Foto Miroslav MagulaRumunsko 
10. srpna, 5:08, pláž Mamaia Jako mávnutím kouzelného proutku se probouzím v teplém spacáku a sleduji vlny Černého moře, které mi téměř omývají karimatku. Obdivuji nádherné hvězdy Býka i s roztomilými Plejádami a u horizontu rozeznávám uzoulinký srpek Měsíce: "Buď zdráv, příště se uvidíme až při posledním zatmění tohoto století." 

11. srpna, 1:50, Mangalia - Saturn Komáři, zápach rybiny a rozbíjení vln o betonové bloky mola, na kterém spíme, mi nedovolují zamhouřit oči. Jako bych ani nechtěl věřit, že na obloze není jediná známka z široké palety druhů oblačnosti. Dnes, opravdu dnes dojde k velkému nebeskému představení, které očekávám již od svých dětských let. Snažím se usnout a tak počítám meteory náležící slzám Svatého Vavřince. Proletí pět slz a už spím.  

8:00 Probouzí mě ostré paprsky Slunce. Hledím Slunci do tváře a zachvěji se, když si uvědomím, že každou minutou se teď Měsíc zvolna blíží k jeho oslnivému kotouči -- a na obloze není ani řasa. Pláže městečka Saturn ožívají, všude zní hudba, smaží se ryby, lidé se koupou a opalují. Tu a tam si někdo zkouší brýle na zatmění. 
  
11:40 Hodinu před prvním kontaktem si ve stínu rákosové střechy pochutnávám na grundlích a zapíjím je rumunským pivem. Telefonuji domů, mají tam hezky. 
  
12:20 Lidí začíná přibývat, pláže i přilehlé bary se plní. Na pobřeží vidím pár stativů s malými dalekohledy. Blízko moře si vybíráme skvělé vyvýšené místo k pozorování, začínám být mírně nervózní. 
  
12:30 Zkouška všech pomůcek k pozorování. Pomáhám si svařovacím sklem a triedrem 12x50 s předsazeným filtrem. 
  
12:42 Ležím na karimatce s dalekohledem přilepeným k očím, záhy vyskakuji jako střela a křičím -- kontakt! Teprve teď věřím, že celé nebeské představení začalo -- jsem šťastný.  
  
12:45 Není třeba dalekohledu, abychom viděli, jak temný a děsivý kotouč Měsíce okrajuje s matematickou přesností zářivý a žhnoucí kotouč Slunce. Jeden Rumun zapaluje odpadkový koš a očuzuje nad ním asi půlmetrový střep skla. Záhy jeho "filtr" využívá asi deset dalších příznivců. 
  
13:20 Zatmění už sledují všichni kolem, lidí přibývá, na naše místo se tlačí auta s maďarskými poznávacími značkami. S údivem sledujeme roztomilé srpky vržené na zem přes "dírkové komory" stromů. Musím se trochu přemáhat, abych zakryl svou nervozitu. 
  
13:50 Odcházíme pozorovat na vykachličkovaný a vyvýšený plácek, který se tváří jako střed amfiteátru. Znatelně se ochlazuje. Hladina moře se zabarvila do temné ocelové barvy. Pobřeží utichá, zklidňuje se veškerý pohyb na téměř přeplněné pláži. Vzpomínám na přátele u Balatonu, kterým právě začala úplná fáze. 
  
14:00 Ze Slunce už zbyl jen uzoulinký srpek. Napětí roste, okolní krajina se začíná zahalovat do nepopsatelných barev. Lidma prostupuje napjatá atmosféra očekávání. Rackové, kteří ještě před chvílí poletovali všude okolo si sedají na vodu.  
  
14:05:00 Vzrušením se mi třesou kolena. Všichni lidé, kteří obsazují pláž až k nedohlednu se teď dívají směrem ke Slunci. Sem tam se ozývají výkřiky úžasu. 
  
14:05:30 Vidím Venuši a triedrem kontroluji její fázi. Hlasitě křičím, třesou se mi ruce. 
  
14:06 "...Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci..." Přestávám vnímat čas... 
Zlatý srpek Slunce se ztenčil a všechen svůj jas přenechal ohromné perle. Ve stejném okamžiku se na opačné straně objevil přízračný zjev namodralé koróny a s ní i obrys Měsíce, který všem přihlížejícím vyrazil dech. Představení začíná a ve zlomcích sekund se bortí vše okolo: krajina, lidé, barvy, obloha. Z malého místa na nebi vyzařuje magická síla polibku dvou nebeských těles. Slunce a Měsíc v obětí -- dokonalá souhra. Perla pomalu pohasíná, a shůry se snáší temný kužel měsíčního stínu. Celý prosluněný den se zřítil do temného kotouče, kolem něhož se rozsvítila koróna -- desítky hedvábných šátků nočních víl tančících při měsíčním světle. Brána do vesmíru je otevřena. Kolem nás křičí tisíce lidí, jenž stojí na pobřeží, z vojenské lodi na oranžově zbarveném horizontu se ozývá siréna, okolo blýskají blesky stovek fotoaparátů. Nastává vzácná chvíle, kdy lidé v pásu úplného stínu naslouchají vesmírnému tichu ÚPLNÉ ZATMĚNÍ SLUNCE. Celý se třesu a mířím triedr 12x50 k Měsíci a Slunci. Málem mi vyhrkly slzy štěstí a úžasu, když jsem spatřil temný kotouč obklopený nevýslovně krásnou korónou doplněnou množstvím nápadně červenorůžových protuberancí. Nic úchvatnějšího jsem na obloze v životě neviděl! Barvu a delikátnost koróny nelze vůbec slovy popsat. Přenechávám triedr svým přátelům, držím si hlavu v dlaních, klečím a křičím. Úkaz v tichosti všech přítomných vrcholí, sleduji naposledy triedrem protuberance a vidím, jak pravý okraj disku Měsíce ožívá záblesky světla -- Baillyho perly! Odkládám triedr a konec zatmění sleduji očima. Perly se opět spojily v oslnivý srpek, ještě chvíli vidím korónu a je konec. Shine On You Crazy Diamond! 
  
