Ani se nám to nechce věřit, ale letošní úpická expedice se přehoupla již do své druhé poloviny. Počasí je sice zatím spíše na straně vodního živlu, nicméně o zábavu a poučení rozhodně není nouze. Kromě série standardních přednášek pro začínající i pokročilé pozorovatele noční oblohy, jsme v malé podkrkonošské vesničce Úpice například přivítali Zdeňka Mikuláška a Vojtecha Rušina, kteří nás připravili na nadcházející úplné zatmění Slunce 11. srpna 1999. Prostě je to paráda lehnout si na záda a dívat se na nebe... 
 
 
Pestry je zivot expedicniku, na snimku Hanka KucakovaTRESK, TRESK, TRESK... 
aneb Jak se žije v Úpici 
  
TRESK, TRESK, TRESK... polomŕtvym táborom sa rozliehajú tupé údery na kus hrdzavej koľajnice. Polomŕtvym expedičníkom znejú tupé udery v hlave v skorú rannú hodinu (10.00 LSEČ) nie práve harmonicky. Prichádzam k vedomiu, vstávam a sústredím sa najma na vzpriamenú chodzu, udržiavam kurz kuchynka, kuchynka rad, á -- už je to v pohode, napchávam sa rohlíkmi a kakaom. Mám rád expedičné rána. Najma tie, v ktoré ćakáme na prvý záblesk Slnka. 
In Real: 9.00 LSEČ pri jedovej chyži: Pepa: "Marceli, tak co emise?" 
Marcel: "Já ani nevim, ale jak tak koukám, tak se mi to zdá dobrý... Myslím, že se nemusíme zaobírat žádnými katastrofickými scenaři..." 
Aspoň že tak, expedícia može teda pokračovať. Je to niečo, na čo čakám celý rok. Niečo ako Vianoce, len v inom čase a forme. Na dva týždne v roku sa moj biorytmus i životný štýl obráti na ruby. Spolu somnou týmto zmenám podlieha i ďalších 60 nadšencov. Delíme sa na dve základné skupiny: vedúci, no a tí ostatní. Každý máme svoje práva i povinnosti, aby bol v tábore udržateľný aspoň dáky poriadok (avšak ponožky pod stolom nie sú žiadnou zvláštnosťou). Vraj by sme mali byť mladí inteligentní ľudia a disciplína by nám mala byť vlastná, no ako je známe, výnimky potvrdzujú pravidlo a zákony sú na to aby sa porušovali. Naši vedúci, ktorým šéfuje Jirka Dušek, sú ale veľmi tolerantní, majú zmysel pre humor a napokon sami sú neraz aktérmi expedičných výčinov. Takmer vždy je tu živo, niečo sa deje a nikto ak nechce, nie je sám. 
Pekných 14 dní máme na oddych, no aj na oprášenie tých častí sivej hmoty, kde cez školský rok vačšinou nečinne ležia úhorom naše vedomosti o vesmíre. Hlivejú a je perfektné znova mocť ich oživiť pod hviezdnatou sobotni program zpestrila prednaska V. Rusina o zatmeni Slunce 11. 8. 99 (foto IAN)oblohou. Človek sa može na chvíľu stať vedeckým dejateľom, buď už prácou pre vlastný inteklekt alebo aj pre vážnejšie vedecké programy -- hlavne pozorovaním premenných hviezd a meteorov. Dívame sa však najma na deep sky objekty, pretože ich pozorovanie je pomerne jednoduché a sú nádherné. Tak ako sa bojíme len nepoznaných vecí, nemožme ani obdivovať krásu, ktorá je nám skrytá... 
In Real: "Jestli nedoběhnu na ten záchod, tak se asi po..." stihla mi v behu oznámiť expedičníčka Janka Rychlá. Tak som jej poprial, nech má ten záchod voľný a píšem ďalej... 
Po notoricky známej Jirkovej vete "Nástup na pozorování!", vytiahneme ďalekohľady, rozlezieme sa na pozorovacie stanovištia a hromadne sa tvárime, že pozorujame. Tí najaktívnejší sa vrhnú na meteory. Ostatní brázdia hlbiny temnot Sometmi i vačšími prídstrojmi. Fungujú tu aj astrofotografi, ktorým buď nevyhovuje počasie, alebo niekto osvetlí materiál, či zasvieti do objektívu a tak podobne. Ale inak robia pekné fotky. 
Noc sa rozjasní pólnočkou, čiže polnočnou večerou, inak čo deň dal. Zo svitaním sa poberáme do spacákov, mnohí len tak pod širák, aby so zhasínajúcimi hviezdami pozvoľna vplávali do sna... 
Cez deň sa plníme teóriou (nielen dobrotami pani Samkovej je človek živý ), ktorú v noci premiaňame na prax. Spracovaváme napozorované, porovnávame naše zistenia so skutočnosťou, hodnotíme a tešíme sa z práce (no snáď aspoň niektorí). Zúčastňujeme sa odborných prednášok roznych prednášajúcich -- prevažne našich vedúcich, pracovníkov Úpickej hvezdárne, ale tiež hostí z výskumných ústavov Čiech i Slovenska. Týmto sa voľná prázdninová zábava mení na akúsi letnú školu astronómie. Nie je to tu vobec drsné ako naozaj, ale ulievať sa nedá. To potom nasledujú špecifické expedičné tresty, o ktorých radšej pre zachovanie ľudskej tváre pomlčím... 
Mám to všetko rád. Taká správna zmes všeličoho, čo potom cez rok chýba.Priatelia troch národností (tunajší, z Poľska a Slovenska ), Spaceballs a Pink Floydi, praktické dokazy toho, že hmota nemizne, iba sa premiestňuje a mnoho iného... 
 
