Měsíční zastavení 

Foto archiv autoraPliniův kráter smrti a nesmrtelnosti 
Píše se rok 79 a slavný přírodovědec Gaius Plinius Secundus (Starší) se válí v lázních v městě Stabie, které leží na úpatí sopky Somma. Nejspíš to byl pohodový až flegmatický člověk, když ho vůbec nevzrušovalo, že venku mezitím mnoho lidí prchalo z města ven, protože země se mohutně otřásala a z kráteru nedaleké sopky se valila hrozivá mračna. Když se Plinius konečně rozhoupal, bylo již pozdě. Město se ponořilo do děsivé tmy způsobené deštěm popela a pěnovce a všude kolem pobíhali v panice zděšení obyvatelé. Podle zprávy se poněkud tělnatější muž nestihl uchýlit do bezpečí a nejspíš se udusil v horkých plynech. Slavný přírodovědec tak ztratil život při prudké erupci sopky Somma (předka dnešního Vesuvu), při které bylo pod několik metrů silnou vrstvou popela a pemzy pohřbeno i město Pompeje s 25 000 obyvateli, četnými divadly, lázněmi a chrámy. Existuje však ještě jeden kráter, který je s Pliniem spjat. Jedná se tentokrát o kráter impaktní s průměrem 43 km a narozdíl od vulkanického kráteru Vesuvu mu zajistil nesmrtelnost. Nachází se totiž na povrchu Měsíce a nese jeho jméno, takže každý pozemšťan, který se dnes podívá do mapy Měsíce si jeho jméno připomene. Můžeme si ho však připomenout i přímým pohledem. Na Plinia totiž vystačíme i s docela malým astronomickým dalekohledem. Zvláště zajímavý je v období kolem úplňku (25. září), kdy se prozrazuje jako světlá skvrna na rozhraní Moře jasu (Mare Serenitatis) a Moře klidu (Mare Tranquillitatis). Pozornější pozorovatelé si možná povšimnou i výrazného tmavého rozhraní dvou různých magmatických výlevů na ploše Moře jasu (na snímku vlevo nahoře). Vnitřní světlejší výplň Moře jasu představuje mladší lávu ochuzenou o prvek železa. Ve výkonnějších dalekohledech a při šikmém osvětlení navíc můžete v blízkém sousedství Plinia spatřit i soustavu nápadných brázd (Rimae Plinius), které se táhnou ve třech řadách severně od něj. Na terminátoru najdete Plinia 15. září večer 

Pavel Gabzdyl
  
  
  
Uran a Neptun společně s Měsícem 
  
Tímto příspěvkem bych se s vámi chtěl podělit o krásný pozorovací zážitek a třeba vám dodat ideu na co se v těchto dnech podívat. Počasí je poměrně stabilní, Měsíc téměř v úplňku, takže v Praze se určitě žádné deep-sky konat nebudou. Proto jsem včera, tj. 24.8.1999, zaměřil svoji pozornost na Měsíc, Uran a Neptun. Pozoroval jsem z Prahy, z okna bytu, při mhv cca 3,5 mag -- prostě Praha a téměř úplněk. Použité přístroje: triedr 7x50, dalekohled Newton 160/1225mm s hledáčkem (díky astroklubu Kostkov -- prima přístroj).  
Po obligátním pokoukání se na Měsíc (pro příště nedoporučuji -- po dívání se na Měsíc vám bude pěknou chvíli trvat než se oči zadaptují zase zpět na tmu) jsem začal s vyhledáváním Uranu. Myslím, že je bez problémů -- triedrem jsem bezpečně nalezl orientační hvězdy (dobré mapky jsou v astronomické ročence) a Uran byl tu -- tvoří poměrně výraznou trojici s blízkými hvězdami. 
Horší to již bylo s Neptunem -- u orientačních hvězd je velice blízko Měsíc, který vše přesvítí, a proto jsem skutečně musel jít hvězdu po hvězdě až k Neptunu. Nyní jsem velmi uvítal Atlas Coeli Novus 2000 -- bez něj a mapky v ročence by orientace byla nemožná. Neptun opět tvoří charakteristickou trojici s blízkými hvězdami, ale je o poznání slabší.  
Ještě doporučení pro začínající pozorovatele -- až začnete vyhledávat slabší objekty, je dobré již mít v oku jakousi škálu jasností, pomáhá to při vyhledání žádaného objektu. A ještě dva typy na závěr -- okolo 23:30 SELČ jsou nad obzorem již Jupiter se Saturnem a 20 a 21.9. dojde k zákrytu Uranu a Neptunu Měsícem.  
  