14:15 Svět se vrací zpátky, všechno je jako zatměním, jen lidem kteří to viděli na vlastní oči, zůstává v srdci rozkvetlá růže. A mí přátelé? 
Libor Totálně zmrazen na své karimatce, ležel a možná i přestal na dvě minuty a dvaadvacet sekund dýchat. První slova ze sebe dostal až pět minut po zatmění. 
Martina Nadšená, propadla panice a téměř slzám, když nemohla s třesoucíma se rukama zaměřit triedrem zatmělé Slunce. 
Martin Uchvácen, chvílemi jen hleděl s široce otevřenou pusou, v závěru zatmění ze sebe začal vyluzovat nepublikovatelné výkřiky úžasu. 
Zdenka Jásala asi nejvíce při prvním objevení koróny. Při úplné fázi ztichla a moc nechybělo, aby se na její tváři objevily slzy.  

Pavel Gabzdyl 
 
 
Moře při zatmění? 
  
Ne nadarmo se říká, že člověk se učí celý život. Ačkoliv jsem se na letošní úplné zatmění Slunce chystal velmi dlouho, přesto jsem jednu příležitost s největší pravděpodobností propásl. Přečetl jsem mnoho rad, na co se mám při té výjimečné chvíli zaměřit, mluvil jsem s několika lidmi, kteří už podobná nebeská představení zažili, avšak nikterak jsem nebyl upozorněn na skutečnost, že během úplného zatmění lze pozorovat měsíční moře. Měl jsem to velké štěstí, že v den "D" se nacházel u pobřeží Černého moře v městečku s názvem "Saturn", kde bylo asi nejkrásnější počasí v evropské části pásu totality. Celý jev jsem pozoroval s přáteli, kteří se astronomii příliš nevěnují (výjimku tvořila pouze Zdenka Lammelová), a tudíž o jevech na obloze příliš mnoho nevědí. Nechtěl jsem jim tedy věřit, když mi pár minut po zatmění tvrdili, že těsně před úplným zákrytem zahlédli na disku Měsíce obrysy měsíčních moří. Stále jsem jim to vyvracel, protože jsem si nic podobného nevšiml. Pak mi to ale začalo hlodat v hlavě, a dospěl jsem s údivem k názoru, že je to docela možné. Vždyť Měsíc je vlastně v novu a Země se z něj jeví jako úplněk, takže popelavý svit musí být dostačující i přesto, že část zemského svitu je oslabena měsíčním stínem. Až když jsem dorazil domů, našel jsem pár snímků s delší expozicí, na kterých měsíční moře skutečně vidět jsou. Je tedy docela možné, že pokud se člověk na temný měsíční disk zadívá pozorněji (něco takového mě při pohledu na sluneční korónu a protuberance vůbec nenapadlo), měl by měsíční moře rozeznat. Příště se na to určitě zaměřím... 
  
Pavel Gabzdyl
  
  
Maďarsko 
Tak, je čtvrt na 12 -- před odjezdem do Maďarska k Balatonu na zatmění slunce. Právě sem připojený k netu a pokouším se stáhnout nějaké obrázky ze satelitů, ale server ČHMI se zdá být naprosto zahlcen a přeplněn. Pokud se vůbec někam dostanu, tak to jede tak pomalu, že to snad není možný. Aspoň se bavím tím, že poslouchám hudbu a teď třeba píšu deník. Všude totiž píšou, že prý má být všude zataženo asi tak, jak je teď, ale já jim to nevěřím. Prý na 90 %. 
Několik posledních dnů sem taky pozoroval vždy nad ránem, nebo v noci postupně ustupující srpek měsíce a když sem se na něj díval posledně, tak mi přišlo úplně neskutečné, že už jenom tak malý kousek zbývá do zatmění. 
Ach jo. Jednak je zbytečné se připojovat k netu před půlnocí a potom když se připojuju na naprosto přehlcený server... 
Prostě se sbalím a pojedem do Maďarska a nějak už to dopadne. 
  
Jednodenní výlet k Balatonu a zpět  
aneb výprava za Úplným zatměním Slunce nad Evropou 11. srpna 1999 
  
