Vesmírný "šmízák" 
Převleky staré dámy 
SOFIA dostává křídla 
Léto je tady, běžte vyrábět kruhy v obilí!

   
   
Kliknutim se podivate na obrazek v plnem rozliseni (jpg, 85 kB)Vesmírný "šmízák" 
  
Víte, co je to "šmízák"? Jedná se o osobu, která tajně koukám tam, kam nemá. Tak jednou nazval Jirka Dušek nejmenovaného kolegu, který na nás potutelně pokukoval okénkem do kopule. Nebojte se, nedělali jsme tam žádné nepřístojnosti... v klidu jsme se věnovali tajnému pokukování po jakémsi objektu vzdáleného vesmíru... 
Podobným šmízákem, jako jsme byli my, je bezesporu Hubblův kosmický dalekohled a tým astronomů, kteří s ním zkoumají tajemství nočního nebe. Snímky, jež nám pozemšťanům přináší, jsou nejen nesmírně zajímavé a cenné, ale často také moc krásné. Jedním z nich je mozaika spirální galaxie NGC 4414. Již v roce 1995 se tento hvězdný ostrov dostal na mušku mezinárodního týmu astronomů vedených doktorkou Wendy Freedmanovou v rámci jednoho z klíčových projektů vesmírného dalekohledu  --  určování mezigalaktických vzdáleností. Ostatně, nedávno jste se mohli na stránkách IAN dočíst o prvním vážném výsledku této přehlídky. 
Spirála, kterou najdete v souhvězdí Vlasy Bereniky, je relativně blízká, a proto se také nevejde do jednoho zorného pole Hubblova dalekohledu. Dokonce je vidět i v menších přístrojích, jež používají amatérští astronomové.  Freedmanová a její tým pořídili v první fázi celkem třináct expozic galaxie ve třech různých filtrech a identifikovali na nich několik pulsujících proměnných hvězd, cefeid. Ty jim umožnily stanovit vzdálenost NGC 4414 na 19,1 megaparseků, tedy přibližně šedesát milionů světelných let. 
Dva zabery z Hubblu z nichz vznikl portret NGC 4414V roce 1995 se tak podařilo vytvořit barevnou mozaiku celé poloviny galaxie. Po několika letech se ale astronomové k NGC 4414 vrátili a stejnými filtry nasnímali i druhou část a my si konečně můžeme vychutnat velmi pěknou momentkou vzdáleného hvězdného ostrova. 
Na přiloženém snímku, který se vám po kliknutí otevře v plném rozlišení, si všimněte jedné zajímavé věci. Krom rozsáhlých prachových oblastí je nápadné i různorodé zabarvení spirálních ramen. Zatímco u středu má disk žlutavý nádech, k okrajům přechází do modré barvy. To je dáno tím, že právě v těchto místech spirálních ramen dosud vznikají nové hvězdy a celé asociace, zatímco poblíž jádra už pozorujeme vesměs staré zarudlé hvězdy a chladnější oblasti. Některé mladé a modré hvězdy se na snímcích Hubblu podařilo také rozlišit.  
Vesmírné šmízování HST přináší lidem stále nové a hezké pohledy do nebe. Na rozdíl od mnoha jiných věcí nikomu neškodí a tak nezbývá než doufat, že v budoucnu bude takových na pohled pěkných a astrofyzikálně zajímavých portrétů jen přibývat. 
  

