Hvězdárna v Úpici drží od minulého týdne jeden zajímavý primát. Zatímco pracovníci drtivé většiny astronomických stánků České republiky pravidelně náhodným pozorovatelům rozmlouvají, že na obloze skutečně nespatřili létající talíř, v Podkrkonoší na to jdou úplně jinak. V průběhu několika dní do okolního vzdušného prostoru vypustili hned několik létajících předmětů. Malé, zelené mužíčky však s sebou nenesly. 
 
Start nejvetsiho z balonu (foto IAN)Horkovzdušný balón - snadno a rychle 
  
Podstatou balónu je jednoduchý fyzikální zákon nazývaný mezi odborníky Archimédův. Teplý vzduch uzavřený v tělesu se rozepne do většího objemu, má tedy nižší hustotu a podle aplikace vztlakové síly stoupá vzhůru. Laici říkají, že teplý vzduch je "lehčí" než vzduch studený.  
Na letní Expedici Úpice 99 se během let stalo zvykem, že se zde kromě pozorování a doplňování si teoretických poznatků tu a tam provede i nějaký zajímavý experiment. Letos se jich rozjela dokonce celá řada, prakticky na každý den jeden a jejich cyklus dostal název "Na vlastní oči". Shodnost názvů televizního pořadu jisté nejmenované komerční televize a tohoto seriálu je čistě neúmyslná a náhodná, nehledě na to, že se seriál televizní se seriálem expedičním nemůže ani zdaleka srovnávat.  
Jedním z těchto pokusů byl i horkovzdušný balón, který měl dokazovat konvekci v zemské atmosféře (existenci vzestupných s sestupných vzdušných proudů). Velitelkou a organizátorkou se stala Danka Korčáková, třetinová doktorka přírodních věd. Později se stavba balónu zaměřila již jen na stavbu vlastní, na konvekci se jaksi pozapomnělo. 
Návod výroby je více než jednoduchý. Vycházíme z věcí, které máme běžně k dispozici. Potřebujeme tenkou igelitovou fólii (nám na hvězdárně se osvědčily igelitové pytlíčky do odpadkových košů, počet závisí výhradně na předpokládané ploše balónu) -- preferuje se barva tmavá, nejlépe černá, svařovačku na PVC (stačí obyčejná malinká kuchyňská, ideální by byl přístroj, který je schopen vytvářet plošné sváry; v nouzi vystačíme i se dvěma pláty plechů a svíčkou) a hodně šikovných rukou. Ty jsou pro správnou funkci klíčové. Čím více, tím lépe, tím více práce ubíhá a občas se mohou objevit i zajímavé zlepšující návrhy. 
Pokud vyrábíme z igelitových sáčků do odpadkových košů, rozřežeme je tak, aby se z nich staly útvary plošné. Pak jednotlivé kusy svaříme, aby výsledný tvar připomínal peřinu. Z toho vyplývá, že bude přirozeně hranatý, což jeho funkce rozhodně neomezuje. A teď jedna důležitá poznámka. Je potřebné do balónu nějakým způsobem nafoukat vzduch, proto nezapomeňte na přívodovou trubici, kterou je možné nějak vzduchotěsně uzavřít (třeba zauzlovat).  
Po odpoledni vaření a lepení a hlavně prověření těsnosti všech svárů (není totiž dobré, když nám pracně nahnaný vzduch utíká tuctem neustále se zvětšujících děr) můžeme přistoupit k nejnáročnější fázi experimentu Foto IAN-- vypuštění. Provádíme jej na otevřeném prostranství daleko od všech možných výškových překážek (stromů, sloupů a drátů elektrického vedení, paneláků...), pokud možno za bezvětří. V případě příliš velkého balónu je dobré jej připevnit k zemi, třeba pomocí jistících lan.  
A můžeme začít s plněním. Pokud svítí Slunce, vzduch v balónu se sám od sebe ohřeje, zvláště, použijeme-li černou fólii, a není třeba se o stoupání již starat. Vzduch do prostoru balónu nafoukáme například vysavačem, v extrémní případě pomocí sevřené štěrbiny úst a plicní pumpy. 
V případě opačném (je-li zataženo, polojasno, nebo chceme-li vypuštění urychlit), použijeme pro nahánění vzduchu zdroj teplého vzduchu. Ideálním se ukazuje fén, neboli vysoušeč vlasů.  
Dá se předpokládat, že balón poletí dost daleko, je proto výhodné připevnit na něj nějaký vzkaz (například myšlenku dne otce Fury), případně zpáteční adresu, na kterou chcete poslat zprávu o přistání. 
S vypouštěním prvního balónu se na Hvězdárně v Úpici se začalo již v pondělí 12. července 1999. Bylo to navečer, jeho rozměry byly něco kolem 2x2 metry a byl to let pokusný, proto byla v jeho tělese spousta děr. I tak se vznesl daleko za hvězdárnu na pole a bylo možné prohlásit pokus za úspěšný. 