Ještě sem si vzpomněl na nějaké věci okolo zatmění, na které sem se chtěl podívat a zopakovat si, pak sem se oblekl a jeli sme. 
Sjeli sme dolů autem. V autobuse sme byli za 10 12. Několik lidí, když nejspíš viděli/četli/slyšeli tu předpověď počasí, tak se na to vykašlali, takže nakonec byli rádi, když obsadili ty autobusy jenom dva. Sedli sme si tak zhruba kousek za půlku vpravo vedle sebe. Chvilku po 12. sme odjeli. Stavili sme se ještě cestou v okolních vesnicích a městečkách pro několik dalších lidí, kecal sem zatím trochu s fóťou, ale ten za chvíli upadl do blimbu a mluvil tak spíš už ze spaní. Mě se ještě nechtělo spát pochopitelně vůbec, protože sem zvyklej chodit spát tak nejdřív ve 4 hodiny a poslední dva dny jsem šel až tak po půl 5. Asi po půl hodině sme byli na slovensko-českých hranicích. Omrkl nám pasy a pak se nějakou dobu nic nedělo. Snad pomalu půl hodiny sme tam stáli a nic, než sme konečně pokračoali v cestě. Asi museli vzbudit náčelníka a uvařit mu kávu -- říkal sem si... Četl sem si zatím Level. 
Dále sme tedy pokračovali do Slovenska. Po několika úvodních dědinách a městech sme jeli takovou docela opouštěnou oblastí -- lesy, lesy... Sledoval sem aspoň trochu hvězdy, a zahlídl sem tak v rychlosti jeden meteor, což mi připomělo, že má vrcholit pomalu jakýsi ten roj meteorů. Jinak sem ale už nezahlídl žádný, takže to teda moc žhavé nebylo. Projeli sme noční Bratislavou, která mě docela ohromila svojí rozlehlostí, obrosvskými silničními nadjezdy, podjezdy a mosty a hlavě taky tím, že se tam všude něco stavilo. Projeli sme kolem hořících věží Slovnaftu a mostu přes Dunaj a jeli sme dál. Čekal sem, že už budem brzo na hranici - že pojedem tím přechodem hned na jih pod Bratislavou -- Rijeky, ale jeli sme pořád nějak dlouho a celnice nikde, takže bylo jasné, že jedeme někam na výhod pořád na Slovensku. Čekal sem, že teda asi pojedem přes Komárno. Potom sme v noci zastavili na jedné benzince a krásně z tama šly vidět hvězdy na půl obloze. Úplně neskutečně jasně tam zářil Jupiter. Tak jasně, že sem si říkal, že to snad není možný. Na takových opuštěných místech by to chtělo dělat nějaké pozorování a ne někde ze sídliště... 
Snědl sem svůj první chleba a po chvíli sme pokračovali v jízdě. Po úseku takové paneloidní "hophophop..." cesty sme dorazili k mostu přes Dunaj a za ním na Celnici. Podle razítka, které sme dostali od maďarských celníků, sme poznali, že nejsme v Komárnu, ale před maďarským městem Győr. Chvíli sme čekali poté, co nám řekla organizátorka, že je tady možnost si vyměnit forinty, než zjistí, že jsou tam všechny směnárny zavřené (kupodivu, asi ve 4 ráno) a pak sme po chvilce konečně jeli dál. Pochopitleně na město Győr. Po celou dobu cesty bylo zatím úplně jasno. Teď, jakmile jsme to ale otočili na jih a vjeli do Maďarska, tak sem, protože to tam byla ohromná placka, viděl v ohromné dálce přímo před náma, kam sme jeli, blesky. Taky mi chvíli trvalo, než sem se přesvědčil, že to nemůže být nic jiného. V dálce se prostě objevilo na chvilku takvé světlo -- ale skutečně jenom malinký kousek a hned to zmizlo, takže sem si nebyl jistý, co to je. U nás nic takového člověk vidět nemůže, protože je to tady samý kopec. Občas sem v tom ale zahlídl i samotné tělo blesku, takže sem si byl už jistý. Začínal sem tušit, jak to asi dopadne a vzpomněl sem si na předpověď počasí. 
Jeli sme rovnou na město Veszprém. Začalo pomalu svítat a rozednívat se a než stačilo slunce vyjít pořádně na oblohu, tak se nejdřív zatáhlo a pak kousek před Veszprémem začalo pršet. To bylo asi 6 hodin ráno  a někteří lidi se začali probouzet. Já sem pochopitelně, jak už vám to zcela jistě došlo, nespal vůbec. Napadla mě dobrá hláška: Dobrá zpráva -- sme v pásu totality, špatná zpráva -- lije jak z konve. Pokračovali sme teda směrem na Balaton. Udělali sme si přestávku u jedné bezninky, na které zjistili, že jeli kousek špatně, tak sme svrátili a už jeli skutečně směrem na Balaton. Nechápu, jak se tady mohl ztratit. No vlastně, když řidič řídí (hehe), tak se stotva může dívat do mapy a nikdo s ním tu cestu nesledoval, takže to se musí tolerovat. A skutečně, po nějaké chvíli sme konečně uviděli Balaton -- cesta vedla přímo podél břehu -- a ty charakteristické lavičky, které čouhali z vody kousek od břehu. Nikdo na nich nebyl. Objížděli jsme teda Balaton směren na Siófok. 
Počasí: Od západu bylo vidět, jak se obloha docela rozjasňuje. Chvíli se to mlelo mraky/jasno a než sme dojeli, tak začalo dokonce svítit slunce a obloha se úplně vyjsnila. 
Doprava: Bylo vidět, jak doprava houstne. Sice se to pořád dalo, občas sme byli v nějaké koloně, ale především jak sme najeli na tu dálnici od Budapeště, tak tam už to bylo docela husté. Ale pořád sme ještě JELI, což bylo hlavní. Docela nepříjemný byl ten úsek dálnice, který se zase nesl v duchu sovětské technologie "hophophophophophop......". Sjeli sme z dálnice za Siófokem a jeli sme pořád dál podél Balatonu. Čekal sem, že už to někde zapíchnem, ale jeli sme pořád dál a dál. Jeli sme dál za takový ten výčnělek od Balatonu -- dle jízdy v autobuse bych řekl, že sme za něj jeli docela daleko, ale podle toho, že sem ho potom z toho břehu zase viděl bych řekl, že byl docela blízko. Určitě to bylo dál, než za Baltonföldvár a ne dál, než v Balatonlelle, u kterého si myslí, že sme byly, fotík. Já bych řekl, že sme byli u Balatonszárszó, od kterého taky dle té mapy jako jediného vede ta cesta až k pobřeží, po které sme jeli. Vůbec ten úsek cesty od Veszprému byl nejhorší. Jeli sme těch 50-60 km, nebo kolik to bylo přes 2 hodiny a to je o to horší, že celou tu dobu sme už byly v pásu totality, takže sme to v podstatě jeli zbytečně. Ale to pobřeží potom bylo teda fakt nádherné, to se musí nechat. 
Autobus tedy přijel až úplně k břehu. Vystoupili sme, já sem si vzal baťoh, vyskočil sem ven a šel na břeh. Byla to fakt paráda. Krásné počasí, výborný vzduch, prostě opravdu nádhera. Bylo asi půl 9. Převlekl sem se do kraťasů a šel sem se projít podél břehu. Byla to v podstatě taková pláž, ale rostla na ní tráva, takže to není to, co si našinec vybaví pod lovem pláž, takže budu říkat radši břeh. Po chvíli sem ale uviděl plot, který mi bránil v tom, jít dál -- asi soukromé pobřeží, takže sem musel jít zpátky. 
