Good morning, Starshine 
Video galerie z ukončeného letu STS-96 
Metanoví trpaslíci jsou ti "praví ořechoví" 
Metelskum bleskum 
Den Trifidu 
Úplná a prstencová zatmění Slunce u nás od doby Samovy říše 
Sněhové zpravodajství z Měsíce
   
   
Starshine na ceste prostorem (foto NASA)Good morning, Starshine 
  
V neděli ráno ladným nočním přistáním na Kennedyho kosmickém středisku skončila poslední mise amerického raketoplánu Discovery. Sedmičlenná posádka nejen že úspěšně zaplnila regály zárodku Mezinárodní vesmírné stanice nejrůznějším materiálem, ale na oběžné dráze zanechala i kuriózní umělou družici Starshine. 
Přistání začalo v neděli nad ránem našeho času. Velitel Kent Rominger spolu s pilotem Rick Husbandem nad Thajskem zapálili motory Discovery a zahájili tak více než hodinový sestup. Letoun poté klesal nad Kostarikou, jižní částí Karibského moře, severozápadní Kubou a floridskými močály, aby v osm hodin a tři minuty našeho času dosedl na ranvej. Skončilo tak v historii již jedenácté noční přistání raketoplánu. Krátce před odletem domů přitom z nákladní části posádka nad Indickým oceánem vypustila malou, ale pohlednou družici Starshine. 
Většina studentů, kteří se zúčastnili stavby nového satelitu naší planety, byla v době uvedení slavného muzikálu "Vlasy" ještě v plenkách. Pokud vůbec. Přesto všechno si jméno Starshine (podle legendární písničky generace a Starshine v rukou hlavniho organizatora projektu (foto Starshine Project)hippies) zaslouží. Má kulový tvar o průměru necelého půl metru a pokrývá ji devět set malých zrcátek postupně vyleštěných 25 tisíci dobrovolníky z celého světa. Trochu tak připomíná efektní ozdoby z dřívějších i současných diskoték. Vesmírná diskokoule přitom funguje úplně stejně. Jejím hlavním úkolem je totiž odrážet sluneční světlo. 
Během ranního a večerního soumraku se proto objeví několika tisícovkám středoškoláků a vysokoškoláků z celého světa, kteří přesně zaznamenají její polohu mezi hvězdami. Proč? Den ze dne bude pohyb Starshine pomalu brzdit řídká atmosféra -- pozorování pak ukáží, jak kolísá hustota vrchních částí vzdušného obalu naší planety. Zhruba za šest měsíců se přitom družice natolik přiblíží k povrchu, že v atmosféře jako ohromný meteor také zanikne. Pokud ovšem budou získané výsledky zajímavé, přislíbili organizátoři z NASA podobné satelity z paluby raketoplánu vypustit v dalších létech a pokrýt tak celý jedenáctiletý cyklus sluneční aktivity. 
Starshine opustila nákladový prostor v sobotu o půl deváté našeho času. Od té doby se pohybuje po přibližně kruhové dráze ve výšce 390 kilometrů se sklonem 51,6 stupně vůči rovině rovníku. Je tedy viditelná z libovolného místa naší planety mezi šedesátým stupněm jižní a šedesátým stupněm severní zeměpisné šířky. Ostatně můžete se o tom přesvědčit na vlastní oči. V rubrice Pozorování najdete předpovědi jejích přeletů nad Brnem, a na adrese www.azinet.com/starshine/ pak informace, jak se na ni dívat a čeho si všímat. 
 
