Kdy přibude Terra Nova? 
Proutkaři si přijdou na své - na Europě 
Ostravský astronomický víkend 1999 je už za dveřmi 
Floyd olízl Mys Canaveral 
Antares na dně Středozemního moře
 
Spolupracujte s námi! 
  • Byli jste o prázdninách na zajímavé astronomické akci?
  • Navštívili jste některou z hvězdáren?
  • Rozumíte některému z oborů příbuzných astronomii a kosmonautice?
Pak nám o tom napište článek! V Instantních astronomických novinách ho rádi uveřejníme!
 
  
  
S takovym rozlisenim za nekolik desitek let spatrime planety u cizich hvezd (zdroj NASA/JPL)Kdy přibude Terra Nova? 
  
Se vzrůstajícím počtem planet objevených u vzdálených hvězd možná i vás napadá jednoduchá otázka, kdy už konečně objevíme druhou Zemi? Můžeme vám prozradit, že to hned tak nebude. 
Způsobů, jak odhalit těleso u cizího slunce, je hned několik. Podívejme se na ně trochu podrobněji. Zatím nejúspěšnější metodou interstelárních prospektorů je pečlivé vyšetřování světla vybraných hvězd. Pokud totiž v jejich gravitačním sevření existuje nějaká planeta, musí zákonitě obě tělesa obíhat kolem společného těžiště. Menší David tak cloumá s větším a zářivějším Goliášem a my na Zemi sledujeme periodické změny rychlosti: ať již radiální (ve směru stálice-Slunce), tak i vlastního pohybu (ve směru kolmém). V prvním případě dokážeme teoreticky sledovat odchylky veliké pouhý jeden metr za sekundu, ve druhém o velikosti několik úhlových mikrovteřin. Jednoduchý výpočet vám však prozradí, že pokud u hvězdy s hmotností půl Slunce existuje ve vhodné vzdálenosti super-planeta pětkrát hmotnější než Země, musíme dokázat odhalit cloumání s amplitudou 1,2 metru za sekundu. Což je na hranici lidských možností i přírodních zákonů. 
Mnohem jednodušší, alespoň na první pohled, se může zdá pokus o přímý snímek. Naneštěstí planety se pohybují v těsné blízkosti mateřské hvězdy, takže se beznadějně utápí v jejím oslnivém světle. Takže ke spolehlivému rozlišení -- i v hodně blízkém případě, potřebujete vesmírný dalekohled o průměru několik metrů. Samozřejmě, že ho lze nahradit soustavou několika menších. Právě na to sází některé projekty blízké budoucnosti. Například americká NASA má v rukávu projekt nazvaný "Hledač terestrických planet". Tento interferometr několika až čtyřmetrových dalekohledů bude v infračerveném oboru planety nejen hledat, ale dokáže pořídit i její spektrum. Pohybovat se bude někde mezi dráhou Marsu a Jupiteru a v jeho dosahu se ocitnou tělesa do vzdálenosti padesát světelných let. Existence planety s vhodnou atmosférou, alespoň podle současných představ, prokáže přítomnost vody a ozónu (viz obrázek). 
Vhodnou planetu prozradi voda a ozon (simulace NASA/JPL)Terrestrial Planet Finder se stane skutečností nejdříve v roce 2011. Nicméně už dnes se přemýšlí nad jeho nástupcem: ten už dokáže pořídit hrubý záběr povrchu samotného tělesa. Opět půjde o interferometr, tentokráte však několika osmimetrových dalekohledů se základnou několik tisíc kilometrů. Existence takové observatoře je však otázkou několika desítek let. 