Vyzkoušel sem aparaturu -- bez problémů. Nebudu tady ale postupně popisovat minutu po minutě, co sem dělal. Jednak si to už ani nepamatuju, není to důležité a ani by to nikoho nebavilo číst a natož mě psát, takže to nějak zestučním a popíšu jenom ty nejdůležitěší body. Pozoroval sem teda nějaké baby ve vodě a okolí dalekohledem, vyzkoušel sem ty různé clony -- nakonec se ukázalo Slunce mnohem jasnější a nebezpečnější, než sem čekal. Způsobuje to totiž to, že jenom málo těch clon sem skutečně zkoušel na poledním Slunci. Dopadlo to takhle: Clony z disket -- naprosto nepoužitelné. Propouští spoustu světla i ve dvou vrstvách, rozmazávají a zkreslují barvy hrozným způsobem do červena. Svářečské skla -- jedině hodně silné. Ty, co měl fotík se nakonec ukázali být optimálním filtrem, když sem je dal obě na sebe. Vyvolaný osvícený černobílí film, co měl fóťa -- byl toho ale asi tak veliký kus, jako je to svářecí sklíčko, takže to nejspíš nebylo to úplně samé, co v těch filmech do foťáku -- nebylo to úplně špatné, ale dle mého názoru to propouštělo pořád moc světla. Vyvolaný osvícený barevný film -- naprosto nevhodné. Propouští ohromnou spoustu světla a taky to rozmazává. No možná to byl jenom efekt toho, že to propouští skutečně hodně světla a víc vrstev sem už radši nezkoušel. Cédéčka -- lisované (málokteré CD-R je bez potisku, ještě sem ho neviděl) se ukázali jako docela fajn filtr -- ovšem pouze dvě na sobě. Vlivem lámání světla se takto ale vytvořilo několik "stínů" Slunce, takže sem viděl ještě několik slabších kotoučů -- myslím, že asi dva. Jako optimální sluneční filtr se nakonec přeci jen ukázal ten zkazený vyvolaný film z osvitky, který sem nakonec používal jak porováním přes brýle, tak před dalekohled. Taky sem zkusil ty jedny brýle přímo na to Slunce, co mi dali kouknout známí -- skutečně optimální. Slunce to stlumí tak akorát, aby to neoslňovalo a bylo pořád dostatečně jasné. Ten můj filtr to tlumí ještě trochu víc. Ale pokud se na to chce člověk dívat dlouho, tak si myslím, že je určitě lepší to tlumit víc, než míň. Tomáškův systém kombinace pořádně tmavých brýlí a svářečského skla č. 11 se ukázal být asi tak na stejné úrovni, jako ta moje clona. Jiné věci už sem nezkoušel. 
Kecal sem s fóťou, občas trochu ležel, díval se po holkách... Měli tam taky dobře zákeřný zlepšovák na hajzlu. Prostě takový knoflík, do kterého musí člověk bouchnout, načež z tama teče tak obrovský proud vody, že to stříká všude kolem a když do toho dá člověk ruku, tak to stříká už úplně všude. Fakt hrozné. Jediný způsob, jak to obejtí je zmáčknout to jenom trochu, ale to zase člověk musí jednou rukou držet a druhou si umývat... Fakt hrozná zhovadilost. Fotík taky vytáhl ty svoje forynty někdy z osmašedesátého roku. Zašel sem zkusit štěstí tam do toho jednoho pláožvého obchůdku na konci pláže -- maník uměl anglicky, bez problémů: "Can you speak Englisk“ "Yes.“ Vytáhl sem ty obrovské bankovky v přepočtu na dneští peníze v hodnotě několika desetikorun "Are this money OK?“ (to, že jsou money vždycky jednotné mi došlo hned potom :-) "No, it’s too old." "Yaa, I Expected it. OK, good bye." Takže smůla. Ty papírky si fóťa může dát tak do vytrýny. Napadlo mě, že ty peníze budou mít nějakou hodnotu až zase při příštím zatmění slunce v Evropě... (rok 2135 :-) 
Hleděl sem taky na to Slunko, kdy začne konečně mizet a ono pořád nic. Tak sem se zašel zeptat jednoho vševěda, protože když to nebylo ještě o půl 11., tak už se mi to zdálo podezřelé. (Divný, že sem si to ale nezjistil před cestou...) Prý asi o půl 12. a úplné má nastat asi o 3/4 na jednu. Takže je ještě čas. Do vody se mi před tím zatměním ale ještě nechtělo. Tak sem si aspoň vzal plavky, abych se trochu opálil. Hmmm. Co sem ještě tu hodinu dělal... Tak pořád dokolečka. Chodil po pláži, okukoval hezké Maďarky -- některé fakt kočky, vesměs ale stejné typy jako u nás. Polehával, pokukoval dalekohledem na všecko možné............ už mě vážně nic zajímavého nenapadá. Jo, ještě mi do toho po celou dobu výletu všeho zněla v uších ta písnička s tím nádherným vokálem "Calling your name" z cédéčka Mortal Kombat: Annihilation. 
Průběh zatmění: 
Foto Jan ZahajskyO půl 12. sem se tam teda díval a zdálo se mi, že pořád nic. Trocha toho Slunka totiž chyběla tak vpravo nahoře -- jako by to tam BYLO trošku vykousnuté, ale jelikož sem si myslel, že to přijde zleva, tak sem si řekl, že to je nejspíš nějaký mrak a nevěnoval tomu pozornost. Když to ale po pěti minutách nezmizelo -- naopak, tak už i mě bylo jasné, že to je Měsíc. Následující hodinu teda sluneční kotouč pomalu mizel. Dělal sem to co jindy a moc sem tomu pozornost nevěnoval. Vždycky sem se na to po chvíli podíval. Ale jinak celkem nuda. Dokud nezmizela většina Slunce, tak tady dole ani nebylo skoro nic poznat. Jenom se tak velice pozvolna ochlazovalo. Někteří lidé -- především baby -- se začali oblékat! Když sem se podíval do slunce bez clony, tak sem potom, když sem mrkal viděl namísto klasického kolečka srpek :-). Jak se ale blížilo to úplné zatmění, tak to už začínalo být zajímavější. Začali lítat komáři, objevili se tady takové ty roje hmyzu, citelně se ochladilo, jeden pes začal štěkat. Ale pořád i ten malý srpek slunce stačil na to, aby bylo vidět, vrhal znatelné stíny a oslňoval. Slunce bylo vidět čím dál míň. Lidi si začali stoupat a byla cítit vzrušená atmosféra. Postupně mizela taková ta aura, kterou člověk vidí, když se dívá do slunce bez ochrany (té na oči...). Těstě před úplným zatměním sem si připadal jako někde na Uranu nebo Neptunu -- prostě Slunce sice ještě svítilo, ale jakoby takovým chladným světlem. Úplně přesně, jako když sem si jendou představoval jak to asi vypadá na takové vzdálené planetě sluneční soustavy. Ze Slunce už zbyl jenom malý srpeček. Srdce mi začalo tlouct a ještě teď, když si na to vzpomenu mi leze mráz po zádech. Sundal sem rychle clony z dalekohledu -- ruce se mi třásly, že sem to z tama musel přímo strhnout -- na dívání se na Slunce bez dalekohledu bylo ale Slunce ještě příliš jasné. Stačilo počkat ale už jen několik sekund a už bylo vidět rychle mizící Bailyho perly -- na letící stín sem se ale zapomněl podívat. Stejně sem si mohl vybrat -- buď BIlyho perly, nebo letící stín a stejně bych si vybral ty BaIlYhO perly -- tady hluboko v pásu totality to všechno skutečně bylo vidět jenom chvilku a ten letící stín bych nejspíš stejně neviděl. -- A najednou... ÚPLNÉ ZATMĚNÍ! Páni, ještě teď, jak to píšu a vzpomínám na to mi leze mráz po zádech a mám z toho úplnou husí kůži. Je to skutečně naprosto nepopsatelný pocit. Zůstal sem stát jako ochromený a jenom sem na to bezmocně hleděl a pořád říkal "Ty vole.. Ty vole..“. Zářivá koróna vypadala přesně tak jako na obrázcích -- byla ale velice hezká -- taková souměrná. Mozek mi si říkal, že to bude trvat něco přes dvě minuty, ale mě bylo hned jasné, že to bude jenom chvilka. Udělal sem několik fotek -- Slunce i okolí a obzoru -- fotík mi zatím nadával jak idiot, že vyhazuju peníze, že z toho nic nevyjde -- čímž mě docela nasral, protože i v tak VÝJiMEČNÉ a úžasné chvíli si prostě neodpoustil to svoje buzerování a nadával mi, aby ušetřil nějakých pitomých pár posraných korun. Některým lidem prostě není skutečně nic svaté. Ale to radši nehme stranou. Skutečně nejnádhernější pohled je na to bez dalekohledu. Prostě vidíte na obloze jen zářící korónu Slunce. Já vím, že jste tohle četli již stokrát, ale co jiného mám napsat? Je to skutečně naprosto nepopsatelné a člověk to musí zažít, aby věděl, o čem je řeč. Je to sice docela malé, ale naprosto úchvatné. Z objektů na obloze sem ale viděl jenom Venuši. Věděl sem sice, kde jsou zhruba další jasné objekty, ale díval sem se radši jenom na slunce, nebo spíš na korónu. Dokonce sem si nevšiml ani Merkuru. Abych taky řekl pravdu, tak sem čekal, že bude skoro úplná tma, ale ve skutečnosti se jenom tak setmělo -- jako při západu slunce a hvězdy jako hvězdy nebyly vidět vůbec (prakticky jenom planety). Po chvicle se tedy objevil oslňující srpek slunce na opačném konci a celé to začlo nanovo, akorát že v opačném pořadí. Už sem se na to nedíval skoro vůbec. Jenom párkrát. Částečné zatmění je nuda. 