Podle materiálů NASA a Starshine Project
   
Video galerie z ukončeného letu STS-96
(formát Quick Time)
Kliknete a uvidite zaznam (QuickTime) Ladný vzlet (190 kB) 
Raketoplán Discovery odstartoval z Kennedyho kosmického střediska ve čtvrtek 27. května krátce po obědě našeho času. Na palubě měl sedm astronautů, z toho jednu Kanaďanku a jednoho Rusa. Hlavním cílem letounu byla Mezinárodní vesmírná stanice. Dlouhoočekávaný start -- od prosince loňského roku -- byl o několik týdnů odložen pro poškození hlavní palivové nádrž silným krupobitím. Technici na jejím povrchu museli záplatovat několik set děr a prohlubní.
Kliknete a uvidite zaznam (QuickTime) Bezchybné setkání (188 kB) 
Se zárodkem budoucí orbitální stanice se raketoplán setkal o dva dny později v sobotu 29. května. Následoval devítihodinový výstup dvojice kosmonautů do volného prostoru, kde instalovali zařízení určené pro budoucí pětiletou výstavbu šedesátimilardové multinárodní základny. Tento let Discovery byl třetí z celkového počtu dnes plánovaných 88 startů ruských a amerických nosičů. Další závisí na dokončení klíčového servisního modulu ruské výroby.
Kliknete a uvidite zaznam (QuickTime) Loučení (200 kB) 
Obě tělesa se po šesti dnech od sebe odpojila krátce po půlnoci ze čtvrtka na pátek asi čtyři sta kilometrů nad územím Mongolska. Na stanici zůstalo kolem dvou tun nejrůznějšího materiálu. Kromě toho posádka opravila drobné závady na elektrorozvodu a komunikačním systému.
Kliknete a uvidite zaznam (QuickTime) Starshine (225 kB) 
Pouhý den před přistáním na Zemi byla z nákladového prostoru Discovery vystřelena malá umělá družice Starshine. Je pokryta velkým množstvím malých zrcátek, které odráží sluneční světlo. Pozorováním jejího pohybu pak studenti z celého světa prostudují hustotu vnějších atmosféry.
Kliknete a uvidite zaznam (QuickTime) Noční přistání (303 kB) 
V neděli ráno Discovery zakončilo svoji výpravu poněkud netradičním nočním přistáním. Další let amerického raketoplánu, tentokráte Columbie, je v plánu 22. července. Problémy s rentgenovou observatoří Chandra a také raketovým stupněm, jenž ji vynese na velmi protáhlou dráhu, však možná přinesou další odklad.
 
Zdroj NASA a Astronomy Now
 
  
Snimek a spektrum prvniho metanoveho trpaslika (foto SDSS)Metanoví trpaslíci jsou ti "praví ořechoví" 
  
