Mars Climate Orbiter je v prdeli... 
Ztracené sondy k Masu 
Vzhůru na Ió! 
Ostravský astronomický víkend 1999 je už za dveřmi   
Uranovi neobvyklí společníci 
Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál... 
 
      
 
Spolupracujte s námi! 
  • Byli jste o prázdninách na zajímavé astronomické akci?
  • Navštívili jste některou z hvězdáren?
  • Rozumíte některému z oborů příbuzných astronomii a kosmonautice?
Pak nám o tom napište článek! V Instantních astronomických novinách ho rádi uveřejníme!
 
  
 
  
Operatori JPL napjate cekaji... (foto NASA/JPL)Mars Climate Orbiter je v prdeli... 
  
První meziplanetární meteorologická stanice Mars Climate Observer se během příletu k červené planetě, ve čtvrtek 23. září kolem poledne našeho času, nečekaně odmlčel. Důvod závady není znám a pokusy o navázání spojení stále pokračují. Dosud však bez úspěchu. 
"Zatím se nám kontakt navázat nepodařilo," oznámil kolem tři čtvrtě na dvě našeho času Richard Zurek z vědeckého týmu mise Mars Surveyor ’98. "Sondu neustále a bohužel neúspěšně hledáme. Je však možné, že se díváme špatným směrem. S největší pravděpodobností se ale stanice skutečně nachází na oběžné dráze kolem Marsu." 
Mars Climate Observer se k planetě dostavil po 286 dnech letu sluneční soustavou, ve čtvrtek dopoledne: Aby se dostal na oběžnou dráhu, musel na sedmnáct minut zapálit svůj hlavní motor. Ten správně naskočil krátce po jedenácté hodině našeho času, pět minut před tím než sonda zmizela za okrajem planety. Podle plánu se měla znovu ozvat o půl dvanácté, nic takového se však nestalo. Od té chvíle přichází z Marsu pouze nic neříkající šumění. "Zatím nevíme, kde se stala chyba," komentoval situaci Richard Cook. "Dosud jsme stále přesvědčeni, že se sonda dostala na oběžnou dráhu a že s ní během několika hodin navážeme spojení." 
Ať už Mars Climate Observer postihly jakékoli problémy, je velmi pravděpodobné, že se přepnul do tzv. bezpečnostního modu a jeho anténa nemíří směrem k Zemi. Proto se pozemní kontrola drží nouzového plánu: vysílá na několika vlnových délkách směrem, kdy by se měla nacházet, povely k obnovení spojení. 
"První analýza dat ukazuje nečekané události," prozradil Jodn McNaimee. "Sonda se zřejmě dostala na nižší než původně plánovanou dráhu." Proto inženýři nyní propočítávají, kde se vlastně Observer nachází a kam mají namířit pozemní antény. "Dokud nenavážeme kontakt, nebudeme vůbec vědět, kde se sonda nalézá a jak hluboko se může dostat do Marsovy atmosféry." A i když se počítá s tím, že bude brzdit o plynný obal planety, příliš nízký průlet může umělou družici značně poškodit či zcela zlikvidovat. Další možností je, že se Observer otáčí rychleji než se počítalo, nebo že došlo k odpojení vysílače, jenž nyní čeká na povel ze Země k opětovnému zapojení. 
Mars Climate Observer představuje polovinu mise označovanou Mars Surveyor 98. Její druhou částí je Mars Polar Lander, který přistane na povrchu červené planety začátkem prosince. I když má Orbiter posloužit jako výkonná retranslační stanice, nemusí tato část výpravy přijít zcela vniveč. Přistávací část totiž může komunikovat se Zemí přímo a zaskočit by mohl i dosud pracující Mars Global Surveyor. Každopádně vše je dosud otevřeno. 
 
