Repro IANDruhá zpráva o konáni skromné vzpomínky 
  
Nad Žalovským kopcem se rozprostřela nezvykle jasná hvězdnatá noc pokračujícího babího léta. Kdepak se asi poděly ty provazy vody spojující pošmourně zakaboněnou oblohu přesně před rokem? Naředily aspoň na chvíli loňskou zářijovou polévku v bahništi hamburského přístavu?  
Nad jihozápadním obzorem se v malé výšce za mnoha stopami dopravních letadel směřujících kvapně k ruzyňskému letišti tetelil tenoulinký srpeček mladičkého Měsíce. Ještě vykukoval zpod obzoru, když jsem vyrážel do západní kopule Jana Friče. Tak tomu loni ani být nemohlo, Měsíc byl v té době po úplňku před poslední čtvrtí. A po roce se mi i vše potřebné k vnitroústavně e-mailem ohlášenému "nokturnu u příležitosti pořízení snímku 'M31+bolid' dne 12. září 1923" kupodivu vešlo do jediné ruky. Jen asi třikrát jsem ruce na těch třech stech metrech obměnil. A přiznávám, že v tom teplu za stmívání mi na čele i zaperlily stroučky potu. Jestli něco zaševelilo, pak to byla krev v mých spáncích, a ne Janova kopule pod přívaly deště. Bejvávalo. Ostatně Názory IAN z 1. února tr. to dotvrzují...  
"V kopuli oddeklovat tubusy a rázně otevřít okna, i štěrbinu kopule, a to hned, ať to v těch vyhřátých prostůrkách není 'můj doušek vzduchu poslední'" mihla se mi hlavou bluesová retrospektiva "Bluesu na cestu poslední" Šlitra a Suchého z konce padesátých let, jako odezva na mé úvahy o charakteru repertoáru, jenž by měl dnes přijít na řadu. Když se zpět ohlížím, hodně jsem toho večera z něj odčerpal. 
Trvalo to přeci jen déle, než ta vyprahlina kopule odtáhla. Valem se stmívá, zkouším se rozehrát. Nedlouho před 21:45 SELČ přicházejí nezávisle Rosťa Štork a Mirek Šlechta. Aleš Kolář nebude, má dovolenou, Rosťa slouží u meteorických kamer vlastně za něj. Dalekohled, po tu hodinu do jejich příchodu namířený nazdařbůh, směřujeme všichni tři na Velkou mlhovinu v Andromedě. V té temnotě je v myriádách vynořivších se hvězdiček přec jen dnes mimořádněji jasná a mlčně se třpytí. 
Zahajuji Glenn Millerovým "Star Dustem", jde o evergreen, mající nesmrtelnost takříkajíc 'nabeton'. A pak už jde skladba za skladbou, mezi to variace, improvizace. Dle hnutí mé mysli a s ním asociovaných myšlenek. Jen na chvilku mne 'z toho co duše přináší do prstů' vyruší příchod z práce odcházejícího Dr. Jiřího Borovičky, chvíli zůstává, po chvíli s omluvou odchází. To až po časovém okamžiku přeletu slavného bolidu, když rezolutně odmítl mou myšlenku přerušit tu pomyslnou a symbolickou expozici M 31 v ohnisku dalekohledu nepřipomínajícího ani tvarově Velký astrograf Jana Friče, vlastně fakticky bratří Fričových a Josefova  syna... A zase motivace, v prstech jsou Herkulovy lázně, Gunodovo Ave Maria...  
A další a další skladby, to co impulzivně vyplave z nitra během té zvláštní atmosféry. Mirek s Rosťou poslouchají tiše, nic neruší mne, ani mé vzpomínky na pana Klepeštu, jako mile se mnou rozmlouvajícího pána počátkem šedesátých let v kopuli Königova dvojitého dalekohledu petřínské hvězdárny... Přidávám si "Lavičku v jasmínu", které někdejší realistická hudební manýra za doby jejího vzniku bez pardonu dala punc bezduché komerční odrhovačky, ...mne naopak v ní figuruje Petřín. Ale ne, kdepak, ta harmonie je zcela čistá a citlivá a při 'maláskovsky laděných intervalech' nepostrádá saframentskou hloubku tématu... 
Mysl přeskakuje na mnou tehdy hodnocené neskutečné přístrojové zázemí petřínské hvězdárny. A upomínkou na slova pana Kozelského o situaci Petřína přemisťuji se v myšlenkách jako na létajícím koberci na bývalou ostravskou lidovou hvězdárničku za Bedřichem Čurdou-Lipovským, panem profesorem Gajduškem. Jaksi se mi to mládí dere samovolně do mysli, nelze se mu ubránit...  
Nemohu se zbavit ani vzpomínky na návštěvu Kraví hory za už ani nevím které konference pracovníků hvězdáren a astronomických kroužků, snad sedmé. A v prstech se rozebíhají bromovské "hvězdy, co jsou jak sedmikrásky nad Brnem". V zápětí se mi vynořuje zážitek čtrnáctiletého kluka, stojícího pod klempíři obíjenou kopulí Malého planetária. Většinu účastníků konference ani neznám... Před duševním zrakem nynějška opakovaně ke mně dobíhá sebejistá "...desátiletnice". Opětně prožívám onen šok, kdy její vystřelená ruka mocně stiskne tu mou, ještě skoro Cast puvodni, dnes rekonstruovane hvezdarny bratri Fricu (foto IAN)dětskou a do tváře mi křikne "čest práci, soudruhu". A je tu další vzpomínka: moje o něco starší sestra Marie si, nevím z jaké té příčiny, zakoupila co čerstvě mladá brněnská studentka filozofie knihu "Žena ve středních letech", i na to, jak si ji přináší domů. V mysli opakovaně knihu prolistovávám..., a tu opět sám na snímku obdařeném vzletnou popiskou "...soudružka Luisa Landová-Štychová se zabývá otázkami života zaměstnaných žen v  družstevních domech..." onu "...desátiletnici" a soudružku poznávám. Tu, jež za jednání konference ostatně snad ani neměla čas se jej účastnit - onu energickou soudružku, která mi v zápětí po neúplném vstřebání onoho, dnešníma očima viděno, celoživotního dojmu zmizela po tehdejší prašnější silnici z Kraví hory v jeho mračnu "šestsettrojkou tam od nás, z Kopřivnice...".  
