Deep Space 1 maturuje 
Pozor, řídí žena! 
Rentgenový Hubble 
Stručná historie rentgenové astronomie 
Jak spolehlivě oslepnout? 
Eclipsománie
 

    

1992 KD na snimku z 200 palcove komory Mt. Palomaru 2. rijna 1998Deep Space 1 maturuje 
  
Vesmírná mise Deep Space 1, která naostro testuje nové technologie pro jedenadvacáté století, se dostala do finále. Již za několik dní navštíví a při té příležitosti i důkladně prohlédne malý asteroid 1992 KD. 
Tento drobný kamínek o velikosti kolem jednoho až dvou kilometrů objevila před sedmi roky Eleanor Helin a Ken Lawrence. Kromě přesných parametrů dráhy v prostoru (toulá se mezi Zemí a Jupiterem) o něm prakticky nic nevíme. Snad je to, že se otáčí velmi pomalu -- jeden "den" zde trvá deset pozemských. Černobílé záběry z Hlubokého vesmíru 1 nám ovšem již brzy určí velikost, tvar i povrchovou strukturu planetky, na základě infračervených pozorování vědci zjistí její chemické složení a z interakce se slunečním větrem se možná dozvíme, zda má magnetické pole. 
Pro premianta Deep Space 1 (všechny dřívější testy dopadly prakticky bez chyby) je toto setkání skutečnou maturitou. Z velké části se totiž dokáže sám o sebe postarat, jeho programové vybavení funguje zcela samostatně a jen v krizových situacích žádá radu ze Země. Stejně tak tomu bude za několik dní. Aby mohla sonda provést všechna vědecká měření, autonomní navigační systém ji k asteroidu 1992 KD navede co nejblíže. Kolem cíle proletí rychlostí 15 a půl kilometru za sekundu, tedy padesátkrát rychleji než pozemská dopravní letadla, přitom se ale pokusí přiblížit jen patnáct kilometrů od středu planetky! To všechno, jak už jsme řekli, bez zásahu pozemní kontroly. Ta v tomhle okamžiku pouze sondě posílá instrukce, jež dají řídícímu počítači možnost sestavit a provést manévry pro korekci dráhy, uvést do činnosti jednotlivé přístroje, natáčet je za cílem a posbírat i uložit velké množství dat, které se pořídí při setkání. 
Ještě před touto maturitou, jak ostatně bývá zvykem i u školáků z masa a kostí, proběhlo předzkoužkové období, jakýsi svatý týden. Třináctého července totiž Deep Space 1 proletěla kolem imaginárního asteroidu s Kresba JPLnázvem Spoof2. Navigační systém měl planetku identifikovat a navést sondu na oběžnou dráhu. Lidé, stále ještě chytřejší než stroj, přitom počítač oblafli jednoduchým trikem. Jakmile observatoř pořídila navigační snímek, speciální program do něj vložil obrázek Spoofa2 a teprve pak jej poskytl k analýze. Sonda pak skutečně provedla dvě drobné korekce a začala sledovat umělý přízrak. 
Se skutečným tělesem se Deep Space 1 setká v noci z 28. na 29. července. Nejblíže kolem sebe proletí nad ránem našeho času, přičemž několik dalších hodin potrvá než se k nám začnou hrnout výsledky pozorování. Celý balík záznamů pak bude na Zemi putovat několik dní. 
V těchto dnech je meziplanetární výprava několik milionů kilometrů od planetky 1992 KD. Od Země je však stokrát dál, takže radiový signál k ní putuje deset minut. Její cíl je přitom natolik malý, že jej sonda zatím svými detektory nevidí, prostě letí směrem, kde se má podle našich znalostí asteroid nacházet. Svoji prostorovou polohu určuje jednoduše: v paměti má uloženy údaje o polohách mnoha jasných planetek a samozřejmě i planet. Deep Space 1 pak soustavně snímkuje oblohu kolem sebe a zjišťuje, jak se tato blízká tělesa promítají mezi mnohem vzdálenější stálice. Chyba jejího odhadu je menší než devět set kilometrů. Asi den před setkáním se však v zorném poli objeví i její hlavní cíl a pak se po něm vrhne stejně "jako býk za červeným hadrem". 
Unikátní misi tedy čeká skutečná maturita. Na rozdíl od pozemských školáků tu ale jeden rozdíl je: závěrečnou zkouškou neprochází jenom robotizovaná sonda, ale také tým pozemských techniků a vědců, kteří ji postavili a naplnili tím nejlepším, co na Zemi zatím máme. Pokud vše dopadne dobře, hrdě vykročí do příštího století. Století, kdy se to bude podobnými observatořemi ve sluneční soustavě jenom hemžit. 
  

