Konec světa nastane v listopadu 2003 
Srdce Motýla 
Sodíková vlečka Měsíce 
ALMA na rýsovacích prknech 
Objev rádiového záření 
 
   
  
repro IANKonec světa nastane v listopadu 2003 
  
Pouze kratičký úšklebek vyvolávají na tváři pravověrného muslima křesťanské starosti s přelomem milénia. Každý Arab totiž dobře ví, že konec světa přijde v listopadu 2003. 
"Hle, přísahám při dni zmrtvýchvstání a při duši, jež stálé výčitky si činí! Myslí si člověk snad, že neshromáždíme jeho kosti? Však ano, a dokonce schopni jsme sestavit jeho prsty! A naopak, člověk si spíše přeje jednat i dál hříšně a ptá se: "Kdy vůbec ten den zmrtvýchvstání nastane?" Až zrak se oslepí, až měsíc se zatmí, až slunce s měsícem se spojí, tehdy člověk vykřikne: "Kam prchnout mám?" Však pozor! Nebude žádný úkryt znám, u Pána tvého v ten den bude shromaždiště jen! V ten den bude člověku sděleno, co zavčas učinil a co zmeškal." Tak líčí den zmrtvýchvstání 75. súra muslimského Koránu. Podmínka nutná pro konec světa přitom nastane už v listopadu 2003: V neděli devátého listopadu nejdříve přijde úplné zatmění Měsíce, pozorovatelné z celé Evropy, Afriky, Ameriky a centrální Asie. A pak, o čtrnáct dní později, v neděli 23. se při pohledu z jižní polokoule, konkrétněji Austrálie, Nového Zélandu, jižní Ameriky a především Antarktidy zmizí také Slunce! To vše během Ramadánu! 
Podle sdělení proroka Muhammada jsou jednou z událostí předcházejících dnu posledního soudu "dvě znamení, která nenastala od stvoření nebe a země. Zatmění Měsíce v první noc Ramadánu a zatmění Slunce uprostřed svatého měsíce." Skutečnost je samozřejmě komplikovanější. V době nejsvatějšího Ramadánu už několikrát zamění Měsíce i Slunce nastalo... a žádný konec světa samozřejmě nepřišel. Kromě toho, že se musí oba úkazy odehrát v konkrétní dny, jsou pouze jedny z mnoha znamení. Mnohem důležitější je, že před soudným dnem přijde na zemi antikrist, který zde způsobí veliký chaos. Naproti němu se postaví Ježíš a teprve po mnoha letech dojde k závěrečnému zúčtování. V roce 2000 ani 2003 tedy konec světa nenastane: lhostejno zda jste křesťan nebo muslim. 
  
Podle materiálů na Internetu a konzultace s brněnskou mešitou
   
   
  
Papillon (Zaber na celou N159 uvidite po kliknuti na obrazek, jpg 425 KB)Srdce Motýla 
  
Po neskutečně krátké odmlce tu máme další pěkný záběr z Hubblova nesmírného dalekohledu. Tentokráte se podíval na malé zákoutí Velkého Magellanova mračna. Nový snímek si pak v galerii kosmické observatoře zcela jistě vyslouží měděný štítek "Krása zrození". 
Oblast N159 leží asi 170 tisíc světelných let daleko v satelitní galaxii ze souhvězdí Mečouna pojmenované podle mořeplavce Magellana (klikněte na obrázek). Horké, zářivé a především velmi mladé stálice zde vyfoukly nádherné oblouky horkého plynu s délkou až sto padesát světelných let, v srdci mlhoviny se pak ukrývá podivuhodný útvar, přezdívaný Papillon (francouzsky motýl). Tento symetrický útvar, který napříč měří pouhé dva světelné roky, pravděpodobně vytvořil plyn tekoucí z velmi masivní hvězdy s hmotností větší než deset Sluncí. Takové stálice totiž ztrácí vlivem hvězdného větru, řízeného tlakem záření, enormně veliké množství látky. Tlak záření v rovníkových oblastech brání pádu plynu na povrch novorozeněte a naopak ho usměrňuje pryč od ve směru rotační osy. Portrét "Krásy stvoření" samozřejmě pořídila širokoúhlá kamera WFPC2. 
 
