Chandra brousí kosu 
Planety, planety všude, kam se podíváš! 
Nová jinoplanetnická pečínka 
Americká zastávka číslo 1  
aneb Apollo z dubového vršku 
Ostravský astronomický víkend 1999 je už za dveřmi 
Trombóza v srdci Galaxie 
Jaké budou letošní Leonidy? 
Mathilda - dáma v nejlepším věku
  

N132D, foto Chadra X-ray Observatory, klinutim se podivate na obrazek v lepsim rozliseni (jpg, 256 kB)Chandra brousí kosu 
  
V předminulém čísle IAN jste si mohli přečíst povídání o prvních záběrech rentgenové observatoře Chandra, která začíná žnout z oběžné dráhy pomyslnou kosou jeden objev za druhým. Třicátého srpna tohoto roku byla do provozu uvedena kamera s vysokým rozlišením a laboratoř se natočila směrem k Velkému Magellanovu mračnu (LMC). Co viděla? 
Jelikož jde o vůbec první pozorování tímto detektorem na Chandře, stal se cílovým objektem bodový zdroj LMC X-1 (tedy první objevený zdroj rentgenových paprsků v LMC). Na něm se astronomové přesvědčili, že kamera je zaostřená a pracuje správně, takže posunuli objektiv bokem a namířili rentgenové oko na pozůstatek po supernově N132D. Odhaduje se, že v těchto místech (souhvězdí Mečouna) přibližně před třemi tisíci lety vzplanula supernova, na jejíž ostatky se nyní díváme. Ve vzdálenosti sto osmdesáti tisíc světelných let od Země vypadá expandující obálka jako asymetrická bublina, jejíž plyn je v průměru zahřátý na deset milionů stupňů Celsia. Za dobu své existence se rozepnul do obrovských rozměrů -- napříč má asi osmdesát světelných let, tedy foton, který by se vydal na cestu rychlostí světla směrem po ose symetrie, dorazil by na druhý konec za plným osmdesát roků.  
Podíváte-li se na přiložený obrázek (po kliknutí ve větším rozlišení), můžete si všimnout toho, že v mlhovině je nápadně vidět mnoho různých zjasnění a zhustků. Celková hmotnost "bubliny" se odhaduje na šest stovek Sluncí. Kdybyste do středu umístili naši hvězdu, obklopovala by bublina také asi padesát nejbližších hvězd.  
Díra, které si v rozpínající obálce můžete všimnout v levém horním rohu (severovýchodně), je s největší pravděpodobností místo, kde se materiál supernovy rozpíná do oblasti s nižší hustotou. Astronomové ale zatím přesně neví, jak mají pozorovaný objekt interpretovat. Může se totiž jednat také o pozůstatek po explozi hned několika supernov. Ovšem v tak malém kousku prostoru je to víceméně nepravděpodobné. Tvar a struktura jsou N132D jsou každopádně natolik složité, že se hvězdáři ještě zapotí, než nový objev Chandry co nejpřesněji vysvětlí. Držme jim palce! 
 
Podle Chandra X-ray Observatory News
 
 
  
Fantazie John Whatmough a IANPlanety, planety všude, kam se podíváš! 
  
