Nad dopisem čtenáře: 
  
Nazdar, 
v jednom z minulych cisel IAN se Z. Mikulasek nechal slyset, ze: 
Vliv odpudive gravitace na minuly vyvoj vesmiru ovsem neni tak podstatny, jak by se snad zdalo. Souvisi to se skutecnosti, ze zatimco akceleracni schopnost vakua zustava stale taz (vakuum se rozpinanim "neredi"), deceleracni schopnost bezne latky byla v minulosti o dost vetsi nez je dnes proste z toho duvodu, ze drive byl vesmir o poznani hustejsi. Vzhledem k tomu, ze ve vesmiru prokazatelne je obsazena vzajemne se gravitacne pritahujici latka, pak v minulosti musel jeji vliv na dynamiku rozpinani vesmiru prevazovat. Odpudive sily vakua se tak zacnou  prosazovat az pozdeji, tehdy kdy je uz rozpinaiíci se vesmir dostatecne ridky, tedy treba zrovna ted. Je nyni uz jen otazkou casu, kdy nam mereni vzdalenosti vzdalenych galaxii provedena pomoci dobre okalibrovanych postupu a metod pomohou dolustit celou tu vesmirnou saradu do vsech detailu. Nicmene jiz nyni je zrejme, ze zijeme ve vesmiru, ktery je co do prostoru nekonecny a bude se tez do nekonecna rozpinat. Rovnez vime, ze v minulosti se tempo rozpinani vesmiru prilis nemenilo, takze vesmir musi byt stary zhruba onech 12 miliard let.  
  
Prestoze jsem pouhy laik, dovolil bych si par poznamek:  
a) neni znamo, jaky byl ci je vliv odpudive gravitace na vyvoj vesmiru,  protoze se vubec nevi, zdali neco takoveho existuje. Z toho duvodu  neni ani mozne uvadet, jak se odpudiva gravitace vakua chova (tvrzeni, ze s rozpinanim se prostoru se nemeni, protoze se vakuum "neredi", je pouha spekulace);  
b) mam zato, ze tvrzeni v zaveru citatu jsou az prehnane optimisticka.  Zejmena neni dodnes vubec jasne, zda se vesmir opravdu rozpina. Vsechny ty jevy, ktere k dane predstave vedou (rude posuvy, reliktni  zareni apod.) mohou byt vyvolany jinymi skutecnostmi. Mam zato, ze  padny argument o tom, ze se vesmir skutecne rozpina, by bylo mozno podat az dele trvajicim vyzkumem velmi vzdalenych supernov, kdy by se jejich jasova krivka mela "roztahovat do sirky" umerne rudemu posuvu. Neco podobneho bylo sice jiz udajne pozorovano, ale neni to jeste zcela jiste. Navic se lze docela opravnene domnivat, ze k onomu  rozlusteni vesmirne sarady je jeste pekne dlouha cesta (a treba se to  ani nikdy nepovede...). 
c) tvrzeni, ze vesmir je nekonecny a bude se rozpinat donekonecna je opet zcela nepodlozene. Nikdo z lidi nevi, jak je vesmir velky. Nikdo nevi, zdali to, co my oznacujeme "vesmir", neni ve skutecnosti pouha podmnozina nejakeho vyssiho utvaru (treba "bublina ve sklenici nadvesmirne limonady"). Tak k cemu ona silna slova o nekonecnech?  
  
Krom toho bych si dovolil upozornit, ze pouziti obracene hodnoty Hubblovy konstanty k odhadnuti stari vesmiru je do jiste miry chybne, a ze z tohoto hlediska je v prispevku uvadene stari vesmiru 12 miliard roku pouhou sazkou do loterie. Opet se totiz nevi, zda bota je leva ci prava, a nadseni W. Friedmannove a dalsich je neopravnene.  
Vzhledem k tomu malu, co zname, by to tedy chtelo snad priste volit v prispevcich do IAN obezretnejsi a mene sebevedome formulace.  
  