Druhý den kolem půl jedné se konal let naostro. Jiří Dušek sice pesimisticky prohlásil, že "to zase skončí dvacet metrů v poli, tak proč tolik povyku", ale nedali jsme se. A dobře Duškovi, neboť neměl ani v nejmenším pravdu. Balón se totiž vznesl, a to dosti vysoko, takže se za ním na sledovačku vydal Honza Dvořáček na kole a skupina kolem Jirky Duška s "tikitálem" v ruce a řidičem Markem Kolasou autem. O pět minut později již bylo nutné pro sledování z hvězdárny vytáhnou dalekohledy. Nutno podotknout, že nástupy na noční pozorování zde probíhají snad stokrát pomaleji a že někteří vedoucí se rychlosti rozložení dalekohledů nestačili divit. Proběhly zde dokonce pokusy s měřením úhlové výšky nad obzorem a úhlového rozměru, ale více než neúspěšně.  
Ve čtvrt na dvě se vrátila skupina Marka Kolasy s tím, že ve Velkých Svatoňovicích ztratila s balónem vizuální kontakt a experiment bez slova rozloučení zmizel nad polským územím. O půl hodiny později se vrátil i Honza Dvořáček, o jehož osud jsme si začínali dělat starosti. Marek vystoupivše z auta prohlásil, že jde o bezkonkurenčně nejdražší experiment Expedice, už s ohledem na proježděný benzín. 
Bylo však jasné, jakou dohru bude úspěšný start mít. Ihned tentýž den se začalo se stavbou balónu ještě většího. Podle projektu o rozměru 7x7 metrů. Někdo ze stavební party, která svou práci skončila ve středu 14. července 1999 po obědě, spočítal, že bylo nutné udělat přes 250 metrů sváru; na stavbu padla čtyři balení sáčků do odpadkových košů. To už je výkon! Start byl sice kvůli nepřízni počasí odložen, ale zato se zavolalo do jisté nejmenované komerční televize, že "máme námět na reportáž". Ti sice nakonec neměli zájem, ale koho to vlastně štve, že? 
Den "D“, čili "Den vypuštění“ nastal ve čtvrtek 15. července 1999. Vůbec nebylo hezky, dokonce chvílemi pršelo, ale už se nedalo vycouvat. Zvláště pak v okamžiku, kdy už parta "naháněčů“ vzduchu zapnula vysavač a začala "na plný kotel“ plnit ohromný prostor balónu. Zhruba po půlhodině napouštění a soustavného zalepování praskajících svárů (domácí svařovačka se tedy v tomto rozměru již více než neosvědčila) proběhlo první pokusné vypuštění. Let trval zhruba deset sekund a balón ulétl asi tak pět metrů. Z jednoduchého důvodu -- padající déšť povrch lehkého horkovzdušného balónu zatížil a navíc i ochladil. Seznalo se, že vysavač na tuto práci jednoduše nestačí. Bylo tedy nutné vymyslet nějaké náhradní řešení, jak dostat do ohraničeného prostoru dostatečně rychle dostatečně teplý vzduch.  
O rozuzlení problému se zasloužil pan Jiří Kordulák, který v mžiku dovezl zezdola z Úpice teplomet, jímž se již balón naplnil dosti horkým vzduchem. Jeho chatrná konstrukce se však začala nezadržitelně rozpadat. Nic nebylo platné, že se sváry neustále zalepovaly a zalepovaly znovu a znovu. Tenké spoje praskaly a praskaly.  
Přibližně ve tři čtvrtě na dvě se start konečně zdařil. Ohromná převalující se měňavka z igelitu se vydala pomalým směrem vzhůru. Právě proto, že pomalým, vyrazila okamžitě za ním parta s krabicí v domnění, že balón "žuchne“ na nejbližším poli. O pět minut později se byli nuceni vrátit s tím, že experiment ne a ne přistát.  
Přibližně ve 14:20 jsme ztratili vizuální kontakt pouhým okem. Ještě stále jej však bylo možné pozorovat v dalekohledu, mířil směrem na Polsko. Přirozeně, že na všechna možná i nemožná místa v okolí bylo přepraveno několik skupin s úkolem měření úhlové výšky nad obzorem. Pro výpočet výšky a vzdálenosti.  
Takže až někde ve vašem okolí spadne hromada tenké igelitové fólie s nápisem "E‘99“ na sobě vězte, že jde právě o fyzikální pokus, který ve svém původním smyslu měl dokazovat konvektivní proudění v zemské atmosféře. Tak jej nechte ležet na poli, případně zalepte sváry, napusťte do něj vzduch a vyšlete dále. 
Samozřejmě i my jsme na balón připevnili zpáteční adresu. A protože jsme optimisté, tak hned v několika světových jazycích: češtině, ruštině, francouzštině, němčině, angličtině a polštině.  
  
