Dobrý den pane Braille 
Nehody v kosmu - galaktický kanibalismus 
Kdo zhasne světlo? 
Atmosféru dvakrát pryč! 
 
 
    
   
Kresba NASADobrý den pane Braille 

Americká sonda Deep Space 1 před několika hodinami úspěšně prolétla jen pár kilometrů od planetky Braille a v podobě "vědecké třešničky na inženýrském dortu" tak úspěšně zakončila sérii testů celé škály nových přístrojů a kosmických technologií. Setkání se uskutečnilo mezi dráhou Země a Marsu ve vzdálenosti 185 milionů kilometrů. 
Až donedávna jsme o této planetce mluvili pouze pod označením 1992 KD. Tento týden v pondělí ale známá The Planetary Society vybrala ze záplavy nejrůznějších návrhů její skutečně pořádné jméno. Po souhlasu Mezinárodní astronomické unie se tak ve sluneční soustavě objevil památník na Francouze Luise Braillyho (1809-1852), jenž vymyslel slepecké písmo postavené na kombinaci šesti teček vytlačených do tvrdého papíru. Čerstvá visačka na malém asteroidu nemohla být zvolena lépe. 1992 KD je pro nás již sedm let od objevu skutečnou tečkou -- kromě parametrů její dráhy toho o ní víme jen málo: v průměru by měla mít nejvýše několik kilometrů a kolem své osy se otočí jednou za deset dní. Stejně jako slepecké písmo rozšířilo obzory všem nevidomým i Deep Space 1 svým průletem ukáže astronomům a zástupcům dalších vědních oborů věci do té doby nespatřené: míry, váhy i chemické složení malé blízkozemní planetky. 
Na snímky i další měření si musíme ještě pár hodin počkat (k dispozici budou nejdříve v noci ze čtvrtka na pátek). Podle plánu přitom měla experimentální sonda Deep Space 1 zhotovit 121 černobílých záběrů, sérii infračervených snímků a prozkoumat rozložení nabitých částic. Rozbor telemetrických dat, které poslala do řídícího střediska Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně, však jednoznačně ukazují, že navigační systém AutoNav dovedl stanici do vzdálenosti menší než patnáct kilometrů od Braillyho. "Tohle je dramatické finále úžasně úspěšné mise," komentoval událost doktor Marc Rayman. "AutoNav bez chyby pilotoval sondu, dokončili jsme testování dvanácti nových technologií na palubě a zřejmě získali důležitá vědecká data, včetně fotografií." Po průletu, když signál z Hlubokého vesmíru 1 po deseti minutách dospěl na Zemi, tým v řídícím středisku propukl v ohromný jásot. Úspěch jim prozradil Dopplerův posuv přicházejícího signálu. Důvod k oslavám tu skutečně byl: Včera, těsně před průletem se totiž sonda díky softwarové chybě přepnula na několik hodin do bezpečnostního modu: Deep Space 1 natočil panely ke Slunci, klíčová zařízení se naopak dostala do stínu, vysílač se přepnul na širokopásmovou anténu a vyčkával na nové příkazy ze Země. Operátoři závadu naštěstí rychle opravili a tak se průlet obešel bez problémů. "Tohle byl zdaleka nejvíc náročný, dramatický a stresující den projektu," přesvědčil Marc Rayman. Jinak ale sonda obstála se ctí a její konstruktéři mají být na co hrdí. Připomeňme alespoň iontový motor na xenon, který měl původně pracovat pouze dvě stě hodin, ale nakonec zvládl devítinásobek. Osvědčil se i autonomní navigační systém AutoNav, jenž analyzuje snímky blízkých planetek a planet na pozadí vzdálených hvězd, a určuje tak polohu v prostoru, a stejně jako legendární HAL 9000 z Vesmírné odysei vypočítává korekce dráhy a udává další směr letu k zadanému cíly. Všechny dřívější robotizované mise, jako například Galileo či Cassini,  jsou monitorovány a ovládány pouze ze Země. AutoNav však Deep Space 1 sám provedl kolem planetky Braille a umožnil bez zásahu člověka jejich setkání "v tváří tvář". Nový software i hardware tak sníží cenu budoucích výprav na desetinu i méně. 
V následujících několika dnech na Zemi potečou unikátní vědecká data, která budou ihned analyzována. Již brzo se proto dozvíme, jak daleko sonda skutečně prolétla a co všechno viděla. A co je neméně zajímavé, pokud se najdou peníze, Deep Space 1 v následujících letech prolétne kolem dvou komet: Wilson-Harrington a Borelli. 
 