Podle STSCI
   
  
  
Skvrna na zaberu z 19. 11. 1998 (foto Steven M. Smith)Sodíková vlečka Měsíce 
  
Náše vesmírného souseda obklopuje unikátní atmosféra, oznámili před časem hvězdáři z Bostonské univerzity. Plynný obal Měsíce má však poněkud jiné parametry, než jsme zvyklí: v jednom metru krychlovém najdete pouze padesát atomů. Přesto všechno je pozorovatelný i ze Země. 
O existenci velmi řídké obálky hvězdáři vědí od amerických výprav Apollo. Pozemskými dalekohledy se ji ale podařilo zahlédnout teprve před několika lety. Minulý listopad přitom Steven M. Smith objevil na záběrech z celooblohové CCD kamery, jež slouží k monitorování meteorologických podmínek na několika místech celé Ameriky, zvláštní světlou skvrnku. Nejdříve se sice domníval, že se jedná o odlesk na optice, podrobnější analýza však ukázala, že jde o zvláštní chvost sodíkových atomů vyražených z měsíčního povrchu při návratu meterorického roje Leonid. Podivuhodná vlečka měla délku nejméně osm set tisíc kilometrů a hvězdáři ji sledovali po tři následující noci (viz animovaný model, mpeg 350 kB). 
Abychom byli přesní, ono se vlastně o atmosféru nejedná. Poblíž měsíčního povrchu se prostě volně v gravitačním poli pohybují jednotlivé  atomy a ionty, jež pokud nenarazí na povrch, strhne sluneční vítr a odnese je do širého kosmického prostoru. Nejlehčí složkou je samozřejmě vodík, který dohromady nevydá ani na jeden kilogram. Dále je tu asi jedna tuna xenonu a celé plejády dalších prvků. Největší množství sem ale přinesly výpravy Apollo: V průběhu šesti let zde vypustily kolem sto šedesáti tun výfukových plynů.  
Konfrontace pozorovani a modelu (zdroj Steven M. Smith)
V atmosféře, která je lepší než pozemské vakuum, najdete i sodík. Ten má jednu podstatnou výhodu: i ve velmi malém množství je silným zdrojem ve dvou spektrálních čárách tzv. sodíkového dubletu kolem 589 nanometrů a  lze ho snadno pozorovat i ze Země. "Těsně nad měsíčním povrchem najdete asi padesát atomů v metru krychlovém," dodal Jeffrey Baumgarden z řešitelského týmu. "Moderní kamery však sodík odhalí i ve vzdálenosti několika poloměrů Měsíce." A jen tak pro srovnání: na povrchu Země je v jednom centimetru krychlovém 1019 molekul! 
Nečekaná ozdoba bezprostředně souvisí s rojem Leonid. Zatímco v naší atmosféře daly za vznik nádhernému světelnému představení, v případě našeho souseda mírně přeoraly jeho prachový povrch. Došlo tak k obohacení plynného obalu. Atomy však vzápětí strhl sluneční vítr a vytvořil tak pozorovanou sodíkovou vlečku. O několik dní později ji  náhodou zachytily texaské kamery, které se dívaly na opačnou stranu než ležel Měsíc. "Kdyby byl chvost tisíckrát jasnější, pravděpodobně bychom ho spatřili i na vlastní oči," dodal dr. Baumgardner. "Vypadal by jako oranžová zář táhnoucí se oblohou.“ 
 
Podle tiskové zprávy Boston University
 
 
  
ALMA na rysovacim prkne (kresba ESO)ALMA na rýsovacích prknech 
  
V  následujících deseti letech vyroste v chilské poušti Atacama unikátní radioteleskop ALMA, který vytvoří puzzle 64 dvanáctimetrových mikrovlnných antén. Oznámila to před několika dny Evropská jižní observatoř spolu s americkou Národní vědeckou nadací. 
Mikrovlnný obor elektromagnetického spektra dělá husí kůží všem astronomům, kteří se zajímají o velmi vzdálené galaxie stejně jako o rozsáhlá plynoprachová mračna, kde vznikají nové hvězdy a planetární systémy. Výzkum kosmických objektů v oblasti mezi rádiovým a infračerveným zářením je nezbytným doplňkem k záznamům z takových slavných observatoří jako VLT či Hubble. 
Plné jméno nového dalekohledu zní Atacama Large Millimeter Array (odtud zkratka ALMA) a po známém Velmi velkém dalekohledu se stane dalším základním projektem celosvětové astronomie. Jeho šedesát čtyři malých antén v oblasti o průměru deset kilometrů se vždy unisono zaměří na jeden vesmírný objekt. Spojením jejich signálu se tak dosáhne vzrušující citlivosti i úhlového rozlišení. 
Důvod umístění Almy v atacamanské poušti je prostý: Elektromagnetické záření na milimetrových a kratších vlnových délkách velmi intenzivně pohlcuje zemská atmosféra. Ve výšce pět tisíc metrů nad mořem, v klimaticky velmi příznivých podmínkách s nízkou vlhkostí, je však absorbce minimální.  
Celková plocha antén soustavy přesáhne sedm tisíc metrů čtverečních, tedy více než má jedno fotbalové hřiště. Dvanáctimetrové paraboly přitom budou vyrobeny s odchylkou menší než dvanáct mikronů od ideálního tvaru, tedy méně než třetiny tloušťky lidského vlasu. Dosáhne se přitom stejného rozlišení jako s jednou anténou o průměru deset kilometrů, tedy kolem deseti milivteřin (méně než tisícina úhlového průměru planety Saturn).  
ALMA v ceně kolem jedné miliardy dolarů se začne stavět ode dneška za dva roky. Její omezený provoz začne v roce 2005 a kompletní bude o další čtyři roky později. 
 
