Ales Waksmundsky, Pentax Z20, Meade ETX 90mm, Fujicolor Superia 100Hon na Slunce 
  
Na zatmění Slunce v roce 1999 jsem se těšil od dětských let, ještě v době, kdy i astronomické články uváděly, že toto zatmění bude jako úplné viditelné i v Československu. Za skoro 50 let byl sice tento závěr o pár desítek kilometrů opraven, ale rozvoj dopravy a propustnost hranic v Evropě mi umožnily, abych se  na tento zážitek intenzivně připravoval a skoro rok jej pečlivě plánoval. To jsem ovšem netušil, jaké drama z toho udělá počasí.  
Původně jsem měl v úmyslu pobývat v době zatmění v rakouských Alpách, ale na základě klimatických předpovědí a dalších materiálů v astronomických časopisech i na Internetu jsem se rozhodl pro pozorování v Maďarsku na okraji pásu totality a vybral jsem si maďarskou obec Csorna, asi 70 km jižně od Bratislavy. Na okraji pásu totality sice zatmění trvá kratší dobu -- 30 sekund 2 km od okraje pásu, 60 sekund 5 km od hranice pásu, ale astronomická literatura slibuje podstatně lepší pozorovatelnost dalších jevů, které úplné zatmění Slunce provázejí.  Vytiskl jsem si podrobné proužky map Csorne, které  byly publikovány v Instantních astronomických novinách na Internetu a rozhodl jsem se, že se pro jistotu postavím 5 km od hranice pásu totality a ne pouze 2 km, jak doporučoval jejich editor pan Holan. Díky paní Soukupové z Hvězdárny a planetária v Praze, která mi poslala brýle na pozorování zatmění dříve, než se staly nedostatkovým zbožím, jsem se dovybavil technikou, protože  sluneční filtr na dalekohled 10x50 mám již mnoho let. 
První meteorologické odhady, uváděné týden dopředu pro den zatmění a pás totality byly velmi pesimistické, předpovídaly zataženo v Německu, Rakousku a v západním Maďarsku a uváděly, že počasí se bude zlepšovat směrem na východ a jasné počasí bude až na černomořském pobřeží. Poslední víkend před zatměním jsem tedy strávil studiem map Maďarska, zakreslováním hranic a středu totality do automapy a počítáním vzdáleností z Bratislavy, odkud jsem chtěl 11. 8. ráno startovat, až do Szegedu a na maďarsko-rumunské hranice, kam se snad dalo za dopoledne reálně dojet. Tato situace trvala prakticky až do 10. 8. kdy jsem si na internetovské stránce ČHMU přečetl optimističtější řádky o tom,  že  polojasno až oblačno se předpokládá ve východní části Rakouska a v západní polovině Maďarska. Takže s tou trochou optimizmu jsem odjel do Bratislavy, kam jsem večer dorazil současně s průtrží mračen, která můj optimizmus rychle vrátila na nulu.  
Po probuzení v pět hodin ráno bylo sice v Bratislavě skoro jasno, ale během půl hodiny se obloha beznadějně zatáhla. Meteorolog na SHMÚ  mi telefonicky nedával moc naděje a spíš doporučoval zamířit do střední části Maďarska. Na Internetu jsem si prohledl radarové snímky z Malého Javorníka, kde jsem v letech 1975-88 pracoval, bohužel poslední publikované měření bylo z páté hodiny a bylo proto beznadějně zastaralé a další měření do 8 hodin uveřejněno nebylo. Stejná situace byla s družicovými snímky Evropy. Takže nedalo se nic dělat a vyrazil jsem směr Csorna. Počasí zřejmě odradilo mnoho případných zájemců a proto přejezd hranic byl bezproblémový. 