Podle zpráv Jet Propulsion Laboratory
 
  
  
MS1054-03, kliknutim se podivate na cely snimek (jpg, 800 kB)Nehody v kosmu - galaktický kanibalismus 

Galaxie jako takové nejsou na obloze volným okem příliš nápadné. Na severní polokouli vlastně bez dalekohledu spatříte pouze "mlhovinu" v Andromedě, označovanou také M 31. Najdete ji mezi souhvězdím Andromedy a Kasiopeji, nedaleko hvězdy beta Andromedae. Vypadá jako protáhlá mlhová skvrnka. Na jižní obloze je to sice trochu lepší, ale Magellanova oblaka pro změnu nepřipomínají normální galaxie, nýbrž odtrhlé cáry Mléčné dráhy. 
Jak je možné, že nám obloha poskytuje k okukování tak málo hvězdných ostrovů? Kupodivu na obloze najdete mnohem více galaxií než hvězd. Ovšem k tomu, abyste je viděli, musíte sáhnout po dalekohledu. Galaxie jsou totiž vesměs nesmírně vzdálené a tak z nich vidíme jen ty nejbližší a nejjasnější. K tomu, abychom mohli studovat mladé a zajímavé "mlhavé obláčky" (tak totiž vypadají v dalekohledu), pak musíme poprosit NASA, resp. patřičné instituce, aby nám poskytly například Hubblův kosmický dalekohled. A co bychom tedy viděli? 
Ať už se podíváme kamkoli, po řádném zpracování snímku se nám na monitoru pokaždé objeví hejno galaxií. Možná si ještě pamatujete na slavný severní a jižní hluboký snímek, které Hubble pořídil před několika roky. Zorné pole bylo tak malé, že se v něm nacházelo jen několik osamocených hvězd, ale mnoho desítek až stovek galaxií. Jednalo se o jedny z nejvzdálenějších objektů, které může kosmický teleskop ještě pozorovat. Ovšem světla z těchto vesmírných zákoutí přichází na Zemi tak málo, že o galaxiích nemůžeme říct cokoli konkrétního. Samozřejmě až na to, že existují. 
Zajímavé výsledky ale dostaneme, zaměříme-li se na bližší objekty, například osm miliard světelných let daleko. Naším cílem nechť je skupina galaxií MS1054-03 -- jedna z nejvzdálenějších kup, kterou známe. Její záření putovalo prostorem tak dlouho, že nám nyní přináší informace o velmi mladých objektech, jež mají asi poloviční stáří než současný vesmír. Samozřejmě na to, jak vypadají ve chvíli, kdy čtete tento článek, si musíte počkat dalších osm miliard roků. Někde na jiné planetě. Tou dobou totiž nebude existovat ani Slunce ani Země.  
Vesmír nám díky olbřímým rozměrům předvádí velkou škálu objektů v nejrůznějších fázích vývoje. Kupa galaxií, kterou jsme si vybrali (obsahuje nejméně 81 kousků), je zajímavá proto, že v ní pozorujeme vznik větších a větších galaxií. Srážejí se zde menších spirální hvězdné ostrovy na velké eliptické a nevzhledné útvary, připomínající ragbyovou šišku. A to je proces, který astronomy móóóc zajímá.  

Interagujici galaxie v kupe MS1054-03 (foto STSCI, NASA)
Z toho, jak se takové galaxie utváří a jak zvířecím životem žijí, totiž hvězdáři odvozují chování celého vesmíru. A na něm záleží i to, jak jsme vznikli my nebo spíš, jak to s námi dopadne. Ale nemusíte se bát, srážky jsou to velmi pomalé v měřítcích, kdy miliarda roků odpovídá životní pouti průměrného člověka. 
Existuje však podobný kanibalizmus i někde blíže? Ovšem že ano, ale ne v tolika případech najednou. Kupa MS1054-03 v sobě totiž ukrývá asi třináct kolidujicích párů v nejrůznějších stadiích vývoje. Tím je naprosto unikátní. Náš hvězdný ostrov, kterému říkáme Galaxie, také není úplné neviňátko. V současné době konzumuje několik menších satelitních galaxií. V naší malé bublině prostoru tak časem vymizí menší spirální a nepravidelné galaxie a rozzáří se miliardy hvězd jedné obří eliptické. Pohádku o naší civilizaci si budou možná povídat všichni tamní inteligentní tvorové. Možná mezi nimi budou i naši potomci. Kdo ví... 
 
Podle materiálů STSCI a dalších
   
  

Russti kosmonauti behem posledniho vystupu (foto AP)Kdo zhasne světlo? 
  