Moc teplo ale ještě nebylo, takže se mě moc do vody nechtělo. Nechal sem teda jít fotíka, aby šel první -- nějak sem neměl zájem se koupat s ním a chtěl sem počkat, než bude zase teplo. Pan Rybka potom říkal něco, že už pomalu pojedem, tak sem se skočil zeptat tam do autobusu -- prý mají jet tak ve 3, ale že nějak nebudou spěchat, protože je to škoda, když už sme tady a taky se péct v tom autobuse -- no to si právě taky myslím... 
No ale když už sem uviděl, že se fotík vrátil, tak sem se šel rychle taky do té vody projít, abych to aspoň zkusil. Věděl sem, co od toho už čekat. Lidi měli vody po pás snad ještě půl kilometru od břehu. Plavat v takové hloubce mi fakt připadá jako legrační a ani sem si nechtěl namočit ty vlasy, protože se mi ta voda nezdála moc čistá a taky sem si je nějak nechtěl sušit -- zvlášť, když už asi nejspíš pomalu pojedem. Měl sem to tak teda už aj naplánované, takže sem si tam sebou vzal i brýle. Zašel sem si teda nejdřív na tu jednu takovou plošinu z vody (a které, když u ní, nebo na ní nikdo není slouží jako základna pro Racky), co byla nejblíž. Vylezl sem si na tu plošinu -- plánoval sem si tam na chvilku lehnout, ale byl na ní nějaký zaschlý bordel, tak sem radši seskočil a šel sem se mrknout na takový ostrůvek tam vpravo. Bylo to ještě docela daleko. Vylézt tam bylo ale teda fakt o hubu. Byly tam ty kameny a byly něčím porostlé a byly ŠÍLENĚ kluzké. Lezl sem tam sice po čtyřech, ale ani tak to nebylo bez problémů. Trochu sem se tam nahoře porozhlédl, všiml sem si, že to je kompletně umělý ostrůvek, protože celé tělo je z betonu -- jakoby taková jedna betonová studna a kolem jsou jenom naskládané ty kameny, chvíli se rozhodoval, jestli se vrátím stejně, jak sem přišel, nebo po břehu, který byl kousek a nakonec sem se rozhodl pro tu vodu. Přece jenom je nejspíš pod tou vodou míň bordelu, než na tom břehu. Jak sem lezl dolů, tak sem ale na jednom kameni uklouzl a trochu si narazil kotník a trošku pořezal nohu. Brodil sem se teda zpátky. Proti těm vlnám to ale nebylo už tak snadné jako tam. Cítil sem ale tu trochu poraněnou nohu a nechtěl sem být kvůli tomu v té kalné vodě zbytečně dlouho a tak sem pospíchal co nejdřív k břehu. Přehlídl sem ty první schůdky, tak sem šel až k těm druhým a vrátil se na břeh. Měl sem dojem, že už sem to trochu přepískl, ale byl sem tam asi 3/4 hodiny, takže akorát. Fotík už byl oblečený a chtěl, abychom se sbalili, protože už máme ve 3 jet. No tak sem se teda utřel, sundal plavky, oblekl, sbalil věci a šli sme všichni k autobusu. 
Za chvíli sme nastartovali a jeli. Na hlavní slinici sme se napojili přesně v 15:10. Provoz byl fakt dost hustý. Tentokrát sme jeli přes Siófok a na dálnici sme se napojili až za ním. Někdy sme se dostali do hnusné kolony, kde se provoz skoro zastavil a téměř vždy za to mohl nějaký Trabant, nebo nějaká šunka, která právě dodělala. Kdyby ti lidi aspoň nejezdili s takovýma křápama! 
Po chvíli úseku té hophop dálnice sme se dostali do zácpy, která se vedla až co oko dohlédlo z obou stran. Nejhorší na tom bylo to vedro, z kterého sem skutečně málem omdléval. Nejdřív sem to zahnal pořádným lokem teplého džusu a potom už sme se konečně jakž-takž rozjeli. I tak ale ta cesta nebyla nic moc. Jeli sme pořád po dálnici, což se mi zdálo nějaké podezřelé. Nakonec se ukázalo, že ten řidič jel skutečně přes Székesfehérvár, což naprosto nechápu, protože to byla jednak zajížďka a navíc na tomhle hlavním tahu na Budapešť byly bezkonkurenčně největší zácpy, jak jeli už lidi sem, (Slyšel to fotík v rádiu) natož teď! No prostě škoda slov. Nejhorší potom je to, že se mi z toho, jak sem se předtím hrozně nachlastal, začalo chtít strašným způsobem chcát. Řekl sem řidiči, že už potřebuju zastavit, ale nebylo kde a potom sme jeli přes to město, kde zase nezastavil a nakonec zastavil až prakticky ke konci města u jakéhosi hřbitova. Tak sem vyskočil ven a začal chcát hned tam u okraje toho převýšení, na kterém byl ten hřibitov. Přidali se ke mě ti dva pivaři a dokonce i jedna ženská. Vydržel bych to ale až do té zastávky u benzinky, kde sme zastavili na regulérní zastávku za chvilku. 
Mnooo potom sme teda pokračovali dál ke slovenským hranicím zase u města Győr. Cestou sem si hlavně četl ten nový Level, kde sem přečetl prakticky skoro všechno, co mě zajímalo a sledoval okolí. Kousek za přechodem sme udělali u jedné slovenské benzinky další zastávku -- ohromilo mě, jaká je ta Dunajská nížina skutečně ohromná placka. Co oko dohlédne ani kopeček. 
Mezitím už začalo slunko zapadat a další cestou se už stmívalo. Nějak na mě padla únava, tak sem se pokusil za tím hophop úsekem usnout. Divné ale, že mi ty dvě sedačky volné moc nepomohly. Když sem se opřel zádama o okno, tak to bylo skoro to samé, jako když sem seděl normálně a když sem si lehl dolů, tak sem neměl kam dát nohy, protože tam měla na zemi holka naproti takovou velkou sportovní tašku.  
Probral sem se asi o půl 9. v Bratislavě. Už byla skoro úplná tma. Pokračovali sme známou cestou, jakou sme přijeli. Číst už sem nemohl, protože byla tma a tak sem se pokoušel spát, ale moc mi to už nešlo a tak sem jenom pozoroval okolí, což bylo v noci a na slovensku teda pěkná nuda. Po několika hodinách sme konečně dorazili na přechod, kde sme zase chvíli čekali, protože celníci něco řešili, dvakrát se dívali do zavazadlového prostoru, no prostě komedie a nakonec sme konečně jeli dál. Od hranic už to bylo do Hradiště jenom kousek, že jo a v Hradišti sme byli asi chvíli po 11. Fotík už byl ale ke konci cesty dobře nervní a i doma byl potom hodně nepříjemný. I mě už to moc nebavilo, i když sem to snášel líp než fotík. Hlavně mě vadil ten horzný randál od motoru, který si jinak člověk ani moc neuvědomuje, ale který na mě působil hlavně proto, že už sem ho slyšel, bez odečtení přestávek, 8 hodin v kuse a zdál se tak přímo strašný. Musel sem ale souhlasit s tím, že tento řidič s kterým sme jeli sem řídil o dost hůř než ten, s kterým sme jeli tam. Při řazení často pouštěl plyn dřív, než zmáčkl spojku, autobus se vůbec celý často cukal a vybroval a taky nezkušeně brzdil. Sice sme dojeli bez nehody, což je hlavní, ale taky si myslím, že bysme mohli zrovna tak bezpečně dojet o několik hodin dřív (hlavně kdyby lidi oželely ty půlhodinové přestávky). Zašli sme k autu a odjeli domů. Doma sme akorát ještě stihli poslední noční zprávy v 23:20, kde sme se dozvěděli, že na hodně místech bylo zataženo a mimořádě krásné počasí měli především návštěvníci Balatonu. Když sem se na sebe podíval do zrcadla, tak to bylo teda dobrý -- sem teda pořádně osmahlý. Nečekal sem to, že to bude tak hrubé -- vždyť sme tam zas tak dlouho nebyly -- 6 hodin (a to mezitím proběhlo zatmění :-) !) a měl sem snad jakž takž trénink z těch koupališť... Bohužel sem na těch koupalištích asi dost zanedbával břicho a teď se mi to vymstilo... Povyprávěl sem mamce, jak to probíhalo, uvařila nám jídlo, umyl sem se a namazal sem si tu docela sesmahlou kůži jakýmsi světle hnědým krémem s vůní kakaa prý od ProFitness, pokusil sem se tedy tohle trochu popsat, ale padla na mě únava a tak sem to asi v jednu zapíchl a šel sem si lehnout. 
  