Vít Sigmund
  
  
  
Dovolená s úplným zatměním 
  
Za  zatměním  jsem  se  plánovaně  vypravil  v  rámci  své dovolené. Jeli jsme ke vzdáleným příbuzným do Memmingenu, města s 42 000 obyvateli ležícího více než 100 km jihozápadně od Mnichova. Vyrazili jsme se značným předstihem již v sobotu 7. srpna. V Memmingenu také sídlí malá specializovaná firma Novoflex, která mi zapůjčila stativ i teleobjektiv. Stále jsem nebyl rozhodnut, zda se budu jen koukat nebo i fotit. Věděl jsem jen, že do středy musím vyrobit filtry jak na triedr, který jsem si vezl z domova, tak na zapůjčený objektiv, ke kterému přišroubuji přes redukci tělo své stařičké Prakticy. Ovšem to, že zapomenu doma fólii k tomu účelu zakoupenou v květinářství, jsem samozřejmě netušil. Naštěstí bylo možné zakoupit speciální fólii distribuovanou sítí prodejen s optikou. Celé Německo, zvláště Bavorsko, žilo zatměním tak intenzivně, že jsme byli svědky vzniku slovní zkratky, novinářům už se omrzelo psát "Sonnenfinsternis" (zatmění Slunce) a tak se všude začalo mluvit téměř familiérně o "Sofi". Přímo v Memmingenu se stály fronty na brýle, byly k dostání jen ve dvou optikách, a panoval přísně přídělový systém: jeden kupující = jedny brýle. Docela jsem se bavil a vzpomínal na staré časy u nás doma. Samotní rodáci nad tím pohoršeně kroutili hlavou a vzpomínali na lístkový systém v Německu těsně po válce. V televizi se denně věnovali na všech kanálech mnohokrát jak "Sofi", tak i obchodním problémům, které Bavorsku přineslo. Mnohé pořady však byly velice hezké, pojaté ve stylu moderní popularizace astronomie, bez přívažků žvástů podivných šarlatánů a jiných "baudyšů". No a po večerech jsem u televize a bavorského piva tvořil z fólie, lepenky a plastu své improvizované filtry.  
Protože Memmingen neležel v pásu totality, naši hostitelé vymysleli přesný plán, který počítal s přesunem na sever, na lesní samotu poblíž města Ulmu. Já měl ale dopředu vybrané jiné místo, městečko Krumbach. Ten se mi na mapě moc líbil, dalo se z něj autem pokračovat podle aktuálního počasí na všechny čtyři světové strany. Jenže bonton je bonton a pozvání na piknik při zatmění se neodmítá. Rezignuji a s obavami sleduji počasí, je proměnlivé víc než by si kdokoliv mohl vymyslet. Prognózy pro Ulm byly sice jen kolem 30 % pro hezké počasí, ale všude v okolí to byla čísla ještě daleko menší. Konečně nastala "Středa", ale počasí bylo proměnlivé tak jako celý předchozí týden. Vyjeli jsme na sever směrem k Ulmu, ale dálnice byla beznadějně ucpaná, sjeli jsme tedy na tzv. státní silnici a frčeli rychle do pásu totality. Bylo polojasno a vše vypadalo velmi nadějně, přijeli jsme na místo, připravili vše k fotografování a za pár minut nastal první kontakt. Začal jsem se kochat, ale i fotografovat. Kolem fáze 0,5 počaly Slunce zakrývat mraky, ale stále bylo dobře viditelné. Situace se zvrtla asi 4 minuty před počátkem úplného zatmění, doslova a do písmene bleskově přišla bouřka. Počátek úplné fáze jsme registrovali pouze velmi rychlým setměním, nastala tma, což byl skutečně zážitek. Ptáci usedli do stromů a psi zalehli na svá místa, na kterých spí. Bylo ticho, všichni jsme byli užaslí a docela nesmyslně hleděli kamsi nahoru do mraků, kde se nacházelo zatmělé Slunce. Tmu prosvětlovaly blesky a pak se najednou vše osvětlilo a ve dni nastal nový den. Ptáci se pustili do zpěvu a my se vyrovnávali se smíšenými pocity právě prožitých minut. Nejprve jsem si říkal: "Úžasné, alespoň tmu jsem zažil!". Ale pak nadšení vychládalo. Navíc se asi po pěti minutách rozjasnilo a my  mohli sledovat opět celou fázi částečného zatmění až do jeho konce. 
Potom jsem v domluveném telefonátu poskytl živě své pocity  zážitky pro  vysílání  ostravské  redakce  Českého rozhlasu. Zklamání jsem nedal na sobě znát, ale už přicházelo….. 
Druhý den jsem v místních novinách našel mapku, kde bylo vidět místa, která měla jasno i během úplné fáze. Byl mezi nimi i Krumbach.  
  
