Utajené vysílačky 
Dopadový workshop 
Na vlastní oči
 
   
   
Foto TN J0924-2201 Department of Energy's Lawrence Livermore National LaboratoryUtajené vysílačky 
  
Tým astronomů Lawrence Livermore National Laboratory pořídil další kousek do astronomické Guinessovy knihy rekordů. Jimi objevená galaxie, která se nachází plných jedenáct miliard světelných let daleko, je totiž dosud nejvzdálenějším zdrojem radiového záření ve vesmíru. Objekt, jenž se jmenuje  TN J0924-2201, najdete v jižním souhvězdí Hydry. 
Rádiové galaxie nám především odhalují své nitro. Vůbec prvním objektem tohoto druhu byl zdroj Cygnus A objevený před přibližně padesáti roky. Je však více než dvěstěkrát blíže a třicetkrát slabší než naše nová favortika. Její podobu pro nás v infračerveném oboru spektra zachytil jeden z desetimetrových Keckových dalekohledů na havajském ostrově Mauna Kea. Vypadá jako nevýrazná skvrnka uprostřed záběru. Její červený kosmologický posuv přitom činí impozantních 5,19. Radiové fotony, které dnes pozorujeme, tedy galaxii opustily v době, kdy měl vesmír pouze 16 procent dnešního stáří. 
A odkud bere TN J0924-2201 energii na své transgalaktické vysílání? Pozorování vedla astronomy k jednoznačnému závěru, že v jejím srdci leží velmi hmotná černá díra, která pohlcuje okolní stálice a mezihvězdnou látku. Horký proud plynu tekoucí do jejích útrob je proto silným zdrojem ve všech oborech elektromagnetického spektra. 
V současné době známe asi tisíc takových zdrojů radiového záření a s ohledem na stále dokonalejší detektory je zřejmé, že jejich počet v budoucnu vesele poroste. 
 
Podle tiskové zprávy University of California
   
   
  
