Foto IANVaše magnificence, rektore, magnificii, spectabiles, honorabilis, promotore, dámy a pánové.  

Představím Vám pana doc. Luboše Perka, předního českého astronoma světového jména, jemuž na návrh vědecké rady Přírodovědecké fakulty schválila vědecká rada naší univerzity udělení čestného doktorátu Masarykovy univerzity.  
Luboš Perek se narodil v roce 1919 v Praze a patří tedy ke generaci tzv. dětí republiky, která představovala naděje tehdejší mladé Československé republiky. Čekala však na ni krutá překážka při přístupu k vysokoškolskému vzdělání, zavření českých vysokých škol nacisty. Tuto překážku zvládl tehdejší student matematiky a geometrie na Karlově univerzitě, Luboš Perek, impozantním způsobem a pokročil přes ni doslova a do písmene ke hvězdám. Studoval totiž zcela samostatně během celé okupace a složil ihned po válce státní zkoušky z obou zvolených disciplin, a po velmi krátké asistentuře na Matematickém ústavu ČVUT v Praze přešel do Astronomického ústavu naší PřF, kde získal již v roce 1946 doktorát přírodních věd. Kolem profesora Mohra se v tomto ústavu utvořila skupina mladých badatelů, z nichž dlužno vedle Perka jmenovat i Onderličku a Vanýska. V této době, kdy fyzika Alpherem, Bethem a Gamowem formuluje hypotézu velkého třesku a matematika Shannonem matematickou teorii komunikace, přitahuje dobře obsazený ústav četné zájemce o studium astronomie a fyziky a krátce na něm studuje mezi jinými i Jiří Grygar. Luboš Perek působí v Brně až do roku 1956. Během tohoto působení nejprve praktikuje na stipendiu UNESCO v letech 1948-49 na Univerzitní hvězdárně v Leidenu, poté se v roce 1952 habilituje a přednáší stelární astronomii. Jeho tehdejší spolupracovníci vzpomínají na Perka jako na zaníceného badatele s poněkud extravagantní zálibou v jízdě na koni, považovanou v oněch letech za buržoasní výstřednost, badatele, který neváhá vedle odborné iniciativy přiložit i manuálně ruku k dílu společně budované fakultní části hvězdárny na Kraví hoře otevírané v roce 1954. Pro tuto hvězdárnu využil Perek svých zkušeností z Leidenu a zkonstruoval s ústavními kolegy astronomický reflektor o průměru zrcadla 0, 6 m, který až dodnes je nepřetržitě využíván především pro vícebarevnou fotoelektrickou fotometrii hvězd a díky dlouhodobému provozu se stále stejnou metodikou poskytuje již jedinečné údaje i o změnách kvality ovzduší v Brně.  
V roce 1956 odešel Luboš Perek do Prahy a založil stelární oddělení Astronomického ústavu ČSAV. Ještě v tomtéž roce obhájil kandidátskou a v roce 1961 i doktorskou dizertaci v oboru astronomie a stal se v roce 1968 ředitelem tohoto ústavu. V Praze pokračoval i ve svých aktivitách konstruktérských a stal se koordinátorem výstavby 2-m reflektoru v Ondřejově, přístroje, který patřil svými rozměry ve své době na 5. -- 7. místo na světě a je považován za největší uskutečněný projekt československé astronomie v tomto století. Perek při něm využil svých zkušeností z velkých observatoří zahraničních např. z Mt. Wilson, Mt. Palomar, Tonantzintla, Haute Provence a dalších. Věnoval se plně i organizaci vědy a výchově mladších kolegů. V letech 1958-62 byl výkonným redaktorem mezinárodního časopisu Bulletin of the Astronomical Institutes of Czechoslowakia, který si rychle získal výborné renomé, patřil do databáze ISI a v roce 1992 splynul s evropským Astronomy and Astrophysics. K Perkovým žákům či aspirantům Foto IANpatří i širší veřejnosti dobře známý RNDr. Luboš Kohoutek, RNDr. Jozef Tremek (Tatranská Lomnice), Prof. RNDr. Miroslav Vetešník z naší fakulty, RNDr. Pavel Anderle, RNDr. Petr Lála, či jeho pozdější nástupci v ředitelské funkci RNDr. Ladislav Sehnal a doc. RNDr. Jan Palouš. Právě ve zmíněné ředitelské funkci v historicky nelehké situaci se projevila lidská a morální stránka Perkovy osobnosti. V období tzv. normalizace patřil jeho ústav k nečetným institucím, v nichž se politické čistky nekonaly. Perek naopak poskytl útočiště astronomům, kteří museli z politických důvodů svá dosavadní pracoviště opustit.  