Podle zpráv Jet Propulsion Laboratory
 

  
Chandra na ceste z nakladoveho prostoru (foto NASA)Pozor, řídí žena! 
  
Namyšlení chlapi se o řidičských schopnostech žen zpravidla vyjadřují s despektem. Dokonce se mluví o "autě bez řidiče" a podobně. Skutečnost je ale už dávno jiná. Ženy se mužům pomalu vyrovnávají a mnohdy jsou dokonce mnohem lepší. Možná právě proto také kolují ony známé, ale zpravidla nudné vtipy na něžné pohlaví, které už dávno není něžné. Jedna taková, ke všemu i pohledná a chytrá žena, dokonce právě v těchto chvílích velí americkému raketoplánu Columbia. Úkolem mise přitom nebylo nic jiného než vypuštění rentgenové observatoře Chandra v ceně jedné a půl miliardy dolarů. 
Kosmický letoun Columbia se do vesmíru vydal po dvou na poslední chvíli odložených startech v pátek 23. července v ranních hodinách našeho času krásným nočním startem z Mysu Canaveral. Kromě jedné z velkých astronomických observatoří ve svých útrobách nesl i Eileen Collinsovou, která se ve věku čtyřiceti dvou let stala první velitelkou amerického raketoplánu. Přes několik drobných problémů se loď dostala na oběžnou dráhu a tak mohlo o sedm hodin později, při přeletu Indonésie, pět astronautů z nákladového prostoru vypustit umělou družici Chandra připojenou ke speciálnímu raketovému nosiči IUS (Inertial Upper Stage). Za další hodinu, až se Columbia přenesla do bezpečné vzdálenosti, došlo k zapálení dvojice motorů na pevná paliva vesmírného tahače, který observatoř dopravil na velmi protáhlou oběžnou dráhu. Od té chvíle ji převzalo řídící středisko v americkém Cambridge, na jehož povel se rozevřely sluneční baterie a oddělil se nosný stupeň. V následujících Nocni start raketoplanu Columbia (foto NASA)dnech ji pozemní kontrola řízenými manévry dopraví na pracovní dráhu: k Zemi se přiblíží až na deset tisíc kilometrů a naopak vzdálí na 140 tisíc kilometrů (třetina vzdálenosti Země-Měsíc), jeden oběh vykoná za necelých 65 hodin. Poté bude následovat kontrola a kalibrace všech detektorů a od poloviny srpna se observatoř začne dívat v rentgenovém oboru spektra na nejrůznější předem vytipované objekty. 
Po této nejdůležitější a zcela jistě také velmi náročné práci však posádka neodpočívá. Kromě toho, že na tři astronauty připadají jen dvě astronautky (a velí vdaná žena!), mají ve scénáři pětidenní mise další vědecká pozorování. Na palubě je totiž ještě jedna malá observatoř, která pořizuje záběry vybraných objektů v ultrafialovém oboru spektra. NASA samozřejmě nezapomněla ani na důležitou práci s hromadnými sdělovacími prostředky. Takže Eileen Collins například vystoupila v přímém přenosu talk show televize NBC. 
Malý ultrafialový dalekohled není stejně citlivý jako velké vesmírné observatoře, jeho výhodou ovšem je, že se může podívat i na věci, které se nacházejí poblíž Slunce. Obdobné zařízení například v srpnu 1997 sledovalo kometu Hale-Bopp. Detektor má na povel astronaut Steven Hawley, jenž očekává, že získá sérii portrétů Merkuru, Venuše a Měsíce. 
Nová velká observatoř Chandra (QuickTime, 500 kB) je dosud nejtěžším zařízením, které kdy americký raketoplán vynesl na oběžnou dráhu. Spolu s raketovým nosičem vážila více než 25 tun a ze stáje kosmických letounů ji do vesmíru dokázala vynést pouze Columbia. "Ve smyslu velkých kroků," komentoval v narážce na 30. výročí Apolla 11 start nové družice Donald McMonagle z NASA, "jsme jeden takový skok právě udělali." 
  