Zuzka Kaňuchová
 
Kdyz je zatazeno, je cas na vylety (foto IAN)Končí tisíciletí a většina mladých lidí se zabývá filosofií a psychologickou analýzou sama sebe. Přesto se i v tomto světě najde několik nadšenců pro vědu, přesněji pro astronomii. Tady v Úpici roku 1999 jsme se sešli amatéři i profesionálové nejen z celé České republiky, ale i ze zahraničí. 
Bohatý program přednášek a pozorování by mohl nezaujatého člověka odradit: "O prázdninách se jít ještě někam učit? Co je to za rozum?" Ale pro nás je to určitý způsob relaxace. Jakoby  žák, se tu nestresuji, přednášející nejsou páni učitelé, z kterých jde strach, ale Lukáš, Pepa, Jirka, Viktor... před nimi je nejlepší se schovat jen tehdy, mají-li v ruce vodní zbraně. 
Všichni se tu navzájem znají a nebrání se nově příchozím. Nezáleží zde jak člověk vypadá; je-li tlustý, hubený, malý, velký, ani na tom, kolik má daný astronom znalostí a praxe v pozorování. I když přednášky a nebo na oblibenou hru brambory (foto IAN)byly opravdu bohaté a zajímavé, probdělé předešlé noci dělali svoje. V 10.30 začali postupně ze stanů vylézat ospalí expedičníci se značnými kruhy pod očima. Při večeři se již objevilo podstatné zlepšení a o půlnočce už byli všichni probráni a plni nadšení na pozorování. 
Noci jsou zde tmavé až do doby, kdy vyjde Měsíc. Pro měsíčňany, kteří vydrží sedět u dalekohledu desítky a desítky minut a zaznamenávat náš přirozený satelit na papír, je to vrchol blaha. Ale ostatní by ho nejraději sundali. 
Není-li jasno, nadšení přednášející zařídí svým svěřencům umělé náhražky. Je to dobré na procvičení, ale příroda je příroda. Ano, astronomie je přírodní věda a tak se tu žije v souladu s přírodou. Tento soulad spočívá především v bazénku, který slouží k všeobecné očistě provinilců (vedoucí nevyjímaje). Po 14 dnech, kdy na něj působí přírodní vlivy, tam vznikají různé kolonie živočichů a rostlin. To si potom každý rozmyslí, zdali má zlobit. Vše se ale dá shrnout do jedné věty. Je tady prostě pohoda. 
  