Do Csorné jsem přijel v 9 hodin, bylo stále úplně zataženo a chvílemi spadlo pár kapek deště. V úplné beznaději jsem si podle proužku mapy našel svoje původně vyhlédnuté stanoviště, vyměnil 10 DM na forinty a stále sledoval oblohu. Před 10. hodinou se začalo zdát, že směrem na JZ je oblačnosti poněkud méně a proto jsem se rozhodl  vydat se tím směrem a vyjel jsem směrem na Szombathely. Po asi 20 km jsem se dostal do oblasti skoro jasného počasí a dále směrem na JZ jsem viděl oblačnost. Zastavil jsem proto na parkovišti u benzinové pumpy v obci Páli. Bylo asi 10.45 a byl jsem rozhodnutý sledovat oblačnost a v případě nutnosti se ještě pokusit o přesun tam, kde bych viděl oblačnosti méně. 
Foto Petr JelínekNa parkovišti jsem našel  mladého muže s autem s SPZ FM, původně také z Třince, se čtyřletou dcerou Zuzankou, která měla ten den svátek. Takže čas nám utíkal rychleji, asi v 11.24 začalo částečné zatmění, stálo bylo velmi málo oblačnosti. Parkoviště se začalo zaplňovat kamióny, které měly v Maďarsku zákaz jízdy od 11 do 15 hodin.  
Okolo 12.30  se ochladilo, celá krajina se začalo nořit do strašidelného přísvitu  a tyto jevy stále gradovaly. Směrem na západ, kde bylo vidět kupovitou oblačnost, se setmělo a vypadalo to  jako příchod velké bouřky. Na mém stanovišti se objevily  vysoké cirry, které překryly i Slunce, ale protože byly velmi jemné, neměly na viditelnost velký vliv. Příchod úplného zatmění byl velmi náhlý, úzký srpek Slunce se rozpadl na jednotlivé světelné body, které rychle zmizely a objevila se sluneční korona. Vlevo dole od Slunce byla vidět planeta Venuše. Další planety a hvězdy jsem neviděl, přece jenom bylo kolem Slunce dost oblačnosti. Příroda ztichla a Zuzanka se rozplakala, že se bojí a chtěla být v náruči nebo se aspoň držet s někým za ruku.  V dalekohledu byly těsně u povrchu Slunce, spíše tedy Měsíce, vidět růžové protuberance. Než jsme se stačili vynadívat na tu nádheru, objevily se na západním okraji první paprsky Slunce a úplné zatmění skončilo. Během několika minut zase nastal slunečný den. Celý proces "rozednívání" po skončení úplného zatmění mi připadal daleko rychlejší, než postupné stmívání před totalitou. Po dodatečné lokalizaci pozorovacího místa na mapě vyplynulo, že zde totalita trvala cca 100 sekund. 
Asi ve 13.30 jsem se vydal na cestu zpátky do Bratislavy a dále do Brna. Přece jenom bylo vidět, že na zatmění se přijelo podívat mnoho lidí, kteří se teď najednou vraceli nazpět. Na cestách se tvořily kolony vozidel, před městem Csorna stála dlouhá řada vozidel a cesta byla neprůjezdná, podařilo se mi auto otočit a přijet do Csorne trochu objížďkou. Stojí za zmínku, že v celé oblasti, kterou jsem projížděl cestou nazpět  až do Brna, už bylo jasno. Možná, kdybych počkal v Csorne, viděl bych zatmění dle původního plánu. Největší problémy na zpáteční cestě byly na obou hranicích, kde pro silný provoz odbavení trvalo cca 30 minut. Aspoň jsem si uvědomil nesmyslnost hranic, které jsme schopni si dokonce dodatečně vytvářet. 
Na konci 20. století a dokonce 3. tisíciletí jsem byl velmi překvapen iracionálními přístupy vzdělaných lidí a dokonce seriózních medií k tomuto zatmění. Neustále šíření zpráv o nastávajícím konci světa a o blížících se katastrofách mi připadalo neskutečné.  
Při pozorování totality jsem si uvědomil, jak ještě v nedávné minulosti nepřipravení a nepoučení lidé museli být úplným zatměním Slunce vyděšeni a muselo to zanechat trvalé stopy jak v jejich individuálních myslích, tak i v kolektivním vědomí národů.  
Můj závěr z celé  akce je jednoznačný -- stálo to za to. 
  