Na planety v okolí osamocených sluncí jsme si už zvykli. Vždyť neuplyne jediný měsíc, kdy astronomové neohlásí další přírůstek. Jak se ukazuje, v žádném případě se nejedná o vzácné vesmírné koření, naopak tato malá tělesa najdeme úplně všude. Nově dokonce i tam, kde to čekal jenom málokdo -- u těsných dvojhvězd. 
Na světě existuje několik pozorovacích týmů, kteří se věnují studiu gravitačních mikročoček. K tomuto jevu dochází v okamžiku, kdy se mezi nás a hodně vzdálenou stálici postaví jiné těleso. I když ho nespatříme, v jeho gravitačním poli dojde k ohybu světla zdrojové hvězdy a my na Zemi poté můžeme spatřit několik jejích obrazů. Ty jsou ale naneštěstí natolik úhlově blízko, že je jednotlivě nerozlišíme. Na druhou stranu však uvidíme pozvolný nárůst jasnosti vzdálené stálice a poté, jak se bude gravitační čočka vzdalovat od spojnice Slunce--zdroj, její opětovný pokles. U hvězdy v centru Galaxie celá událost typicky trvá asi dvě měsíce a v minulosti bylo obdobných jevů zachyceno již několik. Jejich analýza slouží především ke studiu mezihvězdné hmoty a hledání skryté látky. Z průběhu zjasnění lze totiž vypočítat nejen hmotnost čočkujícího tělesa ale i jeho vzdálenost. Statistickým rozborem lze poté odhadnout celkový počet obdobných čoček v Galaxii. 
Pro nás je ovšem důležité, že se na světle vzdálené stálice podepíše také gravitační pole planety, obíhající kolem standardní mikročočky. Jí způsobené zjasnění však trvá jen několik hodin, nejvýše dní (v závislosti na hmotnosti) a projeví se jako "hrb" na běžně pozorované světelné křivce. Případné hledání planet pomocí ohybu světla v gravitačním poli je tedy nesmírně náročné, zvlášť když každý z týmů musí noc co noc sledovat několik desítek milionů stálic (a jen tu a tam odhalí nějaké zjasnění). 
Prubeh zjasneni MACHO-97-BLG-41 (graf D. P. Bennett a kol.)Naštěstí pro nás a především pro astronomy, tři projekty EROS, MACHO a OGLE dokáží svá pozorování zpracovávat téměř v reálném čase. Takže jakmile objeví začínající zjasnění způsobené mikročočkou, dají o tom prostřednictvím Internetu hlášku dalším skupinám. Ty sice nedokáží sledovat obdobné miriády hvězd, ale mohou se věnovat jediné po dostatečně dlouhou dobu. Jeden takový případ MACHO-97-BLG-41 se podařilo objevit 19. června 1997 australskému týmu MACHO (zkratka MAssive Compact Halo Objects). Následná pozorování dvoumetrovým dalekohledem na hoře Stromlo a Las Campanas ukázala, že má nezvyklou světelnou křivku s několika maximy, jež neodpovídá mikročočce, způsobené jedním tělesem. 
Sledovaná hvězdička, která se před dvěma roky v průběhu tří měsíců stala tak populární, má dvacátou velikost a její vzdálenost se odhaduje na třicet tisíc světelných let směrem do středu Galaxie. Může mít hmotnost jedno až dvě Slunci a stáří mezi jednou a půl až deseti miliardami roky. Její změny jasnosti pak ukazují, že se stala "obětí" velmi kuriózní mikročočky: Světelné křivce totiž nejlépe odpovídá soustava tří těles: dvou hvězd s hmotností 0,6 a 0,16 Slunce, které leží ve vzdálenosti necelé dvě astronomické jednotky. Poněkud stranou, sedm astronomických jednotek daleko, pak existuje třetí člen: planeta o hmotnosti tří Jupitery. 
Je něco takového vůbec možné? Může být takový systém stabilní? Naše pozemské modely říkají jasné ano. Dlouhodobá existence planety závisí především na podobě dráhy, po které se kolem společného těžiště pohybují stelární sourozenci. Pro kruhový případ je nezbytná minimální vzdálenost 2,2krát větší než poloměr dvojhvězdy. Pro velmi protáhlou dráhu s výstředností 0,7 se pak velikost tohoto násobku pohybuje kolem 3,1. Případ MACHO-97-BLG-41 tomuto kritériu tedy vyhovuje. 
Ve hře jsou samozřejmě i jiné možnosti, zdrojová hvězda například může být sama dvojhvězdou. Nejpravděpodobnější však zůstává varianta, že jsme poprvé nakrátko "zahlédli" zajímavý svět poblíž centra Galaxie: Těsnou dvojici červených trpaslíků, jež dělí vzdálenost dvou astronomických jednotek, s nejméně jednou planetou snad podobnou Jupiteru, která je sleduje ze vzdálenosti kolem sedm astronomických jednotek. Ptát se, jak vypadá, zda může být na některém z jejích měsíců život, nebo jestli v soustavě existují menší tělesa, je zbytečné. Systém případ MACHO-97-BLG-41 totiž už nikdy nespatříme, navždy zmizel v neprostupné vesmírné tmě. Každopádně jeho existence naznačuje, že takové doplňky sevřených dvojhvězd nejsou nijak výjimečné. 
 