Tereza Šedivcová
 
  
Zakres zjasneni Iridia (repro IAN)Virtuální obloha 
aneb Když nastanou deště 
  
Úpická expedice je zaměřená především na pozorování skutečného nebe. Jelikož je ale počasí věcí nevyzpytatelnou a předpoklad, že jasná obloha vydrží po celých čtrnáct dní, velmi odvážný či spíše bláhový, byly pro případ nepříznivého počasí zkonstruovány tzv. trenažéry. Na těchto promyšlených přístrojích si expedičníci trénují pozorování různých druhů objektů. Jejich existence se přitom letos obzvlášť vyplatila, neboť počasí se moc neukázalo a proběhlo prozatím pouze dvě a půl pozorovací noci. Takže nácvik metod pozorování je více než potřebný. 
Nejstarším používaným tréninkovým zařízením jsou "umělé" proměnné hvězdy. Jedná se o soubor diapozitivů reálného hvězdného pole, na kterém je měnící se zákrytová dvojhvězda. U každého diapozitivu je uveden čas, takže pozorovatel po promítnutí udělá odhad slabosti dané hvězdy a zapíše čas. Po vyčerpání všech obrázků následuje zpracování dat, ať již klasickou tak počítačovou metodou. Zde si každý zjistí jak přesné a správné jsou právě jeho odhady. 
Dalším zařízením je trenažér pro pozorování hlubokého nebe, tzv. deep-sky objektů. Pracuje se ve světle červených baterek a expedičníci musí mít po ruce i další pomůcky používaných při reálném pozorování. Pomocí upraveného meotaru se před pozorovatelem ukáže například mlhovina M16 a on musí na papír zachytit její vzhled, orientaci a měřítko. 
Zajímavým provedením se může pochlubit také trenažér simulující planetu. Základem je míček na stolní tenis foto IAN(ping-pong), na kterém jsou vyobrazeny detaily podobné například Marsu. Tento model je umístěn v prostoru na niti či drátku, na tmavém pozadí. Vhodná změna detailů na míčku a vzdálenosti od pozorovatele nám pak umožňuje simulovat libovolnou planetu sluneční soustavy.  
Měsíc. Trenažér tohoto objektu patří k nejmladším. Je obdobou umělého deep-sky objektu, pouze s tím rozdílem, že se promítají libovolné výřezy měsíčního povrchu. Pozorovatel si tak může vyzkoušet v klidném prostředí nejrůznější metody kreslení Měsíce, jako je například stínovaní, šrafování či vkreslování. 
Mezi připravované pak patří trenažér meteorů. Ten by měl být v dynamického provedení. Před dobrovolníkem na hvězdném poli proletí umělý meteor, a ten by ho zakreslí do mapky. Jelikož dráha meteoru bude známa, kontrola přesnosti nebude žádný problémem.  
Něco podobného jsme už vyzkoušeli na jedné z družic Iridium. Rozdali jsme mapky hvězdného pole, kde měla prolétat družice, udali přibližný čas a směr. Pozorovatelé pak při průletu Iridia vkreslili do map jeho polohu. Jelikož jsme průlet družice zaznamenali i na fotografickou emulzi, opět jsme měli dokonalou kontrolu přesnosti jednotlivých pozorování. 
Tento způsob má však určité výhody i nevýhody. Výhodou je reálné pozorování pod hvězdnou oblohou, nevýhodami pak pomalá rychlost průletu družice a nutnost pěkného počasí.  
 
Marek Kolasa
 
 
Foto IANExpedice se na malebném pozemku Hvězdárny v Úpici uskutečnila již čtyřicetkrát. Přesto všechno je pokaždé jiná, vždy s novými zlepšováky. Jednak se nejrůzněji vybarvují sami vedoucí (J. Dušek zelená, R. Novák, rezavá atd.), jednak se mění struktura odborného programu. Letos se například objevily dva unikátní seriály: "Oko o... aneb jedenadvacítka s..." a "Na vlastní oči". Zatímco v prvním případě se jedná o každodenní seznámení s jedním zajímavým objektem za hranicemi sluneční soustavy, náplní druhého jsou nerůznější astronomicko-fyzikální experimenty. Expedičníci si tak vyzkouší jak funguje radioteleskop, jak vznikají krátery na Měsíci, jak vzniká granulace na slunečním povrchu, změří sluneční konstantu, zkontrolují polarizaci světla, spektra pouličních výbojek a například právě v těchto chvílích slepí horkovzdušný balon... Některé z těchto pokusů si přitom právě teď můžete vyzkoušet i vy. 
 