Balon v dalekohledu (foto IAN)Dohra celého experimentu 
Pravdou je, že jsme vůbec neočekávali, že balón přeletí okolní kopce. O to více jsme byli překvapeni a potěšeni, když se ještě v den startu v 15:29 do přednáškové místnosti vřítil Viktor Votruba s tím, že balón přistál. Veškeré osazenstvo přednáškové se v okamžiku přesunulo vedle k telefonu a všichni přítomní hltali skomírající hlas ve sluchátku telefonu. Když jsme se dozvěděli, že náš výtvor dosedl asi půl kilometru od polských hranic kousek za Broumovem, propukli jsme v nezměrný jásot.  
Bylo dílem okamžiku, než se zorganizovala pátrací výprava. Z hvězdárny vyrazila ještě před tři čtvrtě na čtyři dvě auta -- osádka ve fialové stodvacítce ve složení Jarda Kareš, Petr Martinec, Danka Korčáková, Martin Kareš a Eva Dvořáková a pak červený favorit s obsazením Marek Kolasa, Viktor Votruba, Jiří Dušek, Jana Rychlá a moje maličkost. Jiří se do auta vtiskl prakticky na poslední chvíli s tím, že je "od tlače“. Co ho tlačilo fakt nevím, ale jel s námi.  
Jediny pasazer -- model J. Duska v rukou Martina KareseJarda Kareš vyrážel tak čtvrt hodinu před námi, protože Marek měl prázdnější nádrž. Viktor Votruba se ujal navigování, což nám zvláště cestou zpátky způsobilo spoustu legrace. Jinými slovy je Viktor rozený navigátor. Cestou tam jsme prosvištěli Hronovem a zjistili, že je tam pouť. Bylo jasné, co se bude dít na zpáteční cestě. 
Šťastným nálezcem experimentální balónu se stal Tomáš Reichrt z Božanova. Tak se zároveň jmenovala obec, která byla naším cílem a také místem přistání. Ihned po příjezdu do vsi nám bylo jasné, že taková věc jako je přistání neznámého předmětu z oblohy ve vsi způsobila patřičný rozruch. Už první paní, které se šel Viktor statečně zeptat, kdeže bydlí Reichrtovi, se okamžitě vydala s pohledem dychtivým informací směrem k ukazované části obce.  
Reichrtovi bydlí v pěkné novostavbě na jejíž zahradě se mimo jiné nachází i volně pobíhající odjištěné čínské prase. Což bylo prvním nádherným zjištěním, které vzbudilo všeobecnou euforii. Záhy nám vyšel vstříc sám Tomáš. Viktor, který bral telefon, mu podle hlasu tipoval pětadvacet. Pravdou však je, že se o přibližně deset let přestřelil. Nicméně to bylo možná lepší, protože atmosféra se záhy stala velmi uvolněnou. 
Tomáš nás tedy zavedl na pole, kde balón přistál, a ještě cestou nám vyprávěl, jak k tomu došlo. Dozvěděli jsme se, že chybělo málo a náš výtvor mohl skončit ve chřtánu hladových krav v místním kravíně. (A mimochodem, balon ležel asi půl kilometru od místa, kde před více než jedním rokem výprava úpických hvězdářů sledovala jedno z prvních zjasnění družic Iridia. Úžasná náhoda nebo tajemná zákonitost?) 
Původním nápadem projektu bylo, že balón zůstane po přistání ležet na poli, působení slunečních paprsků se Nalezce Tomas Reichert ukazuje smer priletu balonu (foto IAN)vzduch v něm uzavřený znovu ohřeje a stroj sám od sebe, pouze s použitím fyzikálních zákonů, vystoupá vzhůru. Nepočítali jsme ovšem s tím, že nenechaví občané nejenže neuposlechnou varovného nápisu, ale ještě si ty nápisy orvou a odnesou domů jako suvenýry. Tomáš však dostal geniální nápad, jak potrhaný vzdušný stroj uchránit před dalšími zvědavci a schoval jej na blízký posed. Nutno dodat, že imitace Jiřího Duška, vytvořená Martinem Karešem, přežila a dokonce si zachovala svoji podobu. Jakkoli se Jiří na nápad se svým vypuštěním během startu tvářil kysele, teď doslova vrněl blahem. Na místě jsme udělali dokumentaci, Jiří o té "tlači“ ani tak moc nelhal. 
Šťastný nálezce byl obdarován melounem a jak se tak koukám napravo od klávesnice, chystá se mu ještě další zásilka. Jelo se nazpět. Cestou jsme se stavili přirozeně v Hronově na pouti. Ještě předtím jsme však díky skvělé dohodě mezi navigátorem Viktorem, řidičem Markem a rejpalkou Janou dostali jedinečnou možnost prohlédnout si detailně Broumov. Marek se totiž ani na druhý pokus nebyl schopný trefit do té správné odbočky, takže jestli nás někdo sledoval, musel si myslet, že se učí otáčet.  
Vzhledem k tomu, že bylo moc dlouho večer, velká část atrakcí a téměř žádné stánky již nefungovaly. To však nezabránilo skupince odvážlivců, kteří se jali riskovat svoji čest na přístroji zvaném "Mixér“. Pravdou zůstává, že čest všech zúčastněných zůstala zachována. Součástí takovýchto akcí se stává i povinná expediční jízda na autodromu. Vrátili jsme se akorát na večeři. Hladoví, ale šťastní a hlavně s balónem, který měl v té době za sebou něco kolem hodiny a půl letu. 
  
