Na pozemku úpické hvězdárny v těchto dnech najdete nesmírně zajímavé světlušky, a to hned dva druhy: Ty první, které se naprosto chaoticky pohybují po louce i v přilehlém lesíku, svítí na zadečku světle zelenou barvou. Tu si sednou, tu si lehnou a kromě nočního svitu bledých minisluncí o sobě prakticky nedají vědět. Ty druhé se také naprosto chaoticky pohybují po louce i v přilehlém lesíku, svítí světle červenou barvou, tu si sednou, tu si lehnou... ovšem v žádném případě nejsou potichu. Ba naopak. Klábosí mezi sebou, občas z jejich hrdel zazní pronikavé "stooooooop" -- to, když se jim podaří zahlédnout nějaký výjimečně jasný meteor, a vůbec dělají všelijaké kousky. Žádného broukologa však určitě zajímat nebudou. Za svitu naší denní hvězdy se totiž promění v obyčejné středoškoláky a vysokoškoláky, kteří sem přijeli sledovat dění jak ve svém intimním okolí tak i na samotných hranicích pozorovatelného vesmíru. Denní i noční život této veskrze zajímavé a astronomicky velmi přitažlivé sešlosti se vám přitom pokusíme přiblížit v našich vyprávěních. 
 
Cestou na Expedici Upice 99 (foto IAN)Jedeme do Úpice 
aneb exkurze po hvězdárnách moravsko-slezských 
  
Ve středu, třicátého června jsme společně s Jirkou Duškem a Tomášem Sýkorou nasedli do poloprázdného vozidla Škoda 1203, přezdívaného "Želva", a vyrazili na Letní astronomickou expedici mládeže -- Úpice 99. 
Vzhledem k zatmění Slunce, které postihne Evropu jedenáctého srpna, pořádá většina hvězdáren své pozorovací akce v termínu, jenž se kryl s naším, tedy začátkem července. Proto jsme také výjimečně domluvili návštěvu i takových hvězdáren, kam jsme v minulých letech jezdit nemuseli. A vzhledem k tomu, že cesta autem letos nepřinesla žádné vzrušení ani sebemenší náznak dobrodružství, věnuji své úvodní líčení právě těm malým a pro mě dosud neznámým hvězdárnám. 
První zastávkou byl Uherský Brod. Hvězdárna stojí na kopci za městem, ani jsem si nevšiml, jak daleko je od ní hřbitov. Díky rozumným zemědělcům přivítá návštěvníka pořádná rána do nosu. Kousek od vchodu totiž složili solidní hromadu hnoje. Díky tomu se bohužel v okolí hvězdárny pohybuje nesčetně hovad a ta bolestivě koušou. Díky chlebodárci! 
Rozlohou není hvězdárna největší. Pozemek má asi (můj odhad) 500 metrů čtverečních, budova je jednopatrová s kopulí. V areálu je také několik dalších staveb, které jsem nedokázal identifikovat, ale asi sloužily a možná i slouží k nějaké astronomii nebo meteorologii. V hlavní budově je několik místností, kanceláří a dílna. Bohužel jsme měli velký časový skluz, takže jsme je nemohli pořádně prošmejdit. V současné době zde pracují pouze dva zaměstnanci, jeden ředitel (což na tak malé hvězdárně znamená něco úplně jiného než například v Praze) a technik. Těší se na zatmění Slunce, protože očekávají velmi velkou návštěvnost. Dokonce nás seznámili s plánem vybudovat originální projekční zařízení, které už jednou, někdy v padesátých letech, při zatmění nejbližší hvězdy Měsícem použili: Několik Sometů binarů s připevněnými stínítky na jediné montáži. 
 
Originalni zarizeni pro pozorovani Slunce z Hvezdarny v Uh. Brode (foto IAN)
A konecne i samotna hvezdarna v Uherskem Brodu
 