Kromě toho se chystají i další podobné experimenty. Někdy za čtyři roky se stane skutečností třetí experimentální projekt Deep Space programu Nové milénium. Zřejmě půjde o tři malé sondy, jež vytvoří trojúhelník o straně veliké několik set metrů. Dvě laboratoře budou vybaveny zhruba deseticentimetrovými rovnými zrcátky, pomocí kterých pošlou obraz sledované stálice do třetí družice nazývané Kombinátor. Ten dokáže pomocí laserového spojení určit vzdálenost zrcátek s přesností na nanometry a kombinací světla dosáhne fantastické rozlišovací schopnosti kolem milisekund. V průběhu šesti měsíců zkušebního provozu se podívá asi na padesát hvězd. 
Podobně na tom bude další observatoř vyvíjená známou Jet Propulsion Laboratory: Na desetimetrovém ramenu se bude posouvat několik zrcadel, jež dokáží v zorném poli 0,3 úhlové sekundy zachytit detaily kolem deseti milisekund. Poslouží tak ke hledání malých planet (odhalí cloumání kolmé k zornému paprsku) a především určí přesně vzdálenost libovolného, dostatečně jasného objektu do osmdesáti tisíc světelných let! Na oběžnou dráhu se dostane v červnu 2005 a poté se bude pomalu vzdalovat od Země, až po pěti letech zmlkne 95 milionů kilometrů daleko. Taková dráha zajistí nepřetržité osvětlení slunečních panelů a až několikaměsíční kontinuální sledování vybraných cílů. 
The Planet Imager (kresba JPL/NASA)Slibným způsobem se jeví i zachycení zákrytu části hvězdy planetou. Pokud totiž oběžná rovina tělesa prochází Zemí, můžeme z času na čas "sledovat" jak přechází přes oslnivý disk. Samozřejmě, že ne přímo. Dokážeme však zachytit drobný pokles jasnosti.  
Z pocitu úspěchu nás ale vytrhne statistika. Tak především je zřejmé, že se pravděpodobnost správné orientace roviny dráhy u planety o velikosti Země obíhající kolem druhého Slunce pohybuje kolem zoufale malého půl procenta. Přechod o délce nejvýše 13 hodin pak způsobí pokles jasnosti o 0,0004 procenta. Pro pozemské pozorovatele na dně vzdušného oceánu samozřejmě zcela nedosažitelné, nicméně z kosmického prostoru už dnes ano. Například západoevropská observatoř COROT určená pro studium vibrací vzdálených stálic, tzv. hvězdnou seismologii, která se dostane na oběžnou dráhu v průběhu několika roků, snad dokáže odhalit několik desítek planet pozemského typu. 
No a pak tu máme velmi nadějný lov gravitačních mikročoček, při kterém zjasnění velmi vzdáleného zdroje, ohybem světla v gravitačním poli, způsobuje nejen přecházející stálice, ale také kolem ní obíhající planeta. Úspěšnost této nové metody je až nečekaně veliká, ostatně nedávno se právě takto objevilo těleso žijící v soustavě s těsnou dvojhvězdou. Existuje tu ale jedna zásadní, značně degradující námitka. Čočkující těleso, pokud leží hodně daleko, žádným jiným způsobem -- vyjma několika hodin, kdy se projeví na světle zdrojové hvězdy, nespatříme. Nemůžeme si tudíž jeho existenci nezávisle ověřit a nedokážeme ho ani podrobněji prostudovat. 
Na planetu podobnou Zemi si tedy ještě nějaký ten týden či spíše rok počkáme. Dříve nebo později se ale na stránkách Instantních astronomických novin určitě objeví zpráva o jejím objevu. 
 