Tomáš Gráf
  
  
  
Foto M. PlsekDovolte, abych se i já s Vámi podělil o své nezapomenutelné zážitky z letošního zatmění Slunce. Naším cílem k pozorování tohoto jedinečného přírodního úkazu se mělo stát Maďarsko v okolí Balatonu. Z předpovědí počasí ČHMÚ z předešlých dní a také z modelu ALADIN z 9. 8. 1999 jsme se raději rozhodli pro okolí Szegedu ve východní části Maďarska. Odjezd z Lelekovic jsme si naplánovali až na úterý 10. srpna. Neměli jsme totiž na místě zajištěno ubytování a v osudnou středu jsme chtěli být ve formě. 
V úterý ráno byla obloha v okolí Brna zatažena nízkou oblačností. Vše potřebné jsme naložili do našeho Fordu Escortu a v 9:00 se vydali na cestu. Členy této výpravy byly: Martin Plšek (hlavní organizátor), Marie Plšková, Miroslav Plšek, Dalibor Plšek a Radka Fajková.  
Naše cesta vedla přes Břeclav, Bratislavu (tady jsme špatně odbočili a málem jsme přijeli do Rakouska), hraniční přechod Rusovce-Rajka, Mosonmagyaróvár, Györ, Budapešť až do městečka Alsónémedi, kde jsme udělali další z mnoha zastávek a začali vážněji přemýšlet o koncovém pozorovacím stanovišti. Vybíráme místo za městem Kiskunfélegyháza, poblíž vesnice Pálmonostora. Po chvíli opět vyrážíme. Je tady strašný dusno asi 35 stupňů Celsia a  obloha je již pokryta jen průhlednýma cirrama. 
Projíždíme městem Kecskemét a Kiskunfélegyháza. Konečně odbočujeme z hlavní silnice k vybrané vesničce Pálmonostora. Jsme již celý zpocení a proto se snažíme nalézt rybníčky vyznačené na mapě, abychom se trošku zchladili, ale nějak se nám to nedaří. Je už večer, tak se alespoň snažíme najít místo k přenocování. 
Krajina je zde rovinatá, plná kukuřičných a slunečnicových polí. Nikde ani živáčka. Lepší místo k pozorování jsme si nemohli přát. Po chvíli spatřujeme na levé straně silnice travnatou polní cestu. Zastavujeme a jdeme na výzvědy. Po stu metrech se kukuřičné lány rozestupují a vytvářejí travnatý plácek, jako stvořený k postavení stanu. Vracíme se pro auto a rozbíjíme zde tábor. Je 19:30 a máme za sebou 505 km. Obloha je jasná, ale poměrně špinavá. Za chvíli sledujeme západ Slunce. 
Rozhodli jsme se, že dva budou spát ve stanu, dva pod širým nebem a jeden v autě. Záhy ovšem zjišťujeme, že se venku spát nedá, je zde strašně moc komárů! Nakonec tři nocují ve stanu a dva v autě. Usínáme kolem desáté hodiny a nad jihovýchodem, někde poblíž Szegedu, vidíme záblesky bouřky a od půlnoci již slyšíme i sílící hromy. U nás je kupodivu celá noc jasná. Nad hlavami se nám třpytí hvězdy letní oblohy a občas nad východním obzorem přeletí perseida. 
Ještě před východem Slunce máme krásně jasno. Ovšem kolem páté se začíná od jihu až jihozápadu nasouvat oblačnost. Během půl hodiny je bouřka i u nás. Začíná pršet. Rychle snídáme a stěhujeme se všichni do auta. Před sedmou hodinou bouřka utichá, ale celá obloha je zatažená. Poklidně prší. Vypadá to, že přestane nejdříve večer. Zapínáme rádio a nasloucháme aktuální předpovědi počasí. Na slovenských stanicích na středních vlnách se zatmění téměř vůbec nevěnují, více je zajímá situace v Rusku. Přelaďujeme tedy na Český rozhlas 1 -- Radiožurnál na DV, kde jsou neustálé vstupy od reportérů rozmístěný po celém pásu