Perkovy vědecké výsledky i jeho organizační schopnosti nezůstaly utajeny zahraniční veřejnosti. Jeho jméno se stávalo zárukou vysoké kvality vědecké práce i perfektně zvládnutých úkolů organizačních. Již v roce 1961 je povolán do funkce viceprezidenta 33. komise Mezinárodní astronomické unie (Stavba a dynamika Galaxie) a v roce 1964 se stal asistentem generálního tajemníka této unie. V nové roli připravoval vůbec největší astronomické setkání v Československu, 13. kongres IAU v Praze v roce 1967. Na tomto setkání byl pak zvolen jako dosud jediný český astronom generálním tajemníkem unie a stál spolu s jejím prezidentem Němcem O. Heckmannem a svým asistentem Holanďanem de Jagrem po tři roky v čele vedení této prestižní vědecké organizace. Spolu s ním připravil 14. kongres unie v Brightonu a byl zvolen opět viceprezidentem již zmíněné 33. komise a v roce 1973 pak jejím prezidentem právě v době, kdy Brandon Carter formuloval na koperníkovském sjezdu AIU "antropický princip". V roce 1975 byl povolán do funkce vedoucího oddělení pro záležitosti kosmického prostoru sekretariátu OSN, v níž pracoval až do konce roku 1980. Poté se vrací do Prahy jako vedoucí vědecký pracovník do Astronomického ústavu ČSAV a organizuje v roce 1987 10. oblastní setkání evropských astronomů v Praze, předsedá v letech 1989-92 České astronomické společnosti, patří k zakladatelům Evropské astronomické společnosti v roce 1991 a účastní se aktivně na přípravě a průběhu její sedmé pražské výroční konference v loňském roce. V zahraničí nás zastupuje v letech 91 a 92 a poté od roku 1995 dodnes jako delegát na zasedáních Výboru pro mírové využití kosmického prostoru a vědeckotechnického podvýboru OSN. 
Naplňme nyní toto chronologické kurikulum vědeckým obsahem práce pana docenta. Na začátku své vědecké dráhy se Luboš Perek zaměřil na statistický výzkum prostorových rychlostí hvězd spektrální třídy G, vypracoval metodiku určování prostorových rychlostí a publikoval ji v časopisech naší univerzity a nalezl několik hvězd, které vlivem své vysoké prostorové rychlosti opouštějí Galaxii. To byl koncem padesátých let naprosto překvapivý objev. Právem byl proto Perek vyzván, aby o tomto problému pojednal v monografickém článku v prestižní publikaci Vistas in Astronomy v roce 1962. Dále se věnoval pohybům proměnných hvězd typu RR Lyrae, které jsou vhodnými indikátory vzdáleností v Galaxii a odtud se posunul ke studiu galaktických drah kulových hvězdokup. Ukázal, že ačkoliv populace kulových hvězdokup představuje kulový subsystém v Galaxii, dráhy kulových hvězdokup jsou velmi výstředné elipsy vůči galaktickému centru, takže jejich rozložení fakticky odráží 2. Keplerův zákon, kdy hvězdokupa stráví nejvíce času v okolí apocentra své galaktické dráhy. Další doménou Perkova zaměření byla dynamika Galaxie a třetí integrál v Galaxii. Jeho práce započaté v tomto směru již v Brně vedly k novému modelu rozložení hmoty uvnitř Galaxie, k modelu, který se stal klasickým. Perek je opět žádán o monografický výklad této problematiky pro neméně prestižní ročenku Advances in Astronomy and Astrophysics v roce 1961.  