Podle článku J. Schneider, The Search for Live Outside the Solar Systém a dalších materiálů
 
 
  
Cast Europy ze sondy Galileo (foto JPL/NASA)Proutkaři si přijdou na své - na Europě 
  
Dočtete se už ledaskde, že na Jupiterově satelitu Europě je voda. Tedy tekutá voda, skrytá pod mocnou vrstvou ledu, který pokrývá celý povrch družice a chrání tak její vodní říši. Voda je tu opravdu tekutá a nikoli na kost zmrzlá, neboť nitro Europy je slapovými silami obřího Jupiteru poněkud deformováno, hněteno a tak i zahříváno. To je názor teoretiků, opřený též o zkušenosti z nedalekého satelitu Ió, kde je toto slapové zahřívání nitra mnohem intenzivnější (protože Ió je blíže k Jupiteru), takže tam to nakonec vede až k silné vulkanické činnosti. 
Jenže -- prokažte, že tohle vše je pravda! Pod led přece nevidí ani kamery sondy Galileo, která nás už řadu let zásobují překrásnými a detailními záběry všech velkých Jupiterových družic. Že by příležitost pro proutkaře? 
Zdá se, že zatím to s těmi proutkaři není akutní -- naštěstí existují nepřímé důkazy, že pod ledem existuje možná největší oceán ve sluneční soustavě. Například na snímku z Galilea, pořízeném 27. srpna 1999, jsou patrné dvě tmavší, rezavě načervenalé oblasti. Jsou pojmenované Thera a Thrace a každá z nich je asi 80 kilometrů velká. Je to zřetelně cizí element v jinak dosti promíchaném terénu. Co kdyby to byly jakési ledové kry, vynořující se nebo naopak klesající? 
Ze statistiky počtu impaktních kráterů na povrchu Europy vyplývá, že by to neměly být staré útvary, mají nanejvýš takových 50 milionů roků. "Padesát milionů roků je jen jediné procento z celkového stáří Europy," říká dr. Bob Pappalardo, planetární geolog z Brownovy univerzity. "Geologicky vzato, když se něco přihodilo před 50 miliony roků, může se to se stejnou pravděpodobností udát i nyní. Opravdu nemůžeme vyloučit, že oceán zamrzl teprve nedávno. Kdyby třeba existovaly nějaké cykly, v nichž slapové jevy zahřívající Europu budou silnější a pak zase slabší, mohla by se tato družice střídavě ohřívat a opět ochlazovat." 
Zda je pod povrchem voda, mohly by prozradit snímky nějakých vodních gejzírů, tryskajících nad povrch. Zatím se ale ani na jediném záběru Europy nic takového nenašlo. Cynthia Phillipsová, doktorandka z Arizonské Jeden z modelu povrchu Europy (kresba JPL/NASA)univerzity, pátrá po případných změnách na povrchu tak, že srovnává záběry ze sond Voyager a Galileo. Je to obtížná práce, protože dvacet let staré snímky z Voyageru mají malé rozlišení; nelze se divit, že se zatím žádný kladný výsledek nedostavil. 
Podle Pappalarda se teď musí geologové zaměřit především na studium procesů, jež mohou vést ke vzniku pozorovaných povrchových formací, jako jsou třeba Thera a Thrace. Pomocí infračerveného spektrometru je třeba zjistit, zda na některých místech není povrch slaný. Solí by mohl být třeba síran hořečnatý. Když by poněkud teplejší blok ledu, vystupující směrem k povrchu, narazil právě na slané místo, prorazil by je za poněkud nižší teploty než v případě neslané oblasti. Problém je zatím s barvou: síran hořečnatý není hnědavý. To by zde musely být nějaké příměsi železa nebo jiné sirníky. "Železo a síra jsou však relativně hojnými prvky ve sluneční soustavě a ve viditelném oboru spektra jsou červené. Navíc víme, že na Europě je oxid siřičitý, to je další plus," uzavírá Pappalardo. Lze s ním jistě souhlasit i v tom, že nyní není třeba bezezbytku odpovědět na všechny sporné otázky. Je třeba jen správně rozpoznat jednotlivé problémy, aby sonda Europa Orbiter, připravovaná ke startu v roce 2003, mohla pracovat co nejefektivněji. 
  