Ještě před pěti lety nebyl znám jediný hnědý trpaslík. Tímto termínem se označovaly hypotetické objekty, které se sice zrodily jako hvězdy, nebyly však dostatečně hmotné na to, aby se v jejich jádrech zažehly vodíkové termonukleární reakce. Teorie předpovídala, že takové nepovedené hvězdy o hmotnosti mezi 0,015 a 0,075 Slunce skutečně existují, a že co do rozměru by to měla být tělesa velikosti našeho Jupiteru. V posledních několika letech se podařilo najít slušnou řádku těchto hvězdných nedochůdčat v mladé otevřené hvězdokupě Plejády, jenže v tomto případě šlo o relativně jasné exempláře na počátku jejich vývoje.  
Nicméně skeptici by velice rádi na vlastní oči spatřili i nějakého obstarožního hnědého trpaslíka, v jehož spektru by se nacházely výrazné pásy molekuly metanu (CH4). Výskyt molekuly této sloučeniny, s níž se často setkáváme v atmosférách obřích planet, by totiž byl nepochybným důkazem o tom, že teplota atmosféry takového hnědého trpaslíka nemůže být vyšší než 900 stupňů Celsia. V takto chladném tělese prý zaručeně nemohou probíhat žádné termonukleární reakce. Po pravdě řečeno, jejich očekávání bylo již naplněno, a totiž koncem roku 1995, kdy se prokázalo, že hnědým trpaslíkem je vedlejší složka blízké dvojhvězdy Gliese 229. Ve spektru této chladné hvězdy byly dle očekávání nalezeny čáry metanu. V ostatních případech ale metan ve spektrech dalších kandidátů na hnědého trpaslíka identifikován nebyl, což je přirozeným důsledkem skutečnosti, že tu jde vesměs o velmi mladé hnědé trpaslíky, kteří ještě nestačili dostatečně vychladnout. 
Takže asi tak čtyři roky zůstal Gliese 229 B mezi ostatními známými hnědými trpaslíky tak trochu osamocen. To je však již minulostí. Spojeným úsilím dvou ambiciózních projektů důkladné prohlídky nebe -- Sloan Digital Sky Survey (SDSS) a 2 Micron All Sky Survey (2MASS) získal metanový prototyp půl tuctu kolegů podobných vlastností. Do podezření, že se jedná o hnědé trpaslíky, se tyto objekty dostaly na základě své nezvykle Spektrum metanoveho trpaslika (zdroj SDSS)červené barvy. Potvrzením však bylo až infračervené spektrum objektů, v němž byl shodně nalezen jak metan, tak i lithium, které je pro hnědé trpaslíky povinnou charakteristikou. O těchto nově ulovených hnědých trpaslících nyní už nikdy nepochybuje, že jsou těmi pravými ořechovými objekty, které vyplňují mezeru mezi hvězdami a planetami. Z toho, jak snadno byly objeveny, možná vyplývá i to, že jich bude mnohem více, než jsme si doposud mysleli. 
Existence skupiny šesti metanových hnědých trpaslíků byla zřejmě dostatečným oprávněním pro další prodloužení teplotní posloupnosti spektrálních typů hvězd. Připomeňme, že ke klasické řadě O-B-A-F-G-K-M před několika lety přibyla třída L, vyhrazená pro nejchladnější tehdy známé hvězdy. Ani ta však pro chladem rozklepané metanové trpaslíky nestačí, a proto se uvažuje o zavedení nové spektrální třídy T, pro objekty s teplotami pod 1000 stupňů Celsia.  
Zdá se, že již nyní víme, jak takoví běžní hnědí trpaslíci vypadají, a co víc, máme též k dispozici i účinné metody, jak je v hlubinách Galaxie hledat. Nyní je ovšem velmi důležité jich najít co nejvíce, abychom si mohli učinit správnou představu o tom, kolik jich je, a kde se v prostoru Galaxie nacházejí. Lépe pak zřejmě pochopíme procesy, při nichž vznikají nové hvězdy, hnědí trpaslíci a planetární soustavy, rovněž tak budeme moci něco více povědět o povaze stále záhadné skryté hmoty, která Galaxii gravitačně ovládá. 
 
Podle zpráv na Internetu
 
  
   
Snimek z indickeho meteosatelitu a misto, odkud prisel jeden z gama zablesku (foto NASA/Indian Space Research)Metelskum bleskum 
  