Milan Gajdůšek
  
  
  
Jan Zahajsky 
  
Srdecne Vas vsechny v redakci zdravim a posilam opozdene nekolik fotek z nasi vypravy za Sluncem. Nejsem profik ani ve foceni ani ve zpracovani DTP a tak omluvte snizenou kvalitu. S prateli a znamymi jsme se vypravili do Uher s cilem videt vzhledem k predpovedi alespon neco. Skutecnost predcila veskera ocekavani a tak 
jsme nejen videli uplne zatmeni ale jsme ho i vyfotili a navic se ocitli (zcela nahodou, nebot jsme se ridili spise snahou najit misto kde bude pocasi) primo na centralni linii, 2 km od pruseciku silnic c. 84 Sopron-Balaton a c. 8 Szombathely-Veszprem u vesnicky Kissomlyo. S sebou jsme vezli krome svarecich filtru a disket refraktor 80/400 upraveny na projekci viz obr. Tam bylo slunicko nejhezci, nepalilo do oci, bylo ostre a velke a oranzovy filtr mu daval prijemne teple zabarveni.  Na foceni jsem pouzil reflektor 203/2023 s mylarovou folii na celem prumeru. 
  
Jan Zahajský
  
Foto Jan Zahajsky
  
  
Indie 
Zatmeni jsme si tady v Dilli samozrejme nenechali ujit. Pres pocatecni obavy z toho, ze kvuli mrakum vubec nic neuvidime jsme uz od peti hodin odpoledne netrpelive vzhlizeli k obloze. Jenze skutecne nebylo dlouho nic videt, az asi pet minut pred sestou se napadne zeserilo ale zaroven zpoza mraku vykouklo slunicko, coz byl zazitek. Protoze byl podvecer, nemelo uz takovou silu, takze bylo zatmeni pozorovatelne i pouhym okem. Uplne senzacni bylo divat se na slunce skrze palmy. Jejich dlouhe listy dokazaly usmernit tok svetla natolik, ze pri mirnem pohupovani se zleva doprava byl krasne videt mesicni kotouc, jak se zakrojuje do slunce. Musim rici, ze pres vsechna varovani tykajici se zdravotnich rizik pohledu na prime slunce, byl takovy pohled nejlepsi. Meli jsme i specialni bryle, prouzek filmu a taky disketu, ale nebylo to ono. Chteli jsme tez vyzkouset system odrazu na bilou stenu pres pulcentimetrovy otvor v papiru, jenze to uz jsme nestihli. Z niceho nic se prihnal mohutny mrak a slunce dokonale zakryl. Bylo asi pet minut po seste a pak uz slunce pomalu zapadlo za obzor a prisel vecer. 
Kdyz jsem sledoval indickou televizi, jez ukazovala zatmeni v ruznych castech Indie, mel jsem pocit, ze jsme odsud videli zatmeni jeste nejlip. V pasu totality byla totiz mohutna kupovita oblacnost, takze krome setmeni si pohledu na oblohu nijak neuzili. O nic lepe na tom nebyli ani na jihu Indie. 
R. Masarik, Dilli
  