Po vydání proslulého Palomarského fotografického atlasu oblohy pochopil Perek jeho široký význam, zajistil jednu jeho kopii pro Československou republiku a využil spolu se svými žáky toto jedinečné dílo k rozvinutí nového badatelského směru -- statistického výzkumu modrých hvězd planetárních mlhovin, které se rovněž výborně hodí jako galaktické indikátory vzdálenosti. Toto úsilí korunoval svým stěžejním dílem, jež vypracoval společně se svým prvním aspirantem Lubošem Kohoutkem. Perkův a Kohoutkův "Katalog galaktických planetárních mlhovin" z roku 1967 se stal základní součástí světové astronomické literatury a nejcitovanější prací československé astronomie vůbec. 
Po přechodu do mezinárodních institucí, především do funkcí v OSN se Perkova pozornost obrací i k otázkám na rozhraní nebeské mechaniky a kosmického práva. Věnuje se zejména delikátnímu řešení definice kosmického prostoru v souvislosti se státní suverenitou pro vzdušný prostor nad příslušnými pozemními teritorii. V přesahu do oblastí právních věd přispěl k vypracování mezinárodně závazných pravidel provozu na geostacionární dráze a byl mezi prvními, kdo upozornil na technické i právní problémy spojené s vytvářením umělé kosmické tříště (space debris). Více jak 60 prací z této oblasti zajistilo Perkovy četné citace i v mezinárodní politické a právnické literatuře. Vědecká i organizační práce Luboše Perka má tedy u nás i v zahraničí mimořádný ohlas a je uznávána celou světovou vědeckou komunitou. To dokládají četné pocty, které náš doktorand již obdržel a jejichž úplný výčet zná Foto IANzřejmě pouze on sám. Ještě včera jsem na internetu našel mezinárodní ocenění, které prameny, z nichž jsem čerpal a které mi dali k dispozici kolegové Grygar, Lenc a Litzmann, neznají. Proto mi dovolte připomenout jen některé z nich, především ty zahraniční, aniž bych ubíral na významu těm nejmenovaným. Docent Perek je nositelem medailí Univerzity v Liege, Záhřebu a dalších univerzit včetně naší, medailí měst, od roku 1970 zahraničním členem Královské astronomické společnosti, obdržel Keplerovu medaili v roce 1971 a Koperníkovu medaili v roce 1973, v roce 1972 byla na jeho počest pojmenována planetka 2900 Luboš Perek, je členem Deutsche Akademie der Naturfoscher Leopoldina, od roku 1979 členem International Institut of Space Law, od roku 1980 členem International Academy of Astronautics, od roku 1988 členem Academie Nationale de l Air et de l Espace, Toulouse, v roce 1984 recipientem Allan D. Emil Memorial Award a dalších. Jednu poctu je však dlužno zmínit obšírněji. V roce 1992 obdržel pan docent Janssenovu cenu Francouzské astronomické společnosti, která již po více než sto let oceňuje zásluhy o astronomii a astrofyziku vždy jeden rok francouzskému a jeden rok cizímu badateli. Perkovo jméno patří tedy mezi 50 nefrancouzských nositelů tohoto ocenění, do společnosti M. R. Štefánika, Eddingtona, Einsteina, Ambarcumjana, Spitzera, Perrymana a dalších mimořádných osobností.  