totality. Okamžitě se tedy dovídáme aktuální informace o stavu počasí nad celou Evropu i u nás doma v České Republice. Velmi nás potěšil přímý vstup Martina Setváka z ČHMÚ, který se nyní nacházel pár kilometrů od Szegedu a sděloval informace o právě skončené bouřce, kterou jsme i my před chvílí okusili na vlastní kůži. Jeho naděje na vyjasnění však nebyly příliš optimistické. Se zaujetím jsme poslouchali každé živé vstupy, které byly velmi často narušovány bouřkami na radiové trase. Některé  věty jsme si tak musely doslova domýšlet. 
Je osm hodin a déšť pozvolna ustává. Vystupujeme z auta a prohlížíme si zataženou oblohu. Všude deka, jen těsně nad západním obzorem je tenoučký modrý proužek. Že bychom snad přece jenom nejeli zbytečně? Sledujeme pohyb mraků a přitom balíme stan a ostatní věci do kufru našeho auta, kdyby bylo potřeba rychle se někam přesunout. Za celou jednu hodinu se díra o mnoho nerozšířila, spíše postupovala k severu. Jestli se do 10:00 k nám výrazně nepřiblíží vydáme se jí naproti. Nechtěli jsme jednat ukvapeně, protože naše liduprázdné místo bylo pro pozorování jako stvořené. Nevěděli jsme jestli takové ještě někde najdeme. Navíc mohli být také okolní silnice ucpané. Z ČRo se dále dovídáme, že výprava pana Setváka opustila Szeged a míří směrem k Balatonu, kde mají prý jasno. 
Jsme již značně nervózní a ten modrý proužek přitahujeme očima jak se dá, ale bez většího úspěchu. Nakonec v deset hodin padlo i u nás konečné rozhodnutí k přesunu. Nabrali jsme, jak to jen místní komunikace dovolovaly, kurz Z až SZ. Okolní silnice jsou kupodivu bez větších tlačenic. Vracíme se včerejší cestou až k hlavní silnici E75, kde odbočujeme vpravo. Po pár kilometrech odbočujeme doleva k vesničce Petöfiszállás. Je to možné! Mraky se začínají trhat a my skrz ně vidíme Slunce! Naše nálada se začíná zlepšovat. Po chvíli přijíždíme opět k hlavní silnici a pokračujeme po ní směrem k městečku Kiskunmajsa. Sem tam míjíme i české turisty, jak ze svých vozů vykládají své pozorovací pomůcky. Pohled na hodinky nám ale říká, že již dále nemůžeme, proto na první křižovatce odbočujeme vpravo k vesničce Móricgát. Před poslední prudkou zatáčkou zastavujeme a vyhlížíme vhodné stanoviště. Je 10:45 a my si vybíráme nedalekou louku, na které se pasou ovce.  
Je zde krásně. Slunce již svítí naplno a docela pálí. Nad SZ, přesně v místech odkud má přiletět měsíční stín je nádherně modrá obloha, na opačné straně jsou ale pořád mraky. Vane JZ vítr a z těchto směrů také občas přijde nějaký ten beránkovitý, avšak poměrně průhledný mrak. Zajíždíme na polní cestu a začínáme vybalovat.  Jak pasák ovcí uviděl, že mu začínáme okupovat louku, raději i se svým skotem odešel. 
Do prvního kontaktu zbývá necelá půlhodina. Některé silné povahy začínají dokonce svačit. Na to ale já nemám ani pomyšlení, nepřetržitě sleduji oblohu a v rychlosti připravuji pozorovací stanoviště. Mými pomůckami na pozorování zatmění je refraktor 60/750, kterým budu celou částečnou fázi promítat na papír, triedr a videokamera systému Hi8 značky Canon UC-8 s telekonvertorem 1,5x. V průběhu příprav k nám z nedalekého osamoceného domku, asi místní obchod, přišel nějaký Maďar v modrákách a začal nám něco říkat. Napřed jsme si mysleli, že nás jde vyhnat, ale nakonec jsme vyrozuměli, že chce vědět, kdy to má začít a jestli se může přijít podívat. Tak jsme mu posunkovou řečí řekli, že může, ale on nakonec nepřišel. 