  
  
Foto Jaromir HolubecEXPEDICE ATTERSEE ECLIPSE 99´ 
za totálním zatměním Slunce 11. srpna 1999 

Pozvání na pozorování totálního zatmění Slunce jsem přijal od šéfa hvězdárny Gahberg. Hvězdárna leží asi 70 km jihozápadně od Lince v Rakousku nad malebným jezerem Attersee, obklopeným pohořím Höllengebirge s výškou hor až 1862 mm. Pozorování pak proběhlo v blízkosti hvězdárny ve výšce cca 800 m. Vlastní tříčlenná expedice ATTERSEE ECLIPSE 99´, pořádaná ATC, Astro Telescope Company Telescope, p.a., Přerov, byla úspěšná, i když počasí nejen nám, ale i mnoha jiným astronomům navozovalo napjatou atmosféru. 
Naposledy bylo totální zatmění Slunce Měsícem v Rakousku před 157 lety v roce 1842 a další bude v roce 2081. Tentokrát zatmění umožnila poloha Slunce vzdáleného 152 milionů kilometrů a Měsíce vzdáleného 373 412,2 km od Země při jejich vzájemné poloze v zákrytu. Počátek stínu byl v Atlantiku u Severní Ameriky, který pak procházel státy Anglie, Francie, Belgie, Německo, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Irák, Irán, Pákistán, Indie a končil v Bengálském moři. Stín s šířkou pásu 55 až 113 km během 3 hodin vykonal dráhu 12 000 km, přičemž v Rakousku dráhu jen 110 km. Stín na povrchu se pohyboval rychlostí 700m/s. Teoretický maximální čas, po který lze tento jev pozorovat na naší planetě, je 7 minut 43 sekund při nejvhodnějším postavení těchto tří těles. Dobu pro neprofesionální pozorování je možné prodloužit sledováním stínu vysokorychlostním prostředkem, ale jedná se jen o několik málo minut. V době představení dvou hlavních nebeských protagonistů úkazu je velikost Slunce 31´ 33,56" a velikost  Měsíce  32´, přičemž Foto Jaromir Holubecpřekrytí Slunce Měsícem je pouhých úhlových 26". To postačí pro sledování úchvatné podívané po dobu 2 minut a 21 sekund v našem místě vzdáleném jen pouhých 1,5 km severně od centrální linie zatmění. Maximum pro pozorování bylo 2 minuty 23 sekund v Rumunsku. Zisk 2 vteřin a ještě proměnlivé počasí je bezvýznamné a tak volba pro zatmění v Rakousku byla definitivní. 
Na expedici jsme vyjeli 1 den před zatměním, protože prognózy o neprůchodnosti hranic byly děsivé. Některé předpovědi uváděly až 24 hodinové fronty. Přesto v poledních hodinách odbavení na Dolním Dvořišti bylo do 30 minut. Počasí bylo opravdu katastrofální - pršelo a bylo zamračeno, přesto jsme doufali. Jakmile jsme dorazili na místo pozorování a ubytovali se, byli jsme mile překvapeni velmi jasnou noční oblohou. O tom nás přesvědčil i satelitní snímek z 23. hodiny, stažený z Internetu přímo na hvězdárně, kde území Rakouska bylo bezmračné. Obavu všech na hvězdárně však způsobovala rozsáhlá oblačnost nad Španělskem, která postupovala do střední Evropy. Ta se po rozednění potvrdila. Slunce nikde, zamračeno. Každý jsme tajně doufali, že to přesto vyjde. Byl jsem také ve spojení s přáteli v Maďarsku a oblačnost jim doslova naháněla hrůzu, proto uvažovali o přesunech. Dokonce ještě jiná skupina v Maďarsku v noci před zatměním volila cestu až do Francie. 
Po 9. hodině vysvitlo mezi mraky na chvíli Slunce. V 10 hodin ještě pršelo, ale mraky se začaly trhat. Byly vidět dvě vrstvy oblačností. Jedna ve výšce asi 8 000 m a druhá ve výšce cca 300 m. Výška spodních mraků se dala velmi dobře odhadnout pro známou výšku zahalených vrcholů hor. A právě ta spodní vrstva mraků způsobovala obavu a současně nám dávala i naději, že uvidíme to nejdůležitější -- sluneční koronu. Zatím vidíme jen trhající se oblačnost a věříme více v náhodu. I když jdou mraky, Slunce občas zasvítí na jasné modré obloze.  
Po 10. hodině a krátkém dešti nastala doba chystání a zkouška přístrojů pro vizuální pozorování a fotografování. Na vyvýšeném travnatém místě v blízkosti hvězdárny se začíná kumulovat asi 200 stabilních pozorovatelů, včetně několika televizních a rozhlasových štábů, mimo jiné i rakouské televize ORF.  Kromě nás se pozorování zúčastnili také jiní zahraniční návštěvníci ze Švédska, Itálie, Švýcarska, Holandska i Německa. 
V 11 hod. 19 minut 19 sekund dochází k prvnímu kontaktu Měsíce se Sluncem. Začíná se v klidu fotografovat a pozorovat. I když mraky občas překáží, daří se. S narůstajícím časem se zvyšuje nervozita. Slunce začíná ubývat  a překrývající Měsíc vytváří žlutooranžový obraz stále se zmenšujícího srpku Slunce. Jsme dokonale připraveni a orientace i obsluha přístrojů je naprosto bez problémů. K totálnímu zatmění dle propočtů dojde ve vzdálenosti 57 stupňů nad obzorem ve směru na jih s odchylkou 13 stupňů na západ. 
Asi 30 minut před totálním zatměním přilétá helikoptérou prezident Rakouska a přistává 100 metrů od našeho stanoviště. Jak se sluneční kotouč zmenšuje, je slyšet z okolních stavení horských hotelů štěkot a vytí psů. Dokonce 10 minut před totálním zatměním se vyrojilo nad zemí obrovské mračno malých mušek -- asi 2 m v průměru -- a přímo v zákrytu se stínem stromu. Před 30 minutami tam nebyly a nyní byl problém uvedeným místem projít. Později jsem si uvědomil, že je to ten okamžik, kdy při západu Slunce a po setmění se objevuje nejvíce mušek při jízdě po silnici. 10 minut před totálním zatměním zase jdou trhané nízké mraky. 
Přibližně 7 minut před totálním zatměním je obloha bez mraků. Srpek Slunce se začíná zmenšovat a je tu první očekávaný, tzv. diamantový efekt, kdy ještě poslední sluneční paprsek přesáhne měsíční nerovný okraj. Je 12 hodin 40 minut 38 sekund a nastává počátek tolik Evropany očekávaného totálního zatmění Slunce. Jakmile poslední sluneční paprsek zmizel, najednou se rozzářila korona do pravidelné záře. Na okrajích překrytého slunečního kotouče bylo možné pozorovat fantastické gejzíry slunečních protuberancí červenofialového zbarvení. Vše bylo viditelné pouhým okem a při pohledu do dalekohledu se zvětšením 25x se doslova všem tajil dech. Nic podobného ze Země nelze spatřit jinak, ani s protuberančními filtry, než jak nám to sama kinematika nebeských těles umožňuje. Do toho všeho zazněl davový úžas, jako když  fotbalista minul prázdnou branku a bylo slyšet spouště fotoaparátů. V tu dobu byla tma srovnatelná s tmou, kdy svítí Měsíc v Foto Jaromir Holubecúplňku a citelně se ochladilo. Prakticky všechna souhvězdí bylo možné najít, ale na to nebyl čas. S velkou rychlostí se daly zaregistrovat dvě planety Venuše a Merkur. Venuše s magnitudou - 4,1 byla vlevo 17 stupňů od úkazu a ve výši 47 stupňů nad obzorem a Merkur s magnitudou 0,6  vpravo 30 stupňů od úkazu ve výšce 53 stupňů nad obzorem. Tato úchvatná podívaná s velkým štěstím za bezmračné oblohy trvala 2 minut 21 sekund a ve 12 hodin 42 minut 59 sekund nastal konec totálního zatmění. Vzápětí prosvitl první sluneční paprsek přes nerovný měsíční povrch s diamantovým efektem a ozval ze znovu úžas. Začalo se rozednívat, hvězd začalo ubývat. Na několik desítek sekund ještě v dálce zasvítil nad jezerem Attersee, při již plně osvětlené okolní krajině, Aldebaran o magnitudě 1,10 v souhvězdí Taurus ve výšce 17 stupňů nad západním obzorem. Opět jsme se zatajeným dechem sledovali, jak tato poslední blikající hvězda mizí v denním světle. 
Srpek Slunce se začíná pomalu zvětšovat. Čím je větší, tím více upadá zájem účastníků o pozorování. Odlétá i helikoptéra s prezidentem. Jen my astronomové zůstáváme až do konce pro zadokumentování posledních okamžiků grandiózní podívané. Poslední kontakt dvou nebeských těles nastává ve 14 hodin 05 minut 55 sekund. Balíme a odjíždíme. Cesta přes hranice s čekací dobou 1 hodina 15 min byla pro nás uspokojivá. 
Když jsem se zúčastnil Expedice Maroko 94´ za posledním prstencovým zatměním Slunce v tomto tisíciletí na severní polokouli, netušil jsem, jak velký to bude rozdíl. Po zhlédnutí tohoto totálního zatmění jsem pochopil i přístup jednoho Švéda, pracovníka univerzity, se kterým jsem se seznámil při pozorování. Ten se zúčastnil dvou totálních zatmění, v roce 1973 v Mauretánii a na Jávě v roce 1983. I když zatmění trvalo více jak 7 minut, pro obsluhu přístrojů měl velmi málo času na vlastní pozorování. Na letošní zatmění v Rakousku přijel proto bez jakýchkoliv záznamových přístrojů a zařízení jen proto, aby si vychutnal tu velkolepou podívanou. Je pravda, že obsluha přístrojů stojí drahocenný čas, ale vše jsme stihli a nelitujeme. Podívaná nám navždy utkvěla v paměti a láká nás ještě jednou absolvovat některou z dalších expedic za totálním zatměním, kterých bude do roku 2020 ještě třináct. Nejdříve bude možno pozorovat tento jedinečný přírodní úkaz 21. 6. 2001 v jižní Africe . 