Zdeněk Vítek, Třinec
  
  
  
Zdravím Vás, 
nechci psát žádné litanie. Ty úžasné pocity, které jsem prožívali při úplném zatmění Slunce, již popsali jiní. Počasí bylo opravdu velkou loterií. Přesto jsme vyrazili na minivýpravu a po nějaké době se ocitli v horách pod St. Polten. Mraky byly sice husté, ale zato se pohybovaly docela rychle. Bylo to buď a nebo. Ve chvílích, kdy trochu prořídly, se dalo docela dobře fotit 
bez pomůcek. Dvacet minut před totalitou se objevil obrovský černý mrak a my přestali doufat. Naštěstí se ráčil odporoučet právě včas a modré okno vydrželo přesně ty dvě vytoužené minuty. Měli jsme obrovské štěstí. Času bylo opravdu málo. Kamarád si navíc nevyzkoušel, že nevytočí foťák na stativu do takové výšky a tak většinu času pronadával. Já jsem byl zase tak rozrušen, že jsem dofotil film a po tmě jsem dával nový. Škoda těch třiceti vteřin. Bylo to úžasné. S mým vybavením - 300 mm objektiv na Nikonu - se nemohu rovnat profi vybavení, které zachytí i protuberance. Proto se mi mnohem více líbí záběry těsně před a těsně po. Dovoluji si dva obrázky poslat. Odcházející mraky vytvořily bezvadnou kulisu. (Rakousko, poblíž vesnice Kernhof) 
Petr Jelínek
  
  
  
Expedice PODIVNÉ SVĚTLO '99 

Stejně jako mnoho ostatních, vydali jsme se na pouť za černým Sluncem. Přípravy byly krátké a nálada optimistická i přes nepříznivé předpovědi počasí pro den úplného zatmění. Vzhledem k oznámeným počtům lidí jež by se měly hrnout do pásu totality ze všech koutů Evropy a ze zámoří, jsme v očekávání přeplněných silnic a několikahodinových front na hranicích, vyrazili již 8.8. večer směrem na Budapešť.  
Po dvoudenní cestě jsme dorazili až do našeho přechodného ležení v městečku Kiskörös, kde nám útočiště poskytl místní camp vybavený mimo jiné pěti bazény z nichž dva byly napouštěny termální vodou. Též městečko samotné poskytovalo našinci mnohé potěšení -- krásnými maďarskými dívkami počínaje a hospůdkou s domovinou vonícím názvem Gambrinus konče. 
Ráno 11.8. nás probudil hustý déšť a našimi prvotními pocity byla skepse a naprostá rezignace. Po psychologickém dopingu a urychleném sbalení jsme s heslem "zatmění prostě uvidíme" vyrazili za jedinou nadějí v podobě proužku modré oblohy mezi mraky nad západním obzorem. Po hodině jízdy směrem na Balaton se naše šance začaly zvětšovat s tím, jak se mraky více a více rozestupovaly. Nakonec jsme zakotvili v městečku Cece cca 40 km východně od Balatonu přímo uprostřed zející díry v oblačnosti. Na místě, které jsme si vybrali se postupně sešla pestrá směsice národů (Italové, Slováci, Němci, Maďaři, Češi) a zde jsme se též dočkali prvního kontaktu. Jak však Měsíc postupně ukusoval Slunce, tak se nad námi více a více stahovaly mraky, což nás vedlo k rozhodnutí se okamžitě přesunout směrem na západ za jasnou oblohou. Popojeli jsme tedy asi 10km a zastavili mezi poli, kde již skupinky pozorovatelů s rozbaleným "nádobíčkem" čekali na vyvrcholení celého divadla. 
Popis dějů následujících je asi již zbytečný, neboť kdo viděl, ví, kdo neviděl nepochopí. Protože jsme neměli pro fotografování k dispozici žádný dalekohled, měli jsme dosti času na sledování sekundárních jevů jako například projekce srpků Slunce pod okolními stromy. Je až překvapivé jak mnoho lidí, kteří o tomto úkazu před zatměním četli, jej nakonec nevidělo. Proto přikládám jeden z povedenějších snímků kde si kromě Slunce a Měsíce zapózovali i mí přátelé. 
Co dodat. Po skončení úplné fáze zatmění, nás již výstup vůbec nezajímal, protože to už prostě nebylo ono. Ihned jsme si všichni slíbili, že to rozhodně nebylo naše poslední zatmění a že uděláme vše pro to, abychom ještě nějaké viděli. Takže nashledanou v jižní Africe! 
  