Sotva jsem vše přichystal bylo 11:30 a vše právě začalo. Obloha byla jasná, jen nad jihem se ještě držely oblaka a sem tam přešel přes Slunce průhledný mráček. Všem jsem rozdal svářecí skla a diskety. Nejlépe bylo ovšem mizející Slunce vidět promítnuté na papír. Zde jsme také spatřili několik skupin slunečních skvrn a bylo zábavné sledovat, jak jsou postupně zakrývány Měsícem. 
Bylo tady krásně liduprázdno. S námi pozorovala ještě jedna rodina z Brna, příjemné setkání. Před nedalekým obchodem sedělo jen pár domorodců a na druhé straně louky jsme spatřili zaparkované ještě jedno auto, jinak nikde nikdo. Jak bylo sluníčka na obloze méně a méně, frekvence kolem projíždějících aut se začala zvyšovat. Sem tam někdo zastavil i u nás a obdivoval promítnutý srpek Slunce. Od 50 % bylo zřejmé mírné stmívání, ale hlavně Slunce už vůbec nepálilo. 
Najednou se ale množství průhledných mráčků přicházejících od JZ začalo zvyšovat. Pro pozorování částečné fáze to bylo příjemné, protože nebyly potřebné žádné filtry, ale s přibližujícím se úplným zatmění začala stoupat naše nervozita. Stačí jeden takový mráček a vše je ztraceno. Na obloze je nyní vidět krásný srpek Slunce a my sledujeme pozvolné stmívání. Pod košatými stromy skutečně vidíme stovky malých sluníček. Zkoušíme sevřít pěst a nechat uprostřed jen malou skulinku. Na zemi se promítnul malinký srpeček Slunce. 
Je 12:25 a my se z Radiožurnálu dovídáme, že ve Francii už to mají za sebou. Se zaujetím posloucháme nadšené hlasy reportérů. Měli tam oblačno, ale dvě minuty před úplnou fází se v místě Slunce zázrakem vyjasňuje. V Německu a na západě Rakouska prý prší. 
Do okamžiku, za kterým jsme se všichni vydali až sem, do Maďarska, zbývá patnáct minut. Nervozita všech přítomných roste. Přes Slunce zrovna přechází úzký, ale dlouhý mrak. Zděšeně zjišťujeme, že za ním je ještě jeden, poslední a pak už jen modro. To přece není možný, nám to o několik minut uteče. Někteří stále ještě doufají jiní se modlí. Naše brněnská rodinka, která tu byla až do této chvíle s námi, to psychicky nevydržela, balí své věci a odjíždí. Ale kam? Místní cesta zatáčí na SV,  tedy ve směru pohybujících se mraků a navíc po 5 km končí, je slepá. Podlé mého názoru je to zcela zbytečné, ještě si pohorší -- museli by jet na druhou stranu. My zůstáváme, stejně bych to nestačil vše zabalit a už vůbec ne zase vybalit. 
Stmívá se čím dál více. Okolní krajina má zajímavý ocelový nádech a my sledujeme srpek Slunce přes průhledný mrak.  Je 12:42 a zbývá tedy přesně 10 minut. Poslední mrak se právě dotýká slunečního kotouče. Pohni! Všichni foukáme, abychom ho uspíšili. Je 12:47 a mrak jej již za půlkou. Stihli jsme to! Teď nám už nestojí nic v cestě. Je 12:50 a mrak opouští Slunce. V tuto chvíli si také všímáme, že od SZ letí ve formaci dvě dopravní letadla. 