Jedno z železných pravidel seriozních badatelů zní: Náhoda přeje připraveným! Ostatně astronomové by o tom mohli povídat celé romány. Například Comptonova gama observatoř před několika roky "plánovaně-neplánovaně" objevila nový typu záblesků záření gama pocházející přímo ze zemské atmosféry. 
Gama astronomie bezesporu patří mezi nejzajímavější disciplíny moderní astrofyziky. Nové a nové objevy se na nás hrnou skoro každý týden a některé zajímavé novinky plní dokonce hlavní stránky světových serverů jako je CNN, NBC News a dalších. Většinou je jedním z hlavních aktérů satelit Compton Gamma Ray Observatory, který je ve svém oboru stejně slavný a bezesporu i důležitý jako Hubblův dalekohled. Jen nevyrábí tak pěkné obrázky. 
Na palubě této umělé družice Země je mimo jiné umístěna skvělá aparatura BATSE (zkratka Burst and Transient Source Experiment), která v pravidelných intervalech pátrá po sprškách gama fotonů. Většinou uloví zdroj v dalekém vesmíru. Kombinací údajů z ostatních družic pak vzniká přesná poloha vysílače, na který se ve finále mohou pozemští astronomové podívat i obřími dalekohledy. 
Tentokrát se ale podařilo v gama sítích zachytiti něco úplně jiného. Záblesk, jenž přišel ze Země. Přímo bláznivé je, že první zdroj tohoto typu ulovily detektory jen několik dní po uvedení do provozu. První pozorovaný gama záblesk v dubnu 1991 skutečně přišel z dalekého vesmíru, ovšem hned ten druhý ze zemské atmosféry. Jak je to možné? 
Každý pozorný a věrný čtenář IAN si jistě vzpomene na článek Jiřího Grygara o historii výzkumu gama záblesků. Za obrovský boom vysokoenergetické astronomie vlastně vděčíme armádě. První gama-družice totiž sloužily jako pojistky úmluv o zákazu jaderných testů v zemské atmosféře. Lidé si naštěstí uvědomili, že sypat si na hlavu radioaktivní popel není to pravé. Úplnou náhodou tak již na počátku sedmdesátých let vědci nalezli tajemné gama záblesky přicházející z vesmíru. Zřejmě se jedná o stopy po velmi zvláštní a exotických jevech, jako jsou srážky neutronových hvězd, exploze hypernov a kdo ví, co ještě. 
Stejnou náhodou astronomové objevili obdobné zdroje v zemské atmosféře. Naštěstí se ale nejedná o jaderné Cerveny skritek na zaznamu z letadla ve vysce 14 tisic metru v realnem case (zdroj University of Alaska)exploze, nýbrž o energie uvolňovanou při zvláštních elektrických výbojích. Ano, pozemské gama záblesky mají na svědomí všem dobře známé blesky. Na rozdíl od těch kosmických však mají mnohem kratší trvání (asi tak dlouho, jako když lusknete prsty) a jsou také výrazně méně nápadné. 
V uplynulých osmi létech se podařilo získat celkem sedmdesát takových úlovků -- velmi slušná statistika. Tyto zvláštní jevy přitom zachytila pouze Comptonova observatoř, pouze ona se totiž pohybuje po takové dráze, že se do jejího zorného pole dostává i část naší planety. Všechny záblesky přišly z oblasti v pásu o šířce šedesát stupňů kolem rovníku. Do výše položených oblastí BATSE totiž nedohlédne. Zemská atmosféra také gama záření velmi účinně pohlcuje, takže všechny zaznamenané zdroje pocházejí z vyšších vrstev atmosféry a musely být výjimečně intenzivní (alespoň ve své kategorii). Je zřejmé, že ve skutečnosti záblesků, byť méně intenzivních, vzniká mnohem více. 
Záznamy z meteorologických satelitů přitom ukázaly, že když se takový záblesk objeví, je v udané poloze velká bouřková oblast. Lze tedy tvrdit (i na základě dalších charakteristik), že "blýskání v gama" mají na svědomí horní části některých blesků, které stoupají atmosférou vzhůru. Dost možná, že se za nimi ukrývají zvláštní blesky přezdívané "červení skřítci" a "modré výtrysky", které občas zahlédnou piloti letadel (viz krátký videozáznam, mpeg 960 kB). Podobné útvary zaznamenaly i kamery umístěné na amerických raketoplánech. Problém je jediný, zatím žádný podobně sledovaný jev nedoprovázel gama záblesk. Dost možná, že se to časem změní. Stačí být připraven na náhodu. 
 