Tento po výtce stručný přehled životních aktivit pana docenta Perka neobsáhl jistě všechny stránky jeho osobnosti. Dokazuje však, že doktorand je silnou osobností vědeckou, promítající své poznání do osobních životních postojů etických i praktických, a že i ve svých 80 letech prožívá, řečeno astronomickou terminologií, stále ještě "hvězdné období" svého odborného vývoje. Pro své kredo respektující starobylé "Fortiter in re, suaviter in modo", tedy rázně ve věci a vlídně ve způsobu, si získal obecnou vážnost. Akademická obec Přírodovědecké fakulty je přesvědčena, že čestný doktorát naší univerzity bude dnes vložen do správných rukou. 
Žádám Vás, Vaše magnificence, abyste dal souhlas k slavnostní promoci.  
  
Podle pramenů kolegů Grygara, Litzmana a Lence sestavil Rostislav Brzobohatý. 
  
  
  
Foto IANVaše magnificence, páni rektorové,  
Spectabilis, páni děkanové, 
Vážení hosté, 
Udělení čestného doktorátu fyzikálních věd je největší poctou, které se mi v životě dostalo. Právě tak si však vážím toho dne před 53 lety -- kdy shodou okolností právě nastal letní slunovrat -- a kdy jsem z rukou rektora Masarykovy univerzity převzal diplom doktora přírodních věd. Bylo to na této fakultě, která v té době sloužila opět svému původnímu účelu. Tak začala má vědecká dráha, jejíž výsledky jsou nyní před Vámi. 
Dovolte však, abych porušil časovou posloupnost  a abych se nejdříve zmínil o jedné stránce věci, která se týká jak mého vědního oboru astronomie, tak i věd, které jsou domovem v této budově. V druhé polovině mého životního běhu jsem vedl oddělení sekretariátu OSN, které se stará o záležitosti kosmického prostoru obklopujícího Zemi. V tomto aspektu se stýkají jak astronomie, která popisuje chování objektů v okolním prostoru, tak věda právní, která vytváří pravidla, podle nichž se mají státy chovat, aby okolo Země vládla spolupráce ve výzkumu a v mírovém využívání prostoru. Poučil jsem se o tom, že právní věda je založena na logice, a proto mám respekt k právnickému slovnímu vyjadřování, které dbá na přesnou a logickou strukturu. Exaktní vědy jsou založeny rovněž na logice, používají však jinou, matematickou formu vyjádření. Někdy se stává, že myšlenky vyjádřené jednou z obou forem, tedy buď slovní nebo matematickou, nejsou snadno přeložitelné do druhé formy, zkrátka, že právníci a vědci exaktních oborů si někdy nerozumí. Věnoval jsem mnoho úsilí i času tomu, aby k takovým nedorozuměním nedocházelo a aby právní úvahy o činnosti v okolním prostoru byly založeny na relevantních a správně chápaných astronomických faktech. Tyto mé snahy byly a jsou přijímány s porozuměním mezinárodní právnickou obcí, zejména prestižním Mezinárodním ústavem kosmického práva. To jsem chtěl uvést, abych osvětlil svůj vztah k právním vědám. 
Vraťme se však k mým začátkům v Brně. V roce 1946 jsem byl pozván profesorem Mohrem, který tehdy vedl stolici astronomie na této univerzitě, abych mu pomáhal jako asistent při budování astronomického ústavu Masarykovy univerzity. Rád jsem toto pozvání přijal, s manželkou Vlastou jsme se do Brna přestěhovali a strávili zde velmi příjemné období našeho života.  