Na obloze je již uzounký srpeček a kolem nás strašidelná tma. Všichni co seděli, vstali a upírají svůj zrak k obloze. Najednou se prudce setmělo. Slunce již vypadá jako tenká nitka. Začíná se vynořovat silueta Měsíce. Všech se zmocňuje nepopsatelný, tajuplný pocit. Máme slzy v očích. Nitka se rychle smršťuje do jediného bodu a i ten mizí. Po chvíli se kolem černého Slunce rozzářila sametově bílá koróna. Je 12:52 a úplné zatmění začalo. Následuje krátký potlesk. 
Nejprve skáču k dalekohledu (zv. 37x), ve které se mi naskytl nádherný pohled -- nad černou siluetou Měsíce vidím růžovo-fialový prstenec a z něj šlehají obloučky protuberancí. V rychlosti pouštím další pozorovatele a sám se zatím věnuji nastavování expozice kamery. Po té se vracím k dalekohledu a dávám tam zvětšení 94x. To nejsou obloučky, to jsou obrovské gejzíry fialových plamenů a plamínků. Opět rychle předávám dalekohled dalším  a zatím si všímám červánků kolem obzorů, Venuše na levé straně a Merkuru na straně pravé. Asi dvacet stupňů nad JZ spatřujeme Sirius. Je to něco nádherného. Nakonec beru do ruky triedr a sleduji poslední okamžiky celého úkazu. Najednou začíná západní okraj Slunce světlat a na několika místech vykouknou první paprsky Slunce. To není možný, to už je konec? Ty dvě minuty a patnáct sekund uběhly jako jedna minuta. Nechce se mně sklopit triedr, ale po chvíli mě sluneční žár přece jen donutí. 
Pouhýma očima sledujeme jak oslňující Slunce postupně přesvicuje černý kotouč Měsíce. Zhluboka vydechujeme, jsme vyčerpáni. Navzájem si sdělujeme své bohaté zážitky. Zatím Měsíc opouští sluneční kotouč a ze srpečku se stává srpek. Kolem nás ji opět projíždí množství automobilů, ale opačným směrem než před půl hodinou. Všichni nám nadšeně mávají. Tak nevím, kdo se při zatmění Slunce chová podivněji, jestli zvířectvo nebo člověk.  
Můj názor je takový, že na představení se má chodit včas a je neuctivé odcházet před koncem. Dobře si totiž vzpomínám jak jsem v květnu před pěti lety (1994) šel s přáteli na blízký kopec vyhlížet mezi mraky zapadající Slunce, které mělo být ani ne z 10 % zakryto Měsícem. 
Konečně si dávám svačinku a je mi dobře. Zbytek času videokamerou dokumentuji postupné odkrývání slunečního kotoučku a nakonec zaznamenávám i čtvrtý kontakt -- 14:16. Zamýšlím se nad tím, že v tuto dobu obdivují sluneční korónu v Iránu. 
Už je zase vedro. Balíme, loučíme se s pozorovacím stanovištěm, nasedáme do našeho Fordíka a vracíme se domů. V řízení se nyní střídáme mnohem častěji, protože každý ještě přemýšlí o tom nádherném zážitku. Dokonce jsme jednou zabloudili. 
Vracíme se přes Soltvadkert a Kiskörös. Další zastávka je již v 15:45 v městečku Akasztó, kde jsme si koupili limonádu. Domluvit se z Maďarama se fakt nedá (pokud neumíte Maďarsky).  
Provoz na silnicích je plynulý, nikde žádné zácpy až se tomu sami divíme. Za městem Solt přejíždíme po ocelovém mostě Dunaj a pokračujeme přes Dunaújváros a Adony k jezeru Velence, kde se chceme vykoupat. Voda je teplá, ale bahnitá. Navíc je nám jen po pás, maximálně po prsa, ale to až 50 metrů od břehu.  
Přes Györ a Bratislavu se vracíme zpět domů. V rádiu posloucháme zážitky pozorovatelů dnešního zatmění z celé Evropy. Odbavení na hranicích proběhlo opět bez front. Do Lelekovic přijíždíme ve 2:10 a máme za sebou 1047 km. 
  