Podle zpráv na Internetu
  
Ztracené sondy k Masu
v posledních dvaceti rocích
Fobos 2
Jeden z mala snimku Phobosu porizenych Fobosem 2Ruská umělá družice s přistávacím pouzdrem pro měsíc Phobos a rozsáhlou mezinárodní aparaturou startovala 12. července 1988. Během letu se zaměřila jednak na studium Slunce v optickém, ultrafialovém, rentgenovém a gama oboru, jednak na výzkum kosmického prostoru. Po příletu měla prozkoumat chemické složení Phobosu, mj. s sebou nesla malé přistávací pouzdro, její radar se měl podívat na některé vlastnosti povrchu i ionosféry planety a plánovalo se také studium mineralogického složení. Umělá družice se dostala k cíli 29. ledna 1989. Během dvou měsíců se postupně synchronizovala její dráha s měsícem Phobos, avšak 27. března došlo k nečekané ztrátě spojení. Tentýž den byl několikrát zachycen slabý signál, podle kterého bylo zřejmé, že se Fobos 2 volně otáčí v prostoru. Patnáctého dubna byl projekt oficiálně zrušen. Pozdější analýza nasvědčuje, že došlo k přetížení energetického systému, selhání počítače a v důsledku toho ke ztrátě prostorové orientace.
Fobos 1
Fobos 1 nikdy k cili nedoletel... (kresba NASA(Prakticky identická sonda jako předcházející. Startovala sice o několik dní dříve, 7. července 1988, k Marsu však nikdy nedoletěla. Dne 29. srpna byl totiž obsluhou vyslán palubnímu počítači chybný povel: místo zapojení gama-spektrometru došlo k odpojení pneumatiky systému orientace a stabilizace. V důsledku toho nebyly panely baterií orientovány na Slunce a palubní akumulátory se záhy vybily. Na chybu se přišlo až druhého září, kdy bylo na jakoukoli opravu pozdě. Program byl ukončen třetího listopadu.
Mars Observer
Mars Observer zmlkl tesne pred priletem (kresba JPL/NASA)Sonda za téměř jednu miliardu dolarů měla provést velmi detailní průzkum povrchu Marsu. S sebou nesla magnetometr, gama-spektrometr, infračervený spektrometr, dvě kamery... Startovala 25. září 1992. Při finálním manévru 22. srpna 1993, který ji měl přivést na oběžnou dráhu kolem planety, však došlo k nehodě. Nejpravděpodobnější příčinou havárie bylo poškození výbuchem poté, co netěsný ventil způsobil smíšení okysličovadla a paliva v potrubí hlavního pohonného systému. Družice obíhá kolem Slunce a většina jejích experimentů se pak stala součástí následujících, levnějších výprav.
Mars 96
Mise Mars 96 skoncila po nekolika hodinach... (kresba RSA)Původně část komplexního mezinárodního projektu výzkumu sluneční soustavy. Skládal se z orbitálního modulu s mnoha nejrůznějšími přístroji pro komplexní průzkum a dvojice autonomních stanic pro přistání na planetě. Součástí také byly dva geologické penetrátory, jež se měly volným pádem zabořit až do hloubky několik metrů. Výprava začala 16. listopadu 1996 ve 22:49 našeho času a skončila druhý den nejpozději kolem 3:30 ráno. V důsledku selhání jednoho z nosných stupňů se totiž Mars 96 nedostal na plánovanou dráhu a záhy shořel v zemské atmosféře někde nad jižní Amerikou. 
 
 
  
Kresba Jim Carrol, JPL/NASAVzhůru na Ió! 
  
To nyní můžeme zvolat zcela bez zábran: kosmická sonda Galileo ukončila svůj čtvrtý (a poslední) průlet kolem satelitu Kallisto, poněkud si tím také upravila svou trajektorii (aby se dostala blíž k povrchu družice Ió), a teď už ji čeká jen těsný průlet kolem nebezpečného Ió v říjnu a pak ještě v listopadu. Při druhém průletu poletí dokonce přímo nad vulkánem Pillan Patera. Bude to poprvé, kdy nějaká pozemská sonda proletí nad cizí sopkou. 
Bude závěr mise opravdu nebezpečný? Bezpochyby ano. Ió je nejvnitřnější Jupiterova družice. Přiblíží-li se sonda Galileo k Jupiteru, vždy závratně stoupá riziko poruchy elektroniky v důsledku silné radiace. Sonda prolétá radiačními pásy, je zde tedy vysoká koncentrace nabitých a vysoce energetických částic. Úroveň magnetického pole je mnohonásobně vyšší než kdekoli jinde ve sluneční soustavě. 
Sonda je na tuto "zkoušku ohněm" sice připravena, nicméně silná Jupiterova radiace spolu s mohutnými elektrickými proudy, které tečou mezi planetou a její družicí Ió, ji mohou poškodit. Průlet kolem Ió je poslední etapou výzkumu, který započal v prosinci 1995. Hlavní část mise sice skončila v roce 1997, ale definitivní konec by měl nastat až na konci tohoto roku. 
Na závěr každého pořádného ohňostroje naládují "ohniví muži" do všech odpalovacích zařízení pořádnou dávku. Každý ohňostroj proto končí za šíleného hlomozu parádním pohledem na všelijak prskající rachejtle a ohnivé střely. Přejme si, aby se sonda Galileo s námi rozloučila stejně okázale. 
 
