První exoplaneta splaskla 
Hvězdičko blýskavá... 
Vesmírný archeolog přichází na scénu 
Netvař se jako neutrino!  
Srdečný pozdrav z Marsu 
Zajímavá náhoda

  
   
Snimek domnele planety TMR_1C (foto STSCI/S. Terebey a kol.)První exoplaneta splaskla 
  
Planeta v souhvězdí Býka? S tímto titulkem jsme vás před více než třinácti měsíci informovali o zřejmě prvním přímém záběru planety mimo sluneční soustavu. Nyní se ale zdá, že se o nic takového nejedná -- zjasnění na konci zvláštního plynoprachového chobotu je totiž nejspíše obyčejná hvězda. 
Koncem dubna 1998 NASA s velkou slávou na tiskové konferenci prezentovala záběr zvláštní soustavy ze souhvězdí Býka, který jen několik měsíců předtím pořídil Hubblův kosmický dalekohled. Unikátní nález se podařil úplnou náhodou týmu vedenému Susan Terebey během studia velmi mladých stálic. Jedním z cílů byla i soustava TMR-1, čerstvě zrozená dvojhvězda ve vzdálenosti 450 světelných let, jejíž stáří se odhaduje na sto tisíc až jeden milion roků. Záběr z kamery NICMOS kromě dvou stálic ukázal i zhruba dvě stě miliard kilometrů dlouhý plynoprachový výběžek, na konci ozdobený slabým světelným zdrojem. Podle vědeckého týmu se s největší pravděpodobností jednalo o planetu s hmotností dva až tři Jupitery, která byla gravitačním prakem vystřelena z nestabilního prostředí dvojhvězdy do volného kosmického prostoru. Ve hře však bylo mnoho nejasností, které mohly celý, vpravdě unikátní objev spolehlivě vyvrátit. Tyto obavy se ukázaly jako odůvodněné: Nová, dodatečná pozorování, jež Susan Terebey prezentovala v uplynulých měsících na dvou konferencích, totiž naznačují, že sledovaný objekt je na planetu příliš horký. "S největší pravděpodobností se tedy jedná o normální, hodně zčervenalou hvězdu," komentoval nálezy doktor Keith S. Noll z Institutu  kosmického dalekohledu v Baltimoru. Sama  Susan Terebey plánuje setkání s reportéry až za měsíc, vyhradila si totiž čas k reakci na komentáře svých kolegů a sepsání článku do recenzovaného časopisu o svých nejnovějších závěrech. Podle nejrůznějších informací se přitom ukázalo, že spektrum domnělé planety neobsahuje stopy po vodních parách, jež se objevují u těles s teplotou nižší než 2500 kelvinů. Je tudíž pravděpodobné, že se z první extrasolární planety vyklube obyčejná hvězda v pozadí, jejíž světlo prochází rozsáhlým oblakem plynu a prachu. Její rozptylem na drobných částicích upravené světlo pak při pohledu ze Země vytváří falešný dojem o bližším a chladnějším tělesu. "Podle mého názoru není vhodné a pro vědu škodlivé udržovat při životě myšlenku o existenci planety, když máme po ruce mnohem jednodušší alternativní vysvětlení, jenž podporuje pozorování," uzavřel současnou debatu dr. Noll. "Planety mimo sluneční soustavu jsou pro současné hvězdáře jedním ze „svatých grálů“, takže není divu, že je velké pokušení vidět je tam, kde je chceme vidět. V tomto případě nám ale získané údaje jasně říkají, že byla pouhou iluzí…"  
 

Podle článku v Science News
 
 
   
Gemini North (foto Gemini Observatory)Hvězdičko blýskavá... 
  
