Už jsem tady! 
Radar pro marťanský expres 
Americká zastávka číslo 2 
aneb Největší z velkých Merzů 
Ostravský astronomický víkend 1999 je už za dveřmi  
Supernova u ledu 
 
 
 
Spolupracujte s námi! 
  • Byli jste o prázdninách na zajímavé astronomické akci?
  • Navštívili jste některou z hvězdáren?
  • Rozumíte některému z oborů příbuzných astronomii a kosmonautice?
Pak nám o tom napište článek! V Instantních astronomických novinách ho rádi uveřejníme!
 
  
 
  
Mars Climate Orbiter (kresba JPL)Už jsem tady! 
  
Pouhé dva dny letu dělí Mars Climate Orbiter -- první jinoplanetnickou meteorologickou družici a také retranslační stanici pro Mars Polar Lander, od cíle: Ve středu 23. září, jednu minutu po jedenácté hodině našeho času, zapálí na 16 minut a 23 sekund svůj hlavní motor a dostane se tak na oběžnou dráhu kolem červené planety. 
První ze dvou letošních misí k Marsu začala na Mysu Canaveral 11. prosince loňského roku. Jejím úkolem je podrobné studium klimatických podmínek na planetě. Podívá se na cirkulaci vody, oxidu uhličitého i jemného prachu, bude provádět soustavná meteorologická pozorování a od konce roku 2001 poslouží coby výkonná retranslační stanice. S sebou nese dva vědecké přístroje: Mars Color Imager a Pressure Modulator InfraRed Radiometr. První se skládá ze dvou miniaturních kamer s unikátní optikou: jedna bude snímkovat celý viditelný disk Marsu najednou v pěti oborech s rozlišením nejhůře sedm kilometrů na pixel (optimálně jeden kilometr). Druhá se na vybrané oblasti podívá s rozlišením až čtyřicet metrů hned v deseti spektrálních pásmech od blízkého ultrafialového oboru až po infračervený. Druhé zařízení je vlastně záložním exemplářem pro neúspěšný Mars Observer z roku 1993. Devítipásmový infračervený spektrometr dokáže zjistit profil tlaku, teploty, obsahu vodních par a prachu v atmosféře až do výšky osmdesát kilometrů nad povrchem.  
Podle itineráře pozemských techniků budou následující dny sondy značně nudné. Tři měsíce bude brzdit o horní části atmosféry a postupně tak upraví svoji oběžnou dráhu na téměř kruhovou ve výšce 400 kilometrů tak, aby přelétala nad oběma póly. Poté bude asistovat při přistání druhé letošní výpravy: Mars Polar Landeru. Ten dosedne k severnímu okraji jižní polární čepičky třetího prosince. Prostuduje místní meteorologické podmínky, analyzuje povrchový materiál a bude samozřejmě i intenzivně snímkovat. Po ukončení této mise, někdy koncem února příštího roku, se plně oddá meteorologickým měřením po dobu jednoho marťanského roku, 687 pozemských dní. A mimochodem, jeho záznamy budou k dispozici takřka v přímém přenosu i na Internetu. "Netrpělivě očekáváme, co všechno se v průběhu Marsova roku stane," řekl doktor Richard Zurek z Jet Propulsion Laboratory. "Mars Climate Orbiter bude skutečným meteorologickým satelitem: bude snímkovat oblaka, podívá se na bouře, pokusí se pochopit atmosférické proudění pomocí měření teploty a tlaku a zachytí změny rozložení prachu i vodní páry." Dnešní atmosféra sousední planety je natolik řídká a chladná, že v ní nemůže existovat tekoucí voda. Zamrzlá je uskladněna pod povrchem Marsu a do vzdušného obalu se dostává sublimací. Rozsáhlé polární čepičky pak tvoří tuhý oxid uhličitý, jinak též hlavní složky atmosféry. Kromě toho se běžně pozorují oblaka vodních ledových krystalků a lokální i globální prachové bouře. 
Mars Polar Lander a Climate Orbiter představují svého druhu první dvě výpravy pod vlajkou NASA. Podobné dvojice budou následovat každé dvě léta až do roku 2005, kdy se uvažuje o dovozu vzorků červené planety do pozemských observatoří. 
 
