Pohled do zákulisí 
Stínohra Hale-Boppovy komety 
Proč svítí Slunce? 
Legenda po transplantaci 
Cassini na rande s Venuší 
Důležitá sdělení

  
   
Erupce zachycená sondou SOHO (ESA/NASA)Pohled do zákulisí 
  
Neměli jste někdy chuť zjistit, co se odehrává během divadelního představení v zákulisí? Nebo co takhle třetí oko na temeni vaší hlavy, které ukáže, co se děje za vámi? Ano? Pak vězte, že stejně zvídaví jsou i sluneční hvězdáři -- chtěli by totiž spatřit odvrácenou stranu Slunce. Na rozdíl od obyčejných smrtelníků se jim ovšem tohle přání díky sondě SOHO se alespoň zčásti podařilo. 
Astronomové monitorují dění na povrchu naší mateřské hvězdy z mnoha důvodů. Mezi ty hlavní bezesporu patří předpověď její aktivity. Slunce totiž v žádném případě není poklidně doutnající koule vodíku a helia. Naopak -- občas zabouří a vyvrhne do prostoru rozsáhlý oblak nabitých částic. Ty putují sluneční soustavou a může se stát, že náhodu narazí i na naší planetu. Při takové kolizi se začnou dít věci! Například na jaře roku 1989 byla na povrchu Slunce pozorována rozsáhlá skupina skvrn, v jejíž blízkosti docházelo k častým erupcím. Třináctého března jeden rozsáhlý oblak nabitých částic dorazil až k Zemi. Jako první se mu do cesty postavily umělé družice: jejich sluneční panely najednou "zestárly" o několik let, mnohé na okamžik nad sebou ztratily kontrolu, vymazala se data v jejich pamětích. Prudké změny zemského magnetického pole záhy způsobily zhroucení systému dodávky elektrické energie pro kanadský stát Quebec. Rádiový signál byl natolik rušen, že se bezdůvodně otevíraly a zavíraly dálkově řízené garážové dveře, nefungovalo telefonní spojení. Některé továrny na výrobu integrovaných obvodů musely na mnoho hodin přerušit práci, automobilka General Motors přestala vyrábět nové vozy... 
Počasí na Slunci prostě zajímá nejen operátory řídících středisek, ale i odborníky nejrůznějších pozemských profesí. Další maximum sluneční aktivity se přitom očekává již v příštím roce mezi lednem a dubnem 2000. Odhady ostřílených sluníčkářů naznačují, že půjde o výjimečně bouřlivé období. Velký počet erupcí a dalších dramatických jevů bezprostředně zvýší frekvenci a intenzitu polárních září i dalších jevů v ionosféře, které zhorší rádiové spojení, dálkové ovládání souhvězdí umělých družic a přinese pořádné bolení hlavy i energetikům a stavitelům ropovodů či plynovodů. A to ještě není všechno! Dlouhodobě bouřící Slunce ohřeje zemskou atmosféru, která se zákonitě zvětší. Výsledkem bude mnohem intenzivnější brzdění družic na nízké oběžné dráze. Takže například Hubblův dalekohled začne klesat mnohem rychleji než dosud, nehledě na značné opotřebování a zkrácení životnosti mnoha jeho přístrojů. 
K lepší předpovědi však hvězdáři potřebují sledovat sluneční erupce odehrávající se také za okrajem slunečního disku, tedy v místech, kam normálně nedohlédneme. Důležitý pohled do zákulisí héliové dílny se však nečekaně podařil jednomu z detektorů na palubě evropsko-americké observatoře Solar and Heliospheric Observatory, zkráceně SOHO. Jmenuje se SWAN (Solar Wind Anisotropies) a jeho úkolem je mimo jiné monitorovat celou oblohu v ultrafialovém světle. Tým evropských hvězdářů, pod vedením Jean Loup Bertauxe totiž dokázal z jeho záznamů zjistit, co se odehrává na rozpálené kůži odvrácené strany. 
  