Podle materiálů The Microlensing Planet Search Collaboration
  
Kresba Lynette CookNová jinoplanetnická pečínka 
  
Je čím dál tím jistější, že na chilské hoře La Silla mají lovci extrasolárních těles velmi mocnou zbraň. Jmenuje se Eulerův dalekohled, v průměr měří 120 centimetrů a za poslední rok má na pažbě už tři zářezy. 
O prvních dvou úlovcích, hvězdách GL 86 a HD 75289, jsme vás již informovali. Novinkou je však průvodce u HD 130322, nenápadného červeného trpaslíka s hmotností půl Slunce, jenž má na pozemské obloze osmou velikost. Bez dalekohledu byste ho tedy neviděli, ale s triedrem už celkem pohodlně. 
Podle záznamů unikátní družice Hipparcos leží 30 parseků daleko (1 parsek = 3,26 roku). Více než stovka velmi přesných měření radiální rychlosti (tj. rychlosti na spojnici objekt--Slunce) přitom zřetelně ukázala, že s HD 130322 něco cloumá. Nejspíše planeta s minimální hmotností jeden Jupiter. Kolem společného těžiště obíhá po prakticky kruhové dráze ve vzdálenosti pouhých 0,08 astronomické jednotky jednou za 10,7 dne, tedy pětkrát blíže než Merkur kolem Slunce. Povrch malého tělesa tak musí být nutně zahřátý na teplotu nejméně jednoho tisíce stupňů Celsia. V katalogu planet mimo sluneční soustavu se tedy objevila další pečínka. 
Jiří Dušek
Podle tiskové zprávy Geneva Observatory
 
 
  
cipmakn (s hackem na c), foto M. TichyAmerická zastávka číslo 1  
aneb Apollo z dubového vršku 
  
Člověk jede někam za jistým, hlavním a základním účelem. Tím účelem byla konference ACM ´99 a také výpočty drah planetek. Ale mimo to potkává na cestách věci jiné a další a související. Koneckonců celá Amerika je on the road. Čili díl první: 
  