S pozdravem, L. Dedina, zaslouzily ctenar IAN :-) 
  
Vážený pane Dědino,  
Rudolf Novák mě postoupil Váš dopis reagující mj. i na můj článek "Den zúčtování" otištěný v IAN 159 z 27. května 1999. Text příspěvku vycházel z uveřejněné tiskové zprávy NASA z 25. května 1999 a dalších asi dvanácti původních prací uveřejněných členy řešitelského týmu klíčové úlohy HST, dále seriálu článků s kosmologickou tématikou od Owena Gingeriche, Josepha Silka, Michaela S. Turnera, P. J. E. Peeblese, Roberta j. Nemiroff a Jerryho T. Bonnella a Margaret J. Gellerové uveřejněných v letošním březnovém čísle časopisu Publications of the Astronomical Society of the Pacific (111). Jde sice vesměs o přehledové články, nicméně jsou v nich odkazy na původní práce obsahující originální výsledky a závěry.  
Snadno pochopíte, že můj novinářský článek "Den zúčtování", z řady dobrých důvodů nemohl jít ani do hloubky, ani do podrobností, do nichž šly podkladové přehledové práce, a už vůbec ne původní vědecké práce. Cíl byl jiný, nikoli vědecky přesvědčovat, snášet argumenty a vyvracet jiná tvrzení, ale jen a pouze co nejpřístupněji informovat čtenáře IAN o současném stavu našich znalostí o vlastnostech a vývoji vesmíru, přesněji řečeno, vzhledem k tomu že nejsem kosmolog, s tím co si o dané věci v dané chvíli sám myslím.  
Pokud vznášíte námitky pro tvrzením v tomto vědeckopopulárním článku, pak tak činíte na nepravém místě. Ještě před tím by bylo záhodno, abyste se sám zevrubně seznámil s tím, co skutečně zmiňovaní autoři tvrdí, co skutečně se v jejich pracech píše, co autoři používají jako své argumenty a přít se s těmito pracemi, nikoliv s jejich jistě zjednodušeným novinářským odrazem.  
K tomu vám doporučuji prostudovat si nejprve výše zmíněné materiál, už proto, že obsahují formou přístupnou i matematicky zdatnějšímu laikovi přehled stavu současné kosmologie. V případě, že zjistíte v jejich výkladu nějaké rozpory či poklesky, bylo by nejvhodnější spojit se přímo s nimi, e-mailovou adresu mají všichni z nich. A teď k některým Vašim připomínkám.  
  
"a) neni znamo, jaky byl ci je vliv odpudive gravitace na vyvoj vesmiru, protoze se vubec nevi, zdali neco takoveho existuje."  
Pojem odpudivé gravitace, nebo chcete-li záporného tlaku vakua či existence nenulové kosmologické konstanty, to jsou vše synonyma pro obecné řešení Einsteinových rovnic obecné teorie relativity. Je to, pokud je mi známo ta nejjednodušší, zatím nijak nevyvrácená teorie gravitace, která dokáže vysvětlit veškeré pozorované jevy s gravitací související. Nepochybuji, že rozborem těchto rovnic nakonec dojdete k závěru, že můj slovní opis celé situace: "s rozpinanim se prostoru se nemeni, protoze se vakuum "neredi" je vcelku na místě.  
   
"b) mam zato, ze trvrzeni v zaveru citatu jsou az prehnane optimisticka."  
Souhlasím s vámi, že argumenty, které byly sneseny na ploše tohoto kratičkého novinářského článku, nemusí ještě k optimismu vést. Nicméně, srovnáte-li situaci v kosmologii nyní a třeba před pěti lety, pak je optimismus zcela oprávněný. Jsem přesvědčen, že po prostudování výše uvedených prací se Vás rovněž pocit optimismu rovněž zmocní. 
"Zejmena neni dodnes vubec jasne, zda se vesmir opravdu rozpina. Vsechny ty jevy, ktere k dane predstave vedou (rude posuvy, reliktni zareni apod.) mohou byt vyvolany jinymi skutecnostmi."  
Já se domnívám, že se vesmír rozpíná, připadá mi to jako nejpřirozenější vysvětlení, protože to není v rozporu s žádnou další z pozorovaných vlastností vesmíru, i když připouštím že nemusí být jediné nebo definitivní.  
"Mam zato, ze padny argument o tom, ze se vesmir skutecne rozpina, by bylo mozno podat az dele trvajicim vyzkumem velmi vzdalenych supernov, kdy by se jejich jasova krivka mela "roztahovat do sirky" umerne rudemu posuvu. Neco podobneho bylo sice jiz udajne pozorovano, ale neni to jeste zcela jiste. Navic se lze docela opravnene domnivat, ze k onomu rozlusteni vesmirne sarady je jeste pekne dlouha cesta (a treba se to ani nikdy nepovede...)."  
V zásadě souhlasím, jen s tou výhradou, že nyní je na světě v provozu tolik velkých přístrojů, které sbírají data po celé obloze, že si myslím, že výrazný pokrok i v tomto ohledu se dostaví dříve, než bychom byli ochotni připustit, ale to je asi věc názoru. 
  