Názorným příkladem monitorování odvrácené tváře Slunce je tato dvojice snímků pořízená s odstupem deseti dní 20. a 30. července 1996. Pokaždé si můžete prohlédnout tři záběry. Na prostředním je podoba oblohy v ultrafialovém oboru osvětlená k Zemi přivrácenou stranou Slunce. Vlevo je podobný záběr, tentokráte však na část, jenž osvětluje odvrácená část. V pravé polovině levého záběru je zřetelná světlá skvrna, která naznačuje existenci rozsáhlé aktivní oblasti na opačné straně. O deset dní později se tento intenzivní zdroj dostal na dohled ze Země. Stejně tak se přesunula světlá skvrna. Existenci neklidného místa na povrchu Slunce potvrdil i zelený snímek z ultrafialového dalekohledu EIT (Extreme Ultraviolet Imaging Telescope). Zatímco 20. července na povrchu chyběla jakákoli aktivní oblast, o deset dní později se jedna taková objevila
  
Celá naše sluneční soustava je ponořena do rozsáhlého oblaku mezihvězdného plynu, především pak neutrálního vodíku. I když je nesmírně řídký -- v jednom decimetru krychlovém napočítáte pouze sto atomů, je zčásti neprůhledný pro ultrafialové světlo. Intenzivní záření našeho Slunce však v plynu vyfouklo rozsáhlou výduť o průměru mezi jednou a dvěma astronomickými jednotkami, jejíž stěny  fungují jako velmi zvláštní, ale nesmírně užitečné promítací plátno. Z povrchu naší hvězdy na ni totiž svítí výkonné reflektory aktivních oblastí -- nahřívají tak vodíkový plyn, jenž potom září v ultrafialovém oboru elektromagnetického spektra (mpeg, 470 kB). 
  
Stínohra Hale-Boppovy komety 

Vodíkové atomy ve sluneční soustavě nepocházejí jenom z mezihvězdného prostoru. Jejich silným zdrojem jsou také komety. Například známá vlasatce Hale-Bopp při svém průletu v roce 1997 za sebou táhla chvost dlouhý sto milionů kilometrů. V záznamech ultrafialového detektoru SWAN přitom hvězdáři dodatečně objevili něco fantastického: protáhlý stín vržený ohonem Hale-Bopp na oblohu. Výkonná observatoř tak nečekaně přispěla ke studiu těchto sněhových koulí toulajících se okolním prostorem. 
 

pozorovani
model
Jádro komety při průletu kolem Slunce uvolnilo do svého okolí ohromné množství plynu a prachu. Sluneční světlo pak molekuly vody rozložilo na jednotlivé atomy a tak se rychle vytvořil rozsáhlý vodíkový chvost, který se rozzářil v ultrafialovém světle. V oblasti o průměru kolem deseti milionů kilometrů tak zcela absorbovalo většinu záření přicházejícího v tomto oboru spektra od Slunce a na obloze se objevil nádherný stín! Kometa tak vlastně totálně zatměla Slunce! Ostatně sami se podívejte na animaci z jara 1997 (mpeg, 470 kB). Jev současně umožnil spočítat množství vodíku a tedy i vody uvolňované jádrem: 300 tun za sekundu. 
  
Bublina v moři mezihvězdného vodíku sahá až za oběžnou dráhu Země. K nahlédnutí za okraj Slunce pak stačí ultrafialový dalekohled SWAN  namířit na stěny osvětlované odvrácenou stranou. "Nápadné ultrafialové skvrny od aktivních oblastí na neviditelném povrchu denní hvězdy se chovají stejně jako světla mořských majáků," komentoval pozorování Jena Loup Berteax. "Pohybují se po obloze ve shodě s rotační periodou Slunce, tedy 28 dní. Takže i když nám chybí přímí pohled, můžeme jejich prostřednictvím monitorovat aktivitu na opačné straně Slunce.“ Ultrafialové stopy na vodíkovém stínítku nás tedy varují před aktivní oblastí na povrchu Slunce o několik dní dříve než dosud. 
Výsadní možnost pohledu do zákulisí však neplatí pro vesmírné observatoře kroužící kolem Země, která je sama obklopena rozsáhlým a tedy rušivým oblakem vodíkových atomů. Laboratoř SOHO, vybavená celkem dvanácti vědeckými přístroji, však pracuje jeden a půl milionu kilometru daleko, na spojnici naší planety a Slunce. Tato meziplanetární sonda se tak stává jednou z klíčových hlídek slunečních meteorologů. 
  
Podle tiskové zprávy NASA, ESA a dalších materiálů
  
Slunce 24. 6. 1999 (foto Big Bear Solar Observatory)Proč svítí Slunce? 
  