Podle materiálů Jet Propulsion Laboratory
  
Mars Express (kresba ESA)Radar pro marťanský expres 
  
Otázka vody a možné existence života na Marsu působí na některé odborníky jako červený hadr na rozzuřeného býka. A jelikož na takto populární záhady lze poměrně snadno získat několik desítek milionů dolarů, není divu, že k sousední planetě letí jedna sonda za druhou. Zjevnou americkou hegemonii, pomineme-li japonskou minisondu a v minulosti spíše neúspěšné ruské výpravy, přitom brzo naruší první západoevropská mise Mars Express 
Více než tunová umělá družice se do vesmíru vydá (prostřednictvím ruské rakety) v červnu 2003. Její přístrojové vybavení je jakousi menší náhradou za neúspěšnou ruskou sondu Mars 96 a současně poslouží jako retranslační stanice pro pozdější přistávací stanice v letech 2003 až 2007. Nezapomnělo se přitom ani na malé přistávací pouzdro Beagle 2. 
Mezi primární úkoly patří snímkování s vysokým rozlišením kolem deseti metrů, mineralogické studie a především hledání podpovrchového ledu, resp. permafrostu. Kvůli tomu bude vybaven zvláštním nízkofrekvenčním radarem, jenž na základě několik dní starého rozhodnutí, postaví tým specialistů z University of Iowa. Podstatou detektoru bude několik téměř padesátimetrových antén, s jejichž pomocí lze proniknout až do hloubky pět kilometrů. Podle současných představ se přitom hned pod viditelným povrchem ukrývá vrstva permafrostu a ve větších hloubkách, ohřívána teplým Marsovým jádrem, i tekutá voda. 
Radar, pracovně označovaný zkratkou MARSIS (Mars Advanced Radar and Ionospheric Sounding), současně odhalí i další nehomogenity: lávové proudy, vrstvy písku, sedimenty, zbytky po dopadu planetek a na led bohaté horniny. Poslouží také k prostorovému studiu ionosféry planety. 
  
Jiří Dušek
Podle tiskové zprávy University of Iowa
 
 
   
Pozorovaci  kreslo u Velkeho refraktoru s autorkou textu (foto M. Tichy)Americká zastávka číslo 2 
aneb Nejhezčí z velkých Merzů 
  
Člověk jede někam za jistým, hlavním a základním účelem. Tím účelem byla konference ACM ´99 a také výpočty drah planetek. Ale mimo to potkává na cestách věci jiné a další a související. Koneckonců celá Amerika je on the road. Čili díl druhý: 
  