Za skupinu stavitelů, vypouštěčů a za pátrací skupinu Michal Švanda
 
  
  
Lukas Kral s jednou ze svych aparatur (foto IAN)Sluneční konstanta 

Naše denní hvězda září prakticky v celém spektru vlnových délek, převážně ale v infračerveném (IR) a viditelném světle. Intenzita jeho záření klesá s druhou mocninou vzdálenosti od Slunce. 
Sluneční konstantou nazýváme množství energie ze Slunce (na všech vln. délkách), dopadající na kolmou plochu 1 metr čtvereční za 1 sekundu (měří se tedy v jednotkách W/m2) ve vzdálenosti Země (tj. 149,6 milionů km od Slunce). Hodnota sluneční konstanty je S = 1368 W/m2. Znamená to, že v ideálním případě (bez atmosférické absorpce) nám na plochu pouhého jednu metru čtverečního dopadá energie se stejným příkonem, jaký má např. rychlovarná konvice. 
Z měření družice Solar Max (1980-1989) vyplývá poněkud paradoxní závěr: sluneční konstanta není konstantou, nýbrž se mírně mění, variace dosahují asi 0,2 procenta (asi 3 W/m2). Dokonce byly údajně pozorovány rychlé extrémní variace s amplitudou snad až 0,4 procenta. Výsledky měření této družice si můžete prohlédnout na přiloženém grafu. 

