějšího. Po hlasitých protestech několika tvrdohlavých účastníků požadujících zachování tradičního názvu byl návrh zamítnout.  
  

Z Ameriky, nebo vlastně už z Kleti pro IAN
 
  
Nová podoba IAN - designéři pozor! 
  
I když se to nedělá, prozradíme vám, že IAN projdou jednou velkou změnou. Samozřejmě součástí plánované evoluce bude i nová grafická podoba Novin. Obracíme se tedy na návrháře stránek, jestli by neměli zájem podílet se na její přípravě. Jaké jsou podmínky? 
Co vás asi zajímá nejvíc je odměna. Bohužel, jako nekomerční server nemůžeme platit penězi, ale nabízíme archivní CD-ROM (který nyní připravujeme) se všemi doposud vydanými čísly IAN (až k číslu 200) a publikaci Hvězdářská antiročenka, kterou vydalo sdružení IAN a Sdružení hvězdáren a planetárií za podpory Ministerstva školství minulý rok. Najdete v ní podpis autorů a nejlepší články z Novin. 
Nové IAN by měly být víceméně jednoduché, aby jejich načtení netrvalo dlouho. Na titulní stránce se budou zobrazovat novinky, odkazy na jednotlivé sekce, tři bannery a další informace. Chcete-li najít inspiraci, podívejte se na stránku Světa namodro. Neradi bychom podobně strohou technickou grafiku, ale styl. Nebojte se obrázků, ale prosíme v rozumné velikosti, aby se modemoví čtenáři nezbláznili. 
Kliknutím na abstrakt článku se zobrazí detail -- zde bude text a obrázky. Celé by to mělo vypadat tak, že se změní jen prostřední pruh -- místo abstraktů článků se ukáže jen jeden -- ostatní menu zůstanou stejná.  Výběr provedeme v redakci demokratickým hlasováním a také zapojíme naše čtenáře. Náhledy prosím posílejte jako PSD, GIF, JPG nebo v nejhorším případě i CDR soubory. Než o nejlepší stránce rozhodneme spolu s našimi čtenáři, zůstanou návrhy anonymní. Teprve po ukončení celé akce se vaše jména odtajní. Nejlepší by bylo, kdybyste "demo" verzi stránek umístili někam na server (můžete i na náš -- pošlete jako ZIP) aby bylo jasně vidět, jak se bude stránka v daném rozlišení a v daném prohlížeči chovat. Neoptimalizujte prosím jenom pro Explorer, mnoho z našich čtenářů nadále používá Netscape a někteří mají dokonce i 3,0 verze obou prohlížečů. 
Uzávěrka je 15. října. Do té doby prosím posílejte svoje náměty na codel@ian.cz jako přílohu k emailu. Pokud nemůžete takto, pošlete URL, kde váš návrh visí. Odkážeme na něj z naší stránky, kde se bude hlasovat. Již nyní se moc těšíme na nové nápady. Chcete-li podrobnější informace,  kontaktuje nás! 
  
redakce IAN
 

  
pocitacova simulace ranneho vesmiru, autor Tsafrir Kolatt, et. al.Co bude k večeři? 
  
Lidé si stále kladou nějaké otázky: Co bude k večeři? Kde mám "bačkory"? Jaké je tajemství našeho původu? Jak vznikal vesmír a jak se vyvíjel? Zatímco odpovědi na první dvě zůstávají jenom na vás, druhá dvojice souvisí se zdokonalující se technikou. Díky ní se můžeme dívat do dalekých hlubin vesmíru a poodhalit roušku cudně zakrývající jeho bouřlivý vývoj.  
Přesně o to šlo astronomům Kalifornské univerzity v Santa-Cruz, kteří si "posvítili" na ty nejvzdálenější galaxie pozorované dnešními teleskopy. O hvězdných ostrovech na samém okraji vesmíru se mluví jako o galaxiích s velkým červeným (kosmologickým) posuvem. Díky rozpínání vesmíru u nich totiž dochází k posuvu vlnových délek světla směrem k červenému konci spektra. Jsou to objekty zajímavé i záhadné, takže si naši pozornost bezesporu zaslouží právem: V porovnání s podobnými galaxiemi v blízkém okolí jsou malé, avšak mnohem jasnější a velmi bohaté na mladé hvězdy.  
Kde tito galaktický pulčíci vzali dostatek hmoty, aby mohli svítit tak jasně? A jak to, že již v těchto ranných dobách (zhruba desetina současného stáří vesmíru) bylo tolik jasných galaxií? Teorie vznikly hned dvě, obě vyzbrojeny  standardními kosmologickými výdobytky, včetně temné hmoty. Představme si, že jsou galaxie obklopeny velmi hmotným oblakem temné hmoty, který funguje coby gravitační prak soustřeďující hmotu ve středu, kde kondenzuje na hvězdy. Nutnou podmínkou pro dostatečně rychlé formování stálic je pak velká zásoba hmoty v galaxiích. Tak tahle nějak popisuje vznik pulčíků teorie "klidného středu" uveřejněná v posledním vydání časopisu Astrophysical Journal. 
Scénář by však mohl být i dramatičtější: za vznikem stojí srážky. Alternativní teorie Primackova a jeho spolupracovníků totiž předpokládám že intenzívní krátký proces hvězdného formování lze vysvětlit kolizemi malých galaxií. V průběhu takového setkání je hmota rozptýlena do středu té větší, kde se opět formují hvězdy. Která z těchto teorií je pravdivější? Odpověď lze nalézt na obrazovce superpočítače, tedy porovnání simulace chování kousku vesmíru před miliardy roky se  skutečností. Je fascinující, co dnešní počítače zvládnou: celá simulace začíná krátce po Velkém třesku, počítá s interakcí milionů částí hmoty a využívá k tomu zákonů fyziky se vším všudy. Takto mohli kosmologové stanovit rychlost vzniku hvězd, dobu jejich existence i podobu spektra. 
A která z výše uvedených teorií má tedy zelenou? Zdá se, že reálnější jsou "hvězdné srážky". K úplnému potvrzení jsou však samozřejmě nezbytná další pozorování, čekání na něm nám ale zpříjemní nádherné snímky počítavých simulací. 
  