Další v pořadí byl Prostějov. Zdejší hvězdárna je nám velmi dobře známa, protože tam "krademe“ dalekohledy každý rok. Letos jsme se ale poprvé odvážili požádat ředitele Jiřího Prudkého o malou exkurzi po interiérech.  
K našemu obrovskému úžasu se uvnitř ukrývají obrovské dalekohledy. Největší je šedesáticentimetrový reflektor a menší třiceticentimetrový newton, oba pod odsuvnou střechou. Velký dalekohled se ovšem v současné době k veřejným pozorováním nepoužívá, neboť probíhá jeho rozsáhlá rekonstrukce. V kupoli na vrcholu hvězdárny pak mají další velký zrcadlový teleskop, kterým také ukazují oblohu. Tento přístroj má prý velmi dobré parametry a pohled s ním je moc pěkný. 
Pokud chcete přijít do Prostějova na nějakou přednášku, pak vám v tom nic nebrání. V přednáškovém sále s kapacitou kolem stovky lidí je nyní umístěna zajímavá výstava o planetě Mars, kterou připravil Marcel Grün z pražského planetária.  
Velmi velky dalekohled hvezdarny v Prostejove (foto IAN)Při povídání s doktorem Prudkým jsme se dozvěděli i některé pikantní historky. Na střeše, asi metr a půl od okraje budovy ve výšce kolem deseti metrů, mají umístěnou skleněnou kouli, která soustředí jako lupa sluneční paprsky a na záznamový papír pak propaluje stopu, čímž mechanicky určuje dobu svitu Slunce. Krátce po listopadu 1989, kdy se v naší malé republice roztrhl pytel s nejrůznějšími obskurními věštírnami a astrologickými centry, se tyto skleněné koule staly nejkradenějším astronomicko/meteorologickým artiklem vůbec. V Prostějově už mají čtvrtou... Případní zloději pozor! Tentokrát se velmi dobře pojistili drobnou mechanickou úpravou, takže případný "obchodník" riskuje život! 
Krom toho se hvězdárna nachází v parku, kde se prý v noci často odehrávají různé národnostně motivované boje, takže se někteří návštěvníci bojí vůbec přijít, natož pak odejít. Každopádně ředitel sám na požádání ty opatrnější z parku vyvede. 
Z příjemné prostějovské hvězdárny jsme se vydali na pouť směrem k Olomouci. Tomáš Sýkora nás informoval, že tento stánek múzy Uránie má být v nedaleké budoucnosti srovnána se zemí -- povede zde mnohaproudová dálnice... 
Po příjezdu k poměrně velké budově jsme se přivítali s Mgr. Kobzovou, jež nás provedla a ukázala nám veškeré vybavení i místnosti, které ke své práci čtyři zaměstnanci používají. Na plný úvazek je tam jen ona, další tři jsou částečné. Hvězdárna jako taková spadá pod olomouckou univerzitu, takže penězi na provoz zrovna neoplývá. V Smutny osud zrejme ceka hvezdarnu v Olomouci (foto IAN)prostorách bylo vidět, že se už dlouho čeká na jasné vyjádření o budoucnosti celého zařízení, takže zde panoval trochu chaos a beznaděj. Problém je v tom, že firma budující dálnici odkoupila od univerzity pozemek, budovu a asi i veškeré vybavení za směšné čtyři miliony korun. Výstavba nové observatoře, která je jistě v tak velkém městě jako je Olomouc potřebná, by ale přišla na dvacet až šedesát milionů. Je jasné, že si v době, kdy se naše republika zmítá díky totální neschopnosti vládních představitelů nad propastí, nemůže nikdo dovolit stavět tak nákladné, kulturní a osvětové zařízení.  
Otázkou ovšem zůstává, zda je efektivní pro jednoho stálého a několik částečných zaměstnanců stavět tak rozsáhlý komplex. Domnívám se, že by možná stačilo rozšířit existující hvězdárničku v nedalekém Lošově o další prostory a přesunout tam i přístroje. V některém příštím vydání IAN se k problému olomoucké hvězdárny ještě vrátíme.  
Po této smutné návštěvě, po které v nás zůstaly velmi smíšené pocity, jsme se přesunuli do Vsetína, kde na nás čekal pan ředitel Haas. Na rozdíl od předchozí zastávky na nás v podhorském městečku dýchl duch budovatelský (stavěly záchody :-) i pracovní. Budova rozsahem připomíná spíš rodinný dům na kopci s kopulí (a Hvezdarna Vsetin (foto IAN)sousedí samozřejmě se hřbitovem). V ředitelně, jež slouží zároveň jako klubovna pro spolupracovníky a mladé nadšence, jsme si prohlédli ukázky práce členů astronomického kroužku a byli jsme velmi mile překvapeni tím, jak hezké články a fotografie jsme našli. Jen je trochu škoda, že o výsledcích zdejších amatérů toho moc nevíme. A mimochodem, slunoměrnou kouli jim ukradli také. 
Poslední zastávkou v první den cesty byla hvězdárna ve Valašském Meziříčí, která je pro nás také velmi důvěrnou známou neb je naším každoročním cílem. Díky novému vedení (Libor Lenža) se také stala velmi průbojnou a její zaměstnanci si zaslouží uznání především za rozsáhlou publikačním a popularizačním práci. Kromě toho jim musíme poděkovat za střechu nad hlavou, ve zdejším "Škvorníku“ jsme totiž přečkali noc ze středy na čtvrtek. 
  