 
Pohled do vyrobene Camery Obscury (foto IAN)Dírková komora 
  
Před několika lety jsem něco dělal na půdě a všiml jsem si jedné zajímavé věci: ve střeše byla čtvercová dírka, skrze kterou prosvítalo Slunce. Jeho paprsek zřetelně putoval skrze celé to zaprášené podkroví a na protější stěně vytvářel krásné kulaté kolečko, které navíc bylo podstatně větší než ona čtvercová dírka. Připadalo mi to pochopitelně zvláštní, a tak jsem hledal vysvětlení. Je jím jev či spíše zařízení zvané dírková komora. 
Dírková komora (latinsky a též anglicky Camera Obscura) je zatemněný pokoj nebo krabice, která má v jedné své stěně dírku, skrze kterou se na protější stěnu promítá převrácený obraz předmětů venku. Byla pravděpodobně známa už starým Číňanům (400 př. n. l.), zobrazovací schopnost malých dírek pak přesvědčivě popsal arabský učenec Alhazen roku 1030 n. l., jenž si tohoto jevu všiml během částečného zatmění Slunce: "Obraz Slunce v čase zatmění, pokud není úplné, ukazuje, že když světlo prochází malou kruhovou dírkou a promítá se na protilehlou plochu, získává tvar srpku." 
O dírkové komoře se zmiňuje například Leonardo da Vinci, jeho současník Daniel Barbaro ji pak navrhuje použít v malířství: malíř si pomocí Camery Obscury promítne obraz kresleného předmětu nebo krajiny na plátno a může pak lehce a věrně zachytit jeho kontury pouhým obkreslením promítaného obrazu. Jeden z prvních záznamů o praktickém použití dírkové komory pochází z 16. století, kdy Giovanni Battista della Porta vytvořil Cameru Obscuru v podobě zatemněného pokoje s dírkou v jedné ze stěn. Venku před dírkou se pohybovali herci Camera Obscura ve městě Portslade, Angliea jejich převrácený obraz se dírkou promítal na protější stěnu pokoje. Tento pokus však dopadl dosti neslavně, neboť hosty, kteří seděli v tmavém pokoji a sledovali toto představení, míhající se převrácené siluety herců značně vyděsily. Hosté se rozutekli, Della Porta dokonce později stanul před soudem a byl obviněn z čarodějnictví. 
Dírkové komory se přece jen nakonec staly známými a oblíbenými, a to právě jako atrakce pro pobavení, byly tedy jakýmsi předchůdcem biografu. Postupně vznikly kromě "sálových“ typů i typy stanové a nejrůznější přenosné komory. V malířství byla Camera Obscura nakonec používána poměrně málo, jednak pro svou pověst jakéhosi druhu magie a jednak proto, že mnoha malířům se obkreslování siluet zdálo být pod jejich uměleckou úroveň. Přece jen se však našli i mezi slavnými malíři takoví, kteří se nebáli využít jejích předností, jmenujme například Vermeera nebo Paula Sandbye. 
Během šestnáctého století se začala místo pouhé dírky používat spojná čočka, která dávala jasnější obraz díky své schopnosti soustředit světlo z větší plochy do jednoho bodu. Tyto pokusy s dírkovými komorami jsou důležité z hlediska vývoje techniky, neboť předcházely vynálezu dalekohledu a fotoaparátu. Dírková komora má vlastně stejnou stavbu jako fotografický aparát -- když fotoaparát velmi silně zacloníte, dostanete dírkovou komoru. Nezáleží už pak na tom, zdali je objektivem centrální část čočky (jejíž zbytek je zacloněn) nebo stejně velká dírka, neboť čočka ve své centrální části procházející paprsky téměř neláme a funguje tak jako obyčejná dírka.  
Velké obliby se Camery Obscury coby druh zábavy dočkaly v 19. století, i když tehdy už se používala místo dírky čočka. Byly to místnosti s vysokým stropem či spíše věže, v jejichž stropě byla umístěna čočka a nad ní zrcadlo skloněné pod úhlem 45 stupňů. V závislosti na natočení tohoto zrcadla se na kulatý stůl uprostřed místnosti promítala čočkou vždy určitá část -- okolní krajiny. Později většina těchto zařízení zanikla, několik jich však existuje dodnes, zejména ve Velké Británii (Greenwich, Edinburgh, Bristol...). 
Fyzikální princip dírkové komory je zcela jednoduchý, jak je patrné z přiloženého obrázku. Je ještě jednodušší než zobrazení spojnou čočkou a podle mého názoru by to mělo být to první, s čím se setkají studenti fyziky v kapitole optika. Jelikož dírka na rozdíl od čočky nijak nemění směr procházejících paprsků a nemá žádné ohnisko, je obraz vytvořený dírkovou komorou ostrý při všech vzdálenostech stínítka od dírky a dírkovou komoru tedy není třeba jakkoli zaostřovat (obraz je však ostrý jen v ideálním případě nekonečně malé dírky). 
Zobrazení dírkovou komorou (nekonečně malá dírka) 
Pro velikost obrazu w vytvořeného dírkovou komorou platí w=(b/a).v. Pokud chceme zjistit velikost obrazu nebeských těles (dá se s úspěchem promítat např. Slunce, Měsíc), u nichž známe úhlový průměr delta, použijeme vztah w=2.b.tg(delta/2). (Tento vztah se dá použít i pro zobrazení nebeských těles fotoaparátem, za b pak dosazujeme ohniskovou vzdálenost objektivu). 
Například velikost obrazu Slunce (delta = 32’) ve vzdálenosti jeden metr od dírky bude tedy 9,3 milimetru. Ve skutečnosti však dírka není nikdy nekonečně malá, a tak obraz vytvořený dírkovou komorou není nikdy dokonale ostrý. Čím je dírka větší, tím je obraz rozmazanější, ale tím má také větší jas. Je tedy vždy nutné zvolit kompromis mezi ostrostí obrazu a jeho zřetelností (jasem). 
Míra rozmazání obrazu však závisí kromě velikosti dírky také na vzdálenostech předmětu a stínítka od dírky. Vztah pro velikost rozmazání obrazu D (je to průměr plošky, která vznikne zobrazením bodu) lze snadno odvodit z druhého obrázku. 
 