Apollo z Dubového vršku 
  
Vyjedete z Bostonu po výpadovce 2-West a poté po silnici 111. Po bloudění příměstskými městečky tvořenými domky v zeleni se najednou ocitnete v krajině tak venkovské, že Vám přestává být uvěřitelné, že jen cca 50 kilometrů odsud startují jumbo jety z mezinárodního letiště nad bostonské mrakodrapy. Cesty míjejí už jen jednotlivé roztroušené domy, ohrady s koňmi, hustě zelené louky, a snad už ani nejsou asfaltované. Konečně najdete v lese odbočku značenou jako ORO -- Oak Ridge Observatory. 
Oak Ridge Observatory (někdy také nazývané Agassiz Station) byla založena v roce 1932 jako pozorovací místo Harvard College Observatory. Od roku 1982 je spravována Smithsonianskou astrofyzikální observatoří, ale aby to nebylo tak jednoduché, tak ta je od roku 1973 sloučena právě s původní Harvardovou observatoří v nynější Harvard Center for Astrophysics. Prostě zde na Oak Ridge se opravdu pozoruje, a oni moudří mužové, kteří ze zdejších i jiných pozorování vytvářejí tu pravou vědy sídlí "dole" v Cambridgi, o které si mnozí myslí, že je předměstím Bostonu. 
Kopule 150 cm  Wyethova dalekohledu (foto J. Ticha)Dopoledne vyhlížela Oak Ridge Observatory  jako správná observatoř,  kde se ve dne spí a v noci pozoruje. Při plus devětatřiceti stupních Celsia ve stínu spaly na poledním horkem zavalené observatoři i veverky. Pak jsme konečně objevili jakýsi pohyb u kopule zdejšího největšího Wyethova reflektoru a nalezli svého hostitele probírajícího se po noční službě u dalekohledu.  
Jedenapůlmetrový (nebo správně po americku 61palcový) reflektor z třicátých let je srdcem Oak Ridge. Více než dvacet let byl největším dalekohledem na východě Spojených států. Pan Stuart Wyeth, po němž se dodnes jmenuje, byl vlastně jeho sponzorem. Dalekohled má na první pohled pozoruhodnou hranatou kopuli. A jako každý správný velký dalekohled má SVŮJ VELKÝ OBJEV. Alespoň z mého hlediska je největším astronomickým příspěvkem oakridgeského reflektoru světové astronomii znovunalezení asteroidu (1862) Apollo v roce 1973.  
Asteroid Apollo, první známá planetka protínající dráhu Země a dneska první položka v seznamu potenciálně nebezpečných asteroidů (anglicky PHAs) byl objeven 24. dubna 1932 Karlem Reinmuthem v Heidelbergu, proslulé to kdysi německé planetkové observatoři. Dostal předběžné označení 1932 HA, byl pozorován jen dvaadvacet dní a pak se ztratil. Tehdy blízkozemněasteroidové šílenství ještě nic netušilo o svém vzepjetí, natož začátku, a tak byl Apollo jakožto milá kuriozitka zařazen kamsi k Erosovi a Hermovi. Teprve začátkem sedmdesátých let propočítal známý expert na dráhy těles bloudících sluneční soustavou Brian G. Marsden jeho nejpravděpodobnější dráhu a vytipoval nejvhodnější dobu a efemeridy pro jeho pozorování. Z nejpravděpodobnějšího řešení výpočtu dráhy totiž vyplývalo, že se Apollo v letech 1971 a 1973 těsně přiblíží k Zemi. A protože onen dotyčný patřil, a dodnes patří pod křídla Smithsonianské observatoře, padla karta na Wyethův reflektor na Oak Ridge a na jaro 1973, kdy měl Apollo procházet opozicí se Sluncem. Bylo snad zásluhou astronomických múz, či spíše štěstí, které přeje připraveným, že čtyřicet jedna let ztracené Apollo nalezli oakridgesští pozorovatelé Richard E. McCrosky a Cheng-Yuan Shao 28. března 1973 na vůbec PRVNÍ 150 cm Wyethův dalekohled na Oak Ridge (foto J. Ticha)fotografické desce pořízené pro tento účel Wyethovým reflektorem ze sta plánovaných. Jako slabý flíček mezi protáhlými stopami hvězd na dvacetipětiminutové expozici. Tehdy se totiž ještě (nejen) planetky poctivě fotily dlouhými expozicemi na skleněné desky a o pársekundových CCD expozicích si dotyční jen nechávali zdát. Asteroid Apollo byl znovu nalezen, Brian G. Marsden přepočítal jeho dráhu, a ukázalo se, že je to opravdu Apollo, asteroid přibližující se ke Slunci více než Země a křižující tak její dráhu. Tenhle příběh předběhl o skoro tři desítky let dnešní boom výzkumu NEOs -- Near Earth Objects čili asteroidů a komet v blízkosti Země, jejich hledání, potvrzování, ztrácení, znovuobjevování, získávání spekter, světelných křivek či dokonce misí kosmických sond.  Známých planetek typu Apollo jsou necelé čtyři stovky a tak si možná první z nich připomenutí tohoto příběhu zaslouží.  
Do planetkových letopisů vešla observatoř Oak Ridge i po Apollu ani ne tak vlastními objevy, jako systematickou následnou astrometrií planetek objevených na jiných observatořích. Zpočátku v sedmdesátých radioteleskop (foto The Planetary Society)letech fotografickými pozorováními, od osmdesátých let už se CCD kamerou. I některé z raných kleťských objevů mají ve svém životopise pozice z Oak Ridge a tak se jim autorka cítí dodnes zpětně zavázána. Wyethův reflektor dnes se spektrografem slouží hlavně pro měření radiálních rychlostí hvězd, včetně hledání planet u jiných hvězd.  
Kromě velkého reflektoru a několika menších dalekohledů se na Oak Ridge nachází i radioteleskop o průměru 28 metrů ("správně" 84 stop), používaný pro projekt BETA (Billion-channel Extra Terrestial Assay) při hledání mimozemské inteligence (civilizací) a sponzorovaný The Planetary Society. Bohužel, letos na jaře byla anténa poškozena vichřicí a pracuje se na jeho opravách.  
Na Oak Ridge se nachází i celooblohová patrolní kamera severoamerické bolidové sítě. A tak tu z Čech kromě nás znali i ondřejovské meteoráře Zdeňka Ceplechu a Pavla Spurného. Prostě český astronom se nikde neztratí. 
  