Protože je jeho povrch zahřátý na vysokou teplotu několika tisíc stupňů. Všechna tělesa, která mají teplotu větší než je absolutní nula (asi -273 stupňů Celsia) totiž svítí. Dokonce i my. Samozřejmě, že ne ve viditelném světle, nýbrž v infračerveném. Proč je ale Slunce teplé? V jeho nitru se musí uvolňovat velké množství energie. Například se v něm, stejně jako v ostatních stálicích, může spalovat třeba uhlí. Máme však důkazy, že naše hvězda září téměř pět miliard let, a k tomu by zásoby uhlí zcela jistě nestačily. Pozorování i teoretické výpočty však jasně ukázaly, že jediným možným zdrojem energie, který vydrží tak dlouho, jsou  termonukleární reakce. V samotném středu Slunce je natolik vysoká teplota (přes deset milionů stupňů) a tlak, že se zde může spalovat vodík na helium. A jelikož je prakticky celá naše hvězda z vodíku, nemusíme se bát, že by v blízké budoucnosti vyhasla. Téměř beze změn bude svítit ještě pět miliard let. 
Probíhající termonukleární reakce jsou také hlavním rozdílem mezi stálicemi a planetami. U menších těles se totiž teplota v centru nikdy nezvýší natolik, aby v nich začalo spalování vodíku na helium. Pokud však ano, pak automaticky patří do krabice s nápisem "hvězdička". 
Jiří Dušek
 
 
Kopule se Schmidtovou komorou (foto Alain Maury, Palomar Observatory)Legenda po transplantaci 
  
Lovci malých těles sluneční soustavy dostanou v nejbližších dnech novou účinnou zbraň: Schmidtovu fotografickou komoru o průměru 1,2 metru na kalifornské hoře Palomar. Více než padesát let starý dalekohled kvůli tomu prošel důkladnou transplantací a stane se tak jedním z nejlepších astronomických přístrojů počátku třetího tisíciletí. 
Krátce po svém zprovoznění v roce 1949 se tato komora spolu s rozsáhlým týmem astronomů vrhla na svůj dosud největší úkol. V průběhu několika následujících let zachytila na skleněné desky citlivé na modrou a červenou oblast viditelného záření 3/4 severní části hvězdné oblohy. Ambiciózní National Geographic-Palomar Observatory Sky Survey tak dala za vznik unikátnímu atlasu; jeho papírové či skleněné kopie dodnes najdete na věšině velkých observatoří a digitální verze je již několik let dostupná například na stránkách Vědeckého institutu kosmického dalekohledu v Baltimoru. 
Na začátku osmdesátých let inovovaný teleskop odstartoval druhé kolo portrétování (dnes před dokončením). Dvojice Palomarských přehlídek oblohy je tak pro hvězdáře nesmírně cenným zdrojem informací: Jejich porovnáním se podařilo odhalit více než sto supernov, několik komet a dokonce změřit vlastní pohyby sto milionů stálic. 
Speciální fotografická komora však není žádnou unavenou stařenkou. Naopak, hrdě se dívá do budoucnosti: Jejím dalším úkolem přitom není nic lehčího než hon na planetky toulající se sluneční soustavou, především pak Palomarska komora o prumeru 1,2 metru (Rudolf Danner, David Hogg, Palomar Observatory)na ty, jež mohou ohrozit naší planetu. Proto také v minulých dnech dostala nové zařízení -- speciální CCD kameru o velikosti 4096 x 4096 pixelů a v noci z 9. na 10. června pořídila svůj vůbec první elektronický snímek. Až do té doby se totiž používali jenom skleněné desky. 
Dosud se při honu na blízkozemní tělesa používala především robotizovaná kamera připojená k dalekohledu o průměru jeden metr na havajské hoře Haleakela. Systém provozovaný NASA nese oficiální označení Near Earth Asteroid Tracking, zkr. NEAT. Technici a hvězdáři se jeho prostřednictvím naučili nejrůznější kousky a tak se v minulých měsících s chutí vrhli i na rekonstrukci zánovní Schmidtovy komory na Palomaru. Jednak se předělává její ovládání tak, aby nevyžadovalo přítomnost drahého lidského operátora, jednak skleněné desky nahradila moderní elektronická kamera. Až budou všechny úpravy hotové, vznikne přístroj s hlubším dosahem a také větším zorným polem v porovnání se současným NEAT. "Je to stejný pokrok, jako když malou obrazovku přenosné televize vyměníte za velkoplošnou,“ popsal hlavní změny Dr. Steven Pravdo. "S větším zorným polem uvidíme větší počet satelitů, které by nám jinak mohly uniknout." 
Jediný instalovaný CCD detektor zatím pokryje oblast o velikosti 1,1 stupně. Nicméně vývojový tým doufá, že ve spolupráci s dalšími astronomy v několika nejbližších létech umístí do ohniska komory celkem sto podobných čipů a pokryje tak oblast 6,6 x 6,6 stupně! Spolu s dalšími méně výkonnými dalekohledy se poté pokusí v následujícím desetiletí objevit v blízkosti Země všechny planetky větší než jeden kilometr. Odborníci totiž odhadují, že se v rozmezí padesát milionů kilometrů kolem dráhy naší planety takových těles pohybuje jeden až dva tisíce. Odhaleny jich však dosud bylo nejvýše dvacet procent. Nejmocnější zbraní se přitom stane právě modernizovaná palomarská komora. 
 