Jen na ukázku, pro svoji vlastní potěchu a pro pochlubení, připravili pracovníci Gemini north telescope briefing, kde ukázali první záběry pořízené tímto podivuhodným přístrojem. Již nyní je proto nad Slunce jasné, že se s počátkem třetího tisíciletí dvojice osmimetrových dalekohledů plnohodnotně zapojí do astronomického výzkumu. 
Hlavní výhodou dvojčete je, že s aktivní optikou dosáhnou stejného rozlišení jako mimo zemskou atmosféru. Přitom však mají desetkrát větší plochou než má Hubblův dalekohled. S  obrazem rozmazaným neklidnou atmosférou se hvězdáři potýkají již čtyři sta let, od chvíle, kdy Galileo Galilei otočil svůj dalekohled na oblohu. Jak tedy vypadají první snímky z dílny severního Blížence? Úžasně! 
Na přiloženém portrétu vidíte kulovou hvězdokupu NGC 6934, která se nachází v souhvězdí Delfína. Její fotony putovaly k Zemi mezihvězdným prostorem asi padesát tisíc let a u nás se nechaly polapit CCD detektorem upevněným právě na dalekohledu Gemini north. Ve viditelném světle nevypadají snímky nijak světoborně, ale na vlnové délce 2,2 mikronu s použitím adaptivní optiky je malý zázrak na světě. Právě blízká infračervená oblast – oněch 2200 nanometrů -- je totiž pásmem, kde Gemini pracuje nejlépe. Ostatně můžete si toho všimnout i na obrázku. V levé části mozaiky je pohled na srdce kupy ve viditelném světle s vyznačenou oblastí, kam se Gemini north podíval pomocí své moderní optiky. Rozdíl je více než markantní...  
NGC 6934 (foto Gemini Observatory)
Všimněte si, že na zvětšené části hvězdného pole mají hvězdy podstatně lepší tvar -- jsou kulatější. To popisuje parametr FWHM (full width at a half maximum), tedy číslo říkající něco o tom, jaký profil stálice má. Na levém záběru je hodnota FWHM asi šest desetin úhlové vteřiny, zatímco na pravém obrázku jen 0,09“. Systém tedy teoreticky hravě rozliší světla projíždějícího automobilu ve vzdálenosti 3200 kilometrů! 
Dalším exemplářem je infračervený pohled na planetární mlhovinu pod obludným názvem BD+303639, jež září ze vzdálenosti kolem deset tisíc světelných let v souhvězdí Labutě. Před několika miliony roky byla tahle na první pohled nevýrazná hvězdička stejná jako Slunce. Mezitím ale v jejím nitru vyhořelo veškeré vodíkové i heliové palivo. Obří hvězda se pak po mnoha bouřlivých procesech zbavila své chladné obálky, zlikvidovala tak BD+303639 (foto Gemini Observatory)suitu větších i menších těles, které kolem ní kroužily, a naopak dala za vznik jemné planetární mlhovině. Rozsáhlý oblak vodíku dnes ultrafialovými fotony zahřívá ohlodané stelární jádro. Během několika desítek tisíc následujících let se mlhovina rozplyne a na jejím místě zůstane pomalu chladnoucí bílý trpaslík. 
Celá planetární mlhovina je přibližně stokrát větší než naše sluneční soustavy. Časem se smísí s  mezihvězdným materiálem a stane se důležitou ingrediencí při tvorbě nových hvězd a samozřejmě i planet či drobných mimozemšťanů. 
V budoucnosti, snad v polovině roku 2001, přibude k severnímu přístroji i jeho jižní sourozenec. Obě hlavní zrcadla dostanou stříbrnou pokrývku, která jim umožní nahlédnout v infraoboru do hlubokých plynoprachových mračen. Jejich povrch je přitom fantasticky kvalitní. Od ideální plochy se liší tak málo, že kdybychom skleněné disky zvětšily na stejnou velikost jako Země, pak by největší defekty měly výšku pouhých třicet centimetrů! Blíženci, na jejichž konstrukci v ceně 200 milionů dolarů spolupracují kromě Američanů i odborníci z Velké Británie, Kanady, Chile, Argentiny a Brazílie, se tak již brzo stanou velmi dobrými konkurenty současným kosmickým observatořím. 
  
Podle tiskové zprávy Gemini Observatory
  
 
  