Z tohoto grafu je zřejmá souvislost (kladná korelace) se sluneční aktivitou -- v době maxim sluneční aktivity (1980, 1990) svítí Slunce nepatrně intenzivněji než v době minim (1986). Pro zajímavost mohu uvést, že sluneční maximum roku 1990 se satelitu Solar Max stalo osudným -- došlo ke zvýšení hustoty vysoké atmosféry Země, která družici zbrzdila a ta poté zanikla coby velký meteor. 
Měření sluneční konstanty jsou důležitá např. z toho důvodu, že její dlouhodobé změny mohou souviset s momentálně pozorovaným oteplováním zemské atmosféry. Čím více totiž Slunce svítí, tím více se přirozeně naše atmosféra zahřívá. Je tedy možné, že sluneční konstanta kolísá nejen v jedenáctiletém cyklu sluneční aktivity, ale i v delších cyklech a mnohem výrazněji, čímž zásadním způsobem ovlivňuje pozemské podnebí. 
Hodnota sluneční konstanty 1368 W/m2 platí pouze v kosmickém prostoru. Na zemském povrchu je hodnota S o dost menší a značně kolísá díky pohlcování zejména infračerveného záření v atmosféře Země. 
  
Jak sluneční konstantu změřit amatérsky? 
Napadly mne hned dvě možnosti. První je nakreslena na přiloženém obrázku. Hlavní součástí pokusu je nádobka s tmavým roztokem (např. hypermanganu nebo černé vodové barvy), na jejíž hladinu pod určitým úhlem H (daném denní dobou a zeměpisnou šířkou pozorovatele) svítí Slunce. Tím se roztok ohřívá a my teploměrem měříme rychlost jeho ohřevu (v jednotkách stupně Celsia za sekundu).  
 
Pro výpočet sluneční konstanty je dále nutné změřit výšku Slunce nad obzorem v době měření, tedy úhel H. Ten lze určit např. pomocí starověkého přístroje zvaného gnómon, který tvoří svislá tyč zapíchnutá do země. Úhel H vypočteme ze změřené výšky tyče a a z délky stínu tyče b pomocí vztahu H=arctg(a/b). 
Nyní vypočteme efektivní plochu Pe, tedy plochu kolmou ke slunečním paprskům (viz obrázek) Pe=Ph.sin H. Změříme-li tedy rychlost ohřevu vody R [stupně za sekundu], můžeme vypočítat sluneční konstantu S ze vztahu S=(m.c.R)/Pe, kde m je hmotnost roztoku v nádobce a c jeho měrná tepelná kapacita (při malé koncentraci je rovna měrné tepelné kapacitě vody c = 4180 J/kg.K). Během ohřívání roztoku jej nezapomeňte míchat, aby se ohříval rovnoměrně! Nádobka musí být plná až po okraj, aby hladinu nestínily stěny, a po stranách a zespoda musí být tepelně izolována. Měřit je nutné při zcela jasném počasí a při co největší výšce Slunce nad obzorem, tedy v létě kolem poledne (nejmenší pohlcování světla atmosférou). Čím víc se teplota vody liší od teploty okolí, tím větší je výměna tepla mezi nádobkou a okolím a tím dostaneme zkreslenější výsledek měření. Je proto dobré začínat s vodou o teplotě okolí a neměřit příliš dlouho. 
Druhý způsob měření je poněkud pohodlnější a bližší skutečným měřením. Potřebujeme k němu slunečního článek např. ze staré solární kalkulačky a miliampérmetr. Využijeme závislosti výkonu článku na intenzitě dopadajícího světla. Miliampérmetr připojíme přímo k vývodům článku. Není třeba zařazovat do obvodu žádný rezistor, neboť každý ampérmetr má dosti vysoký vnitřní odpor a vzhledem k malému napětí a výkonu článku bude protékající proud malý (při mém pokusu asi 2 mA). Nejprve změříme protékající proud při kolmém osvětlení článku Sluncem. Poté v nějaké temné místnosti rozsvítíme běžnou, ničím nezakrytou žárovku (pozor na stínítka lamp -- odrážejí světlo jedním směrem) o známém výkonu P (např. 60W) a přiblížíme k ní článek na vzdálenost v tak, abychom dostali stejný proud jako při osvětlení Sluncem. V této vzdálenosti tedy svítí žárovka stejně intenzívně jako Slunce na povrchu Země. Sluneční konstantu pak určíme ze vztahu S=P/(4.pi.v2). 
Jeden ze zpusobu mereni sl. konstanty (foto IAN)Tato metoda je však s použitím takovýchto amatérských prostředků poněkud problematická, neboť Slunce a žárovka mají různou teplotu a tedy i odlišné spektrum, žárovka svítí mnohem víc ve světle infračerveném. To by samo o sobě nebyl problém, kdyby sluneční články z kalkulaček byly stejně citlivé ve všech oborech spektra. To však zřejmě platit nebude, a tak mohou být naše výsledky zatíženy velkou systematickou chybou závislou právě na citlivosti článku na světlo o různé vlnové délce. Tento problém by se však zřejmě dal eliminovat tak, že místo obyčejné žárovky použijeme kompaktní zářivku, která nevyzařuje většinu svého výkonu v tepelném záření (jako je tomu u obyčejné žárovky) a měla by mít tedy spektrum podobnější tomu slunečnímu. 
Na závěr ještě uvedu výsledky těchto měření zde na Expedici. První metoda (nádobka o objemu asi 475 ml, plocha hladiny 212 cm2, roztok hypermanganu, výška Slunce nad obzorem 40 stupňů, doba ohřevu 10 minut) dala výsledek 480 W/m2. Výsledkem druhé metody (s použitím obyčejné žárovky 60W) je hodnota 530 W/m2. Výsledky obou metod se tedy dobře shodují a zřejmě i odpovídají reálné hodnotě sluneční konstanty, která je, jak už bylo zmíněno výše, na zemském povrchu silně zmenšena pohlcováním záření atmosférou. 
 