Podle Hubble Heritage
  
  
  
Eta Carinae obklopena dvema plynoprachovymi laloky (foto HST/STSCI/NASA)Převleky staré dámy 
  
Jedna z nejzajímavějších hvězd noční oblohy, éta Carinae, se nečekaně začala zjasňovat. Hvězdáři se přitom domnívají, že se možná jedná o předzvěst stejně masivní erupce jako se odehrála v minulém století. 
Do zorného pole všetečných astronomů se tato hvězda z Lodního kýlu dostala před sto padesáti léty. V roce 1677 měla dle záznamů Edmonda Halleyho asi čtvrtou velikost, avšak v dubnu 1843 se zjasnila na -0,8 magnitudy a byla na nějakou dobu po Síriovi druhou nejjasnější stálicí. Po dvaceti létech však nastal "pád z výsluní", roku 1868 přestala být viditelná bez dalekohledu a od té doby se dlouhá léta její jasnost pohybovala kolem šesté velikosti. Záznamy profesionálních i amatérských hvězdářů z posledních několika měsíců však potvrdily, že se opět zjasňuje. 
Éta Carinae je skutečně zajímavý případ. Leží ve vzdálenosti kolem sedmi a půl tisíce světelných roků a patří tak mezi nejhmotnější, nejsvítivější a také značně nestabilní známé stálice. Je těžká jako sto Sluncí a její zářivý výkon se odhaduje na pět milionů Sluncí. Zcela jistě spěje k neodvratnému konci supernovy, či ještě větší hypernovy. Má za sebou tak tři miliony roků existence a k její explozi může dojít v nejbližších deseti tisících létech. A aby toho nebylo málo, vlivem tzv. hvězdného větru, proudu částic tekoucích směrem od éta Carinae, ztrácí stokrát až tisíckrát více materiálu než stálice s hmotností 30 či 40 Sluncí. 
Vždyť při svém posledním zjasnění ve čtyřicátých létech minulého století kolem sebe vyfoukla dvojici plynoprachových obálek o velikosti naší sluneční soustavy, ze kterých byste dohromady uplácali hned tři Slunce (viz snímek). Mlhovina je pozorovatelná ve velkých dalekohledech a nazývá se Homunculus. V jejím nitru se dnes ukrývá hypertrofovaná stálice. 
Na tuhle ohromnou pochodeň se v posledním roce podíval i Hubblův vesmírný dalekohled. Pomocí svého spektrografu prohledal nejtěsnější okolí a objevil skutečně zvláštní věci, jež se dosud nepodařilo úplně interpretovat. Na záběrech z observatoře totiž hvězdáři spatřili malé dvojité laloky vyrůstající uvnitř většího páru podobných útvarů. Za pozorované zjasnění přitom mohou právě vnitřní partie -- mohlo totiž dojít k jejich nečekanému ohřátí a tedy i zvýšení zářivého výkonu. Současně je ale možné, že se éta Carinae hodlá opět probudit. "Na obloze existuje kolem šesti tisíc hvězd viditelných bez dalekohledu," komentoval situaci Kris Davidson z pozorovacího týmu. "Žádné z nich ale nerozumíme tak málo jako éta Carinae." 
  
Podle zpráv na Internetu
  
   
  
Clipper Lindbergh s naznacenym otvorem pro dalekohled (foto NASA)SOFIA dostává křídla 
  