FUSE (kresba NASAVesmírný archeolog přichází na scénu 
  
Astronomové mají k dispozici novou hračku, nad níž určitě zaplesají srdíčka všech pravověrných kosmologů. Americká vesmírná observatoř FUSE se totiž podívá na zoubek zbytkům po velkém třesku -- mezihvězdnému vodíku a deuteriu. Kromě toho podrobně prostuduje i mezigalaktický prostor. 
Far Ultraviolet Spectroscopic Explorer, zkráceně FUSE, se na svoji misi vydala v odpoledních hodinách minulého čtvrtku z Mysu Canaveral na špici nosiče Delta II. Všechno šlo jako po drátkách, takže už několik hodin poté jeden z vedoucích celé výpravy -- David Mangers z Goddardova střediska kosmických letů -- mohl směle oznámit, že "satelit je na oběžné dráze, sluneční panely rozevřeny a všechny přicházející informace ukazují, že je v naprostém pořádku." Jedinou "mediální" závadou bylo, že kamera umístěná na druhém stupni rakety, jež v přímém přenosu vysílala průběh celého startu, přestala pracovat, a to jak na potvoru krátce před nejdramatičtějším okamžikem celého "filmu": oddělením sondy od nosiče... (QuickTime, 90 kB) V průběhu několika následujících týdnů projde sonda sérií nejrůznějších testů a kalibrací a pak bude předána do rukou vědychtivých hvězdářů.  
Nová observatoř váží asi jeden a čtvrt tuny, na výšku má pět a půl metru a kolem naší planety obletí ve výšce osm set kilometrů jednou za sto minut. Podle předem zadaného seznamu si postupně prohlédne nejrůznější vesmírné objekty, u nichž provede detailní rozbor světla v daleké ultrafialové oblasti elektromagnetického spektra, tedy v pásmu, jež je z povrchu naší planety nedostupné. S pozemní stanicí umístěnou v Portoriku se Kliknutim se podivate na kratky zaznam startu (QuickTime, 150 kB)přitom spojí jen sedmkrát denně, a to vždy jen na pouhých deset minut! Ve zbytku času bude pracovat zcela samostatně. Na rozdíl od většiny ostatních projektů NASA je totiž FUSE značně specializovaná. Vlajkové lodě jako Hubble, Comptonova observatoř, SOHO apod. dokáží nejrůznější kousky a jsou připraveny na ty nejdivočejší nápady, které se vylíhnou v hlavách plných hvězd. FUSE se však omezí na sledování pouze v omezeném oboru spektra -- výhodou je však její dosud nedosažené úhlové rozlišení a také citlivost -- může sledovat objekty do 14. velikosti. 
Celou observatoř lze rozdělit na dvě části: základ sondy a vědecké zařízení. V prvním dílu je instalován zdroj nezbytné elektrické energie, přístroje zajišťující orientaci v prostoru, letovou kontrolu a radiové spojení se Zemí. V druhé části je umístěn kvalitní spektrograf, citlivý v rozmezí 90 až 120 nanometrů, který umožní studovat rozložení deuteria a vysoce ionizovaného kyslíku OVI (atomů, jež přišly o pět elektronů).  
Co se tím sleduje? Tento projekt si klade za cíl odpovědět na řadu otázek, jako třeba: Jaké podmínky panovaly několik minut po velkém třesku? Jaké je chemické složení mezigalaktického prostředí a jak ovlivňuje vývoj samotných galaxií? Jaké podmínky panují v mezihvězdných oblacích plynu a prachu, kde vznikají nové stálice a planetární soustavy?  
Prvořadé je studium množství mezihvězdného deuteria, těžkého vodíku, jenž se utvořil krátce po velkém třesku. Zhruba tři minuty po stvoření totiž teplota vesmíru klesla na "pouhý" jeden milion stupňů a v polévce tvořené směsí protonů a neutronů se začala hromadně vytvářet jádra těžkého vodíku, deuteria. Tento proces však pokračoval dále a z většiny jader deuteria pak v dalším vývoji vznikla jádra prvotního helia. Pak se ovšem vesmír rozepnul a zchladnul natolik, že v něm tyto reakce ustaly a chemické složení vesmíru doslova zamrzlo na právě pozorované hodnotě. Ukazuje se, že poměr obsahu deuteria vůči prvotnímu heliu neobyčejně citlivě závisí na střední hustotě vesmíru. Pokud by se nám podařilo spolehlivě stanovit poměr počtu prvotních deuteronů vůči alfa částicím vzniklých v prvních minutách existence vesmíru, mohli bychom s vysokou spolehlivostí převážit náš vesmír a vyslovit verdikt o jeho budoucnosti.  
FUSE, které po deuteriu pátrá, je tak skutečným kosmickým archeologem, který se pokouší najít stopy dějů dávno minulých. Další z objektů jeho zájmu, pětkrát ionizovaný kyslík O VI je pak skvělým indikátorem plynných mračen zahřátých na milion stupňů Celsia, která se rozkládají v prostoru kolem galaxií. Je možné, že právě v těchto mracích, které jsou jinak takřka neviditelné, by se mohla nacházet podstatná část hmoty, po níž hvězdáři už řadu desetiletí neúspěšně pátrají. 
FUSE tak slibuje být skutečným požehnáním nejen pro ultrafialové astronomy, ale i pro kosmology a kdo ví jaké teoretiky. V následujících třech letech, na které se odhaduje provozní doba observatoře, se tedy mají na co těšit. 
  