Podle zpráv NASA
 
 
  
Ostravský astronomický víkend 1999 je už za dveřmi 
  
Zveme Vás na v pořadí již sedmý víkendový monotematický astronomický seminář. Vyznačuje se zvanými přednášejícími a přednáškami připravenými exkluzivně pro tuto akci. Bývá doplněn výstavou výtvarných děl. Sylaby přednášek jsou vždy k dispozici ve formě sborníčku již během víkendu. Rekapitulace: 
1993 Srážky ve vesmíru 
1994 Životní dráhy hvězd 
1995 Příběhy planetek a komet 
1996 Život ve vesmíru 
1997 Kam kráčíš, vesmíre? 
1998 Astronomie v zrcadle času
Ostravský astronomický víkend Co nového pod Sluncem? proběhne v prostorách HaP v Ostravě ve dnech 25. až 26. září 1999. Program: 
  
sobota 25. září 
10.00 - 12.30 Zdeněk Mikulášek, Slunce očima stelárního astronoma 
aneb naše hvězda pod rentgenem 
14.30 - 17.00 Milan Rybanský, Vztahy Slunce a Země 
aneb povedené manželství  
17.15 - 18.00 Eva Marková, Za zatměním až na konec světa  
19.00 - 21.30, večer v planetáriu
neděle 26. září 
9.00 - 12.00, Jiří Grygar, Sluneční neutrina 
aneb jehly ve stohu sena 
V prostorách HaP si můžete během semináře prohlédnout výstavu obrazů R. Charouskové Vesmírná energie. Ještě stále se můžete přihlásit! Telefonicky: 069/6911005, 6911007, faxem: 069/6911009 e-mailem: tomas.graf@vsb.cz
   
  
  
Posun mesice 1999 U3 zachyceny s odstupem 20 min kamerou CFHT12k (pohybuje se do leva, zbytek jsou vady)Uranovi neobvyklí společníci 
  
Dráhy nových právě objevených Uranových satelitů zbavily planetu nádechu podivnosti. Pěkný kousek s využitím dokonalé techniky se nedávno podařil na observatoři Mauna Kea: Mezinárodní skupina astronomů pod vedením Bretta Gladmana totiž využila technologického zázraku zvaného CFHK12k, tedy speciální CCD kamery, a namířila toto zvědavé oko na Uranovy souputníky. Proč zrovna tam? 
V očích astronomů je totiž Uran tak trochu podivná obří planeta. Až do této chvíle všechny její měsíce patřily do rodiny zcela normálních, pravidelných satelitů, jež se pohybují po eliptických drahách nepříliš odlišných od kruhu. Jeho gigantičtí kolegové jako Jupiter však mají také neobvyklé měsíce, které se na rozdíl od normálních pohybují po eliptické dráze s velkou výstředností nebo se jejich rovina oběhu výrazně skloněna vůči rovině rovníku.  
"Naštěstí pro Uran" se v roce 1997 se objevily první dva adepti výstředních satelitů a nyní se na scéně objevily další tři. Výsledek těší o to více, že byl získán pomocí dokonalé technologie CFHK12k -- největší elektronické kamery na světě na Kanadsko-francouzsko-havajském dalekohledu. Její jádro tvoří mozaika CCD-čipů, pokrývající na obloze oblast zhruba o velikosti měsíčního úplňku. A tak se není čemu divit, že ani naši měsíční podivíni, jejichž průměr se pohybuje kolem 25 kilometrů a od středu planety jsou vzdáleni 10 až 25 milionů kilometrů, neunikli její pozornosti. Potvrdí-li se, že se jedná skutečně o měsíce s výstřední drahou, bude to mít pro planetární astronomy zásadní význam. Nejenom že mohou s klidem prohlásit Uran podobný ostatním obřím planetám, ale také jim to ledacos napoví o Uranově původu a vývoji. Spokojený může být i samotný Uran, neboť by se stal držitelem rekordního počtu jedenadvaceti přirozených satelitů. Číslo zcela jistě úctyhodné, a určitě ne konečné. 
  