Podle zpráv NASA a dalších
   
  
  
Kresba NASARentgenový Hubble 
  
Nová vesmírná observatoř Chandra patří mezi největší projekty NASA. Celkové náklady na její vývoj se vyšplhaly na jeden a půl miliardy dolarů a vypuštění se po problémech s programovým vybavením i některými částmi sondy zdrželo o celý jeden rok. Mnozí vědci a technici přitom její konstrukci zasvětili více než dvacet let života. Astronomové, kteří studují vesmír v rentgenovém oboru elektromagnetického spektra, to nemají vůbec lehké. Fotony této vlnové délky mají tisíckrát větší energii než z viditelné oblasti. Dokonale je odstíní zemská atmosféra a dalekohledy lapající "paprsky X" musí vypadat úplně jinak, než jak jsme zvyklí. Dnešní nejlepší rentgenové teleskopy přitom mají horší výkon než zrcadlový dalekohled o průměru čtyřicet centimetrů, jenž patří do vybavení mnoha větších hvězdáren. Detektory citlivé v tvrdém oboru elektromagnetického spektra totiž mají menší sběrnou plochu a také špatné rozlišení. Nejlepší dosud získané rentgenové záběry neukáží detaily menší než pět úhlových vteřin a ve většině případů se rozlišení pohybuje kolem jedné minuty. I primitivní dalekohled je tedy ve vizuálním oboru mnohem lepší! A aby toho nebylo málo, až na několik zvláštních případů, mohou detektory vesmírné objekty sledovat pouze v několika energetických pásmech. Astronomové tedy vesmír v této oblasti spektra poznávají teprve chvíli a s největšími problémy. 
Dosud nejrozsáhlejší přehlídku oblohy v rentgenovém pásmu provedl v minulých letech satelit Rosat (Röentgensatellite), jenž nalezl kolem stovky tisíc nejrůznější zdrojů. Třebaže tahle cifra zní velkolepě, jedná se o směšně malé číslo. Vždyť jenom hvězd do deváté velikosti, tedy těch, co spatříte v obyčejném triedru, je schema optickeho systemu Chandry (zdroj NASA)obdobný počet. Takové zajímavé objekty, jako například Pluto, kvasary, Krabí mlhovina jsou však mnohonásobně slabší. Dokud tedy nedokážeme spolehlivě sledovat i mnohem méně jasnější zdroje, budeme mít o rentgenové podobě vesmíru jen zkreslené představy. 
Proto od roku 1976 plánuje NASA vyslání skutečně veliké observatoře pod pracovním názvem Advanced X-ray Astrophysical Facility, zkráceně AXAF. Problémy s financováním a také havárie raketoplánu Challenger však konstrukci neustále oddalovaly. Přestože nakonec americký Kongres její stavbu v roce 1988 schválil, byl o pár let později rozhodnuto rozdělit jednu velkou sondu na dva menší -- druhá z nich, rentgenový spektrometr, však v rámci úspor vzala vzápětí za své. (Jako kompenzaci NASA vyšle jeho zmenšenou verzi na palubě japonské sondy Astro E v únoru příštího roku.) 
Přes všechny tyto škrty se AXAF i nadále upravovala. Oproti původním plánům byla například zmenšena její sběrná plocha -- místo zlatých zrcadel se použilo Iridium. Na druhou stranu ale bylo rozhodnuto vyslat observatoř na velmi protáhlou dráhu, čímž vzrostla její efektivita -- nad rušivými radiačními pásy se pohybuje po 85 procent svého letu. Takže nakonec se přes všechna omezení směle postaví po boku obdobně výkonné (i nákladné) Hubblovy a Comptonovy gama observatoře. 
Jaké záběry nám vlastně AXAF, pokřtěná po známem indo-americkém fyzikovi Subrahmanyanu Chandrasekharovi, přinese? Dokáže portrétovat oblohu s úhlovým rozlišením půl vteřiny a pořizovat vcelku kvalitní spektra. Právě z těchto důvodů je také skutečně velikým satelitem. Zatímco předcházející rentgenové observatoře se pohodlně vejdou do vašeho pokoje (Rosat měl například velikost tři metry), Chandra má na délku necelých čtrnáct metrů. Přesto všechno její valnou část vyplňuje obyčejné vakuum. Chytat rentgenové paprsky totiž není jednoduchá záležitost. Na energetické fotony neplatí obyčejné čočky ze skla ani vyleštěné paraboly simulovany zaber demonstrujici kvalitu nove observatore (foto NASA)plechových panelů. Paprsky X se od speciálně vyleštěných odrazných ploch odrážejí jenom v tom případě, když se vůči nim pohybují prakticky rovnoběžně. Pokud je úhel dopadu větší než jeden stupeň, jsou jednoduše pohlceny. Rentgenová zrcadla tedy nemohou odrazit světlo libovolným směrem jako jejich kolegové ve viditelném oboru. Cestu fotonů mohou měnit jen mírně. Proto musí být takové dalekohledy značně protáhlé a světlo jimi putuje po dlouhou dobu (světelnost Chandry -- poměr ohniskové vzdálenosti a průměru objektivu -- je 8,3). Jeho cestu vám však nejlépe přiblíží přiložená animace (QuickTime 1,9 MB), funkci zrcadel pak tyto záběry (QuickTime, 2,3 MB). 
Optický systém nového vesmírného dalekohledu tudíž tvoří čtyři sady cylindrických zrcadel se speciálně tvarovaným povrchem, které dokáží polovinu všech posbíraných fotonů soustředit do plošky o průměru půl úhlové vteřiny. K tomu ovšem musely být vyleštěny s chybou pouze jeden nanometr (1/500 vlnové délky viditelného světla) a k jejich testování se například musela postavit úplně nová budova! Od ideální plochy se liší jen o několik atomů -- v případě, že by byly stejně veliké jako Česká republika, pak by ve stejném měřítku Sněžka dosahovala úctyhodné výše tři čtvrtě centimetru.  
V ohnisku zrcadel jsou umístěny speciální CCD detektory, jež dokáží pořídit jak záznam obrazu, tak i ve spojení s dalšími přístroji jednoduché spektrum. Z něj lze vyčíst teplotu, hustotu a základní složení zdroje. Dopplerův posuv jednotlivých spektrálních čar pak odborníkům prozradí, jak se pohybuje směrem k nám či naopak od nás. Observatoř přitom dokáže vybrané cíle snímat po dobu mnoha dní, takže získá záběry až desetkrát slabších objektů než předcházející dalekohledy. Odhaduje se, že Chandra na ploše o průměru půl stupně odhalí až tisíc nových vysílačů. 
O jaké objekty půjde? Vzdálené kvasary, jádra aktivních galaxií, nově narozené hvězdy i dosud naprosto neznámé objekty. V jejím dosahu se mohou například objevit osamocené neutronové hvězdy, které se již neprojevují jako pulsary. Kromě toho přesné zacílení všech objektů umožní hledat optické protějšky těchto zdrojů. Dámy a pánové, rentgenoví astronomové právě odložili triedry a dostali konečně k dispozici pořádně velký a kvalitní dalekohled. 
   