 
Pro IAN z Ameriky (ale vlastně už z Kleti) Jana Tichá
  
P.S. A nějaká tečka, nebo spíš dvoj-tečka na závěr: všechno je jinak: přestože je v názvu observatoře dub (oak), tak všude kolem kopulí je jednoznačná převaha borovic. A přestože se jeden ze zdejších pozorovatelů a náš průvodce jmenoval Joe Zajac (vyslov ovšem zejdžak), tak je kolem spousta veverek. Ale ty veverky nejsou veverky, ale čipmankové.
 
  
Ostravský astronomický víkend 1999 je už za dveřmi 
  
Zveme Vás na v pořadí již sedmý víkendový monotematický astronomický seminář. Vyznačuje se zvanými přednášejícími a přednáškami připravenými exkluzivně pro tuto akci. Bývá doplněn výstavou výtvarných děl. Sylaby přednášek jsou vždy k dispozici ve formě sborníčku již během víkendu. Rekapitulace: 
1993 Srážky ve vesmíru 
1994 Životní dráhy hvězd 
1995 Příběhy planetek a komet 
1996 Život ve vesmíru 
1997 Kam kráčíš, vesmíre? 
1998 Astronomie v zrcadle času
Ostravský astronomický víkend Co nového pod Sluncem? proběhne v prostorách HaP v Ostravě ve dnech 25. až 26. září 1999. Program: 
  
sobota 25. září 
10.00 - 12.30 Zdeněk Mikulášek, Slunce očima stelárního astronoma 
aneb naše hvězda pod rentgenem 
14.30 - 17.00 Milan Rybanský, Vztahy Slunce a Země 
aneb povedené manželství  
17.15 - 18.00 Eva Marková, Za zatměním až na konec světa  
19.00 - 21.30, večer v planetáriu
neděle 26. září 
9.00 - 12.00, Jiří Grygar, Sluneční neutrina 
aneb jehly ve stohu sena 
V prostorách HaP si můžete během semináře prohlédnout výstavu obrazů R. Charouskové Vesmírná energie. Ještě stále se můžete přihlásit! Telefonicky: 069/6911005, 6911007, faxem: 069/6911009 e-mailem: tomas.graf@vsb.cz
   
  
  
Kupa Quintuplet/Patercata (foto HST/NICMOS/D. F. Figer a kol)Trombóza v srdci Galaxie 
  
V centru naší Galaxie panují neskutečné podmínky: turbulentními proudy horkého plynu prostupuje silné magnetické pole a veškerá tělesa úpí pod drtivou rukou slapových sil. V extrémním prostředí se však také rodí extrémní objekty:  Názorným příkladem je dvojice velmi hustých otevřených hvězdokup. Každá z nich leží asi sto světelných let od samotného srdce Galaxie a obsahuje neobyčejně veliké množství hvězd o hmotnosti dvacet a více Sluncí. 
Dvojice velmi zvláštních hvězdokup má netradiční označení. O první se i v odborné literatuře mluví jako o The Arches, což by při pohledu na snímek snad nejlépe odpovídalo "ohnivé fontáně", jakou běžně vídáme při ohňostrojích. Druhá se jmenuje Quintuplet -- tedy Paterčata. Obě jsou v zorném poli galaktických astronomů již delší dobu, hodně však pomohl především Hubblův nesmírný dalekohled, jenž se na ně podíval prostřednictvím své infračervené kamery a multiobjektového spektrometru NICMOS.  
Díky unikátní observatoři je tedy již definitivní, že obě kupy představují nesmírně husté sraženiny v srdci Galaxie. Fontána samotná obsahuje deset procent nejtěžších dosud známých hvězd! Její celková hmotnost seKupa The Arches/Fontana (Foto HST/NICMOS/D. F. Figer a kol.) odhaduje na dvanáct tisíc Sluncí. Více než polovina jejích členů je přitom nejméně pětkrát hmotnější než naše denní hvězda. Hustota v jejím nitru pak dosahuje ohromující tři tisíce stálic na krychlový parsek, takže je zde mnohem větší tlačenice než u většinu kulových hvězdokup. Podobně jsou na tom i Paterčata: představují totiž nejvypasenější skupinu mladých hvězd v Galaxii -- dohromady váží kolem deseti tisíc Sluncí. 
Je zřejmé, že v obou případech se jedná o velmi mladé útvary. Pro baculaté hvězdy, jichž Fontána i Paterčata obsahují nebývalé množství, je totiž typická rychlá smrt. Sice mají v porovnání se Sluncem mnohonásobně větší zářivý výkon, své zásoby jaderného paliva však rychle vyčerpají a záhy končí jako umírající červení obři, po kterých zůstávají bílí trpaslíci, či v případě hvězd nad 11 Sluncí jako explodující supernovy. Věk Fontány se proto pohybuje kolem dvou milionů roků, Paterčata mají přibližně dvakrát větší stáří. 
Obě kupy jsou vlastně cizorodými tělísky v srdci Galaxie. Jejich úděl je totiž skoro stejný jako u většiny krevních sraženin v lidském těle. V žádném případě se nebudou zvětšovat, naopak. V průběhu několika milionů následujících let se vlivem slapového působení rozpadnou na jednotlivé hvězdy a rychle rozplynou. Na jejich místo tak časem přijdou jiné, podobné útvary. 
 