Lukáš Král
  
  
  
Foto IANCo dělají astronomové, když zrovna nepozorují 
  
Před čtvrthodinou jsem společně se svým kolegou úspěšně dokončil noční bojovou astronomickou hru. Už jsem sice přebalený, převlečený a vysušený, ale ještě stále se vzpamatovávám z astmatického záchvatu. 
Hra začínala moc pěkně. Nejenže jsme se nedozvěděli snad kromě směru nic nového. Vlastně ano, dostali jsme indicii, která měla řídit náš směr (jak jsme později zjistili, byla tato indicie naprosto zcestná, ale to už patří k slizské povaze ještě více slizského Jiřího Duška).  
Na první, tak řečeno automatické, kontrole jsme dostali první bojový úkol -- složit básničku na pět určených slov -- láska, šílenost, bohové, květina, prase -- což jak uznáte jsou slova pro skládání romantických básnických výtvorů prakticky nevhodná, zvláště v této kombinaci. A tak zatímco jsme skládali dvě do sebe vůbec nepasující indicie (abeceda a Jirásek, přičemž abeceda byla nesmyslným výplodem mozku Jiřího Duška), vymýšleli jsme ještě básničku. Bohužel se směr naší cesty stočil do polí. Po několika stech  metrem jsem seznal, že mám jaro v botech a tím pádem mi v nich začalo pěkně čvachtat.  
První šok jsme zažili na kontrole Tomáše Apeltauera a Lukáše Krále. Kluci nám pak důvěrně prozradili, že synchronizovali ďábelský smích a rozsvěcení baterky dobrou půlhodinu. Pak se nás poptali na zlepšovací návrhy. A protože expedičník je tvor škodolibý, samozřejmě jsme jim je dodali. Poté dostal můj partner Honza Dvořáček loknout z tajuplné láhve a s přáním od "bufetu Michala Paděry“ a útržku toaletního papíru nám byl udán směr dalšího postupu. Ovšem už na této kontrole nám bylo jasné, kam se máme v cíli dostat -- totiž k Divadlu Aloise Jiráska zde v Úpici. Nic na tom, že cestu jsme museli dojít celou, protože Dušek vymýšlel pravidla hry z hlavy na místě a tím pádem více než polovina jeho řeči byla nepravda. 
Další živá kontrola nás čekala u lesa. Tomáš Havlík nám stylem "massa Bob taky býti dobrý střelec“ oznámil, že je hledaná bažina a šlehl nám bleskem do očí. Pak nám ještě s úsměvem v hlase (protože do tváře jsme mu ještě asi pět minut neviděli) poradil, že v okruhu pěti metrů se nachází indicie. Co už nemusel dodávat bylo: "Hledej jak nejlíp umíš, vole! Stejně nic nevidíš." 
Následovala cesta přes pole. Cesta strastiplná a především mokrá.  