Foto IANPřírodovědecká fakulta tehdy procházela obtížným obdobím, kdy se obnovovala vědecká i pedagogická činnost a kdy ve vedení fakulty záleželo jak na odborné kvalifikaci, tak na charakterových vlastnostech. Přímo na mne působil prof. Mohr, ale seznámil jsem se i s vynikajícím matematickým dílem prof. Borůvky, který mne mimochodem zkoušel při rigorozu, a s názory teoretického fyzika prof. Hostinského. Avšak i mimo můj obor zde působila řada významných osobností, jako prof. Toul a prof. Čupr v chemii, prof. Rypáček v biologii a řada dalších i na technice, kde působil prof. Procházka v astronomii, prof. Bém v geodézii a prof. Zlámal v mate-matice. Ve své generaci jsem našel kolegy v Dr. Beránkovi, v Dr. Trunečkovi a ve velmi mladém Dr. Černohorském, pozdějším rektoru Slezské univerzity. Na Astronomickém ústavě pracoval se mnou Dr. Bedřich Onderlička, Dr. Vladimír Vanýsek, pozdější profesor Karlovy univerzity, Dr. Jaromír Široký a Dr. Karel Lang. Rád na ně vzpomínám.  
Vybavení Astronomického ústavu přírodovědecké fakulty bylo úkolem mnohostranným, protože inventář obsahoval jen refraktor instalovaný v kopuli na technice, bednu knih, jednu židli a jinak prázdné místnosti až na klavír, který z neznámých příčin stál v rohu místnosti největší. Bylo třeba obstarat nábytek, kancelářské zařízení, kalkulačku, tehdy ovšem mechanickou, a hlavní věc, rozmnožit onu bednu knih na soudobou astronomickou knihovnu obsahující jak hlavní monografie a časopisy, tak i publikace světových hvězdáren. V nich tehdy ještě vycházela převážná část nejnovějších výsledků a materiálů. Díky dotacím univerzity bylo obstaráno vše potřebné až na publikace hvězdáren, kde devizové náklady byly prohibitivně vysoké. Ústav však začal vydávat vlastní sérii publikací, Contributions of the Astronomical  Institute of the Masaryk University, a za útlé sešítky začaly docházet výměnou svazky a série svazků z celého astronomického světa na podporu nového ústavu. 
Astronomický život v Brně byl již tehdy bohatý. Brněnská odbočka Československé astronomické společnosti byla vedena profesorem fyziky Aloisem Peřinou, výborným fotografem Dr. Karlem Raušalem, Dr. Otto Obůrkou, Ing. Pšíkalem, Františkem Šotolou a dalšími. Každý přinášel do života společnosti nadšení a své odborné znalosti i zájmy. Středem činnosti, vedle přenášek a pozorování, se stala stavba hvězdárny, která měla být vybavena refraktorem pro popularizační práci a novým reflektorem pro práci odbornou. Hvězdárna tak měla  soustředit odborné pracovníky i amatéry. To se také během let stalo a Kraví hora má dnes své pevné místo ve vědě i v popularizaci. 
Leč tehdy, ve čtyřicátých a padesátých letech byla celá práce teprve před námi. Členové ČAS trávili volný čas na hvězdárně, vozili kolečka hlíny a kamení podle pokynů stavitele Šotoly, který byl na staveništi neustále a bez únavy. No a my mladí jsme museli držet krok. Je to dnes hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka. V mých očích a v mých vzpomínkách, aniž bych se snažil Koperníka ošidit, je to hvězdárna Šotolova. 
Studentů astronomie bylo dost. Dr. Tremko působil na observatoři v Tatranské Lomnici, Dr. Z. Kvíz v Austrálii, Dr. Janák na geofyzice. Dr. Miroslav Vetešník rozsáhlou a mnoholetou činností využil dalekohledu na Kraví hoře k neuvěřitelné řadě jednoho milionu fotometrických měření. Dr. Luboš Kohoutek, objevitel komety z r. 1973, ještě dnes pozoruje planetární mlhoviny, a to na Jižní evropské observatoři v Chile. A konečně Dr. Jiří Grygar, nositel ceny Kalinga, se stal naším nejznámějším astronomem. Studentů bylo ovšem mnohem více, nechť mi ostatní prominou, že předkládám jen zkrácený výčet. 