Podle článku v The Astrophysical Journal
 
  
  
Dnes jiz legendarni snimek lonskeho navratu Leonid ze slovenske observatore Modra.Jaké budou letošní Leonidy? 
  
Odpověď na tuto otázku by jistě rád znal každý amatérský i profesionální astronom. Dokonce se tomuto problému věnuje nejedna vědecká práce, avšak doposud žádný model nedokázal podat uspokojivé výsledky. Málokdo by jistě chtěl znovu zažít ten pocit z minulého roku, kdy stovky pozorovatelů hledělo na oblohu v očekávání pěkné podívané a až později je nemile překvapila zpráva, že se roj předběhl od předpovědi téměř o šestnáct hodin. Vím, o čem mluvím, neboť i já jsem byl mezi těmi zklamanými. 
Převratem v předpovídání maxim Leonid by měla být technika, kterou předkládají Dr. David Asher a Dr. Rob McNaught. Ke své práci použily všechny dokumentované návraty Leonid v posledních více než 200 letech. Pomocí těchto a dalších dat vypracovali model, který podle autorů dovoluje předpovídat dobu maxima s přesností na pět minut. Stejně tak i maximální frekvenci. Hlavním impulsem k této práci byli minulé Leonidy, takže alespoň to je na jejich předběhnutí užitečné. 
Podle tohoto ale i jiných modelů je, díky gravitačním účinkům planet, roj složen z mnoha vláken meteoroidů, které jsou mezi sebou různě propleteny jako vlasy v copu. Právě tato skutečnost tak znesnadňuje předpovídání tohoto roje. Autoři práce provedli pomocí dokumentace starých návratů studii velmi jemné struktury roje a spočetli tak, kdy a s jak hustými částmi se Země v příštích letech potká. 
Tak tedy: Nejmohutnější návraty, možná i meteorické deště jsou očekávány až v letech 2001 a 2002, letos by měli být frekvence asi "jen" 1200 meteorů / hod., i tak by to ale měla být pěkná podívaná -- vždyť za předpokladu temné, bezmračné oblohy je to 20 meteorů během minuty! Čas maxima byl stanoven na 18. 11. ve 2:08 UT, s chybou 5 minut. Máme se tedy na co těšit.  
Každý rok se Země setkává s několika proudy meziplanetární hmoty tvořící meteory. Vždy v určitý den v roce, kdy naše rodná planeta kříží některý z těchto proudů, můžeme na obloze spatřit během hodiny několik desítek meteorů -- "padajících hvězd". Jelikož jsou dráhy jednotlivých tělísek rovnoběžné, zdá se nám vlivem perspektivy, že všechny meteory tohoto roje vylétají z jednoho místa na obloze (radiantu) podobně, jako se koleje zdánlivě sbíhají někde v dálce. Podle souhvězdí, ve kterém se radiant nachází, se roj jmenuje -- tak máme Perseidy (radiant v Perseovi), Geminidy (Blíženci), Leonidy (Lev) apod. Několikrát za století se může Země setkat s natolik hustým oblakem částic, že je obloha meteory doslova poseta a frekvence mohou dosáhnout i 100 meteorů za sekundu. Potom mluvíme o meteorickém dešti.  
  
O takovéto bolidy nebyla v minulém roce nouze, s tím jistě souhlasí všichni ti, kteří měli možnost toto úžasné divadlo vidět. Letos by údajně jasných meteorů mělo být méně, ale kdo ví. O "nových" Perseidách se taky tvrdilo, že bolidů ubude -- a neubylo. Tuto fotografii pořídil v minulém roce známý meteorář Jürgen Rendtel, odhadovaná jasnost meteoru odpovídá  -8 mag.
  