Nikdy by mě nenapadlo, že některý hvězdář najde zalíbení ve starých řeckých bájích a pověstech. Bohužel najde. A tak deset metrů nejhoršího křoví v lese široko daleko jsme byli nuceni absolvovat systémem "Ariadnina niť". Záhy Honza prohlásil, že by se tu mohl objevit další úchylák a co čert nechtěl, objevili se hned dva -- Marek Kolasa a Pepa Kapitán. A pokládali nám záludné otázky z teoretické astronomie. Načež nás, neuspokojeni, protože teoretické znalosti naší bojové dvojice byly, jsou a jistě i nadále budou dobré, poslali dál. Na další živé kontrole nám už bylo jasné, proč bylo zakázáno pro soutěžící bílé světlo. Oslňuje! A když na vás současně s tím bafne Viktor Votruba společně s Janou Rychlou, máte o zábavu postaráno. Hezkou chvíli jsem ještě hledal tep. Marně. Přirozeně jsme dostali další záludnou otázku a se slovy "běžte březovým údolím a hlavně se neztraťte z cesty" nás poslali dál. A protože bílé světlo skutečně oslňuje, sešli jsme z cesty během prvních deseti kroků. Ono totiž v té tmě nebylo žádné březové údolí vidět. Naštěstí nás stihli Jana s Viktorem znovu zorientovat, jinak jsme si na čtyřiceti stupňovém břehu zlámali nohy. No nic. 
Sprintem jsme se ocitli dole na silnici, kde jsme museli přednést svoji básničku Rudolfovi Novákovi do diktafonu. A vyfunět kopec na hvězdárnu. A dál už to znáte. Jiří se jen dobře bavil, protože v dáli slyšel vykřikovat lekající se děvčata. A já se bavil v té době už s ním, tipovali jsme, kdo je tak vylekal. Pak jsme se ale rozhodli, jako správní expedičníci, vyzkoušet si i druhou stranu hry. A soudě podle reakcí Blanky Masničákové, křižujícího se Jožky Kapitána a skákajícího Marka Kolasy -- měli jsme úspěch. 
Co dodat závěrem? Byla to dobrá sranda a zpestření táborového života. A že budu celý rok až do příští Expedice vymýšlet noční bojové hry. Těšte se! 
  
P.S. Vzhledem k tomu, že po dokončení hry zbývalo zhruba dvě hodiny do východu Slunce, spát se nešlo. Slunce sice nevyšlo (tedy vyšlo, ale ne v určený čas a ne na úpickou oblohu), ale i tak se k jeho přivítání shromáždila pěkná parta expedičníků. O to horší bylo ráno. Pohled na vstávající zombie byl skutečně úchvatný a inspirující. Zvláště se vyžíval jako vždy Jarda Kareš s videokamerou. Ještě že mu včas došly baterky.  
Připomínám, že expedičníci jsou tvorové velmi škodolibí, a proto se našli jedinci, kteří ty ostatní budili způsoby méně než vybíravými. Třeba třískáním dvou kovových poklic. Ještě v době, kdy dopisuju tento schizní výtvor jsem se tak úplně neprobudil a vypadá to, že ranní budiči budou mít konec Expedice více než veselý. 
 