I po osobní stránce byl tehdy život v Brně příjemný a hlavně klidný. K příjemnostem v Brně patřili přátelé, z nichž někteří  nám zůstali po celý život.  
Nevěděl jsem, že během mého studijního pobytu na observatoři v Leidenu v Holandsku dostal prof. Mohr z  Prahy pokyn, aby mne z fakulty propustil. Mnohem později jsem se dozvěděl, že ten dokument nikdy neopustil pracovnu prof. Mohra. Za tento čin občanské statečnosti jsem mu vděčný. Věnoval jsem se tedy práci na dynamice galaxií, zejména konstrukci matematických modelů, které vyhovovaly jak pozorovaným hustotám hvězd v různých částech Galaxie, tak i pohybům hvězd v užším i širším okolí Slunce. Po matematické stránce byly tyto modely zajímavé tím, že používaly sféroidy jako plochy stejné hustoty. Modely založené na tomto principu pak používali i astronomové v zahraničí k interpretaci radiových pozorování vodíku. Věnoval jsem se i teoretické stránce pohybů hvězd v Galaxii a hledal jsem taková rozložení hmoty, která dovolovala integraci pohybových rovnic. Několik takových případů se dalo Foto IANřešit Weierstrassovou p-funkcí. Ukázalo se, že při určitém gradientu hustoty se objevují dráhy asymptotické ke kružnici. Mohl to být náznak toho, že v galaxiích bývá situace příhodná pro kruhovou, snad i spirální strukturu. Ovšem kvantitativní řešení nebylo tehdy, v době předpočitačové, možné. Až o mnoho let později jsem se věnoval numerickým integracím drah hvězd v Galaxii a studiu "třetího integrálu", tedy jistého omezení, které se ve výpočtech ukazovalo, avšak nemělo teoretický podklad. Z podobných úloh se vyvinula ve fyzice teorie chaosu. Tehdy jsme však spolu s mým aspirantem, dnes doc. Dr. J. Paloušem, studovali dráhy v okolí Slunce. Doc. Palouš pak se svou skupinou rozšířil svůj zájem na obecnou otázku vývoje mezihvězdné hmoty,  na tvorbu hvězd a na vliv mladých hvězd na okolní prostředí. Galaktická astronomie, pěstovaná v Brně, má svou budoucnost zajištěnu. 
Vraťme se však ještě jednou do čtyřicátých let. Zpracování pozorovacího materiálu pro pohyby jednotlivých hvězd bylo tehdy velmi namáhavé a mechanické výpočty zabíraly  mnoho času. V nich mi pomáhala i manželka Vlasta, a díky její pomoci byla práce rychlejší i zábavnější. Vlasta měla se mnou spoustu trpělivosti, zejména během mých kratších i delších pobytů v zahraničí, kdy studovala světové řeči, aby byla připravena mne doprovázet, až to jednou snad bude možné. Mnoho mých fantastických plánů se mohlo uskutečnit jen díky její podpoře a za to bych jí chtěl při této slavnostní příležitosti poděkovat. 
Studijní pobyt v Leidenu v období 1948-49 byl velmi užitečný. Prof. Oort, ředitel leidenské hvězdárny a světová kapacita v galaktické dynamice, mi poskytl materiál o proměnných hvězdách typu RR Lyrae, které lze pozorovat do velkých vzdáleností a jejichž vzdálenosti lze určit z jejich jasnosti. Byl to tehdy nejvhodnější materiál pro modelování Galaxie a já jsem této příležitosti využil. Na hvězdárně pobýval i slavný dánský astronom Ejnar Hertzsprung a odborník na proměnné hvězdy, prof. Oosterhoff. Ten mne zasvětil do fotoelektrických pozorování, což jsem využil k určení elementů zákrytové proměnné UV Leonis. Touto hvězdou se zabýval i T. Horák, který byl v Brně až po mém odchodu. Pozorování se konala reflektorem o průměru zrcadla 50 cm, moderní a dobře ovladatelné konstrukce. Hned jsem si v duchu představil kopuli na Kraví hoře, která na svůj dalekohled teprve čekala, na šedesáticentimetrový kotouč skla, který bylo možno objednat v Jeně a hlavně na ing. Gajduška v Ostravě, který byl nejen ochoten, ale i schopen zrcadlo tohoto rozměru vybrousit. Požádal jsem tedy Prof. Oorta o dovolení okopírovat výkresy leidenského dalekohledu s cílem postavit trochu zvětšený dalekohled v Brně.  