Pro velikost rozmazání obrazu D tedy platí D=d(1+b/a). Je vidět, že rozmazání roste se vzdáleností stínítka od dírky a a klesá se vzdáleností předmětu od dírky b. U nebeských těles jde vzdálenost a k nekonečnu, platí tedy D = d a velikost rozostření je tedy rovna přímo průměru dírky. 
Cameru Obscuru si můžete snadno zřídit podomácku a to hned několika způsoby. Nejefektnější je zatemnit celý jeden pokoj a ponechat jen v jednom z oken dírku o velikosti asi centimetr. Pokud je venku dostatečně světlo (nejlépe slunečný den), celou protější stěnu pokryje stranově i výškově převrácený obraz venkovní krajiny. Budete opravdu překvapeni efektností této podívané, zvláště když se bude venku něco hýbat (větve stromů, chodci). Pokud hned obraz neuvidíte, počkejte chvíli, než se oko adaptuje na přítmí, obraz bývá při malé dírce slabý. Jas obrazu pak můžete vcelku libovolně zvětšovat rozšiřováním dírky, ovšem za cenu ztráty ostrosti. Při větším jasu se pak obraz stane barevným a objevíte tak další zajímavý jev, a to, že oko vnímá při slabém osvětlení černobíle a teprve při jasnějším obrazu začne rozeznávat barvy.  
  