"c) tvrzeni, ze vesmir je nekonecny a bude se rozpinat donekonecna je opet zcela nepodlozene.  
Nikdo z lidi nevi, jak je vesmir velky. Nikdo nevi, zdali to, co my oznacujeme "vesmir", neni ve skutecnosti pouha podmnozina nejakeho vyssiho utvaru (treba "bublina ve sklenici nadvesmirne limonady"). Tak k cemu ona silna slova o nekonecnech?"  
Tady jsem jistě mohl být rigoróznější, správné tvrzení by mělo znít: řídí-li se vlastnosti prostoročasu vztahy obecné teorie relativity, pak je objem prostoru vesmíru, v němž žijeme nekonečný. Tento fakt ovšem nijak nevylučuje existenci jiných vesmíru (konečných či nekonečných) s vlastním prostorem, podle Vašeho přirovnání "bublin nadvesmírné limonády".  
  
"Krom toho bych si dovolil upozornit, ze pouziti obracene hodnoty Hubblovy konstanty k odhadnuti stari vesmiru je do "jiste miry" chybne - s tím lze souhlasit, bez vybudování adekvátního modelu vesmíru to není korektní a ze z tohoto hlediska je v prispevku uvadene stari vesmiru 12 miliard roku pouhou sazkou do loterie."  
To bychom paní Wendě Freedmanové dosti křivdili, ta má oněch 12 miliard let solidně zdůvodněných a podložených spoustou dalších kosmologických pozorování, rozhodně si to jen tak nevycucala z prstu. Z mého pohledu je to velice dobrý, znalecký odhad, který nemá nic společného se slepou sázkou do loterie. Pokud jde o nejistotu jejího tvrzení, pak ji vidím asi takto: vesmír je velmi pravděpodobně starší než 10 miliard let, ale mladší než 14 miliard let, takže nejlépe bude, budeme-li říkat, že je starý asi 12 miliard let.  
"Opet se totiz nevi, zda bota je leva ci prava, a nadseni W. Friedmannove a dalsich je neopravnen."  
Já bych jim nadšení ani pocit ze slušně odvedené práce nebral. A to, že není tak 100% jisté, jestli ta či ona bota je pravá nebo levá, bych jim rovněž nevyčítal, hlavně, že se velikosti obou bot začínají docela podobat. 
"Vzhledem k tomu malu, co zname, by to tedy chtelo snad priste volit v prispevcich do IAN obezretnejsi a mene sebevedome formulace."  
To je otázka stylu. Obezřetné věty hemžící se podmiňovacími způsoby patří podle mého soudu do vědeckých či přehledových článků, kde mají své opodstatnění, protože zde je záhodno od sebe přísně odlišovat to, co víme jistě a spolehlivě, od toho co si myslíme nebo co bychom si přáli. Populárně vědecké novinářské články mají ovšem odlišné poslání a neměly by se proto tvářit jako vědecké práce. Klamaly by nikoli tělem, ale stylem. Jejich cílem totiž není publikovat původní vědecké výsledky, ale informovat, zaujmout, motivovat, navodit zájem, získat pro věc, vzbudit pocit, že věda je k něčemu dobrá. Z toho ovšem také plyne i výběr jazykových prostředků, které má mnohem blíž k beletrii než serióznímu, ale pro běžného čtenáře poněkud suchopárného textu, který je ve vědeckém psaní běžný.  
Je zde ještě jedna okolnost. Každý správný "vědecký novinář" má prostudováno mnohem více věcí, než kolik jich nakonec v jeho článku použije. Jestli pak něco kladně nebo záporně zhodnotí, někoho pochválí nebo se zmotá k nějakému zobecnění, pak pro taková tvrzení zpravidla mívá mnohem víc důvodů, než by snad mohlo vyplynout z četby předchozího textu vyplynout. A pak už je to jen otázka toho, zda takovému novináři čtenář uvěří či nikoli.  
Čtenář tu ovšem není v roli bezmocného dítěte. Může si své vědecké zpravodaje prověřovat, porovnávat jejich práci s prací jiných, může rozvažovat, který z novinářů je důvěryhodnější. Optimální by ovšem bylo, kdyby odhodil veškeré zábrany a pustil se do četby původních prací. Věřte mi nebo ne, stěží si lze představit lepší zábavu. Dnes v době Internetu se k původním pracem může dostat každý, kdo o to má skutečný zájem, a to hned, pár minut po jejich publikaci.  
  
S pozdravem Zdeněk Mikulášek - příležitostný vědecký novinář