Druhý den jsme se v ostravském planetáriu podívali na nový pořad Tomáše Havlíka o zatmění Slunce, které nás čeká a nemine, a povídali si s ředitelem Tomášem Gráfem o všem možném i nemožném. Dozvěděli jsme se, že se o celou hvězdárnu starají v současnosti čtyři zaměstnanci a že je skutečně velmi těžké v tak malém počtu obstarat provoz hvězdárny i planetária. Přesto všechno se jim zatím jakž takž daří držet chod v nepatrně omezené míře, než má například brněnská hvězdárna, kde pracuje téměř pětkrát více zaměstnanců! Držíme tedy ostravským kolegům palce a věříme, že se jejich situace již brzo zlepší. 
Foto IANNaše putování po malých osvětových zařízeních, které zdobí různě velké kopule s různě velkými dalekohledy a planetárii, pro nás bylo velmi poučné. Doufám, že mohu mluvit i za Jiřího, když napíšu, že jsme si uvědomili, jak (relativně) snadné a dobré podmínky máme pro svou práci v Brně. Nejinak (a mnohem lépe) je na tom i Praha. 
Problémy jsou sice všude, ale podmínky, jež panují na malých hvězdárnách jsou mnohdy více než vražedné a nadšení i pracovitost těch, kteří se o jejich provoz starají, si bezesporu zaslouží náš obdiv. Na jednu stranu se nelze divit, když nejsou peníze a dochází k radikálnímu omezování provozu nebo dokonce zavírání těchto institucí, na druhou stranu je ale škoda, když se z budov, jež většinou stavěli v padesátých letech lidé v akcích Z, ve svém volném čase a pro svoje další vzdělávání, stanou hodinové hotely nebo benzinové pumpy.  
Doufejme, že se v naší zemi dostane k moci konečně vláda, která krom politikaření a protěžování svých vlastních zájmů, zvedne naši ekonomiku tak, abychom si útulné a užitečné lidové hvězdárny mohli opět dovolit. Jeden americký prezident prý kdysi řekl, že ekonomická a kulturní úroveň národa se pozná podle toho, kolik má hvězdáren. Jinde jsem četl, že člověk se od prasete liší mimo jiné tím, že občas zvedne hlavu ke hvězdám. Doufejme, že se Česká republika zařadí do vyspělého a kulturního světa i těmito měřítky. 
  
 
 
 
První dny na Expedici jsou skutečně náročné. Jednak se neustále něco buduje -- hangár, stany, opravují se dalekohledy, čistí se bazének, jednak probíhá maratón nejrůznějších přednášek pro začínající i zkušené pozorovatele. Během letošní expedice se pak do těl všech hvězdchtivých pozorovatelů pustilo i Slunce. Například dneska se teplota ve stínu vyšplhala na ohromujících 30,8 stupňů Celsia! Spacáky, zpravidla dimenzované na mnohem nižší teploty, se tak staly malými ranní sušičkami i krematorii, všichni se ukrývají ve stínu a výpravy k nejbližším rybníkům jsou součástí boje o přežití.  

Vychod na Snezce (foto IAN)Výprava na Sněžku 
aneb krkonošská noční můra 
  
Byl začátek expedice. Tedy ten nejlepší čas pro šílené nápady. Když se Jiří Dušek zmínil o tom, že by jsme mohli oblíbený východ Slunce pozorovat tentokráte na Sněžce, moc jsem ho nevnímal a všechno jsem mu odkýval. Netušil jsem, že to myslí smrtelně vážně. Když však byla na parkovišti připravena tři auta, která nás měla odvézt na Pomezní Boudy a v nich odhodlaní členové  klubu "Trosky", polil mě smrtelný pot. To proto, že jedním z nich jsem byl i já. A kdo že to jsou ty Trosky? Hmm, no astronomové, o jejichž tělesné zdatnosti, síle a vytrvalosti se šíří skutečné legendy. Pouze o ni totiž mohli dokázat něco takového.  
Když kolem 23. hodiny kolona pomalu opouštěla parkoviště, nejeden z expedičníků si uvědomil, že je možná vidí naposledy. Na tvářích Trosek  však nebylo nic znát,  jsou příliš zvyklí na napětí, stres a nervozitu doprovázející každou nebezpečnou akci. Bez sebemenších problémů se dostali o půlnoci na  výchozí stanoviště v Pomezní Boudě a vlastní pochod mohl začít. 
Vyšli s úsměvem na rtech, plamenem v očích a nezkrotitelnou energií ve svalech. Úsměv je přešel již po několika metrech -- což svědčí o náročnosti terénu. Přesto ještě měli někteří sílu vtipkovat o směrovém ukazateli, který je informoval, že Sněžka je vzdálena zhruba sedm kilometrů a oni ušli teprve pět set metrů. Tady někde se vytratil i plamen z očí. Jelikož terén se neustále zhoršoval, skupina se raději z taktických důvodů rozdělila na tři. Přední voj, střed a zadní voj. V zadním voji byli nejsilnější členové. To proto, aby svoji rychlostí neunavili ostatní, a v předním ti nejslabší, aby určovali tempo. Tma stále houstla, příroda byla divočejší a tempo se neustále zpomalovalo. Na druhou stranu se člověk mohl kochat pohledem na  nádhernou noční oblohu či na polskou kotlinu plnou světel. Nás zajímalo pouze jedno světýlko -- vrcholové budovy lanovky. 
Dělilo nás zhruba tři sta metrů, ty byli však nekonečné.  Strmé stezky plné kamenné sutě, ohromný vítr, to vše znepříjemňovalo poslední metry výstupu... 
  