Podle Sky and Telescope a dalších materiálů
  
stručná historie rentgenové astronomie
1895 Wilhelm Röentgen objevuje záření X.
1949 první detekce rentgenového záření ze Slunce
1965 sondážní raketa vynáší nad zemskou atmosféru první rentgenový dalekohled, jenž pořizuje hrubý snímek Slunce
1970 na oběžnou dráhu se dostává rentgenový satelit Uhuru, jehož úhlové rozlišení je horší než u lidského oka. Sonda i přesto přinesla důkazy o existenci černých děr a neutronových hvězd.
1978 Einsteinova observatoř představuje v rentgenové astronomii podobný technologický posuv jako Galileovy dalekohledy před čtyřmi stoletími pro optické astronomy. Jako první má na palubě větší rentgenový dalekohled, takže přesně lokalizuje asi sedm tisíc zdrojů.
1990 Německo, Velká Británie a Spojené státy uvádějí do provozu Röentgensatellite, čili Rosat. Ten objevuje několik desítek tisíc nových zdrojů.
1993 Spojenými silami Japonska a Spojených států vzlétá ASCA (Advanced Satellite for Cosmology and Astrophysics) postavená pro detailní studium rozložení energie v rentgenovém pásmu. Díky tomu nám dává důležitou informaci o prvcích, jež obsahuje horký zdroj záření.
1999 Na oběžnou dráhu se dostává velká observatoř Chandra, která má úhlové rozlišení 0,5 vteřiny.
2000 Na oběžnou dráhu se dostávají další dvě unikátní observatoře. V lednu 2000 západoevropská XMM (X-ray Multimirror Mission) a o měsíc později japonská Astro E. XMM sestává ze tří rentgenových dalekohledů s pětkrát větší sběrnou plochou než Chandra. Současněji disponuje i malým optickým dalekohledem. Bude mít sice menší úhlové rozlišené (šest vteřin) v zorném poli půl stupně, dokáže však sledovat milisekundové změny. Astro E bude mít pětkrát lepší rozlišení energii než Chandra a dokáže pořídit spektra jakéhokoli objektu o úhlové velikosti větší než jedna úhlová minuta. Pracovní doba spektrografu je však vzhledem k omezeným zásobám chladící látky omezena na pouhé dva roky.
  