Podle NASA Space Science News
 
  
Ostravský astronomický víkend 1999 je už za dveřmi 
  
Zveme Vás na v pořadí již sedmý víkendový monotematický astronomický seminář. Vyznačuje se zvanými přednášejícími a přednáškami připravenými exkluzivně pro tuto akci. Bývá doplněn výstavou výtvarných děl. Sylaby přednášek jsou vždy k dispozici ve formě sborníčku již během víkendu. Rekapitulace: 
1993 Srážky ve vesmíru 
1994 Životní dráhy hvězd 
1995 Příběhy planetek a komet 
1996 Život ve vesmíru 
1997 Kam kráčíš, vesmíre? 
1998 Astronomie v zrcadle času
Ostravský astronomický víkend Co nového pod Sluncem? proběhne v prostorách HaP v Ostravě ve dnech 25. až 26. září 1999. Program: 
  
sobota 25. září 
10.00 - 12.30 Zdeněk Mikulášek, Slunce očima stelárního astronoma 
aneb naše hvězda pod rentgenem 
14.30 - 17.00 Milan Rybanský, Vztahy Slunce a Země 
aneb povedené manželství  
17.15 - 18.00 Eva Marková, Za zatměním až na konec světa  
19.00 - 21.30, večer v planetáriu
neděle 26. září 
9.00 - 12.00, Jiří Grygar, Sluneční neutrina 
aneb jehly ve stohu sena 
V prostorách HaP si můžete během semináře prohlédnout výstavu obrazů R. Charouskové Vesmírná energie. Ještě stále se můžete přihlásit! Telefonicky: 069/6911005, 6911007, faxem: 069/6911009 e-mailem: tomas.graf@vsb.cz
   
  
  
Hurikan Floyd na snimku druzice NOAA 14, 15. 9. 23.20 LSEC, sipkou poloha Mysu CanaveralFloyd olízl Mys Canaveral 
  
Slyšeli jste ve středu v podvečer tu ránu? To spadl všem zaměstnancům Kennedyho kosmického střediska na floridském Mysu Canaveral ze srdce pořádný kámen. Hurikán Floyd si totiž nakonec vybral severnější cestu a největší kosmodrom na světě minul v bezpečné vzdálenosti. Na třináct tisíc evakuovaných zaměstnanců se tak ihned vrátilo na svá pracoviště a raketové nosiče, odpalovací rampy i další vesmírná zařízení v celkové hodně kolem osmi miliard amerických dolarů zůstaly nepoškozeny. 
V pondělí to na Mysu Canaveral vypadalo jako na bojišti. Technici zabezpečovali nejen hojné startovní rampy, v několika případech už s instalovanými nosiči, ale také jednotlivé budovy. Hurikán Floyd, jenž si to mířil přímo na kosmodrom, si to bezesporu zasloužil: přestože měl podle předpovědi projít několik desítek kilometrů bokem, rychlost větru by zde dosáhla hrozivých 240 kilometrů v hodině! Jenomže hangáry, v nichž ze nyní na Floridě ukrývají čtyři raketoplány, dle konstruktérů zajišťují bezpečnou ochranu pouze do 170 až 200 kilometrů v hodině! A kromě toho: průměrná nadmořská výška celého vesmírného střediska postaveného na písčité rovině u Banánové řeky a na několika malých ostrovech činí jen několik metrů! Větrná smršť s bičujícími mořskými vlnami se tudíž mohly stát drtivou rukou matky Přírody. 
Technici se každopádně pokusili pohromo minimalizovat: Uzavřeli dveře od nákladového prostoru každého z letounů a motory zabalili tak, aby je co nejméně poškodila případná voda. Utěsněna byla i vrata 165 metrů vysoké montážní budovy, kde se k raketoplánům připevňují pomocné tryskové motory a nádrž s palivem. Největší stavba tohoto typu na světě přitom odolá větru o rychlosti 200 kilometrů v hodině. 
Kennedyho kosmicke stredisko pri pohledu z umele druzice Landsat 7
Ohrožení bylo natolik veliké, že kosmodrom byl v dějinách úplně poprvé zcela evakuován a nezůstala zde ani základní posádka, vyjma stovky dobrovolníků, jako při hurikánu Erin v roce 1995. Na rampách dokonce zůstaly čtyři rakety v celkové hodnotě téměř jedné miliardy dolarů. Pouze se schovaly do speciálního krytu. 
Zkáza americké kosmonautiky nenastala. Floyd míří na sever k pobřeží Karolíny a na Mys Canaveral se vrací lidé. Během bouřky o rychlosti nejvýše 120 kilometrů v hodině se sice voda dostala pode dveřmi do hangáru s raketoplány, nicméně až k nim nepronikla. Hurikán tak lehce poškodil jen některé exteriéry. Několikadenní výpadek budoucí starty prakticky neovlivní. NASA totiž pro problémech s kabeláží už dříve poněkud odsunula dva nejbližší výpravy raketoplánů. Takže Discovery se k Hubblovu dalekohledu vydá 28. října a koncem listopadu, po průletu Leonid, se Endeavour dočká mise, věnované studiu Země. 
 