Podle NASA@Science
  
  
   
Detailni zaber na rozplyvajici se zamotky (foto STSCI a University of Arizona)Den Trifidu 
  
Ve slavném sci-fi příběhu Den Trifidů napadly planetu Zemi chodící květiny, které vystřelovaly prudký jed. Zajímavé je, že velmi podobně se chová i stejnojmenná mlhovina ze souhvězdí Střelce. V jejím srdci se totiž ukrývá hejno velmi horkých hvězd, jež nemilosrdně likvidují své blízké i vzdálené okolí. 
Jedna z nejhezčích mlhovin, kterou můžeme na obloze zahlédnout, dostala jméno od známého astronoma Johna Herschela: "Skládá se ze tří jasných a nepravidelně zformovaných mlhovin… na vnitřních okrajích se přibližují, kolem jsou rozděleny třemi rozbíhajícími trhlinami či tmavými oblastmi, nečekaně a nepravidelně oddělují světlé mlhoviny." Není tedy divu, že ji potomek slavného objevitele planety Uran pokřtil v polovině minulého století latinským slovem "Trifid" -- "rozdělený na tři části". Leží v severní části souhvězdí Střelce asi devět tisíc světelných let daleko. 
V srdci mlhoviny najdete kompaktní skupinu několika horkých a mladých hvězd, jejichž ultrafialové záření ohřívá okolní vodík, který pak svítí ve viditelném oboru spektra. I když jsou energetické fotony s rostoucí vzdáleností rychle pohlcovány, takto vytvořená bublina horkého plynu se pomalu a jistě prohlodává okolním chladným molekulovým mračnem, kolébkou dalších stálic. Rychlost této eroze sice není nijak závratná, pouze několik tisíc kilometrů za hodinu, během milionů let však může zachvátit oblast o průměru mnoha světelných let. Všude, kam dorazí, přitom zabrání vzniku novým přírůstků. 
Kliknutim se podivate na obrazek v plnem rozliseni (1,2 MB, jpg)
Snímek části mlhoviny Trifid vznikl složením tří záběrů z Hubblova kosmického dalekohledu. Červený odstín odpovídá jednou ionizovaným atomům síry, zelený záření vodíku a modrý dvakrát ionizovaným atomům kyslíku. Kliknutím můžete získat detailní záběr v plném rozlišení (jpg, 1,2 MB)
Takovou zkázu se před několika roky podařilo zachytit Hubblovým kosmickým dalekohledem ve známé Orlí mlhovině M 16. Ultrafialové fotony se tady postupně prohlodaly až k malým hustým plynoprachovým zárodkům budoucích hvězd. Ihned je začaly odpařovat a doslova je zahubily. 
Jeff Hester a jeho kolegové z Arizonské státní univerzity pomocí stejné observatoře zjistili, že podobně jsou erodovány plynoprachové zámotky i v Trifidu. Na záběrech malé části mlhoviny s okrajem ionizační fronty vzdáleným asi osm světelných let od centrálních hvězd, totiž nalezli evidentní důkazy, jak uvnitř bubliny ohřátého vodíku umírají nešťastné hvězdy. Objevili zde zvláštní proud plynu dlouhý tři čtvrtiny světelného roku, jenž se pohybuje rychlostí 370 kilometrů za sekundu. Vznikl asi před šesti sty roky a jedná se o plyn prýštící ze zárodku hvězdného novorozeněte, který se ocitl v dosahu smrtících fotonů centrálních stálic. 
Plynovy chvost tahnouci se za zamotkemTuto stopu zviditelňuje záření hvězd v srdci Trifidu. Bez tohoto "reflektoru" by byla mnohem nenápadnější, pokud bychom ji vůbec spatřili. Většina plynu, který takové novorozeně vyvrhne, totiž rychle chladne. Takže kdyby se proud neutápěl v záři ultrafialových fotonů, byl by asi pětkrát kratší. 
Důležité je, že se vlastně jedná o jakýsi "záznam", který nám prozrazuje, co se v minulosti událo v zámotku: V průběhu posledních šesti set let zdroj vyvrhl zhruba jednou za patnáct let nápadný chuchvalec plynu a prachu. Ve stejné době se také "zakymácel", a proto má stopa tvar zvláštní vývrtky. Něco za něco: díky erodujícímu záření horkých hvězd v srdci Trifidu je zřejmé, že dny tohoto výtrysku, stejně jako stálice uvnitř plynoprachové dělohy jsou sečteny. Během následujících dvaceti tisíc roků totiž dojde k destrukci obalu a zřejmě i zániku rodící se stelární krasavice. I ve vesmíru tedy přežije pouze ten silnější. 
  