Logo WorkshopuDopadový workshop 
  
Před pár lety představil Zdeněk Pokorný české veřejnosti otázku nebezpečí střetu Země s kosmickými tělesy prostřednictvím knížky odehrávající se na mezinárodní vědecké konferenci. Takové konference se však konají nejen v knihách, ale hlavně v reálu. 
Zatím zřejmě nejkomplexnější pracovní setkání věnované "zkáze přicházející z kosmu" tj. asteroidům a kometám, které mohou potenciálně ohrozit lidskou civilizaci prostřednictvím srážky se Zemí, se konalo od 1. do 4. června 1999 v italském Torinu pro názvem IMPACT Workshop (International Monitoring Programs for Asteroid and Comet Threat). Zúčastnili se jej jak objevitelé, pozorovatelé, odborníci přes výpočty drah i statistické pravděpodobnosti srážek, či experti přes fyzikální charakteristiky těles, tak představitelé významných organizací (Mezinárodní astronomické unie, kosmických agentur NASA i ESA,  the Spaceguard Foundation, the Planetary Society aj.).  
IMPACT workshop nebyl jen souhrnem předem připravených referátů, ale pravým workshopem, pracovní dílnou, kde diskuse, občas poněkud bouřlivé, vedly k vyjasňování mnoha stanovisek, postojů a názorů. A nejzajímavější okruhy? 
V posledních dvou letech nebývale narostl počet nově objevených blízkozemních planetek (Near-Earth Objects, zkráceně NEOs). Jenom těles ze speciální kategorie PHA (potenciálně nebezpečných asteroidů) přibylo za loňský rok 55, to je třicet procent ze 179 všech objevených od roku 1932! Většina z nich byla přitom nalezena v rámci famózního amerického "kombajnu" na planetky -- projektu LINEAR. A. Harris odhaduje se, že dosud známe cca 18 procent všech NEOs větších než jeden kilometr. Hledání by však bylo třeba rozšířit na méně jasné objekty do cca 20,5 magnitudy ze současného dosahu 19,0 mag. 
Hledání NEOs není myslitelné bez následných pozorování (tzv. follow-up) tj. následných astrometrických měření potřebných pro spolehlivý výpočet drah. Pokud vzroste počet objevů méně jasných objektů a zároveň bude Richard Binzel (MIT) predstavuje turinskou skalupřibývat kandidátů na znovuvyhledání v dalších poobjevových návratech, vyvstane i zde potřeba rozšířit výrazně dosavadní kapacity na tato pozorování, jak co do pozorovacího času, tak hlavně pokud se týče větších dalekohledů. 
Jak u objevů, tak u následných pozorování existuje velká disproporce mezi severní a jižní polokoulí. Na jižní polokouli dnes bohužel neexistuje profesionální program systematicky se věnující NEOs. 
Nově objevené asteroidy je možné nejen následně pozorovat, ale i naopak pokusit se najít předobjevová pozorování v existujících archivech negativů z velkých fotografických dalekohledů. To vyžaduje dostatečnou péči věnovanou jak ochraně archivů samotných či jejich počítavým kopiím i vyhledávacímu software. 
Další rozvoj výzkumu NEOs není myslitelný bez co nejlepší komunikace mezi pozorovateli po celém světě, bez rychlého přístupu k už získaným datům, spočteným drahám, databázím, bez koordinace pozorovacích aktivit. Na prvním místě se sluší jmenovat stále se rozšiřující a zdokonalované aktivity Minor Planet Center při Mezinárodní astronomické unii. Americká kosmická agentura založila loni NASA´s NEO Program Office at the JPL hlavně za účelem koordinace amerických. aktivit v této oblasti. Připravuje se  Spaceguard Central Node jakožto internetová centrála the Spaceguard Foundation. 
Pracovní skupina pro poznání fyzikálních charakteristik NEOs zdůraznila, že nejdůležitější je v současné době poznání složení NEOs a určení jejich albed, tj. odraznosti jejich povrchu závisející právě na mineralogickém složení . Dokud nebudeme doopravdy znát složení NEOs, nebudeme moci přesně určit jejich velikosti. K tomu ovšem potřebujeme získat jejich spektra, což vyžaduje pozorování pomocí skutečně velkých tří až pětimetrových metrových dalekohledů. 
Grant Stokes predstavuje LINEARPro poznání asteroidů a komet "zblízka" jsou neodmyslitelné mise kosmických sond. Podle Donalda Yeomanse naštěstí právě nyní žijeme ve zlatém věku kosmických výprav k malým tělesům sluneční soustavy. Nezastupitelná budou i radarová pozorování. 
R. Binzel představil novou zpřesněnou stupnici ("Torino scale") rozdělující NEOs dle potenciálního nebezpečí, které tyto asteroidy a komety představují pro lidstvo, od těles, jejichž přiblížení  pro nás nepředstavuje žádné praktické důsledky, až po tělesa směřující k jisté srážce se Zemí. Tato škála je zamýšlena hlavně pro komunikaci s veřejností a médii.  
Jedním ze záměrů workshopu byla totiž i diskuse o tom, jak vlastně komunikovat o možném nebezpečí srážky Země s kosmickým tělesem s nejširší veřejností i například s politiky. Jak sdělit veřejnosti, že toto nebezpečí Brian Marsden, pro tentokrat coby predsedajici sekce objevu a naslednych pozorovaniopravdu existuje, že je třeba je poznávat? ...a utrácet na to peníze daňových poplatníků? Jak reagovat v případě skutečného konkrétního tělesa a přitom nevyvolat paniku? Jak přejemné otázky precizních výpočtů drah a pravděpodobností těsného přiblížení k Zemi po několika obězích kolem Slunce (jestliže každý tento oběh může změnit dráhu tělesa) vysvětlit novinářům, kteří znají jenom "hrozící srážku" nebo "falešný poplach" a široké veřejnosti, která občas uvažuje černobíle a vesměs netuší, co se skrývá pod pojmem "pravděpodobnost"? Zde došly ocenění názory přítomných ne-astronomů, včetně sociologa a sociálního antropologa. V tomto bodě se z asteroidů a komet v blízkosti Země jakožto objektu základního vědeckého výzkumu stává objekt politický, o to delikátnější že např. v USA je část těchto výzkumů podporována armádou. Důležitá je i komunikace mezi samotnými astronomy, zvláště v případech objevů takových "hodně podezřelých těles" jako byl nedávno široce diskutovaný asteroid 1999 AN10. Je vhodné, aby výpočty budoucích těsných přiblížení k Zemi (potenciální srážky) ověřilo více odborníků a expertních týmů. 
Dohodnuté směry další práce se nyní cizelují, aby mohly být vydány jako oficiální dokumenty Mezinárodní astronomické unie a dalších zúčastněných organizací. I stručný výčet probraných otázek, shrnutí dosavadních výsledků a budoucích plánů dává naději, že výzkum asteroidů a komet představujících potenciální nebezpečí pro lidskou civilizaci pokračuje a rozvíjí se. Máme tak jistou šanci, že nedopadneme jako druhohorní veleještěři, kteří žádné NEOs nehledali, IMPACT workshopy nepořádali a dočkali se tak srážky s planetkou v blahé nevědomosti. 
 