Tak začalo období stavby 60 cm dalekohledu, objednávání odlitků a shánění přímluv, aby První brněnská nebo Královopolská zařadily výrobu do svých plánů. Všude se však objevil v patřičný čas astronom amatér, který pomohl. Menší díly se vyráběly v dílně astronomického ústavu. Tam pracoval jeden jediný mechanik, Karel Novotný, ochotný a schopný pustit se do sebe obtížnější práce. A tak po několika letech se na Kraví hoře objevil dalekohled o průměru zrcadla 60 cm, tedy stejné velikosti jako tehdy největší dalekohled v Československu, na Skalnatém Plese. 
Ještě bych se rád zmínil o planetárních mlhovinách. Jsou to objekty, které lze poměrně snadno poznat, jsou jasné, lze je pozorovat i ve velkých vzdálenostech a existují metody pro určení vzdáleností. Jsou to tedy ideální objekty pro studium struktury Galaxie. Výpočet pohybů planetárních mlhovin se známými daty mi zadal prof. Mohr již v r. 1939 a já jsem pod jeho vedením pokračoval ve výpočtech i nějakou dobu po zavření českých vysokých škol. Astronomický ústav Karlovy univerzity byl totiž obsazen a zavřen až o několik měsíců později než ostatní budovy českých vysokých škol. Planetárních mlhovin se známými pohyby však bylo málo, nová pozorování se objevovala jen zřídka. Teprve systematické objevy velkého počtu planetárních mlhovin v padesátých letech změnily situaci. V r. 1959 jsem dostal stipendium Mezinárodní astronomické unie k pobytu na observatoři v Tonantzintle v Mexiku a na Mt. Wilsonu a Mt. Palomaru v Kalifornii. Fotografoval jsem v Mexiku celou jižní Mléčnou dráhu, která se v Evropě pozorovat nedá. Známé mlhoviny jsem ověřil a několik nových objektů objevil. Fotografoval jsem je pak většími dalekohledy v Kalifornii a stovky fotografických desek jsem přivezl domů k podrobnému zpracování. Spolu s Dr. Kohoutkem, mým studentem na Masarykově univerzitě, jsme vše proměřili, spočetli a za poměrně krátkou dobu asi sedmi let vydali jako Katalog galaktických planetárních mlhovin. Ten se stal základním referenčním dílem pro planetární mlhoviny nejméně na čtvrt století. Bez Astronomického ústavu Masarykovy univerzity by toto dílo nevzniklo. 
Profesor Mohr odešel z Brna v r. 1953 a já jsem na krátkou dobu převzal vedení astronomického ústavu a dokončil jsem  60 cm dalekohled. Po mém odchodu vedl ústav Doc. Dr. Vanýsek. Pak již nastává období profesora M. Vetešníka, který k mé velké radosti a zadostiučinění plně využil možnosti brněnského dalekohledu a dal tak smysl práci mých kolegů i mé vlastní. Pevně věřím, že tradice astronomie v Brně, založená na práci a nadšení mnoha lidí z několika generací, má před sebou dlouhou a slavnou budoucnost. 
Vaše magnificence, pane rektore, spectabilis, pane děkane, držte svou ochrannou ruku nad vědním oborem, který lidskou mysl nejen obohacuje ale i povznáší. 
  

Luboš Perek