A zase jsem u pana Klepešty, u jeho nevšední iniciativy v řadách České astronomické společnosti. Nebyl sám, i když se tvrdívá, že byl ten nejzapálenější. Jezdil fotografovat, když Petřín dosud nestál, i na soukromý fričovký Žalov, který v Říši hvězd, v lednovém čísle ročníku 1924, popisem k bolidu u Velké mlhoviny v Andromedě, tedy snímku jehož výročí vzniku si teď připomínáme, onu Žalovskou hvězdárnu o pět let dříve jakýmsi nedopatřením 'zestátnil ještě za kapitalismu'. Zde o místě vzniku snímku v legendě uvedl, že šlo o Státní hvězdárnu na Ondřejově. Přesto měl Štych, jak uvádějí materiály české amatérské astronomie v lidově-demokratické éře, nedocenitelné i zásadní zásluhy o ČAS. Ty bych se mu nikdy neodvážil upírat, dokud by ovšem pan Klepešta naopak nebyl orazítkován puncem kartonážního továrníka tak, aby to nemělo zásadní dopad na žalostnou výši celoživotní penze entuziasta a obětavce, od morku kostí.  
Za probírání kláves si odpovídám sám a samorostle na otázku, zda má opravdu ještě dnes cenu onu počínající českou amatérsko-astronomickou éru očisťovat od patiny sekretariátních klišé. Morálně jistě ano, ale kdo to smí udělat a komu to pomůže? Vždyť pana Klepeštu si byla ochotna v ondřejovském středobodu české astronomie osobní účasti připomenout jen čtveřice lidí! Kolik je vlastně těch mu skutečně vděčných, těch, jimž Josef Klepešta Cast puvodni, dnes rekonstruovane hvezdarny bratri Fricu (foto IAN)vlastními náklady populárních astronomických knížek, otáčivých i jiných hvězdných mapek, lemoval nejen tu estetickou, ale i odbornou cestu podél astronomie? Dovoluji si počítat se k nim, neboť na pana Klepeštu, stejně jako na mnohé jiné osobnosti české astronomie, jak amatérské tak i profesionální, - pokud jsem je ovšem poznal, mohu vzpomínat povětšinou jen v dobrém. Ano, ta vděčná vzpomínka nás mladších k těm starším, kteří cestičky oboru prošlapávali, to je asi ono, v čem byl život podobných osobností vzácný, jedinečný i cenný. I když měli život nelehký,  nesnadný, zřejmě ten konkrétní, ten jejich, stál právě za to jejich úsilí i za všechny jejich oběti... 
Procitám se v současnosti několikrát a dotazuji se, jak to během 'nokturna' vypadá s časem. A kolegové mi odpovídají neúprosně: je o hodinu, či o hodinu a půl více než kolik bylo když jsem se tázal naposled. A je tu konec symbolické expozice. Ale přeci jen nelze přestat hrát asi tak, jako nelze přestat řídit za projíždění zatáčky automobil. Takže dohrávám. Opět "Star Dust", pak ještě "Dobrú noc, má milá" a ještě nějakou tu maličkost navíc. 
Nohy neposlouchají, vstávám od kláves a nestačím se divit, až jak nezvykle hvězdnatá obloha se klene nad otevřenou štěrbinou ještě donedávna takřka 'odepsané kopule' Jana Friče na Žalově. A my se teď přec jen odvažujeme zamířit náš dalekohled, s hodinovým strojem po dvaceti minutách stále dotahovaným, i na jasně se třpytícího Jupitera. Mirek se divá prvý, já po něm. 
Vzduch je zcela klidný a na sytém mračném pásu zpozorovávám při stosedmdesátinásobném zvětšení to, nač jsem nebyl vůbec ani připraven, to, co jsem vůbec neočekával. Je na něm brilantně temný stín o něco jižněji pod Jupiterem stojícího galileovského měsíčku.  Stín leží poněkud napravo od Jupiterova centrálního poledníku... 
Jako by nám sama příroda chtěla nabídnout mimořádná překvapení. A poskytla. Bohužel, musím ale jít se na chvíli natáhnout. Za tři hodiny odjíždím s rodinou k vlaku do Senohrab. 'Dívaní se' nelze už více protahovat! I když by to stálo zato! 
Kolem třetí hodiny ranní, během pochoďáku domů, stále o té náhodě, a pořád dokola, přemýšlím. Bylo to příjemné překvapení. Ještě, že nemusím dbát na klišé napůl politického astrologa. Čemu bych asi ten úkaz musel přisuzovat? Politickým přesunům v nejmenované zemi...? Nebo snad ostře stoupajícímu hospodářskému růstu v jiné a snad zřejměji vymezené krajině...? 
Chyba panové, nejsem astrologem, jsem přec jen z jiného těsta, od jiného oboru. Mně postačuje vědomí toho, že si cením těch několika z našich předchůdců, kteří to v životě rozhodně neměli lehké a přesto po sobě zanechali alespoň rýhu vyvolávající u několika z nás upřímnou úctu s  vděčností k tomu, co se během své pozemské pouti snažili dobrého vykonat pro jiné, pro nás... 
A též i vykonali! 
V Ondřejově 13. září 1999, 19:25 SELČ Cyril Polášek
  