Jana Tichá a Miloš Tichý, foto Miloš Tichý
   
    
  
Adaptivni optika s laserem (The Air Force Research Laboratory)Na vlastní oči 
  
Ještě před nedávnem měly na detailní záběry blízkých i vzdálených vesmírných těles monopol kosmické observatoře: Hubblův dalekohled a suita meziplanetárních sond. Nyní se ale ke slovu konečně dostávají také pozemské přístroje. Zaklínadlem, jenž dokáže odstranit rušivý vliv vzdušného obalu naší planety, je adaptivní optika. 
Přestože si hvězdáři na Zemi postavili mnohem větší dalekohledy než jaké mají k dispozici ve vesmíru, trpí jejich detektory jedním velikým handicapem: nacházejí se na dně vzdušného oceánu. Světelný paprsek přicházející z vesmíru se tak láme na rozhraních mnoha vzdušných vrstev, jež mají různou teplotu, vlhkost a hustotu. A jelikož se skladba těchto oblastí mění, paprsek neustále v jistém rozmezí mění svůj směr. Výsledkem je, že svoji jasnost a také svoji polohu mění i sledovaná stálice. Pozemské dalekohledy tudíž mají mnohem horší úhlové rozlišení než ty kosmické, omezené pouze ohybem světla. Teoreticky by čtyřmetrový dalekohled dosáhl rozlišení 0,04 úhlové vteřiny (pod takovým úhlem uvidíte korunovou minci na vzdálenost sto kilometrů), ve skutečnosti je ale jeho ostrost běžně pětadvacetkrát horší, kolem jedné vteřiny. A to je zoufale málo: kometární jádra, planetky, detaily vzdálených galaxií i střed naší Galaxie se proto ukrývají za rouškou bublající atmosféry. 
Vlivem neklidného vzduchu jsou tedy obrazy kosmických objektů rozmazané a i na těch nejlepších pozorovacích místech v chilských Andách či na Havaji jen málokdy rozlišovací schopnost dalekohledů dosáhne pod 0,5 vteřiny. Ostatně přesvědčit se o tom můžete na vlastní oči: Když se na nějaké hvězdárně podíváte dalekohledem s velkým zvětšením na jasnou hvězdu a trochu si ji rozostříte, spatříte barevně pulsující, poskakující skvrnu. A právě této nádhery se chtějí profesionální hvězdáři zbavit. 
Rotujici Vesta (kliknutim se podivate na animaci s vetsim rozlisenim, gif, 1,5 MB)Jednou z možností, jak alespoň z části obejít nepříjemný handicap, je sledovat vesmír v infračerveném oboru spektra. Světlo delších vlnových délek totiž atmosférou prochází mnohem lépe. Na druhou stranu se ale často k pozorování nehodí, nehledě na to, že rychle klesá rozlišovací schopnost dalekohledů jako takových. Proto se na hvězdárnách experimentuje s tzv. skvrnkovou interferometrií, kdy se pořídí velké množství záběrů s krátkou expozicí, ze kterých se počítačově zrekonstruuje podoba původního objektu. Většinou je ale omezena na hodně jasná tělesa. 
V posledních několika létech se začíná úspěšně používat další způsob tzv. adaptivní optiky: k oblafnutí rušivé atmosféry vznikl speciální systém zrcadel, které velmi rychle korigují veškeré nepřesnosti obrazu. Pomocí zvláštního detektoru se měří podoba referenční hvězdy ve směru, kam se zrovna dívá dalekohled. Počítačový algoritmus pak několiksetkrát za sekundu vypočítá, jak musí být pro kompenzaci opraven obraz, což se následně provede deformací malých zrcadel, která stojí v cestě světelného paprsku. Jinou možností je také sledovat stav atmosféry pomocí laserového paprsku (viz snímek), který vytvoří vlastní "pozemskou" hvězdu -- stejnou metodu používají i americké špionážní družice (právě odtud pochází tato metodika). 
Podobné zařízení se používá v blízkém infračerveném oboru spektra také na desetimetrovém Keckově dalekohledu II. a jeho první výsledky jsou skutečně velmi, velmi zajímavé. Teleskop se totiž přiblížil mezi své teoretické rozlišovací schopnosti. Ostatně posuďte sami: Na přiložených snímcích, které jsme vybrali z pomalu se rozrůstající galerie záběrů, najdete nejjasnější planetku Vesta. Animace vznikla složením série expozic s fantastickým rozlišením 0,04 úhlové vteřiny. Jelikož je průměr asteroidu o něco větší než pět set kilometrů, při velikosti 0,35“x0,29“ mají nejmenší detaily zhruba šedesát kilometrů. Podobně kvalitní záběry před několika roky získal i Hubblův kosmický dalekohled. Je zřejmé, že na povrchu Vesty existuje množství velikých i malých kráterů, ten největší přitom dosahuje čtyři sta kilometrů. 
Velmi pěkný je i pohled na planetu Neptun z 24. května tohoto roku. Pro srovnání  přikládáme stejný záběr bez použití adaptivní optiky. Rozdíl je patrný na první pohled. Obdobně ostré jsou také záběry mnohem vzdálenějších objektů. 
Systém adaptivní optiky, který srovnává náskok pozemských detektorů s vesmírnými observatořemi, je na samém startu. Jeho síla se ukáže až v okamžiku, kdy se stane rutinní záležitostí. A to bude již hodně brzo. 
 
Podle materiálů na Internetu