  
  
Cast poskozene sitnice je vyznacena sipkou (foto BBC)Jak spolehlivě oslepnout? 
  
Snadno. Stačí si dalekohledem, skrz hledáček fotoaparátu či videokamery prohlédnout Slunce. Pokud hned neoslepnete, pak to bude přinejmenším značně nepříjemné. Názorně to dokazuje popis pozorování naší mateřské hvězdy od Thomase Harriota ze 17. února 1612: "Nebe bylo čisté, spatřil jsem při zvětšení deset a dvacetkrát velkou skvrnu, poté byl můj zrak na téměř hodinu zcela oslepen.“  
Velikost trvalého poškození na světlo citlivé sítnice vašeho oka (čípky, tyčinky i nervová vlákna se neobnovují) závisí především na intenzitě a délce expozice. Její částečné zničení teplem soustředěných paprsků přitom nebývá nijak bolestivé a člověk si ho zpravidla všimne až několik hodin po nehodě.  
Jak takové popálené oko vypadá, si můžete názorně prohlédnout na přiloženém snímku sítnice poškozené během sledování částečného zatmění Slunce v roce 1966. Typická obloukovitá jizvička v tomto případě vedla ke snížení funkčnosti oka na šedesát procent. Při delší expozici však můžete dopadnout ještě hůře. (A mnozí tak bohužel již dopadli.)  
Proto znovu opakujeme: V žádném případě se nesmíte na oslnivý sluneční disk dívat bez speciálních pomůcek. Ať již budete zatmění sledovat pouhým okem, dalekohledem, hledáčkem fotoaparátu či videokamery, vždy je nutné chránit se filtry, které dostatečně zeslabí viditelné i infračervené záření. Jedinou výjimkou jsou chvíle těsně před začátkem a v průběhu úplného zatmění. Pohled na vlasově tenký srpek a korónu vám jistě neuškodí.  
   
  
  