Podle STSCI a University of Arizona
   
   
    
Úplná a prstencová zatmění Slunce u nás od doby Samovy říše 
  
Jak se blíží 11. srpen 1999, jsou na našich hvězdárnách stále častější otázky, kdy na určitém místě bylo naposledy pozorovatelné úplné zatmění Slunce. Připojený soubor map (kliknutím se podíváte na větší rozlišení) umožňuje takovou otázku zodpovědět téměř pro každé místo v České i Slovenské republice. Zobrazuje všechna úplná a prstencová zatmění viditelná v této podobě na nějaké části území poválečného Československa po roce 622 našeho letopočtu. Prodloužili jsme jej do budoucnosti až do 7. října 2135 (resp. roku 2227), k prvnímu příštímu úplnému zatmění viditelnému z našich krajů, a doplnili data našich nejbližších částečných zatmění. 
Soubor minulých zatmění čítá 14 úplných a 14 prstencových zatmění. Je málo pravděpodobné, že ve sledované době nastalo nějaké další, které bychom opomněli. Některá současníkům unikla kvůli špatnému počasí (např. 12. května 1706), jiná jsou v dobových zprávách hojně zmiňována. Úplné zatmění Slunce ze 7. června 1415, zvané Husovo, dokonce zřejmě do jisté míry ovlivnilo české dějiny. Exkurze do historie však musíme odložit na pozdější dobu, protože na ně vedle map v tomto čísle již není místo. Z téhož důvodu jsme také vyřadili mapy pro několik zatmění, která nastala v naší těsné blízkosti, např. pro prstencová zatmění 26. října 1147 a 9. října 1847. 
Popisky na mapkách vyžadují jen málo vysvětlivek. Písmeno vedle data značí typ: T = úplné (total), A = prstencové (annular), AT = zatmění měnící typ během pohybu stínu po Zemi. Typ zatmění je také vyjádřen odstínem šedi ve zobrazení centrálního pásu, přičemž u zatmění AT tento odstín odpovídá lokální situaci v daném bodě pásu. (Zatmění 24. ledna 1544 u nás tedy bylo úplné, kdežto zatmění 7. července 1339 pouze prstencové.) Čas v minutách a sekundách udává maximální trvání úplné nebo prstencové fáze v nejpříznivějším bodě na zeměkouli. (Tento bod často leží i mimo Evropu.) Pro Prahu, Brno a Košice je dále uveden okamžik maximální fáze, příslušná výška Slunce nad obzorem, velikost zatmění a pokud v daném místě nastala úplná nebo prstencová fáze, tedy i její trvání v sekundách. 
Pro snazší orientaci v mapkách uvádíme seznam měst, která jsou na nich kreslena, seřazený podle rostoucí zeměpisné délky: Norimberk, Mnichov, Magdeburk, Řezno, Aš, Cheb, Lipsko, Karlovy Vary, Domažlice, Salzburg, Klatovy, Berlín, Plzeň, Sušice, Drážďany, Louny, Strakonice, Ústí n. Labem, Linec, Praha, Lublaň, České Budějovice, Mělník, Tábor, Liberec, Kolín, Štýrský Hradec, Jihlava, Pardubice, Hradec Králové, Znojmo, Zagreb, Vídeň, Brno, Poznaň, Šumperk, Vratislav, Bratislava, Olomouc, Trnava, Zlín, Opava, Trenčín, Nitra, Komárno, Ostrava, Žilina, Budapešť, Zvolen, Banská Bystrica, Ružomberok, Lodž, Liptovský Mikuláš, Lučenec, Krakov, Segedín, Spišská Nová Ves, Miškovec, Varšava, Prešov, Košice, Debrecín, Michalovce, Užhorod, Mukačevo, Lvov. 
 