Michal Švanda
   
Na expedici je vzdycky legrace (foto IAN)Dnes mě vzbudila zima. Marně jsem se snažila zachránit poslední zbytečky tepla ve spacáku. V sedm ráno jsem tedy byla donucena vstát -- z posledních 48 hodin jsem jich prospala jen asi šest a jsem na nejlepší cestě k tomu -- usnout během přednášky (nebyla bych ale první, a po noci na dnešek asi ani poslední). Jediné teplé místo na táboře je teď asi přednáškovna... 
Nezačalo to rozhodně nevinně, od začátku jsme zhruba věděli, co nás čeká, takže následné šoky se tím trochu umenšily,podotýkám, zdaleka ne dost. Akce s názvem "bojová hra“ měla nahradit pozorování, paradoxně pět minut po začátku se nebe nádherně vyjasnilo, mezní hvězdná velikost dobrých 6,5 magnitudy, hmmm, paráda. A my, nastoupení s baterkami (a beze zbraní), vyráželi jsme po dvojicích do noci. Směr: první indicie. 
Tu jsme s Evou našly ještě bez problémů. Ne tak už tu druhou. Po dlouhé chvíli marného běhání sem tam jsme to červené světélko konečně zahlédly. Na druhé straně pole, které nám tímto nezbylo než přejít skrz. 
Pro správné pochopení následujících událostí je nutné vědět, čím se liší astronom od normálního člověka. Normální člověk si v noci svítí baterkou. Astronom k témuž účelu používá baterku červenou, se kterou jedině může zahlédnout mrňavé tečky ve hvězdném atlase a neoslnit přitom oči přivyklé tmě, ale rozhodně s ní neuvidí zrádné díry v zemi. Anebo to, že pevná země najednou končí a pokračuje až o dva metry hlouběji, pod mezí. Naše bilance poté, co jsme se s hekáním postavily zase na nohy: pár modřin, jedno naražené rameno a propiska, naštěstí nedůležitá součást hry, úplně k nepotřebě. Dobrodružství právě začalo. 
Kdo někdy zkusil jít skrz pole v noci, pochopí, proč první požadavek na hráče zněl: nepromokavé boty a kalhoty! V půlce pole se mi v botách převalovalo dost vody na to, abych si mohla připadat jako vodník Česílko. Ze stejného důvodu byla Eva Čepeček. Čvachtaly (doslova ) jsme si to tedy k první kontrole, od ní k další, křižovaly jsme zdejší lány široké už bez možnosti navlhnout ještě víc -- "stavu nasycení“ jsme dosáhly už tam pod mezí. 
Cedulka schovaná v mlází se tvářila trochu tajuplně: POKRAČUJTE PODÉL LESA, AŽ DOJDETE K BAŽINĚ. 
Co je to proboha bažina? Problém byl ale rychle vyřešen, na konci výběžku lesa seděla další kontrola a už zdaleka vyřvávala: "Sem jít, sem jít, my být bažina!“ Zahlédly, či spíše zaslechly jsme dvojici před námi, jak odchází od "bažiny“ se slovy: "Ten... (píp) Tomáš, já ho snad zabiju...“ ale ta slova jsme nepochopili jako varování osudu a bez obav došly až k Tomovi a jeho kolegovi. 
Než jsme stačily byť jen pozdravit, namířil Tomáš cosi nám přímo do očí a: "Ty... (píp) Tomáši, já tě snad zabiju!“ Do našich očí, adaptovaných na tmu tmoucí, udeřil ze vzdálenosti pěti centimetrů blesk. Fotografický. Svět zmizel. 
Ještě celou hodinu potom jsme s Evou v centru zorného pole stále viděly malou skvrnku. V této chvíli jsme ovšem neviděly nic. K další kontrole jsme šly velmi pomalu a opatrně.  
Šineme si to o kus dál, stále podél lesa, a Eva načíná rozhovor: "Pozri, toto miesto, ako stvorené pre.... UAHHUAHUHUAHAAAA!!!!!!!!!!! ...... pre prepadnutie zo zálohy.“ Viktor má naspěch: "Nejvyšší hora sluneční soustavy?“ Po hodině práce nohou a očí přichází na řadu mozek. “Olympus Mons“ "Akde?“ "Na  Marse“, odpovídá  Eva a jde se dál. 
Viktor byl předposlední kontrola. Scházíme ze svahu a šplháme se do dalšího, světla, brána hvězdárny, dobrodružství končí. Vedoucí Jirka nám kontroluje čas. "První asi nebudete!“ Sprcha je beznadějně obsazená,  u laviček  běží živá zábava, bude se čekat na východ Slunce. Venku už se pomalu otepluje. Za čtvrt hodiny je snídaně, tábor se probouzí. 
  
Božena Procházková, Eva Schunová