Úplné zatmění Slunce bylo pro naše předky zcela nepochopitelné. Z ničeho nic začalo mizet Slunce, symbol života. Není tedy divu, že úkaz byl často spojován s nadpřirozenými silami nebo božím trestem. V přihlížejících vždy vzbuzoval strach, úzkost a hrůzu -- nyní již vím proč. 
  
Tímto článkem bych chtěl především poděkovat Českému rozhlasu 1 - Radiožurnálu za perfektní zpravodajství o zatmění Slunce 11. srpna 1999. Dále pak ČHMÚ, který několik dní před celou událostí na internetu pravidelně aktualizoval nejnovější předpovědi a modely počasí na 11. srpen. Díky nim se nám celá expedice zdařila na jedničku a dokonce to vypadá, že jsme měli jedny z nejlepších pozorovacích podmínek ve střední Evropě. Ještě jednou díky. 
  
Martin Plšek
  
  
  
Je tu sice již dva týdny, co nám Slunce přichystalo tu nádhernou podívanou, ale rád bych se podělil se svými zážitky teď po návratu z dovolené a s odstupem času.  
Jeli jsme se na zatmění podívat do Maďarska. Je to sice dál, ale pravděpodobnost jasné oblohy je tu větší než v blízkém Rakousku. Původní plán byl zajet hodně daleko na východ. Vybral jsem okolí města Kalocsa. Souhra okolností nám ale nabídla nádherný nocleh severně od Balatonu u městečka Salföld. Večer nás sice poctily svojí návštěvou milióny komárů, ale schovali jsme se před nimi do vojenského áčka. V noci nám déšť promáčel skoro všechno.  
Nachází se tu pískovna s pískem vhodným do přesýpacích hodin. Písek u moře je proti tomu hrubý štěrk. Čistá voda, azurově modrá obloha a hřejivé paprsky nás při sušení spacáků a celt přesvědčily, že tady je to pravé místo pro pozorování. Měsíček byl přesný a v 11:26 se dotkl Slunce. Skoro nic se nedělo. Lidé se koupali, občas někdo pohlédl na oblohu. Na pláži u vody stála kompletní bicí souprava a několik náctiletých hudebníků hrálo rytmickou hudbu na různá bonga, tykve, rolničky a tamburíny. Chvílemi to vypadalo, že chtějí zaplašit draka, který požírá Slunce. Ale nebrali to úplně vážně, popíjeli a kouřili cosi, co se jen málo podobalo cigaretám z obchodu. Pod korunami stromů se na zemi objevily stovky zmenšených srpečků Slunce. Začínalo se citelně ochlazovat a krajina šedla. Voda v pískovně zčernala. Sluníčku ubývaly síly. Asi jako když svítí v zimě nízko nad obzorem naplno, ale stejně moc nehřeje. Musel jsem se dokonce obléknout, protože na plavky to už nebylo. Ještě je vidět malý srpeček. Tak takhle to asi vypadá v Praze, říkám si. Najednou několik záblesků na okraji disku a jako když se otočí vypínačem. Je tma. Je vidět obrysy postav. Všude dokola na obzoru je světlo, jako když tam zapadá sluníčko. Kolem dokola. Lidé křičí. Sevřelo se mi hrdlo. Nemohu se pořádně nedechnout, zmůžu se jen na výkřiky jako na fotbale. Asi bych se styděl, kdyby mne někdo slyšel, ale hudebníci na bubny přidali na intenzitě. Je to tak silné, že se hrnou slzy do očí. Je vidět hvězdy. Korona září jako Měsíc v úplňku. Je to překrásné. Nedá se to popsat. Musí se to prožít. Fotím. S teleobjektivem se mi do záběru nevejde korona s Venuší vlevo dole. Třesoucíma rukama vyměňuji objektiv a fotím zas a zas. Najednou se na pravém okraji zablýskne. Jednou, dvakrát, několikrát. Objeví se úzký srpeček oslňujícího Slunce. V okamžiku je na zemi světlo jako dřív. Lidé kolem křičí, jásají, pískají, řvou, objímají se. Tleskají. Ale aktéři tohoto představení je neslyší. Ohromné vzrušení jenom pomalu opadá. Lidé se běží zahřát do teplé vody. Je pořád chladno a sluníčko hřeje jenom málo. Ale postupně přibývá na intenzitě. Stálo to za to, říkáme si. Rozdíl mezi tím srpečkem a úplným zatměním je propastný. Je to úplně něco jiného a já jsem rád, že jsem to viděl a hlavně, že jsem to prožil.  
   
Teprve teď, po návratu z dovolené, když si pouštím z videa nahrané zprávy a pročítám dojmy jiných ze zatmění, si říkám, jakou jsme měli kliku. Na obloze nebyl od rána jediný mráček. Byli jsme asi těsně za frontou. Zprávy o počasí jsme neměli možnost sledovat. A pro příští zatmění už mám nový nápad. Všiml jsem si, že někteří lidé vyšplhali na okolní kopečky. Určitě je odtud vidět daleko po kraji i to, jak se žene stín. Tak příště. 
  