  
Foto IANEclipsománie 
aneb bylo, nebylo, bude, nebude 
  • Podle Tahiťanů není úplné zatmění nic jiného než milostný akt mezi Sluncem a Měsícem. Eskymáci, Aleuté a další národy severní Ameriky zase věří, že při zatmění si Slunce a Měsíc dočasně vymění své místo na obloze a zkontrolují tak, zda jsou na Zemi všechny věci v naprostém pořádku.
  • Známá a často omílaná legenda o dvojici hvězdářů Hi a Ho ze dvora čínského císaře prozrazuje, že zanedbávali svůj úřad a byli až příliš často v podroušeném stavu. Jednou proto zapomněli ohlásit začínající zatmění a tak se s pískáním, hulákáním a troubením začalo příliš pozdě. I když drak nakonec Slunce vyplivl a k žádné pohromě nedošlo, opilí astronomové údajně přišli o hlavu. Podle mnoha autorů se jedná o nejstarší záznam o zatmění Slunce, jenž se datuje rokem 2158 př. n. l., eventuálně 2165 př. n. l. Existence Hi a Ho však nebyla nikdy dokázána a zcela jistě nesouvisí s nějakým konkrétním úkazem. Je však možné, že základem této pověsti je skutečně pro astronomy nešťastné zatmění Slunce.
  • Podivuhodné zatmění proběhlo 24. ledna 1925 v New Yorku. Okraj trasy plného měsíčního stínu procházel skrz Manhattan, takže ti obyvatelé americké metropole, kteří se nacházeli nad 80. ulicí viděli úplné zatmění, zatímco ti pod 80. ulicí se museli spokojit jen s částečným zákrytem.
  • V roce 1887 si jedna americká expedice vybrala pro pozorování jedinečného přírodního úkazu skvělé místo v Japonské Jokohamě. Asi hodinu před zatměním ovšem explodovala blízká sopka a celou oblohu zahalila do neprostupného kouře. Ten se rozptýlil až po zatmění.
  • Zatmění, jenž se uskutečnilo 9. srpna 975 v Japonsku, potěšilo především tamní vězně: "Slunce bylo zakryto... Úplně zčernalo. Ptáci zmateně poletovala a nejrůznější hvězdy byly viditelné... Kvůli zatmění pak následovala všeobecná amnestie."
  • Některé legendy a básně (například od Johna Miltona) se zmiňují o náhlé úmrtí franckého vládce Ludvíka Zbožného, který se lekl úplného zatmění 5. května 840 našeho letopočtu. Jeho tři synové poté svedli bitvu o trůn, jež po třech letech vedla k rozdělení říše na části zhruba odpovídající dnešnímu Německu, Itálii a Francii.
  • V roce 1948 musely být květnové volby v Koreji poněkud odloženy, jelikož v den tajného hlasování proběhlo úplné zatmění Slunce.
  • V roce 1966 pořídila posádka kosmické lodi Gemini 12 první snímky úplného zatmění Slunce z kosmického prostoru. V kontrastu s tím se tisíce hinduistů ve stejnou chvíli v Indii potápělo do vody, aby se ochránili před zlými démony.
  • V legendách mnoha národů celého světa najdeme představu, že při zatmění požírá Slunce nějaký netvor. K jeho zahnání je proto nezbytné naší denní hvězdě pomoci, nejčastěji hlukem a pořádným rámusem. Například ještě na konci minulého století čínské královské námořnictvo střílelo z kanónů proti neviditelnému drakovy ohrožujícímu při zatmění Slunce.
  • Jednou z možností, jak si prodloužit dobu úplného zatmění Slunce, je nasednout do letadla a putovat s plným měsíčním stínem. Ten se sice po zemském povrchu rychlostí jen o něco menší než jeden kilometr za sekundu, nicméně takové hony jsou například s nadzvukovým Concordem běžné. Jak ale poznamenávají někteří, okénka v letadlech nejsou nijak velká a už vůbec ne kvalitní. Kromě toho musíte mít štěstí a získat (či spíše za tučnou sumu dolarů si zaplatit) místo u okénka. Délka úplného zatmění se tak protáhne na desítky minut, nicméně pohled ze zemského povrchu je nesrovnatelně krásnější. Pokud na to máte, a chcete se zcela jistě dostat nad oblačnou vrstvu mraků, můžete se 11. srpna zúčastnit tříhodinového letu s Concordem British Airways. Pokud půjde vše podle plánu, můžete z výšky 17 kilometrů sledovat zatmění po celých jedenáct minut. Cena? 1100 liber!
  • Nejdéle bylo úplné zatmění Slunce viditelné z paluby letadla Concorde v roce 1973. Několik pozorovatelů a členů posádky se tehdy v plném měsíčním stínu pohybovalo rychlostí 1730 kilometrů v hodině sedmdesát čtyři minut. Na zemském povrchu však délka úplného zatmění nepřesáhne sedm minut a čtyřicet sekund.