Vrchol Snezky (foto IAN)
Kazdy se zahrival, jak umel (foto IAN)
Nakonec ale Slunce vyslo (foto IAN)
a my se vydali domu (foto IAN)
  
Přesto, se nemožné stalo skutečným. Odvážné Trosky stanuly na nejvyšší hoře Čech zhruba kolem třetí hodiny ranní. Strhané rysy, astmatické, alergické a hypoglykemické záchvaty, to vše bylo na nich vidět. Do východu Slunce přitom zbývaly dvě hodiny a jediným útočištěm před přírodními živly se zdála být malá kaplička. Všichni se vecpali dovnitř a snažili se s větším či menším úspěchem najít nějaký svůj kouteček. Takže si zkrátka představte prostor o velikosti větší koupelny, na zemi jsou studené mokré dlaždice a u stěn dvě nepohodlné dřevěné lavice. A všude je cítit kadidlo, zřejmě s prošlou záruční lhůtou. Nahrňte do něho patnáct lidí, kteří chtějí spát. Po zhruba půl hodině snahy a za použití nejmodernějších znalostí o komprimaci, byl obraz asi takový: Změt hadrů, noh, rukou a těl, které by zkušený antropolog možná identifikoval jako lidská. Všude je strašná kosa. Kdosi poznamenal, že je zde opravdové závětří, dokud nefouká vítr. To už bylo moc i na psychiku Vychod Slunce! (foto IAN)takových borců jako byly Trosky. Ozývaly se různé skřeky, nadávky. Hladová Jana Rychlá nabízela 500 korun za krajíček chleba. Jiří Dušek spal na čtverečku pohliníkované karimatky o velikosti 50 krát 50 centimetrů a pod hlavou měl prázdnou láhev od Fanty. Rudolf Novák si omotal kolem hlavy propocené oranžové tričko. 
Rýsovat se začaly i první známky hromadného šílenství. Situace byla natolik zoufalá, že polský celník, který nás chtěl zkontrolovat, raději nasedl na motorku a ujel někam do dálav. Na východ Slunce to však stále nevypadalo. Zdálo se, že ze zoufalé situace není úniku. To si uvědomil i Jiří Dušek zvaný "Zelený Krusty“, zvedl se a se zarytým výrazem v obličeji a  podlitýma očima prohlásil, že tomu, kdo se hýbe, není zima. Načež vyšel ven do ledničky. Jeho hrdinného příkladu následovali i ostatní. Bylo to správné gesto ve správný okamžik. Díky tomu se všichni dočkali překrásného východu, který jim byl opravdovou odměnou.  
Slunce se začalo ukazovat kolem páté hodiny ráno. Nejdříve se na východě, který byl zahalen v mracích, objevil tmavě rudý proužek. Ten se zvětšoval a zvětšoval. Naprosto nečekaně se na něm objevil další... úžasné, pyramidový efekt... Nádherná scenérie se ještě zopakovala, až nakonec Slunce vykouklo úplně celé. Troskám se vrátil usměv do tváře, jejich potrhané rysy nabyli lidštější podoby. Zůstali pouze všední starosti: Kdy se najím? Kdy se vyspím? A podobně. 
Všichni se vrátili v pořádku na hvězdárnu, snad jen s drobnými vadami. Totální nevyspanost, nefunkční kolena, několik vlků, akutní stehnohryz. Což -- když uvážím -- že celou akci naplánoval a vedl Zelený Krusty, je naprosto zanedbatelné. 
   

Viktor Votruba