Nejhezčí z velkých Merzů 
  
Všechny cesty vedou do Budějovic, tvrdil dobrý voják Švejk. Ale toto úsloví lze obrátit. Všechny cesty vedou z Budějovic. Také cesta za velkým, ba možná největším Merzovým refraktorem v původním stavu začala právě zde.  
V kopuli českobudějovické hvězdárny se nalézá už od třicátých let třiceticentimetrový reflektor Viktora Rolčíka, doplněný někdy v padesátých letech dvěma refraktory o průměru 15 a 11 centimetrů. Oba mají objektivy uložené v mosazných objímkách, vypadají značně archaicky a je na nich vyryto G. & S. Merz München. To jak se ocitly v budějovické kopuli je samostatný a s tímto nesouvisející příběh. Před dávnými lety navštívil hvězdárnu jistý pán z jisté nejmenované hvězdárny a pravil, že taková stará veteš by se měla vyhodit, neboť není nad pořádně zeissovské "kudéčko". Tak jsem byla chtíc nechtíc vehnána do role obhájce dalekohledů firmy Merz. Podotýkám, že kromě vášně pro planetky jsem poznamenána i vášní pro astronomickou historii a veteš všeho druhu. 
A teď následuje časový skok cca deseti let. Někdy v něm mi uvízla v hlavě zmínka o tom, že jeden z největších firmou Merz v minulém století vyrobených dalekohledů se nachází na Observatoři Harvardovy university. A tak když mne osud letos hrozil zavát na pracovní návštěvu dané instituce,  zjistila jsem, že se zde dotyčný přístroj opravdu nachází a nadto mu hrdě říkají The Great Refractor.  A to už mi v mé zvědavosti nemohlo stát nic v cestě. 
Observatoř Harvardovy University (The Harvard College Observatory) se nachází v Cambridge v Massachusetts. Dnes leží v centru města, jak už se to historickým observatořím přihází, na vyvýšenině, které se hrdě říká the Observatory Hill. V současnosti je konglomerátem budov, postupně přistavovaných s rozvojem této instituce a Archivní snímek Velkého refraktoru ( the Harvard College Observatory)její přeměnou na dnešní Center for Astrophysics. Hranol stavby i mohutná kopule však ční nad "Hvězdárenským kopcem" dosud, ať už při pohledu z nádvoří, nebo z ulice jménem Bond Street. Pojmenované nikoliv po Jamesi Bondovi, tajném agentu Jejího Veličenstva, alébrž po astronomech Bondech, spojených s historií Velkého Refraktoru. 
Historie astronomie na Harvardu je samozřejmě starší, ale na současném místě bylo astronomické vybavení v právě dokončovaných budovách instalováno postupně od roku 1844, a to včetně velkého patnáctipalcového refraktoru vyrobeného firmou Merz a Mahler v Mnichově. Tento dalekohled je umístěný na téměř třináct metrů vysokém (43 stop) žulovém pilíři zakončeném jedenáctitunovým žulovým blokem, který nese montáž velkého refraktoru. Kopule má průměr devět metrů (30 stop) a má se jí říkat Sears Tower po nejvýznamnějším z mecenášů Davidu Searsowi. Samotný refraktor má 6 metrový (20 stop) dřevěný tubus dýhovaný mahagonem, který se zužuje od 16 palců u objektivu k 12 palcům u okuláru. 
Prvním objektem, který se ocitl v zorném poli tohoto dalekohledu byl 24. června 1847 Měsíc. Mezi  nejvýznamnější objevy pořízené s Velkým Harvardským Refraktorem patří  měsíc Saturnu Hyperion, který v roce 1848 objevili první ředitel W. C. Bond a jeho syn a následovník G. P. Bond, a Saturnův slabý vnitřní prstenec v roce 1850, opět zaznamenaný pány Bondy. V tomtéž roce pořídil J. A. Whipple daguerrotypii hvězdy Vegy, údajně vůbec první daguerrotypii hvězdy vůbec. Také jeden z prvních fotografických snímků dvojhvězdy, konkrétně Mizara a Alcora, byl pořízen právě zde na fotografickou desku vlhkým kolódiovým procesem. 
Velký Refraktor  byl po dvacet let největším dalekohledem ve Spojených Státech. Prvních třicet let sloužil pro získávání poloh hvězd a vizuální pozorování planet, proměnných hvězd, komet i mlhovin. Po ustavení E. C. Pickeringa čtvrtým ředitelem observatoře sloužil hlavně pro fotometrii. V posledních padesáti letech  se používal pro jednotlivé studentské práce a také pro veřejné Noci na Hvězdárně (neboť i tak ctihodná instituce jako harvardské observatoř má dny otevřených dveří pro veřejnost -- každý třetí čtvrtek v měsíci). Dnes je však Velký Refraktor postupně restaurován do původní podoby, a po renovaci kopule se stane vynikající ukázkou přístrojové techniky 19. století. 
To zní jako strašná fráze, ale je to fakt. Něco tak krásného, jako monstrum s téměř čtyřiceticentimetrovým čočkovým objektivem v průměru, s původní montáží je radost spatřit na vlastní oči, ba dokonce si na něj moci jemně a opatrně šmátnout. Koneckonců máme zkušenosti s manipulací s kleťskou "třicítkou" a to také není Kopule Velkeho refraktoru s historickym balkonkem (foto J. Ticha)zrovna malý refraktor, leč poezii harvardského Merze se nevyrovná. Bohužel, jak už bylo řečeno výše, kvůli postupné rekonstrukci nebylo možné otevřít kopuli. Takže jsme dalekohled sice viděli, ale nepokoukali jsme se s ním. Zato jsme mohli nejen vidět, ale i ozkoušet unikátní pozorovací křeslo, které může jezdit po kolejničkách kolem dalekohledu a zvedat se či klesat dle polohy okuláru. Vypadá taktéž mahagonově, sametově čalouněné, a opravdu dodnes funguje. To se to kdysi pozorovalo. 
Další historickou připomínkou je železný balkónek, na který se dá vstoupit z kopule. Původně prý bývaly balkónky do třech světových stran a Horace Parnell Tuttle z nich hledal komety (objevil zde například známou 55P/Tempel-Tuttle, mateřskou kometu Leonid v roce 1866 či 109P/Swift-Tuttle, mateřskou kometu Perseid v roce 1862). Brian Marsden sarkasticky podotýká, že vzhledem k tomu, že tehdy Observatory Hill neobklopovala taková spousta budov, mohl pan Tuttle klidně nacházet komety stojíc s dalekohledem dole na zemi, a ne na poněkud stísněném balkóně. A tak zůstává hezká legenda. Navíc balkónek je dnes poněkud křehký a ani přes velkou zvědavost jsem na něj nebyla vpuštěna. 
Pátrala jsem trochu dále po stopách pánů Merzů. Zakladatel Georg Merz (1793-1867) byl žákem Fraunhofera. Joseph Mahler byl jeho spolupracovníkem. V jeho práci pokračovali synové Sigmund a Ludwig. Narazila jsem na více zajímavých přístrojů jejich výroby. Ale ten harvardský se zdá zatím nejkrásnější. 
 
