Foto IANNa sudu s prachem 
Rozhovor s Vladimírem Remkem, prvním československým kosmonautem 
  
Určitě jste za svoji kariéru poskytl spoustu rozhovorů, o tom nemá smysl diskutovat, ale já bych se vás přesto zeptal na pocity člověka, který sedí v malé kabině kosmické lodi na špici rakety naplněné stovkami tun výbušného paliva a čeká na start do vesmíru. Jaké to bylo? 
Je pravdou, že jsem za těch dvacet let dostával mnoho otázek. A často se ptávali i na tohle. Kdybych měl být stručný, tak i s odstupem doby můžu říci, že to byl fantastický zážitek. Člověk prožíval určité vzrušení, předstartovní horečku i určité obavy. Tedy nemyslím strach o sebe, ale o to, aby dokázal všechno splnit. Vždyť přece jenom šel do neznáma. Byl sice připraven na to, že přijde do beztížného stavu, ale dlouhodobě se na zemi tento stav simulovat nedalo... Byli jsme také upozorňováni na různé aspekty, které mohou nastat... Takže z toho všeho bylo určité vzrušení, ale že bych nějak moc přemýšlel o sudu s prachem... Samozřejmě člověk věděl, že stupeň bezpečnosti je poměrně vysoký, i když vyloučit se nikdy nic nedá. 
Tyhle pocity se stupňovaly s přibližujícím se okamžikem startu a vyvrcholily v bezprostředně poslední fázi, kdy probíhá procedura nahození motorů. Abych to řekl přesně -- mezi zapálením a dosažením skutečného tahu to chviličku trvá a to se v  kosmické raketě vnímá přes vibrace. Takže se vystupňuje napětí, které opadá v okamžiku, kdy se raketa pohne. Ostatně i během závodu existuje určitá předstartovní horečka a jakmile se člověk rozeběhne, začne se věnovat závodu, rychle opadne. To samé se děje i při zkoušce; jakmile dostanete otázku, tak se mozek plně se věnuje problému... 
  
Pro mě osobně byl váš let do vesmíru můj první kosmonautický zážitek. Pamatuji se, jak jste mluvil ze Saljutu 6 v České televizi. Od té doby uplynulo strašně moc času a ukazuje se, že všeobecné znalosti z kosmonautiky nejsou příliš veliké. Tak bych se chtěl zeptat, proč jste tenkrát letěl na týdenní pobyt do vesmíru a co bylo cílem vaší cesty na Saljut 6? 
Za prvé to bylo v jiné době, je to jednadvacet let a to je hrozně dlouhá doba nejen v kosmonautice. Když jsem startoval, tak jsem byl -- nevzpomenu si přesně kolikátý, ale určitě v první stovce lidí, kteří letěli do vesmíru. Dneska už je jich více jak 350, možná ke čtyřem stovkám. Výpravy do vesmíru se stávají běžnější a běžnější, rutinní Foto IANzáležitost. Což je v podstatě dobře. Na druhou stranu náš let byl pouze pokračováním programu výzkumu pobytu člověka ve vesmíru a výzkumů zaměřených na laboratoř Saljut 6. Pouze existovala zvýšená účast vědeckých a vědecko-technických pracovišť z Československa, mezi jinými i z Brna (tepelná výměna,) ale i z Ústavu endokrinologie v Bratislavě a Košicích. Kromě toho jsem nikdy neskrýval a také je to všeobecně známo, že kosmonaut nevystupuje jako konkrétní vědec, nýbrž má roli kvalifikovaného experimentátora. Takže i já jsem byl v roli vědeckého experimentátora. 
V podstatě všechny experimenty (lékařsko-biologické, s řasami, s tavením materiálu) se nám podařilo splnit. Některé byly s určitým napětím, například oximetr tady z Brna..... V jeho případě došlo bohužel před uložením do lodi k nechtěnému zapnutí. Na oběžné dráze se pak ukázalo, že má vybité baterie. Naštěstí se daly nahradit monočlánky, které jsme ovšem musely spojit pájkou a ušít k tomu takovou punčochu z obalů od konzerv, jídel atd. Dnes se to zdá dětinské, experimenty jsou na vyšší úrovni, ale my jsme experiment zachránili. 
  
Foto IANAť si říká kdo chce co chce, váš let byl velkým vědeckým přínosem. Každopádně teď bych zabrousil do současnosti. Jaký je váš názor na stanici Mir, která již dvanáct let přesluhuje? Mě připadá její provoz již značně křečovitý... 
Samozřejmě, že oproti původnímu plánu stanice přesluhuje. Stejně jako u jiných předmětů denní spotřeby, i když méně složitých, se i v jejím případě vyjadřuje určitá doba garance a ta byla překročena. Je ale zřejmé, že stanice může i nadále pracovat. Za jiných okolností by k tomu pravděpodobně i došlo, ale v současné době ruská kosmonautika nemá šanci podobný projekt rozvíjet. Domnívám se ale, že dokud není plně funkční nová Mezinárodní stanice, tak by bylo škoda Mir opustit. Protože to, co se většinou publikuje v tisku, to sice jsou problémy a závady, ale v zásadě řešitelné. Vždyť nikde není napsáno, že obdobné problémy nepotkají novou stanici. Tato stanice má prostě unikátní možnost, protože čím déle se udrží v provozu, tím déle je možné prověřovat různé systémy a vyjadřovat k jejich použití a životnosti. A navíc, kdyby někdo před dvaceti lety řekl, že se mohou na Miru vůbec dřívější události stát a že potom bude dál fungovat, tak by mu nikdo nevěřil, včetně mně. No a vidíte, funguje to. Bohužel nejsou peníze a existence Miru se stává politickou otázkou. Každopádně by měla vydržet alespoň do té doby, než bude nová stoprocentně fungovat a než ji také plně nahradí.  
  
Já sám jsem slyšel názor, že na Miru lze v mezích únosného rizika testovat různé krizové situace -- nebezpečí není veliké a přitom zkušenosti jsou nenahraditelné. Poslední otázka: Vy jste bezesporu nejslavnějším Čechoslovákem na světě, ale já jsem se vás chtěl zeptat, zda jste se v souvislosti s vaším letem do vesmíru nesetkal také s nějakými negativními reakcemi? 
To víte, že jo. Lidé jsou různí, ale to by bylo na dlouhé povídání. Jestli to tak hodnotíte,  že jsem jeden z nejznámějších, tak jsem samozřejmě rád Byl to také jeden z cílů letu. Málo platné, nemusel jsem to být fyzicky já -- já jsem samozřejmě rád, že jsem u toho byl – každopádně se ale Československo stalo třetí zemí na světě po velmocích, které mělo svého kosmonauta ve vesmíru. A myslím si, že toho velmi málo využíváme. Samozřejmě ovšem, že to není otázka jen moje. 
  
Já osobně vám váš výlet do vesmíru velmi závidím, děkuji za rozhovor. 
Ptal se Jiří Dušek. 
  
Originální záznam neupraveného rozhovoru (formát mp3, 670 kB).