Jaromír Holubec
 
Obrázky zatmění jsou fotografovány dalekohledem ATC MONAR 25x 70 s fotoadaptérem ATC FAD 800 v ohnisku 800 mm s fotoaparátem Praktica na film Konica 100 ASA 1/125 sec.
 
  
  
Foto J. BeranekProtoze nasi vyprave za zatmenim nepralo v klicovych minutach stesti, pisu vam jen kratce, abych nezabiral prostor stastnejsim lidem. Byli jsme na hranici Rakouska a Madarska pobliz Oberpullensdorfu (z Madarske strany lezi Szombathely). Prijeli jsme tam uz v utery vecer, videli krasnou duhu a uzili si nadherny pozorovaci vecer se Sometem 25x100, okraslenou nekolika jasnymi Perseidy. 
Rano nas krome mnoha aut, ktera pres noc na "nasi" louce pribyla, otravil husty dest. Obloha byla beznadejne zatazena. Pak se ale vyjasnilo, takze zacatek zatmeni jsme videli moc pekne. V pulce zatmivani se ale zacaly pres Slunce zacaly honit mraky, pak prisly cerne bourkove mraky a slunecni disk se nam naposledy ukazal v 10:28 UT, tedy asi ctvrt hodiny pred uplnym zakrytem. 
Behem totality jsme meli nad hlavou temne mraky, jen u obzoru bylo jasno. Videli jsme tak sice zajimave osvetlenou krajinu, a efekt rychleho setmeni (jako v casosbernem filmu), ale to hlavni nam uslo. Navrh odjet rychle nekam jinam, kde je zrovna jasno, nebyl realny -- silnice byla totalne zablokovana kolonou aut. 
Jako naschval se asi 15 minut pote nebe znovu otevrelo, takze jsme pak zbytek zatmeni pres "ridke mleko" mohli pozorovat az do konce. Takze asi az v Turecku za sedm let... 
  
Honza Beranek