Hynek Bulíř
  
  
  
O tom, jak jsou lidské předpovědi nestálé a příroda úchvatná 
   
Po mnohých přípravách, neustálém nahlížení do astronomické ročenky, pročítání internetových stránek  věnovaných zatmění byl den D konečně tady. Naše malá skupina 3 lidičků z Prahy vyrazila 10.8.1999 směrem na rakousko-české hranice. Ze strany nadpoloviční většiny osazenstva našeho auta zaznívala velká obava před naprostým krachem na hranicích, nutností hledat neznačené přechody, apod. Naštěstí k tomu nedošlo. Navzdory všem předpovědím jsme po 2 hodinách čekání a popojíždění projeli hraničním přechodem Dolní Dvořiště. Samozřejmě, že dobu v celním prostoru prodloužili naši milí celníci. Asi jsme vypadali, že pašujeme kila heroinu, a zdrželi nás pěknou chvilku kontrolou povinné výbavy mého auta (zas tak staře nevypadá, ale celníkům asi 5 let staré české auto přijde podezřelejší než 10 let starý VW). Po nějaké hodince cesty jsme dorazili do Salcburku, který jsme vybrali jako stanoviště pro pozorování velkolepé sluneční podívané. Avšak ejhle. Všechny kempy ve 22:00 večer jsou již obsazeny. Proto měníme plány a vracíme se zpět do Mondsee mezi vrcholky 1000-1700 m n.m. Zde se již ubytováváme v pohodě. 
V rozhodný den ráno 7:00, předpověď meteorologů vychází do puntíku -- prší, ale občasné mezery v mracích dávají naději. Balíme saky paky a přesouváme se na svah nad dálnicí A1 cca 2 km od městečka. Pod námi již zaparkovalo další auto a posádka vybaluje dalekohledy a fotoaparáty. Je cca 10:00 oblačno 7/10, ale Mnichov hlásí jasno a silný vítr. Přestože všechny předpovědi mluvily velice negativně o oblasti Bavorska a hranice s Rakouskem neztrácím naději, že zvlněná fronta, která má zasáhnout území ČR, Rakouska a SRN, může zpomalit svůj postup. A skutečně, vítr z Mnichova nám odhání oblačnost, děr v mracích je čím dál tím více.  
Je 11:00 jsme již usazeni na pěkné travnaté planince se šikovnými kůly, o které se dá opřít triedr 7x50. Promítání slunečního obrazu může začít. Kromě promítání na stínítko, je naše skupina vybavena ještě filtry z diskety (použito pro fotoaparát), černobílým filmem, brýlemi k pozorování Slunce a z nich vyrobenou clonou pro triedr.  
Díky mrakům, které občas zakrývají Slunce jsme si prvního dotyku povšimli až 11:21 SELČ (pro oblast Mondsee měl nastat v 11:18 SELČ). Popis následujících okamžiků jste již všichni četli či slyšeli. Proto jen stručně. Promítáme na stínítko, pozorujeme skvrny (viditelné 2 poměrně velké), rozháníme mraky a čekáme. Cca 20 min. před úplným zákrytem se již maličko zešeřilo, vzduch se ochladil. Krajina čím dál tím více nabývala strašidelného odstínu (takového ocelově šedého). Ve 12:35 jsme si již jisti, že vše uvidíme -- oblačnost je jen 3/10. Na západě, odkud fouká, vůbec žádná. Nervozita samozřejmě stoupá.  
No, a pak to přišlo. Já jsem čekal na letící stíny a stín Měsíce, ale vůbec nic jsem nezaregistroval. Ale stihl jsem zvednout hlavu právě včas abych viděl jak Slunce bliklo a rozzářila se koróna. Nádhera! Pozorujeme triedrem -- koróna je hodně rozčepýřená, Slunce je před maximem aktivity. Také protuberance -- napočítal jsem jich minimálně 5. Dvě minuty a pár sekund uběhlo jako mžik. Ještě jednou se rozsvítila koróna, objevily se Bailyho perly, Venuše pomalu mizí -- představení skončilo. Zážitek skutečně na celý život. 
Co se týče úspěchu mého fotografování, tak celkem vyšlo. I když jsem fotil s automatikou a objektivem cca 5 mm. Ale příště do Turecka to bude chtít něco většího. 
  
Vít Sigmund