Konkrétní definice zní, že meteorický déšť nastane tehdy, když pozorovaná frekvence překročí 3600 met./hod., tedy každou sekundu jeden. Frekvence letošních Leonid by tedy měla být asi 3krát nižší, než je tato hranice. Pokud by se náhodou stalo, že déšť bude i letos, doporučuji si stáhnout program METSIM, který slouží k tréninku odhadování vysokých frekvencí. Potom by se již nemělo stát, že bude někdo uvádět frekvenci kolem 5000 met./hod., když byla ve skutečnosti "pouhých" 300.  
Přes to všechno se na Leonidy určitě všichni těšíte. Vlastně ne všichni, jsou mezi námi i tací, kterým běhá při pomyšlení na meteorický déšť mráz po zádech. Zcela jistě mezi ně patří vedoucí (a hlavně sponzoři) drahých kosmických projektů. Hustota částic může být totiž veliká a jelikož je roj Leonid z našeho pohledu nejrychlejší roj vůbec, má i takové gramové zrníčko s rychlostí 71 km/s při nárazu stejné účinky jako pořádný dělostřelecký granát! Proto se provedou všemožná opatření, aby poškození bylo co minimální. Například se družice orientují tak, aby měli ze směru roje co nejmenší účinný průřez a tudíž minimalizovali riziko nárazu. Konkrétné třeba Hubblův dalekohled se musí natočit tak, aby žádné těleso nepoškodilo zrcadlo nebo sluneční panely. I tak je však riziko nárazu minimální, a pokud už vůbec k nějakému poškození dojde, hovoří odborníci jen o několika kusech. 
Přestože autoři předpovědi tvrdí, že je známa s pětiminutovou přesností (u předpovědi na minulý rok byla udávána chyba dvě hodiny...), bude výrazně lepší pozorovat po co nejdelší dobu. Přeci jen předpověď je předpověď. Lovcům meteorického deště se tedy doporučuje zahájit pozorování v noci 15./16. listopadu a skončit 18./19. listopadu tohoto roku. 
  
Dle www IMO a tiskové zprávy RAS Press Notice. Další informace naleznete na speciální stránce IMO.
 
 
  
Mathilde z pohledu sondy NEARMathilda - dáma v nejlepším věku 
  
Patří k dobrým mravům neprozrazovat míry a váhy žen. Zvlášť těch v "nejlepším věku". Přes čtyři miliardy roků stará dáma, astronomy i planetárními geology familiárně oslovovaná Mathilde, je však zaslouženou výjimkou. 
První a dosud poslední setkání s touto planetkovou slečnou proběhlo 27. června 1997, kdy se kolem ní ve vzdálenosti pouhých 1212 kilometrů protáhla americká sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous). V průběhu několika hodin vzájemného pozorování pro nás multispektrální kamerou pořídila na 330 záběrů zhruba šedesáti procent povrchu Mathildy. Jejich podrobná analýza se přitom v odborném tisku objevila v minulých týdnech. 
Takže co všechno o planetce nyní známe? Na některých záběrech se podařilo rozlišit detaily větší než 160 metrů veliké. Je zřejmé, že Mathilde má velmi temný povrch, jenž odráží pouhé čtyři procenta dopadajícího světla, tedy stejně jako hodně tmavý asfalt. Na výšku má 66 kilometrů a v pase byste naměřili asi 46 kilometrů. Její střední průměr je tedy s chybou jednoho kilometru 26,6 km -- o něco méně než při pohledu ze Země původně odhadovaných třicet kilometrů. 
Na jejím povrchu najdete velké množství kráterů, z nichž nejméně čtyři jsou velikostí srovnatelní s planetkou. Dva největší, Ishikari a Karoo (pojmenované po japonské a jihoafrické uhelné pánvi), mají ohromující průměr 29 a 33 kilometrů. Povrch Mathildy je tak velmi podobný Měsíci a určuje celkové stáří tělesa na čtyři miliardy roků. Na základě pohybu sluneční soustavou pak vychází střední hustota 1,3 gramu na centimetru krychlový, takže stará dáma musí být pěkně načechraná, přímo porézní. 
 
Podle materiálů na Internetu