Podle zpráv na Netu a konzultací Z. Mikuláška
 
 
  
Srdce Sudbury Neutrino Observatory, nadrz s tezkou vodou o prumeru 12 metruNetvař se jako neutrino! 
  
Ve dvacátém prvním století lidé možná procitnou a pochopí, že přírodověda je docela užitečná věc a ve školách se jí konečně dostane místa, které zasluhuje. Možná pak budou učitelé říkat svým žákům, kteří se snaží vypadat nenápadně: "Netvař se jako neutrino!" Proč? Neutrina jsou totiž tak nenápadná, že i ty nejcitlivější detektory světa mají obrovské problémy občas nějaké polapit. Situace se ale možná již brzo radikálně zlepší. V Kanadě totiž startuje unikátní projekt, který slibuje velice zajímavé výsledky. 
Podobně jako astronomové "z viditelné části spektra" i jejich "částicoví" kolegové utíkají daleko od civilizace. Nikoli však na vysoké kopce, nýbrž hluboko pod zemský povrch. Například téměř dva kilometry pod zemský povrch umístil výzkumný tým čítající více než stovku astronomů z celého světa nádobu, která obsahuje tisíc litrů takzvané těžké vody (D2O). Kolem ní je několik tisíc detektorů světla -- fotometrických trubic, které neustále pozorují možné záblesky po zachycení slunečních neutrin. 
Podle teorií hvězdného nitra by měly ze Slunce neustále vyletovat neutrina, částice, které mají s největší pravděpodobností nulovou klidovou hmotnost a jen málo co je pro ně při pouti vesmírem překážkou. Bez odporu proletí Sluncem a po necelých pěti stovkách sekund i Zemí. Tedy i mnou, vámi a nebo našimi detektory, které jsme jim nastražili do cesty. Jen pár se nám jich podaří ulovit, zaregistrovat. A zde nastává problém. Těch slunečních neutrin registrujeme podstatně méně, než bychom měli. Všechny fungující neutrinové dalekohledy nám sdělují, že těch neutrin je asi tak třicet šest procent předpokládané hodnoty. Co je teď špatně? Je to naše předpověď, nebo naše registrace neutrin? Jsou v nepořádku naše představy o tom, jak funguje sluneční reaktor, nebo prostě neumíme neutrina řádně lovit? 
Ukazuje se, že odpověď bychom mohli hledat někde úplně jinde. Je třeba mít na paměti, že neutrina putující vesmírem jsou přinejmenším trojího druhu, odborně řečeno trojí "vůně". Konkrétně rozlišujeme neutrina elektronová, tauonová a mionová. Při termonukleárních reakcích, které ve Slunci probíhají, by měla vznikat neutrina elektronová, a také většina  experimentů na Zemi byla konstruována tak, aby se jimi detekovaly právě tato neutrina. Poslední práce však uvažují také o možnosti, že by neutrina mohla mít i nenulovou klidovou hmotnost. Takové neutrino, které by prostorem postupovalo rychlostí jen o zlomek procenta menší než je rychlost světla, by se pak ovšem během své pouti vesmírem měnilo. Fyzikové říkají, že taková neutrina oscilují mezi elektronovým, mionovým a taunovým stavem. Je ovšem pochopitelné, že pokud se při pozorování zaměříme jen jeden druh neutrin, nutně jich musíme napočítat méně, než kdybychom pozorovali všechna.  
Prvni ulapene mionove neutrino pochazejici ze zemske atmosfery (zdroj SNO)A k tomu cíli má právě posloužit Sudbury Neutrino Observatory (SNO) v kanadském Ontariu. Tato observatoř je schopna registrovat jak elektronová, tak i mionová neutrina. První neutrina ulovená dalekohledem se na monitorech astronomů ukázala po prvním dubnu tohoto roku. Na přiloženém obrázku najdete schematicky znázorněn projev srážky mionového neutrina pocházejícího ze zemské atmosféry s atomem těžké vody.  
Existenci neutrin předpověděl již v roce 1930 Wolfgang Pauli. Jejich zavedením se mu totiž podařilo objasnit poněkud nepochopitelné výsledky pozorování radioaktivního rozpadu. Poprvé však byla pozorována o plných dvacet šest let později, kdy Reines a Cowan zachytili neutrina lapená v speciálním roztoku umístěném poblíž jaderného reaktoru. Za jejich jméno vděčíme Enrico Fermimu, který je nazval italsky – v překladu by se dalo říct "malé a neutrální". 
Neutrinům v astrofyzice vděčíme za mnohé, třeba za výbuchy supernov typu II, a přesto jich stále pozorujeme zoufale málo. Pokud by se ale v Sudbury podařilo prokázat, že neutrino skutečně osciluje, pak by to znamenalo, že jsou naše modely slunečního nitra v pořádku. Navíc, alespoň zčásti by to pomohlo astronomům, kteří už po desetiletí pátrají po skryté hmotě ve vesmíru. Kosmickým prostorem totiž  putují tzv. reliktní neutrina, která vznikla krátce po velkém třesku. Jejich počet až miliardkrát převyšuje počet běžných částic jako elektrony, neutrony a protony. Při tak značné koncentraci by tato reliktní neutrina s nenulovou hmotností mohla představovat nezanedbatelnou část vesmírné hmoty. Mohla by tak určovat, jak se ten celý kolos chová. Řekněte sami, není to vzrušující?  "Novák, ano ty tam vzadu. Netvař se jak neutrino a pojď k tabuli!" 
 