  • Zajímavé je, že 11. srpna již jedno zatmění Slunce nastalo a stejně jako to letošní i ono byl z českého území pouze částečné. Kosmova kronika například pod rokem 1124 uvádí: "Dne 11.srpna v jedenáctou hodinu denní bylo zatmění Slunce a po něm přišel veliký mor na skot, brav a vepřový dobytek, mnoho včelstev pomřelo a nedostatek medu byl veliký. Obilí ozimé vyhynulo i jaré, jen prosa a hrachu se urodilo."
  • O dvou zatměních z roku 1133 píše Kosmův pokračovatel, kanovník vyšehradský: "Dne 22.února přestál Měsíc zatmění, ale jen čtvrtina jeho ztemněla, a tak při nastávajícím východu Slunce zapadl; po tomto zatmění umíralo mnoho lidí... Druhého dne měsíce srpna projevilo se zatmění Slunce podivným způsobem. Na mnohých místech v Německu, lze-li věřit pověsti, bylo viděti krev, jako by pršela, a na jednom místě tamže prý spadl s tím krvavým deštěm i kus masa, veliký, že ho sotva dvanáct mužů mohlo zdvihnouti." 
  • Přesto, že je zatmění čistě geometrický úkaz, ještě v roce 1970 farmáři ze Severní Karolíny vypnuli televizní přijímače a zůstali po celou dobu uvnitř svých domů, aby se tak ochránili před nebezpečným zářením.
  • U příležitosti posledního úplného zatmění Slunce druhého milénia (alespoň podle křesťanského kalendáře) vydala francouzská pošta speciální známku. Vláda stejné země (obdobně jako anglická) pak pro všechny školáky zdarma zajistila speciální brýle (celkem tři miliony kusů). V tisku i dalších hromadných sdělovacích prostředcích probíhá intenzivní kampaň upozorňující na nebezpečí poškození zraku.
  • Dramaticky popisuje nejkrásnější přírodní představení na naší planetě slavný francouzský astronom Camille Flammarion: "Úplné zatmění Slunce jest zjev velice zajímavý a uchvacující... Brzy je zakryta polovice Slunce. Od této chvíle nastupuje místo denní záře bledé, chmurné světlo. Kraj zahaluje se do stínu; všechny barvy blednou. - Ptactvo překvapeno ustává od svých veselých zpěvů a uchyluje se do listí; znepokojená stáda mečí nebo bučí; malá kuřátka choulí se pod křídla své matky. I samy květiny zavírají své korunky, jako by se blížila noc. -- Je viděti již jen malý srp Slunce, který se neustále zmenšuje, až konečně zanikne. Tehdy nastává noc... hluboká a smutná noc. Vše ztichne, na obloze září hvězdy. Vzduch se ochladí, zavane vítr, jehož chlad vás zamrazí. Noční ptáci a netopýři vyletují ze svých úkrytů. Zvířata se děsí, kůň nechce jíti dál a pes, celý se třesoucí, skrývá se u nohou svého pána."
  • Jedenáctého srpna se v pásu totality očekává skutečně neskutečná tlačenice. Vždyť naposledy bylo například v Anglii úplné zatmění Slunce viditelné roku 1927, v mnoha evropských státech pak až někdy v minulém století. Předpokládá se, že se například jenom na jih Anglie vydá kolem dvou milionu lidí. Maďarská vláda pak počítá s pěti miliony turistů, kteří se postaví do cesty měsíčnímu stínu. Není tedy divu, že se připravují mimořádné bezpečnostní akce.
  • Mezi místa, jež budou ze zatmění 11. srpna nejvíce profitovat, zcela jistě patří třiadvacetitisícový Siofok na pobřeží Balatonu. Slunce zde zmizí na celé dvě minuty a 22 sekund. Všechny hotely v blízkém i vzdáleném okolí jsou již beznadějně obsazeny a optimistické předpoklady očekávají kolem dvě stě tisíc návštěvníků. Mnozí z nich budou úkaz sledovat z pronajatých lodí a zlí jazykové tvrdí, že alespoň u břehů budou lidé naskládáni ve dvou patrech nad sebou.
  • Mále tragicky skončilo úplné zatmění Slunce 21. srpna 1914 pro americkou výpravu z Lickovy observatoře. Za místo pozorování si vybrali malou vesnici Brovary asi třicet kilometrů severovýchodně od Kyjeva. Celá expedice však dopadla špatně: v průběhu totálního zákrytu bylo zataženo, ale již deset minut po jeho skončení se začalo rozjasňovat. A aby toho nebylo málo, jen krátce předtím začala první světová válka a tak původně naplánovaná cesta astronomů jejich rodinných příslušníků přes Berlín byla zhola nemožná. Nakonec všichni účastníci po strastiplné cestě dorazili do Moskvy a odtud do Petrohradu. Do Ameriky se dostali až přes Finsko a Anglii.