Podle zpráv Jet Propulsion Laboratory a dalších materiálů
  
   
  
Cassini u Venuse (kresba IAN)Cassini na rande s Venuší 
  
Když se večer podíváte nad západní obzor, spatříte tam za jasného počasí Venuši. To, co neuvidíte, bude drobná sonda Cassini, která právě vykonala návštěvu oslnivé Večernice. Ve čtvrtek 22:30:05 našeho času totiž proletěla jenom 1530 kilometrů nad její oblačnou vrstvou. 
Cílem americké sondy Cassini s evropským pouzdrem Huygens je planeta Saturn. Kvůli tomu však musela v minulých létech provést sérii rozsáhlých manévrů a stát se vlastně jakýmsi meziplanetárním vagabundem. Na svoji první a současně poslední výprav se vydala již 15. října 1997. Do jejího rozvrhu pak konstruktéři zapsali čtyři těsná přiblížení k některým planetám sluneční soustavy, které ji "gravitačním prakem“ výrazně urychlí. S Venuší se poprvé setkala již v dubnu loňského roku. Po dnešním průletu se vydá zpět k Zemi -- 18. srpna si to prosviští jen osm set kilometrů nad zemským povrchem. Teprve pak se definitivně vydá do vzdálenějších oblastí sluneční soustavy: 30. prosince 2000 proletí necelých deset milionů kilometrů od Jupiteru a prvního července 2004 konečně dospěje až k Saturnu. 
Od této chvíli bude nejméně čtyři roky pečlivě sledovat oblačnou přikrývku planety a samozřejmě také její nejbližší okolí. Pouzdro Huygens se také vydá do neprůhledné atmosféry největšího měsíce Titanu a pokusí se přistát na jeho pevném povrchu.  
Během dnešního setkání s Venuší si Cassini procvičí provoz celé plejády jeho vědeckých přístrojů. Prostuduje interakci slunečního větru s planetou, zhotoví sérii snímků oblaků, prostřednictvím ultrafialového a infračerveného spektrometru provede rozbor některých částí atmosféry a podívá se i na blesky, které zde neustále srší. Prostě takové štábní cvičení, doufejme, že se zajímavými výsledky. 
 
Podle zpráv Jet Propulsion Laboratory
 
 
Důležitá sdělení: 
  
Autory videozáznamu světelného jevu z neděle 20. června jsou Richard Cieslar a Tomáš Mencl. Za neuvedení jejich jmen se omlouváme. 
 redakce 
Narýchlo Vám posielam informáciu o tom, ze vsetky  astronomické institúcie so sídlom v nemeckom Garchingu u Mníchova - teda nie len ESO -  (organizátorom je najmä ESO - Garching), usporadúvajú aj tohto roku - 10. 10. 1999 (v nedelu) od 9.00 do 16.00 hod. opät (ako kazdé dva roky predtým) 
  
 "Den otvorených dverí" pre verejnost,
  
samozrejme vstup je "kostenlos" (zadarmo). Z vlastnej skúsenosti - bol som tam pred dvoma rokmi - mozem túto jedinecnú prílezitost len a len odporúcat. V roku 1997 viedol v ESO - Garching - organizacnú i propagacnú zálezitost  Dr. Richard West. Blizsie informácie sa dozviete, resp.citatelia Vasich novín "IAN" na internetskej stránke ESO. 
S priatelskými astronomickými pozdravmi z Mníchova 
  
Dipl.-Ing. Milan Held