Podle vlastní hlavy, Internetu, Z. Mikuláška a Sky & Telescope
 
 
  
Foto Malin Space Science Systems a NASASrdečný pozdrav z Marsu 
  
Mars Global Surveyor pomalu, ale s jistotou pokerového hráče a zcela mimo současný zájem médii již několik měsíců snímkuje povrch červené planety. Ve zdánlivě nekonečném proudu jeho nejrůznějších záběrů tu a tam najdete milou zajímavost. Jednou takovou třešničkou na dortu je i portrét "prachového srdce". 
Po okouknutí „kontroverzní“ lidské tváře, pyramidového městečka, nám tato výkonná umělá družice Marsu přinesla snímek "smajlíku" a na jednom z posledních i zajímavého kráteru, jenž na první pohled vypadá spíš jako podivuhodné připomenutí sv. Valentýna, patrona všech zamilovaných. Srdíčko má však poněkud větší rozměry: přes 2,3 kilometru. (Vaše milá by asi z takové drobnosti potěšena nebyla...) Prohlubeň vznikla sesuvem stěn podobně, jak vznikají tzv. příkopové propadliny. Ty se tvoří podél zlomových linií při rozpínání skalního podloží. 
Když se dneska večer podíváte z okna, uvidíte nad jihem v sousedství hvězdy Spiky naoranžovělý Mars. V této části oblohy není nic jasnějšího, takže ho identifikujete lehce. Vězte, že právě v těchto chvílích kolem něj krouží malá umělá družice Mars Global Surveyor. Další dvě sondy se k němu chystají a celá armáda dalších rychle vzniká "na rýsovacích prknech" (dnes už asi nejspíš jen na počítačových terminálech) kosmických stavitelů. Přinášejí a určitě budou přinášet neskutečně zajímavé záběry a další vědecká měření. Zlaté tisíciletí Marsu prostě začíná... 
 
Podle vlastní hlavy, Internetu, Z. Mikuláška a Sky & Telescope
 
  
Zajímavá náhoda 
  
Sobota 12. června 1999 byl pošmourný, deštivý den. Nasedl jsem do vlaku a potemnělou krajinou uprostřed zamokřených luk a mlžným závojem místy zakrytých kopců směřoval do Ústí nad Orlicí na přednášku RNDr. Jiřího Grygara, CSc. "Astronomie před koncem tisíciletí". Zaplněný sál vyslechl čerstvé informace z oboru, který v posledních desetiletích dosáhl tak nezvyklého pokroku a po zodpovězení dotazů a nezbytné malé autogramiádě se návštěvníci rozešli do svých domovů. 
S pořadateli jsme k večeru, kdy už bylo po dešti a cesty pozvolna osychaly, doprovodili přednášejícího na nádraží k rychlíku směr Praha. Po jeho odjezdu kolegyně usoudila, že by nebylo od věci podívat se do nedalekých Kerhartic na památné místo u zahrady jednoho zdejšího domku, kde před 36 lety dopadl přes 1 kg těžký meteorit. Na tabulce, která je tam dodnes umístěna, čteme přesné údaje a mimo jiné, že k této události došlo právě 12. června 1963. 
Závěrem snad nezbývá než poznamenat, že nikdo z pořadatelů přednášku s ohledem na toto meteoritické výročí nezamýšlel. Inu, zřejmě jeden z příkladů toho, jak sebeméně pravděpodobné události se přece jenom čas od času stávají. 
  
Jaroslav Kubíka