  • Úplné zatmění Slunce přineslo jeden z důležitých důkazů správnosti obecné teorie relativity. Podle ní dochází v gravitačním poli k odchylce světelných paprsků a hvězdy se proto od kotouče Slunce rozestupují. Tento závěr potvrdila pozorování provedená v roce 1919 v Jižní Americe a rovníkové Africe. Záběry těsného okolí zakrytého Slunce jasně ukázaly, že se hvězdy poněkud posunuly.
  • Obzvlášť důkladně (na rozdíl od té naší) se na zatmění připravuje maďarská televize. V pásu totality umístí několik přenosových vozů pro přímé vysílání. A když bude zataženo? I s tím se počítá. Pak se využije kamera upevněná na Migu 29, jež bude měsíční stín sledovat od rakouských až po rumunské hranice.
  • Představte si, že plný měsíční stín při průletu po zemském povrchu na naší planetě nakreslí pokaždé černý pruh. Kdy bude Země úplně tmavá? Výpočty ukazují, že šedesát procent severní polokoule zčerná v průběhu pouhých tři sta let. Devadesát dva procent pak po osmi stech letech. Nicméně k pokreslení 99 procent celé planety potřebujete celých dvacet století.
  • Zatmění Slunce 11. srpna 1999 není výsadou jenom východní polokoule. Jako částečné bude pozorovatelné i ze Severní Ameriky. Některé záznamy z dřívějších let dokonce naznačují, že i mimo pás totality můžete zahlédnout plný měsíční stín pohybující se zaprášenou pozemskou atmosférou. (To samozřejmě platí i pro Evropu.)
  • Prvních oficiální americká expedice za úplným zatměním Slunce na konci osmnáctého století dopadla přímo katastrofálně. Vědecký tým pod vedením S. Williamse z Harvardu sice dostal britské svolení cestovat do Penobscotu ve státu Maine, nicméně díky chybě v kalendáři zůstala výprava ve špatné oblasti a celý úkaz zmeškala.
  • To jiná expedice se slavným astronomem Simonem Newcombem v roce 1880 a sponzorovaná US Navy’s Nautical Almanac Officce dopadla o něco lépe. Tým cestoval pět týdnů z Minnesotty k jezeru Winnipeg a vzhledem k rozsáhlým záplavám celých šestnáct dní nepřetržitě pádloval, aby se včas dostal na správné místo. Nakonec však měli zataženo. Kvůli tomu cestovali asi pět tisíc kilometrů…
  • Na své zatmění určitě nezapomene ani Thomas Edison, vynálezce žárovky a vůbec skvělý inovátor. K pozorování si v roce 1878 vybral jeden slepičí výběh  ve Wyomingu. Slunce pomalu zmizelo a na obloze se rozsvítily hvězdy. V tom okamžiku se ovšem slepice správně rozhodly, že je noc a začaly létat na hřad. Edison byl natolik zaujat poblázněným ptactvem, že mu valná část zatmění utekla.
  • O neblahých "důsledcích" zatmění píše i Cyprián Lvovický ze Lvovic: "Roku 1540 zatmělo se Slunce ve Skopci a hned následovala nesnesitelná parna, sucho a nedostatek věcí nejpotřebnějších. Rok na to bylo císařské vojsko v Budíně od Turků poraženo a více neštěstí se udála, která vyčísliti nelze."
  • Pozoruhodný zápis najdeme v Kronice Zbraslavské Františka Pražského v souvislosti s prstencovým zatměním 7. července 1339. Kužel měsíčního stínu o průměru jen několika kilometrů přešel ve směru České Velenice, Rokycany - Karlovy Vary: "L.P. 1339-tého se slunce zakrylo o hodinách téměř večerních nazítří po oktávě apoštolů Petra a Pavla. A poněvadž zmínky o zatmění jsou dokonce i ve veřejných letopisech, proto známa je i jeho příčina. Vzniká z polohy luny mezi okem naším a tělesem slunečním, a ta způsobí, když je spojení měsíce na jedné linii prodloužené od středu našeho oka přes střed měsíce nebo blízko středu měsíce blízko meze středu měsíce... Však zatmění slunce podle rozličných podnebí větší nebo menší se býti zdá. Odtud v roce 1323 na den sv. Jana a Pavla v hodinu třetí v Čechách a v okolních zemích bylo zatmění slunce, leč já jsa tenkrát v Římě, žádné známky řečeného zatmění jsem nepozoroval."
 
Podle nejrůznějších materiálů (mj.  J. Šilhána)