  
  
Z. Sekanina pri rozhovoru s Ceskou televizi (foto IAN)Serendipity 
  
Asi všichni, kteří se na Astronomickém  festivalu 99 v Brně účastnili během úvodního večera panelové diskuse osobností, si mimoděk a mimo hlavní plán diskuse odnesli jedno nové slovo, které použil dr. Sekanina: SERENDIPITY. Zní velmi nečesky, ale samotný dr. Sekanina se nás snažil přesvědčit, že česky se TO řekne také tak. Navíc toto foneticky zvučné slovo vyvolávalo různé barvité asociace.  
S Jirkou Holušou nám to nedalo a podívali jsme se do různých slovníků. Kupodivu pravý český ekvivalent již tak zvučný není a výraz je možno spisovně přeložit pouze opisem. Podle Velkého anglicko-českého slovníku je to "dar nacházet neočekávané a příjemné věci" nebo také "vrozené štěstí". Pan doktor Sekanina použil toto slovo ve významu "objevit něco podstatného při hledání něčeho zcela jiného". Pěkný příklad pak poskytuje film "Pekařův císař a císařův pekař", kde touto vlastností obdaření alchymisté nalézali leštidla na parkety a slivovici místo očekávaného zlata a elixíru mládí. 
V rozsáhlejších anglických výkladových slovnících se pak dá vypátrat původ tohoto slova. Poprvé jej použil Horace Walpole ve svém díle "Tři princové z Cejlonu" (The Three Princes of Serendip). Jeho hrdinové byli obdařeni touto schopností nalézat neočekávaně něco, co ani sami nehledali. Jak navíc z názvu vyplývá, Serendip nebo také Serendib je arabské jméno Srí Lanky neboli Cejlonu. Dnes se pojmem "serendipita" označuje nejen samotný princip, ale také produkty tohoto procesu. Například "serendipitou" je Kolumbův objev Ameriky, neboť hledal Indii atd. 
A aby to nebylo vše, na našem trhu je také ke koupi anglicky psaná kniha "Serendipities", kterou napsal Umberto Eco. Podle anotace v Lidových novinách obsahuje historické záhady v příbězích vzdělanců, vědců, básníků, fanatiků i obyčejných lidí. V Praze lze knihu obdržet v Big Ben Bookshop, Malá Štupartská 5 (tel. 02/24 82 65 65). 
A teď je to vše, přátelé... 
  
Tomáš Gráf