Pavel Kubíček
  
  
  
Vazena redakce IAN, 
nevim, zda se 14-dennim casovym odstupem  jeste mate zajem o nejake amaterske fotografie zatmeni, ale jako dost pravidelny ctenar IAN jsem si rekl, ze vam napisi. Nejsem plnokrevny astronom-amater, a tak mne spatna predpoved pocasi odradila od cesty do Bavorska, natoz pak nekam dale. Me zabery pochazeji z mista 
asi 20 km jizne od Plzne. Uplne zatmeni jsem tedy nezazil, ale maximalni zakryti pres 95 % bylo take zajimave. Za nejzajimavejsi pokladam fakt, ze "primerene huste" mraky samy efektivne pusobily jako filtr, takze castecne zatmeni bylo mozne fotografovat bez jakehokoliv filtru a tedy v pravych barvach! 
Pouzil jsem Prakticu MTL5 s teleobjektivem 300mm a konvertorem ohniskove vzdalenosti 2x, tedy 600mm; clony a osvitove doby od 24/1000 do 8/125, podle hustoty mraku!! 
Jiri Pittner
  
  
  
Jak jsme viděli úplné zatmění Slunce 
  
Úplné zatmění Slunce. Jev to poměrně vzácný, zvláště pro člověka smrtelného. Přesto jsme měli tu čest vidět jej. My, tedy skupina, která vyrazila lehátkovým vlakem CK-Istria k Balatonu coby instruktoři. My, tedy Jarda Kareš, Jana Adamcová, Honza Dvořáček, Tomáš Tichý, Michal Prorok, Matěj Hála, Hanka Kučáková, Jana Čerbáková a moje maličkost. Měl jsem původně v úmyslu dát dohromady nějaký článek poněkud uvolněnější formou, ale první pokusy troskotaly. A tak za sebe raději nechám mluvit svůj pozorovací deník. Ale až za chvíli, nejdříve něco k cestě tam. 
Ve vlaku jsme se shromažďovali postupně. Nejdříve Honza, Jana Adamcová a já v Pardubicích, kde k nám přibyly i dalekohledy z úpické hvězdárny, které přivezl polomrtvý Tomáš Sýkora. Rychlé naložení a už odjezd. Cesta probíhala pomalu, další lidi do party jsme přibrali v Olomouci, Přerově a Břeclavi. Venku se už pomalu sešeřilo a světe div se, bylo úplně jasno. A tak jsme sledovali vypalující Mléčnou dráhu, létající Perseidy a celkově jsme prakticky celou noc probděli jednak kvůli celníkům a pak taky proto, že jsme si měli neustále o čem povídat a kromě toho na spánek bude času dost. Ráno jsme dokonce už na maďarském území stihli a viděli východ Slunce nad mraky, ale pak se zatáhlo. A dále již můj deník. 

11. 8. 1999 nádraží v Szántód-Köröshegy poblíž Balatonu 

Foto D. Korcakova6:30 SELČ 
Přijíždíme do místa určení -- nádraží v Szántód-Köröshegy a přepadá nás melancholická nálada; ono totiž leje a přes zamračenou oblohu není ani náznak Slunce. A tak jsme se dali z nouze do fotografování dešťových záclonek atd. Jediný, kdo není rozladěn je Tomáš Tichý, který, jak sám říká, "sem nejede fotit zatmění, ale protažené ksichty lidí, až bude zataženo". 
  
7:30 
Oblačnost se začíná protrhávat a tak vytahujeme na příkaz šéfa cestovky dalekohledy. Nervözní nálada ale nemizí, nad jihozápadem se honí mraky a my potřebujeme více než pět hodin jistoty. Což nemáme... 
  
10:30 
Ještě skoro hodina do prvního kontaktu a tady se honí mraky jako vítr v bedně. Sedíme s Jardou na obrubníku s hlavou v dlaních a tiše prosíme. Pohled na nás musí být skutečně inspirující. 
  
