Aristarchus (foto archiv autora)Měsíční zastavení  

Podivný Aristarchus 
Kráter Aristarchus a celá krajina v jeho blízkém okolí je proslavena zvláště svým jasem, kterým vás upoutá i na neosvětlené straně Měsíce. Dno kráteru Aristarchus opravdu patří mezi nejjasnější místa měsíčního povrchu, což potvrzují fotometrická měření, podle kterých má jeho dno jasnost –0,7 mag. Karel Anděl proto určitě věděl o čem hovoří, když tvrdil, že "tuto formaci není možno pozorovati bez ochranného tlumícího skla". Jestliže si tedy chcete prohlédnout podrobnosti v interiéru kráteru, je nezbytné použít vhodného měsíčního filtru. Možná si potom všimnete, že jeho vnitřní svahy zdobí světlé a tmavé pruhy. Aristarchus si toto tajemství ale opravdu dobře střeží, takže "pruhovaný" interiér mnohdy neobjevíte ani na zdánlivě povedených fotografiích. Inu je vidět, že není nad přímý pohled do dalekohledu! 
Aristarchus je však proslaven i tím, že právě z této oblasti pochází nejvíce hlášených tzv. přechodných jevů -- celá jedna třetina! První zmínky o pozorování podivných událostí v tomto krásném měsíčním zákoutí najdeme už na samém úsvitu teleskopických pozorování Měsíce. Již polský hvězdář Jan Hevelius (1611-1687) se zmiňuje o zabarvení Aristarcha a dokonce jej pojmenoval jako Mons Porphyrites podle načervenalé barvy, kterou má i stejnojmenné pohoří v Egyptě. Dokonce i sir William Herschel se domníval, že byl svědkem vulkanického výlevu v této oblasti. Pozorování, které ovšem kolem Aristarcha vzbudilo největší poprask, pochází z doby ne tak vzdálené. Bylo to časného rána 29. října 1963, kdy astronom James A. Greenacre začal na Lowellově observatoři v Arizoně za pomocí velkého 24palcového refraktoru prohlížet okolí kráteru Aristarchus. Přesně půl druhé světového času se zaměřil na oblast Kobří hlavy, na kterou svítilo Slunce už dost vysoko. O dvacet minut později si ovšem při 500násobném zvětšení všiml, že malý kopec jihozápadně od Kobří hlavy, podobající se lunárnímu dómu, je zbarven do červenooranžova. Současně uviděl i malou skvrnu stejného zabarvení na okraji Schroterova údolí. V průběhu dalších dvou minut se tyto barvy staly zřetelnější a zvětšily svůj jas. Po té Greenacre zavolal kolegu Barra, aby se přesvědčil, zda ho nešálí zrak. Barrovi se zdály skvrny oranžové a s použitím filtru mnohem výraznější. Při pozorování bez filtru se pak po chvilce nakonec shodli, že barva skvrn je červenooranžová. Vývoj barevných skvrn pokračoval podle následujícího scénáře (ve světovém čase): 
  
1 h 55 min Greenacre zpozoroval růžový pruh podél jz okraje vnitřku Aristarcha
2 h 00 min Skvrny v Kobří hlavě  a na okraji údolí změnily barvu na rubínovou červeň, jejich jas byl ale vůči okolními terénu stále vysoký.
2 h 05 min Barvy začaly ztrácet na své intenzitě.
2 h 10 min Všechny barvy zmizely, kromě růžového proužku.
2 h 15 min Krajina vypadala jako před pozorováním přechodného jevu.
  
Jev, který Greenacre s Barrem pozorovali byl nezávisle potvrzen i Perre Boycem z Perkinsonovy observatoře ve státě Ohio, kde měli k dispozici 69palcový reflektor. To jsou tedy přechodné jevy, ale mnoho pozorovatelů (včetně mě) tvrdí, že krajina kolem Aristarcha je zabarvená stále. V druhé polovině minulého století probíhala mezi astronomy barevná horečka, kdy měl člověk díky jejich popisům dojem, že Měsíc je barevnější než ovocnářství. I v této době, kdy byl barevný měsíc módou, se však našli astronomové, kteří tvrdili, že je bezbarvý. Málokdo si však dovolil tvrdit, že bezbarvá je i krajina okolo kráteru Aristarchus. Sám bych tomu možná nevěřil, kdybych několikrát barvy u Aristarcha neviděl na vlastní oči. Je to skutečně skvělá podívaná. Celý život žijete s předsudkem, že Měsíc je jen šedivý a najednou se vám na něm ukážou granátově červené skvrny, skořicové fleky a občas i něco modrozeleného. Zdá se to skutečně neuvěřitelné, ale takové barevné skvrny byly potvrzeny nejednou i fotograficky. Nezbývá, než se co nejčastěji na Aristarcha dívat. Vhodná příležitost (okolo úplňku) se k tomu nabídne kolem 28. června. 
 

Pavel Gabzdyl