rok 810 rok 840
rok 878 rok 1093
rok 1133 rok 1153
rok 1191 rok 1207
rok 1241 rok 1263
rok 1290 rok 1321
rok 1330 rok 1339
rok 1366
rok 1415 rok 1415
rok 1485 rok 1544
rok 1706 rok 1842
rok 2135 rok 2227
  
Klíčovou otázkou samozřejmě je přesnost předkládaných map. Při výpočtu byly pro pohyb Měsíce použity Besselovy elementy založené na Brownově-Eckertově teorii pohybu Měsíce, pro pohyb Slunce Newcombova teorie. Tvůrci velkých efemerid používají jiné postupy, odlišnosti mohou být i v upotřebených údajích o zemském elipsoidu, o nadmořských výškách nebo o tvaru a velikosti Měsíce. Porovnání výsledků pro letošní zatmění ukazuje, že takto mohou vzniknout v předpovědích jen zcela nepodstatné rozdíly řádu stovek metrů. Mnohem významnější je vliv nerovnoměrnosti zemské rotace. Protože se otáčení Země vlivem měsíčních slapů sekulárně zpomaluje, jsou tímto efektem nejvíce ovlivněny naše výroky o nejstarších zatměních. V osmém století činil rozdíl téměř 1 hodinu a kdybychom jej při výpočtech zanedbali, vyšla by nám pro všechna zatmění poloha asi o 1000 km západnější než kde ve skutečnosti nastala. Proto byly při výpočtech uplatněny nejčerstvější poznatky o vývoji veličiny delta T (tak je zvykem označovat rozdíl mezi rovnoměrně plynoucím terestrickým časem TT a rotačním světovým časem UT1). Nutno ovšem mít na paměti, že původ údajů o delta T je empirický a že jedním z nejpřesnějších pramenů k jejich odvození jsou ve starších obdobích právě dochované zprávy o úplných zatměních Slunce. Autoři odhadují, že polohy pásů na mapách zatmění z počátku středověku mohou být chybné až o 20 kilometrů, kdežto u zatmění z posledních století nepředpokládáme chyby větší než několik kilometrů. 
Za povšimnutí stojí, že se zatměními v české historii zabýval už před první světovou válkou Karel Steinich. V té době již bylo zpomalování zemské rotace nepřímo známo, a to v podobě empirických korekcí, které Steinich pro některé výpočty používal. Jeho korekce však odpovídaly poněkud menšímu zpomalování, než jsou hodnoty přijímané dnes. Dokládají to systematické rozdíly mezi jeho údaji a předkládanými mapami -- pásy mnoha starších zatmění kreslí o 50 až 100 kilometrů západněji nežli my. 
 
Částečná zatmění Slunce viditelná v Bratislavě do roku 2010 
    začátek střed  konec maximální
datum typ SEČ SEČ SEČ velikost v %
31. V. 2003 prstencové -- 4:20 5:18 82,4
3. X. 2005 prstencové 9:03 10:18 11:37 54,4
29. III. 2006 úplné 10:44 11:49 12:55 55,7
1. VIII. 2008 úplné 9:59 10:46 11:34 20,0
15. I. 2010 prstencové --  -- 7:50 (9,9)
  
Tabulka také obsahuje obě zatmění, která budou v prvním desetiletí nadcházejícího tisíciletí viditelná v Evropě jako úplná. Z geografického hlediska půjde ovšem v Evropě o události okrajové. Zatmění 2006 bude úplné v Předkavkazsku poblíž Zelenčukské observatoře a v ústí Volhy, stín zatmění 2008 přetne Novou Zemi a potom se cestou do údolí Obu dotkne nejzazšího evropského severovýchodu. Přejeme všem čtenářům, aby dopoledne 11. srpna 1999 strávili co nejblíže centrální linii a aby v místě jejich pobytu panovalo jasné počasí. 
 