Podle materiálů na Internetu
 
 
  
Pohled na stred Galaxie v infracervenem svetle (foto 2MASS)Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál... 
  
Náš výhled k jádru Galaxie není nikterak snadný. Vůbec pohled ze Země není nic moc. I když si možná myslíte, jaké neskutečné množství hvězd můžeme na obloze spatřit, z celkového počtu stálic Galaxie je to pouhé jedno procento. A abyste se k tomuto číslu dostali, nestačí vám pouhé oko, musíte si vzít ty největší dalekohledy. To co vidíme na obloze, je totiž jen ukázka, ani ne moc názorná, jak takový vesmír uvnitř galaxie vypadá. Proto mají astronomové velkou radost, podaří-li se jim podívat do míst, kam se dívá ještě hůř než do tmavého pokoje klíčovou dírkou.  
Mezi hvězdami je kromě elementárních částic, které se pohybují velkými rychlostmi, také množství prachu a plynu -- astronomové mu nápaditě říkají mezihvězdná látka. Jí vděčíme za to, jak málo a jak zkresleně z vesmíru vlastně vidíme. Fotony, které se prodírají od zdroje k nám, jsou nejrůzněji pohlcovány a rozptylovány více či méně hustými kusy mezihvězdné hmoty. To, jak moc se jejich povaha nebo směr změní, souvisí s tím, odkud k nám přilétají. 
Galaxie, náš hvězdný domov je relativně plochý disk s centrální výdutí. Pokud byste se pohybovali z jednoho konce na druhý rychlostí světla, trvalo by vám to asi sto tisíc let. Astronomové mají dokonce škatulku, do které můžeme náš domov zařadit. Žijeme ve spirální galaxii, přibližně ve dvou třetinách od centra směrem k okraji. V rovině disku. Chceme-li se tedy podívat k samotnému jádru Galaxie, musíme se vypořádat s tím, že právě v tomto směru je nakupeno nejen nejvíce hvězd, ale i prachu a plynu.  
Kupa Arches (foto STSCI/NASA), klinutim se podivate na obe kupy v plnem rozliseni, jpg 560 kBHubblův vesmírný dalekohled je "poklad" nemnoha vyvolených astronomů světa. Získat na něm pozorovací čas je nemírně obtížné, ale výsledky stojí za to. Hvězdáři, kteří s ním pozorují, nyní na svých monitorech uviděli něco, co nikdo předtím. Dvě mladé hvězdokupy, které se vymykají všem známým exponátům galaktické ZOO a které jsou navíc schovány za 25 tisíc světelných let silnou vrstvou plynu a prachu. Poté, co překonali tuto neprostupnou bariéru, kterou navíc doplňuje nesčetné množství hvězd, uviděli podobný obrázek jak vy. 
Přiložené snímky znázorňují kupu Arches a Quintuplet v infračervených falešných barvách. Modré hvězdy jsou blízké objekty, které s žádnou z dvojice nemají nic společného, červené jsou naopak vzdálené a také nesouvisející stálice. Bílé hvězdy jsou už plnoprávné členky kupy -- nachází se asi jen sto světelných let od samotného jádro Galaxie.  
Arches obsahuje několik desítek tisíc hvězd v kouli, jejíž průměr by mohlo vymezit Slunce a nejbližší stálice Proxima Kentaura. Tedy o něco více než čtyři světelné roky. Přitom více než stovka z nich se řadí mezi nejsvítivější hvězdy v Galaxii vůbec. Ve druhé kupě, Quintupletu najdete dokonce nejsvítivější hvězdu Galaxie vůbec -- známou "Pistoli". 
Díky gravitačnímu působení Galaxie se obě kupy brzo rozpadnou a její jednotliví obyvatelé se rozletí po celé Galaxii jako ptáci z hnízda. Za několik milionů let už jen stěží kdo pozná, že jasné hvězdy poblíž středu Galaxie byly kdysi nájemníci stejného prostoru. A pokud se nezachová archivní cédéčko s tímto číslem IAN, nebudou o tom vědět ani naši potomci:) 
  
"... a na břehu toho rybníčka seděl Rákosníček. Byl to skřítek neposeda, zvědavý jako opička..."
  
Podle Space Telescope Science Institute News