Camera Obscura (foto IAN)
  
Dírkovou komoru si také můžete vyrobit z větší krabice, do jejíž jedné stěny uděláte malou dírku, někam doprostřed krabice upevníte průsvitnou matnici (vyrobenou např. z vhodné průsvitné plastikové složky na papíry) a do protější stěny uděláte díry pro oči, jimiž pak můžete pozorovat obraz vytvořený na matnici. 
Dnes, v době kvalitních čoček a fotografických objektivů, má už dírková komora význam pouze historický, jako ojedinělá atrakce nebo hezká hračka. Vrátím se však ještě ke svému zážitku z půdy, uvedenému na začátku. Jak mohla čtvercová dírka vytvářet světlé kolečko? Jednoduše -- fungovala jako dírková komora a ono velké kolečko nebylo ničím jiným než obrazem Slunce, vytvořeným ve velké vzdálenosti od dírky. Pokud je totiž dírka malá ve srovnání se vzdáleností stínítka, má její tvar vliv pouze na charakter rozmazání obrazu, ne na jeho tvar. U čtvercové dírky je obraz rozmazán maličko více v úhlopříčných směrech než ve směru svislém a vodorovném. Slunce tedy zůstane kulaté, ať je dírkou čtverec, trojúhelník nebo třeba pěticípá hvězda. 
  
Lukáš Král
Podle vlastních zkušeností, historická fakta podle materiálů z Internetu
 
 
 
Josef Kapitan (foto IAN)Zobrazení konvektivních vrstev 
  
Sluneční konvekce je projevem konvektivní vrstvy, která leží pod viditelnou oblastí sluneční fotosféry. Už roku 1901 dokázal H. Bénard v laboratorních podmínkách, že se vrstva kapaliny, kterou zespodu zahříval, rozděluje na větší počet vrstev. V centru těchto vrstev se kapalina zdvihá, na povrchu chladne a v okrajovém pásmu chladná a proto těžká tekutina klesá. Aby byly pozorovatelné hranice mezi jednotlivými vrstvami, použil Bénard metodu, která umožňuje odhalit malé rozdíly v indexu lomu. 
Zjednodušenou formu Bénardova experimentu je možno provést s pomocí misky o průměru šest až deset centimetrů s plochým dnem, trochou parafínu a rovné destičky (ideální je hliníková destička 10x20 cm o tloušťce asi dva milimetry), kterou je možno pohodlně kahanem nahřát. V našem uspořádání jsme použily víčko hliníkového ešusu, kterou jsme ohřívali na ploténkách elektrického vařiče. Zde je však nutno počítat s horší ovladatelností ohřevu soustavy. 
Nejprve nahřejeme a rozpustíme parafín v misce umístěné na hliníkové destičce, aby se vytvořila vrstva asi pět milimetrů. Hliníkovou destičku (případně ploténku vařiče) je třeba umístit vodorovně. Na stole si připravíme vrstvu nějaké izolující látky (dřevěné prkénko), aby nám vosk nezačal tuhnout odspodu. Na ni položíme misku s rozehřátým parafínem dokud se na hladině neobjeví neprůhledná vrstva ztuhlého vosku. 
Poté znovu položíme misku na rozehřátou destičku nebo nepříliš horkou ploténku vařiče. V průběhu asi minuty nebo dvou minut teplo z hliníkové destičky dosáhne spodní vrstvy parafínu a začnou se vytvářet konvektivní vrstvy. Nejprve se ztuhlý parafín rozehřeje nad středem každé vrstvy a díky tomu jsou vrstvy viditelné. Povrch je pak složen z jednotlivých kousků. Jestliže se podíváme shora, uvidíme překvapivě pravidelný obraz konvektivních vrstev o velikosti asi jeden centimetr. Tento obraz není zcela stejný na celém povrchu, což je způsobeno malými změnami tloušťky parafínové vrstvy, nedostatečným kontaktem misky s hliníkovou destičkou a nerovnoměrně rozehřátou ploténkou vařiče. 
  