Jan Mánek a Jindřich Šilhán
Psáno pro Kozmos v dubnu 1999
Jediným autorem výpočtů i mapek je Jan Mánek z pražské Štefánikovy hvězdárny. Při jejich přípravě shromáždil mnohem více informací než se do nich dalo uložit. Pokud mu jeho omezené časové možnosti astronoma-amatéra dovolí, rád zodpoví případné další dotazy na adrese jmanek@mbox.vol.cz
 
 
  
Radarovy snimek severniho a jizniho polu Mesice (zdroj J. L. Margot, Cornell University)Sněhové zpravodajství z Měsíce 
  
V minulém čísle Instantních astronomických novin jsme vás informovali o řízeném pádu sondy Lunar Prospector do kráteru u jižního pólu Měsíce, při kterém mohou hvězdáři získat pádný argument o existenci vodního ledu na povrchu našeho vesmírného souseda. Od té doby se leccos změnilo: upřesnil se scénář a objevily se unikátní záběry takříkajíc z místa akce. 
Pracovníci Cornellovy univerzity spolu s kolegy z Laboratoře tryskových motorů totiž pomocí sítě radioteleskopů NASA nahlédli na dna kráterů, která se utápějí ve věčném slunečním stínu a jsou ideálním místem pro dlouhodobé skladování kometární vody. Vznikla tak první třídimenzionální mapa měsíčních pólů a hvězdáři spolu s planetárními geology zároveň dostali do ruky další pádný důkaz. 
Z jižního pólu nikdy neuvidíte Slunce výše jak dva stupně nad obzorem. Proto mohou být některé níže položené oblasti v permanentním stínu a jejich teplota nikdy nepřevýší sto kelvinů. Země se však dostane výše, až šest, sedm stupňů nad horizont. Takže radarem můžeme nahlédnout i do míst, kam Slunce nevidí. 
Tímto způsobem se podařilo prozkoumat pět velkých kráterů, jež zřejmě představují největší zásobárny vodního ledu. Sedmdesátimetrová anténa v Goldstone fungovala jako velký vysílač, odražený signál přijímala dvojice menších antén (34 m) vzdálených od sebe asi dvacet kilometrů. Složením signálu pak mohla být rekonstruována plastický model s rozlišením 150 metrů a chybou ve výšce jenom padesát metrů.  
Poté následovalo další zpracování, při kterém se analyzovalo, zda se každý ze změřených míst může ocitnou v dosahu Slunce. Výsledek si můžete prohlédnou ta přiloženém obrázku: bílé oblasti ukazují místa ve věčném stínu, šedou barvou jsou pk vyznačeny ty místa, kam ze Země nedohlédneme a u kterých pouze předpokládáme, že unikají slunečnímu světlu.  
A co se stane 31. července, když se sem zřítí Lunar Prospector? Pozemní kontrola nejdříve upraví dráhu sondy tak, aby se od měsíčního povrchu vzdalovala místo současných třicet kilometrů až na dvě stě. Poté zredukuje její rychlost a navede ji na kolizní dráhu -- ke střetu dojde v 11 hodin 51 našeho času. Sonda přitom přiletí pod úhlem ne větším než sedm stupňů, lehce překoná nevysoké valy jednoho padesátikilometrového kráteru s hloubkou dva a půl kilometru, neformálně nazývaném Mawson, a žuchne do něj rychlostí 1,3 kilometru za sekundu (viz červená dráha). Předpokládá se, že se do okolí dostane několik desítek kilogramů regolitu, jež obsahuje kolem dvou procent vodního ledu. Pozemní observatoře pak mohou na okraji měsíčního disku zahlédnout pomalu se rozšiřující oblak vodních par, eventuálně zachytit radikály OH. 
  
Podle materiálů na Internetu a časopisu Science