Ameriky, nebo vlastně dnes už z Kleti, pro IAN Jana Tichá
 
 
  
Ostravský astronomický víkend 1999 je už za dveřmi 
  
Zveme Vás na v pořadí již sedmý víkendový monotematický astronomický seminář. Vyznačuje se zvanými přednášejícími a přednáškami připravenými exkluzivně pro tuto akci. Bývá doplněn výstavou výtvarných děl. Sylaby přednášek jsou vždy k dispozici ve formě sborníčku již během víkendu. Rekapitulace: 
1993 Srážky ve vesmíru 
1994 Životní dráhy hvězd 
1995 Příběhy planetek a komet 
1996 Život ve vesmíru 
1997 Kam kráčíš, vesmíre? 
1998 Astronomie v zrcadle času
Ostravský astronomický víkend Co nového pod Sluncem? proběhne v prostorách HaP v Ostravě ve dnech 25. až 26. září 1999. Program: 
  
sobota 25. září 
10.00 - 12.30 Zdeněk Mikulášek, Slunce očima stelárního astronoma 
aneb naše hvězda pod rentgenem 
14.30 - 17.00 Milan Rybanský, Vztahy Slunce a Země 
aneb povedené manželství  
17.15 - 18.00 Eva Marková, Za zatměním až na konec světa  
19.00 - 21.30, večer v planetáriu
neděle 26. září 
9.00 - 12.00, Jiří Grygar, Sluneční neutrina 
aneb jehly ve stohu sena 
V prostorách HaP si můžete během semináře prohlédnout výstavu obrazů R. Charouskové Vesmírná energie. Ještě stále se můžete přihlásit! Telefonicky: 069/6911005, 6911007, faxem: 069/6911009 e-mailem: tomas.graf@vsb.cz
   
  
  