  
Bénard při svých pokusech zkoumal závislost vzdálenosti mezi středy dvou sousedních vrstev na tloušťce použité parafínové vrstvy a zjistil, že tato závislost je lineární. Toto měření je možné provést díky tomu, konvektivní vrstvy jsou velmi stabilní útvary. Za jiných okolností po celý čas mění svou formu a polohu, což je charakteristické pro sluneční granulaci. V našem jednoduchém uspořádání jsme se soustředili především na kvalitativní provedení pokusu a zmíněnou závislost jsme neproměřovali. 
Na přiložených snímcích můžete pozorovat zobrazení konvektivních vrstev v průběhu rozpouštění voskové vrstvy. Snímky jsou pořizovány s odstupem asi tři sekundy. 
  
Josef Kapitán
Článek byl napsán (a experiment proveden) s použitím knihy M.G.Minnaert: Praktická Astronómia.
  
  
  
Tomas Apeltauer pri demonstraci pokusu (foto IAN)Simulace vzniku impaktních kráterů 
  
Impaktní krátery jsou poměrně častým jevem v sousedství Země a koneckonců i na ní samotné. Jejich vznik už dnes není tak častý jako v minulých dobách, ale přesto k němu stále na některých místech dochází. Původcem impaktního kráteru jsou tělesa, která  poměrně velkou rychlostí dopadají na povrch planety nebo jiného objektu, kde po dopadu vytvoří kráter úměrný rychlosti a velikosti tělesa. Princip vzniku kráteru je poměrně jednoduchý. Původní těleso (například klasická planetka o průměru dejme tomu jeden kilometr) se většinou pohybuje sluneční soustavou rychlostí několika desítek kilometrů za sekundu. Užitím vztahu pro kinetickou energii E = 0,5mv2, vidíme, že velikost kinetické energie díky kvadrátu rychlosti závisí především na tom, jak rychle se dané těleso bezprostředně před dopadem pohybuje. Pro rychlosti odpovídající desítkám kilometrů za sekundu má naše planetka kinetickou energii řádově 1020 Joulů. Při dopadu planetky na povrch jiného většího tělesa (například Země nebo Měsíce) dojde k téměř okamžitému zastavení planetky. Původní obrovská kinetická energie se vlivem zákona zachování energie přemění na teplo. Tak obrovské teplo uvolněné ve velmi krátkém časovém intervalu způsobí explozi celé planetky a rozhození materiálu do velké vzdálenosti. Vznikne tak kráter, který má mnohonásobně větší průměr než původní planetka. Průměr impaktního kráteru můžeme  vypočítat podle vzorce log D = 0,29 log E - 6,9, kde E je kinetická energie původní planetky. Kráter, který takové těleso vytvoří, tak bude mít průměr řádově desítky kilometrů. Podobných kráterů máme možnost pozorovat velké množství zejména na měsíčním povrchu.  
Foto IAN
Vznik impaktního kráteru můžeme poměrně věrohodně simulovat pomocí běžně dostupné petardy a trochy mouky, případně sádry. Mouku nasypeme na rovnou plochu a vyhladíme její povrch do pokud možno vodorovné vrstvy. Do mouky zapíchneme petardu přibližně do tří čtvrtin její délky a odpálíme. S trochou štěstí nám vznikne kráter, kde můžeme pozorovat okrajový val a někdy také dvojitý val vzniklý zpětným sesuvem materiálu dovnitř kráteru. Pokud ještě před výbuchem posypeme povrch mouky tmavým sypkým materiálem (ideální je toner z tiskárny), uvidíme po explozi nápadnou paprskovou strukturu, kterou máme možnost pozorovat například kolem některých měsíčních kráterů. Další možností je vyzkoušet si výbuch ve vzduchu, jaký nastal před devadesáti lety v severním Rusku a který je dnes známý jako Tunguzský meteorit. V tomto případě musíme petardu zavěsit na provázek nízko nad moučnou vrstvu, ale efekt nebude tak výrazný jako v předchozích případech. 
Na naší planetě se vlivem eroze dochovalo jen velmi podobných útvarů, které  v dnešní době vznikají naštěstí pro nás jen velice zřídka. Není asi třeba rozebírat, co by nastalo, kdyby se naše modelová planetka trefila do matičky Země. Tento článek a spoustu dalších zajímavějších věcí by už neměl kdo číst. 
  
Tomáš Apeltauer