Právě v těchto dnech začala stavba unikátní létající observatoře: Za necelé tři roky bude ve svých útrobách vozit dalekohled o průměru dvou a půl metru a v infračerveném oboru spektra studovat objekty blízkého i vzdáleného vesmíru. 
Vesmírné astronomické observatoře už dávno nejsou ničím výjimečným. Každý rok se jich na oběžnou dráhu kolem Země či do prostoru sluneční soustavy vydá hned několik a tak není divu, že si většina z nich neužije ani pověstných "patnáct minut slávy". I přes tuto na první pohled značnou "inflaci" se ovšem nejedná o rutinní záležitost. Cesty do rozlehlého kosmu jsou stále ještě dobrodružstvím a může je zhatit kdejaká drobnost. Stačí nefungující spínač za pár korun, natržená hliníková folie či blbá lidská chyba -- a zařízení za několik desítek milionů dolarů, stejně jako několik let práce rozsáhlého týmu konstruktérů a vědců může ve zlomku sekundy změnit unikátní observatoř v bezcenný kus kovu. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Kratičké přepětí komerčně vyráběného procesoru, jenž byl součástí infračervené observatoře Wire, vedlo k předčasnému odpálení krytu dalekohledu a vzápětí k rychlému úniku chladící látky, zmrzlého vodíku. Umělá družice se tak ihned po svém startu čtvrtého března tohoto roku stala vědecky bezcenná. Nyní slouží ke studijnímu manévrování na oběžné dráze. 
Riziko nezdaru je tudíž veliké. Když k tomu připočítáte vysoké náklady na vývoj a dopravu větší sondy do vesmíru, je zřejmé, že ještě hodně dlouho budou astronomové stavět své observatoře i na staré dobré matičce Zemi -- ať už na pevnině či ve vzduchu. Tahle zařízení lze totiž kdykoli a jakkoli opravovat, přestavovat a modernizovat. Vždyť takový Hubblův dalekohled vyžaduje velmi nákladnou servisní výpravu každé dva až tři roky a tak jeho patnáctiletý provoz vyjde na několik miliard dolarů. I ty největší pozemské hvězdárny jsou desetkrát levnější! 
Do této "cenové kategorie" patří Kuiperova létající observatoř, která fungovala více než dvacet let. Devadesáticentimetrový dalekohled umístěný na palubě přestavěného vojenského dopravního letadla C-141 si může na své konto připsat řadu objevů v infračerveném oboru spektra: prstence kolem Uranu či atmosféru O vyhodach letajici observatore svedci i tento graf (zdroj NASA)nejvzdálenější planety Pluto. Důvod existence této hvězdárny byl prostý. Vzdušný obal naší planety, především pak hojně zastoupené vodní páry, prakticky znemožňují sledovat vesmír v infračerveném světle. Jediným řešením je dostat chlazené detektory nad tuto vrstvu: alespoň do výšky nad dvanáct kilometrů a nechat tak pod sebou 99 procent nepříjemné vody. A jelikož výpravy do vesmíru jsou dost drahé a rizikové, přijatelnou variantou jsou vrcholky nejvyšších hor či ještě lépe letadla. 
Na místo průkopnické Kuiperovy létající observatoře, jež odešla do důchodu v říjnu 1995, se proto intenzivně připravuje SOFIA -- Stratosférická observatoř pro infračervenou astronomii (Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy). Jejím základem bude "Clipper Lindbergh", jenž dvacet let pracoval ve službách známé společnosti Pan Am.  V následujících třech létech bude na palubě tohoto Boeingu 747 instalován obří dalekohled o průměru dva a půl metru. Výhled bude mít z otevíratelného pravoúhlého okna mezi křídlem a chvostem letounu.  
Broušení a leštění speciálního zerodurového zrcadla začne tento měsíc. Do začátku příštího roku projde přestavbou i letoun a tak, pokud půjde vše bez problémů (především finančních), lze první start Sofie očekávat v polovině roku 2002. V provozu bude po dobu asi dvacet let, přičemž se každý rok plánuje kolem 160 sedmihodinových letů s třináctičlennou posádkou (tři piloti, deset vědců a techniků). Detektory budou desetkrát citlivější s třikrát lepší rozlišovací schopností než v případě Kuiperovy observatoře. Vesmír bude studovat v rozsahu vlnových délek 0,3 mikrometru až 1,3 milimetru. 
Podle plánu amerických a německých astronomů, kteří se dohromady podílejí na stavbě Sofie, se v zorném poli objeví mezihvězdná mračna a oblasti naší Galaxie, kde vznikají nové stálice, nejbližší protoplanetární disky, atmosféry a jejich prstence planet sluneční soustavy, komety a celá plejáda dalších objektů. Svým dosahem se tak zcela jistě zařadí mezi nejvýkonnější dalekohledy světa. 
  
Podle materiálů na Internetu
   
   
   
Foto -- Circlemakers --Léto je tady, běžte vyrábět kruhy v obilí!  
  