Dvojice ruských kosmonautů v minulých dnech uskutečnila zřejmě poslední výstup vně čtrnáct let staré orbitální stanice Mir. Viktor Afanasjev a Sergej Avdejev ve vesmíru strávili pět a půl hodiny, instalovali zde několik nových zařízení a rozevřeli experimentální anténu. Francouz Jean-Pierre Haignere výstup monitoroval z paluby dosluhující základny. 
Návrat tříčlenné posádky je naplánován na konec srpna a s dalšími výpravami se už nepočítá. Několik následujících měsíců poletí stanice v autonomním režimu a pokud se v nejbližší době nenajdou potřebné finance na její provoz, zanikne Mir začátkem příštího roku v zemské atmosféře. "Samozřejmě, že oproti původnímu plánu stanice přesluhuje. Stejně jako u jiných předmětů denní spotřeby, i když méně složitých, se i v jejím případě vyjadřuje určitá doba garance a ta byla překročena. Je ale zřejmé, že stanice může i nadále pracovat. Za jiných okolností by k tomu pravděpodobně i došlo, ale v současné době ruská kosmonautika nemá šanci podobný projekt rozvíjet.  Domnívám se ale, že dokud není plně funkční nová Mezinárodní stanice, tak by bylo škoda Mir opustit. Protože to, co se většinou publikuje v tisku, to sice jsou problémy a závady, ale v zásadě řesitelné. Vždyť nikde není napsáno, že obdobné problémy nepotkají novou stanici. Tato stanice má prostě unikátní možnost, protože čím déle se udrží v provozu, tím déle je možné prověřovat různé systémy a vyjadřovat k jejich použití a životnosti. A navíc, kdyby někdo před dvaceti lety řekl, že se mohou na Miru vůbec dřívejší události stát a že potom bude dál fungovat, tak by mu nikdo nevěřil, včetně mně. No a vidíte, funguje to. Bohužel nejsou peníze, a existence Miru se stává politickou otázkou. Každopádně by měla vydržet alespoň do té doby, než bude nová stoprocentně fungovat a než ji také plně nahradí.” Komentoval pro Instantní astronomické noviny situaci na Miru první českolovenský kosmonaut Vladimír Remek. 
 
Podle Sky and Telescope a dalších materiálů
  

Titan (foto The Institute of Geophysics and Planetary Physics)Atmosféru dvakrát pryč! 
  
Titan. Druhý největší měsíc sluneční soustavy, jenž obíhá kolem planety Saturn jeden a půl miliardy kilometrů od Slunce. Jediný satelit s vlastní atmosférou. Těleso, které je větší než planeta Merkur. Právě tady, v temnotě a chladu, vědci pravděpodobně objevili přímý důkaz o existenci ledových plání a moří životodárných sloučenin. 
Díky technice, která dává výsledky na hranici lidských možností, astronomové pořídili snímky Saturnova satelitu v takovém rozlišení, jaké jsme si dosud nemohli dovolit ani pomocí kosmického teleskopu. Díky počítačovému zpracování dat získaných Keckovým dalekohledem máme k dispozici mapu povrchu Titanu s nejlepším možným rozlišením.  
První problém, se kterým se při sledování něčeho na obloze setkáte, je zemská atmosféra: Její neblahé účinky zná snad každý, kdo se někdy díval na hvězdy. Nejen že mění barvu pozorovaných objektů, ale také s nimi různě pohupuje a hýbe, rozostřuje je, takže výsledek je většinou dost jiný, než záběry zhotovené z kosmického prostoru, mimo vzdušný obal Země. Astronomové před jejími vlivy utíkají ze dna atmosférického oceánu na vysoké kopce do hor, a stále rostoucí nároky na přesnost je současně nutí vymýšlet nové metody, jak uměle tento neklid odstranit. Velmi rychlým snímáním objektu, následnou analýzou v počítači a složením mnoha snímků do jednoho nyní dokáží specialisté udělat pozemské záběry ve vesmírných kvalitách.  
Podobný postup použili i astronomové Kalifornské univerzity právě u Titanu. V tomto případě šli dokonce tak daleko, že krom korekcí atmosféry pozemské provedli také odečtení Titanovy mlhavé přikrývky a pohlédli tak přímo na jeho samotný povrch. Tím dokonce trumfli záběry sondy Voyager, která zde díky mlhavé atmosféře pořídila pouze naoranžovělé momentky. Mlha (dá-li se to tak říci) vzniká díky ultrafialovému záření Slunce, jež mění plyny methanu v horních vrstvách v jakýsi opar zakrývající povrch. Na záběrech desetimetrového Keckova dalekohledu jsou vidět útvary větší než sto padesát kilometrů. 
Tmavé flíčky, které jsou v infračerveném oboru elektromagnetického spektra zřetelné, zřejmě představují obrovská moře methanu, ethanu a dalších uhlovodíkových a organických sloučenin. Titan se tak ve sluneční soustavě stává nejvíce podobným tělesem ranné Země, na které před čtyřmi miliardami roků vznikal život. 
Podrobnější informace nám už za několik let přinese sonda Cassini, která v roce 2004 odhodí pouzdro Huygens. To proletí atmosférou měsíce a zřejmě dosedne i na Titanův povrch. Pak snad konečně zjistíme, co se pod methanovou pokrývkou skutečně skrývá. Výsledky kalifornských astronomů nám každopádně dávají velmi cenné informace o možném místě přistání. 
 
Podle zprávy The Institute of Geophysics and Planetary Physics