Podle tiskové zprávy ESO
  
V našem příběhu, který se odehrává na přelomu 20. a 30. let dvacátého století, sehrál hlavní roli elektroinženýr Bellovy telefonní společnosti Karl Jansky. Místem děje se stalo bramborové pole u Holmdelu, asi 50 kilometrů jižně od New Yorku. Zde koncem roku 1929 rostla do výšky i do šířky podivuhodná stavba: dráty a prkýnky vyztužená směrová anténa. Obsahovala téměř 130 metrů mosazných trubek a pracovala na vlnové délce 14,6 metru. 
Úkol, který Jansky řešil, můžeme vyjádřit jednou větou: měl zjistit zdroj rušení trans-atlantského rádiového spojení, které vadilo zákazníkům a Bellově společnosti tudíž kazilo obchody.  
"Nemůžeme chtít po zákazníkovi," prohlásil Janského nadřízený, "aby platil 75 dolarů za tříminutový hovor, do kterého mu neustále něco syčí." 
Monstrum, přezdívané Janského kolegy "kolotoč", se doopravdy mohlo otáčet doleva a doprava jako karusel. Po řadě měsíců vylepšování přestavěl Jansky svou anténu tak, že mohla přijímat signály i ze směrů ležících poněkud nad horizontem. 
Mezitím čas doputoval do prosince 1931. Bylo již citelně chladno a "měřicí laboratoř", což byla jen z prken sbitá bouda, neskýtala pražádný komfort. Jansky se ztuhlými prsty donekonečna justoval své přístroje. Většinou přijímal známé zdroje poruch, všelijaké pípání, kvílení a praskot. Když náhle uslyšel... 
Jansky chtěl věci přijít na kloub během vánočních svátků. To nebude nikdo pracovat, mohu vyloučit průmyslové rušení, uvažoval. Štědrý den strávil ještě se svými rodiči, ale již druhý den seděl u přístrojů. Náhle opět uslyšel onen šum... 
Po zesílení byl sykot chvílemi hlasitější, chvílemi trochu zeslábl. 
Po pěti minutách se ztratil docela. 
Od prvního ledna 1932 si Karl Jansky zapisoval do tabulky doby, kdy záhadný šum uslyšel, a také jeho intenzitu. Ze získaných čísel ale vůbec nebyl chytrý. Tušil sice, že to nějak souvisí s vesmírem, ale nevěděl jak. Znal však jednoho astronoma z Harvardovy univerzity, bratra kolegy z Bellovy společnosti. Ten po krátkém uvažování a výpočtech potvrdil Janského spekulaci: ano ... snad by mohlo rušení přicházet ze souhvězdí Střelce. Tím směrem se nachází střed naší Galaxie. 
Když pak Jansky předal všechny záznamy astronomům na Harvardu k prověření této hypotézy, setkal se s naprostým nezájmem. To ho pochopitelně rozladilo. Nevzdal se však. Registroval "galaktický" šum po celých 14 měsíců, až do konce dubna 1933. Pak předal veškerý materiál svým nadřízeným. Byli překvapeni, ale neváhali a zprávu poskytli tisku. Pátého května v "New York Times" vychází pod titulkem "Nové rádiové vlny přicházejí z centra Mléčné dráhy" sdělení, které mezi čtenáři vyvolalo dosti značný rozruch. Nejsou to depeše cizích inteligentních bytostí? 
Jansky chtěl pochopitelně pokračovat ve svých výzkumech, stavět nové a citlivější antény. Setkal se však s nepochopením nejen u vlastní firmy, což snad lze pochopit, ale také u astronomů a fyziků. Ti nebyli vůbec připraveni na to, že by se mohlo otevřít nové okno do vesmíru, že by mohla vzniknout radioastronomie.  
Janského objev rádiového záření z kosmu přišel opravdu příliš brzy. 
  
Z televizního seriálu "Zlaté století astronomie“