S dozrávajícími klasy a začínajícími prázdninami se u nás, stejně jako v jiných zemích, opět objeví "legendární" a "tajemné" kruhy v obilí. Tahle často velmi povedená "grafitti" si naši pozornost zcela jistě zaslouží. Nikoli však jako stopy po mimozemšťanech, projevy geomagnetických polí či tajemné aury velkého Křečopaužta, ale coby zajímavá díla umělců, kteří -- z pochopitelných důvodů -- zůstávají v anonymitě.  
Za zakladatele tohoto zajímavého uměleckého směru se podle dochovaných legend považuje dvojce anglických nadšenců Doug Bower a Dave Chorley. V průběhu několika let jejich jednoduché výtvory zaujaly nejen širokou veřejnost, ale spolu s jejich následovníky daly za vznik celé "vědní" disciplině, která -- přiznejme si to -- i vcelku solidně vynáší. S koncem druhého milénia a tedy i probuzením mnoha nejrůznějších náboženských sekt se přitom kruhy v obilí hřejí na výsluní mediální slávy čím dál tím častěji. (Zvlášť, když jsou letní měsíce pro novináře "okurkovou sezónou".) 
Jejich výroba je více než snadná... Potřebujete pouze měřící pásmo, různě dlouhá prkna opatřená na koncích lanem, klubko nylonového špagátu a eventuálně nějakou tu tyčku. Na místo se dostanete jednoduše: opatrnou chůzí mezi vysázenými řádky či ve stopě po traktoru. Skvělé je, když si pro tvorbu vyberete deštivou noc: jakkoli ohnuté klasy na cestě ke kruhům se totiž rychle narovnají a obilí se nebude tak lámat. Pozor na stopy podrážek! 
Pro obyčejný kruh jsou nezbytní dva lidé a prkno. Jeden je na místě budoucího středu kruhu a stojí na konci desky. Ten druhý s prknem otáčí. Nazvěme si ho kružníkem, středového pak středníkem. Kruh se tvoří v několika krocích:Vce, co potrebujete k vyrobe... 
  • Nejdříve prkno nakloňte pod úhlem asi šedesát stupňů tak, aby jeho plochá část byla "rovnoběžná" se stojícími stébly obilí. Prkno udržujte asi v polovině stébel. (Samozřejmě vyjma začátku tvorby.) 
  • Kružník poté rovnoměrným tlakem, například nohou, oběma rukama, obilí skloní k zemi. Vytvoříte tak výseč o velikosti asi dvacet stupňů. 
  • S prknem se posunete k neskloněnému obilí a vše opakujete. Středník hlídá, aby byl jeho konec prkna ve středu. Jinak by vám mohl vzniknout "šišoid". 
O případné stopy se starat nemusíte. Kružník se prochází po již položeném obilí, středník stojí na místě. Že je obilí polámané, není také na závadu. To vyřeší kruhologové. Vhodné ale je zkontrolovat okraje kruhu, kde bude obilí položené jen z části. Ty nejnápadnější trsy narovnejte ručně. 
Důležitý je samozřejmě výběr místa. Oblast by měla být něčím zajímavá či tajemná (straší zde, místo dávného neštěstí, poblíž menhiru, bývalý hřbitov, tetce Pospíšilovic tu kdysi zmizela koza apod.) a samozřejmě vás nesmí při výrobě nikdo spatřit. Na druhou stranu je ale vhodné zajistit, aby si výtvoru všiml "náhodný" kolemjdoucí... A když v kruhu rozsypete nějakou vhodnou a přírodě neškodnou látku (např. železné pilinky, potravinářské barvivo...), bude o záhadu více! 
Podrobné informace o přípravě složitějších obrazců, pikantní historky i výstavu nejzdařilejších kruhů najdete na stránkách anglických circlemakerů. A jestli se vám podaří nějaký pěkný výtvor (zvlášť, když získá publicitu), pak nám o tom nezapomeňte napsat také do redakce. Kruhům zdar! 
  
Podle vlastních zkušeností a materiálů na Internetu