Podle zpráv na Internetu
 
 
  
Model noveho neutrinoveho dalekohledu Antares (zdroj projekt Antares)Antares na dně Středozemního moře 
  
Astronomové a s nimi spolupracující technici jsou skutečně vynalézaví: Aby se dozvěděli co nejvíce, vystřelují své detektory do vesmíru, staví je na jižním pólu, na vrcholcích vyhaslých sopek, na nepřístupných pouštích chilských And, v opuštěných hlubinných dolech, vypouštějí je na stratosférických balonech, na palubách obřích letadel, vrtají pro ně mnohakilometrové šachty v čirém antarktickém ledu a nově se vydávají také do hlubin pozemských moří či oceánů. 
Celý vesmír, prostor mezi hvězdami, galaxiemi, ale také hvězdy, planety, naše těla, prostě všechno zaplavuje ohromné, nevysychající ale neviditelné neutrinové moře. Tyto elementární částice nemají elektrický náboj, jejich velikost je zanedbatelná a pohybující se (téměř) rychlostí světla. Vznikaly krátce po velkém třesku, rodí se při explozích supernov, jsou dokladem o jaderných reakcích v centrech hvězd a rodí se i při srážkách částic kosmického záření s naší atmosférou.  
Jakmile se neutrino objeví, má jen malou naději, že bude pohlceno. Přesto všechno ale na takovou srážku s elektronem nebo atomovým jádrem číhají speciální detektory částicových fyziků i astronomů. Protože je ovšem pravděpodobnost takového setkání minimální, musí mít neutrinové dalekohledy co největší objem. Na okraji detektoru jsou pak rozmístěny velmi citlivé fotonásobiče číhající na bleděmodré fotony Čerenkovova záření. Z času registrace a intenzity zachyceného úlovku jednotlivými "oky" lze poté zrekonstruovat trajektorii neutrina a odhadnout jeho energii. 
Prekazi projekt Antares svitici zivocichove? Foto archiv IANPrvní neutrinové dalekohledy měly podobu rozsáhlých nádrží ať již obyčejné nebo těžké vody. V posledních letech se však dokončuje zajímavý přístroj Amanda, jenž bude dva kilometry pod povrchem antarktického ledovce na jižním pólu, a zcela nově se chystá detektor Antares (Astronomy with A Neutrino Telescope and Abyss enviromental RESearch), na dně Středozemního moře, pár desítek kilometrů od francouzského pobřeží. 
Stejně jako minulé dalekohledy bude i tento číhat na kratičké záblesky vznikající kolem něj. Aby se uchránil před rušivými zdroji, umístí ho technici asi dva kilometry pod hladinu moře. Na třinácti speciálních bójích o délce čtyři sta metrů bude připevněna soustava fotonásobičů, která tak ohlídá přibližně jeden kilometr krychlový temného prostoru. Očekává se, že dalekohled uloví něco mezi dvaceti a dvěma tisíci kosmických neutrin. 
Nápad je to na první pohled skvělý. Většina nezbytných zařízení již existuje a vyřešit se musí jenom několik maličkostí. Také plánovaná hloubka 2500 metrů je lehce dostupná. 
Dočkáme se tedy levných neutrinových dalekohledů? Uvidíme. Do hry totiž vstupuje jeden neznámý prvek. Co když v této hloubce žijí světélkující živočichové? No přinejhorším poslouží citlivé fotonásobiče alespoň ke studiu málo probádaných mořských hlubin. 
  
Podle materiálů na Internetu