Graf New ScientistSupernova u ledu 
  
Už je to více než rok co astrofyzikové na základě záběrů rentgenové observatoře Rosat a gama detektoru na družici Compton objevili zbytek po zvláštní supernově: Objevila se před sedmi sty roky v souhvězdí Plachty (Vela), a přestože byla na pár týdnů nejjasnějším objektem noční oblohy, nikdo si ji nevšiml. Tedy alespoň nám o tom nenechal žádné písemné záznamy. Dnes je ale zřejmé, že umírající hvězda na Zemi alespoň jednu stopu zanechala -- v antarktickém ledu. 
V polovině listopadu 1998 vyšel v americkém časopise Nature článek o náhodném objevu kruhové skvrnky s průměrem dva stupně v jižním souhvězdí Plachty. Podle všeho se jedná o rozpínající se zbytek po supernově, která zde zazářila někdy mezi roky 1200 až 1300 našeho letopočtu. Jelikož se její vzdálenost pohybuje kolem tří tisíc světelných let, musela být v době "své největší slávy" neobyčejně jasná -- více než všechny hvězdy i planety, s výjimkou Měsíce a Slunce. Přesto všechno v kronikách ani hvězdářských denících žádnou zmínku o "nové" hvězdě nalézt nepodařilo. Naprosto nečekaně se ale její stopy objevily v antarktickém ledu. Odborníci tak současně vysvětlili jednu více než dvacet let starou záhadu. 
Chemická analýza ledového příkrovu jižního pólu v roce 1979 ukázala, že některé jeho vrstvy jsou nápadně bohaté na dusičnany. Jelikož s rostoucí hloubkou vzorku nahlížíme do stále větší a větší minulosti, na jednoduchém grafu se najednou objevily čtyři výrazná maxima. Tři z nich přitom odpovídají době, kdy na pozemské obloze zazářily známé supernovy: v roce 1181, 1572 (tzv. Tychonova) a 1604 (tzv. Keplerova). Extrémní množství dusičnanů je zřejmě důsledkem interakce ionizujícího záření zaniklé stálice s atmosférou naší planety. 
Čtvrté zachycené maximum se však tímto způsobem vysvětlit nepodařilo: až do loňského roku jsme totiž o další takové hvězdě neměli ani tušení. Nyní se ale zdá, že jde o pozůstatek po stejné supernově, jakou odhalila sonda Rosat. Podle hloubky ledového vzorku se totiž objevila v roce 1320, takže s malou chybou souhlasí s rentgenovými a gama záběry. 
  
Astronomy zaznamenané supernovy v naší Galaxii od počátku letopočtu
rok max. jasnosti
viditelnost
souhvězdí pozn. (vzdálenost, barva)
185
-8 mag
20 měsíců Kentaur/Kružítko 3300 sv.r.
393
+0 mag
8 měsíců
Štír  
1006
-10 mag
24 měsíců Vlk 4600 sv. r., žlutá
1054
-4 mag
22 měsíců
Býk 7500 sv. r., žlutá, Krabí mlhovina
1181
+0 mag
6 měsíců
Kasiopeja 8500 sv. r., žluto-bílá
1572
-4 mag
16 měsíců
Kasiopeja 7500 sv. r., žluto-červená, Tychonova
1604
-3 mag
12 měsíců
Hadonoš 14 000 sv. r., žlutočervená, Keplerova 
  
Z rozboru dosud pozorovaných explozí spolu s plynnými zbytky supernov srovnatelného stáří tak vychází, že v těsné blízkosti Slunce (do patnácti tisíc světelných let) exploduje hmotná stálice jednou za 175 let. Přepočteno na celou Galaxii pak každých dvacet let. Poněkud méně optimistické jsou ale odhady jasnosti budoucí supernovy. Pouze v deseti procentech případů totiž zazáří na pozemské obloze hvězda jasnější -3 mag. S dvacetiprocentní pravděpodobností se bude její jasnost v maximu pohybovat mezi -3 a +2 mag, resp. mezi +2 a +6 mag či +6 až +11 mag. Ve zbývajících třiceti procentech se pak ukrývají stálice slabší 11. velikosti. Šance, že se budeme "opalovat" v paprscích umírající hvězdy jsou tedy minimáln텠
  
Podle New Scientist a dalších materiálů