Podle materiálů na Internetu
 
  
3D model 1998 KY26 z radarovych pozorovani. Autor Steve Ostro, JPL1998 KY26  
Rychle rotující asteroid, a navíc bohatý na vodu! 
  
O planetce 1998 KY26 bylo napsáno poměrně mnoho. Takže nejprve krátkou rekapitulaci: Byla objevena 28. května 1998 projektem Spacewatch v Arizoně a celkem pozorována v oblouku dráhy jedenáct dní. Jako první po objevitelské hvězdárně byla astrometricky pozorována na jihočeské Observatoři Kleť. Jde o těleso typu Apollo s velkou poloosou dráhy 1,23 astronomické jednotky (jedna astronomická jednotka = vzdálenost Země-Slunce), sklonem k rovině ekliptiky 1,5 stupně a pohybující se po eliptické dráze s výstředností 0,20. Ačkoliv se může přiblížit k Zemi na menší vzdálenost než 0,05 astronomické jednotky (tj. 7,5 milionu kilometrů), nebylo zařazeno do kategorie PHA (potenciálně nebezpečné planetky), jelikož její absolutní jasnost odpovídá v oboru H 25,5 magnitudy a je tedy je menší než do kategorie PHA zařazovaná tělesa. 
Planetka byla podrobněji fyzikálně sledována od 2. do 8. června 1998, a to pomocí radaru (v Kalifornii v USA) a opticky (Česká republika -- Ondřejov; USA -- Havaj, Arizona, Kalifornie). Výsledkem byla velmi krátká doba rotace daného tělesa a velikost: 1998 KY26 má rozměr cca 30 metrů a kolem své osy se otočí jednou za 10,7 minuty. To vlastně znamená, že na tomto tělese doba mezi západem a východem Slunce je jen o něco málo delší než pět minut. Jedná se tak o nejrychleji rotující těleso ve sluneční soustavě, jaké jsme zatím poznali.  
Tyto údaje jako první zveřejnil americký astronom Steve Ostro, který velikost a dobu rotace planetky zjistil z radarových měření. Výsledky byly potvrzeny i pozorováními optickými. Jde o doposud nejmenší těleso sluneční soustavy, které bylo takto detailně prozkoumáno. 
Foto Observator Klet, M. Tichy, J. TichaOstro a jeho kolegové používali ke zkoumání 1998 KY26 sedmdesátimetrový radar Goldstone v americké Kalifornii a třicetčtyřimetrový radar pro příjem radarových ozvěn od tělesa. Při zkoumání barvy a odraznosti zjistili, že těleso vypadá jako uhlíkatý chondrit (tj. jako meteoroid, který se zformoval při vytváření sluneční soustavy). Z měření dále vyplývá, že obsahuje i organické sloučeniny, a dokonce 10 až 20 procent vody.  Je nutno podotknout, že některé uhlíkaté chondrity obsahují aminokyseliny a nukleové kyseliny, které jsou základními jednotkami DNA a jejich zkoumání může značně přispět  k výzkumu vzniku života na Zemi. Více než zmíněné organické kyseliny je zajímavým výsledkem zjištěné poměrně velké množství vody. Doposud u žádné planetky nebylo takovéto množství zjištěno.  
Z těchto důvodů je zřejmé, že planetka 1998 KY26 by se v budoucnosti mohla stát cílem nějaké kosmické sondy. Nejen díky vhodné dráze (tj. že se přibližuje k naší Zemi a tudíž sonda nemusí proletět značnou vzdálenost, aby dosáhla vytčeného cíle), ale hlavně kvůli zajímavému složení a obsahu vody. Ale to je však hudba budoucnosti. 
Závěr bude mírně paradoxní: planetka 1998 KY26 je menší než radioteleskopy, kterými byla ze Země zkoumána!  
 
Podle Jet Propulsion News