11:26 
První kontakt, začíná částečná fáze. Stres pomalu opadá, začínám fotografovat "třístovkou" částečnou fázi -- můj úkol; Jarda připravuje "tisícovku" pro úplnou fázi a částečnou tu a tam natočí videokamerou. Ale oblačnost i nadále ruší, přes přecházející altostraty není Slunce vidět. Což není příliš dobré pro pracující nervy. 
  
12:37 
Deset minut do druhého kontaktu. Ze Slunce zbývá jen úzký srpeček a kolem se rozlévá divné studené světlo - skoro dozelena, něco jako světlo od sváření. Je vyloženě protivné. Obloha temní, rozsvěcuje se pouliční osvětlení. 
Končím s fotografováním částečné fáze a přehazuju foťáky. Na Zenita přidělávám záklaďák a dávám si ho kruce. Koukáme na srpečky pod stromem. 
S Jardou víme jediné - úplné zatmění Slunce uvidíme. Teď už jen trochu nervozity kvůli rychlé přípravě na úplnou fázi a hlavně nic nezkazit. 
  
12:46 
Minuta a půl do druhého kontaktu -- intenzita světla slábne, sluníčko už pět minut nepálí. Uzoučký srpeček už nemá tolik energie. Svádí to k přímému pohledu. 
  
Foto D. Korcakova12:49 
Druhý kontakt. Rychle se setmělo. A už jsou tu Bailyho perly. Padáme s Jardou za foťáky, kousek za námi za něj padl i Matěj. Expoziční maraton začíná. Rychlý pohled na rozzářenou koronu při mačkání spouště, přehodit čas, přetočit film a znovu zaměřit. Cvak! Přetočit film, přehodit čas, srovnat Slunce na střed. Cvak! Je to fantastické. V hledáčku nádherně vidím protuberance -- zvláště jih a západ Slunce je jimi těhotný, na východě je dokonce jedna utržená. Pohled na rozzářenou koronu je nádherný -- paprsky jdou hodně daleko (podle mého byla korona vidět na druhé straně Měsíce už 10 s před druhým kontaktem). Asi minutu před třetím kontaktem beru Zenita se záklaďákem a dělám dvě fotky pro krásu. Strašně se mi klepou ruce a rychle dýchám. Nebe je ocelově modré, je krásně vidět Venuše -- po dalších objektech nemám čas pátrat. Zase padám za "třístovku" a dodělávám sestupnou řadu. Kolem se ozývají výkřiky nadšení. 
Dvě minuty dvacet dva uběhlo neuvěřitelně rychle. Rozjel jsem třetí, sestupnou, řadu snímků a najednou jsou tu Bailyho perly, skokem se mění intenzita světla, je vidět srpek Slunce a můžu si oddechnout. Rozklepadné ruce a celý zpocený, ale šťastný. Nevnímám zimu (teplota poklesla během celého jevu z 26,5 °C na 16 °C), vnímám jen skvělé pocity. S koncem úplné fáze přišel i spontánní potlesk a jásot, který odměnil přírodu za skvělé divadlo. Každý (včetně mě) cítí potřebu vymluvit se. 
Druhá polovina částečné fáze už nikoho příliš nezajímá. Po tom divadle, co nám předvedlo zatmění úplné, je to neporovnatelné. 
  
13:37 
Ještě je Slunce částečně zakryto, ale my už balíme dalekohledy -- není to to pravé ořechové. Začínáme vážně uvažovat o výpravě za dalším zatměním, stalo se to por nás jakousi drogou. Určitě musíme ještě někam vyrazit, protože je to nádhera. 
  
Tolik mluví deník. Ještě dodám, že po akci zatmění jsme sklidili dalekohledy a mazali do Balatonföldváru, kde Jarda koupil dvě lahve šampusu, protože to slíbil. Ten jsme pak popíjeli ve vlaku, byl sice teplý, kyselý a strašně pěnil, ale byl za zatmění, takže byl dobrý. Odpoledne jsme ještě zvládli koupel v Balatonu. No, koupel. Po třistametrové procházce ve vodě jsme s Honzou Dvořáčkem dospěli k názoru, že Balaton lze přebrodit a vydali se na dalekou pouť zpět ke břehu. Cesta nazpět byla ze začátku v duchu oslav, posléze v duchu únavy a spánku.  

Michal Švanda